Peleus
přečtené 1586
Návštěvník
1998,
Éric-Emmanuel Schmitt
Je smutnou skutečností, že nejhůře se píšou komentáře na ty nejlepší knihy. Znáte to? Že ne? Šťastlivci! U té špatné vypíchnete tady to, otřete se o tamto, zasmějete se tady tomu. Poklona, mrknutí, zamávání, tečka. Ale co, sakra, s dobrým, ba výborným dílem? To, bohužel, vypadá: jako, no..., prostě..., paráda, skvělé, dokonalé, tradadada...přečtěte si to! Žádný koherentní člověk neuvěří jednoznačné a nekritické pochvale. Vzbuzuje údiv. Zavání neobjektivností. Nutí k relativizaci (dokonalé? - co je dokonalé?, skvělé? - pro koho skvělé?, apod.). Těžké je to, přátelé, těžké. Občas jeden má chuť přímo diktátorsky přijít a říct: "Tak a dokud nesníš tu mrkev (pardon - nedočteš!), nevstaneš od stolu! Pak mi poděkuješ!" Jenže může snad? I přesto: Návštěvník je parádní, skvělé, dokonalé dílo! A kdo nevěří, nechť si ho přečte, nebo poslechne! Éric-Emmanuel Schmitt - Návštěvník (Mluvené slovo CZ): https://www.youtube.com/watch?v=tpdpOgndNQQ... celý text
Siddhártha
2003,
Hermann Hesse
Líbí se mi určitá uzavřenost příběhu coby zrcadlo nastavené životní pouti jednotlivce. Na začátku máme dobré nápady, díváme se na svět a pochybujeme, ptáme se, hledáme. V pozdější fázi se přece jen necháme zlákat profesním úspěchem, penězi a z toho pramenící poživačností. Na závěr, přesycení, nacházíme jiné důvody a cíle k životu. Ohlížíme se nazpět, vážíme minulost, hodnotíme přítomnost a vydáváme se vstříc budoucnosti. Zkušenější, moudřejší hledáme někoho, komu tyto poznatky můžeme předat. Varovat před zbytečným a upozornit na podstatné. Jenže. Jenže na rozdíl od Siddhárthy jsme beznadějně staří a nikdo o naše zkušenosti nestojí, neboť si k nim chce dojít vlastní cestou. A tak sedíme na zahradě, popíjíme 7* Metaxu a díváme se na zapadající slunce věštící i náš zánik. Brrr! Zamyslel jsem se. Štěstí, že jsem ve fázi, kdy se chystám nasycovat se a přesycovat se profesního úspěchu a peněz. Konec psaní komentářů, jdu si nějaké vydělat!... celý text
Dolů k Zemi
1995,
Robert Silverberg
Kniha Dolů k Zemi není zajímavá příběhem, ani jeho zpracováním. Je zajímavá schopností rozdělovat čtenáře na dva tábory. Jedni sní o podobném utopistickém světě bez technologií a všudypřítomného pracovního shonu, kdy náplní dne je bezproblémové si obstarávání potravy a meditace za účelem vyššího poznání univerzálních hodnot s následnou transformací do jiných forem bytí, aby se vnitřní já mohlo zdokonalovat i za stimulace jiného prostředí. Jiní, jako třeba já, se na věc dívají pragmatičtěji. Jednou jsme Homo sapiens sapiens, a to se všemi pozitivy, i negativy. Abychom mohli žít v podobné společnosti, museli bychom být vývojově úplně jinde, tudíž takový životní řád jednoduše není pro člověka jako druh. Avšak je možné připustit, že jednotlivci, zcela vytržení z lidské společnosti, by mohli do autorem představovaného společenství zapadnout. Známe případy, kdy lidi sebrali kufr a odcestovali z Evropy kamsi do nepálských hor, kde spokojeně pojídají rýži s pálivými papričkami a nepotřebují k životu mobilní telefon. Stinnou stránkou ovšem je, že dost pravděpodobně natáhnou brka i po banálním zánětu zubu, kdy zjistí, že sprosté zlo peněz a protislužeb zasahuje i do krajin jinak duchovně nezkažených. Toužíte-li hluboko uvnitř loudat se ve zvířecí podobě mimozemským pralesem a meditovat, kniha vám podobnou atmosféru skutečně dopřeje. Jste-li materialističtějšího založení, dokončete objednávku oběda na "DámeJídlo" a bez uzardění se těšte na doručení elektroniky z oblíbeného e-shopu.... celý text
