Pablo70 přečtené 554

Potrava pro požár 1969, Robert Duncan

Duncanovu poezii bych označil za vysoce intelektuální a těžko pochopitelnou. Podepsala se na ní jeho teosofistická výchova, odvolává se na klasiky (např. Shakespeare), ale najdete zde i narážky na jeho homosexualitu, pro kterou byl propuštěn z armády. Pokud se nevyznáte v jeho vlastním líčení svého života (viz poznámka překladatele), najděte si něco o něm na netu. Kniha jako artefakt je velmi atraktivní (formát a ilustrace). Možná poslední, co Stanislav Mareš přeložil, než zdrhnul do Austrálie. Pro náročné!... celý text

Hledání přítomného okamžiku 2014, Ruth Ozeki

Při čtení dobrého příběhu se dá moje mysl do pohybu a to se mi přihodilo při četbě této knihy. A začaly se mi objevovat i moje příběhy, které jsem prožil. Potěšilo mě i to, že se příběh odehrává na severu Kanady, který jsem navštívil. Jeho drsná příroda je nádherná! Kniha je vzácná i vylíčením vztahu Ruth a jejího evropského manžela: její japonská sensitivita versus evropská racionalita se tu střetávají a následně i doplňují. Šťastní lidé, kteří tak umí žít! A je tu i buddhismus, který nám ukazuje na relativitu našich cest a našeho poznání. K tomu připojuji dodatek k základnímu mottu Mistra Dógena: "Studovat Cestu znamená studovat své já. Studovat své já znamená na ně zapomenout. Zapomenout na své já znamená dojít osvícení myriádami všech věcí." Jak toho dosáhnout? - Jsou lidé, kteří si myslí, že celý svět je tu kvůli nim, a tak se také chovají. Ale jak by se mohl celý vesmír přizpůsobit jejich sobecným požadavkům? - Když zkoumáte svět a nacházíte v něm svůj otisk, otevírají se vám nové a nové obzory, čím hlouběji se dostáváte, tím rozlehlejší a nekonečnější jsou. Pochopíte svou roli a místo ve vesmíru a v životě a doberete se k samotné podstatě svého já. Ozeki dobře ukázala proměňující se realitu svou i hrdinů své knihy. A také poselství babi Džiko, které se vejde do jednoho základního slova. Najděte si ho v příběhu. Klaním se vám i paní spisovatelce.... celý text

Vichry 1965, Saint-John Perse

Doba se změnila: po 2. s.válce byl Perse největším žijícím básníkem Francie a dostal Nobelovku. Tehdy se ještě svět zdál celistvý a různí symbolističní básnící ho oslavovali či popisovali ve svých až heroických básních a cyklech. Nejinak Perse. V mládí jsem čítal Otokara Březinu, pak také Pabla Nerudu. Jejich vzepjatá obrazotvornost, vylétla "ó, až k nebesům!" Ano, jejich obrazy jsou plné úžasu a výkřiků údivu. Dnešní svět je jiný, internet ho rozdrobil na tisíce úlomků, a proto se tito symbolisté už nečtou, jejich svět, zdá se, skončil. Nemohu dát této poezii své hodnocení. I já vnímám tu změnu, ač jsem měl Březinu rád a Velký zpěv Pablo Nerudy je lépe čitelnější. Sbohem staré časy! Jsou ty dnešní lepší? A našel jsem pro vás Perseho vizi, která se možná zdá úsměvná (budu trochu zlomyslný): Naše spása je ve spěchu a ve zrušení úmluvy. Všude netrpělivost. A přes ramena Snícího obžaloba snu a netečnosti. Vyhledejte nám na pomezí muže velké moci, jež přinutila nečinnost k řemeslu kouzelníků. Muže nepředvídatelné, muže bohem napadené. Muže vyživené mladým vínem a jako provrtané trsy blesků. Je třeba lépe využívat jejich síly a jejich skrytého zraku. Jen v nich je naše spása, jen v moudrosti a bezuzdnosti... Dovedete si představit dnešní nejrůznější politiky, hrnoucí se do této role rušitelů úmluv? Pasujících se do role vyvolených? Ach, starý básníku, tvé srdce by krvácelo...... celý text

Ptačí křik 2009, Wej Wang

Za prvoplánovým vjemem této poezie se skrývá víc: dá se říct, že "slova ustrnula, ale smysl pokračuje dál bez konce". Čínská duše si uvědomuje, že vše, co je vyjádřeno slovy, barvami a zvuky, nedokáže přesně vystihnout skutečnost, a proto nalézá svůj domov mimo slova, barvy a zvuky. Slova využívá k evokování nedefinovatelného, zvuky vyjadřují ticho a barvy beztvarý prostor. A to všechno slouží k evokování ducha. Jak praví sinolog Herbert Giles: "Imprese nemá být konečná, ale je jen jakousi předehrou k dlouhé řadě vizí a pocitů. Je plná narážek, které věčně trvají a nedávají nám obraz konečné dokonalosti, jsou to obrazy zahalené do hávu nekonečnosti našich nejjemnějších myšlenek." Většina těchto básní sice mluví o přírodě nebo o blízkých věcech, ale nejde o fotografické záznamy jednotlivých faktů, ale o jemné pastelové náčrtky intimních prožitků. Takový je styl východního básnictví. A takový je také styl Zenu.... celý text

Jara a podzimy 1961, * antologie

Překlady z čínštiny jsou zapeklité, Jan Vladislav se s nimi popral důstojně. Měl skvělou erudici a slovní zásobu. Tyto verše se vám budou dobře číst. Pro srovnání uvádím jeho veršovanou verzi básně Z ošatky květin... mé oblíbené básnířky Li a vy si ji můžete porovnat s neveršovaným překladem F. Stočese v knize Květy skořicovníku. Jan Vladislav v doslovu dodává, že původní čínské básně veršované byly. Z ošatky květin jsem si vzala na trhu křehkou větvičku, pučící snítku jara. Jako by nad ní plakal kdosi, svítila ještě jizvami třpytivé jitřní rosy. A teď mám strach, že poznáš hned, že nejsem ani zdaleka jako ten krásný květ. Ach ano, jen se podívej: když ho mám zatknut ve vlasech, vidíš to na pohled. (Pro srovnání navštivte stránku knihy Květy skořicovníku)... celý text

Květy skořicovníku 2002, Li Čching-čao

Celý svět je obsažen v detailech. Příběhy paní Li jsou staré 1000 let a hned ten první popisuje ráno čínské dívky. Vyšla si na zahradu, jen tak v nedbalkách, aby se jako dřív, když byla dítětem, pohoupala na houpačce, ale v tom ji vyrušil neznámý muž. Pocítila stud a nepatřičnost svého počínání. Dala se na zmatený útěk, ale cestou se stačila letmo ohlédnout a plna zmatku a touhy se sklonila ke snítce zelených slív. Ta krátká básnička je jako krásný film a paní Li ji jistě psala o sobě. Viděl jsem ji v duchu zfilmovanou, mohl by to točit Renoir, podobně jako Výlet do přírody. Nebo Chaplin, nebo Antonioni barevně jako Zvětšeninu. Básnička se jmenuje Zvedá se z houpačky (Na nápěv: Lehký dotek rudých rtů). Posílal jsem ji ženám, se kterými jsme se chtěl seznámit. Vypouštěl jsem ji jako Noe svou holubici. Vrátila se jen jednou. Někdy se kochám představou, že bych mohl shlédnout sbírku starých předmětů paní Li, jaké by to byly poklady a jak vzrušující je samotná představa, že někdo už před tisícem let měl takovou sbírku! Žel, sbírka jí shořela a paní Li dožívala zahalena vzpomínkami a žalem... Její verše mám moc rád. Ale nabídnu vám alternativu: její verše vyšly ještě ve antologii Jara a podzimy staré Číny v překladu Jana Vladislava. Zkuste porovnat báseň Z ošatky prodavače květů s veršovanou verzí. Z ošatky prodavače květů vybírám jarní ratolest sotva v rozpuku, zamženou drobnými kapkami rosy, v nichž dosud se odráží svěží nach červánků. Co když tě ale napadne, že má tvář není tak půvabná jako ta větévka? Šikmo ji vetkávám do hustých černých vlasů: Teď jediným pohledem můžeš nás porovnat. (Veršovanou verzi najdete na stránce Jara a podzimy staré Číny)... celý text

Melancholie 1990, Vladimír Holan

Holanovy překlady čínských básníků vznikaly nejspíš někdy za války a vyšly v r. 1947, na češtině je to už znát: Outlými prsty loupe dívka pomeranče nové, a v první vlahosti alkovny brokátové vlá vůně pižma zas a zase... I když Holan překládal tyto staré verše z francouzštiny, projevil celký cit pro atmosféru básní, vždyť melancholie (dá se říct), byla jeho parketou! Od smrti svého bratra v dětství se znovu a znovu zaobíral tajemstvím smrti a odcházení, jako mnoho lidí, kterým zemřel v nejcitlivějším věku někdo blízký. Proto měl i blízko k buddhistickému pojetí prázdnoty: "Neposlouchej ušima, ale srdcem, neposlouchej srdcem, ale dechem, neboť sluch končí uchem a srdce představou, jenom dech je prázdný, připravem přijmout vše, co přichází. Cesta je v prázdnotě a prázdnota - toť zdrženlivost srdce." (Taoistický mistr Čuang z 3. stol. před Kristem.) Nutno říci, že Holan byl velmi poctivý k těm starým básníkům a na rozdíl od B. Mathesia (Zpěvy staré Číny) do překladů nepřidával žádné vlastní "vylepšující" veršíky a vize. I přes jistou archaičnost jsou Holanovy překlady stále skvělé a plné melancholie jako druhý listopadový den: C´-mej předčasně mi umřel! Šang-ji jest nyní na jihu. A já, nešťastník, jsem jako vůz se zapřaženou čtveřicí koní...... celý text

Presidentův vězeň 1969, Vladimír Škutina

Prezidentův vězeň - Na hradě plném bláznů 1990, Vladimír Škutina

Myšlení přírodních národů 2000, Claude Lévi-Strauss

Navazuji na předchozí komentář: tato kniha je naprosto základní pro všechny naivní vzývače multikulti. Poučí je o tom, že ne všichni lidé myslí jako oni (my). "Když jsem se zeptal Dinků, koho bych měl vzývat jako svá klanová božstva, a když mi poradili Psací stroj, Papír a Nákladní auto, byl to žert jenom zpola, cožpak nebyly právě tohle věci, které vždycky pomáhaly lidu, k němuž jsem patřil, a které Evropané zdědili od svých předků?" Zamysleme se na tím, kdo jsme: "Uniformita každého druhu nevnuká pouze představu společného původu, ale také myšlenku, že tvorové, kterým se do té míry nedostává individuální originálnosti, kteří jsou vybaveni vlastnostmi tak striktně vyměřenými - řekli bychom skoro: vyměřenými pravítkem a kružítkem - nejsou asi žádnými samostatnými činiteli, jejichž chování by záviselo na jejich vlastní libovůli, nýbrž spíše kopiemi nějakého společného vzoru nebo nástroji sloužícími božstvům, která je ovládají." Haha! Kdyby se autor dnes zeptal Dinků (z jižního Súdánu), jaká bychom měli mít božstva, asi by byl na prvním místě bůh zvaný Internet. Nebo vás ovládá něco jiného? Je velmi poučné a osvěžující nahlédnout "do hlav" jiných národů!... celý text

Kapradinový vrch 1965, Dylan Thomas

Thomasovy básně jsou úžasné jako život. A Jiřina Hauková je skvěle přeložila. Měla štěstí, když Dylan Thomas přijel v roce 1949 do Prahy, mohla ho provázet. Byl počátek února a Thomas měl na sobě nový "flying coat" /létající kabát/ a boty okované cvočky a stále prý klouzal a padal, až vypadal jako sněhulák. Společně navštívili i básníka Vladimíra Holana. Ačkoli Holan neuměl anglicky, velmi si s Thomasem rozuměl a oba prý "ukazovali rukama, jak je kdo veliký básník". :-)) Ač se Thomas brzy upil k smrti, Hauková o něm píše v doslovu s láskou: "Často se traduje, že Thomas byl nezodpovědný výtržník, ale nám se ukázal jako člověk nesmírně přátelský, srdečný, čestný a jemný. Zhroutil se pod tíží života." Časem Thomase přeložil znovu Pavel Šrut (a dobře), Kapradinový vrch je však stále výborný a nese pečeť autentického setkání s básníkem. Zkuste porovnat její překlad Hrbáče v parku s překladem Šrutovým! A pokud máte tohoto básníka v oblibě, určitě si přečtěte alespoň její doslov!... celý text

Svlékání tmy 1988, Dylan Thomas

Moje oblíbená: Hrbáč v parku. Znáte Thomasův rodný dům ve Swansea? Je pečlivě zrekonstruovaný a poblíž je i jeden z barů, kam chodíval a kde jsou zdi popsané jeho básněmi. Pokud jste neviděli ani reportáž v Objektivu ČT, zkuste audio Českého rozhlasu: https://radiozurnal.rozhlas.cz/bonbony-pivo-a-cigarety-navstivili-jsme-dum-jednoho-z-nejvlivnejsich-lyrickych-8096590 Přečtěte si stejně dobrý překlad Thomasových básní od Jiřiny Haukové, která se s básníkem osobně setkala a navštívila s ním Vladimíra Holana (viz podobné knihy).... celý text

Zpověď 2009, Arnošt Lustig

Lidé jako Arnošt Lustig znali cenu života. Jeho sponánní vyprávění je mnohem silnější než všelijaké knihovnice nebo tatéři z Osvětimi (nebo jak se ty knížky z módní vlny o holokaustu jmenují). Jedna z nejkrásnějších scén je ta o zkoušce z filozofie: ano, vědoucí lidé umí být velkorysí! Učíme se od nich žít.... celý text

Doktorka z domu Trubačů 2006, Ilona Borská

Kolik podobných hrdinů nám komunistický režim zamlčel! Vlasta Kálalová di Lotti zemřela téměř v zapomnění 15. února 1971 v písecké nemocnici. Její celoživotní přínos ocenil až po revoluci roku 1992 prezident Václav Havel, který ji vyznamenal řádem Tomáše Garrigua Masaryka. Ilona Borská ovšem psala knihu za tuhé normalizace, takže zde chybí fotka dr. Kálalové s T.G.M., který financoval její nemocnici v Orientu a také zde není ani zmínka o jejím dopise Gottwaldovi, kde žádala milost pro dr. Horákovou. Poúnorová část příběhu je tak téměř apolitická a místy stavěná pouze na úryvcích dopisů. Zajisté proto, aby mohla být kniha vydána. Naštěstí si již můžete chybějící údaje o této statečné ženě najít na internetu.... celý text

Big Sur 2005, Jack Kerouac

Soumrak kdysi skvělého spisovatele, který neodolal láhvi alkoholu. Ale každého život nějak sejme... Jistě, jsou tam ještě záblesky jeho jedinečného stylu, ale je to jako jako když sedíte na palubě padajícího letadla a máte se kochat výhledem na krajinu. Big Sur je skvělé místo, na které bych se chtěl podívat!... celý text

Tovaryšstvo Ježíšovo 2000, Jiří Šotola

Osobnost vláčená dějinami, dobré úmysly zmařené vyšší mocí, úpadek vítězné ideologie... Šotola se obracel bezesporu ke generaci právě prožívající zklamání nad selháním budování socialismu (komunismu) a jeho kniha rezonovala v našich myslích. Koneckonců se tato hořká historie v našich dějinách několikrát opakovala, v moderních dějinách zklamání po roku 1948 nahradil osvobozovací šok 1968 a následná tuhá normalizace. Takové jinotajné romány se četly s velkým porozuměním a Šotola byl v nemilosti, následující román Kuře na rožni "vydal" nejprve v ilegální edici Petlice a až následně mohl znovu publikovat v Československém spisovateli. Tato hořká a skvěle napsaná kniha k nám promlouvá stále, protože i dnes je tu mnoho poslušných služebníčků ochotných za mrzký peníz udělat cokoli. Je to hořká a smutná kniha mířící do vlastních řad... "Kdo je ten člověk? Mluví a mluví. Na všechno má odpověď. Ale ani po tváři, ani po řeči, ani po hlasu, po ničem ho nepoznáš. Nepoznáš, kdo to je. Člověk bez obličeje." Co jsem takových za svůj život viděl... Znáte je taky?... celý text

Český barok 1974, Jaromír Neumann

Napadá vás, co se s vámi stane, když pročtete tuto bichli? Otevřou se vám dveře a okna našich měst a vesnic a vy náhle spatříte a pochopíte, co jste dříve jen bez zájmu míjeli. Barokních památek je u nás habaděj a český barok je vskutku originální, je milý a úměrný, jak pravil Jan Werich: "Vono to baroko je pěkný pro voko!" Tato kniha je opravdu základní (jak se teď říká: BASIC).... celý text

Noc kouzel zbavená 2008, Ed McBain

Napínavé? Dobré nápady, ale řešení "případů" bylo tak nějak předvídatelné. Oddychovka. Četlo se to dobře, určitě knize patří 3,5*.

Druhý strom pohádek z celého světa 2009, Jan Vladislav

Čirá radost! I druhý soubor se skládá ze 180 pohádek, které jsou uspořádány do dvanácti mandelů – oddílů po patnácti pohádkách. Jak praví motto: „Za devatero horami, za devatero řekami, na samém konci světa, kam ani ptáček nezalétá, je modré moře a uprostřed toho moře zelený ostrov a na tom ostrově statný zlatý strom, strom celý zlatý, krásně rozsochatý, a ten zlatý strom má dvanáct větví a na každé větvi po jednom hnízdě a v každém hnízdě po mandeli vajec, po mandeli vajíček z jasného křišťálu: stačí jen rozbít skořápku a v každém najdeš pohádku.“ Ach, co jsme se jich načetli! Kéž by to nikdy neskončilo...... celý text

První strom pohádek z celého světa 2008, Jan Vladislav

Stará láska! Každý soubor se skládá ze 180 pohádek, které jsou uspořádány do dvanácti mandelů – oddílů po patnácti pohádkách. Jak praví motto: „Za devatero horami, za devatero řekami, na samém konci světa, kam ani ptáček nezalétá, je modré moře a uprostřed toho moře zelený ostrov a na tom ostrově statný zlatý strom, strom celý zlatý, krásně rozsochatý, a ten zlatý strom má dvanáct větví a na každé větvi po jednom hnízdě a v každém hnízdě po mandeli vajec, po mandeli vajíček z jasného křišťálu: stačí jen rozbít skořápku a v každém najdeš pohádku.“ Ach, co jsme se jich načetli!... celý text