paulhunter
přečtené 482
Pokání
2008,
Ian McEwan
Stejně jako na papír založený v psacím stroji malé Briony, jsou i v románu Pokání za sebou kladena jednotlivá písmena. Obyčejná písmena shlukující se do slov a do vět, jejichž významy jsou interpretovány a oživovány samotnými čtenáři. McEwan, mistr psaného slova, zde vzdává hold literárnímu řemeslu - ať už jde o odkazy na díla spisovatelských velikánů, literární postupy, styly, nebo přesvědčivě podaný trpký příběh obyčejných lidí, který zcela přesahuje hranice stránek. Dá se tedy s jistotou říci, že je méně skutečný než ten náš? Fantazie je mocným nástrojem, zvlášť u dětí, posedlých touhou po spořádaném světě. Život ale není hrou, jejíž následky by se daly vrátit zpět, na což doplácí Briony, která si ze svého dětského pohledu nevinným jednáním nakonec nese vinu až do konce života. To, co se zpočátku jeví jako správná věc, narůstá věkem do bolestného prozření o vlastním pochybení, za které jsou nejvíce trestáni druzí a které již nelze odčinit. Jak se vypořádat s vlastním svědomím a jak nést osudy blízkých, které jsme jim sami zničili? McEwan v několika časových rovinách představuje důsledky řady špatně vyložených událostí; počínaje rozbitou vázou a sexuálním napětím mezi Cecilií a Robbiem, které odlučují zamilovaný pár daleko od sebe, a to nejen do spárů první světové války. Tam, kde došlo k odloučení, přichází smutek, strach a bolest. Tam, kde je zanechána vinna jako nesmazatelné znamení, začíná pokání. A slepená váza už nikdy není stejná. Jedinečné dílo.... celý text
Lady Fuckingham
2009,
Oscar Wilde
Předně: Knihu nenapsal Oscar Wilde a je jen s podivem, proč ji u nás (ano, jen u nás) tomuto autorovi stále přiřazují (a dokonce pod změněným, rádoby vulgárním, názvem). Chápu, že v devatenáctém století, kdy příběh vycházel časopisecky na díly, jej museli (hanební! a nemorální!) čtenáři dychtivě číst, ale pro současné čtenáře je příběh, alespoň dle mého názoru, nezajímavý a ruměnce na tvářích určitě nevyvolá. A ano, je to porno od začátku do konce, takže jestli někdo nemáte TV či PC, tak doporučuji. A teď vážněji: neznámému autorovi nelze zapřít rozvinutý květnatý jazyk, který daleko převyšuje samotný děj ("Ale pane, upřímně - čekal jste snad u porna zajímavý děj?), který by se dal shrnout asi tak do... jedné dvou vět. Jedno plus se ale odepřít nemůže: navzdory stáří příběhu lze najít mnoho podobností se současností - vilní církevní hodnostáří trestající své oddané ovečky svými vzpruženými pyji ve jménu Pána.. a mnoho dalších a dalších.. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Pozn. pod čarou: Nebýt na knize jméno "Oscar Wilde", tak po ní nestříkne ani pes.... celý text
Neuromancer
2010,
William Gibson
„Nebe nad přístavem mělo barvu televize přepnuté na prázdný kanál.“ - Tak začíná nejznámější kyberpunkové dílo, oceněné řadou prestižních cen, které v 80. letech minulého století přineslo revoluci a stalo se nesmazatelnou ikonou a biblí žánru. A svůj status si drží dodnes. William Gibson nám v Neuromancerovi podává vizi nedaleké budoucnosti, ve které vládnou počítačové sítě, informace, data, hackerství, nejmodernější technologie, obchod, černý trh, kriminalita, mikrobionika, genetická chirurgie. Lidé běžně užívají implantáty a transplantáty ke zdokonalování nebo opravě svých těl, spí v hotelových schránkách, prostorem připomínající rakve a oddávají se zábavě v drogovém opojení, sexuálnímu uspokojení, vysedávají po barech nebo propadají holografickým projekcím a hrám. SPOILER: Ústřední postavou je bývalý hacker Case. Ten svým tělem pohrdá, neboť jeho jediným opravdovým potěšením je napíchnout se na simstim deck, přenést vědomí do matrixu a prorážet LED organizací střežící důležitá data. Má to ale jeden háček. Case si to podělal u bývalého zaměstnavatele a doplatil na to maximálním možným způsobem: poškodili mu nervový systém tak, aby se do kyberprostoru už nedostal. Takže když pak dostane nabídku pracovat pro záhadného Armitage a vrátit se do starých kolejí, navíc v týmu s černě oděnou Molly se zrcadlovkami (objevila se už v povídce „Johnny Mnemonic“ sbírky „Jak vypálit Chrome“), která je speciálně vycvičená na zabíjení, asi tušíte, jak se rozhodne. KONEC SPOILERU Gibson nepíše jednoduchým stylem a pro Neuromancera to platí dvojnásob. Nebudete číst žádné květnaté rozhovory, vždy správný slovosled nebo úplně jednoznačné a pro každého srozumitelné věty; ale na kost osekaná holá sdělení, vyjadřující samou podstatu věcí. Setkáte se jak s typickými kyberpunkovými výrazy, místním slangem postav, tak i s úplně novými slovy, které si Gibson pro román vymyslel. To všechno může čtenáře z počátku odrazovat, ale věřte, že čím dál se v knize dostane, tím víc budete do Gibsonova světa zasvěceni. Příběh nás zavádí do nejrůznějších míst – do industriálního Japonska, Istanbulu i na orbit matičky Země, kde se odehrává převážná část Neuromancera. Děj, často prolínající se s abstraktními vizemi, nabízí paletu zajímavých postav, ale pokud čekáte podrobnou psychologickou analýzu, budete zklamáni. Gibson nechává často na čtenářích, aby si domysleli hlavní hnací motory a motivy chování jednotlivých postav. To ale neplatí pro Umělou inteligenci (v románu má důležité postavení), kterou se vždy snažíme poměřovat lidskými měřítky a vzorci chování, což se na UI rozhodně aplikovat nedá. Sečteno podtrženo: Kdo se do knihy ponoří, bude odměněn extra zážitkem. Neuromancer vám bude i po přečtení dlouho ležet v hlavě a vy budete dumat nad tím, jestli ještě pořád nejste napíchnutí na kyberprostor... ------------------------------------------------------------------------------- Krátce bych se chtěl zmínit i o překladu a laserovském vydání roku 2010. Je víc než jasné, že číst Neuromancera v originále musí být zážitek. Josef Rauvolf ale odvedl skvělou práci, minimálně o třídu lepší, než Ondřej Neff (který to sám přiznal v Předmluvě) a přiblížil Gibsonův styl a jazyk českému čtenáři, co to šlo. A co se týče obálky od Laseru, tak to všechna čest. ------------------------------------------------------------------------------- Pokud vám kniha připomíná film Matrix, tak vězte, že si z ní bratři Wachowští vypůjčili pár základních kamenů pro svůj kultovní snímek.... celý text
Svědectví
2008,
Stephen King
I přesto, že jsem Svědectví četl před delší dobou, nemůžu si odpustit komentář. Po přečtení (na konci roku 2010) jsem knize udělil 4* a musím se přiznat, že jsem nebyl zrovna nejobjektivnější. Ale popořadě. Svědectví má všeobecný status "jednoho z nejlepších děl Stephena Kinga", s čímž nemůžu souhlasit. Svědectví je spíše jedním z těch přeceňovaných. První třetina knihy se nese v duchu příjemného navozování apokalyptické atmosféry (což se daří) a seznamování s velkou řadou postav. Stephen je mistrem psychologie a málokterý spisovatel rozumí postavám tak jako on. Postavy jednají reálně na základě svých charakterů, mají svou historii i osudy. Vždyť kdo by zapomněl na psychicky narušeného žháře Popeláče, negramotného Toma Cullena nebo Stua Redmana? Jedinečné postavy. Co ale musím vytknout, je rozsah, který je takovému seznamování věnován. Nevadí mi rozsáhlé romány; vadí mi zdlouhavé a nudné natahování. Ruku na srdce - uškodilo by, kdyby mělo Svědectví tak o 200 - 300 stran míň? Myslím, že ne. Největší problém vidím ve vnesení "ikon" dobra a zla, nebe a pekla - matky Abigail a Randalla Flagga do příběhu. Mám rád Temnou věž (ze které postava Flagga pochází) a mám rád, když autor v románu nenásilně a nepatrně odkáže na své další dílo. Stephen se ale rozhodl tímto "kořením" ve Svědectví nešetřit a do té doby zajímavý apokalyptický román poslal do náboženských a nadpřirozených sfér. To sice nezní tak špatně, ale když člověk očekává sci-fi a dostane fantasy s neoblíbenou omáčkou pána boha, není to zrovna čtenářský zážitek… V tom okamžiku mě přešla chuť a možná proto mi tak dlouho trvalo knihu dočíst. Poslední kapkou bylo závěrečné, "epické", odfláknuté deus ex machina finále, které snad ani horší být nemohlo. Na druhou stranu Svědectví oplývá i skvělými okamžiky (průchod tunelem plných mrtvol a budování nové společnosti jsou jedny z mnoha), pozoruhodnými konfrontacemi postav a širokou škálou filozofických myšlenek, které rozhodně stojí za pozornost. Kvůli výše zmíněným okolnostem dávám nakonec 3*. Je třeba být kritickým i k oblíbeným autorům. Svatá dobroto, ano.... celý text
