Peleus
přečtené 1586
Nekonečná síla
2001,
Anthony Robbins
Anthony Robbins mě baví jako člověk. Baví mě ty jeho bílé zuby. To, že se pokouší cvičit. Skutečnost, že i on ne vždy vítězí ve vztahu rodič-dítě. Líbí se mi jeho energie, pohotové reakce a agresivní humor. Problém je pouze jeden. Nebaví mě tato kniha. Na můj vkus přespříliš obecné. Trocha samochvály. Příklady z korporativní sféry. Asi ano. Asi to tak může být. Co jiného také má stále vymýšlet, když už všechno dávno vymyslel? Sežeňte si to. Přečtěte si to. Proč ne? Avšak za mě trochu srabacká trojka (protože na jedničku to není a na čtyřku nemám dost odvahy).... celý text
Velká šachovnice
1999,
Zbigniew Brzezinski
Je k hořkému pousmání, že zatímco u nás se řeší koblihy, trenky, krabice od vína, kabelky a způsob, jak přežít do následujících voleb, jinde se plánuje, co bude za dalších (přinejmenším) dvacet let. Na druhou stranu se musí uznat, že mnohem lépe se plánuje v systému dvou politických stran, než v prostředí, kdy se téměř po každých volbách objeví několik nových. Nicméně přesně v duchu rozšířené definice, že optimista je špatně informovaný pesimista, věřím, že i Česká republika má, a to hodně dobrý, plán!... celý text
Okamžitá akce
1997,
Andy McNab (p)
Andy McNab bez příkras popisuje život v armádě (převážně u elitní jednotky SAS) a neváhá přidávat i dost neatraktivní informace o tom, že se do ní nehlásí zrovna finančně zajištěné osoby spokojené s vlastním životem, o vysoké míře rozvodovosti nebo o tom, že k balíku ve státní službě nepřijdete. Abyste s sebou nosili džunglí v plastovém kanystru vlastní exkrementy a krmili svými těly místní hmyz, musíte mít danou práci skutečně hodně rádi! Společně s knihou jsem shlédl i sedmidílný seriál SAS: Tajemství přežití (k nalezení na YouTube). Kromě různých dovedností každého člena týmu jsem byl nemálo překvapen, že po dovršení určitého věku/ztráty kondice, což může být klidně v 45 letech, je takový odborník náhle na dlažbě. Je zarážející, že profesionál z SAS ve výsledku dělá u pošty nebo na pozici, kde rozhodně nepobírá odpovídající finanční ohodnocení, ani nepožívá úcty veřejnosti. Každopádně kniha, ač velmi podrobná, je poměrně čtivá. Navíc mám rád autentické vzpomínky bez beletristických příkras. A jako zajímavou sondu do tajemstvím opředeného prostředí britských elitních bojovníků ji také mohu doporučit.... celý text
Úkol přežít
2017,
V. Mahaněnko (p)
Od začátku jsem ke knize přistupoval z pozice intelektuální nadřazenosti a usmíval se, jak jsou někteří dospělí přece jen málo dospělí, že něco takového píší a vydávají. Rovněž mi nesedělo stálé počítání bodů a sumarizace dosažených výsledků. Už si ale nedokážu vybavit, kdy se to ve mně nakonec zlomilo a knihu jsem si začal hodně užívat. Těšit se na další stránku, na další příběhový vývoj postavy, které se sice až neuvěřitelně daří, ale zároveň mě neštve natolik, abych jí to nepřál. Zaplavil mě starý pocit z hraní MMORPG. Konkrétně World of Warcraft a The Elder Scrolls. Teleporty, návštěvy obchodníků, investování bodů do různých dovedností, úkoly atd., apod. Najednou jsem nevnímal jednoduchý děj, ale pocit z "regulované" svobody online světa společně se vzpomínkami na ty hodiny a hodiny strávené u her. Máte-li podobně jako já určitou herní historii a chcete oživit zašlé vzpomínky na online světy, doporučuji vyzkoušet Mahaněnkův Úkol přežít. Možná budete příjemně překvapení z toho, co ve vás probudí.... celý text
Lehká kuchyně
2016,
Zdeněk Pohlreich
Mě osobně Lehká kuchyně inspirovala ke koupi vysokorychlostního mixéru, o němž jsem sice nějakou dobu uvažoval, ale stále ne a ne tento nápad realizovat. Navíc je milou drobností, že při objednání knihy z nakladatelství Zdeňka Pohlreicha Sevruga, dostanete knihu s autorovým podpisem.... celý text
Zelená kniha
1990,
Muammar Al-Kaddáfí
odpad!
Názorný příklad toho, k čemu vede dlouhodobé užívání tvrdých drog. Škoda papíru, na který tohle vytiskli.
Příběh Biafry
2012,
Frederick Forsyth
Vlastně ani sám nevím, proč takové knihy ještě stále sem tam čtu. V minulosti jsem se v nich pokoušel nalézt svědectví, jednoznačné závěry a poučení. Avšak málokdy nacházel. Kromě událostí obou světových válek, kdy se na hodnocení všechny strany v zásadě shodnou, téměř žádný další konflikt nemá jednoznačné vyznění, neboť je pokaždé relativizován a neexistuje jednotné stanovisko. Příběh Biafry je jednou z knih, kde se dozvíme jen další názor. Frederick Forsyth nemá dilema ohledně výběru strany. Jeho postoje jsou jasné a neochvějné - ve prospěch Biafřanů. Je schopen svobodně přehlížet podíl důstojníků Igbo na vojenském převratu a následném pozastavení federativního uspořádání země vojenskou vládou v čele s dalším příslušníkem Igbo, což vyvolalo obavy seveřanů z možného utlačování a podpořilo jejich vlastní separatistické nálady. Zanedbává myšlenkové pochody vůdců kmene Igbo ohledně toho, co se asi stane, když Nigérii odříznou od největšího zdroje příjmů, ohledně toho, že ve světě nemají takovou politickou podporu a neuznává je dokonce ani OSN. Vynechává myšlenkové pochody, jakých cílů chtěl plukovník Chukwuemeka Odumegwu Ojukwu ve vojenském konfliktu dosáhnout - porazit Nigérii a ponechat si samostatnost, nebo si zároveň rozšířit stávající území (tzv. vítězný pochod na hlavní město Lagos na vrcholu vojenských úspěchů Biafřanů), nemstili by se pak Igbo včerejším nepřátelům? Nikterak se nerozebírá skutečnost, že po vítězství Nigerijců byl vydán dekret zakazující pronásledování Igbo, vojáci byli zařazeni zpátky do federativní armády a pouze biaferští úředníci byli těchto úřadů zbaveni. Samotný Ojukwu byl v roce 1982 amnestován a mohl se vrátit zpět do Nigérie, kde se dokonce po nějakou dobu politicky angažoval. V knize je zcela zřejmé, kdo je agresor a kdo oběť. Po vyhledání událostí o konfliktu na internetu, zjišťujeme, že chybovaly obě strany a obě se v některých fázích konfliktu řídily logikou "kdo má větší mačetu". Jedna však musela zákonitě prohrát. Vlastně jeden závěr mě napadá. U takových konfliktů se bohužel opakuje až příliš často - nic moc se nevyřešilo, všichni zůstali nespokojení, akorát to jako vždy odnesli obyčejní civilisté, po nichž zbyla jen čísla ve statistice, která nás beztak přestane časem zajímat. Každopádně jako další díl do skládačky jednoho z četných a nepřehledných konfliktů na území afrického kontinentů je Příběh Biafry vítaným zdrojem informací.... celý text
Zprávy z nitra
2016,
Zdeňka Pohlreich
Nechci zpochybňovat pozitivní přístup paní Pohlreich. Můj komentář není o rakovině. O smrti. O osudech. Na tomto místě se chci zastat zdravotnického personálu pracujícího v oboru, kde se setkávají se smrti. Třeba s rakovinou. Paní Pohlreich velmi snadno soudí takové jedince a odsuzuje údajný nedostatek jejich empatie a časového nasazení pro každého jednotlivého pacienta. Bohužel jí uniká pohled z druhé strany. Jak se může citově angažovat policista pracující na vraždách? Musel by se zbláznit. Potřebuje si vytvořit odstup a postavit si kolem sebe obranný val. Jak se může angažovat zdravotník na oddělení, kde mezi hospitalizovanými téměř každý druhý týden někdo podlehne nemoci a koho ještě včera zdravil? Vytvoří si kolem sebe obranný val. Paní Pohlreich se pochopitelně zlobí. Je zarmoucená z toho, že jí nikdo nevezme za ruku a nepromluví si s ní. A já to chápu! Jak si ale doktorka může promluvit s každým pacientem, když jich má denně kolem 15-20 plus sledování a léčebné plány dalších? Může si s každým promluvit o pocitech, vzít za ruku, nebo se schová za obranný val počítače a lékařských termínů? Pokud totiž ne, tak skončí jako mnozí její kolegové - rozpadlé vztahy, alkoholizmus, žádosti o přeložení na jiná oddělení. Kdo pak bude léčit pacientky jako paní Pohlreich?..... celý text
