paulhunter komentáře u knih

(SPOILER) Jednoznačně zklamání. Vysoké hodnocení, autorova Nobelova cena, téma slepoty a vydání s Braillovým písmem na obálce mě nalákaly na pěkný zážitek, který se bohužel nekonal.

Hned z počátku zaujme (či odradí) styl psaní - téměř žádné odstavce, nevlastní přímá řeč, absence otazníků, jednotlivé rozhovory oddělené pouze čárkou. Opravdu chvilku trvá, než se do něj čtenář dostane a ve výsledku navíc ani nemůžu říct, že by nějak ohromil.
Co mi osobně dost vadilo, byly autorovy vstupy do děje v průběhu celé knihy. I přesto, že se objevily i zajímavé poznatky, většinou to byly spíš rušivé, nadbytečné a zcela nepochopitelné vsuvky:

"Vzhledem k tomu, že nejsou lidé, kteří by to dosvědčili, a kdyby byli, tak to ještě neznamená, že by je zavolali k těmto událostem, aby nám mohli popsat, co se stalo, někdo se pochopitelně může zeptat, jak je možné vědět, že to proběhlo právě takhle a ne jinak, a na to lze odpovědět, je to stejné jako se stvořením světa, nikdo tam nebyl, nikdo to neviděl, ale všichni vědí, jak to bylo."

"Ale teď tou potřebou trpěli všichni a nejvíc chudák chlapec, který to už nedokázal vydržet, a ať se nám to příčí sebevíc, je třeba zahrnout do zprávy i tuhle zapáchající životní realitu, když jsou střeva v klidu, je snadné hýřit nápady a přemítat, jestli existuje přímý vztah mezi očima a pocity, nebo jestli pocit odpovědnosti je přirozeným důsledkem správného vidění, jenže když to na člověka přijde, když mu tělo začne diktovat hlasem bolesti a křeče, hned se ukáže, co jsme to za zvířátka."

Podobným konstatováním autor nešetří, a když si po několikáté přečtete větu typu ´Jistě si dokážete představit, jak to vypadalo´, začnete uvažovat, pro jakou věkovou skupinu je kniha vlastně určena. A k čemu je vůbec dobré komentování zjevných věcí? Opravdu nemám rád, když mě autor vede za ruku v případech, kdy to není třeba. To pak zakopáváme oba.
Co se týče samotného příběhu, záleží, co od něj očekáváte. Téma šířící epidemie naláká na vědecký prvek, alespoň okrajově. Saramago však tuto stránku neřeší, takže na otázku Proč a Jak odpověď nedostanete. Slepota je totiž o ničem jiném – o zkoumání lidské povahy v extrémní situaci. Vím, že by se dalo použít spojení „sonda do lidského nitra“, ale Slepota tak hluboko opravdu nejde, na to se postavy chovají příliš iracionálně. Celkově mě překvapila plochost postav - už jen z toho důvodu, že v knize není jediné jméno. Saramago to ospravedlňuje tím, že slepí lidé ztrácí část své osobnosti a jména jsou tím pádem pro ně nepodstatná. Ale je tomu opravdu tak? Mě to nepřesvědčilo.

"Mně je líto tvých rodičů, i tebe, jestli se setkáte, se slepýma očima i slepými city, protože city, s nimiž jsme žili a díky nimž jsme to byli my, souvisely s tím, že jsme se narodili s očima, bez očí se změní i city, nevím jak ani kdy, sama říkáš, že jako slepci jsme vlastně mrtví, o to jde, Miluješ svého muže, Ano, jako sebe, ale kdybych oslepla a přestala bych být taková jako dřív, jak ho mohla dál milovat a s jakou láskou."

Stejně tak mě iritovaly bezcharakterní rozhovory a nelogické chování postav. Nedokážu si představit situaci, ve které policista dovede muže, který přišel o zrak, k manželce domů a prohlásí: "Tenhle pán je slepý, postarejte se o něj."
ZAČÁTEK SPOILERU Dalším momentem, který mě opravdu dostal v negativním smyslu, je soulož lékaře s dívkou v tmavých brýlích (ano, taková pojmenování nesou postavy), které přihlíží vidoucí lékařova žena. A víte co? Lékařově ženě to nevadí, cítí vůči nim lítost a svým způsobem to i schvaluje. Co mě ale naštvalo nejvíc v celém příběhu, je znásilnění žen „zlými slepci“, kteří je požadují od „dobrých slepců“ jako výkupné za stravu. Buď tedy Saramago nemá rád ženy, nebo dělá z mužů neschopné blbce, kteří bez boje nechávají znásilňovat své ženy. KONEC SPOILERU

Vím, že můj komentář vyznívá hodně negativně. Většinou ani nemám potřebu nějak zevrubně rozebírat či pitvat špatnou či horší knihu, ale v případě všeobecně dobře uznávaných knih, které si svou slávu nezaslouží, mi to nedá. Netvrdím, že mě Slepota nebavila nebo nudila, ale měl jsem celkově problém s uvěřitelností a s mnoha rušivými prvky. Taktéž závěr knihy mě zklamal, neboť byl příliš jednoduchý.
Marně se snažím vytáhnout nějaké pozitivum, které by zastínilo výše uvedené zápory, ale nemůžu přijít ani na pádný důvod, proč bych ji někomu doporučil. Vím, že je Slepota převážně o podobenství, ale na můj vkus je příliš strojená a podbízivá.

13 29.12.2011

Kolikrát jsem jen potkal někoho s knihou Terryho Pratchetta? Čtenáře Úžasné Zeměplochy s ožmoulanými, stokrát přečtenými a stokrát poprskanými knihami této humorné fantasy je možno zahlédnout snad všude. Zasloužený kult, průměrná žánrovka nebo jen přeceněný kýč? Toť otázka.

Opravdu nevím, co všechno Barva kouzel paroduje, ale nejspíš trpím neznalostí literárních děl, historických událostí či bájí a pověstí, na které poukazuje, protože mi celkem nic během četby nevytanulo na mysli, snad kromě souvislosti mluvícího meče Kring(a) s legendárním Excaliburem. Samozřejmě jsem se podíval na české fandovské stránky, kde je vše podrobně vysvětleno, ale beru to jen jako bonus po dočtení – tím hlavním, čím Terry útočí, je ztřeštěný humor. I když..
Nemyslím si, že bych trpěl nedostatkem smyslu pro humor (toho mi bylo naděleno až až), ale to, co v ostatních vyvolává dávivé záchvaty smíchu, ve mně maximálně vyvolalo náznaky úsměvu zvednutého koutku úst. Některé vtipy mi přišly vyloženě infantilní nebo že se zcela minuly svým účinkem, takže již ve třetině knihy jsem věděl, že Pratchettův styl nejspíše nebude mým oblíbeným. A tak nezbylo nic, než se spokojit s dějovým vývojem příběhu. I tady mám ale problém: Nevím, jak si vyložit neustálé schéma „přesun - zajetí - osvobození – přesun – zajetí – osvobození“ a jestli jej přičíst Pratchettově oblibě nebo zeměplošským bohům a jejich Hře na hrdiny (no dobře, i tohle je parodie..). Chápu, že cílem bylo ukázat co nejvíce koutů z této prapodivné země, kde všechno je možné, ale proč vsadit na uhozenost ve všech ohledech?
I přes všechna negativa musím zmínit dvě části v knize, které mě zaujaly – 1) letadlová část (čtenáři vědí), 2) pohled přes okraj Zeměplochy na želvu A’Tuin a slony. Je to velice krátká pasáž, ale já ji považuji za vůbec nejlepší okamžik v celé Barvě kouzel. A vůbec, celá ta záležitost Zeměplochy, nesené na želvě, je zajímavá.
Taktéž jsem si zde oblíbil dvě postavy – Smrtě a foto-šotka - které mi putování po ztřeštěné Zeměploše přece jen zpestřily.

Ke srovnání se přímo vybízí Adamsův Stopařův průvodce Galaxií (Na což poukazuje i anotace Barvy kouzel.). Zde pro mě jednoznačně vede Adams a to nejen v ohledu, že dávám přednost sci-fi žánru před fantasy.
A abych vyřešil otázku ze začátku, odpovím poněkud jinak: Barva kouzel je mišmaš, který buď sedne nebo nesedne. Kdybych se měl rozhodovat na základě dojmů z první knihy, asi bych se už k další části Zeměplochy víckrát nedostal. Ale já jí ještě šanci dám. Někdy.

23 24.10.2011

(SPOILER) Pokud jste knihu prozatím nečetli:
O Vraždě Rogera Ackroyda se velice těžce mluví bez prozrazení pointy, a proto následující odstavce obsahují velice drobné SPOILERY (nikoliv samotnou pointu).
______________________________________________________
Všichni, kdo se kdy zajímali o detektivní tvorbu, jistě slyšeli (a v lepším případě i četli) slavné dílo Agathy Christie - Vraždu Rogera Ackroyda, která svým přístupem boří dosavadní pravidlo žánru. Přesně takové knihy mají vždy zaručenou vysokou pozornost - vždyť o jakých jiných knihách se mluví víc než o těch kontroverzních a odvážných? Jistě, kritika si na knize pochutnala jak vrány nad mršinou, ale na čem záleží, je především názor čtenářů, který byl a je velice pozitivní.
Osobně si myslím, že bez vědomí, že kniha porušuje základní pravidlo detektivek, by se mi četlo líp, neboť tato znalost je sice nepatrným, ale docela účinným impulsem, který vás navede k obezřetnosti neočekávat běžné rozluštění (I když spojení „běžné rozluštění“ v podání Agathy Christie zní poněkud divně.).

Vražda Rogera Ackroyda příliš nestaví na psychologii postav. Opravdu – semknutí s postavami je zde slabší, jen málokoho zde nazvete „oblíbenou postavou“ a celkově na mě jejich existence v příběhu působí plýtce. Tento fakt mi bránil kohokoliv ze sídla Fernly Park považovat za skutečného vraha a naopak jsem upřel svou pozornost na ty, kterým se příběh věnuje nejvíc – tedy na doktora Shepparda; jakožto vypravěče, jeho nepříjemnou sestru Karolínu a jakkoliv se to zdá absurdní, dokonce i na Poirota.
Nyní něco málo k ději: Na rovinu se musím přiznat, že klasické detektivky nepatřily a nejspíš ani nebudou patřit k žánrům, ke kterým se budu zvlášť vracet. Jde o to, že mi zde chybí „omáčka“ kolem příběhu a postav a trochu mi vadí přímočarost příběhu, kdy se jede podle stálého vzorce. Tím chci říct, že nemůžu dát 5* ničemu, co mě nebaví po celou dobu čtení – a ve Vraždě R. A. mi chybělo větší napětí, způsob vyšetřování mi přišel slabší a o vrahovi jsem byl přesvědčený (i když jsem přesně nevěděl, jak spáchal vraždu) o jednu kapitolu dříve před jeho „oficiálním“ označením. Na obranu musím říct, že jsem plné hodnocení udělil pouze Deseti malým černouškům, i když ty lze do klasické detektivky jen stěží řadit.

Tím hlavním bodem, který knihu výjimečně proslavil, je samotné rozluštění, které je více než překvapivé a na celou knihu (nebo na opětovné čtení) vrhá úplně jiný pohled a teprve zpětně dává poznat prohnanosti autorky. Za to klobouk dolů. Takže ano, Vražda Rogera Ackroyda je nejdiskutabilnější díky pointě a na svou dobu odvážnému překračování hranic žánru, ale rozhodně ne nejlepší, co se celku týče.

9 11.10.2011

Hororová klasika všech klasik, která takřka neztrácí na síle ani po více než sto letech od svého vzniku. První část příběhu v Transylvánii a především v samotném Draculově panství je dle mého názoru nejlepší a nejstrašidelnější a je v ní přesně taková tíživá atmosféra, jakou jsem očekával. Škoda, že nedostala více prostoru, neboť po přesunu děje do viktoriánské Anglie dostává román spíše dobrodružný a detektivní ráz. Deníkové zápisy jednotlivých postav umožňují pohled z více stran a především náhled do psychologie jednotlivých charakterů. Co mi trochu vadilo, je neustálé slibování si věrnosti a cti, útlocitní gentlemani, pláč, mužské ódy ženským postavám (Ach, milá, předrahá Mino!“), kterým ale Stoker celkově přiřknul velice slabé fyzické i psychické postavení, a proto je většinu času nechává trávit odpočinkem na lůžku. Na druhou stranu, příběh se odehrává v devatenáctém století, kdy byla naprosto odlišná etika od té dnešní, a je třeba ho tak brát (Nebo ne?). Neznámou je pro mě postava Van Helsinga, která mi byla sympatická i nesympatická, vnášející do honby za Draculou řád, ale zároveň je až příliš analytická a zevrubná, což by se dalo celkově říci i o celém románu. Co mě naopak velice potěšilo, byly zápisky Dr. Sewarda z léčebny, jehož případ psychicky narušeného pacienta Renfielda by vydal na samostatnou knihu. „Občas si říkám, že jsme se snad všichni zbláznili a že příčetnými se staneme teprve tehdy, až se probudíme ve svěracích kazajkách!“
Dracula je navíc upířinou do morku kostí, která nepotřebuje k vykreslení hororové atmosféry tuny mrtvol nebo zástupy krvežíznivých upírů. Stoker se hlavně držel starodávných pověstí a historie, narozdíl od soudobých komerčních patlanin s krásou překynutými jedinci, jejichž hrudníky se blýskají na slunci jako diamanty. Je jen otázkou času, kdy přijdou do literatury "upíři", vařící si česnečku k obědu a trávící letní dovolenou na plážích Jadranu.

Ve shrnutí: Upírskou tématiku nemám úplně v oblibě, a i když je příběh lehce předvídatelný a dlouhý, má svou nezapomenutelnou atmosféru. Čtení mě bavilo a kvůli pár výtkám dávám 4*.

21 14.08.2011

Stejně jako na papír založený v psacím stroji malé Briony, jsou i v románu Pokání za sebou kladena jednotlivá písmena. Obyčejná písmena shlukující se do slov a do vět, jejichž významy jsou interpretovány a oživovány samotnými čtenáři. McEwan, mistr psaného slova, zde vzdává hold literárnímu řemeslu - ať už jde o odkazy na díla spisovatelských velikánů, literární postupy, styly, nebo přesvědčivě podaný trpký příběh obyčejných lidí, který zcela přesahuje hranice stránek. Dá se tedy s jistotou říci, že je méně skutečný než ten náš?
Fantazie je mocným nástrojem, zvlášť u dětí, posedlých touhou po spořádaném světě. Život ale není hrou, jejíž následky by se daly vrátit zpět, na což doplácí Briony, která si ze svého dětského pohledu nevinným jednáním nakonec nese vinu až do konce života. To, co se zpočátku jeví jako správná věc, narůstá věkem do bolestného prozření o vlastním pochybení, za které jsou nejvíce trestáni druzí a které již nelze odčinit. Jak se vypořádat s vlastním svědomím a jak nést osudy blízkých, které jsme jim sami zničili? McEwan v několika časových rovinách představuje důsledky řady špatně vyložených událostí; počínaje rozbitou vázou a sexuálním napětím mezi Cecilií a Robbiem, které odlučují zamilovaný pár daleko od sebe, a to nejen do spárů první světové války.
Tam, kde došlo k odloučení, přichází smutek, strach a bolest. Tam, kde je zanechána vinna jako nesmazatelné znamení, začíná pokání. A slepená váza už nikdy není stejná.

Jedinečné dílo.

29 12.08.2011

I přesto, že jsem Svědectví četl před delší dobou, nemůžu si odpustit komentář. Po přečtení (na konci roku 2010) jsem knize udělil 4* a musím se přiznat, že jsem nebyl zrovna nejobjektivnější. Ale popořadě.

Svědectví má všeobecný status "jednoho z nejlepších děl Stephena Kinga", s čímž nemůžu souhlasit. Svědectví je spíše jedním z těch přeceňovaných. První třetina knihy se nese v duchu příjemného navozování apokalyptické atmosféry (což se daří) a seznamování s velkou řadou postav. Stephen je mistrem psychologie a málokterý spisovatel rozumí postavám tak jako on. Postavy jednají reálně na základě svých charakterů, mají svou historii i osudy. Vždyť kdo by zapomněl na psychicky narušeného žháře Popeláče, negramotného Toma Cullena nebo Stua Redmana? Jedinečné postavy. Co ale musím vytknout, je rozsah, který je takovému seznamování věnován. Nevadí mi rozsáhlé romány; vadí mi zdlouhavé a nudné natahování. Ruku na srdce - uškodilo by, kdyby mělo Svědectví tak o 200 - 300 stran míň? Myslím, že ne.

Největší problém vidím ve vnesení "ikon" dobra a zla, nebe a pekla - matky Abigail a Randalla Flagga do příběhu. Mám rád Temnou věž (ze které postava Flagga pochází) a mám rád, když autor v románu nenásilně a nepatrně odkáže na své další dílo. Stephen se ale rozhodl tímto "kořením" ve Svědectví nešetřit a do té doby zajímavý apokalyptický román poslal do náboženských a nadpřirozených sfér. To sice nezní tak špatně, ale když člověk očekává sci-fi a dostane fantasy s neoblíbenou omáčkou pána boha, není to zrovna čtenářský zážitek… V tom okamžiku mě přešla chuť a možná proto mi tak dlouho trvalo knihu dočíst. Poslední kapkou bylo závěrečné, "epické", odfláknuté deus ex machina finále, které snad ani horší být nemohlo.

Na druhou stranu Svědectví oplývá i skvělými okamžiky (průchod tunelem plných mrtvol a budování nové společnosti jsou jedny z mnoha), pozoruhodnými konfrontacemi postav a širokou škálou filozofických myšlenek, které rozhodně stojí za pozornost.
Kvůli výše zmíněným okolnostem dávám nakonec 3*. Je třeba být kritickým i k oblíbeným autorům. Svatá dobroto, ano.

18 31.07.2011

Stephen King už dlouhou dobu dokazuje, že jeho silnou stránkou nejsou béčkové hororové náměty (cvakající zuby, obživlé mrtvoly), ale především psychologie postav v krizových situacích. A román Pod kupolí vytváří pro takový stav ideální podmínky - dokonalá izolace malého městečka od zbytku světa, kde jsou lidé odkázáni pouze na sebe a na ty, kteří drží opratě společnosti. Společnosti manipulované strachem, lží a mocí, kde silní vítězí nad slabými. Pro psychology by to byl jistě zajímavý experiment, ve kterém by mohli sledovat dokonalý přechod civilizovaných občanů ke zvířecím pudům, nezatíženými mravními kodexy a zákony.

King si byl síly takového námětu vědom a potenciálu románu využil docela dobře. Tentokrát nastavuje svou psychologickou lupu a pod drobnohledem čtenářům představuje občany amerického maloměsta Chester´s Mill. Maloměšťany s velkým srdcem, dalo by se říct, ovšem v tomto případě je tím srdcem města Jim Rennie; druhý radní s diktátorskými sklony. Děj Pod Kupolí trochu připomíná orwellovskou tématiku Farmy zvířat, rozhodně z ní ale nečerpá – vždyť prasata, rozcházející se s prostým lidem na pojmu blaha a hrabající jen do svého koryta, není nic nového pod sluncem.

Stránky odbývají jedna za druhou, s čtivostí neměl Stephen snad nikdy problémy – román prostě jede (Jako Velký Jim!), ale navzdory skvělému rozjezdu zhruba od poslední čtvrtiny příběh lehce pokulhává. Pod kupolí je především příběh o lidech, ale když začnou postavy umírat / odcházet na „onen svět“ ("Prostě mysli na rostbíf, který dnes povečeříš s Ježíšem. Už za tři vteřiny si budeš prostírat ubrousek."), málokdy to opravdu zamrzí. Nevím, jestli je to velkým množstvím postav, ale psychologické semknutí se čtenáři jako v případě díla To se zde nekoná. Stejně tak z něj tolik nesálá bezmoc, mrazivost nebo pocity stísněnosti, jak jsem očekával a celková tajemnost vyprchává s lehce předvídatelným koncem, který se dle mého názoru nevydařil. Čekal jsem něco, co mě posadí po devítisetstránkovém sprintovém maratonu na zadnici, ale nestalo se. Pokud se mám přiznat, tak bych zpětně fandil radši druhému týmu a přál si, aby kniha skončila úplně jinak, ale to by asi většina čtenářů nerozdýchala. Ještě si neodpustím bezvýznamný výkřik do tmy: „Sakra, Stephene, nedělá ti problém v knihách zabíjet děti nebo nechat ženy znásilňovat, a přijdeš v úplném závěru s takovým koncem?“. Umírněnost a závazek vůči čtenářům vyhrály nad chutí šokovat. Škoda.

Jedna věc se ale nezapře, King je na svůj věk třiašedesáti let stále ve formě.

14 26.07.2011

Devatenáct detektivních povídek, které ve skutečnosti nejsou detektivní. Šokující zvraty, které nejsou šokující. Vybroušené pointy a zápletky, které působí nedomyšleně a kostrbatě. Zcela uvěřitelné postavy, se kterými se nesžijete, ani jim neuvěříte jediné slovo. Že to zní všechno rozporuplně? Ano, ale srovnával jsem „ohlasy a doporučení“ se skutečností.

Povídky trpí především problémem závěrečných point, kdy se autorka snaží čtenáře v posledních větách ohromit, šokovat a vyvrátit tak mylné předpoklady, který že zahradník je ve skutečnosti vrahem, ale bohužel tím vyvolává rozpačité dojmy kvůli nezvládnutému řemeslu. Je očividné, že se paní Černucká snaží srovnat krok s A. Christie, ale nejde jí to ani po stránce dialogů, které mě v řadě případů nutily vyvracet oči, nemluvě o nepřirozeném chování postav (policisté a detektivové obzvlášť dostávali na frak) a trhlinách v zápletkách. Na druhou stranu musím říct, že styl vyprávění natolik špatný není, ale směřoval bych jej spíše do Cosmopolitanu či časopisů pro mládež, kde by byl oceněn vyšší měrou.

Je doporučeno číst jednu povídku před spaním a já se nedivím – přečetl jsem jich za den přes deset a zhruba po páté jsem měl neblahý pocit, že všechny příběhy fungují na stejné bázi a řada motivů či charakteristik se opakují stále dokola (postavy z horních deseti tisíc, rodinné vraždy, nešťastná manželství, dědictví, …), což rozhodně nepřidá na čtenářském zážitku. Nejvíc ze všeho mě štval Deus ex machina-man, který se objevoval téměř v každé povídce a svým zázračným zjevením uváděl záležitosti na pravou míru a do správných kolejí, což mi přijde zrovna u detektivek jako dost odfláknuté řešení, díky čemuž jsem hodnotil tak nízko. Za dobré považuji čtyři povídky z celé sbírky, i když zrovna u nich si nejsem jist originalitou, ale to už je jiná pohádka…

Ve shrnutí: Hype-bublina, která zavčas praskla.
_________________________________________

Na závěr jsem si ještě připravil krátkou DETEKTIVNÍ POVÍDKU. (Podobnost s žijícími osobami je čistě náhodná.)

Žena dlaní přejížděla hřbety knih, když tu konečně narazila na tu pravou. I když to bylo zcela absurdní, kniha vyzařovala magickou auru. Nebyla totiž ledajaká, natož ucházející. Byla nadprůměrná. Kolikrát už rozuzlovala ty spletité nitky ve sbírce detektivních povídek? Kolikrát si už v obchodě říkala, že si ji konečně koupí? Nesčetněpočetkrát. Dnes se to změnilo.

Prodavačce s orlím nosem, která jen nevěřícně kroutila hlavou, zaplatila a s blaženým výrazem a nákupní taškou v ruce vyšla z obchodu směrem domů. Odemkla dveře, vešla do obývacího pokoje s knihovnou, do které zařadila svůj nový úlovek a usadila se ke svému stolnímu počítači. Měla chuť do celého okolí - ne, do celého světa - vykřičet, jak je kniha geniální. Na internetu si našla web, kde mohla sdílet a vyměňovat si názory s ostatními čtenáři. Pro založení účtu bylo třeba zadat nick neboli přezdívku. Zhruba po čtrnáctém nevydařeném pokusu ("Bože! Všichni mají stejné nápady jako já!") konečně přišla na ještě nezadaný nick a ihned se jala tvořiti svůj první příspěvek, ve kterém nešetřila chválou. Ještě jednou jej zkontrolovala, opravila chybky a stiskla tlačítko ENTER svým pěstěným ukazováčkem s francouzskou manikúrou. Všimla si, že několik stejně naladěných jedinců již detektivní sbírku komentovalo. "Ano! Přesně takhle bych to napsala i já! Spřízněné duše!" křičela nadšením. Radost ale kazila jedna věc: několik závistivých a nepřejícných uživatelů začalo házet na knihu lejna a všelijakou špínu. Žena se přesto nedala a odrážela jejich nevraživé útoky jako Hadriánův val kočovné nájezdníky ze severu, a to až do tří do rána, kdy se rozhodla jít spát.

Byla noc jako každá jiná a venku byla tma. Kýč? To nechám na vás. Nezávislý pozorovatel by si v ženině bytě možná povšiml haldy prášků na nočním stolku, na lednici připíchnuté poznámky "Koupit 2kg brambor :-)))", plné spíže brambor nebo dvou titulů před jménem na jmenovce zvonku. Co by jej ale rozhodně zaujalo, je řada čtrnácti vyrovnaných knih v knihovničce. Ve skutečnosti jediných knih v knihovničce, v zelené vazbě a s naprosto identickými názvy.

Nejspíš by ho to fakticky vylekalo.

15 15.07.2011

Stejně jako řada předchozích děl Iana McEwana, věnuje se i nejnovější román Solar klasickému tématu milostných poměrů, životním křižovatkám i absurdním situacím. Hlavní postava - Michael Beard, nositel Nobelovy ceny - je jakýmsi "antihrdinou" plným protikladů a nedostatků, opájející se v neustálém sebeklamu, který svým chováním vyvolává u čtenářů jak pocity lítosti, tak i pohrdání. Tentokrát nás autor v rámci příběhu zavádí do výzkumných institutů, na mrazivou akrtickou expedici či do rozpáleného Nového Mexika, aby poukázal na otázku důležitosti postavení vědy, lidského ukájení, problémy globálního oteplování nebo sílu médií.

McEwan nemoralizuje - nechává jen na čtenářích, aby si udělali vlastní názor (Jsou některé problémy ve skutečnosti tak horké, jak jsou nám prezentovány? Nebo je dobré je nechat u ledu? A kdy už je pozdě problémy řešit?), stejně tak ve své knize nepředkládá odpověď na teorii / výmysl / fakt / globálního oteplování. Jeden poznatek je ale trefný: Jak se mají lidé vypořádat s globálními problémy, když se nedokáží vypořádat ani s těmi vlastními? Brilatně napsáno, ostatně jako vždy.

10 11.07.2011

Na Nabarvené ptáče jsem se dlouhou dobu těšil. Sám bych příběh zpětně popsal jako putování odloučeného židovského chlapce, který se se svou kometou dostává od vyšinutých tyranů k vyšinutým magorům a na vlastní kůži a oči prožívá hrůzy "středověkého" venkova, což zní morbidním způsobem jako zajímavé téma. Bohužel jsem se musel dost přemáhat, abych knihu vůbec dočetl, jak mě nebavila.

Zhruba v prvních 80 stranách jsem měl neblahý pocit, že pročítám encyklopedii pověrčivostí zaostalých venkovanů, což mi lezlo krkem. Autor román "prosel" obrovským výčtem zrůdných scén, ale založit na něm téměř celé dílo, jen aby ukázal bezcitnost vidláků a krutosti páchané na bezbranném dítěti? Šokovat čtenáře se dá i jinými způsoby, zvlášť když čtenář cítí vůči postavě alespoň nějaký sbližující cit..

Anotace tvrdí, že se jedná o autobiografický román (Kosinki v doslovu prohlásil, že i přes fakt, že se podle slov známého děly na venkově mnohem horší věci, je příběh zcela smyšlený), ale ani způsob vyprávění z pohledu malého chlapce tomu neodpovídá. Naštěstí od momentu, kdy se chlapec dostane do rukou vojska, se děj stává mnohem záživnějším, díky čemuž jsem schopen dát nakonec 3*.

8 09.07.2011

Alan šlápl při tvorbě Smaxu poněkud vedle. Obrazová část dominuje nad scénářem, což vrhá na Moorův talent stín a nejsem si ani jistý, jestli bych rukopis vůbec poznal, nebýt jména na vazbě. Humorné chvilky se střídají s trapnějšími, cenzura šikanuje sebesprostší slova a konci příběhu značně dochází dech. Průměrná jednohubka.

09.07.2011

O genialitě A. Christie není třeba pochybovat - Vražda v Orient-Expresu nabízí přehledně a precizně zpracovaný mysteriózní příběh ve stísněném prostředí sněhem uvězněného vlaku, zcela uvěřitelné dialogy, přesvědčivý charakter H. Poirota a nečekané finální rozuzlení, které mě na jednu stranu dost překvapilo a na druhou ne úplně uspokojilo. V každém případě knihu rozhodně doporučuji - čte se skvěle a autorčina schopnost vodit čtenáře až do posledního okamžiku za nos je pozoruhodná.

11 16.05.2011

Má první Deaverovka. Z hlediska žánru se jedná o velice dobré a napínavé čtení. Po příběhové stránce je Sběratel kostí zajímavý, i když bych raději uvítal podrobnější sondu do vrahovy mysli než do samotného vyšetřování Lincolna Rhyma, který mi přišel v některých situacích až moc inteligentní (na druhou stranu jde o dobrou kompenzaci za špatný zdravotní stav). Navzdory thrillerovému tématu je Sběratel odlehčenější a nevyžaduje větší stav soustředěnosti nebo zapínání myšlenkových pochodů. Veškeré nedostatky mi ale vykompenzovalo závěrečné vyústění a překvapivá informace vázaná na samotné oběti (neobětí). V případě vyšinutého vraha vs. vyšetřovatelé si ovšem nemůžu odpustit srovnání s Červeným drakem od Harrise, který mi přijde ještě o stupeň lepší.

2 26.04.2011

McEwan rozehrává na velice malém prostoru milostný příběh mladého nezkušeného páru, jehož osudy se vyostřují během svatební noci. Příběh lásky, neporozumění, odloučení, bolesti a rozhodnutí, které v jediném okamžiku změní celý život. Příběh, který mi vzal všechna slova a vyvolal skličující pocity a smutek, jako žádný jiný..

13 26.04.2011

Krvavý poledník je protkán filozofickými úvahami a co se týče morální stránky, nezastavuje se před ničím. Ovšem navzdory dobrému hodnocení jsem se do knihy nemohl dostat ani jsem se neubránil občasnému pocitu nudy, což jsem po výtečné Cestě nečekal. Brutální scény, kterých je opravdu dost, mi nevadily, ale jak se začaly shlukovat do velkého množství, přestaly být tak zajímavé, stejně tak i dějová linka neúnavného tažení Glantonovy tlupy zabijáků při honbě za indiánskými skalpy.
Samotné McCarthyho vyprávění je v Krvavém poledníku na můj vkus dosti nezúčastněné, což nezachránily ani poeticky laděné popisy vyprahlé krajiny a všudepřítomného spalujícího žáru. Jako plus můžu uvést postavu soudce Holdena a literární kořeny knihy, které sahají do historie hraničního území Spojených států a Mexika.

3 13.04.2011

Hladové hry působí jako celek trochu nekonzistentně. První část knihy mě zaujala vyprávěním polského Žida Saula Laskiho, který zažil hrůzy koncentračních táborů a samotným představením psychických upírů, kteří užívají ostatní jako loutky pro zábavu a zvrácené učely. Ovšem Střední hra mě dost zklamala, místy i nudila, což bych u Simmonse nečekal. Střední hra je totiž jedno velké míhání postav z jednoho místa na jiné a na druhé straně únavným čekáním na to, co se bude dít v městečku Germantown, kde čtenáře svou trpělivostí rozhodně předčí literární agenti FBI. Mé zklamání však polevuje již s prvními stránkami třetí části Hladových her. Koncovka je opět tím Simmonsem, se kterým jsem se setkal na začátku a nabízí plno světlých míst včetně finálního šach-matu.
Simmons pojal téma psychických upírů a zla zevrubně, ale pokud očekáváte od Hladových her horor v pravém slova smyslu, budete zklamáni - hrůzu podle mě vyvolává daleko víc líčení fašistických praktik, než ovládání myslí k morbidním úkonům.

V rámci žánru se jedná o nadprůměr, na Simmonse bohužel o slabší dílo, které snad nikoho neodradí od dalších (pozdějších) děl, ve kterých plně vynikl spisovatelův talent.

Habe ich recht, mein klein Bauer?

8 06.04.2011

Na LEVEL 26 mě nalákala spíše ta odlišnost a "novátorství" digi-románu než samotná anotace, která je taková trochu moc "americká". Byl jsem zvědavý, jak bude fungovat propojení médií a spíše jsem byl přesvědčený v tom, že příběh nebude stát za nic a půjde především o vizuální stránku. No světe div se - dopadlo to spíš obráceně. Ne, že by samotná videa nestála za nic - ony ale vůbec neplní svou podstatu. Mosty mezi příběhem? Ale vůbec ne. Videa není vůbec třeba sledovat (pokud tedy nechcete vidět latexově oděného, nepřirozeně se ohýbajícího psycho vraha), protože vám autoři "děj" z videa pěkně následně zopakují v knize. Trochu mě i zarazila videa, která se nesla v duchu a provedení latinsko-americké telenovely.

Každopádně LEVEL 26 doporučuji alespoň v rámci příběhu, který hodnotím 4* (navzdory výtkám). Kdybych měl zhodnotit celý výsledek multimediálního digi-thrilleru, dopadlo by to o něco hůře.

2 21.03.2011

"Všichni vědí naprosto přesně, jak mají žít druzí. Zato Paulo Coelho to ví ze všech naprosto nejlíp."

Rukověť bojovníka světla ve mě nezanechala NIC pozitivního a rozhodně bych jí nikomu nedoporučil. Kniha je jedna velká masturbace na témata "Nevíš, jak žít? Nemáš svůj názor a postoj k životu? Hledáš skutečně moudré rady? Co dělat a co rozhodně nedělat?", od které doporučuju dát ruce pryč.

Už jsem také přišel, proč Coelha pořád ještě čtu - jedná se totiž o jakýsi způsob sebemrskačství nebo bych to také přirovnal ke strhávání strupu z kůže jen z toho důvodu, že to může působit potěšení z bolesti.
- - - - - - - - -
Knize by prospělo, kdyby měla tak o 157 stran míň. Bojovník světla to ví.

13 06.03.2011

Předně: Knihu nenapsal Oscar Wilde a je jen s podivem, proč ji u nás (ano, jen u nás) tomuto autorovi stále přiřazují (a dokonce pod změněným, rádoby vulgárním, názvem).

Chápu, že v devatenáctém století, kdy příběh vycházel časopisecky na díly, jej museli (hanební! a nemorální!) čtenáři dychtivě číst, ale pro současné čtenáře je příběh, alespoň dle mého názoru, nezajímavý a ruměnce na tvářích určitě nevyvolá.

A ano, je to porno od začátku do konce, takže jestli někdo nemáte TV či PC, tak doporučuji.
A teď vážněji: neznámému autorovi nelze zapřít rozvinutý květnatý jazyk, který daleko převyšuje samotný děj ("Ale pane, upřímně - čekal jste snad u porna zajímavý děj?), který by se dal shrnout asi tak do... jedné dvou vět.
Jedno plus se ale odepřít nemůže: navzdory stáří příběhu lze najít mnoho podobností se současností - vilní církevní hodnostáří trestající své oddané ovečky svými vzpruženými pyji ve jménu Pána.. a mnoho dalších a dalších..

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pozn. pod čarou:
Nebýt na knize jméno "Oscar Wilde", tak po ní nestříkne ani pes.

21 13.02.2011

(SPOILER) „Nebe nad přístavem mělo barvu televize přepnuté na prázdný kanál.“ - Tak začíná nejznámější kyberpunkové dílo, oceněné řadou prestižních cen, které v 80. letech minulého století přineslo revoluci a stalo se nesmazatelnou ikonou a biblí žánru. A svůj status si drží dodnes.

William Gibson nám v Neuromancerovi podává vizi nedaleké budoucnosti, ve které vládnou počítačové sítě, informace, data, hackerství, nejmodernější technologie, obchod, černý trh, kriminalita, mikrobionika, genetická chirurgie. Lidé běžně užívají implantáty a transplantáty ke zdokonalování nebo opravě svých těl, spí v hotelových schránkách, prostorem připomínající rakve a oddávají se zábavě v drogovém opojení, sexuálnímu uspokojení, vysedávají po barech nebo propadají holografickým projekcím a hrám.

SPOILER: Ústřední postavou je bývalý hacker Case. Ten svým tělem pohrdá, neboť jeho jediným opravdovým potěšením je napíchnout se na simstim deck, přenést vědomí do matrixu a prorážet LED organizací střežící důležitá data. Má to ale jeden háček. Case si to podělal u bývalého zaměstnavatele a doplatil na to maximálním možným způsobem: poškodili mu nervový systém tak, aby se do kyberprostoru už nedostal. Takže když pak dostane nabídku pracovat pro záhadného Armitage a vrátit se do starých kolejí, navíc v týmu s černě oděnou Molly se zrcadlovkami (objevila se už v povídce „Johnny Mnemonic“ sbírky „Jak vypálit Chrome“), která je speciálně vycvičená na zabíjení, asi tušíte, jak se rozhodne. KONEC SPOILERU

Gibson nepíše jednoduchým stylem a pro Neuromancera to platí dvojnásob. Nebudete číst žádné květnaté rozhovory, vždy správný slovosled nebo úplně jednoznačné a pro každého srozumitelné věty; ale na kost osekaná holá sdělení, vyjadřující samou podstatu věcí. Setkáte se jak s typickými kyberpunkovými výrazy, místním slangem postav, tak i s úplně novými slovy, které si Gibson pro román vymyslel. To všechno může čtenáře z počátku odrazovat, ale věřte, že čím dál se v knize dostane, tím víc budete do Gibsonova světa zasvěceni.

Příběh nás zavádí do nejrůznějších míst – do industriálního Japonska, Istanbulu i na orbit matičky Země, kde se odehrává převážná část Neuromancera. Děj, často prolínající se s abstraktními vizemi, nabízí paletu zajímavých postav, ale pokud čekáte podrobnou psychologickou analýzu, budete zklamáni. Gibson nechává často na čtenářích, aby si domysleli hlavní hnací motory a motivy chování jednotlivých postav. To ale neplatí pro Umělou inteligenci (v románu má důležité postavení), kterou se vždy snažíme poměřovat lidskými měřítky a vzorci chování, což se na UI rozhodně aplikovat nedá.

Sečteno podtrženo: Kdo se do knihy ponoří, bude odměněn extra zážitkem. Neuromancer vám bude i po přečtení dlouho ležet v hlavě a vy budete dumat nad tím, jestli ještě pořád nejste napíchnutí na kyberprostor...

-------------------------------------------------------------------------------
Krátce bych se chtěl zmínit i o překladu a laserovském vydání roku 2010. Je víc než jasné, že číst Neuromancera v originále musí být zážitek. Josef Rauvolf ale odvedl skvělou práci, minimálně o třídu lepší, než Ondřej Neff (který to sám přiznal v Předmluvě) a přiblížil Gibsonův styl a jazyk českému čtenáři, co to šlo. A co se týče obálky od Laseru, tak to všechna čest.

-------------------------------------------------------------------------------
Pokud vám kniha připomíná film Matrix, tak vězte, že si z ní bratři Wachowští vypůjčili pár základních kamenů pro svůj kultovní snímek.

13 14.01.2011