paulhunter
přečtené 481
Ohně z ráje
2011,
Dan Simmons
Havaj a havajská mytologie nejsou zrovna oblastmi, které by byly předměty mého zájmu. Přesto, Dan Simmons mě svým vytříbeným a originálním stylem přesvědčil o literárních kvalitách, a proto jsem nevynechal ani román Ohně z ráje, který se řadí k jeho ranější tvorbě. Řada čtenářů již avizovala, že se jedná spíše o lehčí četbu prostoupenou humorem, takže jsem tak nějak tušil, nebo mohl tušit, co očekávat. I přesto, u Simmonse mi tato poloha vůbec nesedí a celkově musím říct, že mě Ohně z ráje spíše zklamaly. V čem autor exceluje, je jako tradičně pečlivá studie místních reálií. Ovšem již klasické spojení skutečných historických událostí a fantaskního prvku zde tak nefunguje, jako je tomu například v románu Drood, Terror či Black Hills. Může za to hlavně již zmíněná havajská mytologie, která obsahuje několik bohů a démonů, kteří na sebe berou (mimo jiné) podobu zvířat a vystupují v příběhu častěji, než by bylo příhodné z hlediska budování atmosféry či opředení záhady kolem celé historie ostrova. Simmons navíc určitě tušil, že mluvící prase a další zvířena v podání bohů bude vyznívat spíše zábavně než seriózně, a proto naladil Ohně z ráje i do roviny humorného románu / parodie hororu, který si tak trochu dělá srandu sám za sebe. Neustálé cliffhangery jak z béčkového filmu, stereotypní charaktery, předvídatelný děj a další prvky tomu jasně nasvědčují. Příběh je rozdělen na dvě roviny – současnost, ve které se objevuje miliardář a vlastník havajského resortu Trumbo, který je dle mého názoru jedinou výraznou a charakterní postavou románu, dále jeho poskok, další poskoci, manželka, milenky, dvě ústřední ženské postavy, které jsou ve skutečnosti celkem plýtké a tak nějak.. . strašně stejné, historik, který slouží pouze jako prostředek k vykreslení celé mytologie, Japonci, kterým se Trumbo snaží prodat celý luxusní resort a místní domorodci. Druhá rovina je zastoupena deníkovým vyprávěním tetičky Kidder o událostech roku 1866, které možná až moc okatě předzvěstují dění v současné době, čímž se vytrácí možnost překvapení. Střídání obou časových rovin je navíc trochu nepřirozené a rušivé, i když to tak v počátku čtení nepřijde. Zajímavým zpestřením deníkové roviny je zastoupení literární osobnosti Marka Twaina, který zde vystupuje pod svým skutečným jménem a Simmons tak prezentuje prvek, ve kterém vyniká – křížení historických reálií se svou fabulací. Závěrečné stránky jsou toho jasným důkazem. Verdikt: Pokud pominu zasahování nadpřirozených sfér do příběhu, tak je samotný děj celkem nudný. Pokud je vezmu v potaz, pak až moc fantaskní či přitažený. Zachraňují to sice vzniklé komické situace, které vyvolávají smích, otázkou však je, jestli vás takový Simmons baví. Ve výsledku tedy jako oddechovka dobré, v rámci autora slabé.... celý text
Temná věž
2010,
Stephen King
Ka. Ka tet. Ka je kolo, které se otáčí. Ano, samotné postavy, stejně jako mnozí čtenáři, se těmito hesly ohánějí velice často. Bohužel však čtenáři často přehlížejí (ať už nevědomě či z úcty k autorovi) řadu chyb a opravdu hloupých částí, které tuto sérii sráží. Mnozí považují sedmidílnou sérii Temná věž za Kingovo životní dílo, na což bych byl schopen přistoupit z pohledu rozsáhlosti, diskutovatelnosti nebo času, nad kterým musel King při sepisování strávit, ovšem ne už z pohledu kvality. Právě kvalita je dosti proměnlivá v průběhu dílů, a to od těch zdařilejších počátečních, až po ty horší následující či finální. POZOR! Další části komentáře obsahují SPOILERY. Věřím ale, že je budou číst pouze ti, kteří mají všechny příběhy za sebou. Jelikož píši komentář k poslednímu dílu, nebylo by vhodné se tu podrobně rozepisovat o předchozích částech. Přesto bych se k nim rád v krátkosti vyjádřil. Z Pistolníka, který dal tušit obrovský potenciál série, jsem byl nadšený natolik, že jsem jej hned druhý den četl s radostí znovu. Neméně dobří byli i Tři vyvolení a Pustiny, kde jsem se držel názoru dokoupit všechny zbývající díly, neboť svět, který King zhmotnil, poskytuje nevídaný zážitek v neotřelém westernovém postapo světě. Čaroděj a sklo byl nakonec posledním dílem, který jsem si do své knihovny pořídil. Mnozí jej považují za nejlepší díl díky tesklivému, romantickému a emociálnímu návratu do minulosti jedné z hlavních postav, ovšem já jej považuji za trochu moc dlouhý (jak už to autor umí) a je také i jakousi brzdou v rozjetém příběhu. Počínaje pátým dílem Vlci z Cally, který je takovou lehkou variací na film Vesnice, se dalo vytušit zásadní změnu v chápání a hlavně ubírání celé série. Troufám si tvrdit, že největším podílem na tom má nehoda, při které byl King během své procházky roku 1999 sražen jedoucím automobilem. Následující Zpěv pro Susannah je nejslabším a nejzbytečnějím dílem, ve kterém jsem opravdu nesnášel postavu Miy a ještě více jejího chlapíčka. Nastává zde také zlom, kdy se fanoušci Temné věže začaly dělit na tři tábory – na ty, kteří uvítali zakomponování samotného autora včetně již zmíněné autonehody do knihy, dále na ty, kterým na tom příliš nesešlo či se rozhodli záležitost nějakým způsobem strpět a konečně na poslední skupinu (kam se řadím i já sám), která považuje tento krok za sebestředný a hlavně za dost negativní v rámci vyznění celého příběhu. (Můžete, sai Kingu, napsat do epilogu jakékoliv ospravedlnění, ale volba byla jen a jen na vás.) A to už se dostávám k závěrečné části, k magické sedmičce. Temná věž je završujícím a zároveň nejdelším románem celé ságy. To dává očekávat spoustu zvratů, vyřešení a uzavření některých předešlých situací a také asi není naivní doufat v kvalitní a důstojné ukončení. Temná věž je bohužel plná stupidit, které zanícení fanoušci SK rádi přehlížejí, proto je zde musím zmínit. V sedmičce se opět dostáváme ke Stephenu Kingovi v souvislosti s nehodou, která má primární vliv na úspěch celého ka-tet, a proto se hlavní postavy musí snažit, aby tohoto pána, jež má jejich život v rukou, zachránit. Mordredovi, jehož jsme znali dříve pod otravným názvem chlapíček, je věnováno více než dost prostoru, aby se nakonec ukázalo, že nemá v příběhu žádný valný význam. A čím blíže jsme k Temné věži (už to bude, Rolande), tím absurdit přibývá: Seznámíme se s psychickým upírem Dandelem, jehož vyprávění vtipů je směšná záležitost, ovšem ne v rámci humornosti jeho výstupu. A když je nejhůře, objeví se pomoc od nikoho jiného, než je Stephen King (čti podpora shora), který se chce pouze odvděčit za záchranu života. Už tady mi přišlo, že horší to být nemůže. Jenže když se objevil Karmínový král, což měl být největší tvrďák celé ságy v podobě vřískajícího nemožného blbečka, vzhledově připomínající Santu, předčilo to veškeré očekávání. A jak se s Karmínovým králem vypořádat? Pusťte k tomu Patricka, nadaného chlapce, který se svým kreslířským uměním dělá divy a který se dostal ke ka-tet čirou náhodou u Dandela. Opravdu nechápu, jak mohl King příběh takto zprasit a vyrukovat s tolika nesmysly a "zlepšováky" v závěru. No a finální vstup varující před koncem, který "tě zklame a zlomí ti srdce, můj drahý čtenáři" si autor také mohl odpustit. Alespoň, že konec ve Věži, na kterou jsme všichni tak netrpělivě čekali několik tisíc stran a ke které bylo tak obtížné dojít, se povedl. S některými postavami se také loučilo jen velice těžko, a proto doufám, že ty přeživší jsou teď v jiném, mnohem lepším světě. Ve světě, kde se už nepotkají se Stephenem Kingem.... celý text
Vražda na golfovém hřišti
1992,
Agatha Christie
I přesto, že to nemůžu objektivněji v rámci celé tvorby Agathy Christie posoudit, přijde mi, že zde královna detektivky překombinovala děj, až to bylo na škodu. Měl jsem při čtení dojem, že se snažila do příběhu zakomponovat co nejvíce nápadů a co nejvíce balamutit čtenáře (trochu jak v některých dílech J. Deaver), ale těch zvratů tam bylo až příliš a celkově to ve mně žádný větší dojem nezanechalo. Na druhou stranu čtení nelituju, jen bych román doporučil výhradně fanouškům spisovatelky.... celý text
Slepota
2010,
José Saramago
Jednoznačně zklamání. Vysoké hodnocení, autorova Nobelova cena, téma slepoty a vydání s Braillovým písmem na obálce mě nalákaly na pěkný zážitek, který se bohužel nekonal. Hned z počátku zaujme (či odradí) styl psaní - téměř žádné odstavce, nevlastní přímá řeč, absence otazníků, jednotlivé rozhovory oddělené pouze čárkou. Opravdu chvilku trvá, než se do něj čtenář dostane a ve výsledku navíc ani nemůžu říct, že by nějak ohromil. Co mi osobně dost vadilo, byly autorovy vstupy do děje v průběhu celé knihy. I přesto, že se objevily i zajímavé poznatky, většinou to byly spíš rušivé, nadbytečné a zcela nepochopitelné vsuvky: "Vzhledem k tomu, že nejsou lidé, kteří by to dosvědčili, a kdyby byli, tak to ještě neznamená, že by je zavolali k těmto událostem, aby nám mohli popsat, co se stalo, někdo se pochopitelně může zeptat, jak je možné vědět, že to proběhlo právě takhle a ne jinak, a na to lze odpovědět, je to stejné jako se stvořením světa, nikdo tam nebyl, nikdo to neviděl, ale všichni vědí, jak to bylo." "Ale teď tou potřebou trpěli všichni a nejvíc chudák chlapec, který to už nedokázal vydržet, a ať se nám to příčí sebevíc, je třeba zahrnout do zprávy i tuhle zapáchající životní realitu, když jsou střeva v klidu, je snadné hýřit nápady a přemítat, jestli existuje přímý vztah mezi očima a pocity, nebo jestli pocit odpovědnosti je přirozeným důsledkem správného vidění, jenže když to na člověka přijde, když mu tělo začne diktovat hlasem bolesti a křeče, hned se ukáže, co jsme to za zvířátka." Podobným konstatováním autor nešetří, a když si po několikáté přečtete větu typu ´Jistě si dokážete představit, jak to vypadalo´, začnete uvažovat, pro jakou věkovou skupinu je kniha vlastně určena. A k čemu je vůbec dobré komentování zjevných věcí? Opravdu nemám rád, když mě autor vede za ruku v případech, kdy to není třeba. To pak zakopáváme oba. Co se týče samotného příběhu, záleží, co od něj očekáváte. Téma šířící epidemie naláká na vědecký prvek, alespoň okrajově. Saramago však tuto stránku neřeší, takže na otázku Proč a Jak odpověď nedostanete. Slepota je totiž o ničem jiném – o zkoumání lidské povahy v extrémní situaci. Vím, že by se dalo použít spojení „sonda do lidského nitra“, ale Slepota tak hluboko opravdu nejde, na to se postavy chovají příliš iracionálně. Celkově mě překvapila plochost postav - už jen z toho důvodu, že v knize není jediné jméno. Saramago to ospravedlňuje tím, že slepí lidé ztrácí část své osobnosti a jména jsou tím pádem pro ně nepodstatná. Ale je tomu opravdu tak? Mě to nepřesvědčilo. "Mně je líto tvých rodičů, i tebe, jestli se setkáte, se slepýma očima i slepými city, protože city, s nimiž jsme žili a díky nimž jsme to byli my, souvisely s tím, že jsme se narodili s očima, bez očí se změní i city, nevím jak ani kdy, sama říkáš, že jako slepci jsme vlastně mrtví, o to jde, Miluješ svého muže, Ano, jako sebe, ale kdybych oslepla a přestala bych být taková jako dřív, jak ho mohla dál milovat a s jakou láskou." Stejně tak mě iritovaly bezcharakterní rozhovory a nelogické chování postav. Nedokážu si představit situaci, ve které policista dovede muže, který přišel o zrak, k manželce domů a prohlásí: "Tenhle pán je slepý, postarejte se o něj." ZAČÁTEK SPOILERU Dalším momentem, který mě opravdu dostal v negativním smyslu, je soulož lékaře s dívkou v tmavých brýlích (ano, taková pojmenování nesou postavy), které přihlíží vidoucí lékařova žena. A víte co? Lékařově ženě to nevadí, cítí vůči nim lítost a svým způsobem to i schvaluje. Co mě ale naštvalo nejvíc v celém příběhu, je znásilnění žen „zlými slepci“, kteří je požadují od „dobrých slepců“ jako výkupné za stravu. Buď tedy Saramago nemá rád ženy, nebo dělá z mužů neschopné blbce, kteří bez boje nechávají znásilňovat své ženy. KONEC SPOILERU Vím, že můj komentář vyznívá hodně negativně. Většinou ani nemám potřebu nějak zevrubně rozebírat či pitvat špatnou či horší knihu, ale v případě všeobecně dobře uznávaných knih, které si svou slávu nezaslouží, mi to nedá. Netvrdím, že mě Slepota nebavila nebo nudila, ale měl jsem celkově problém s uvěřitelností a s mnoha rušivými prvky. Taktéž závěr knihy mě zklamal, neboť byl příliš jednoduchý. Marně se snažím vytáhnout nějaké pozitivum, které by zastínilo výše uvedené zápory, ale nemůžu přijít ani na pádný důvod, proč bych ji někomu doporučil. Vím, že je Slepota převážně o podobenství, ale na můj vkus je příliš strojená a podbízivá.... celý text
