paulhunter
přečtené 481
Pod kupolí
2010,
Stephen King
Stephen King už dlouhou dobu dokazuje, že jeho silnou stránkou nejsou béčkové hororové náměty (cvakající zuby, obživlé mrtvoly), ale především psychologie postav v krizových situacích. A román Pod kupolí vytváří pro takový stav ideální podmínky - dokonalá izolace malého městečka od zbytku světa, kde jsou lidé odkázáni pouze na sebe a na ty, kteří drží opratě společnosti. Společnosti manipulované strachem, lží a mocí, kde silní vítězí nad slabými. Pro psychology by to byl jistě zajímavý experiment, ve kterém by mohli sledovat dokonalý přechod civilizovaných občanů ke zvířecím pudům, nezatíženými mravními kodexy a zákony. King si byl síly takového námětu vědom a potenciálu románu využil docela dobře. Tentokrát nastavuje svou psychologickou lupu a pod drobnohledem čtenářům představuje občany amerického maloměsta Chester´s Mill. Maloměšťany s velkým srdcem, dalo by se říct, ovšem v tomto případě je tím srdcem města Jim Rennie; druhý radní s diktátorskými sklony. Děj Pod Kupolí trochu připomíná orwellovskou tématiku Farmy zvířat, rozhodně z ní ale nečerpá – vždyť prasata, rozcházející se s prostým lidem na pojmu blaha a hrabající jen do svého koryta, není nic nového pod sluncem. Stránky odbývají jedna za druhou, s čtivostí neměl Stephen snad nikdy problémy – román prostě jede (Jako Velký Jim!), ale navzdory skvělému rozjezdu zhruba od poslední čtvrtiny příběh lehce pokulhává. Pod kupolí je především příběh o lidech, ale když začnou postavy umírat / odcházet na „onen svět“ ("Prostě mysli na rostbíf, který dnes povečeříš s Ježíšem. Už za tři vteřiny si budeš prostírat ubrousek."), málokdy to opravdu zamrzí. Nevím, jestli je to velkým množstvím postav, ale psychologické semknutí se čtenáři jako v případě díla To se zde nekoná. Stejně tak z něj tolik nesálá bezmoc, mrazivost nebo pocity stísněnosti, jak jsem očekával a celková tajemnost vyprchává s lehce předvídatelným koncem, který se dle mého názoru nevydařil. Čekal jsem něco, co mě posadí po devítisetstránkovém sprintovém maratonu na zadnici, ale nestalo se. Pokud se mám přiznat, tak bych zpětně fandil radši druhému týmu a přál si, aby kniha skončila úplně jinak, ale to by asi většina čtenářů nerozdýchala. Ještě si neodpustím bezvýznamný výkřik do tmy: „Sakra, Stephene, nedělá ti problém v knihách zabíjet děti nebo nechat ženy znásilňovat, a přijdeš v úplném závěru s takovým koncem?“. Umírněnost a závazek vůči čtenářům vyhrály nad chutí šokovat. Škoda. Jedna věc se ale nezapře, King je na svůj věk třiašedesáti let stále ve formě.... celý text
Noc, kdy jsem měla zemřít
2011,
Veronika Černucká
Devatenáct detektivních povídek, které ve skutečnosti nejsou detektivní. Šokující zvraty, které nejsou šokující. Vybroušené pointy a zápletky, které působí nedomyšleně a kostrbatě. Zcela uvěřitelné postavy, se kterými se nesžijete, ani jim neuvěříte jediné slovo. Že to zní všechno rozporuplně? Ano, ale srovnával jsem „ohlasy a doporučení“ se skutečností. Povídky trpí především problémem závěrečných point, kdy se autorka snaží čtenáře v posledních větách ohromit, šokovat a vyvrátit tak mylné předpoklady, který že zahradník je ve skutečnosti vrahem, ale bohužel tím vyvolává rozpačité dojmy kvůli nezvládnutému řemeslu. Je očividné, že se paní Černucká snaží srovnat krok s A. Christie, ale nejde jí to ani po stránce dialogů, které mě v řadě případů nutily vyvracet oči, nemluvě o nepřirozeném chování postav (policisté a detektivové obzvlášť dostávali na frak) a trhlinách v zápletkách. Na druhou stranu musím říct, že styl vyprávění natolik špatný není, ale směřoval bych jej spíše do Cosmopolitanu či časopisů pro mládež, kde by byl oceněn vyšší měrou. Je doporučeno číst jednu povídku před spaním a já se nedivím – přečetl jsem jich za den přes deset a zhruba po páté jsem měl neblahý pocit, že všechny příběhy fungují na stejné bázi a řada motivů či charakteristik se opakují stále dokola (postavy z horních deseti tisíc, rodinné vraždy, nešťastná manželství, dědictví, …), což rozhodně nepřidá na čtenářském zážitku. Nejvíc ze všeho mě štval Deus ex machina-man, který se objevoval téměř v každé povídce a svým zázračným zjevením uváděl záležitosti na pravou míru a do správných kolejí, což mi přijde zrovna u detektivek jako dost odfláknuté řešení, díky čemuž jsem hodnotil tak nízko. Za dobré považuji čtyři povídky z celé sbírky, i když zrovna u nich si nejsem jist originalitou, ale to už je jiná pohádka… Ve shrnutí: Hype-bublina, která zavčas praskla. _________________________________________ Na závěr jsem si ještě připravil krátkou DETEKTIVNÍ POVÍDKU. (Podobnost s žijícími osobami je čistě náhodná.) Žena dlaní přejížděla hřbety knih, když tu konečně narazila na tu pravou. I když to bylo zcela absurdní, kniha vyzařovala magickou auru. Nebyla totiž ledajaká, natož ucházející. Byla nadprůměrná. Kolikrát už rozuzlovala ty spletité nitky ve sbírce detektivních povídek? Kolikrát si už v obchodě říkala, že si ji konečně koupí? Nesčetněpočetkrát. Dnes se to změnilo. Prodavačce s orlím nosem, která jen nevěřícně kroutila hlavou, zaplatila a s blaženým výrazem a nákupní taškou v ruce vyšla z obchodu směrem domů. Odemkla dveře, vešla do obývacího pokoje s knihovnou, do které zařadila svůj nový úlovek a usadila se ke svému stolnímu počítači. Měla chuť do celého okolí - ne, do celého světa - vykřičet, jak je kniha geniální. Na internetu si našla web, kde mohla sdílet a vyměňovat si názory s ostatními čtenáři. Pro založení účtu bylo třeba zadat nick neboli přezdívku. Zhruba po čtrnáctém nevydařeném pokusu ("Bože! Všichni mají stejné nápady jako já!") konečně přišla na ještě nezadaný nick a ihned se jala tvořiti svůj první příspěvek, ve kterém nešetřila chválou. Ještě jednou jej zkontrolovala, opravila chybky a stiskla tlačítko ENTER svým pěstěným ukazováčkem s francouzskou manikúrou. Všimla si, že několik stejně naladěných jedinců již detektivní sbírku komentovalo. "Ano! Přesně takhle bych to napsala i já! Spřízněné duše!" křičela nadšením. Radost ale kazila jedna věc: několik závistivých a nepřejícných uživatelů začalo házet na knihu lejna a všelijakou špínu. Žena se přesto nedala a odrážela jejich nevraživé útoky jako Hadriánův val kočovné nájezdníky ze severu, a to až do tří do rána, kdy se rozhodla jít spát. Byla noc jako každá jiná a venku byla tma. Kýč? To nechám na vás. Nezávislý pozorovatel by si v ženině bytě možná povšiml haldy prášků na nočním stolku, na lednici připíchnuté poznámky "Koupit 2kg brambor :-)))", plné spíže brambor nebo dvou titulů před jménem na jmenovce zvonku. Co by jej ale rozhodně zaujalo, je řada čtrnácti vyrovnaných knih v knihovničce. Ve skutečnosti jediných knih v knihovničce, v zelené vazbě a s naprosto identickými názvy. Nejspíš by ho to fakticky vylekalo.... celý text
Solar
2011,
Ian McEwan
Stejně jako řada předchozích děl Iana McEwana, věnuje se i nejnovější román Solar klasickému tématu milostných poměrů, životním křižovatkám i absurdním situacím. Hlavní postava - Michael Beard, nositel Nobelovy ceny - je jakýmsi "antihrdinou" plným protikladů a nedostatků, opájející se v neustálém sebeklamu, který svým chováním vyvolává u čtenářů jak pocity lítosti, tak i pohrdání. Tentokrát nás autor v rámci příběhu zavádí do výzkumných institutů, na mrazivou akrtickou expedici či do rozpáleného Nového Mexika, aby poukázal na otázku důležitosti postavení vědy, lidského ukájení, problémy globálního oteplování nebo sílu médií. McEwan nemoralizuje - nechává jen na čtenářích, aby si udělali vlastní názor (Jsou některé problémy ve skutečnosti tak horké, jak jsou nám prezentovány? Nebo je dobré je nechat u ledu? A kdy už je pozdě problémy řešit?), stejně tak ve své knize nepředkládá odpověď na teorii / výmysl / fakt / globálního oteplování. Jeden poznatek je ale trefný: Jak se mají lidé vypořádat s globálními problémy, když se nedokáží vypořádat ani s těmi vlastními? Brilatně napsáno, ostatně jako vždy.... celý text
Top 10 - Smax
2005,
Alan Moore
Alan šlápl při tvorbě Smaxu poněkud vedle. Obrazová část dominuje nad scénářem, což vrhá na Moorův talent stín a nejsem si ani jistý, jestli bych rukopis vůbec poznal, nebýt jména na vazbě. Humorné chvilky se střídají s trapnějšími, cenzura šikanuje sebesprostší slova a konci příběhu značně dochází dech. Průměrná jednohubka.... celý text
Vražda v Orient-expresu
2003,
Agatha Christie
O genialitě A. Christie není třeba pochybovat - Vražda v Orient-Expresu nabízí přehledně a precizně zpracovaný mysteriózní příběh ve stísněném prostředí sněhem uvězněného vlaku, zcela uvěřitelné dialogy, přesvědčivý charakter H. Poirota a nečekané finální rozuzlení, které mě na jednu stranu dost překvapilo a na druhou ne úplně uspokojilo. V každém případě knihu rozhodně doporučuji - čte se skvěle a autorčina schopnost vodit čtenáře až do posledního okamžiku za nos je pozoruhodná.... celý text
Nabarvené ptáče
2011,
Jerzy Kosiński
Na Nabarvené ptáče jsem se dlouhou dobu těšil. Sám bych příběh zpětně popsal jako putování odloučeného židovského chlapce, který se se svou kometou dostává od vyšinutých tyranů k vyšinutým magorům a na vlastní kůži a oči prožívá hrůzy "středověkého" venkova, což zní morbidním způsobem jako zajímavé téma. Bohužel jsem se musel dost přemáhat, abych knihu vůbec dočetl, jak mě nebavila. Zhruba v prvních 80 stranách jsem měl neblahý pocit, že pročítám encyklopedii pověrčivostí zaostalých venkovanů, což mi lezlo krkem. Autor román "prosel" obrovským výčtem zrůdných scén, ale založit na něm téměř celé dílo, jen aby ukázal bezcitnost vidláků a krutosti páchané na bezbranném dítěti? Šokovat čtenáře se dá i jinými způsoby, zvlášť když čtenář cítí vůči postavě alespoň nějaký sbližující cit.. Anotace tvrdí, že se jedná o autobiografický román (Kosinki v doslovu prohlásil, že i přes fakt, že se podle slov známého děly na venkově mnohem horší věci, je příběh zcela smyšlený), ale ani způsob vyprávění z pohledu malého chlapce tomu neodpovídá. Naštěstí od momentu, kdy se chlapec dostane do rukou vojska, se děj stává mnohem záživnějším, díky čemuž jsem schopen dát nakonec 3*.... celý text
