pet-kyval přečtené 211

Kronika ohlášené smrti 2005, Gabriel García Márquez

[103/11] (ebook) Je to strašné a pro někoho nejspíše nepochopitelné, ale Márquez mě neuvěřitelně nudí. Jeho styl je tak unavující a ospalý. Vždy se snažím k jeho dílům(?) přistupovat s nadšením a důvěrou, ale stále zase a znovu zaklapávám poslední stránku s obrovským zklamáním a snad i nechutí. Chtěla bych ještě otevřít alespoň ‘Sto roků samoty‘, na které jsem ještě nesebrala odvahu, ale už tuším ten negativismus z mé strany. Tuším a ani už nemám sílu sbírat optimismus a naději, že mě jednou jedinkrát tento člověk dokáže potěšit. Neumí psát krátké texty. Ne, že by neměl dobré podněty a určitě má spoustu životních zkušeností, ale podle mě to neumí stroze podat tak, aby to dokázalo zanechat nějakou patrnou stopu, která by plně vyjadřovala jeho názor a zobrazila ten důvod, proč se vůbec do sepsání toho či onoho pustil. Samotný nápad je přitom velmi dobrý, ale žádný šok a ani soucit se nedostavily. Chování vesničanů mi přišlo naprosto normální právě z toho důvodu, že lidé takoví jsou a v tomto podání to ani žádný šok vyvolat nemohlo. Stejně jako v ‘O lásce a jiných běsech‘ má i tohle potenciál, ale výsledek je velice podprůměrný. Postavy mi přišly… No, bylo jich hodně a ani jedna nebyla záchytná. Bloudilo se od jedné k druhé, tak jak to bylo shrnuto do vyprávění autora. Kdyby to nebylo napsáno v tak osobní formě a namísto toho se z toho vytvořil pořádně propracovaný román, určitě by to udělalo větší službu, protože by to bylo zamýšleno pro lidi, ale tohle bylo jako koukat někomu přes rameno, když si ten někdo pod peřinou a s baterkou v puse píše do deníčku. Cítila jsem se nepatřičně a nepohodlně a každou chvíli jsem slyšela toho malinkého našeptávače na levém rameni do mě hudrovat, že jsem blázen, když věnuji volný čas něčemu tak neuvěřitelně nudnému a (pro mě) bezvýznamnému. V postavách jsem se sice vůbec neztrácela, ale nemůžete prostě někoho postavit před hotové rodinné vztahy a doufat, že se do nich člověk dokáže vcítit během prvních pěti popisných stran, které se ještě ke všemu věnují naprosto zbytečným a podřadným detailům, které rozhodně charaktery utvářet nepomáhají a naopak jen odvádí pozornost od toho důležitého a nakonec ještě zjistíte, že vám tyto detaily jsou později úplně k ničemu. Márquez je mým trnem v oku a nevěřím, že to je kvalitní spisovatel. Možná, že napsal jednu dobrou knihu, na kterou jsem ke své smůle ještě nenarazila. Ale takových lidí je… Spíše se jen veze na slávě let minulých, která měla být už dávno rozptýlena v Tartaru, ale protože se o něm učíme, protože toho tolik napsal a navíc je tak neuvěřitelně exotický, bude se o něm mluvit stále a kdo ví, třeba mu teď křivdím.... celý text

Noční hlídka 2005, Sergej Lukjaněnko

[100/11] I když této knize (a vůbec celé sérii) toho do dokonalosti chybí docela dost, mělo to na mě poměrně velký vliv. Šest let zpátky mě to uchvátilo, naprosto pohltilo a nic mi nevadilo, že jsem celý tento svět poznávala bez ladu a skladu. První se mi dostala do rukou Temná hlídka, která ani s hlavní dějovou linií nijak zvlášť nesouvisí, ale vtáhnout mě do této vášně dokázala a mám k ní jakousi úctu, i když vím, jak velký rozdíl v kvalitě zeje oproti částem původně zamýšlené trilogie. Druhá byla ‘Denní hlídka‘, poté ‘Noční hlídka‘, Šerá a jako s jedinou ve správném pořadí jsem se setkala s hlídkou Poslední. Zvláštní způsob čtení, ale tenkrát probíhala půlroční vlna nadšení a pulty byly věčně prázdné, takže jsem brala pozvolna všechny díly, až jsem to celé úspěšně sestavila. Jaká to tenkrát byla úleva a radost. Celkově jsem to četla třikrát a stále se nemohu ubránit pocitu, že je to ten druh fantasy, které nespadá do všeobecně zohledňovaných věkových kategorií. Je to takový ten styl, který se dá číst skoro vždy, který vás dokáže pohltit až do té míry, že temné a světlé pod přimhouřenými víčky budete hledat takřka všude, který vám bude vstupovat do snů. Zkrátka, je to pro mě taková ta část života, kdy jsem proti bílé zdi nahlížela na ruce na svoji aktuální auru, vnímala reakce lidí na ulicích a zkoumala nevidomé pohledy vidomých. Antona mám ráda. Antoška, takový ten druh charakteru, který je kladný, ale při tom přemýšlí místy snad až zle a dokáže s přehledem dokonce zabít. Na nic zvláštního si nehraje a ví kam patří, i když se jeho zařazení stále znovu a znovu mění. Nemám ráda čistě jednobarevné charaktery, které jsou vlastně bezcharakterní a ani sličné tvářičky, které možná jsou dokonalost sama, ale chovají se jako idioti. Anton je zevnějškem úplně obyčejný Rus, který chodí každý den do poněkud zvláštnější práce a snaží se dělat věci co nejlépe, jak se na správného zaměstnance sluší. Sem tam si přihne, zahudruje nad svinským životem, do zbraně nastrká stříbrné kulky a hlavně se snaží hledat pravdu. Na celé té sérii se mi hrozně líbí, jak je proměnlivá. Jednou stojíte na straně dobra a jindy zla a vždy můžete držet palce někomu jinému, právě tomu kdo vypráví. Ale ani to nemaskuje fakt, že schématicky se příběhy často opakují a většina postav dosáhla vývojového maxima už v prvním svazku. Sem tam se myšlenky táhnou a některé věci jsou vysloveny až při odhalování. Ale i tak je to poměrně hodně nadprůměrná zábava na zpestření a kdybych nebyla tak neuvěřitelně kritická i vůči svým oblíbencům, nebránila bych se ani té poslední hvězdičky. Jenže to bych nebyla objektivní. (377) ,,Hlava, zbav mě toho…“ ,,Sekeru tu nikde nemám,“ zabručel jen. ,,Těch fórů si nech!“ zaskučel jsem. ,,Koukej mě zbavit tý bolesti…“ ,,Hele, Antone… Pili jsme dobrovolně? Pili. Nutil nás někdo? Nenutil. Těšilo nás to? Těšilo…“ A převrátil se na druhý bok.... celý text

Pro koho krev 2003, Jarmila Loukotková

[099/11] Docela překvapení. Hlavně v tom, že když jsem knihu četla poprvé, neuvěřitelně se mi líbila a celý příběh jsem hltala. Je ovšem pravdou, že tenkrát jsem měla období takových knih a hrabala jsem po všem možném, ověnčeném podobnou tématikou. Hlavně když se to odehrávalo hodně dávno, krev crčela ze sečných ran a sklivec „tekl proudem“. Je to zhruba osm let a příběh se hodně změnil. Už mě neuchvátil a dokonce mě až místy neuvěřitelně nudil. Malovala jsem si, jak si jeden den počtu a druhý začnu něco jiného, nového, ještě neomakaného. Leda tak prdlajs… zamrzla jsem na mrtvém bodě a jen horko-těžko jsem se šinula dál. Načala jsem jinou knihu, už třikrát omakanou, ale jinou a četla s neuvěřitelnou horlivostí, ale do Loukotkové se nějak ne a ne dostat. Celý „úvod“ se vlekl. Než někdo někam došel, byla jsem utahaná jako po dvaceti kilometrech pěší túry v Jeseníkách. Když přišel nějaký zvrat uběhlo několik dnů než jsem k němu dospěla. Zkrátka každou stránku jsem četla třikrát tak dlouho než je u mě obvyklé. Nakonec jsem k tomu ale sedla a přeci jen to dorazila vervou jateční pistole. Nebudu posuzovat historickou přesnost, protože to u takových románů nikdy tak docela nejde. Každý autor má svou hlavu a každý má svůj způsob jak bodové dějiny z učebnic trochu zpřístupnit a přiblížit, jak z nich vystavět románový příběh, který by se líbil a dokázal vtáhnout. Je to druh literatury převážně sloužící pro zábavu a ne pro studium, takže se se zaškobrtnutím zkrátka musí počítat. Když nahlédnu na postavy připadalo mi, že jim bylo věnováno málo prostoru. Rychlé smíření se se smrtí působilo až neuvěřitelně i na krutý život otroků a většinová absence otrokyň při rabování měst mě trošku udivovala. Nabubřelí Římané ovšem opět nezklamali a můžeme jim pouze gratulovat. Když práci nevystavíte na těch největších „celebritách“ lidské historie, ale místo toho použijete něco méně známého, u čeho se velká autorská fantasie příliš neočekává, můžete si pěkně nabít ústa. Autorka si sice ústa nenabila, ale kniha to je spíše na jedno použití. Nejspíše se k ní za dalších osm let zase vrátím a uvidíme jaký dojem to na mě udělá příště.... celý text

Čarodějnice 2007, Marie NDiaye

[098/11] Spíše mě zaujal ten nápad napsat něco o životě moderní čarodějnice a nemotat do toho skřítky, víly a cokoliv dalšího, než ten fakt, že autorka získala nějakou tu prestižnější cenu. Neříkám, že by nepsala čtivě. Má krásná dlouhá souvětí na X řádků, prokládaná větami krátkými a velmi jednoduchými. V dialozích nic nedrhne a i když nevidíme do hlav ostatních postav, umíme si utvořit jakýs takýs názor na atmosféru, i když značně zkreslenou. Ale… asi nechápu celkový výsledek tak jak byl zamýšlen. Možná to je o tom, že i když se všechno pokazí, může být absurdně docela dobře, protože jste stále naživu. Nebo o tom, že i když nastávají velké změny ve vašem životě, dá se to ustát, ať se jedná o cokoli. Nebo… co já vím. Dá se v tom najít hned několik výsledků „analýz“, ale připadá mi, že ani jeden na to nesedí. Jako by to nebylo dodělané a někdy až příliš myšlenkově fantaskní. Taková lehčí fantasmagorie. Nedokážu ospravedlnit své relativně špatné ohodnocení, protože to vše je jen a pouze v emocích a psychologickém efektu na mou maličkost. Příběh na mě nezapůsobil a to i přes to, že oceňuji jak dokáže autorka bez větší zastávky přecházet ze dne na den, z prostoru do prostoru. Malé kousky zasvěcených dcerek mě nedokázaly přesvědčit o jejich pravosti v imaginárním světě. Manžel hlavní hrdinky byl divný pavouk, který se choval nepochopitelně i na tento „crazy world“ a kupodivu jediná normální mi připadala její matka a do jisté míry tchýně. Plusem ovšem je poměrně vtipné vyřešení finančních potíží s problematickým otcem, kterému vlastně na stará kolena hráblo do mozku finanční šílenství a zase na druhou stranu na mě působí jako pěst na oko scéna s policistou. Je to velmi diskutabilní kniha po stránce kvality.... celý text

Vlastní krev 2006, Petra Neomillnerová

[097/11] Jako autorka časopisových příspěvků u mě slavila docela úspěch svou čtivostí a jakýmsi nadhledem a odtahem od přehnaného tematického fanatismu, ale jako autorka povídek mě upřímně velmi zklamala. Románovou tvorbu zatím nemohu posoudit a tak si stále uchovávám naději, že její vysoká slovní zásoba bude využita i lépe a účelněji. Přeci jen, tohle není zrovna její nejčerstvější zářez na psacím stroji. Jednotlivé povídky jsou až neuvěřitelně prázdné. To, že jsou vystavěny povětšinou jen na dvou postavách, které celkem solidně ovládají magii, tomu spíše ubližuje. Jsou ploché a jejich jednání je zcela bezpohlavní. Oddělejme mužský a ženský rod a můžeme se jen dohadovat kdo je kdo, protože každý chce zabíjet a natrhávat řiť a každý se rád vyspí i se zduřelou větví a nebo vykotlaným pařezem. Prostě to je skoro vždy na jedno brdo. Chronologicky to je sice zajímavé a jsou tam jasně vidět dějové návaznosti, ale když se nad tím člověk zamyslí, vůbec nic na těch povídkách není. Kostra je buďto kýčovitá, což by mi jindy v dobrém zpracování nijak nevadilo, a nebo jsem vůbec nepochopila, co tím chtěl básník říci. Nějaká pointa a nebo moudro, pokárání a umravnostněné nabádání čtenáře. Nic z toho jsem tam snad ani neviděla. Pak tu vyvstává ta otázka, proč to bylo vůbec sepsáno. Kromě ‚Lístku cesmíny‘, která je laděna mírně humoristicky aneb co se v nejkouzelnější den v roce může stát i jedné slovutné čarodějce, mě nic moc neuchvátilo. Ještě tak ‚Žlutooká‘ zaujme první částí, ale pak už i ta zanikne v něčem, co ovšem byl zprvu solidní pokus na něco víc, ale mě to později svou rozvleklostí začalo až nudit. Neříkám, že ta sbírka je vyloženě špatná, protože autorka má spoustu nádherných slovních spojení a obratů a místy se tam dá nalézt i jakýsi základ pro básnické střevo, ale ty vulgarismy a zaobírání se na ženském těle převážně kulatou prdelí, to bylo tak neuvěřitelně… uf, nenacházím slov. V tomto směru to prostě nevyšlo a tak se to dá spíše brát jako prezentace pro nové postavy ve světě fantasy a obeznámení s něčím, s čím se možná ještě bude někdy později pracovat. Jako povídková sbírka to u mě ovšem neobstálo, což ovšem spisovatelce nijak neubírá další šanci vlichotit se mi. Přeci jen, dnes už je to celebrita české fantastiky.... celý text

Den Trifidů 2001, John Wyndham (p)

[095/11] Vždy mě hrozně bavilo listovat klasikami horory nebo science fiction a hledat základy dnešní trapné vykradačské americké kinematografie spadající převážně do žánrů katastrofických (atd.) a hororových/thrillerových. To co se zdá hloupé a absurdní v samotných snímcích pak působí vcelku logicky v tematicky podobné literatuře a rozhodně to v ten moment nechcete autorům omlátit o hlavy. To, čemu se na filmových plátnech vysmívám a dává mi záminky házet popcorn na rozsvícené plátno a důvody proč tento rozhýbaný žánr považovat za tvorbu lidí z jiné planety, se na papíře dokáže velmi dobře obhájit samo a já už nevidím jenom povrchní choré zelené mozky a prsaté krasotinky s vyteklou šedou kůrou mozkovou a absencí podprsenky pod roztrhaným bílým tričkem, nejlépe mokrým a špinavým. Když si člověk uvědomí, že kniha byla napsána v první polovině dvacátého století a převede děj do relativní přítomnosti, zjistí, že je příběh do jisté míry naprosto nadčasový. Jistě, zbraně proti trifidům by musely mít daleko více vychytávek, aby to na nás působilo více autentičně vzhledem k tomu, že lidská fantazie se od té doby zase s hranicemi posunula dál, až někde na druhý konec vesmíru, ale stejně to nic nemění na tom, že tento příběh svůj zamýšlený účel naprosto splnil. Dnes sice není zrovna v popředí téma celosvětové slepoty, která dohání lidi k šílenství a páchání násilností na těch šťastnějších z nich, ale nahraďme to zombie estrádou a běháním nahatých nemrtvých po lesích, luzích a hájích, kteří na sebe přenesou i zabijáckou funkcí trifidů a máme tu ‚28 dní poté‘ se skupinkou vojáků místo přeživších civilistů. Tento příběh je ale mnohem lepší, protože veškerý děj nestaví jen a pouze na jediné hrozbě. Máme tu trifidy, kteří klamou svým stonkem, ale máme tu i lidskou psychiku, která pracuje jako zběsilá. Otázky morálky a cti. Otázky platnosti a funkčnosti výchovy za kritických situací. Otázky lidské společnosti tak typických pro vyspělé země. Samé otázky, na které si odpověď každý musí zvolit sám i přes fakt, že to rozhodnutí se ne vždy může shodovat s ubíjejícím stresovým pocitem v srdečních chlopních a že každého jedince to může pronásledovat až do konce svých dnů. No, ale každý jednou za čas dělá rozhodnutí, které se mu sice nelíbí, ale nic s tím nenadělá. Když postavy přemýšlí, je to logické a realistické. Když mluví, je to přirozené. Když jednají, mají pro jednání dostatek argumentů a umí si vše odůvodnit. Nikdo příliš nevyšiluje, ale při tom to stále páchne stresem a nervozitou. Líbilo se mi to. Prostě se mi to líbilo a jak. Základní pilíře science fiction mají něco do sebe a rozhodně se to nedá považovat za četbu lacinou, ne-li nehodnotnou. A může to znít hloupě, ale nejděsivější byla představa problematiky opětovného zalidňování planety. Každých cca deset měsíců (berme v potaz i zotavování) rodit malého pazgřivce pro zachování lidstva a nemít pořádná sedativa… No… to by bylo na dlouhou polemiku a možná šílenství.... celý text

Gejša 2006, Arthur Golden

[092/11] Mezi knihou a filmem není téměř žádná odchylka v ději, ale na rozdíl od knihy se film snaží působit převážně dramaticky a diváka má přivést k slzám, což se u psané formy jednoduše říci nedá. Slabší povahy snad některé z pasáží mohou dojmout, ale i když se tak nestane, svou práci to dokáže odvézt i bez větších emočních výkyvů. Je to napsáno stylem vzpomínající staré ženy, která s někým sedí u stolku s čajem a o své minulosti sentimentálně hovoří. (351) ,,Být oblíbená a mít skutečné přátele ochotné pomoci jsou dvě velmi rozdílné věci." Trošku jsem se obávala, že kniha pojme daleko více emocí a daleko více popisů z války. Ne že by mi válečná literatura vadila, ale tady jsem neměla tu potřebu doprovodné téma prostředí přílišně zviditelňovat. Léta ve „vyhnanství“ z Gijonu jsou popsána dostatečně a i přes svoji strohost člověk má tu možnost pochopit útrapy, které přinesla válka s USA a tehdejší myšlení vůdců císařství. (165) ,,Oči jsou nejvýmluvnější část ženina těla." Konfrontace s Hacumomo splnily svůj účel a s potěšením jsem si uvědomila, že mi film čtení nedokázal pokazit. Sice jsem si nedokázala v jednotlivých rolích představit nikoho jiného než jejich živoucí představitele, ale i když všichni nejsou ani zdaleka Japonci, nijak moc mě to nezarmoutilo. Spíše naopak. I když se ve filmu nachází scény, které v knize nejsou a já je marně hledala, nejsem zklamána. A nejsem zklamaná ani z toho, že byl scénář opět sestříhán, protože to co v knize není, to opravdu ani nestojí za řeč. Snad jen, že ani skvělé ztvárnění hlavní hrdinky pomocí Ziyi Zhang nepomohlo hlouběji vstoupit divákovi do mysli malé Čijo. Většinu knihy totiž tvoří právě ty myšlenky osobní pohledy a názory, což se beze slov ztvárňuje opravdu těžko a pokud se vyloženě nesoustředíte na mimiku, nejspíše ani hloubku nepochopíte. (109) Žijeme své životy jako voda, která stéká z kopce, stále stejným směrem, dokud nenarazíme na něco, co nás donutí hledat jinou cestu. Jediné co mi vadilo, tak práce korektora. V první půlce knihy převládalo zapomínání na SE a v druhé zase vynechávání písmen a nebo podivné koncovky. Někdy opravdu nechápu, jak k takové chybě může dojít a navíc v takovém množství. Za co ti lidé jsou vlastně placení… ? … I když se to četlo opravdu dobře, docela i chápu, když to někoho příliš neosloví, protože je to ten druh literatury, kde se vlastně celou dobu nic moc neděje. A když se zrovna něco dít začne, není to napsáno nevkusně dramaticky, ale spíše realisticky a člověk docela dost dobře může i uvěřit, že se něco takového opravdu mohlo stát a že někdo takový život byl schopen prožít. (234) Divila jsem se v duchu, jestli jsou muži opravdu tak zaslepeni krásou, že by považovali za nejvyšší čest svého života, kdyby jim bylo dovoleno žít s ďáblem, pokud by ten ďábel byl krásný.... celý text

Harry Potter a Kámen mudrců 2000, J. K. Rowling (p)

[094/11] (ebook) Veškerá magie této série je skryta v tom, že autorka přišla ve správný čas na správný nápad a udělala tím díru do světa. Rozhodně si nemyslím, že by v první knize oplývala genialitou (neznamená to ovšem, že se třeba nezačala zdokonalovat později jako spousta jiných), protože dějová kostra je až neuvěřitelně primitivní, ale magické pozlátko a spousta mimo realitu posazených fantasy prvků vytvářejí dobré maskování a vcelku stereotypní příběh hezky oplácají růžovou snovou vatou, což je pro děti jako dělané. Klišé kostra mi vlastně ani nevadí, ale musí se zvládnout dobře. Na mě byla ta vata ovšem až trochu moc lepivá. Netrefila jsem správný věk a tak na mě nefunguje, že na každé stránce se musí za každou cenu nacházet nějaký taj magického světa a mermomocí tak nutí čtenáře držet hlavu v pytli s dobrůtkami, ze kterých někomu jednou možná bude blbě, ale momentálně to do sebe cpe i se stahovací šňůrkou. Kdo by neměl rád v mládí sladké... Původně jsem Harryho poslouchala pouze na audio nahrávce, ale chtěla jsem znát originál, protože většina namluvených knih není úplných. Slyšela jsem to bez přehánění více něž 300x a doufala jsem, že v knize tak naleznu vysvětlení pro různé blbosti a hlouposti, které mi konečně objasní to bezhlavé uctívání a provolávání slávy, ale to, že kniha byla natočena doslovně, mě neuvěřitelně vyděsilo. Mám ten příběh ráda, ale jinak než ostatní. Pro mě to je zábava, ale ne kvalitní dílo. Často diskutuji s přáteli fanatiky a ptám se jich na vysvětlení a obhajobu některých věcí a oni neví a neumí to vysvětlit a přitom to jsou kolikrát záležitosti, které v textu vůbec nemusely být. Neberu jim jejich lásku, ale sama to nechápu, protože zkrátka nejsem ten druh člověka, který se na doživotí a bez rozmyslu připoutává k jedné věci a nenechá ostatní mluvit. Je to škoda, protože by kolikrát mohli nalézt daleko lepší světy. Je ale fakt, že to do jisté míry má to svoje kouzlo a není to to nejhorší, co by se do dětských rukou mohlo dostat. Není na tom nic zvráceného, sexuálně motivovaného a jedinou závislost to může vyvolat pouze na sérii samotné. Mišmaš, který je neuvěřitelně naivní, ale jak jinak negramotným drsňákům šikanujícím své inteligentnější spolužáky a provolávající, že čtení knih je blbost, sdělit, že literatura není jen vážná a nezáživná. Každopádně mě to nijak fanaticky neoslovilo a celou sérii mám v plánu přečíst čistě pro všeobecný rozhled a další diskuze u pivečka s přáteli, kteří se nebojí rozebírat kultovní díla až na holý zadek. Je to také přeci jen součástí literatury umístěné na seznamech středních škol. Rozhodně se ale těším na třetí díl, který mě jako film nadchnul, takže hodnocení bude tuším daleko vyšší.... celý text

Rebel 2008, Barb Hendee

[085/11] (ebook) Prvních několik stran se mi líbilo. Sníh, zima, smrt,… Mělo to takový ten slabý nádech starých časů, kdy ze svého příběhu autoři ještě neudělali sáhodlouhé putování odnikud nikam. Ale ten šmrnc a šťavnatost dobře propečené umrlčí flákoty se vytratil už před tisíci stranami a jediné co zůstalo jsou bezcharakterní charaktery, cyklicky se zmítající zápletky a opravdu odpudivé vedlejší postavy. Co se to jenom stalo? Nikdy mi nevadilo, když pár vyvolených postav bylo určených autorem k odpornostem. Ať to byly charaktery pouze záporné a nebo se celkové jednání projevilo jen jako jakýsi módní doplněk frizúry toho kdo děj táhl, celkově negativní dojem ze čtení pasáží jim věnovaných mělo nějaký smysl. Problém této série nevidím jen v amatérsky se dopuštěných chybách, ale převážně v podání a vylíčení chování a projevů jednotlivých hrdinů a antihrdinů. Není tu komu držet palce a ke komu obdivně vzhlížet, protože všichni jsou protivní, zapšklí, nedozrálí a naprosto bez sebekontroly a sebeovládání. Celý text je agresivní, podrážděný a bezohledný. Jakoby autoři nenáviděla nejen své postavy, ale samotné čtenáře a vůbec celý svět. Před nějakou dobou jsem definitivně ztratila naivní představu o tom, že časem se musí každý autor poučit z chyb a automaticky vyvíjet. Někdo se nepoučí nikdy. Už pomlčím o tom, že všechny hlavní postavy jsou do jednoho idioti – o psu nemluvě, ale do hlavy se nepřestanu bušiti stále. Když se nad všemi předcházejícími díly člověk pozastaví, nelze si nevšimnout faktu, že spisovatelé (ha, ha) nejsou schopni napsat příběh bez tajemných zákoutí. (SPOILER) V první knize je to tajemný tunel do ložnice vinoucí se pod skladištěm. Ve druhém svazku se potýkáme s ukrytým točitým schodištěm v upířím domě a šplouchání se v kanálech. Třetí díl pak nabízí tajemnou komnatu za zrcadlem… pardon, za novou, luxusní zdí pod hradem. Čtverka nám přináší záhadný tunel pod jezerem, které zaplavilo údolí až po dostavění hradu a okolí a zde… zde je jeskynní průchod zavátý sněhem a sklepení v obřím stromečku, i když to zrovna tajemnem neoplývá. Ve výsledku to je už tak trošku nuda ku zívání a žádné šokující novátorství se tím pádem nekoná. (KONEC SPOILERU) Elfové jsou divní a v chování horší než kdejaký lidský primitiv. Takoví ucaprtaní, zastydlí a hygienicky nezávadní, ale mají tendence a choutky neustále někoho vraždit pro pomstu znečištěné zelené krve. Doteď mi vrtá hlavou na co asi autoři a nebo překladatelka mysleli, když se dostali ke scéně s jelenem, protože podle nich zanechával stopy podkov. Podkovaný divoký jelen. Podkované magické zvíře, které je elfy málem nábožně uctíváno jako krávy v Indii. Dělá si někdo ze mě srandu? Asi. … Někdy mě mátl i posun v čase. Postavy z bodu A vybíhají někdy okolo západu slunce a do bodu B dorazí v hloubi noci, protože na nebi září měsíc jako rybí oko a jedna z poznámek hrdinných ušatých válečníků oznamuje, že běželi skrze celou noc – stíháte(?) – ale když konečně usedají/uléhají k definitivnímu odpočinku, zapadá slunce. (Tahle kniha je místy vůbec celá podezřele vtipná.) Ještě se zmíním o tom, že trpaslíci měli podle všeho vyhynout v jakési bitvě před tisícem let, ale chvíli před narozením naší Magiery byl pro její stvoření minimálně jeden zabit kvůli krvi. To je jen taková třešnička, aby se neřeklo, že mám argumentů málo. Já totiž opravdu miluji, když si autoři nevidí do huby a jen tak automaticky plácají, aby zaplnili nadbytečným kecáním místo. Příště si vzít bryndák, mládeži, protože tyhle kydy z bílého literárního plátýnka jen tak nepustí.... celý text

Valkýry 2010, Paulo Coelho

[093/11] Kdyby to byla má první kniha od autora, určitě by to ve mně zanechalo nějaký větší dojem, ale protože mám jeho knihy poměrně zmapované, jen jsem si potvrdila tvrzení, že se tento spisovatel nevyvíjí. Je jedno jestli jeho knihy čtete chronologicky a nebo na přeskáčku, protože kdykoliv se jedná o svazek tématicky zařazený do osobních myšlenek a názorů, můžete už předem čekat další součástku starého kolovrátku s cejchem náboženství, láska, náboženství. Nevím proč nezkouší psát spíše romány, do kterých by své myšlenky promítal. Snad by měl daleko větší šanci se uchytit jako člověk kvalitní. Místo toho čtenáře zahlcuje stále stejnými poutěmi odnikud nikam a nějakým fantaskním hledáním a mistrovským oduševněním, které pro většinu lidí po dočtení znamená stejně jen málo. Znám spoustu lidí, které jeho knihy baví a odnášejí si z jejich čtení jakýsi dobrý pocit, ale neřeknou vám proč a vlastně ani neumí vyjádřit o čem to ten chlápek z Brazílie mluví. Je to jen pocit a nic k zapamatování. Jeho dílka jsem objevila někdy na střední škole. Bylo to takové to hledání sama sebe a sebeuvědomění se. Přesvědčování se, že když člověk opravdu chce, tak něco dokázat může. Neříkám, že jsem byla osvícena, ale sem tam něco mi pomohlo se rozvíjet dál. Nějaké to slovíčko a pointa myšlenek, ne ovšem kýčovité větičky rádoby intelektuála. Ale bylo to tehdy a dnes je dnes. Dnes v tom nevidím nic moc, spíše jakousi science fiction pro prapodivnou sortu lidí. Myslím si, že kdyby Coelho nebyl tak neuvěřitelně závislý na touze po schopnosti věřit, byly by jeho knihy více o něm samém a ne jen o té prvotní povrchní stránce, kterou lidstvu chce mermomocí ukazovat a vnucovat. Má své názory. Já to beru. Připadá mi ale, že člověk, který si podle celosvětových médií prošel drsným životem pod vládou krutého režimu, by mohl mít názory o něco vyspělejší a více rozsáhlé. Místo toho jsou jeho knihy velmi často intimní a na každého působí individuelně. To sice není vždy něco špatného, ale místo toho, aby napsal dvě knihy opravdu osobní a propracoval je do detailu, vyložil tam všechny své teorie o vývoji duševní části jedince a tak odvedl skvělou práci, staví mě do záškodnické pozice člověka, kterému se jeho tvorba líbí čím dál tím méně. Celkově mě tato kniha vlastně nešokovala. Ani v dobrém a ani ve zlé. Čekala jsem, že to bude průměrné a ničím originální, což ze mě dělá do jisté míry skeptika, ale už jsem vystřízlivěla a tak vím, že kdyby autor chtěl, uměl by psát jako mistr. Místo toho je to opravdu jen a pouze člověk z novinového sloupku, který vás sice může potěšit každé páteční ráno pozitivní atmosférou ve svém článku a tak vám zpříjemnit den, ale na něco většího prostě nemá. Byly tu jeden nebo dva záblesky naděje, ale ty vyhasly stejně, jako brikety po dopečení křehkého kuřátka. (A teď mám hlad.)... celý text

Čarodějův klobouk 1984, Tove Jansson

[091/11] Na dětských knihách je pro mne zajímavé jen jediné. To, jak se autor(ka) dokáže poprat s krutými a nebo nepříjemnými věcmi a jak moc velkou fantazií oplývá. Jak dokáže odlehčit a zjednodušit atmosféru a při tom udržet v příběhu fakta a jistou dávku realističnosti daných situací. Samo sebou je tím nejožehavějším tématem vždy smrt a sex a ani Tove se minimálně jednomu z nich nevyhýbá. Smrt je součástí koloběhu života a světa vůbec. To víme všichni a nedokážeme na tom nic změnit. Neexistuje kámen mudrců a ani lektvar Josefa Balsama. Ani ten čas ,,nežije“ věčně, protože ho stvořili lidé a spolu se zánikem lidstva zanikne i on. Tak to prostě je… Se smrtí se zde setkáváme v podobě lovu. Chytání štik a vodních monster a pozdější konzumace je podáno spíše humoristicky a odlehčeně, takže si snad žádné dítko nemůže stěžovat a zmítat se v záchvatech paniky. Takové věci si prostě uvědomují spíše čtenáři, kteří už nejsou cílovou skupinou dětské literatury. Svět Tove Janssonové, plný nejroztodivnějších skřítků a obludek, je takový první záchytný pilíř, který by mohl probudit v dítěti zájem o fantastiku. Pohádky s princi, princeznami a draky jsou až příliš realistické a naprosto postrádají jakoukoliv snovou atmosféru. Ono to samozřejmě není špatné, ale je to takové stále stejné, neoriginální a veškeré ponaučení se stává tuctovým. Zato v údolí muminů snad ani žádné ponaučení není. Nemůžu si pomoci, ale skvělý příběh nejspíše nepotřebuje žádné hlubší myšlenkové vyžití a mravokárnost. Člověk se může bavit i bez toho, aby ho do hlavy neustále mlátila příručka etikety a kodex morálky.... celý text

Odvažte psy 2011, Maureen Jennings

[090/11] Dalo by se snad i říci, že to je taková hlubší sonda do Murdochovy duše a minulosti. Záchrana jeho otce před trestem smrti donutila autorku k razantnímu kroku nás blíže obeznámit s osudem talentovaného detektiva. Jeho dětství, jeho příbuzní, jeho dlouhá pouť za „dnešním“ životem ovlivněná vztahem s nenáviděným zploditelem. Když se nad tím tak hlouběji zamyslím, kroky tohoto muže pronásleduje celý život smrt. Matka, bratr, snoubenka a sestra, možná i jediná teta. Je to tvrdý život, když jeho velkou část nosíte na paži uvázanou černou stuhu truchlení a období smutku a zrovna když vás nějaké štěstí potká, objeví se spolu s ním i smůla. Ale to je prostě osud tohoto charakteru a on se s tím alespoň částečně je schopen vypořádat. Stále vzpomíná a minulé ho pronásleduje, ale umí se ovládat. Vývoj charakteru je znát i v návycích. Co se tak pamatuji, v prvních knihách byl prezentován jako abstinent. Tuto cestu si zvolil kvůli své snoubence, ale hned na začátku této knihy s pitím nemá problém. Je to jen pár piv a nějaký ten tvrdší líh na zahřátí, ale i tak… Škoda jen, že se o tom autorka nezmínila. Na druhou stranu se ale spisovatelka snaží každou knihu stavět na samostatnosti, aby i čtenář, který se neseznámil s předešlými díly, nepřicházel o orientaci a neztrácel se v domácích charakterech. I když se snaží věnovat rekapitulačním bodům co nejméně a přitom dostatečně pro nezasvěcené, číst stále znovu o mrtvé snoubence, tulením kabátu, manželovi bytné trpícím tuberkulózou a o protivném policejním nadřízeném je, přiznejme si to, trošku znavující. Ale budiž. Co mě docela zvedlo ze židle a s čím jsem nepočítala bylo další rozvíjení se vztahu mezi Murdochem a Enid. To, že chlapec je jiný než jak ho „znám“ ze seriálu, na to jsem si zvykla a ani jsem v nic jiného nedoufala, ale Enid? Nebudu to více rozvíjet, ale přiznávám, že jsem byla velmi pozitivně překvapena, protože na obrazovce mi byla neuvěřitelně nesympatická, což se o její literární předloze říci nedá. Celkově na mě tento Murdoch zapůsobil asi nejzajímavěji. Je to hlavně díky hlubší výpravě do Mudrochovy minulosti, ne ani tak do mysli. Navíc, zápletka byla poměrně náročná na orientaci a vodítka skoro žádná neexistovala. Když si dá ovšem člověk dvě a dvě k sobě, ví kdo je vrah hned při jeho nástupu na scénu.... celý text

Zvěrolékař a kočičí historky 1998, James Alfred Wight

[089/11] Je to sbírka povídek, která obsahuje spoustu kousků publikovaných už dříve jako součást různých období Herriotova lékařského života. Člověk od toho čeká notnou dávku humoru, protože přeci jen je to autor, který se zabývá svým životem se značnou nadsázkou, ale po dočtení si čtenář spíše uvědomí a vybaví ty kousky se špatným a nebo alespoň ne zrovna pozitivním koncem. Povídek není mnoho, ale dokáží zabavit a pobavit tak, jak se od této knihy očekávat dá. Velmi dobré počtení pro ukrácení cesty z Brna do Prahy a naopak. Osobně mám ovšem raději jeho zbývající díla. Zaměření se na jeden druh zvířat je až příliš svazující a člověk má jasně udáno okolo čeho se budou všechny zážitky motat. Proto podle mě tato kniha bude plně doceněna spíše lidmi preferujícími kočky nad všemi ostatními zvířaty, čímž ovšem netvrdím, že bych se sama nudila, protože jednotlivé kapitolky jsou vlastně o vyvracení mýtu, že kočky nemají srdce. Já se raději nechávám překvapovat a tak mě daleko více zaujmou svazky přeskakující z ovcí na krávy a z krav na prasata. Je to zkrátka daleko pestřejší a zábavnější a není to tak jednotvárné. V knihách Jamese Herriota je cítit jeho neuvěřitelná láska ke zvířatům a obrovská účast na osudu každého z jeho pacientů. Knihy jsou úspěšné a velmi populární a nic na tom nemění ani skutečnost, že v odborných kruzích jsou jeho popisky brány jako science fiction a velmi často se jim lidé obeznámení vysmívají. Nejsem odborník a tak si dokáži tyto příběhy skvěle užít a prožít a velmi často se i zasmát plně od srdce. Dodnes mám v paměti jednu scénu s „prchajícím“ autem. Na tu nejspíše nikdy nezapomenu. Konkrétně tento svazek jsem četla třikrát. Je tak neuvěřitelně tenoučký, že pokaždé, když jsem se chtěla zase jednou podívat do magického světa domácí zvířeny, neváhala jsem a sáhla po ní. Teď mohu konstatovat, že se stoupajícím věkem na ni mám docela jiný názor. A vlastně je čím dál tím více pozitivní. Možná, že to je i novým pohledem na zvířata, svět a lidi všeobecně.... celý text

Páni mají radši Sukuby 2011, Jill Myles

[088/11] A máme tu nový podžánr(?). Pojmenujme si ho čistě, jasně a bez skrupulí…: Fantasy porno. Ano, opravdu to je fantasy porno a kdyby byla hrdinka pobrala trochu víc inteligence, bylo by to dost dobré rozjetí nového trendu. Nevím sice kolik bylo podobných knih napsáno, ale vím, že mezi touto a červenou knihovnou je obrovský rozdíl. Přibližme si to. Červená knihovna je spíše jako erotický film, který pouze naznačuje a intimní partie neukazuje a proti tomu stojí tato kniha, která ukáže vše, popíše vše a je tomu věnována pozornost na 80% textového prostoru s tím, že děj je jen pro doladění představivosti a rozlišení zda se jedná o klasiku a nebo něco specifického. Chodila jsem okolo té knihy zhruba čtrnáct dní a výjimečně si anotaci četla několikrát, protože jsem nemohla uvěřit tomu, jak velká blbost mě to láká. Ve výsledku vím, že jsem tu knihu nepodcenila a opravdu to blbost je, ale pokud měla autorka chtíč dosáhnout přesně toho co to ve mně vyvolalo, zhostila se své práce relativně dobře a pro mě se kniha stala docela velkým zabavením parkem. Poměrně hodně jsem se nasmála a mám teď takový ten povznášející pocit, že svět je stále stejně praštěný a všichni puritáni ještě dlouho nepůjdou klidně spát. Jsem ovšem v jednom bodě na vážkách. Nevím totiž, jestli je v té knize opravdu taková nadsázka, což by mi sympatizovalo a nebo se jedná o vážně myšlenou věc, která by autorku v mých očích snížila na tu nejprimitivnější úroveň. Že věnování patří manželovi ve mně vyvolává pocit jakési prohnanosti a doslov pod doslovem zase fakt, že ta žena měla snahu si informace zjišťovat a napsat to kvalitně. Problém je v tom, že se až příliš zaobírala tím co není každému známo, aby ji nějaký rejpal neosočil, ale na druhou stranu naprosto opomenula logickou stránku věci. Spousta chyb v tom základním pak tuto knihu o to víc staví do té laciné sekvence a i když sukuby opravdu v mytologii jsou to co jsou, ve výsledku je to jen velká prasárna, kterou ani zájem o historii nemůže vyzdvihnout na hodnotnější nebe. Děj – he, he, he – děj je velmi strohý díky zaměření se na sexuální chtíč a tak toho ani není moc co řešit. Zápletka je jednoduchá, nejsou zde žádné šokující dějové zvraty a postavy ženského pohlaví se projevují značnou prostoduchostí, ale možná právě ta čtyřková pornografie tomu dodává trochu té originality. Teď už jsem jen zvědavá, jaká další monstra a démony si lidé vyberou pro své perverzní choutky. Upíři, vlkodlaci, andělé, succubus… Hm, mohl by někdo napsat něco na téma Incubus… To by pak teprve bylo zajímavé.... celý text

Kometa 1995, Tove Jansson

[087/11] Seriáloví ‘Moomins‘ mě vůbec nebavili. Postavičky mi připadali nesympatické a ten dabing mi také vůbec radost neudělal. Ale co se knižní podoby týče… to je něco naprosto jiného. Přitom mezi knižní a filmovou verzí není nijak velký rozdíl, protože knihy jsou doprovázeny skvělými ilustracemi samotné autorky, ze kterých vychází i již jmenovaný seriál, ale i tak to na mě z neznámých důvodů mělo poněkud negativní efekt. Čmuchal je takový ten druh kamaráda, který si neustále jen stěžuje, fňuká a nebo se předvádí v tom nejhorším hypochondrickém světle. Je to taková verze Prasátka z Finských luhů a hájů, jen není růžový a ocásek má o hodně delší. Nejhorší postavička je v mých očích z naprosto pochopitelných důvodů Ferka. Marnivá hloupoučká sebe středná krasotinka, která miluje na prvním místě svůj odraz v zrcátku. Takové ženské u mě dostávají černou známku a sekeru do hlavy. Sice má své světlé chvilky, ale je to tak poskrovnu, že se to v tom špatném povětšinou ztrácí. Ale i když jsou některé charaktery vnímány opravdu spíše z toho temného okraje sympatií a antipatií, je na nich něco, co způsobuje, že bez nich by tak docela tento pohádkový svět v muminim údolí nefungoval. Nelze mít pouze pozitiva. Musí tam být i negativa, aby byl příběh dobrý. Nejraději mám asi Šňupálka, protože je to ten inteligentní element. Otrhaný poutník, který si nemůže koupit nové kalhoty, protože jsou až moc nové, ale určitě si je koupí, až budou starší. Nové mu prostě nesedí. Zato natržený zelený klobouk, provoněná fajfka a harmonika… to je něco, co nemůže chybět žádnému správnému samotáři, který je k neuvěření přátelský a i v těch největších krizích si dokáže zachovat chladnou hlavu a všechny kolem sebe uklidnit. Kdyby mu byla věnována větší pozornost, nejspíše by nebyl tak okouzlující a jedinečný, ale na druhou stranu bych toho o něm chtěla vědět víc. Jo, je to trošku rozporuplné. Celkové schéma děje je pojato jen jako jedna z mnoha částí života malého muminka, ale který díl je první, to ví už jen nakladatel. Jsme postaveni před holý fakt, že tatínek postavil most a na Zemi se řítí kometa a ukončeno je to tím, že hrozba byla zažehnána a stěhováním několikaposchoďového dortu do domečku. Stejně jako na začátku jsme vešly do nového příběhu nejspíše koncem jiného, tak konec této knihy dává volný prostor pro čtení navazujícího kousku. Vlastně to čtenáře docela nenásilně nutí číst další z mnoha dobrodružství, jen je trošku problém se v pořadí orientovat.... celý text

Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) 1992, Jerome Klapka Jerome

[086/11] Tento literární skvost(?) mi připadá neuvěřitelně divný. Na jednu stranu jsou humoristické pasáže vybroušeny do špičky, na kterou byste i ptakoještěra s přehledem ulovili, ale na tu druhou se v mimohumoristických pasážích nedostává zábavnosti ani v tom nejmenším měřítku. Je to prostě divné, a to ještě ke všemu tak nějak smutně divné. (111) Co oči nevidí, z toho se žaludek neobrátí. Přistupovala jsem k této, až nepochopitelně, populární knize s obrovskou skepsí. Nevěřila jsem nikomu a ničemu a udržovala si ledový klid, se kterým přistupuji ke svazkům naprosto cizím a neidentifikovatelným, o kterých nikdo nikdy neslyšel, ale na dnech regálů knihoven se smutné a zaprášené nalézti přeci jen dají. Moje dávka entusiasmu by vás v tom momentě až šokovala. Jaké bylo mé velké překvapení, když jsem se poměrně hodně nasmála přesně tam, kde to bylo myšleno a ne naopak, kde to myšleno rozhodně nebylo. Ale stejně tomu dávám známku průměrnou, která původně byla mírně nadprůměrná, ale po delším rozjímání musela procentuelně dolů, protože až tak mě to neoslovilo. Je to vtipné. Je to směšné. Je to to, co to býti má a mělo, ale já tam viděla až neuvěřitelné množství hluchých míst a prapodivně hutných vycpávek, které nejenom že s textem naprosto nesouvisely, ale neměly ani žádnou hodnotu. Psát o historických událostech… to mě zajímá v literatuře, u které to prostě čekám a vyhledávám. Určitě je to do jisté míry zajímavé, ale naprosto nezáživné, když k tomu není přidána žádná peprná antihistorická anekdota. A číst jakési pokusy málem mravokárné… tak to opravdu ne. Vůbec mi nevadilo, když autor psal o nějaké příhodě, která se udála někomu z rodiny a nebo z přátel a došel k vyprávění tím, že to nějakým způsobem navazovalo pointou i na jejich vodácké dobrodružství, ale když někdo přeskočí při psaní někam úplně pryč a naprosto nechápu proč to udělal, tak to mě zrovna pozitivně ze židličky nepozdvihne. (150) Ono to není moc dobré plout pořád s proudem. Mnohem víc člověka uspokojí, když si narovná páteř, bojuje proti proudu a prorazí si jemu navzdory vlastní cestu. Asi třetinu knihy si nepamatuji. Nedávala jsem pozor a myšlenky se odšouraly k diskuzi o příště voleném kousku literatury, který zase s chutí zdeptám. Ve výsledku je ale jedno, jestli si celý text pamatuji a nebo ne, protože to ve mně nezanechalo pocit neúplnosti a ani strádání. Žádné výčitky svědomí a nebo kousání si nehtů, že jsem nevnímala každičký řádek. Veškerá pointa se jednoduše zobrazuje jen v těch nejvýraznějších bodech a zbytek je takový ten výkřik do tmy, kdy čekáte nějakou ozvěnu, ale ani ta vám nevěnuje pozornost. Podle mě by se to mělo tehdy proškrtat, což je dost drsné, vůči tak tenoučkému svazku.... celý text

Petr a Lucie 1984, Romain Rolland

[084/11] Není to kniha pro mě. I když jsem si celou dobu myslela, že mě to bavit bude zjistila jsem, že se jedná o knihu určenou čistě romantickým duším, které dokáží ocenit atmosféru a dramatický osud milenců žijících pod palbou nepřátelského dělostřelectva a nálety těžkotonážních bombardérů. A i když se to odehrává v době války, rozhodně to není literatura válečná, ale čistě standardní příběh o vztahu dvou lidí, který může dopadnout pouze dvojím způsobem. (016) Nic neznamená utrpení, nic neznamená smrt, jestliže vidíme, proč trpíme, proč umíráme. Oběť je slastná, jestliže chápeme, proč jsme obětováni. Kniha je to do jisté míry určitě zajímavá, ale pro mne prázdná. Narazila jsem na pár filozofických(?) úvah, na narážky na tehdejší režim a povzdechnutí si nad nepochopením toho všeho kolem co se právě odehrávalo, ale to vše je až příliš strohé a autor místo rozpracování jednoho jediného názoru se snažil do tak krátkého textu vměstnat témat ze soukromého rozjímání až příliš. Je to přesyceno autorovou myslí a hladoví to po opravdovém příběhu zatíženém pořádnou dávkou emocí následujících šťastnou lásku, odehrávající se v neštěstí, v těsném závěsu. Možná, že nechtěl čtenáře vydírat, ale jedná se o námět tragický, takže by tam měla být atmosféra zhuštěná tak, aby se dala krájet jako těsto na smuteční koláčky. (080) Nezávisí-li volba na nás, konáme prostě a bez dlouhých řečí svou povinnost. Na můj názor nejspíše mělo vliv i to neustálé omílání. Učí vás o tom ve škole, mluví se o tom a každý to má potřebu srovnávat se vším co má podobný námět. Možná právě to způsobuje, že kniha takto „propagovaná“ ztratila kouzlo, protože u většiny literatury tomu tak ve výsledku bývá. Stačí jeden zklamaný čtenář, který zahlédne nějakou chybu a nebo mu kniha nesedne a spustí se až neuvěřitelná diskuzní mašinérie pro a proti danému titulu. A proto je někdy lepší, když kniha zmizí z přednostních míst, protože… co sejde z očí, sejde z mysli a po opětovném shledání se člověk až může divit, na jak skvělou knihu pozapomněl. K takové skupině ovšem ‘Petr a Lucie‘ nikdy patřit nebude, protože většinová populace má stále tendence srovnávat. Teď jen nevím, jestli je to výsluní zájmu zrovna pro tuto knihu to pravé. No, nic… (054) ,,A vůbec: nebojím se. Ach, nijak se tím nechlubím! Není to statečnost nijak záslužná. Statečná nejsem. Ale ještě nikdy jsem neměla příležitost zažít opravdový strach. Možná že toho dne, kdy se s ním někdy střetnu, budu zbabělejší než kterákoli jiná žena. Cožpak ví někdy člověk, co v něm vězí?“... celý text

Opilý prales 2009, Gerald Durrell

[083/11] I když se to na první pohled nemusí jevit, každý autor zabývající se v žánru literatury svými vlastními zážitky ve společnosti zvířat se prokazuje jistou dávkou osobitosti, která se v textech velmi často prolíná se standardní kostrou. S ohledem na tuto žánrově „zvířecí“ literaturu se jen těžko hledá svazek čistě brakový, protože tyto knihy čtou hlavně lidé, kteří mají zájem o přírodu a zvířata a vůbec rádi hledají odlišnosti v chování mezi člověkem a zvířetem v prostředí čistě vědeckém versus naprosto přirozeném. Nebude to číst nikdo, kdo by zvířaty vyloženě pohrdal, a proto „setřít“ takovou knihu je poměrně obtížné. Ale věřím tomu, že i takoví exoti se po zemském povrchu pohybují. Gerald Durrell se své práce zhostil dobře. Jeho literární práce velmi často mívají poměrně kolísavou kvalitu, která se pohybuje od skvělých kousků k těm průměrným, ale zase se mu musí přiznat, že jsem snad ještě nenarazila na kousek vyloženě podprůměrný. Jeho zážitky jsou místy (nejspíše) trochu přibarvené, ale není to nic proti ničemu a vždy se s obrovskou chutí zase a znovu hlasitě rozesměji. Je to takový ten přirozený styl humoru, který vychází z čisté akce a reakce člověka na danou situaci a možná v tom je ten zakopaný vtip. Zlatý poklad se tentokrát nachází zhruba ve středu knihy, kdy do domu v pralese přinese tamní domorodec manželům Durrellovým v klobouku jedno „roztomilé“ zvířátko. Zážitky se služebnou a bordel-mamá v jedné osobě jsou pak další takovou tou radostnou třešničkou a člověk se místy i může zapomenout a smát se až k pláči. Začátek a konec pak humoristické nejsou, ale pro člověka, který to už tak nějak očekává, to snad ani nemůže být nijak obrovským zklamáním. V tomto žánru se i pod slovem „humoristický“ nikdy neskrývá a skrývat snad ani nebude, čistý humor. Humor je jen bonus k popisu životního údělu milovníka přírody a malých, hebkých, chlupatých a nebo opeřených bicho(s). (071) ,,Vzbuď se, Rafaeli. Potřeboval bych, abys mi šel překládat.“ ,,Ne, Gerry, teď ne,“ zabědoval Rafael a krátkozrace se podíval na hodinky. ,,Koukni, vždyť být teprve půl šestá… Já nemohla.“ ,,Jen pojď,“ řekl jsem nesmlouvavě. ,,Ať už jsi z postele. Jsi snad tlumočník téhle výpravy, ne?“ Rafael si nasadil brýle a pohlédl na mne s raněnou důstojností. ,,Taky že ano, tlumočník, to já byla,“ řekl. ,,Ale v pět ráno tlumočit neuměla.“... celý text

Konstáblova smrt 2010, Maureen Jennings

[082/11] Zdá se, že Murdoch se pro mne stane jedním z detektivů, kteří se budou dělit o přední příčky na stupnici tohoto žánru. Ne ani tak pro jeho charakterové kvality, ale pro čtivost, velmi dobré kriminální zápletky a jistou specifičnost daného prostředí. Z této série je prostě cítit vznik moderní Kanady se všemi jejími hříchy a neduhy a je vidět, že autorka si je jistá v tom o čem píše. Není to zkrátka jen fádní plácání o něčem, o čem ve skutečnosti spisovatel nemá ani páru. Na třetím dílu jsem pocítila jakýsi pokles. Ne ani tak v práci samotné autorky, jako v trošku stereotypním prostředí nočních uliček, nevlídného počasí a velmi vysokého počtu prostitutek. Podle seriálu ale věřím, že s každou další knihou se Maureen bude rozvíjet a vymyslí si daleko květnatější pole působnosti a seznámí nás s více (do budoucna) hlavními postavami. Zápletka byla dobrá. Podle názvu jsem si ji spletla s jiným případem a tak jsem si byla neuvěřitelně jistá, že vraha znám a až teprve po pár stránkách jsem si uvědomila, že je to jiný případ, u kterého si padoucha ale opravdu vůbec nepamatuji. No, další rána novinami po čumáku. To mě naučí fandit si dopředu. Ovšem ale musím říct, že mě autorka i přes svoji snahu nedokázala nikdy tak úplně svést ze stopy. Je tu vidět i velký rozdíl v pojetí postav na dlouhou štaci mezi těmi literárními a těmi seriálovými. Murdochova sousedka na televizní obrazovce není vůbec sousedka a zatímco její vizuální syn nás ohromuje jakousi dávkou dospělosti a smíření se s tím, že nemá otce, v knize je to do jisté míry pěkně protivné dítě, alespoň podle názoru detektivova, které však má občas i své světlé chvilky. Murdochův velitel je docela protivný člověk a s patoložkou se blíže seznámíme nejspíše až naprší a uschne. Ale i přes to všechno jsem nikdy neměla v úmyslu příliš těžit ze seriálu. Plně jsem se oddala původní verzi na papíře a až na druhou kolej stavím práci filmařů. Nejzábavnější mi pak připadala scénka u zubaře, kdy probíhalo dilema mezi opiem, rajským plynem a (asi) morfiem. Ten výjev naprosto vysmátého Murdocha po zákroku, kdy nevěděl co mluví, mě neuvěřitelně naladil na notu celého příběhu. Co je velkým plusem, tak spekulace o víře, vyznání a vůbec náboženství, které v detektivově životě hraje značnou roli. Ale i tak je psychologie postav poměrně chudá, což ovšem není nic, přes co by se nedalo tak úplně přenést.... celý text

Červenomodrý Metuzalém 1970, Karl May

[079/11] Už je to nějaká doba, kdy jsem naposledy narazila na tak neuvěřitelnou nechuť nějakou knihu dočíst. Ten odpor brát svazek do rukou a to přemáhání a nucení se to dočíst. Trvalo mi to více jak týden a do bodu zlomu jsem se dostávala jen stěží po maximálně pěti stranách. Trpěla jsem. A trpěla jsem do jisté míry dobrovolně, protože nerada nechávám knihy rozečtené ať jsou sebehorší a navíc… navíc bych si to bez zaklapnutí poslední stránky nedovolila vůbec hodnotit. Trpěla jsem neuvěřitelně těch prvních cca padesát stran. Rvala jsem si vlasy a okusovala dřevěnou desku stolu. Sebezapření, děcka. Sebezapření dělá divy. Obtížný slovosled, kostrbatý jazyk, nudné popisy i toho nejprťavějšího knoflíku a té nejnepatrnější uvolněné nitky na vnitřním švu pravé lakýrky. Neuvěřitelné, jak někdo mohl zezačátku věnovat popisům postav celé stránky, celé dlouhé odstavce a později se na to úplně vykašlat a sem tam se jen zmínit - aby se neřeklo - o přibližném věku, výšce a nebo váze, případně kdo měl a nebo neměl knír. Zatímco u příběhů z prostředí Indiánů se vydáváte z Německa na západní část vznášející se vesmírné koule, která vlastně ani není kulatá, tato kniha patří do kapitoly východních zemí. Čína. Čína se zmínkami o kultuře a zvycích. Používání tamních slovíček a výsměch lidem, kteří si myslí, že Číňan rovná se hong-kong-king-kong-ping-pong a lapsang souchong. V tom posledním by sice měli pravdu, ale jinak mi takoví jedinci vždy zcela dobrovolně už u prvního setkání řeknou, co mi to za vola zase jednou zkřížilo cestu. No nic… Zbytek knihy je takový… průměrný až lehce podprůměrný, takže se to na tři hvězdy hodnotit ani nedá. Děj není nijak zvláštní a konec je odbytý až nehorázně. Celé je to vystavěno na neuvěřitelné náhodě, že náhodou potkávají zcela nevědomky všechny, které mají přivést do Německa a nemusí se pro jejich odvezení nijak zvlášť snažit. Vše se opakuje ve stále stejných cyklech. Odehraje se jakési povrchní drama, pak si promluvíte s nějakou novou postavou prostřednictvím Metuzaléma a dozvíte se to, co se dalo čekat, že je to ten či onen a že ho vlastně hledáte. Všichni si popláčou, padnou si (skoro) do náručí a najednou jsou všichni nejlepší přátelé až do skonání dnů jejich a nebo zemského jádra. Je to céčková kategorie. Autor se upsal a i na svou jakousi standardní naivitu se stal naivní nadstandardně.... celý text