Pazgrivec
přečtené 21
Básnická řeč: Studie o významu
2016,
Owen Barfield
3. část XII. Závěr Existují různé druhy podivností. Rozlišovat poetickou podivnost od estetické. Poetická dává chvilkově porozumět racionálnímu, než se znovu promění. To je čistá poezie. „A jelikož mysl coby poznání existovala jako život a význam dříve, než si samu sebe uvědomila…“ (Barfield, 80). Jazyk se vybudoval na základě smyslových vjemů. Jazyk jako zkamenělá poezie. Živá poezie vzniká tak, že v normálním procesu se vytvoří trhlina a vyklube se rannější a zapůsobí na pozdější. Použití archaismů je v pořádku. Potěšení z poezie je primárním cílem a je důkazem poezie. V poezii musí být pohyb. Poezie je tam, kde je život a proto pohyb, přítomnost. „Odtud absolutní hodnota estetického potěšení jakožto kritéria, protože než ji dokážeme cítit, musíme si být vědomi na jistém stupni jejího aktuálního postupu – nikoli pouze jejich výsledků“ (Barfield, 81). Toto je moc hezké: „Nad neustálou evolucí lidského vědomí, která se otiskuje do proměn jazyka, se vznáší duch poezie, neschopen se usadit“ (Barfield, 81). A na závěr: „Pouze když se pozvedneme z pohledu na stvoření k pohledu na tvoření, zachytí naše smrtelnost na okamžik hudbu otáčejících se sfér“ (Barfield, 81). Příloha II Kantova nauka ovlivnila celé moderní myšlení. Myšlení rovná se posuzování. Tady se dost zabývá kantovou filozofií, resp. filozofií obecně, což mně nebylo zcela srozumitelné. Nevidím v tom nějaký smysl, a tak mně stačí pouze abstrakce. Detaily mě nezajímají. Příloha III Nějak zvlášť mně nezaujala. Příloha IV (subjektivní a objektivní) Opět poněkud filozofické pojednání o objektu a subjektu. Nějak mně to nedošlo a k čemu bych to využil. Doslov Tady mně zaujalo na konci: “Nestačí, abychom spolkli pravdu, nýbrž srdce z ní musí sát jako mšice z listu, dokud nezíská její barvu a jeho potrava nebude viditelná i v tom nejmenším z vláken“ (Barfield, 101). Tato metafora mně zaujala svou poetickou hloubkou a vyvolala potěšení. Velice poetická kniha o poezii a ještě více než to. Hluboká. Překvapující. Studená. Bezedná. Bude potřeba se k ní za čas vrátit. Připomněl jsem si pocity, které jsem kdysi prožíval při čtení poezie, které jsem zakoušel coby mladík. Uvědomil jsem si, že ten záblesk podivnosti, který se mně dotkl, když jsem si četl, nebo viděl v divadle Shakespeara, bylo to, co chci zakoušet znovu a znovu. Možná vezmu na milost Homéra, třebaže se ve mně bije ta mytologie se současným křesťanským krédem. Je to velice nesnadná kniha na pochopení a proto má hloubku, do které se budu vždy rád nořit, kde bude co nového objevovat. Čtení knihy mně přece jenom po prvotním zděšení, způsobilo potěšení. Na první přečtení jsem nic moc nechápal. Na druhé už to bylo lepší. Pak jsem si to vše prošel ještě jednou a vypsal, co mně zaujalo. Původní jazyk byl poetický a ten byl dán od Boha. K tomu autor nasměřoval čtenářovu mysl. Pokud máme z poezie cítit potěšení, musíme pociťovat změnu vědomí. Poetický jazyk je konkrétní ne abstraktní (abstraktní je tam, kde to autora nezajímá, nebo nevnímá inspiraci). Principem lásky si básník vybírá oblast, kde plně rozvine konkrétní slova, co ho nebaví, tam použije abstrakci (někoho baví louky pitvat do detailu a pro jiného je to jen louka). Vývoj moderního jazyka směřuje k abstrakci. Velký básník vynalézá slova. Ať nová nebo znovu objevuje zapomenutá (archaismy). Podivnost vyvolá estetické potěšení. Poezie to je pohyb a pohyb je život. Cílem poezie je potěšení z ní. Vede mně to všechno k logickému závěru, že Bůh dal řeč, ta byla zprvu velice poetická a později se z ní poetičnost vytrácela, jak pronikala abstrakce. Proto jsou proroci a žalmy a Jób (nejstarší kniha Bible) poezie. Jenom tam nějak nevnímám ten rytmus. Může to být překladem, který ji zmrzačil? Myslíme-li ve slovech, je rozum-myšlení od Boha, pak i slova musí být od něj. Další důkaz věrohodnosti Bible. Bůh dal Adamovi a Evě jazyk, protože pojmenovali zvířata. Jestli měl jazyk, mysleli. Jak řekl jeden filosof. Myslím, tedy jsem. Stále mně jistě uniklo spoustu hodnotných myšlenek této nevelké, avšak velice cenné knihy. Nebyl jsem nyní schopen vydolovat více. Ale o to raději se k ní budu vracet, jako ke starému známému. Autor mohl zařadit opakování do jednotlivých kapitol. Kniha by tak byla čtivější a srozumitelnější. Nakonec se objevilo v přílohách příliš mnoho filosofie, což přidal až později. Jelikož v oboru filosofie jsem vzdělán pouze povrchně, nebyl jsem zcela schopen uchopit hloubku filosofických myšlenek. Je to pro mě abstraktní svět, který pro mě nemá až zas takový význam, ale to je v pořádku.... celý text
Aleppský kodex
2012,
Matti Friedman
Pokračování, komentář č. 2 Chaos. Více novodobých židovských badatelů chtělo o kodexu napsat, resp. psalo, ale státní cenzura nechala vymazat některé sporné věci tak, aby se někteří zainteresovaní neocitli ve špatném světle. Tři svědkové se po pouličních nepokojích v Aleppu v r. 1947 shodovali, že kodex byl téměř úplný. Na scéně se objevuje pohádkově bohatý sběratel Moussaieff, který prý za milion dolarů sežene asi 90 listů kodexu. Tomu nabízel v 80.letech 20 st. nějaké folia kodexu za milion dolarů sběratel starých rukopisů Schnebalg, kterého našli mrtvého v Hiltonu v Jeruzalémě. žádná pitva nemohla být z náboženských důvodů, a tak se nepodařilo určit přesnou příčinu smrti. Nic se nevyšetřovalo. Mohlo to mít spojitost s A. kodexem? To se čtenář nedozví. Možná je to falešná stopa, ale obchodník nabízel nějaké listy A. rukopisu. Autor tuhle stopu nechá vychladnout. Čekal bych, že bude pátrat u potomků nebo vypátrá jeho kumpána, který rukopis také nabízel. Jak souvisí vražda s rukopisem se čtenář nedozví. Autor nechává jen na čtenáři, jestli si chce myslet, že rukopis má tajemný sběratel Moussaieff? Nebo ho ukradl M. Benajahu někdejší ředitel Ben Cvi institutu, který byl odejit za krádeže jiných rukopisů. Nebo agent Mosadu Sila v Turecku. A nebo samotný Faham? Všichni jsou podezřelí jako v dobré detektivce. Ovšem čtenářova touha po spravedlnosti není ukojena. Viník se nenajde. Tajemství chybějících fólií musí být odhaleno následujícími generacemi. Jisté je, že někde jsou. Tři svědkové potvrdili, že kodex byl téměř kompletní po Aleppský nepokojích v r. 1947. Čekal jsem všechno jen ne takový rychlý a nijaký konec. Knize chybí závěr se shrnutím celého pátrání. Když do toho dal čtyři roky života a práce je to obdivuhodná, zvláště když se zohlední židovský charakteristický rys mlčení, mlžení a vypouštění dezinformací, tak se autor dostal dost daleko. Chybí závěry s nejpravděpodobnějším scénářem. Židovský obchodník Moussaieff mu nabízel nějakých 90 listů za milion dolarů, proč se nedotáhla tato akce není nikde objasněno. Proč tuto informaci nepředal židovskému státu, který je mohl vykoupit? Zcela chápu, že není v zájmu státu Izrael, aby vešel ve všeobecnou známost tento zpackaný transfer rukopisu. Docela se divím, že vznikla tato kniha bez cenzury. Zřejmě to hovoří ve prospěch státu Izrael, kam se posunul od svého vzniku. Od kamarádšoftu vrstvy privilegovaných politiků a mocipánů k moderní demokracii, která se nebojí zveřejnění informací, které ji nestaví (resp. některé aktéry) do moc dobrého světla. Knize by pomohlo trochu logičtější popis sledu událostí. Soudní proces mě přišel celkem nezajímavý, třebaže autor chtěl ukázat, co všecko vybádal, protože musel projít staré těžko přístupné rabínské archivy. Kniha je to celkem nová, aktuální rok vydání 2012. Už teď se těším na pokračování. Bůh bdí na svým slovem.... celý text
Karel Janoušek - Jediný československý maršál
2016,
Jiří Rajlich
2. část komentáře: Tak se jen nabízí otázka, proč neodjel zpátky na západ, kde by se pro něj práce našla. Udělal si před válkou rychlý doktorát z meteorologie. Jsem si říkal, jestli místo toho doktorátu neměl studovat taktiku blitzkriegu na školení v Německu (kde se školili mimo jiné i Sověti) a nebo kam se ubírá nejnovější vývoj letectva, když ČS armáda měla pomalé stroje, většinou dvojplošníky. Nakonec se ho chopila sovětská hydra a semlela ho. Mohl být ještě rád, že ho nepopravili jako gen. Píku. Pokusil se o útěk z republiky, ale je s podivem, že si vzal na pomoc agenta, kterého poslala stb. V podstatě prvního, kdo mu nabídl své služby. Jak je možné, že člověk s jeho organizačním talentem a známostmi se nedostal za kopečky? No po bitvě je každý generál. Asi by trochu světla do této kapitoly jeho života vnesl jeho životopis. Nechápu ani, proč neopustil ČS po propuštění v 60. letech, kdy byl pozván do Anglie k výročí II. Sv. Války. I toto znamenalo být Čechoslovákem. Jeho rival gen. Vicherek zemřel někdy v 50. Letech v Československu. Oběma se tak nepodařilo ve zralém věku zhodnotit nabyté zkušenosti prací v armádě. Je to promarněná šance. Jak jsem už psal, nikdy nepochopím, proč před II. Sv. válkou nemodernizovali ČS letectvo, neměli nejmodernější stroje, nebyli připraveni se utkat s Německem. To ale na druhou stranu nebyli ani Poláci ani Francouzi. Těžko jim něco vyčítat. Taková byla doba. Zůstala mě pachuť z toho, že v ČSL armádě šlo více o funkce než o armádu. Usnuli na vavřínech a nebo neschopnost nebo slepé spoléhání na Francii, nedostatek financí? Taky nechápu jeho doktorandské stadium meteorologie, když válka byla za dveřmi a bylo třeba studovat blitzkrieg. Jak to udělal např. Ve Francii gen. de Gaulle. Knihu hodnotím celkem kladně, byť bych ocenil kritické zhodnocení jeho života na závěr. Kniha by mohla být tenčí, kdyby autor vynechal celkem zbytečnou popisnou část čtyř ČSL perutí a ČSL letců v jiných perutích Anglické armády. Taky se mě jeví celkem zbytečný bohatý odkazový aparát. Více bych ji zbeletrizoval, protože jak autor zmiňuje v úvodu, cílem bylo napsat životopis a ne suchou vědeckou stať. Získala by na čtivosti na úkor odbornosti. A o to přece autorovi šlo. Je vidět, že to psal vědec, odborník na danou problematiku. Bylo pro něj těžké držet se tématu (viz zbytečný popis českých wings v britské armádě), ale přečtení knihy bylo pro mě přínosem. Zatím jsem se nikde nedočetl o nějaké výjimce z osobností, která by nevzhlížela ke spojenectví s Francií jako ke spáse a pracovala a nebo se alespoň pokusila pracovat na nějaké skutečné koncepci, která by ČSL mohla vyhrát válku. Rozesmutnila mně zaostalost ČSL letectva před II. Sv. Válkou. Jinak se autor drží zavedeného českého dějinného narativu. Člověk se nedozví žádné překvapivé nové informace ohledně dějin Československa, což ani nebylo cílem a ani se to neočekávalo. Asi už bych se ale nepotřeboval vrátit k opětovnému čtení této knihy, byť byla přínosem. Taky chybí nějaký hlubší vhled do generálovy rodiny, O manželce nebo rodičích se nedozvíme skoro nic a to je škoda. Taky se člověk nedozví, jaké měl názory na vedení války (byť je někde zmíněno) asi bych to uvítal více než stať o čtyřech ČSL perutích v Anglii.... celý text
Rubikon: Triumf a tragédie římské republiky
2005,
Tom Holland
Kniha pojednává o konci dlouhé éry čtyř nebo skoro pěti století Římské republiky. Hlavní přínos byl, že mně někdo po těch všech hodinách dějepisu ve školách celkem srozumitelně přiblížil dobu krátce před rokem nula, proč římská republika zanikla. Čtení je to občas trochu morbidní. Všichni hlavní aktéři až na výjimky zemřeli předčasně. Příběh se začíná odvíjet od Sully, který se vymkl kontrole, porušil status quo a jako první se svou armádou obsadil Řím. Nebyl co César. Ten se objevil na scéně až mnohem později. Zřejmě je známější díky své smrti. Sulla byl velice obratný politik a schopný vojevůdce. Dokázal využít republikánského politického zřízení, aby pracovalo pro něj. Byl to po staletí velice důmyslný systém, který obsahoval systém brzd a protivah tak, aby nikdo nezískal absolutní moc. Tento republikánský systém vedl k obsazení velkého území od Říma až po Hispánii, Galii, Sýrii, Řecko atd. Sulla udělal nemyslitelné a obsadil s legiemi Řím (jako první překročil Rubikon), což bylo do té doby tabu. Krvavou cestou ohnul doposud fungující systém a připravil cestu pro pozdější absolutní vládce. Sám se však nakonec stáhnul do ústraní, aby v klidu dožil. On uvedl na scénu pozdější první triumviry jako Pompeia a Krassa a nakonec se objevuje i samotný César. První z nich skončil Krassus v nějaké nepodstatné šarvátce na východě. Nakonec i Pompeius, který se velice proslavil za Sully. Autor velice umně popisuje politické šarvátky, skoro celou knihu se prolíná Cicero, prý nejlepší řečník své doby, byl to také politik a na nějakou dobu konzul. Republikán, který nakonec svůj boj o republiku prohrál. Byla to velice krutá doba, kde postavení, sláva a moc znamenaly vše. Bohatství pak přišlo s postavením a úřadem. Pompeius skončil taky na východě, kdy César překročil onen Rubikon s legiemi, které po deset let zoceloval v Galii. Byly mu absolutně oddané. Pompeius nebyl připraven na vojenský střet. Utekl na východ, kde shromáždil východní legie, avšak Césarovi podlehl. Pompeius skonal rukou vraha kdesi na Egyptském pobřeží /zde se autor rozchází s wikipeii, což nevadí, protože ta nemusí mít vždycky pravdu/. Zanedlouho skončil i César, byl v sénatu u nohou sochy Pompeia zavražděn. Moci se chopil jeho adoptivní syn Octavianus a tak vzniká druhý triumvirát. Octavianus, Markus Antonius a nějaký třetí, který o své postavení záhy přišel. A jako to s triumviráty už bývá i tento skončil rozhádáním triumvirů. Nejinak tomu bylo i za Francouzské republiky před tím, než se moci chopil Napoleon. Markus Antonius u Aktia končí a na scéně už zůstává jen Octavianus, který se prohlašuje doživotním konzulem a definitivně boří římskou republiku. Dovládne až do začátku prvního století a založí tak dynastií /byť krátkou/. Tím kniha končí. Na to navazuje další díl o římských císařích. Zaujal mě popis Říma jako genericky rostoucího města, kde byly úzké páchnoucí uličky, kde člověk mohl snadno přijít k úrazu. Autor popisuje standardní bydlení něco na způsob činžáků. Akorát občas některý spadl. Sedm pahorků Říma, kde bydlela městská honorace, byl Palatin. Letitý systém volených senátorů, konzulů a tribunů vedl k rozmachu Říma. Autorův vypravěčský styl jakož i překlad mně celkem seděl. Knihu jsem sice nepřečetl jedním dechem, měl jsem nějaké pauzy, ale napsáno čtivě a ne do přílišných detailů. Na člověka občas vykoukl mezi řádky genius loci doby, nicméně mohlo být ještě větší vtáhnutí do děje. Autor by se mohl vyhnout občasným přehnaným výrokům, které dále nerozvádí. Kniha by tak získala na větší věrohodnosti. Jsem taky rád, že nepopisuje do hloubky význačné bitvy, pouze jak to dopadlo a co to znamenalo pro různé zájmové skupiny. To je velký nešvar autorů napoleonské literatury např. J. Kovaříka a M. Štovíčka. Přílišný popis detailů škodí jak čtivosti, tak tomu, aby si člověk odnesl to podstatné. Je potřeba, aby to čtenáři autor předžvýkal a předložil hotový lahodný pokrm, který si vychutná. Holland to umí. Udělal jsem si docela plastický obrázek o konci Římské republiky. Toto mně chybělo z hodin dějepisu. Toto si odnáším jako cennou trofej. Už vím, proč Forum Romanum působí tak chaoticky. Tam chrám, tam budova senátu, tam vítězný oblouk. Jak trochu myslel římský člověk na sklonku republiky. Škoda těch ničitelů republiky. Zničili práci generací před nimi. Byla to složitá doba. Lidský život byl utvářen mocí a stoupáním po společenském žebříčku. Doba plná potu, krve a násilí. Syrovost a krutost nám nepochopitelná. Velice dobrá kniha, autorovi se povedlo odprostit se od přílišných detailů (např. úmornému popisu bitev) a čtenáři plasticky vykreslit obrázek konce Římské republiky. Těším se na autorovy další knihy a k této se budu rád vracet.... celý text
