paulhunter
přečtené 481
Barva kouzel
1993,
Terry Pratchett
Kolikrát jsem jen potkal někoho s knihou Terryho Pratchetta? Čtenáře Úžasné Zeměplochy s ožmoulanými, stokrát přečtenými a stokrát poprskanými knihami této humorné fantasy je možno zahlédnout snad všude. Zasloužený kult, průměrná žánrovka nebo jen přeceněný kýč? Toť otázka. Opravdu nevím, co všechno Barva kouzel paroduje, ale nejspíš trpím neznalostí literárních děl, historických událostí či bájí a pověstí, na které poukazuje, protože mi celkem nic během četby nevytanulo na mysli, snad kromě souvislosti mluvícího meče Kring(a) s legendárním Excaliburem. Samozřejmě jsem se podíval na české fandovské stránky, kde je vše podrobně vysvětleno, ale beru to jen jako bonus po dočtení – tím hlavním, čím Terry útočí, je ztřeštěný humor. I když.. Nemyslím si, že bych trpěl nedostatkem smyslu pro humor (toho mi bylo naděleno až až), ale to, co v ostatních vyvolává dávivé záchvaty smíchu, ve mně maximálně vyvolalo náznaky úsměvu zvednutého koutku úst. Některé vtipy mi přišly vyloženě infantilní nebo že se zcela minuly svým účinkem, takže již ve třetině knihy jsem věděl, že Pratchettův styl nejspíše nebude mým oblíbeným. A tak nezbylo nic, než se spokojit s dějovým vývojem příběhu. I tady mám ale problém: Nevím, jak si vyložit neustálé schéma „přesun - zajetí - osvobození – přesun – zajetí – osvobození“ a jestli jej přičíst Pratchettově oblibě nebo zeměplošským bohům a jejich Hře na hrdiny (no dobře, i tohle je parodie..). Chápu, že cílem bylo ukázat co nejvíce koutů z této prapodivné země, kde všechno je možné, ale proč vsadit na uhozenost ve všech ohledech? I přes všechna negativa musím zmínit dvě části v knize, které mě zaujaly – 1) letadlová část (čtenáři vědí), 2) pohled přes okraj Zeměplochy na želvu A’Tuin a slony. Je to velice krátká pasáž, ale já ji považuji za vůbec nejlepší okamžik v celé Barvě kouzel. A vůbec, celá ta záležitost Zeměplochy, nesené na želvě, je zajímavá. Taktéž jsem si zde oblíbil dvě postavy – Smrtě a foto-šotka - které mi putování po ztřeštěné Zeměploše přece jen zpestřily. Ke srovnání se přímo vybízí Adamsův Stopařův průvodce Galaxií (Na což poukazuje i anotace Barvy kouzel.). Zde pro mě jednoznačně vede Adams a to nejen v ohledu, že dávám přednost sci-fi žánru před fantasy. A abych vyřešil otázku ze začátku, odpovím poněkud jinak: Barva kouzel je mišmaš, který buď sedne nebo nesedne. Kdybych se měl rozhodovat na základě dojmů z první knihy, asi bych se už k další části Zeměplochy víckrát nedostal. Ale já jí ještě šanci dám. Někdy.... celý text
Vražda Rogera Ackroyda
2001,
Agatha Christie
Pokud jste knihu prozatím nečetli: O Vraždě Rogera Ackroyda se velice těžce mluví bez prozrazení pointy, a proto následující odstavce obsahují velice drobné SPOILERY (nikoliv samotnou pointu). ______________________________________________________ Všichni, kdo se kdy zajímali o detektivní tvorbu, jistě slyšeli (a v lepším případě i četli) slavné dílo Agathy Christie - Vraždu Rogera Ackroyda, která svým přístupem boří dosavadní pravidlo žánru. Přesně takové knihy mají vždy zaručenou vysokou pozornost - vždyť o jakých jiných knihách se mluví víc než o těch kontroverzních a odvážných? Jistě, kritika si na knize pochutnala jak vrány nad mršinou, ale na čem záleží, je především názor čtenářů, který byl a je velice pozitivní. Osobně si myslím, že bez vědomí, že kniha porušuje základní pravidlo detektivek, by se mi četlo líp, neboť tato znalost je sice nepatrným, ale docela účinným impulsem, který vás navede k obezřetnosti neočekávat běžné rozluštění (I když spojení „běžné rozluštění“ v podání Agathy Christie zní poněkud divně.). Vražda Rogera Ackroyda příliš nestaví na psychologii postav. Opravdu – semknutí s postavami je zde slabší, jen málokoho zde nazvete „oblíbenou postavou“ a celkově na mě jejich existence v příběhu působí plýtce. Tento fakt mi bránil kohokoliv ze sídla Fernly Park považovat za skutečného vraha a naopak jsem upřel svou pozornost na ty, kterým se příběh věnuje nejvíc – tedy na doktora Shepparda; jakožto vypravěče, jeho nepříjemnou sestru Karolínu a jakkoliv se to zdá absurdní, dokonce i na Poirota. Nyní něco málo k ději: Na rovinu se musím přiznat, že klasické detektivky nepatřily a nejspíš ani nebudou patřit k žánrům, ke kterým se budu zvlášť vracet. Jde o to, že mi zde chybí „omáčka“ kolem příběhu a postav a trochu mi vadí přímočarost příběhu, kdy se jede podle stálého vzorce. Tím chci říct, že nemůžu dát 5* ničemu, co mě nebaví po celou dobu čtení – a ve Vraždě R. A. mi chybělo větší napětí, způsob vyšetřování mi přišel slabší a o vrahovi jsem byl přesvědčený (i když jsem přesně nevěděl, jak spáchal vraždu) o jednu kapitolu dříve před jeho „oficiálním“ označením. Na obranu musím říct, že jsem plné hodnocení udělil pouze Deseti malým černouškům, i když ty lze do klasické detektivky jen stěží řadit. Tím hlavním bodem, který knihu výjimečně proslavil, je samotné rozluštění, které je více než překvapivé a na celou knihu (nebo na opětovné čtení) vrhá úplně jiný pohled a teprve zpětně dává poznat prohnanosti autorky. Za to klobouk dolů. Takže ano, Vražda Rogera Ackroyda je nejdiskutabilnější díky pointě a na svou dobu odvážnému překračování hranic žánru, ale rozhodně ne nejlepší, co se celku týče.... celý text
Dracula
2004,
Bram Stoker
Hororová klasika všech klasik, která takřka neztrácí na síle ani po více než sto letech od svého vzniku. První část příběhu v Transylvánii a především v samotném Draculově panství je dle mého názoru nejlepší a nejstrašidelnější a je v ní přesně taková tíživá atmosféra, jakou jsem očekával. Škoda, že nedostala více prostoru, neboť po přesunu děje do viktoriánské Anglie dostává román spíše dobrodružný a detektivní ráz. Deníkové zápisy jednotlivých postav umožňují pohled z více stran a především náhled do psychologie jednotlivých charakterů. Co mi trochu vadilo, je neustálé slibování si věrnosti a cti, útlocitní gentlemani, pláč, mužské ódy ženským postavám (Ach, milá, předrahá Mino!“), kterým ale Stoker celkově přiřknul velice slabé fyzické i psychické postavení, a proto je většinu času nechává trávit odpočinkem na lůžku. Na druhou stranu, příběh se odehrává v devatenáctém století, kdy byla naprosto odlišná etika od té dnešní, a je třeba ho tak brát (Nebo ne?). Neznámou je pro mě postava Van Helsinga, která mi byla sympatická i nesympatická, vnášející do honby za Draculou řád, ale zároveň je až příliš analytická a zevrubná, což by se dalo celkově říci i o celém románu. Co mě naopak velice potěšilo, byly zápisky Dr. Sewarda z léčebny, jehož případ psychicky narušeného pacienta Renfielda by vydal na samostatnou knihu. „Občas si říkám, že jsme se snad všichni zbláznili a že příčetnými se staneme teprve tehdy, až se probudíme ve svěracích kazajkách!“ Dracula je navíc upířinou do morku kostí, která nepotřebuje k vykreslení hororové atmosféry tuny mrtvol nebo zástupy krvežíznivých upírů. Stoker se hlavně držel starodávných pověstí a historie, narozdíl od soudobých komerčních patlanin s krásou překynutými jedinci, jejichž hrudníky se blýskají na slunci jako diamanty. Je jen otázkou času, kdy přijdou do literatury "upíři", vařící si česnečku k obědu a trávící letní dovolenou na plážích Jadranu. Ve shrnutí: Upírskou tématiku nemám úplně v oblibě, a i když je příběh lehce předvídatelný a dlouhý, má svou nezapomenutelnou atmosféru. Čtení mě bavilo a kvůli pár výtkám dávám 4*.... celý text
