Pablo70 přečtené 553

Odklepávání popela na Buddhu 2020, Stephen Mitchell

Tak tedy: lepší než kila teorie je gram praxe! Navštěvoval jsem meditace Kwan-um a tajemství nespočívá v tom, pochopit je, nýbrž nalézt sám sebe (jako u všeho). Mistr S.Sahn píše (tak, abychom pochopili) tuhle analogii: Sókratés chodil po Athénách a říkával svým žákům: -Musíte poznat sami sebe.- Někdo se zeptal: - A ty znáš sebe sama? - Sókratés odpověděl: - Ne, ale CHÁPU TU NEZNALOST. - Zen je totéž. JE TO NEZNALOST - NEMYŠLENÍ. "Co jsem?" Toto je tvé pravé jáství. Když pochopíš sebe sama, pak bude snadné malovat či psát básně... Proč? Protože když budeš provozovat cokoliv, budeš plně ponořen do činností, nezbude žádná mezera: JEN psát. Mezi tebou a činností nebude žádná mezera vyplněná myšlením. Bude tady jen jednání bez myšlení. TO JE SVOBODA. Pokud pochopíte tyhle základní principy, vaše četba přinesla plody. Pokud ne, vyčkejte: když je žák připraven, učitel je vždy nablízku. KWAN SEUM BOSAL!... celý text

Polní cestou 1972, Josef Václav Sládek

Znají dnešní školáci alespoň Sládkovu "Křišťálovou studánku"? My se učili nazpaměť ještě "Velké širé rodné lány" a "Byli jsme a budem". Můj děda se narodil kousek od Zbirohu a já si vzpomínám, že moje prateta mlynářka vzpomínala, jak kolem jezdili "Sládkovic" v bryčce. A můj děda, stejně jako Sládek, vyjel do Ameriky na zkušenou. Pokud se vám zdá Sládek nudným patronem z čítanek, přečtěte si v této knize vzpomínku na jeho americké dobrodružství: "Aby peníze ušetřil na železniční jízdu, vydal se na sever po mississippské lodi, kde konal práci nádenickou, nakládaje k výtopu potřebné dříví jako nejsprostší dělník, vesměs mezi černými lodníky a nádeníky!" Sládek si všiml rasové nerovnosti ve Státech a napsal "Na hrobech indiánských" a také přeložil Longfelowova "Hiavathu". Z New Orleans psal: "New Orleans s tou krví potřísněnou dlažbou a vyvrhelem všech národů... a vedle nich s otrokářskými paláci - a za nimi černošskými chlívky víc než chatami..." Amerika mu dala nadhled a vzlet! A také ho naučila vážit si domova, psal pak krásné básně o své české vlasti. Výbor "Polní cestou" je další ze základní řady KPP, které byly vždy velmi kvalitní a doplněné o spoustu faktografie. A co my, darebáci ze školních škamen socialistického školství? Ach, ano, my jsme Sládka i parodovali, jako bubeník z naší bigbeatové kapely: Velké, širé, rodné lány, jak jste krásny na vše strany, na souvrati traktorista, jak vidí lán, hned si píská: Neděláme žádné zmetky, chceme plnit pětiletky! Vždyť ta naše kapela hraje pěkně zvesela: I can´t get no satisfaction! Ale kdybyste mou ženu vzbudili třeba o půlnoci, vystřihne vám "Křišťálovou studánku" jako z partesu!... celý text

Na druhé straně světa jsou Čechy 1968, Konstantin Biebl

Tahle kniha ze základní řady KPP se správně jmenuje "Na druhé straně světa". Verš je z básně Protinožci, která začíná: Ta věčná únava ta hrůza pod palmami Jako by ani nebyly vánoce Na stromech zelené listí a plno ovoce a věčně zpívají brouci... Na druhé straně světa jsou Čechy krásná a exotická země plná hlubokých a záhadných řek jež suchou nohou přejdeš na Jména Ježíš ... Můžeme tu sledovat Bieblovo přátelství s Wolkerem, následky výletu k moři (vč. fota), kde se stýkali "s tuberkulózními dívkami": Wolkerovi to podlomilo zdraví a jak píše popisek k fotkám - všichni z vyfocené skupinky (až na samotného Biebla) byli do pár let mrtvi... Biebl, požitkář a lehkonohý posel poetismu, psal krásné verše, z kterých ty nejlepší jsou znovu a znovu vydávány. Když si bral za ženu dceru podnikatele, dostal miliónové věno! Hrál si na levicového intelektuála, vstoupil do KSČ (to bylo v módě), ale raději jezdil do exotických zemí (měl na to) a koketoval se surrealismem. Po převratu 1948 mu to dali mladí komunističtí "básníci" sežrat, chvíli ještě vzdoroval, aby se zachránil, napsal sbírku "Bez obav" o Fučíkovi v cele, Leninovi ad. Nakonec tlak doby nevydržel a vrhl se z okna... V knize najdete úryvky korespondence, vzpomínky jeho souputníků, slabší je vykreslení jeho posledních let života, které je nezřetelné, byť kniha vyšla v r. 1968 (víc se asi vydavatelé neodvážili publikovat). Abyste si dovedli představit, jak to bylo, zkuste si poslechnout: https://plus.rozhlas.cz/otazniky-kolem-sebevrazdy-konstantina-biebla-aneb-psat-ciste-a-od-srdce-6512187 Podcast nabízí i verše KB v jeho podání. Je příznačné, že se o Bieblovi a jeho tvorbě ještě dlouho diskutovalo po jeho smrti, k tomu se vztahuje i Tauferova předmluva, která vám přiblíží pohledy prorežimního spisovatele na Bieblovy básně. Taufer ji napsal v roce 1965 a konstatuje, že když čte Bieblovo dílo, musí říci, "že jeho tvůrce byl šťastný básník". Ano, když mohl psát, co chtěl. Nikoli o Fučíkovi v cele. Jeho šťastné básně! Plné exotiky, lehkonohých dívek... "Dokonalá báseň je tajemství svaté Trojice: Vůle, Rozumu a Srdce. Všechny tři složky se navzájem prostupují jako jediná sloučenina. Viděl jsem ve snu krásný dívčí cop o třech pramenech. A všechno byly jenom vlasy. " (KB o básni)... celý text

Sedm krásných mečů 1962, Fráňa Šrámek

Je 19. ledna a dnes by měl Fráňa Šrámek narozeniny (*1877). Sedm krásných mečů vás provedou životem básníka, romantika a anarchisty, z malé desky si poslechnete recitaci Václava Vosky a také Šrámkovy písně. Inu, když uvážíte, že za básničku Píšou mi páni šel do basy, život dnešních anarchistů, kteří mohou říkat, co se jim zachce, je úplná selanka. A to nemluvím o tom, že musel bojovat na fronách 1.světové. Roku 1946 byl jmenován Národním umělcem a my, starší, si pamatujeme jeho Splav a Curriculum vitae, které jsme se učili nazpaměť. A ve vzpomínkách uvidíme Edu Cupáka jako Jana Ratkina v Stříbrném větru... Více v knize ze základní řady KPP (Klubu přátel poezie), kde je básníkova bio, spousta dokumentů i fotek. PS: některé básničky našly své pokračovatele, např. Když mě brali za vojáka... aneb: příklady táhnou!... celý text

Zápisky Malta Lauridse Brigga 1967, Rainer Maria Rilke

Všechna hodnocení zde uvedená jsou přesná. Koupil jsem si tuhle knížku jako mladík (už tehdy byla v antikvariátu) a samozřejmě mě přitáhly dekadentní Sivkovy ilustrace, které rezonovaly s mým "mladicky rozervaným nitrem". Ale marně jsem se pokoušel Rilkovy zápisky číst, vždycky jsem to po několika stanách vzdal. Až později jsem pochopil, že se to skoro nedá a je nutné knížku mít v knihovně a občas se k ní vracet (mám ji tam dodnes jako zcela zvláštní kousek, ostatně - sám píšu své deníky). Jistě, deníky sotvakdy přečtete na jeden zátah... Až později mi Praterův životopis odhalil zdroje Rilkových úzkostí, které vtělil do Zápisků MLB: popisy bídy života na pařížské ulici v r. 1902, nemocných, zástupů umírajících a chudáků, strach vzpomínek na dětské úzkosti i na to, jak s ním matka zacházela jako s děvčátkem... Malte hloubá nad knihami a epizodami z francouzských a ruských dějin, které hltal i Rilke, hloubá o životě, smrti, chudobě a neopětované lásce. "Ve skutečnosti toto hluboce osobní znázornění krize, kterou sám prodělal, nebylo Rilkovou autobiografií, nýbrž autoterapií," píše Prater. Rilke psal, aby své děsy překonal. Později ho překvapovalo, že toto dílo bylo považováno za evangelium nihilismu a čirého zoufalství. Co radil Rilke svým čtenářům: Čtěte tuto knihu "proti proudu"! Dokážete to?... celý text

Posvátná opičí řeka - výlet s Bohy na kanoi 2002, Christopher Shaw

Tato bezesporu dobrodružná kniha není pro každého, ale kdo již přičichl ke kultuře starých Mayů a zajímá ho jejich kosmologie, pojetí světa a historie i současnost Palenque, je tu zcela správně: "V kosmogramu jako Palenque jste stěží mohli vytvořit dokonalejší či konkrétnější metaforu Vodní stezky, místa, kde si stálí obyvatelé i poutníci mohli vizualizovat, a dokonce v praxi vyzkoušet "vstup na cestu" do nebes jako Chan-Bahlum, kterého mohli vidět v Chrámu listového kříže, nebo Pacal na víku svého sarkofágu. Mnoho duší muselo dlouho hledět do tohoto tunelu a možná šly rituálním způsobem až na jeho druhý konec, kde se vynořily proměněné, poté, co přemohly smrt..." Ve své knize Shaw spojuje napětí dobrodružné cesty s hlubokými historickými znalostmi, přesným okem přírodovědce spojuje minulé s přítomným a magické s pozemským. Je to kniha z rodu Sněžného levharta ad. cestovatelských knih s hlubokým přesahem.... celý text

Sting: Broken Music 2003, Gordon Matthew Thomas Summer

Tahle kniha vzpomínek nesahá až do současnosti (jak tu píše čtenářka), ale končí s érou nejslavnější Stingovy kapely The Police, to je nutno říci hned na počátku. Je to knížka o přerodu učitele v rockera, však také Sting zpíval v jedné písničce: Young teacher/ the subject/ of schoolgirl fantasy..., jestli si vzpomente. Najdete tam i zajímavé věci o tom, jak se učil poslouchat jazz (z nahrávek Monka a Davise), později nahrál pár najazzlých desek, které stojí stále za poslech. Nechte se zanést do všednodennosti Británie, z které vyšla rocková hvězda zvaná Sting! Knížka se dobře čte a je pro všechny, kdo chtějí něco v životě dokázat. Jeho hudbu mám rád a myslím, že by mohl napsat další knihu o tom, jak to bylo dál...... celý text

Lovec kaktusů (A. V. Frič) 1983, Karel Crkal

Tato dobrodružná kniha vám poskytne dobrý základ pro pěstování těchto úžasných rostlin, protože i jejich samotné pěstování se pro každého stává osobním dobrodružstvím, které není snadné a jehož výsledky vás určitě nadchnou, ale někdy to je dřina! Já měl dlouhá léta na parapetu jeden z Fřičových skvostů Gymnocalycium mihanovichii, kaktus, který Frič objevil a dovezl do Evropy, (pokud vás to zajímá, čtěte zde: https://www.carciton.cz/kaktusy/clanky11_1.htm). Fričova dobrodružství jsem prožíval už jako kluk při četbě jeho knih. A jaké bylo moje překvapení, když jsem se dozvěděl, že u indiánů Čamakoko zanechal svou dceru. Fričovi jsou s nimi ve spojení. Dobrodružství tak pokračuje a pro nás je tu potěšení z jeho pichlavých kamarádů. Knihu jsem už koupil kamarádům, kteří také kaktusaří, stále se objevuje v antikvariátech.... celý text

Zmizelé hasičské auto 1981, Per Wahlöö

Fórek už v názvu knihy - aneb - jak to jeden detektiv natře všem ostatním. Jiní nadějní detektivové se z děje naopak ztrácejí, trochu neobvyklé. Příliš mnoho manželek a obědů a útěků před rodinnými víkendy. A vhledy do politického cítění (překvapivě rudého!) oficiálně neutrálního Švédska a do nešvarů jinak vyspělé země. Aby se nikam nevedoucí děj alespoň trochu zdramatizoval, poněkud předvídatelný konec. Ale četlo se to jako po másle, hihi!... celý text

Obloha samej cvok 1967, Milan Uhde

Svět je jak velké notářství pro dědictví a pro závěti. Máme jen jména. Kdo z nás ví, jak myslí doba na své děti. Uhdeho texty z éry malých divadýlek. Ne, není to Suchý, pouze jeho epigon.... celý text

Lásky hra ostudná 1968, Jiří Robert Pick

Knížka má parodický název (Lásky hra osudná je hra bří Čapků). Uvolnění režimu v 60.letech utrhlo lavinu satiry, která se konečně mohla veřejně šířit. Dělo se tak na pódiích malých amatérských divadélek (tzv. divadla malých forem), v časopisech a občas vyšla i nějaká knížka, jako tato. Její autor se představoval jako J.R. Pick - satirick (čti: jé er pik - satyryk). Vydrželo (mu) to do začátku normalizace. Pak šlus. Ostatně sám napsal: Pomsta je sladká, ale netloustne se po ní. Pravda, jeho verše stále umí tnout do živého, jak tu už bylo řečeno. Ty Čechy krásné, Čechy mé, kde krev tak zřídka jenom plane, pořád je kritizujeme. A co se stane? Knížka mi uvázla pod nehty, když jsme v osmdesátém vyváželi zakázané knížky z okresní knihovny do likvidačního skladu. Jé Er Pik to uměl: Jsou u nás lidé někteří, kteří vědí a nevěří, potom jsou někteří, kteří nevědí, ale věří, a pak je několik ničemů, kteří nevěří ničemu, věří jen, že jim to projde. Na ty však brzo dojde. Zdá se, že sám patřil do té třetí kategorie, co myslíte?... celý text

Skála 2013, Peter May

Život apoštola Pavla 2005, Walter Wangerin

Žijeme v zemi s bohatou křesťanskou tradicí a svatého Pavla vídáme v našich kostelích stojícího s mečem v ruce, tedy s atributem jeho mučednické smrti. Koneckonců v roce 2009 slavili křesťané 2000 let od jeho narození. Wangerinova kniha přináší plastický pohled na dobu jeho života. Těžko říct, zda vypadal tak, jak si ho autor představoval, ale kniha dobře popisuje Pavlův zápas o budování nové církve. Jeho obrácení, zanícená kázání ("...slova mu stoupala z úst jako ptačí hejna a víra toho muže byla jako vítr v srdcích lidí..."), pochopení, že Kristus je tu i pro "pohany" (rozuměj: ty, kteří nejdou Židé), tedy pochopení univerzálnosti víry v Krista, které umožnilo přes všechny těžkosti další šíření křesťanství. Pavel bojoval s pochybovači (stejně jako my bojujeme s všelijakými trolly na internetu) a nedbal na tresty, vězení a zranění, které přitom utržil. "Beru na sebe podobu Jeho smrti", prohlásil ke sklonku života, když už nebyl tak agilní jako za mlada. Kniha nám nabízí Pavla mladého, stárnoucího, a pak už starce v okovech, a autor umí vystihnout změny v jeho jednání a myšlení z toho plynoucí. Ukazuje i Pavlovo smíření se Zákonem. To je velký klad knihy. A na pozadí jeho příběhu se odehrává i drama filozofa Seneky. Saul (řecky Pavel) byl sťat roku 67 v Římě a místu, kde se tak stalo, se říká Tři fontány, protože prý tam, kam jeho hlava odskočila, vytryskly tři prameny. Jeho sarkofág byl objeven v Bazilice sv. Pavla za hradbami. Svatý Pavel byl jedním ze zakladatelů víry v Ježíše Krista. Osobně bych podotkl, že je smutné, že si tato nová víra nedokázala udržet Pavlovy ideály, ale takový je svět. Co by Pavel řekl na její mocenské výboje, hrabivost atd.? Pro vás, kteří hledáte kořeny naší evropské civilizace, je tato kniha dobrým čtivem.... celý text

Mánie – Životní příběhy beatniků-bouřliváků a buričů, kteří stvořili novou uměleckou generaci 2013, David Skover

S díly Beatniků jsme se seznamovali pozvolna, pamatuji, jak vyšel Říjen v železniční zemi (Kerouac) ve Světovce, pak Lunapark v hlavě, Mokré moře... Myslím si, že soudruzi vůbec netušili vo co de, někdo jim nakukal, že to jsou lidi, co protestují proti kapitalismu, a tak to prošlo. Jo, byla to pravda, jen to bylo trochu jinak. A my si tyhle týpky romanticky zidealizovali. Knížka Mánie (taky ji mám z levných knih, protože tak blbou obálku jsem dlouho neviděl, není moc věrohodná) nás seznamuje se skutečnou historií našich hrdinů. S jejich průšvihy, mániemi, depkami a soudními procesy. Pěkná dehonestace, jen co je pravda. Ale asi čirá pravda (jestli něco takového existuje). A naši domácí Beatnici to měli podobné. Když to čteme, pochopíme, že v USA to neměli lehké a ta bájná země svobody nebyla zdaleka tak svobodná a není dodnes (ale která probůh je?). A v zrcadle toho, co se dnes děje kolem prezidentských voleb, musíme souhlasit s nestorem Beatniků Ferlinghettim, který v roce 2007 (!) řekl v kterémsi svobodném rádiu: "Chápu současnou situaci jako opakování toho, co se odehrávalo v jiném represivním období, v padesátých letech." (2020 - už zas?) A pak přečetl svou báseň Litujeme národ: Litujeme národ, jehož občané jsou ovce a jehož pastýři ho zavedli na scestí. Litujeme národ, jehož vůdci jsou lháři a jehož mudrci musejí mlčet. Litujeme národ - ach, litujeme lid, ketrý dopustil narušení svých práv a spláchnutí svobod. Má země, pláču nad tebou, sladká země svobody... celý text

Chytání pstruhů v Americe 1993, Richard Brautigan

Brautigan napsal tuto knihu před šedesáti lety. Snažil se navázat na Thoreaua a hledal jeho ideály života v přírodě, ale doba se již změnila. Jeho hledání končilo ve frustraci a deziluzi. Přesto se snažil vypsat svoje pojetí chápání přírody člověka "moderní doby" a my vidíme jeho nejednoznačnost, je optimista nebo pesimista? „Jeho poselství, jaké je, je mírné a neprogramové a nemoderně optimistické ohledně lidských bytostí - spíše potvrzuje život než popírá život - a je zcela spojeno s každodenní americkou zkušeností.“ (John Stickney) Rozhodně si myslím, že tuto knihu nelze číst kontinuálně, protože jednotlivé příhody na sebe nenavazují a jsou často nejednoznačné a útržkovité. Četl jsem výběrově a podle nálady v knize zalovil. Brautigan je upřímný a píše, jak cítí. Lov pstruhů byl uveřejněn až roku 1967. To byl rok finálního vzepjetí hnutí hippies a autorův příklon k přírodě vyvolal nadšené reakce. Pokud jste s hippíky aspoň trochu rezonovali, budete knize rozumět. O své knize R.B. prohlásil: „Nemám zájem napodobovat styl nebo strukturu, kterou jsem používal dříve. Nikdy nenapíšu další knihu jako Lov pstruhů v Americe. Když jsem s ním skončil, ten starý stroj jsem demontoval a nechal jeho kousky povalovat na zahradě, aby rezly na dešti. “... celý text

Petrkov 1991, Bohuslav Reynek

Jistě už vyšlo několik dalších vydání páně Reynkovy poezie. Tato brožurka lokálního nakladatelství Miroslava Zavřela v Havlíčkově Brodu však obsahuje mimo skvělé poezie i poprvé zveřejněné texty O. A. Kukly: Zápas s andělem a Vl. Vokolkův: Panu Reynkovi k sedmdesátinám, který začíná: "Nedovedl bych popsat tu zahradu, do které jsme vstoupili hledat pana Reynka. Nemohu rozhrnout slovem její houštiny. Když do ní v duchu zase vstupuji, cítím, jak mi zarůstají ústa. Ztrácím se v jejích zelených skrýších. A tu ji teprve slyším z nitra šumět její řečí, zpívat jejím zpěvem." Já jen doufám, že taková zůstané i poté, co ji bude vlastnit náš stát a uchová její kouzlo pro všechny, kteří milují Reynkovu poezii jako Vladimír Vokolek (a já a vy).... celý text

Morový sloup 1998, Jaroslav Seifert

Sbírku jsem dostal tenkrát od kolegyně opsanou na stroji. Seifert byl zakázaný a Morový sloup byl dobrým symbolem doby, kdy se nemohlo nic, co nebylo plné rudých idejí. Jak tedy číst básníkovy vzkazy? Do čtyř stran světa se obrací čtvero demobilizovaných knížat vojska nebeského. Na čtyřech stranách světa je zamčeno na čtyři těžké zámky. No, to byl tenkrát těžký režimní LOCKDOWN, jak se dnes říká. Podobné verše zněly i z úst kapely Marsyas: Z kostky dlažební se vylíh pták Pěti jazyky teď naříká Pole mu roste sílí Hlavou se korun stromů dotýká Cenzor nepoznal, že tu jde o 5 vojsk Varšavské smlouvy, které nás přišly okupovat. Ty jinotaje! Režimu pole sílilo a rostlo. Seifert zase říká jasně: Jenom si nedejte namluvit, že mor ve městě ustal. Viděl jsem sám ještě mnoho rakví vjíždět do brány, která tam nebyla jediná. Proto je třeba postavit morový sloup. Normalizace země je v plném proudu a úspěšně se "normalizuje": Jen už tolik se nezvoní, nemalují se kříže na domy a nevykuřuje se jalovcem. Samozřejmě, že ani Seifert nebyl oficiálně zakázán. Jen žádné zákazy! Dělalo se to jinak. Prostě se básníkovi jen nevydávaly knihy, zatímco oficiální básníci byli vydáváni stále dokola... Kniha se tedy šířila v opisech a také vyšla v zahraničí. A poté, co Seifert dostal Nobelovku, už to tak nešlo a Morový sloup musel na svět oficiálné, aby nebyla ostuda. Zkuste, vy mladší, co jste tohle nezažili, také číst tuhle sbírku očima člověka doby husákovské normalizace. Půjde vám to? Jestli ne, jen si připomeňte, že jste na tom líp než my, co jsme museli své myšlenky a tužby skrývat do jinotajů, jako starý básník...... celý text

Just Kids – Jsou to jen děti 2013, Patti Smith

No, řekněte, komu z vás zaplatil sendvič z pouličního automatu Allan Ginsberg? V této knize najdete mnoho okouzlujících historek z avantgardních kruhů NYC, nasajete atmosféru šedesátek a jestli to ještě nevíte, pochopíte, proč se Patti říkalo "Rimbaud se zesilovačem". Pro všechny milovníky rocku a poezie naprosto zásadní kniha!... celý text

Plechový bubínek 1969, Günter Grass

Na Grassův styl psaní si musíte zvyknout. Je to obtížné, jako je obtížné i celé téma knihy. Grass není rozhodně jediný, kdo se takhle vypořádává se svou minulostí, myslím tím to, že si na pomoc přivolává nějakou nadreálnou sílu (zde bubínek), a že nechává promluvit postavu fyzicky postiženou. Má potřebu všechno nějak odlehčit a učinit stravitelnějším to, co bylo ve skutečnosti jen těžko stravitelné. Položte si otázku: zažili jste něco tak těžkého, že je třeba to vyvrhnout ze svého nitra a už se k tomu nevracet? I když se to stalo v nejkrásnějším období vašeho života? Těžké otázky a těžké odpovědi. Tak jen doporučení: jestliže jste zdolali Plechový bubínek, určitě si přečtěte Grassovu autobiografii Při loupání cibule, kde se o něm dozvíte víc a nejen o něm, i o lidech, které znal a s kterými žil. Protože vždycky musíme žít v době, do které jsme se narodili. Nejdříve bezbranní a naivní, poté už záleží na nás, co se svým životem učiníme.... celý text

Při loupání cibule 2007, Günter Grass

Hrdina animáče Shrek říká o sobě a své povaze, že je jako cibule: má tolik vrstev a každá je jiná. Tak to je s námi všemi. Pokud se rozhodnete číst tuhle knihu, určitě k ní přidejte i Plechový bubínek. Knihy se prolínají a já už nevím, v které bylo co napsáno, ale rozhodně se doplňují. Prolnout realitu s fikcí umí Grass brilantně. K těm "šokujícím" odhalením: každý jsme vyrůstali v nějaké době. My po válce byli pionýry s rudými šátky a vůbec jsme nevěděli, jak protivné a obtížné to může být pro naše rodiče. Už ve škole jsme pravidelně povinně hromadně navštěvovali filmy o válce a těžké době okupace, já žil v Sudetech a moji rodiče byli dosídlenci - o tom, co se v městě dělo v době, kdy se tamní německé obyvatelstvo přihlásilo k Říši, se mlčelo, ta doba prostě neexistovala! Teprve v posledním desetiletí se tabu nacismu uvolnilo a jsme doslova zahlceni dokumenty typu Hitlerův okruh zla ap. Proto bylo přiznání Grasse, že jako teenager sloužil u SS ve své době tak šokující. V denacifikované SRN se o tomhle samozřejmě mlčelo. Takže: všeho dočasu. Když jsem mluvil se spolužačkami o našich školních letech, vzpomínaly na ně s láskou, přes všechny ty fronty u obchodů a soudruhování, kam pohlédneš. Ale doba se rychle mění. Když moje dcera chodila na základku, její spolužák sedící lavici před ní byl emo, a tak jsme vymysleli pořekadlo "můj táta byl komouš a já jsem dnes emouš". Nasmáli jsme se! Grassova autobiografie je i nadrealistická, jako jsou nadreálné i naše vzpomínky na mládí a dětství. I esesák Grass byl jen obyčejný kluk. Jeho kniha vám to poví. Díky za ni!... celý text