-Pečivo- přečtené 300

Rus krví umytá 1966, Arťom Vesjolyj (p)

Naposledy jsem se takhle nudil, když jsem sledoval zápas Ústí nad Labem proti Opavě. A přitom byl námět tak lákavej - Rus krví umytá, revoluce, komouši, znárodňování, první světová. V celé knize nikdo nikoho nemyl krví a tak s klidným srdcem dávám 3/10. Nudilo mne to tak, že si to ani nezaslouží delší recenzi.... celý text

Tyranie: 20 lekcí z 20. století 2017, Timothy Snyder

Snydera mám rád, protože napsal Černou zem a ta se mi líbila. Takhle jednoduchý to se mnou je. V této knize dává 20 lekcí, kterými by se lidstvo mělo řídit abychom zase nezklouzli k tyranii. Protože to je 20 lekcí z novodobé historie, tak to samozřejmě povětšinou není nic objevného a čtenář tak například nedostane lekci jak řídit tank nebo jak podat daňové přiznání. Je patrné, že Snyder nebude velmi oblíben u sympatizantů Trumpa, Putina nebo Hitlera ale jelikož nejspíš nechodí na domácí zápasy Sparty, tak se nemusí obávat, že by dostal na kasu. Dávám 7/10, protože by se to mělo používat spíš jako učebnice občanky. A já už jsem na učebnice moc starej. Protože starý pečivo novejm trikům nenaučíš.... celý text

Opozdilec 2017, Dimitri Verhulst

“Ačkoli to dělám zcela záměrně, velice se mi příčí, že každou noc znovu seru do postele.” Tak začíná kniha Opozdilec. A když takhle začíná kniha, tak to nemůže bejt sranec. Protože ten už je jak vidno z první věty v posteli. Duh! 74letý knihovník se rozohodne, že jeho stará už je tak nesnesitelná, že radši začne předstírat demenci, aby od ni měl klid a mohl si v pohodě jet sweet chilli life v domově pro seniory. To se mu i povede a dává tím naději všem starým dědům na světě. Protože já teda neznám dědu, kterej by měl babičku radši než televizi. Děda opozdilec tuto hru na demenci dožene ale až ke konci a tak kniha nemá happy end, což je dobře. Celkově se kniha velmi snaží, ale i přes útlych 120 stran, celkem zábavné téma, cynický tón a hovna v posteli se nepřehoupne přes 6/10. Ani nevím proč vlastně, ale jako častokrát to není problém můj, ale problém knihy. Peči out.... celý text

Nemajetní 2016, Szilárd Borbély

Prej nejdůležitější maďarský román posledního desetiletí. Tak to se tam teda moc pěkně nemaj v tom Maďarsku, když je těchdle 5/10 takhle ceněných. V doslovu jsou Nemajetní správně srovnáváni s Velkým sešitem od Agoty Kristof. Kdyby to ale celý byl fotbal tak je to Bayern Mnichov proti TJ Sokol Jiskra Karviná B. Borbély popisuje rodinný příběh z maďarský vesnice sedmdesátých let a jak to bylo těžký žít v chudobě mezi vidlákama. Což vůbec nepopírám, jen podotýkám, že se s podobným tématem poprali jiní autoři mnohem lépe. Ať už to je zmíněnej Velkej sešit, nebo Jákob se odhodlá milovat nebo i ta věc co sem čet od Herty Miller. Borbély se snaží šokovat naturalistickým popisem událostí na vesnici, ale když čtenář po šestý čte, jak máma švihá kotětem o stěnu, tak už je to stejně šokující jako předešlých 5 koťat na stěně. Proto celkem tedy jen 5 koťat z 10.... celý text

Srstí 2017, Liliane Giraudon

Krátké povídky francouzské autorky z dílny Rubata. V hlavě mi utkvěla povídka o purpurovém salonu, kde chodili pánové v obleku bosí po koberci a ve stropě byly díry, z nichž koukaly dámské zadnice, pepíci, břicha a čudlindy a pánové na ně dosáhli akorát konečky prstů a po sedmnácti minutách museli odejít do další místnosti, kde byly jen knihy a studené nápoje. Dále pak povídka, ve které pán tajně miloval paní tak moc, že ji pozval na večeři a vyhonil se jí do kraba, kterého servíroval jako hlavní chod. Lol. I přes tyto skvělé pasáže jen 6/10, protože zbytek zas takovej vejbuch nebyl.... celý text

Nahota 2017, Václav Matějka

Veliký překvapení. Jedna z výhod stáří je, že člověka už jen tak něco nepřekvapí a o to překvapenější pak je, když ho něco překvapí. To totiž je pak veliký překvapení. A Nahota je veliký překvapení. Moje nahota teda ne, já od mala vypadám skvěle i nahej, ale tadle knížka byla lepší než pizza margarita zdarma. Jaro 1969 bylo dost hustý, protože se muselo obejít beze mne. Za to byla ale normalizace. Drsňák je samotář a lehkej kriminálník, kterej se chce v base oběsit a na to konto dostane 5 dní volno. Z čehož plyne, že to zkusim možná taky v práci na tohle zahrát až mi dojde dovolená, ale to je teď vedlejší. Drsňák se vydá do svého rodného kraje, aby zkusil najít pravdu o svém původu a osudu své matky, která zemřela velmi mladá. Shodou okolností ve stejný moravský vesnici bydlí Jarmila, která je taky samotářka a učí na místní škole a nosí v sobě hrozlivý tajemství, kvůli kterýmu se nerada zamilovává. No a tyto dva lidi se potkají na vesnickým pohřbu a během pěti dnů rozjede Matějka takový psychologický drama, že jsem si chvílema říkal, jestli todle neni literární jägermeister. Přinejmenším to má stejně hutnou atmosféru. Za mne čistých 10/10. Nevim jestli byla dřív kniha nebo film, ale todle vydání je prokládaný fotkama z filmu a tak si čternář automaticky vizualizuje Drsňáka jako Čepka a Jarmilu jako Hanzalovou, což ale vůbec neni na škodu. Až do poslední stránky jsem byl tak napjatej, že jsem to ani nemoh číst na záchodě, protože bych se u toho nevykadil.... celý text

Dva kostely 2017, Sebastiano Vassalli

Můj kamarád Škorpil vždycky říká: "nejdřív kostel a pak postel." Protože jsem ale byl v mládí pěkný prase a nectil todle pravidlo, tak jsem si řek, že si přečtu dva kostely a zfouknu to pěkně zpětně a za dva. Chyba. Dva kostely jsou italská variace na jednoho kokota ze Španělska. Příběh se odehrává v jedné horské vesničce v italských Alpách po dobu necelých 100 let - začíná před první světovou a končí o sto let později. Postav je tam jak špaget ve špagetách a aby toho nebylo málo a nebylo to náhodou moc fadní, tak má každá postava přezdívku a autor mal nutkání vyprávět její původ. Tak je tam lamželezo, černá ruka, hulibomba a superkulička a co já vím kdo ještě. Dobře, poslední dvě jsem si vymyslel, ale to je jedno. Bohužel je každý příběh zajímavý jak pizza margarita. A ano, tím kokotem na začátku odstavce jsem myslel Marqueze. Navíc i tenhle italský spisovatelini byl navržen na Nobelovu cenu! Já mu to teda přeju, protože určitě všechny jeho ostatní díla musí byt famózní, jinak by ho přece nikdo jen tak nenavrhnul.. Tohle ale bylo utrpení. 4/10.... celý text

Ad acta 2016, Patrik Ouředník

Detektivka je žánr po kterém rád sáhnu, když mi shoří všechny knížky a vypadnou mi oči. Ani jedno se však nestalo a já i tak přečetl detektivku. No a jaké to bylo? Inu dle očekávání. A proč jsem to udělal? Protože jsem byl zase napálen. Namlsán Europeanou a Šmírbuchem jsem v knihkupectví zahlédl Ouředníka a tak rovnou pám: tak pojď. Kdo mohl tušit, že Ad acta je detektivní příběh o důchodcích? Já teda ne. Knihu jsem přečetl za den s tím, že mi unikaly různé brilantně vymyšlené a schované náznaky, kterej důchodce teda co přesně udělal a komu. Celý to je rafinovaně bez konce a tak když to v doslovu nějakej fanda detektivek vysvětluje a staví hypotézy jak to všechno mohlo bejt a jak to teda vlastně číst, nechalo mne to úplně chladným. Což nebylo vůbec na škodu, protože dneska bylo zase vedro. 3/10.... celý text

Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti 2017, Světlana Alexandrovna Alexijevič

Před Černobylem umíralo na rakovinu v Bělorusku 82 lidi ze 100.000. Po Černobylu 6.000 ze 100.000. To nevokecá ani Semelová! Dalších 10/10 o záhadách sovětské duše od Alexejevičovový a i když je to zase stejná forma - monology - jako ostatní dvě knihy co jsem od ní čet, je až k neuvěření jak to, jak to Sověti kouleli, je tak fascinující. Protože jsem se narodil v roce 1985, přesně si pamatuju duben 1986, kdy bouchnul Černobyl. Jako kdyby to bylo dneska. Zrovna sem ale valil bobky do plíny a tak jsem nedával pozor co říkali v televizi. Proto jsem rád, že to pani Alexijevičovová tak hezky sepsala a já si o několik dekád později mužů počíst o tom, jak na hlavu postavený to celý bylo. O atomových elektrárnách si lidé v Rusku mysleli následující: 'Na střední a vysoké nás učili, že jsou to pohádkové "továrny na energii z ničeho", kde lidé v bílých pláštích sedí a mačkají tlačítka.' - když bouchla elektrárna, povolalo vedení strany vojsko a ty chudáci lopatama házeli ze střechy reaktoru dovnitř sajrajt zpátky! Bez roušek, jen tak na hulváta v olověných vestách - s nekrytým bimbasem!! Tihle likvidátoři v knize vzpomínají na tu dobu navíc v dobrém, protože sloužili lidu a chovali se jako hrdinové, za což dostali nesčetně diplomů a vyznamenání. To že jim už nehoupne a jsou do smrti mrzáci, jim tak nějak nevadí. Komu to vadí jsou manželky těch, který na následky zemřeli. Na tyto motivy byl ostatně natočen v 96 Likvidátor s Arnoldem Schwarzeneggerem. Slušná byla taky komunikace strany po výbuchu - obyvatelstvo v bezprostředním okolí nic nevědělo, aby nevznikla panika a tak to do nich z vesela prala radiace ze všech stran. No co tu budu povídat, na Wikipedii toho je hodně a v knížkách taky. Já jsem sice chytřejší, ale teď Jdu kadit. Konec.... celý text

Ke dnu 2017, Anna Bolavá (p)

Milada s Pavlínou a Ilonou na výletě v obchoďáku bylo asi největší literární utrpení za poslední dobu. Za svoji předchozí knížku dostala paní autorka Magnesii a teď přichází s dalším příběhem maloměstských osudů a dramat. A já bych radši odešel, ale nemůžu, protože sedím na záchodě a ještě nejsem hotovej. A to bych pak měl hnědý trencle. Ke dnu je atmosférou velmi podobná předchozí knize ale i tady bohužel deprese nepřesáhne level 2, což není moc. Autorka by si přála tak level 7, ale takhle to nefunguje. Já bych taky chtěl menší svaly, ale to prostě je proti přírodě. Kniha je líbivá na první dobrou a i tady si myslím, že to bude časem film s Geislerovou a Vilhelmovou a nejedna pani si u toho při žehlení popláče. 6/10 protože chápu, že asi nejsem cílová skupina paní autorky. Ale to je její chyba, ne moje. Na knize nebylo napsaný "Peči, nekupuj si to", když sem si ji kupoval. Poznámka pro natáčení literárních klobouků: žehlička.... celý text

Srdce bestie 2011, Herta Müller

Když mi bylo 27, dal jsem Čaučesku a odstěhoval se do země kde hraje fotbal Herta, i Müller. Hrdinka knihy naopak dala Čaurumunsku protože tam vládnul Čaučesku a odstěhovala se do stejný země jako já. A navíc to napsala Herta Müller! Cože?? Ano, zamotaný jak Olda Kaiser v sobotu nad ránem v křoví, ale nebojte se dává to smysl. Nevím nic o rumunských menšinách, ani žádný detaily o krutovládě komoušů v Rumunsku. Já vlastně ani nevim, jak se správně píše ten magor Čaučesku. To všechno ale ví Herta (teď mě napadá, že Charles Manson možná nemyslel Helter Skelter, ale Herta Pelta a přivolal tím o 50 let později tak apokalypsu do českého fotbalu!) a o tom taky je Srdce bestie. Což je sice doslovný překlad originálu "Herztier", ale poetika originálního názvu odešla s Peltou. Srdce bestie zní jak album, který by spolu natočili Kryštof a Aleš Brichta. Samozřejmě jsem správnej Čech, takže se mi to sice nelíbí, ale žádnej lepší návrh nemám. Hlavní hrdinka téhle knihy je Němka žijící v Rumunsku, která studuje aby byla překladatelka z němčiny a zároveň se schází se třema klucíma a všichni se spolu věnují intelektuálním aktivitám ve stínu společnosti. Ne, neprcaj spolu. Ani jednou. Ne, taky to nechápu. Režim přijde brzy na to, že se tajně scházejí a i když nedělaj nic špatného začne šikana, která vyústí v nějaký sebevraždy a pár útěků ze země. Místy se mi velmi zamlouvalo, jak autorka píše, jako například zde vztah babička/vnučka: "Tereze všechno smrdí. Květák smrdí, hrách a fazole smrdí, játra, jehněčí a králík smrdí. A já ji na to vždycky říkám, tvoje díra v zadku smrdí." Babka-burn level 9. Místy se mi to ale nezamlouvalo a tak když všechny tyto ingredience hodím do hrnce, tak z toho mám pěkných 6 gulášů z deseti a toho už se člověk docela slušně nají.... celý text

Kardinál Pölätüo / Generál Piesc aneb případ zapomenuté mise 2016, Stefan Themerson

Tak jako je těžký přiznat kamarádovi, že holka se kterou spí je maximálně 4/10, tak je těžký přiznat si, že Rubato vydalo jednohvězdičkovou knihu. Úplně jak říkal bejvalej zpěvák Linkin Park: "Why is everything so heavy?" Tohle si mimochodem říká každé ráno i manžel Haliny Pawlowské. Jako chlap se tomu ale musím postavit čelem a přiznat si, že to co jsem právě dočetl je 2/10. Nevím jakou roli v tomto hodnocení hraje fakt, že právě sedím v obleku ve vlaku, kde je 40 stupňů a moje genitálie se potí tak, jako by si mysleli, že už nejsou v kalhotech, ale v neklikatizovaným supermarketu v Indii. Why is everything so heavy?... celý text

Zemřít na jaře 2017, Ralf Rothmann

Největší německý román o druhé světové válce od dob Güntera Grosse povídali na přebalu. Možná, že ani nelžou, protože mě teď z hlavy nic lepšího německého o druhý světový nenapadá, což ale neznamená, že nejsou lepší romány o druhý světový. Jsou. A to všechny. I ty co nejsou o druhý světový jsou lepší než todle. Na druhou stranu je todle lepší než spát v zimě v autě. A co je vlastně todle? Vesnickej pepik Walter, kterej dojí krávy je esesákama naverbovanej a nuceně odvedenej na frontu těsně před koncem války, kdy už i slepice přestaly hajlovat, protože bylo jasný, že Rus už v Německu bude dřív než bys řek Schweinsteiger. Walterovi je 18 a radši než střílet Rusy by strkal svůj bajonet do Elisabeth z vesnice. To ale musí počkat. Walter jde do války s kamarádem. Kamarád se omylem pokusí dezertovat, chytnou ho a Walter ho musí zastřelit. To všechno by určitě bylo hodně působivý a dojemný a smutný. Ale to by to tak pan Rothmann musel napsat. Já jsem se neskutečně nudil a tak za 6/10. Klobouk dolu za to, že je to pravdivý příběh jeho otce a Rothmann tak našel odvahu popsat zásun bajonetu svého otce do vlastní matky. Ty Němci sou divný.... celý text

Suchý hadr na dně mořském 2015, Ivana Chřibková

Proč? Proč??? V pátek jsem se s Palivem tak zlískal, že teď v neděli stále ještě nemůžu řídit a tak cestu domu převzala paní domácí. Jelikož rozečtenej poslední díl Knausgårda byl v kufru, tak jsem otevřel jednu z knih, kterou si pořídila paní domácí na blind a větší sranec jsem nečetl od Alchymisty a Vlhkých míst. Paní autorka působila v týdeníku Ano a poté jako šéfredaktorka webových stránek Novy. To jsem si bohužel přečetl až po dočtení. 230 stran jsem přečetl na jeden zátah, protože sloh odpovídá jejím předešlým pracovním zkušenostem a čte se to jak krabice od mlíka. Ale chudák paní za to vlastně nemůže. Jen je mi dost líto těch peněz, který jsme za tu knihu dali. Místo toho jsme je třeba mohli zapálit, nebo hodit do kanálu. Příběh jsou rádoby vtipné krátké kapitoly popisující život a vyrůstání holky z vesnice, která se zamiluje do kněze a začne pracovat v centru pro mladé narkomany. Proč? Proč??... celý text

Flametti aneb O dandysmu chudých 2016, Hugo Ball

Flametti má kabaret. Ten já třeba nemám a už jen z toho důvodu jsem byl průměrně zvědav, jaký to je mít kabaret. Navíc kniha vyšla u Rubata a kabaret byl v Curychu počátkem minulého století. A já mám rád Rubato a Curych! Tím pádem předem daných 5/10. Jak říká Lenka Kořínková - easy like sunday morning. Zbytek knihy je průměr. A já sem rád, že nemám kabaret, protože neumím ani zpívat ani nemám nervy na to, nahánět někde štetky, aby si šly vyčistit zuby, protože musí jít tancovat. 6/10.... celý text

Dešťová hůl 2016, Jiří Hájíček

Fujtajxl to bylo sladký. Hájíčkovi se povedlo něco, co bych z fleku doporučil moji mámě i moji babičce. Mámě a babičce sem naposledy doporučil novou sekačku na chalupu, takže je Hájiček v dobrý společnosti. Hájíčkovi se v Dešťový holi na posledních stránkách povedla dokonalá vražda veškerého předešlého obsahu - takovejdle happy end by mu moh závidět i Kájínek a to už je co říct. Škoda, že mi není třináct a nemám melír, to bych místo tyhle recenze natočil oslavný vlog. Příběh je agro-detektivní-středověková-krizo-romanťárna z prostředí jižních Čech. Což sou nejlepší Čechy, protože jsem se tam narodil. Hop hop hop. Za ten příšerně příšernej happy end rovnou kýbl bodů dolu. Takže celkem za 6 Čechů z deseti.... celý text

Tirza 2009, Arnon Grunberg

Někdy v roce 1998 jsem náhodou koukal na fotbalovej zápas Francie - Brazílie. Nějakej Franta fauloval nějakýho Braziloše asi 45 metrů od branky a měl se kopat přímej kop. K míči si stoupnul Roberto Carlos. Expert na přímáky. Tendle malej plešatej pán s lejtkama o rozloze Švýcarska si dal dalších 30 metrů na rozeběhnutí a pak tam vyslal takovej mordor, že 13ti letej pečivo na chvilku vypnul porno a jen zíral. A podobně se teď cítím po dočtení Tirzy. Četl jsem Gstaad, kterej byl vynikající a tak mi bylo jasný, že Grunberg psát umí. Ale i tak pro mne byla Tirza přímej kop Roberta Carlose. Hlavní hrdina je apatickej 59ti letej nakladatel z Amstru. O pár let mladší manželka mu před třemi lety utekla za mladším, kterej jí líp nakládal a tím pádem byl lepší nakladatel. Kniha začíná jejím návratem domu a hned zpočátku vybaluje Grunberg tašku plnou existenciálních pochybností, pomíjivosti, beznaděje a marnosti - počáteční hádka po třech letech je jiný kafe než "ty-krávo-zase-si-přesolila-guláš!-a-ty-se-na-sebe-podívej-dyk-už-ti-ani-nehoupne." To že manželství po několika letech není žádná sranda, ví nejen Jirka Paroubek. Z toho manželství v knížce vyšly navíc dvě dcery: Ibi a Tirza. A Tirza právě odmaturovala a v této funkční domácnosti se chystá její večírek na rozloučenou - Tirza totiž jede se svým přítelem na rok do Afriky. Co čert nechtěl, vypadá její přítel jako strůjce 11. září a tak se otcovi moc nezamlouvá. Večírek se vydaří tak, že oba rodiče počechraj spolužáky svý dcery (respekt!) a další den se nakladatel vydává vyprovodit dceru s teroristicky vypadajíicím přítelem na letiště. Když se dcera ani po třech týdnech po doletu neozyvá, vydá se otec za ni. Grunberg podobně jako u Gstaadu balancuje na hraně snesitelnosti, dialog s dcerou o defloraci, eskapády nakladatele v Africe budiž jen příkladem. A krom toho je i konec celkem překvapivej. Dávám 10/10, takhle vyhraněný dialogy v rodině jsem dlouho nečet. Moje oblíbená pasáž je, kdy řeší s manželkou, že je rád, že dcery nezdědily lajdáky po mamce.... celý text

Na ženský je člověk krátkej 2001, Raymond Queneau

Na ženský je člověk krátkej, je Queneaova (zde opět po nějaké době skloňovací syndrom kanadského brankáře Patrika Royeho) krátká próza o tom, že je člověk na ženský krátkej. Mám rád tyhle knihy, kdy příběh rovnou obsahuje pointu knihy, tak jako třeba Jak se plave ke dnu od Jirky Pomejeho. Tento příběh se odehrává během první světový války, chvíli před vznikem Irský republiky. Irský rebelové spolejhaj na to, že britský flotily maj na práci drancovat někoho jinýho a tak v Dublinu začnou obsazovat britský úřady. Queneau se soustředí na jeden poštovní úřad, kterej obsadí několik rebelů a co čert nechtěl, nevyhodí z úřadu všechny zaměstnance. Zapomenou totiž na záchodě jednu poštovní úřednici. No a tady je kámen úrazu - jak už to na poštách chodí, jen co se zavřou dveře, úřednice začne ouřadovat a kalhotky za chvíli letí komínem. A revoluce taky. Já tomu dávám 8/10, protože nerad chodim na poštu.... celý text

Citlivý člověk 2017, Jáchym Topol

Jáchym Topol se vrací po osmi letech se svým buldozerem bizarností včetně tradiční absence uvozovek pro přímou řeč. Jak je v jeho próze zvykem, sype na čtenáře příběh syrovým, neučesaným slohem. A protože se jako plešatej člověk nečešu, tak to mám neučesaný nejradši. Citlivý člověk je příběh kočovného herce táty a jeho poutě Evropou zpátky až k Sázavě. Cestou potká několik postav a tady si dává Topol velmi záležet, aby oproti každý z nich vypadala nachcaná Lenka Kořínková ve škarpě jako obyčejná spořádná občanka. Což mi připomíná, že bych si měl dojít vyměnit občanku. Děkuji, Lenko. K próze Jáchyma Topola mám skoro vždy osobní vztah, ať už to je Sestra (mám bráchu), Anděl (chodil jsem tam na pivo) nebo Chladnou zemí (v Německu je v zimě zima). I tady je to trefa do Černého (ne černocha, ale bejvalýho brankáře Slavie) - příběh se odehrává v Čerčanech, Poříčí, Pyšelech a okolí. A kde měl Pečiho děda chatu, než ji odnesla voda? V Poříčí! Pane Topol, přestaňte mě stalkovat. Díky. 8/10... celý text

Černá kniha 2014, Lawrence Durrell

Většina knihy se čte jako za sebe poskládáný statusy takový tý pipinky, kterou má každej na Facebooku mezi přáteli a která si myslí, že je reinkarnace Baudelaira s kozičkama a člověk čte ty její statusy ze sebemrskačatví. Ale 250 stran těchle výtoků je moc. Ale jak by řek mladej Durrell: "Její ústa jsou jako popelníky plný vajglů odtažitosti." Bohužel je ale většina knihy jeden velkej popelník, se kterým jsem měl co dělat, abych ho dočetl. To, že to napsal Durrell ve 24 letech a pochválil mu to Henry Miller je sice fajn, ale moje babička taky říká, že dobře vařím. Ale já vím, že vařit neumím. Krom ohřejvání, to mi jde dobře i na pánvi. Příběh party divných lidí ze čtyřicátých let žijících v britským hotelu zdánlivě dává vzpomenout na Tři truchlivý tygry, který vloni vyšly u Fra - zdánlivě znamená, že jsem to sem napsal, aby ta recenze nebyla moc krátká. Todle je totiž 3/10 a víc ani vajgl. Apropo Fra a hotelový pokoje - odpočivej v pokoji Frajto!!... celý text