Pablo70 přečtené 554

Absolone, Absolone! 1966, William Faulkner

Začal jsem číst Absolona, hned jsem pochopil: je to kláda! Ale protože miluji dobrodružství slov, začal jsem nalézat skutečné perly: "(Slečna Coldfieldová) seděla tak strnule na rovné tvrdé židli, která byla pro ni tak vysoká, že jí nohy svisle a strnule visely, jako by měla holenní kosti a kotníky ze železa, vůbec se nedotýkaly podlahy a vyjadřovaly bezmocný a nehybný vztek jako nohy dětí..." Ta atmosféra! Starobylost! Odolal jsem pokušení knihu odložit a četl dál... Ostatní tu řekl již kolega v komentáři přede mnou. Tx.... celý text

Kryliády 1980, Libor Koval

Nepříliš zdařilé variace na Kryla. Snad za zmínku stojí jedna jedůvka: Na břehu řeky plácal se vzteky kapříček Ježto byl němý prozradil zemi - bylť on z Čech... celý text

Nový Epiktet 1968, Jiří Kolář

Epiktéos pravil: „Nechtěj, co není, a chtěj, co je, a budeš spokojen.“ „Nežádej, aby se věci děly jak chceš, ale chtěj, aby se věci děly tak, jak se dějí a bude ti v životě dobře.“ Kolář píše: Jaký postoj zaujmeš k životu Takové budeš psát básně Jistě nebudeš lhát Protože i hokynář vidí svět očima hokynáře pravdivě Ale dej pozor Můžeš dělat spokojeně hokynářskou poezii Epiktétos pravil: „Nepřemožitelný můžeš býti, nepustíš-li se v žádný zápas, v němž zvítěziti není v tvé moci.“ Kolář míní: Přijmeš-li úkol nad své síly Nemusíš si zlomit vaz Ale neobejdeš se bez chůd abys dosáhl určené velikosti Osud za tebou půjde s pilou jako věrný pes A zanedbáš i to, cos mohl vykonat Tato kniha je především pro ty, co chtějí psát poezii, je opravdu výborná a stále svrchovaně pravdivá a aktuální. Kolář byl zle pronásledován komunistickým režimem, (Po únoru 1948 byl Kolář označen za reakcionáře a v roce 1950 jej kolegové ze Svazu spisovatelů častovali přívlastky přisluhovač imperialismu, kosmopolitická hyena, literární zrůda, apod. Za další dva roky jej zatkla StB, když u literárního historika profesora Václava Černého při domovní prohlídce nalezla Kolářův rukopis básnické sbírky Prométheova játra. Kolář byl vyslýchán a strávil devět měsíců ve vazbě, než byl propuštěn díky prezidentské amnestii. ) a dobře věděl, jak chutná moc. V roce 1980 nuceně emigroval. V ponaučeních básníka Koláře je cítit stejná laskavost a stoicismus dávných Rozprav Epiktéta: „Měj na paměti, že jsi hercem takového dramatu, jaké určí básník: krátkého, chce-li krátké, dlouhého, chce-li dlouhé. Chce-li, abys představoval žebráka, ať i toho řádně hraješ; právě tak, máš-li představovat mrzáka nebo hodnostáře nebo prostého občana. Neboť tvoje věc je hrát dobře přidělenou úlohu, ale vybrat ji náleží jinému.“ Zdroj: https://citaty.net/autori/epiktetos/... celý text

Bible osamělého člověka 2012, Gao Xíngjiàn (p)

Za slunného dne dočítám Bibli osamělého člověka. Jeho životní úvahy ve mně vzbuzují melancholii a souznění. Je v něm i špetka buddhovství: "Všemohoucí stvořil tento svět, dobré konce v něm ale nenaplánoval. Ani ty nic neplánuj, zbytečná námaha, stačí žít tady a teď, v daném okamžiku nevíš, co ti přinese a chystá další, nejsou ty okamžité přechody nádherné?" A potřeba vyrovnat se s všudypřítomnou smrtí: "Smrt určuje svrchovanou mez, bez ní bys byl jen ohavnou starou zrůdou, ztratil bys soucit, nepoznal stud a mohl páchat nekonečné zlo. Smrt je mezí, která se nedá překonat, nádhera lidství trvá jen uvnitř jejích hranic, v nich se snaž, co můžeš!" Ostatně - hrdina knihy si tajně schovává své výplody na kouscích papíru pod zelákem v chatrči v jihočínských horách - a uchovává jako poklad bednu svých knih - zakázané ovoce - vláčí ji s sebou (jako já své archivy a knihy, co jsem nakoupil a také zachránil před stoupou). Svatokrádež chvíle volně strávené nad slovem. Řeč ještě postižená tichem je hnízdem. Neviditelné věci postižené temnotami jsou sněním. V tiché předehře je obsažena úplně celá literatura. Tato Prvopočáteční scéna je plná obrazů, jež nejde vyslovit. Napsané knihy jsou chrámy tajemství. Proto čteme.... celý text

Odevzdání a odhodlání 2014, Ken Wilber

Na obalu je dílo charakterizováno jako "vzácná kniha". A opravdu. Wilber ji psal po smrti své ženy a já si náhodou koupil jeho knihu 6 let po smrti té mojí. Stejný příběh: rakovina. Jako on jsem se snažil při zdolávání nemoci o buddhistický přístup. Velmi jsem jim oběma rozuměl. Byl jsem velmi vděčný, že Wilber naprosto odmítl nesmyslná tvrzení různých "léčitelů", že si lidé způsobili rakovinu nějakými vlastními činy či myšlenkami. Byl jsem svědkem toho, jak taková "léčitelka" sdělila mé ženě, ať zpytuje svědomí, co špatného v minulosti provedla a čím si svou rakovinu způsobila. Mou ženu to hluboce zasáhlo a upadla do dlouhých depresí. Tuhle knihu doporučuji všem, kdo se starají o onkologicky nemocné nebo i samotným pacientům, kteří jsou schopni ji přečíst. Je světlem na jejich cestě.... celý text

Komentáře o životě 1997, Jiddu Krišnamurtí

"Jestliže miluješ ptáka, který s tebou strávil zimu, otevři mu na jaře dokořán okno a dopřej mu svobody. I kdybys mu zachránil život, nemysli si, že je nevděčný, když se k tobě už nevrátí. Jestliže miluješ dítě, učiň totéž!"... celý text

Až delfín promluví 1992, Robert Merle

V knize je mnoho podnětných úvah o člověku a světě. Třeba tato o bolesti a ponižování: "...jako by bolest přinášela ponižování, které vás žene, abyste se ponižovali ještě víc, zmrzačení, které si žádá další zmrzačení, je klamné, je svrchovaně klamné se domnívat, že utrpení je čarovná ctnost, utrpení je porážka, ochromení, ponížení, nikdy z něho nevzešlo nic dobrého..." (kolik lidí takhle žije?) A ještě: "Protivné je ,že lidé, kteří doporučují určitou oběť, ji skoro nikdy sami nepodstupují." (např. náš prezident, který řekl, že by umělci měli hladovět, aby stvořili něco dobrého...) Merle byl kdysi v kurzu a jeho knihy jsou stále silné.... celý text

Italské prázdniny 1965, Jan Werich

Skoro vše tu bylo o knize napsáno, ale přeci mi to nedá nevytáhnout z ní jeden nadčasový šleh: "...srovnávala tehdejší šovinismy s dnešními a došla k názoru, že tenkrát to bylo vydání pro mládež ve srovnání s dneškem. Nemyslím, že měla pravdu. Ono je to na světě podivné: z lidského hloupého počínání nejdříve vyvane krutost. Na tu lidé zapomínají z přirozené živočišné touhy nemyslit stále na ošklivost. Když krutost vyvane, zbude jen směšné a hloupé a mladým se pak zdá, že proti krutému dnešku to nic nebylo. Šovinismus bylo zlé idiotství a je dál." Dobrá připomínka uprostřed léta! Každý prožíváme ten "svůj" šovinismus, který právě panuje a ono zapomínání je bezpečná ochrana před návštěvou blázince.... celý text

Mlhovina v Andromedě 1968, Ivan Antonovič Jefremov

Ve scifinách bývají utopické prvky. Podoba utopie je pak dána dobou a společností, v které autor žil. Asimov psal první díly Nadace v 50.letech a Mlhovina vyšla roku 1957 v dobách tvrdého komunismu. Slyšel jsem ji také v rozhlase a pak si ji přečetl na studiích. Na str. 256 jsem si zatrhl: "...podívejme se na čin Muena Mase a Rena Boze z hlediska štěstí lidstva. Dříve lidé často nedovedli zvážit reálnou hodnotu svých skutků a konfrontovat ji se stinnou stránkou, kterou má bezesporu každý čin, každé opatření. Od toho jsme se už dávno oprostili a dokážeme mluvit jen o skutečném významu činů." Pochopit skutečný význam našich činů - to by byla opravdu jedna z nejpokrokovějších věcí v dějinách lidstva. Stále na ni čekáme, že?... celý text

Kdo je ten chlap? Hledání Boba Dylana 2014, David Dalton

V 60.letech byl pro naši generaci Dylan jedním z proroků. Ale on nechtěl být prorokem a pracoval na tom. Dalton píše: "Dylan byl odjakživa obdařen nesnesitelnou schopností zvrátit veškerá očekávání a byl tak vždy v zásadě nespolehlivý vypravěč vlastního života. Jeho dilema spočívalo v tom, že se natolik identifikoval s postavou ze svých písní, že se stal chodící a mluvící projekcí vlastních vinylových historek. Jako by se Shakespeare přejmenoval na Hamleta..." Tato biografie pátrá po "opravdovém" (haha!) Dylanovi , aniž by snižovala jeho genialitu. "Nikdy jste ho nemohli na ničem nachytat. Měl spoustu historek o tom, co je zač a odkud pochází, a zdálo se, že je nikdy nedokáže říkat stejně." (Dave Van Ronk) Jak inspirativní! Nač říkat stále stejné historky o svém životě, když si můžem vymyslet nové! (Hahahahihihi.) Myslím, že z mladé generace sotvakdo Dylana zná, ale jeho princip je v kurzu - asi 500 studentů Karlovy Univerzity podepsalo petici, kde žádají, aby si mohli zvolit podle libosti pohlaví a jméno, pod kterým budou zapsáni ke studiu a ještě nick, kterým by je měli oslovovat profesoři, aby se prý na přednáškách a zkouškách cítili příjemněji. Kdyby to prošlo, jistě by případů "kdo je ten chlap?" přibylo!... celý text

Budodharma: Cesta samuraje 2006, Sandó Kaisen

Byl jsem na sesšinu školy Sótó, který Mistr Kaisen vedl. Je to fajn člověk a i jeho kniha vám toho hodně řekne. "Náš život je podobný obláčku, který vždy plyne s větrem. Vítr připomíná karmu a obláček tělo. Vítr fouká a pohybuje obláčkem těla. Tak je předurčení lidí ovládáno karmou a oni nemohou dosáhnout opravdové svobody. Vzhled, obličej, barva kůže, vlasů, vše je projevem genetické karmy. Dodržováním deseti kai dosáhneme toho, že naše špatná karma vyhasne, a to neustále ovlivňuje lidskost." A jakých je 10 kai, bez kterých se nedostanete dál? Nezabíjet. Nekrást. Nevést nevhodný pohlavní život. Nelhat, nekritizovat. Nepřejídat se, neomamovat sebe a jiné drogami a alkoholem. Nepomlouvat. Neobdivovat. Nebýt lakomý a nežádat příliš. Nepropadat hněvu. Vystříhat se osobních, mylných a dogmatických názorů. Mistr Kaisen učí umění budó, umění žít a umírat. Jste-li připraveni, porozumíte. Jeho kniha z vás udělá pravého bojovníka.... celý text

Kašpar Noci 1989, Aloysius Bertrand

Gaspard, francouzská forma Casper, je odvozena z chaldejského Gizbar, což znamená „muž, který má na starosti královské poklady“. Gaspard de la Nuit by se dalo tedy volně přeložit jako „pokladník noci“. Velmi mě bavilo číst ony krátké citáty, kterými jsou básně uvedeny. Jsou ze soudobé literatury, mezi nimi je i citát z Coopera, kterého známe z populárních indiánek. Autor použil Gasparda k vykreslení obrázků a dějů, které jsou fantaziemi o minulém životě. Napsáno na počátku 19. stol., ale napodobující život před dvěma, třemi a dokonce čtyřmi staletími. Modernímu čtenáři se předkládá ošklivost i krása. Jeho námět sahá od krásného snu po děsivou noční můru. Pojednává o králích, ale i o chudácích a banditech. Vyšlo až posmrtně. Četli ho Baudelaire, Rimbaud, později surrealisté. Maurice Ravel složil trojdílnou suitu Gaspard de la Nuit. I když je nám známa fotografie autorova, domnívám se, že být to v éře filmu, Bertrand by byl jeho průkopníkem – tak živé jsou jeho obrazy! Oblíbené kousky: Školák z Leydy, Obchodník z tulipány. Krásný jazyk. Pro všechny snivce.... celý text

Strakatý máslo 1997, Josef Štefan Kubín

Promiňte, ale musím se ohradit vůči tvrzení, že Kubínovy pohádky jsou porno. Pan Kubín vydal prvně své povídky, když mu bylo 77. Ve svých výtvorech i v povídkách a pohádkách nasbíraných v terénu pouze udělal to, co měli udělat puristé, kteří "očistili" naši lidovou slovesnost jednou provždy od "špíny" živočišnosti a přirozenosti podle romantických přestav J.J. Rousseaua (jen si přečtěte Babičku, je to naprostá selanka). Kubín byl dost starý na to, aby si pamatoval slovesnost z přelomu 19. a 20. století. Položil si otázku (tedy teoreticky), zda je možné být sběratelem lidových písní, zvyků a držet si nos, když sedlák kydá hnůj? Kubín psal tak, jak mluví jeho hrdinové, kteří se neštítí žádného projevu života a berou ho se vším všudy. Radují se nad tím, že člověk může pozemsky milovat, plodit a rodit a vnímají krásu života všemi smysly. Kašlou na církevní vnímání hříchu, vědí o pozemské spravedlnosti svoje. Kubínův svět je divoce barevný, strakatý a bláznivý a má své kouzlo. Zasmějete se a vleze vám pod kůži jeho rozvernost, kterou v sobě někde skrytě nosíme. Strakatý máslo je prostě lék na všechny chmury. Namažte si ho bohatě!... celý text

Jimi Hendrix - Nadoraz 1998, John McDermott

Hendrix byl génius kytary. Když jsme v šedesátém sedmém zakládali rockovou kapelu, muselo to být trio, jakým byla jeho Experience: kytara - basa - bicí. Snažili jsme se hrát jeho skladby a náš bubeník některé česky otextoval... Ale podívejte se na jeho koncert ve Woodstocku 69, hrál na kytaru stejně suverénně jako Mozart na klavír, kdepak bychom toho dosáhli! Kniha vás provede jeho začátky, vzestupem, odhalí, jak dostal do rukou poprvé svého bájného bílého Stratocastera, kterého potom na jednom koncertu upálil, kde stál Red House, o kterém složil své nejlepší blues, jak nahrál nedostižný Electric Ladyland, proč sešlo z nahrávání s Milesem Davisem (škoda!) a nakonec pochopíte, jakou smrtelnou pastí jsou pro úspěšné muzikanty kola showbyznisu.... celý text

Sněžný levhart 1998, Peter Matthiessen

Z mnoha příspěvků zde napsaných k této knize je jasné, jaké je úskalí pustit se do četby knihy napsané buddhistou, aniž byste o buddhismu něco věděli. Reakce jsou podobné, jaké by napsal např. člověk hledící na proslulé sousoší Vidění svaté Luitgardy na Karlově mostě, který by neměl tušení o základech křesťanské víry (proč je ten člověk přitlučený na kříž a co tam vlastně dělá? atp). "V zenu pravdu tušíme, a to i takovou, jíž málokdo porozumí," píše Matthiessen na str. 96, kde popisuje své prozření, ke kterému došlo poté, co po ranních meditacích potkal svou bývalou ženu a náhle pochopil, že umírá. Byla mladá a krásná, ale trpěla již nějakou dobu "záhadnými bolestmi". "Já se zrovna vrátil z meditací...a měl mysl úplně jasnou a možná proto jsem okamžitě viděl, že D umírá, a jistota prozření mě tak zaskočila, že ... jsem hned zmizel v koupelně, abych se trochu sebral a vůbec dokázal něco říct." Jeho druhá žena Deborah Love (44) měla rakovinu, ale on si uvědomil, že "nic není třeba a nic neschází, všechno už je a vždycky bylo a bude známé..." (svět je, jaký je). Trávil s ní pak poslední týdny jejího života a cítil, jak se proměnil jeho smutek, viny a výčitky: "Jako bych se probudil z dávného zlého snu, najednou jsem měl pocit, že je mi odpuštěno - nejen D, ale že jsem si odpustil i já. Dodnes mi právě tohle připadá jako největší požehnání, jakého se mi v životě dostalo. V těch posledních měsících se zdálo, že láska ani nikdy nezmizela, ale probleskovala mezi vlnami jako odraz měsíce podle zenu. A láska proměnila strašnou a krutou tvář, jakou má smrt na rakovinu." Podobně čelila Kristově smrti i sv. Luitgarda. Popsat takové věci je těžké a těžké je o nich číst. Mnoho zkušeností je nepřenosných. Je obtížné mluvit o zkušenostech z meditací nebo modliteb. Jak tu píší naši kolegové čtenáři, pro někoho je to jen záležitost neúspěšného hledání nebo dokonce módy, tak to chodí. Pro zájemce: zkuste knihu Co z vás (ne) dělá buddhistu (D.J. Khyentse) nebo Cestu uvědomění - průvodce meditujícího (Ram Dass). Matthiessen tenkrát s zenbuddhismem "začínal" a po smrti D ho pozval přítel na putování do Himaláje a o tom je tato kniha. Jeho syn Alex ji četl třikrát. Nejprve na střední škole, když zjistil, že „pro mladého čtenáře je to docela husté - existuje spousta toho, co byste mohli nazvat technickými popisy zen-buddhismu, takže jsem si to užil, ale pro mne to mělo omezenou hodnotu“. Ve svých 20 letech si znovu vzal knihu, když cestoval po okruhu Annapurna v Nepálu , „a celá kniha mi přišla mnohem živější, i když části buddhismu měly stále menší význam než popisy lidí a kultury a země“ . Tak se zkuste ke knize vrátit, já se k ní také rád vracím.... celý text

Úzká stezka do vnitrozemí 2006, Macuo Bašó

Pár poznámek k pochopení Bašóovy cesty. Dnes cestujeme ze zcela jiných důvodů, než Bašó ad. tehdy. Klíč ke knize je již v prvním odstavci knihy: "Měsíce a dny jsou pocestní věků a roky, jež plynou a míjejí, nic než poutníci času. I těm, kdož prožijí život na palubě korábu či potkají stáří vedouce za uzdu koně, jsou dny pouhou poutí a cesta jejich příbytkem. Nejeden bard dávných dob na cestách zemřel, a i mne po léta zval s větrem plynoucí obláček, až jsem nemyslel na nic než na daleké toulky." Pouť věčností je buddhistické pojetí života jako sled nových zrození. My všichni jsme na této cestě. Tenkrát lidé necestovali z pouhého plezíru, jako my dnes. Ani asketičtí mniši ne. Pro ně měla pouť náboženský význam. Útrapy cest pro ně znamenaly tříbení ducha a osvobození od světských závazků. To samé udělal i Bašó při své poslední cestě. Dovedete si představit, že byste prodali svůj dům a vydali se napospas všemu, co vás může potkat na cestě do neznáma? Bašó na tom ke všemu nebyl zdravotně nijak dobře. Ve svém deníku píše: "Většina věcí, které jsem si vzal na cestu, se ukázala být zbytečnou přítěží a tak jsem je postupně zahodil. Přesto jsem dál nesl na zádech papírové roucho, slaměný plášť do deště, kámen na roztírání tuše, štětec, papír, jídelní krabičku a další věci, což pro mne znamenalo značnou zátěž. Nohy se mi podlamovaly a tělo pozbývalo sil. Snažil jsem se jít dál, ale postupoval jsem jen velmi pomalu s třesoucími se koleny, zcela vyčerpán." Zdá se, že Bašó vyhledával utrpení. Jednou napsal haiku: Jsem odhodlán vyblednout na pustých pláních Mé tělo je probodáno větrem Za těchto zkoušek pak psal svá haiku o krajnostech i krásách života. Jeho básnický projev se tříbil. "Bez slz není satori," řekl znalec zenu R.H. Blyth. Osamělé cestování se nám může zdát poněkud bláznivé. Ale jak praví WU-men: Na Velké cestě není žádná brána Jsou tisíce cest Jakmile jednou projdeš hradbou Kráčíš vesmírem docela sám Co znamená "osamělost" pro zenového básníka? Znamená to "sám a zakořeněn v základním já". Je to Buddha sedící pod stromem bódhi předtím, než nalezl svých pět žáků. Jsou tisíce cest a podle buddhismu existují 84 tisíce klamných cest, které se stávají cestami k poznání. "Jakmile jednou překonáš tuto hradbu, kráčíš vesmírem docela sám." D.T. Suziku dodává: "...v královské osamělosti kráčíš vesmírem." Rodíme se nazí a sami a takto také odcházíme. Mezitím jdeme po stezce poznání. Bašó své prožitky vtělil do svých haiku. Jak podotkl Róši Aitken: "Tento duch sdílení s ostatními je duchem bódhisatvy zachraňujícího všechny bytosti. Skutečná samota je právě tak s vesmírem, jako ve vesmíru." Básník je na cestě, jeho já se rozplývá v nekonečnosti... A nakonec ještě Bašóův epitaf: Ne, nemohu dál Jen veškeré mé snění Jde pustým krajem... celý text

Já je někdo jiný 1962, Arthur Rimbaud

Bylo mi 15, když jsem sešel patro (knihovna byla v našem domě) a půjčil si tuhle dosud málo očtenou knihu. Bože, jak silně jsem cítil, že i "já je (jsem) někdo jiný"! Rozhodně jiný než rodiče a většina mých spolužáků. A pak jsem poznával další stejně potižené vrstevníky, někteří také psali básně... Nebylo snadné tuto knihu získat, a když se mi to povedlo, léta jsem si v ní četl, dokonce jsem si předsevzal, že se naučím francouzsky a vychutnám si Rimbauda v originále. Při autostopu v Polsku nás svezly dvě Francouzky a Christine-driver mi pak poslala paperbackové vydání jeho básní. Mé námluvy s franštinou nikdy nedopadly. Mí kámoši také postupně přestali básnit. A Rimbaud s tím přestal dřív, než my: "Pokoušel jsem se vynalézt nové květiny, nové hvězdy, nová těla, nové jazyky. Věřil jsem, že jsem získal nadpřirozené schopnosti. Jak vidím, budu muset svou imaginaci a své vzpomínky pochovat. Krásná sláva umělce a vypravěče je v tahu. Já, já, který se pokládal za mága nebo anděla zproštěného veškeré morálky, jsem se ocitl zase na zemi, abych si hledal úkol a chopil se drsné skutečnosti." (Sezóna v pekle) Jste-li mladí, neváhejte a čtěte Rimbauda, dokud ještě můžete cítit to jeho magické: "Já, je někdo jiný"!... celý text

Nanao 2002, Nanao Sakaki

Když zemřel, jeho přátelé mu poslali mnoho vzkazů a básní, vyjadřujících jaký byl. Tahle ho dobře vystihuje: stará duše básník radarový operátor houbař pouštní krysa - milovník 10 000 řek rozbíjející zrcadla, aby našel hvězdy co jsou k snědku A ještě skvělá vzpomínka, kterou napsal Lee Bentley 6. ledna 2009: Když jsem byl na univerzitě studovat keramiku raku, začal jsem se zajímat o zenový čajový obřad, který byl spojen s technikou raku. V té době jsme měli hostujícího profesora, pana Inue, který byl kulturním znalcem Japonska. Řekl jsem mu o svém zájmu, a že bych chtěl cestovat do Japonska, abych viděl obřad, jak jsem o tom četl v zenových textech. Pan Inue velmi jemně vysvětloval, že to, co jsem chtěl vidět, zmizelo již v 19. století. Takže jsem rezignoval, že už to nikdy neuvidím. O mnoho let později (197?): Bydlel jsem v Arroyo Seco a cestou z Taosu jsem sebral stopaře, to bylo Nanao. Bydlel v opuštěném školním autobusu v lese na hoře na vrcholu silnice. Když jsme se na silnici dostali co nejblíže, vystoupil a zeptal se nás, jestli si dáme čaj. Vydali jsme se tedy lesem k jeho školnímu autobusu. Nanao zažehl malý oheň v hibachi, který měl uvnitř tohoto vraku autobusu, a ke mému naprostému úžasu udělal klasický obřad zenového čaje, přesně jak jsem četl během svých vysokoškolských dnů. Dělal to tak přirozeně, jak jen bylo možno, pokračoval v „brilantním“ rozhovoru, a přitom mával zeleným čajem v konvici, byl jsem v úžasu a viděl před sebou to, co mi bylo řečeno, že zmizelo z tohoto světa. Bylo mi požehnáno, že jsem Nanaa poznal, byl ztělesněním zenového blázna, budu ho hledat v horských mlhách. Jeho básně nelze nemilovat. Čtu je už mnoho let před spaním... R.I.P.... celý text

Lunapark v hlavě 1962, Lawrence Ferlinghetti (p)

Takovéhle knihy byly zjevením! Stály se na ně fronty. Máte ji? Vyšla česky pouhé čtyři roky po americkém vydání! Díky, pane Zábrano! Jazyk překladu je stále dokonalý. Stylisticky se L.F. odlišoval od Beatniků, ke kterým bývá přifařován. Důležitější pro něj bylo jeho nakladatelství City Lights, kde mj. vydal Ginsbergovo Kvílení, které způsobilo společenský skandál. Četl jsem tuto sbírku jako -náctiletý a moje nejoblíbenější byla ta o cukrárně za nadzemkou, něco takového tu prostě nebylo: V malé cukrárně za nadzemní dráhou tam jsem se prvně zamiloval do neskutečna Ovocný rosol v pološeru zářil tenkrát to odpoledne v září Po pultě špacírovala kočka mezi cukrovými špalky vanilkovými rohlíčky a žvýkačkou Ňam-ňam Venku padalo listí jak umíralo vítr odvál slunce k temnotám dovnitř vběhlo děvče Vlasy plné deště Zadýchaná ňadra se zvedla pod těsnou blůzou Venku padalo listí a naříkalo Moc brzo! moc brzo!... celý text

Zemědům 2000, Gary Snyder

Je to i moje oblíbená knížka, po které můžete sáhnout a otevřít ji kdekoli a přečíst si kousek a přemýšlet o něm. Černý obal s dřevotiskem "Vlna" Kacušika Hokusaiho s horou Fudži na mne shlíží s horní poličky knihovny už řadu let. Evropané mají problém pochopit zenové myšlení, proto jsou části deníků pro ně nestravitelné. Nicméně přidávám stať o tom, co vlastně Snyder v Japonsku dělal: Jak se pozornost obklopující beatnickou generaci šířila, udělal Snyder něco zcela typického – odjel úplně sám do Japonska. V prázdném pokoji – „jen pár knih a stůl“ – v Šokoku-ji v severním Kjótu, jednom z chrámových měst zenové sekty Rinzai – působil jako osobní asistent rošiho, neboli zenového mistra. „Celý první rok jsem mu připravoval snídaně a obědy a učil ho angličtinu. Přitom jsem studoval japonštinu a čtyři až pět hodin denně meditoval.“ Týden z každého měsíce navštěvoval místní zenový klášter, kde se účastnil intenzivní meditace neboli seššinu, „soustředění mysli“. V jednom eseji popsal, jak probíhá takový normální den. Vstává se ve tři ráno, obličej se „opláchne ledovou vodou z kamenné misky“, potom se po dlouhou dobu sedí v lotosovém sedu. „Někoho mohou nohy z dlouhého sezení bolet, ale až do chvíle, kdy Jikijitsu zazvoní na zvon, neexistuje pro nikoho žádná úleva.“ Po dvacetiminutové přestávce pokračují mladí mniši v sezení. „Kdokoli by ve chvíli, kdy Jikijitsu prochází místností, neseděl na svém místě, je sražen z podušky.“ V dopise příteli Snyder vtipně poznamenal: „Oblékám se do buddhistických rouch & vypadám úplně jako potrhlý orientálec.“ Po krátké návštěvě Spojených států v roce 1959 se vrátil do Japonska, tentokrát s básnířkou Joanne Kygerovou. Dvojice se brzy vzala (Snyder byl již dříve krátce ženatý s Alison Gassovou). Soudě podle zápisků v denících Kygerové, které si o Japonsku a Asii vedla, začalo brzy docházet k neshodám v tom, co oba od života v Asii očekávali. Kygerová píše: „Krátce po příjezdu do Japonska se mě Gary zeptal: ‘Nechceš studovat zen a zbavit se svého ega?’ Byla jsem naprosto v šoku: ‘Cože! Po vší té námaze, kdy jsem si nějaké vybudovala?’“ Deníky končí návratem samotné Kygerové domů. „Nedovolil mi ani mít dřevěnou lžíci,“ píše. (James Campbell,16. července 2005, The Observer. Přeložila Michaela Červenková.)... celý text