paulhunter komentáře u knih

Mé první setkání s autorem a hned nadšení. Nikdy bych si nemyslel, že může fungovat symbióza historických střípků (i když dodnes sporných) z britské historie s prvky nadpřirozena, ale zde je podávána tak samozřejmým a poetickým jazykem, že vám nesoulad nepřijde na mysl.
Příběh sleduje putování starších manželů, kteří se vydali mimo bezpečí vesnice najít syna, ale mají zastřenou paměť a minulost si jen stěží vybavují. Téma zapomínání, jakožto hlavní element Pohřbeného obra, obestírá celý příběh a čtenář jen čeká, až (a jestli vůbec) se „mlha“ rozplyne a objeví dávná tajemství. Ishiguro ozvláštnil vyprávění prolínáním časových os a symbolickým střetáváním ústředních postav s okolními jevy, které donutí přemýšlet a domýšlet si možné souvislosti po každé kapitole. Hlavně ale předkládá otázku, zdali je lepší žít pouze přítomností bez bolesti, křivd a výčitek, kdy zůstanou jen mlhavé vzpomínky na minulost jako na sen, o kterém nevíte, jestli se vám opravdu zdál. Po delší době originální dílo.

26 07.05.2020

McEwan mě jakožto jeden z mála současných spisovatelů stále nepřestává bavit ani překvapovat. V krátkém satirickém díle Šváb popustil uzdu kafkovské absurditě, která ale v konečném důsledku nevyznívá nikterak omluvně v činech vrcholných politických aktérů. I přesto, že příliš nehovíte politickému tématu, je kniha únosná a spíše zaujme čtenáře vystupováním představitelů vlády a států, kteří často baví národ více než placení komici. Zároveň zde vystupují do popředí rozpory Británie, která je sice uvědomělá a hrdá na svou samostatnost i nezávislost, ale kvůli kolektivnímu pomatení myslí může být svedena k pohromě s nedozírnými následky. A to i v případě, že se na první pohled jedná o utopické a úšklebky vzbuzující návrhy s obrácenou ekonomikou reversalismu, které by nikdy nemohly být schváleny. Holt švábi jsou mezi námi neustále, i když nejsou vidět.

8 20.04.2020

Depresivní a hůře uchopitelný příběh, který spíše než zápletkou zaujme tajemnou atmosférou a řadou otázek, které v rámci prvního dílu trilogie zůstávají převážně nezodpovězeny. Osobně jsem to bral spíše jako plus, ale rozumím čtenářům, kterým tento styl nevyhovuje a připadá neuspokojivý. Počkal bych si ale na vývoj v dalších dílech, který snad přinese konkrétnější souvislosti Oblasti X. Prozatím se setkáváme se čtyřmi ženami různých profesí, ale až na výjimky jsou jejich pohnutky a minulost popsány velice stroze. Protagonistku Anihilace bych se nebál označit za sympatickou, a to i přesto, že spíše než lidem dává přednost své profesi - biologii. Flashbacky do jejího života v některých částech fungují dobře, v některých jsou trochu rušivé, každopádně příběh se čte dobře a pokud máte dobrou představivost, nebudete se ztrácet. Po dočtení jsem byl překvapený rokem vydání originálu - čekal jsem ho mnohem starší, protože podobných nemainstreamových knih se v současnosti moc nepíše.

12 10.11.2017

Asi jsem měl od legendárního polského autora přehnaná očekávaní - zvlášt v poslední době, kdy je fenomén Zaklínače tak populární. Ale tak dlouho jsem chodil kolem Sapkowského, až jsem se nakonec spálil. U knihy Poslední přání.
Vůbec mi nevadila povídková forma, nemohl jsem se ale přenést přes autorův styl vyprávění, který bych (mimo jiné) adresoval spíše mladším čtenářům, i když se sem tam objeví vulgarismy. Také nevím, nakolik knize ublížil překlad, ale nářečí trpaslíka "z Uherského Hradišťa" tomu všemu nasadilo korunu. Bohužel ani příběhy samotné mi nepřišly tak zajímavé, neliboval jsem si v námětu "převlečení" klasických pohádek, které dostaly hororovější nádech, do světa Andrzeje Sapkowského. Bohužel jsem po čtení zklamaný, což nezachrání jedna nebo dvě lepší povídky, a tak doufám, že mě další díly osloví více.

7 15.11.2016

Pod kůží je poněkud hůře stravitelný kousek. Při čtení jsem se celou dobu nemohl zbavit nepříjemného pocitu, který Faber navozoval již v povídkové sbírce Fahrenheitova dvojčata.
Stránky románu jsou zde prostoupeny znepokojivou a hořkou pachutí, která nepolevuje ani po dočtení. Satira nebývá příjemná, pokud se týká nás samotných, zde autor naráží na konzumní život společnosti, sexuální pudy přebíjející vše ostatní, nebo na ztrátu uspokojení v maličkostech. Vše je navíc umocněno popisy skotské krajiny, která zde působí, jakoby ztratila veškeré své barvy a zůstal pouze nádech černé a bílé. Je také zvláštní, jak příběh působí samozřejmě a jak málo je v něm místa pro lítost navzdory hrůznému obsahu.
Jak už bylo zmíněno - pod kůží jsme všichni stejní a je úplně jedno, kdo stojí na které straně klece. Když Isserley stojí na břehu moře, stojíte tam s ní, i když s ní máte tak málo společného.

18 26.12.2015

Někdy uděláte věci, které byste od sebe ani nečekali. Manga nikdy nepřitahovala mou pozornost. Když jsem pak jednoho večera čistě náhodně / ze zvědavosti najel na článek o Gantz a ve tři ráno nemyslel na nic jiného, něco se změnilo. Druhý den jsem běžel do knihkupectví a jedničku pořídil.
Nemůžu jí upřít jistou dávku originality, skvělou kresbu (laserový "rozsekávací" paprsek je geniální) a nezvyklý panenský zážitek při čtení japonského komiksu zprava doleva. Postavy jsou zajímavé, i když pro naši kulturu není lehké se s nimi ztotožnit, stejně tak se stylem vykreslování jejich pocitů. Neustálé vzdychání a pocení čel k tomu prostě patří, ale spoustu čtenářů to může odradit. Hiroya Oku se soustředí v Gantz primárně na bizarní bytosti a na jejich likvidaci. Kde by v evropském či americkém komiksu zabrala zběsilá akce dvě tři strany, zde jich najdete klidně několik desítek. Sice se sem tam dozvíte pár informací z místního světa, ale scénářově založené jedince to nezasytí. Osobně jsem měl s tím také problém a s dalšími "volumky" (ha, to jsem také pochytil od čtenářů mangy) se mi jen prohlubuje názor, že Gantz je repetativní záležitostí jen pro opravdové fandy. Na své si zde také hodně přijdou milovníci obnažených prsou, která zde neplní žádný hlubší smysl ani neznačí plodnost, ale mají jen samoúčelně potěšit oči.
Za mě tedy zajímavá zkušenost, která mě obohatila netradičním a novým zážitkem, ale šest dílů prozatím stačilo.

6 22.12.2015

V dětství jsem narazil na komiksový želví plátek od Egmontu, který společně s dalšími komiksy pro děti ucelil později v dospělosti můj vztah ke grafickým románům. Menu číslo 1 mě nalákalo nostalgií a povedeným zpracováním, takže v knihkupectví bylo jasnou volbou. Příběh se od toho egmonťáckého liší scénami s násilím a sprostými slovy, ale jinak bych sem asi nálepku 18+ / pro dospělé nedával. V prvním dílu se dozvíme něco o vzniku želvích bojovníků, Třískovi a jejich úhlavním nepříteli Trhačovi nebo jak město zahltí robotičtí chytači krys. Příběh je prostý, undegroundový - dnešní čtenáře už asi ničím nepřekvapí. Kresba mě na knize zaujala nejvíce, jinak jsem zjistil, že až tak "želvy nežeru". Ve výsledku dávám tři hvězdičky, komiks více ocení skalní fandové.

3 18.10.2015

Jediným pozitivem tohoto podprůměrného komiksu je atmosférická kresba Bena Templesmithe (Fell: Kruté město). Vše ostatní - tuctová zápletka, bezduché postavy, absence napětí, přešvihlá cena českého vydání a především pak neoriginální a přiblble americký scénář s klasicky hloupými hláškami - zaráží celé dílo do země. Ve výsledku se jedná o nudnou zombie zhovadilost, kterou máte alespoň rychle za sebou.

1 15.06.2014

Předem musím říct, že období, kdy jsem Stephena Kinga četl s nadšením a pořizoval pravidelně nové přírůstky s jeho jménem do knihovny, mám již za sebou. Z části je to dáno výskytem nadpřirozena, se kterým se při čtení nedokážu natolik sžívat nebo pociťovat hrůzu, napětí a strach, jako tomu bývalo dříve. Obzvlášť pak ne u nadpřirozena, které často házím (a musím házet) do pytle „béčkového hororu“, z něhož King vybírá náměty a inspiraci celkem často. K utupěnému zájmu jistou měrou přispívá i již obvyklá dávka rozvláčného příběhu nebo neuspokojivý dojem ze samotného celku.
Když jsem se dozvěděl, že mistr hororu vydá pokračování slavného Osvícení (1977), nevyvolalo to ve mně žádnou silnou reakci - pokud má autor potřebu sepsat pokračování, ať už z vlastního pudu nebo na žádost čtenářů, proč ne. Osvícení jsem četl v roce 2008 a do dnešního dne jej stále hodnotím jako jednu z nejslabších knih od Kinga. Nelíbila se mi moc ani v době, kdy jsem byl ochotný více přivírat oči nad negativy a kdy jsem měl během jednoho roku přečteno na dvacet jeho děl a těšil se na další. Abych ale vyvrátil případné nedorozumění vyplývajícího z následujícího textu – k sequelu Doktor Spánek jsem přistupoval zcela bez předsudků. Z počátku jsem byl dokonce příjemně překvapen, jakým způsobem se příběh dospělého Dana Torrence vyvíjí. Stejně tak jsem se zájmem sledoval, jaké následky na této postavě zanechaly události hotelu Overlook a především pak Jack Torrence, otec alkoholik.
Znalosti předchozího dílu zde nejsou nezbytně nutné: příběh navazuje volně, i když sem tam se jisté odkazy objeví a ocení je samozřejmě více ti čtenáři, kteří jsou obeznámeni s Osvícením. Naskýtá se zde také otázka, zda Doktor Spánek původní dílo smysluplně doplnil, předčil anebo zůstal pouze v jeho stínu. Věrní fanoušci S. Kinga se budou pochopitelně držet domněnky / názoru, že přečetli další výborné dílo a budou jej (nekriticky) vychvalovat do nebes anebo (záměrně) odpouštět a přehlížet chyby, který si tento podprůměrný román nese. Ano, podprůměrný.
Od první třetiny kniha spadá do stereotypního příběhu s pevně daným zlem a dobrem. Seznámíte se skupinou Pravý rod, který je obdařen snad těmi nejhoršími jmény postav vůbec a puncem „záporáků, kteří by vás děsili možná tak před třiceti lety“. Pokud se chcete při čtení bát anebo cítit napětí, Doktor Spánek vás nepotěší. Pravý rod působí jako prvek zla slabým a nevyváženým dojmem, Stephen King navíc odkryl jeho podstatu a členy až příliš jasně, čímž odsunul „strach z neznáma“ na vedlejší kolej.
Kniha bohužel nezaujme ani stylem vyprávění – jindy čtivý autor hororů tu zklamal na plné čáře. Tempo příběhu má loudavou tendenci, zadrhává se v nepodstatných částech a dává tak čtenáři poznat znudění a naštvanost. Právě naštvanost a podvedenost jsem pociťoval nejčastěji, ať už kvůli absenci psychologicky zajímavých postav na obou stranách, béčkoidnímu nádechu nebo špatné gradaci děje. Třešničkou na dortu je pak Pravý rod v celé své kráse, jehož prohřešky jsem již z části zmínil a z části radši vynechal.
V konečném důsledku je Doktor Spánek slabým románem a nebýt správného jména autora na obálce, zůstával by v policích knihkupců a chytal prach. Ve finále hodnotím pouze jako marketingový tah, využívající tehdejší slávu Osvícení.
-------------------------
Zajímavost: Román zvolen hororem roku 2013 na webu Goodreads.com
-------------------------
Díky DK a nakladatelství Beta-Dobrovský za recenzní výtisk.

15 27.05.2014

Na můj vkus poněkud přeceňovaná kniha. Že jsem se při čtení nesmál, je zřejmě můj osobní problém, ale vytknul bych především nevěrohodnost celého příběhu a dvourozměrné postavy s příměsí hlouposti. Zatímco ústřední postava je dobře vykreslená a pravděpodobně hodně odpovídá charakteru samotného Hitlera, ty ostatní jsou pouhými karikaturami s dost iracionálním chováním. Dalo by se namítnout, že v satiře nelze ani nic jiného očekávat, ale pokud má příběh v čtenáři vzbudit jakýsi pocit "co kdyby se to opravdu stalo", pak bych očekával i věrohodnější "omáčku" či eintopf, chcete-li.
Spoustu potenciálních čtenářů jistě navábí Hitler používající internet a další vtipné situace, vyplývající z užívání nejrůznějších vymožeností současné doby. Pak vězte, že většina postarší generace bývá při prvním kontaktu s technikou v našich očích ještě mnohem komičtější. A téma styku starého s novým bylo zpracováno již mnohokrát předtím.

V Německu i v mnoha dalších státech vyvolala kniha Už je tady zas obrovský humbuk díky ožehavému tématu. Pro některé je jen těžce zkousnutelným soustem, které se nesmí nijak rozmělňovat, pro druhé naopak zajímavým zrcadlem současnosti. Jestli vám otevře oči, budete se válet smíchy po zemi nebo vás bude z příběhu nepříjemně mrazit (jak slibují recenzenti), záleží na vás. Já jsem si ze čtení žádný z těchto silných dojmů neodnesl. Kniha ani zdaleka nedosáhla svého potenciálu a trpí ne příliš dobře zvládnutým spisovatelským řemeslem. Přesto je dobře, že vznikají i takto kontroverzní díla.

23 25.12.2013

Líbí se mi, s jakou lehkostí a nenuceností je kniha psána. Murakami představuje svou zálibu - tedy běh, kterému se aktivně věnuje již přes dvacet let svého života, s vášní a pokorou. Představuje se jako cílevědomý a vytrvalý člověk, který rád překonává své meze. Čtenář, který však přistupuje k této knize jako k biografii, bude zklamán, neboť své soukromí si autor velice chrání a prozradí jen pár drobností ze své minulosti. Jak už samotný název napovídá, Murakami vypráví, co se mu honí v hlavě při běhání, jak vnímá okolí, své tělo, trénink a fyzické výzvy a jistou dávkou přenáší lásku k tomuto sportu i na čtenáře. Velkou částí se pak na stránkách věnuje běhu marathonů, jež se mu staly jakýmsi "poměřovatelem" výkonu v průběhu let a stejně tak událostí, která jej naplňuje radostí. Z toho všeho vyplývá, že kniha není kvůli svému tématu vhodná pro všechny a ne všechny zaujme.

Osobně se přikláním někam na střed. Kniha se mi četla dobře, i když byla později trochu opakující se, monotónní (jako běh, ano) a na některých místech byly trochu zvláštně poskládané pasáže. Osobně jsem očekával více informací z Murakamiho života či obsáhlejší pasáže o literatuře, na druhou stranu je otázkou, zdali je úplně fér něco takového očekávat od knihy s názvem "O čem mluvím, když mluvím o běhání".

10 06.11.2013

Oceňuji, že se Stephen King při psaní Černočerné tmy téměř vymanil z nadpřirozené sféry a vsadil tak na psychologický teror, se kterým se čtenáři dokáží více ztotožnit než s oživlými křovinami, kostlivci ve skříni či opičkou s činely. Vedle čtivosti bylo popsání lidského nitra vždy nejsilnější stránkou autora, který dokáže postavám vdechnout velice uvěřitelný život se vším všudy.

I přesto nemám po přečtení této sbírky pocit ničeho výjimečného. Novely mají kolísavou kvalitu a často trpí již obvyklým Kingovým neduhem - přílišnou rozvláčností. Ta se nejvíce projevila hned u ústředního příběhu 1922, který mi také dějovou linkou připomněl Dolores Claibornovou. Musím vyzdvihnout způsob, jakým je hlavní postava vláčena přes krkolomné nástrahy osudu a její vnitřní souboj se svědomím. Bohužel velký rozsah novely rozmělnil dobrý dojem z příběhu, který ve druhé polovině značně ztrácel dech. (4/5)

Ve druhém dílku s názvem Velký řidič představil King ženu, která si je schopna sama poradit v těžkých situacích, při kterých by se jiné naprosto zhroutily. Po přečtení jsem měl dost nevýrazný dojem, proto bych ji zařadil spíše do průměru, který ničím nenadchne, ale ani neurazí. V tomto případě je to dost velká škoda. (3/5)

Prodlužování času je pak nejkratší a zároveň i nejslabší povídkou. Dotýká se lehce nadpřirozena a nemůžu jí odepřít rychlé obracení stránek, takže se ocitnete na konci, ani nebudete vědět jak. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že by povídka čímkoliv vynikala anebo přinášela cokoliv nového. Příběh, který byste spíše čekali v pořadu Věřte nevěřte než u vypsaného a zkušeného autora. (3/5)

Po třech přečtených novelách jsem si říkal, že mě King ničím pozitivně nepřekvapí, ale opak byl pravdou, neboť Dobré manželství je příběhem, který si zaslouží maximální hodnocení. Dokonalý příklad, že si nikdy nemůžete být zcela jistí ani osobou, o které si myslíte, že ji znáte dokonale. Některých věcí by přece vaši milovaní nebyli schopni. Anebo ano? (5/5)

10 06.11.2013

(SPOILER) Ka. Ka tet. Ka je kolo, které se otáčí. Ano, samotné postavy, stejně jako mnozí čtenáři, se těmito hesly ohánějí velice často. Bohužel však čtenáři často přehlížejí (ať už nevědomě či z úcty k autorovi) řadu chyb a opravdu hloupých částí, které tuto sérii sráží. Mnozí považují sedmidílnou sérii Temná věž za Kingovo životní dílo, na což bych byl schopen přistoupit z pohledu rozsáhlosti, diskutovatelnosti nebo času, nad kterým musel King při sepisování strávit, ovšem ne už z pohledu kvality. Právě kvalita je dosti proměnlivá v průběhu dílů, a to od těch zdařilejších počátečních, až po ty horší následující či finální.

POZOR! Další části komentáře obsahují SPOILERY. Věřím ale, že je budou číst pouze ti, kteří mají všechny příběhy za sebou.

Jelikož píši komentář k poslednímu dílu, nebylo by vhodné se tu podrobně rozepisovat o předchozích částech. Přesto bych se k nim rád v krátkosti vyjádřil. Z Pistolníka, který dal tušit obrovský potenciál série, jsem byl nadšený natolik, že jsem jej hned druhý den četl s radostí znovu. Neméně dobří byli i Tři vyvolení a Pustiny, kde jsem se držel názoru dokoupit všechny zbývající díly, neboť svět, který King zhmotnil, poskytuje nevídaný zážitek v neotřelém westernovém postapo světě. Čaroděj a sklo byl nakonec posledním dílem, který jsem si do své knihovny pořídil. Mnozí jej považují za nejlepší díl díky tesklivému, romantickému a emociálnímu návratu do minulosti jedné z hlavních postav, ovšem já jej považuji za trochu moc dlouhý (jak už to autor umí) a je také i jakousi brzdou v rozjetém příběhu. Počínaje pátým dílem Vlci z Cally, který je takovou lehkou variací na film Vesnice, se dalo vytušit zásadní změnu v chápání a hlavně ubírání celé série. Troufám si tvrdit, že největším podílem na tom má nehoda, při které byl King během své procházky roku 1999 sražen jedoucím automobilem. Následující Zpěv pro Susannah je nejslabším a nejzbytečnějím dílem, ve kterém jsem opravdu nesnášel postavu Miy a ještě více jejího chlapíčka. Nastává zde také zlom, kdy se fanoušci Temné věže začaly dělit na tři tábory – na ty, kteří uvítali zakomponování samotného autora včetně již zmíněné autonehody do knihy, dále na ty, kterým na tom příliš nesešlo či se rozhodli záležitost nějakým způsobem strpět a konečně na poslední skupinu (kam se řadím i já sám), která považuje tento krok za sebestředný a hlavně za dost negativní v rámci vyznění celého příběhu. (Můžete, sai Kingu, napsat do epilogu jakékoliv ospravedlnění, ale volba byla jen a jen na vás.) A to už se dostávám k závěrečné části, k magické sedmičce.

Temná věž je završujícím a zároveň nejdelším románem celé ságy. To dává očekávat spoustu zvratů, vyřešení a uzavření některých předešlých situací a také asi není naivní doufat v kvalitní a důstojné ukončení. Temná věž je bohužel plná stupidit, které zanícení fanoušci SK rádi přehlížejí, proto je zde musím zmínit.
V sedmičce se opět dostáváme ke Stephenu Kingovi v souvislosti s nehodou, která má primární vliv na úspěch celého ka-tet, a proto se hlavní postavy musí snažit, aby tohoto pána, jež má jejich život v rukou, zachránit. Mordredovi, jehož jsme znali dříve pod otravným názvem chlapíček, je věnováno více než dost prostoru, aby se nakonec ukázalo, že nemá v příběhu žádný valný význam. A čím blíže jsme k Temné věži (už to bude, Rolande), tím absurdit přibývá: Seznámíme se s psychickým upírem Dandelem, jehož vyprávění vtipů je směšná záležitost, ovšem ne v rámci humornosti jeho výstupu. A když je nejhůře, objeví se pomoc od nikoho jiného, než je Stephen King (čti podpora shora), který se chce pouze odvděčit za záchranu života. Už tady mi přišlo, že horší to být nemůže. Jenže když se objevil Karmínový král, což měl být největší tvrďák celé ságy v podobě vřískajícího nemožného blbečka, vzhledově připomínající Santu, předčilo to veškeré očekávání. A jak se s Karmínovým králem vypořádat? Pusťte k tomu Patricka, nadaného chlapce, který se svým kreslířským uměním dělá divy a který se dostal ke ka-tet čirou náhodou u Dandela. Opravdu nechápu, jak mohl King příběh takto zprasit a vyrukovat s tolika nesmysly a "zlepšováky" v závěru. No a finální vstup varující před koncem, který "tě zklame a zlomí ti srdce, můj drahý čtenáři" si autor také mohl odpustit.

Alespoň, že konec ve Věži, na kterou jsme všichni tak netrpělivě čekali několik tisíc stran a ke které bylo tak obtížné dojít, se povedl. S některými postavami se také loučilo jen velice těžko, a proto doufám, že ty přeživší jsou teď v jiném, mnohem lepším světě. Ve světě, kde se už nepotkají se Stephenem Kingem.

7:34 PM
Afterdark je příběhem, zahrnujícím 6 hodin času, při kterých se prakticky nic neděje.

7:39 PM
Neměl bych problém s absencí výrazné dějové linky, jež by byla nahrazena zajímavou psychologií postav, výbornými dialogy a myšlenkou, která by se mi usadila v hlavě a donutila mě nad ní přemýšlet. Afterdark na mě naopak působí jako prázdná schránka, která nemá čtenáři moc co nabídnout. Postavy mezi sebou vedou zdlouhavé rozhovory, které kromě podstatného jádra obsahují také spoustu SLOV, která jsou příliš zbytečná, příliš nezáživná. Ano, Murakami se jistě snažil přiblížit co nejvíce k uvěřitelným dialogům, ovšem příběhu to spíše uškodilo. Kvůli nim jsou také často poetické části románu, navozující noční atmosféru, odstrkovány do pozadí.

7:59 PM
Zajímavějšími či obzvláštňujícími pasážemi jsou pak snové / nadpřirozené prvky a kompoziční řešení románu, připomínající filmový scénář (pohyby kamerou, neaktivní zúčastnění čtenáře v ději), kterými Murakami zřejmě vzdal jakousi poctu Davidu Lynchovi. V prvním okamžiku jsem byl za tuto nadpřirozenou složku rád, ale po dočtení mi uniká její smysl jak v interpretaci, tak i ve vztahu k příběhu, což shledávám jako daleko závažnější.

8:10 PM
Kniha jako celek nefunguje, vyvolává až příliš otázek a přijde mi spíše jako rozpracovaný koncept, u kterého nebyl Murakami s to dotáhnout všechny myšlenky do konce a rozhodnout se, co bude příběhem sdělovat. Navození jakési noční atmosféry v trochu zamerikazovaném Japonsku mi nestačilo a na to, jak je román krátký, měl Murakami čtenářům přiblížit naprosto jiné postavy s naprosto jinými životními příběhy, které by alespoň vyvážily všechna ostatní negativa. Na závěr musím podotknout, že nejsem nijak proti experimentálním, divným a bezdějovým počinům, ovšem u tohoto díla nemám pocit, že bych četl něco zamapatovatelného a výjimečného.

8:28 PM
Plus autorovi za hudební zmínky. Některé jsem si vyhledal a poslechl na internetu. Na hudbu má Murakami vkus.

4 04.09.2013

Mé vůbec první setkání s Lukjaněnkem. Do rozsáhlejší série Hlídka jsem se momentálně pouštět nechtěl, proto jsem sáhl alespoň po žánru mně blízkém - kyberpunku. Byl jsem zvědavý, jak se s tématem, ve kterém už snad originální pojetí uplatnit nelze, tento ruský autor vypořádá. Zatímco díla W. Gibsona či B. Sterlinga jsou hůře uchopitelná či náročnější na pochopení, Lukjaněnko podává příběh i popis velice přístupně i pro čtenáře, kteří kyberpunku nemusí vyloženě hovět. I přesto, že se Bludiště odrazů pohybuje ve sféře počítačů a virtuální reality, technické stránce se autor příliš nevěnuje a příběh podává čtivě. Co se týče dějové linky, tak se mi líbila do doby, kdy nastoupila hlavní zápletka - tedy uváznutí Smolaře v bludišti hry a pokusy na jeho záchranu. Společně s touto postavou vázne totiž i dynamičnost vyprávění a čtení se stává lehce nezáživným. I tak se dá v knize najít dost světlých a zajímavých míst, především v návaznosti vztahu virtuální reality k realitě.
Samotný konec je dle mého názoru lehce podobný, možná i inspirovaný dílem Neuromancer W. Gibsona. Tak či onak se jedná o zajímavý počin, i když v porovnání se zásadnějšími díly žánru příliš neobstojí.

2 04.08.2013

Autor původně zamýšlel vydat samostnanou fotopublikaci s netradičními snímky lidí, ovšem u vydavatele příliš neuspěl. Osobně se vůbec nedivím - pokud jsou fotografie v této knize jakýmsi reprezentativním (rozuměj: tím nejzajímavějším) vzorkem Riggsovy sbírky, pak nejde o žádné terno, které by se mermomocí muselo či vůbec mělo publikovat. Na chytrý (?) návrh vydavatele měl jako kompromis k těmto snímkům přidat dějovou linii, která by otevřela pomyslné dveře do literárního světa.
Au. Ano, už tady můžete tušit a vycítit základní kámen úrazu. Osobně jsem měl během čtení pocit jakéhosi umělého naroubování příběhu na nepříliš zajímavé fotografie, které autor nashromáždil a vypůjčil. A že tato "symbióza" v některých případech opravdu skřípe - z počátku mají fotografie docela smysl, neboť jsou jakýmisi ilustracemi, které doplňují vyprávění, ovšem některé (resp. ty, které se objevují především v druhé části) vůbec neevokují spojení s příběhem a působí až nepatřičně.

Naskýtá se také otázka, pro jakou věkovou skupinu je román určen. Soudě podle literárního stylu a děje, dal by se Sirotčinec slečny Peregrinové označit škatulkou "pro děti" či "pro dospívající", ovšem na základě výskytu výrazů typu z*******n, h***o, a dalších pěkných vulgarit by měl naopak spadat do skupiny osmnáct plus. Navíc v textu se sem tam objeví rádoby chytré cizí slovo, které působí jako pěst na oko. Nevím, zdali je chyba na straně překladatelky, ale víc bych se klonil k vině samotného Riggse, který se nejspíš snažil zavděčit každé věkové kategorii.

Proč se tedy kniha tak hojně čte? Může za to předně propagace, grafické zpracování a anotace, která vytváří dojem zcela jiného příběhu a hlavně jiných kvalit. Nejspíš každého po přečtení anotace napadne strašidelný a ponurý příběh, osazený bizarními postavami a s mrazivou atmosférou, ze které se vám budou zvedat chloupky. Omyl, budete oklamáni čirým příkladem úspěšného marketingu: Připravte se na ne příliš originální a křečovitou jednohubku, při které se bát určitě nebudete, s nezajímavými postavami, oplývajícími plýtkou psychologií a navrh nesympatickou hlavní postavou. Výhodou tohoto produktu je délka, která vás neumoří a pro někoho možná hezký doplněk knihovny.

27 30.07.2013

O Apple jsem se dříve moc nezajímal, což mě zpětně mrzí, už jen z toho důvodu, že se jedná o naprosto přelomovou společnost, která přináší lidstvu naprosto nadčasové a designově nezaměnitelné produkty. Vzpomínám si, že jsme na střední škole pracovali na počítačích Apple II a všichni jsme se ptali a nadávali učiteli, proč zrovna my musíme používat „jabka“, když všichni ostatní jedou na PC. Až po přečtení životopisu Steva Jobse jsem si uvědomil, o jak významné stroje té doby vlastně šlo. To se týká i dalších produktů (iPod, iPad, iPhone,..), pomocí kterých Apple vždy nastolil novou éru a předčil tak konkurenty o několik let.

Nikdy dřív jsem žádný životopis nečetl, takže nemohu porovnávat s ostatními, nicméně už teď musím (možná odvážně) prohlásit, že podrobněji a zajímavě sepsaný životopis se mi pod ruku nejspíš nedostane. Vše je podáno velice čtivou a zevrubnou formou, a to od Jobsova dětství až po současnost. Walter Isaac vedl rozhovory s mnoha lidmi (a samozřejmě s Jobsem samotným) a ponořil se do své práce natolik, že přiblížil Jobse, Apple, jeho spolupracovníky, konkurenty a další články počítačového, mobilního, digitálního a filmového průmyslu jak jen to šlo. Příjemným zpestřením jsou i fotografie uprostřed knihy, které se váží k jednotlivým kapitolám. Osobně bych se přimluvil i za přiložené CD s videomateriálem, neboť reklama „1984“ či prezentace z uvedení iPhone roku 2007 by neměly ujít pozornosti. Ale samozřejmě se dají dohledat na internetu.

Životopis je psán zcela bez příkras a ukazuje tak pozitivní i stinné stránky Steva Jobse. Ten byl zcela posedlý dokonalostí a nic menšího ani neočekával od svých podřízených. Nežil pro život v bohatství, přepychu, ale kvůli své lásce k práci. Dokázal se vztekat a brečet jak malé dítě, překrucovat realitu, být nepříjemný a krutý k lidem, kteří nesplnili, co od nich požadoval, ale vždy měl svou vizi, kterou dokázal naplnit a přivedl díky ní firmu Apple na vrchol. Rozhodně nebyl ani vzorovým manželem či otcem, rodičům (především pěstounským) však dokázal, že převedl své sny v realitu. A odkaz Steva Jobse bude žít dál i po jeho smrti.

16 26.01.2013

Havaj a havajská mytologie nejsou zrovna oblastmi, které by byly předměty mého zájmu. Přesto, Dan Simmons mě svým vytříbeným a originálním stylem přesvědčil o literárních kvalitách, a proto jsem nevynechal ani román Ohně z ráje, který se řadí k jeho ranější tvorbě. Řada čtenářů již avizovala, že se jedná spíše o lehčí četbu prostoupenou humorem, takže jsem tak nějak tušil, nebo mohl tušit, co očekávat. I přesto, u Simmonse mi tato poloha vůbec nesedí a celkově musím říct, že mě Ohně z ráje spíše zklamaly. V čem autor exceluje, je jako tradičně pečlivá studie místních reálií. Ovšem již klasické spojení skutečných historických událostí a fantaskního prvku zde tak nefunguje, jako je tomu například v románu Drood, Terror či Black Hills.

Může za to hlavně již zmíněná havajská mytologie, která obsahuje několik bohů a démonů, kteří na sebe berou (mimo jiné) podobu zvířat a vystupují v příběhu častěji, než by bylo příhodné z hlediska budování atmosféry či opředení záhady kolem celé historie ostrova. Simmons navíc určitě tušil, že mluvící prase a další zvířena v podání bohů bude vyznívat spíše zábavně než seriózně, a proto naladil Ohně z ráje i do roviny humorného románu / parodie hororu, který si tak trochu dělá srandu sám za sebe. Neustálé cliffhangery jak z béčkového filmu, stereotypní charaktery, předvídatelný děj a další prvky tomu jasně nasvědčují.

Příběh je rozdělen na dvě roviny – současnost, ve které se objevuje miliardář a vlastník havajského resortu Trumbo, který je dle mého názoru jedinou výraznou a charakterní postavou románu, dále jeho poskok, další poskoci, manželka, milenky, dvě ústřední ženské postavy, které jsou ve skutečnosti celkem plýtké a tak nějak.. . strašně stejné, historik, který slouží pouze jako prostředek k vykreslení celé mytologie, Japonci, kterým se Trumbo snaží prodat celý luxusní resort a místní domorodci.
Druhá rovina je zastoupena deníkovým vyprávěním tetičky Kidder o událostech roku 1866, které možná až moc okatě předzvěstují dění v současné době, čímž se vytrácí možnost překvapení. Střídání obou časových rovin je navíc trochu nepřirozené a rušivé, i když to tak v počátku čtení nepřijde.
Zajímavým zpestřením deníkové roviny je zastoupení literární osobnosti Marka Twaina, který zde vystupuje pod svým skutečným jménem a Simmons tak prezentuje prvek, ve kterém vyniká – křížení historických reálií se svou fabulací. Závěrečné stránky jsou toho jasným důkazem.

Verdikt:
Pokud pominu zasahování nadpřirozených sfér do příběhu, tak je samotný děj celkem nudný. Pokud je vezmu v potaz, pak až moc fantaskní či přitažený. Zachraňují to sice vzniklé komické situace, které vyvolávají smích, otázkou však je, jestli vás takový Simmons baví. Ve výsledku tedy jako oddechovka dobré, v rámci autora slabé.

6 14.08.2012

I přesto, že to nemůžu objektivněji v rámci celé tvorby Agathy Christie posoudit, přijde mi, že zde královna detektivky překombinovala děj, až to bylo na škodu. Měl jsem při čtení dojem, že se snažila do příběhu zakomponovat co nejvíce nápadů a co nejvíce balamutit čtenáře (trochu jak v některých dílech J. Deaver), ale těch zvratů tam bylo až příliš a celkově to ve mně žádný větší dojem nezanechalo. Na druhou stranu čtení nelituju, jen bych román doporučil výhradně fanouškům spisovatelky.

1 16.06.2012

Spíše než sbírku povídek, připomíná Marťanská kronika román, rozdělený na několik časových úseků, které na sebe přímo i nepřímo navazují. Dílo mě překvapilo hlavně z důvodu rozmanitosti jednotlivých částí a Bradbury mi opět připomněl, proč ho mám, jakožto autora sci-fi, tolik rád. I přesto, že zde Bradbury neřeší například technickou stránku letů ze Země na Mars a povaha planet zcela neodpovídá skutečnosti (vždyť dílo bylo vydáno roku 1953), příběhu to neškodí. Tím hlavním tématem je především povaha lidství a vztah člověka vůči své domovské planetě a i přes stáří knihy je Marťanská kronika plná zajímavých myšlenek, které jsou jsou navzdory času stále aktuální.

Kronika obsahuje i slabší texty, ale pokud bych měl vybrat ty nejlepší, byly by to Pozemšťané, Třetí expedice, ... ač bud stejně luna plát, Mlčíčí města a závěrečný Výlet na milión let, který mě potěšil především posledním odstavcem, uzavírajícím celé dílo jak se patří.

15 17.03.2012