pet-kyval přečtené 211

Dítě mrtvého boha 2009, Barb Hendee

[111/11] (ebook) Konečně mohu definitivně uzavřít celou sérii a oddechnout si. Putování to byla dlouhá, úmorná a rozhodně to celé nepředčilo má očekávání. První kniha byla vcelku dobrá a na rozjezd dostačující, ovšem, ani na jednom z pokračování, není vůbec poznat nějaký autorský posun a nemyslím si, že tato dvojice by ve své tvorbě měla i nadále pokračovat. Text se opakuje, odstavce se opakují, popisy se opakují a charaktery nevyvíjí. Navíc je celková zápletka dosti primitivní a nejednou jsem se ptala sebe sama, proč se vlastně ta parta kreatur ze všech koutů světa courá po kontinentu někam do zasněžených hor. Odpověď? Pro hrozně nebezpečný artefakt, aby zase jednou nesmrtelní hrdinové spasili svět. Problém je ovšem v tom, že, kdyby pro něj nešli, nikdy by ho nikdo ani nenašel a svět neohrozil, protože všichni zlí upíři jsou tak neschopní, že jednoduše do hor neumí vyšplhat sami a bez vodící fenky s hysterií jí vlastní. Mohu se na to dívat z úhlu jakého chci, ale ‘Dítě mrtvého boha‘ není vůbec dobrá kniha. Na závěrečný díl je neuvěřitelně utahaná, opět nám jsou opakovaná fakta, která nejsou vůbec podstatná pro (ne)postupující děj a tak nějak celý autorský styl je ospalý až ku zívání. Postavy nesrší sympatiemi ani vtipem a opět přehrávají, což je myslím na literární charaktery skoro až podivné. Autoři své postavy jednoduše nezvládají, přerůstají jim přes hlavu a v domnění, že dělají správnou věc, je napsali jako ty největší uplakané ubožáky, kteří kdy po tamním světě chodili. Výbuchy nesmyslného vzteku, nikdo nikoho neposlouchá, stále se všichni hašteří a přitom nikdo z nich ne a ne chcíp… umřít. Nikdo totiž není nepostradatelný a nikoho čtenář nemůže se šokovaným zjištěním oplakávat, protože se jich autoři jednoduše nemohli vzdát. A že já ty postavy až nenáviděla a to do jedné. Epizodní a ani ty hlavní. Bylo to úplně jedno. Magiera je hloupá, úzkoprsá a výbušná mrcha, která nikdy nepoužila to nad krkem a místo toho se ohání jen svaly a svou černookou stránkou mutace, která oplývá agresivitou, až za hory sahající. Brání se své přirozenosti a tím jen ostatním ztrpčuje bezohledně život. Leesil je jednoduše hlupák, který neudělá to nejrozumnější jenom proto, že je podle něj celý svět zkorumpovaný a všichni s ním jen manipulují pro svůj vlastní prospěch. Wynn je ukňouraná slepice, která by byla ráda světačkou, ale jednoduše na to nemá a ani jako tlumočnice, kromě elfštiny, zrovna moc neexceluje. (A to zná kolem 15 jazyků.) Chap je jen hloupé psisko, které nikomu nic neřekne, vše provádí polopaticky a jako magické stvoření se jen tak tváří, aniž by něco opravdu pořádného předvedl. Salónní triky mě už dávno totiž do extáze nepřivádí. Welstiel je sebestředný praotec všech rádoby zlých, což by se od padoucha dalo čekat, ale on to provádí tak hloupě, že je spíše parodií na antihrdinu. Rozklepaný dědek s upíří dlouhověkostí, který je posedlý experimenty a mocí. A nakonec jeho poskok Chane, který by se svou směšnou a „všemi odsuzovanou“ láskou jednoho až umořil a dostal na umrlčí prkno. Nemohu se zbavit pocitu, že by z toho celého šly sepsat knihy tři, možná i pouze dvě. Námět moc silný není, originální scény to celé postrádá a vlastně kromě slámy čouhající z každé druhé řádky, aby nás náhodou neofoukl průvan, není co číst. Na tolik stran je to docela div, ale jediné, o čem se ve většině knih opravdu píše, jsou popisy gestikulace, které nejsou vůbec nutné a vysvětlování toho, kdo co řekl. Jeden rozhovor si přečtete třeba i pětkrát, protože hrdinové to neumí vyřešit hned napoprvé. Pak se ještě dozvíte spoustu příkazů, proti kterým samo sebou stále ten oslovený dotyčný bude protestovat a nakonec si přečtete pasáže s akcí, kterou když rozdělíte mezi těch XX nedůležitých postav, zbude vám, že každý sám za sebe do nepřítele jednou kopnul a to je asi tak všechno. Bude zkrátka lepší, když autoři pověsí spisovatelské touhy vysoko na hřebík a zkusí se věnovat daleko záslužnější práci. Třeba trhat vstupenky v kině. Že by se totiž jednalo o kdovíjaké kvalitní přispění do fantasy literatury, to by mohl říci pouze blázen. Slovní zásoba chabá, neoriginální pojetí akce a každá druhá věta začínající jménem některého z hrdinů, to je totiž právě to, co tento žánr tak nechvalně proslavilo. Kdyby alespoň ta jména byla jednoduše čitelná, ale tolik elfů s tak hloupými jmenovkami, to jsem už hodně dlouho nečetla a raději je rovnou přeskakovala. A řeknu vám, o nic jsem nepřišla a i tak se v textu orientovala.... celý text

Exorcista – Souboj s ďáblem 2009, William P. Blatty

[007/12] Kdo nezná ‘Exorcistu‘, jako by o klasickém hororu vůbec nic nevěděl. Alespoň tak jsem to párkrát slyšela od upřednostňovatelů tohoto žánru a také to pro mě byl jeden z důvodů, proč jsem nechtěla vidět film ještě před tím, než si přečtu knihu. A jsem spokojena. Sice se podle zvěstí jak film tak i kniha drží na velice vysoké úrovni a vzájemně se nijak zvlášť konfliktně a rozpory nekříží, ale pokud mám možnost nejdříve číst předlohu, rozhodně nemám nic proti a film dočasně vynechat. Každopádně je tohle opravdu kvalitní dílo, které určitě stojí za přečtení. Sice jsem se nedokázala patřičně dostat do atmosféry opravdového hororu, ale to je, předpokládám, také tím, že kniha už má nejefektivnější léta dávno za sebou a to co je v ní napsáno, jsou informace poněkud zastaralé a neaktuální. Nepopírám existenci jednotlivých duševních chorob, protože to by bylo čiré šílenství, ale v jednadvacátém století, kdy o podobných problémech lidské mysli člověk slýchá málem v matčině lůně, je to trošku… obyčejné a nijak zvláště působivé. Každopádně jsem snad poprvé ocenila latinské větičky, protože konečně vím i bez nutnosti překladače, co že to tam ten okolárkovaný černý vzadu mluví. Charaktery jsou vybrány a udělány dobře, i když snad trochu ploše a občas postrádají hloubku. Sice jsem se nedokázala příliš vcítit do vztahové situace mezi matkou a dcerou, ale jinak jsem byla hlavně spokojená. Služebnictvo, které se pod jakousi imaginární rouškou šera potlouká po domě. Policista, který neuvěřitelně silně připomíná poručíka Columba a z povzdálí pozoruje podezřelý dům plný lidí. Kněz, který je přesvědčen o tom, že exorcismus a vymítání ďábla jsou jen temným odkazem minulosti a vše jde vysvětlit vědecky. Je to zvláštní směska charakterů a dohromady to funguje opravdu dobře, ale nemohu si pomoci a říci, že plnohodnotně mě to nepřesvědčilo. Některé scény bych úplně vystřihla. Hlavně ty, ve kterých se pouze mluví a člověk se nedozví nic převratného. Jenže to jednoduše nejde, protože v té době to určitě splňovalo svůj význam a autor přeci jen nemůže za to, že jeho dílo není tak úplně nadčasové a přizpůsobivé době. Co jsem ovšem nečekala a svou zajímavostí mě překvapila, byla slovní zásoba dívenky posedlé ďáblem. Ostrost, přímost, drzost a sprostota. Žádná cenzura. Některé pasáže jsou poměrně hodně odvážné, zvláště v okamžiku, kdy si čtenář uvědomí, že se to vše motá kolem skoro ještě dítěte. Kolem někoho, kdo ještě plně nedozrál ani do té puberty. Cítila jsem ty zvratky, krev a hnijící výkaly. Viděla sešklebenou tvář a sliny stékající od úst. Podrápané ruce a řemeny na zápěstích. Matku ztrápenou žalem a nevěřící Tomáše. Opravdu u mě zase po dlouhé době zafungovala neuvěřitelná představivost, ale ať jsem dělala, co jsem dělala, nedokázala jsem se bát a to mě mrzí asi nejvíce. V takových okamžicích totiž lituji, že jsem se, alespoň na dobu přečtení této knihy, nemohla přehoupnout v čase do tehdejšího období prvního vydání a prožít to pořádně. Jenže s tím se nedá nic moc dělat. Určitě si odnáším docela silný zážitek, ke kterému se ještě někdy vrátím. Je to zábavné, čtivé, zajímavé a pro někoho to bude třeba i informačně hodnotné. Jen bych chtěla trošku svižnější tempo a možná větší emocionální hloubku, ale jak už jsem řekla, jinak jsem hlavně spokojená. Jen je škoda, že podobných knih autor nenapsal víc a nebo naše nakladatelství nejsou ochotna je vydat. PS: Mám takový poznatek k jedné pasáži (str. 134): ,... narozený 20. dubna 1927 v Curychu ve Švýcarsku. 7. srpna 1941 se oženil s Willie, rozenou Brownovou. Dcera Elvíra, narozená 11. ledna 1943 v New York City...' Jestli to tedy chápu dobře, bylo mu 14 let, když se ženil a v 15 měl první dítě se svou ženou. Nedá se tedy říci, že by to byl sňatek z donucení a v tehdejší době snad už neexistovalo povolení manželství nezletilých bez důvodu.... celý text

Polibek upíra 2011, Susan Goggins

[008/12] Jak jsem předpokládala, skončili jsme v Anglii. Sice nechápu, proč tomu měla předcházet nesmyslná a z geografického hlediska nelogická výprava do Ruska, ale budiž. Zřejmě jsou severské končiny natolik lákavé pro upíří tématiku, že si autorka nemohla odpustit alespoň drobnou zmínku a krátkou opékací pasáž na tzarských polích. K mému potěšení se pisatelka opět umírnila v přemrštěném projevu svých sexuálních tužeb a vášní. I když se tomu nevyhnula úplně a kromě jedné scény to bylo zase postaveno do chladného, odměřeného a naprosto nezajímavého ražení, dalo se to ustát docela dobře a konečně jsem se navrátili k samotnému příběhu. I když… jak se to vlastně vezme. Materiálu, který byl použit na druhou a třetí knihu, je neuvěřitelně málo. Pořádný autor by z toho dokázal sice vytěžit pouze jednu knihu, ale zato by ji určitě důkladně okořenil thrillerovým napětím. A tak se Susan G. nedokázala odprostit od neustálého omílání a papouškování dávno známých faktů a logicky odvozených závěrů. Bylo to mírně unavující, ale přeci jen to ve mně nevzbudilo takové zoufalství a beznaděj, jako ‘Upírovo tajemství‘, které kromě bezduchého sexu nemělo opravdu co nabídnout. Co se charakterů týče, vcelku nikam jsme se neposunuli. William naivně věří všemu, co mu kdo nabulíkuje a až když dostane desetkrát novinami po čumáku, za svou hloupou víru ve věrnost a oddanost, konečně se vzpamatuje a zachová se jako právě TEN velký upír. Celé jeho chování je podivně křečovité a už dávno nepůsobí jako ten stovky let (ne)mrtvý nemrtvý, za jakého se dal považovat v knize první. SPOILER: Bohužel, jeho víra v genetickou soudružnost je podle mě zvláštní. Pokud rodič své dítě neviděl dobrých pět set let, jeho emocionální pouto musí opadnout a to mi zkrátka nikdy nikdo nevyvrátí. Zvláště otcové nemají povětšinou ke svým dětem tak trvalý a neochvějně stabilní vztah. Naopak Jack dostal prostor v nové, vůdcovské, sféře. Na jeho bedra je mu svěřena kontrola celého Savannah a konečně dostane příležitost také ukázat, že umí i něco jiného, než jen vše přivést do pekel. Bohužel, veškerá akce, která mohla být z problému s vlkodlaky vařícími pervitin vytěžena, je postrčena do ústraní a autorka jen dokazuje, že nemá smysl pro napětí, dramatičnost a už vůbec ne akční scény. KONEC SPOILERU. To, že někdo skočí sem, otočí se tam a kopne tuhle, to se opravdu za akci považovat nedá a jen to svědčí o mnoha jiných aspektech. Proč se ženy bojí ty stále stejné romantické větičky okořenit i něčím víc, tomu opravdu nerozumím. Mozek na dlažbě, vyhřezlá střeva, prokopnutý hrtan a rozšklebené tepny stříkající krvavé gejzíry všude kolem… ne, to se od nich opravdu čekat nedá, protože dělat z upírů nestvůry není romantické a chudák ‘Nosferatu‘ se se svou pleší, pizizubovským úsměvem a dlouhými prsty může jen nespokojeně otáčet v černobílém hrobě dob minulých. ‘Polibek upíra‘ se může pyšnit jedním z mnoha otevřených konců, které mohou na světlo světa přivézt další a další pokračování s našimi hrdiny v přední linii. Bohužel, nepřipadá mi, že by bylo o co stát a tak nechme autorčin psací stroj raději odpočívat někde v pokoji. I když jsem jí původně docela věřila, zas a znovu jsem se přesvědčila o tom, že pisatelky tohoto ražení jsou jednoduše nepoučitelné. Na druhou stranu se mi ovšem líbil ten docela netradiční konec, ale poslední pasáž bych úplně vynechala. Navíc, zlo vlastně vůbec nebylo poraženo, i když se to na první pohled může tak docela zdát.... celý text

Upírovo tajemství 2011, Raven Hart (p)

[006/12] Tak jsem se těšila, že si přečtu pokračování plné touhy po pomstě a pronásledování po „vzdáleném“ starém světě. Prolínání se s minulostí a obrovskou tragédii. Trošku té pánské bezohledné akce na pěsti a vysoké kopy, případně nadpřirozené síly. Ale to vše je nakonec pouze v minulosti vzdálená představa, která se opět nestala realitou a já se zase můžu potupně zastydět, že jsem něčemu takovému dávala naději na alespoň průměrné pokračování. Když jsem četla na počátečních stranách o první souloži, nevěnovala jsem tomu pozornost, protože takhle zkrátka začínají pokračování podobného typu knih docela často. Vlastně je to ve valné většině takovým nepsaným pravidlem. Když jsem o souloži četla podruhé a to ve velmi krátkém rozpětí, začalo mi pocukávat oko pod návalem podezřívavého tiku. Když jsem se ovšem dostala do první třetiny a kromě toho sexu se opravdu VŮBEC nic nedělo, bylo mé hodnocení zvoleno už téměř definitivně. Nechápu to. Autorka, která dokázala navrátit první knihou upíry do klasických kolejí v doprovodu s jen lehce absurdním nádechem voodoo a která si nastavila děj na hezky průměrné počtení, to celé zavrhla jednotvárným šoustáním (jak sama překladatelka několikrát napsala) a mně z toho všeho jen spadla čelist. Ne z údivu, protože popisy nejsou nijak originální a stereotyp by se v nich dal docela dobře krájet, ale z té blbosti, která sálá ze všech temných koutů. Charaktery se mi zprotivily. Ti, kdož působili jako staletími ověnčení moudří tvorové, najednou začali podléhat hysterii, stali se z nich sobci a sebestřední blbové a jediné co je zajímalo bylo, aby na jejich samičku náhodou nenarazil sosáčkem jiný sameček. Bezmyšlenkovitá sbírka popisů těch nejprimitivnějších pudů po genetickém zachování sebe sama a ješitnost, za kterou by v reálném životě byl každý nenáviděn a opovrhován. Nové charaktery nepřinášejí kupodivu nic nového. Záporní jedinci nemají vůbec negativní auru kolem svých škodolibých hlav a když náhodou někdo zařve a nebo naopak vstane z mrtvých - tím či oním způsobem - je to docela… no, netýká se to nikoho důležitého, takže smuteční tryznu uspořádáte jen ztěží. Celá kniha je jen o smilstvu, mluvení, smilstvu, mluvení, smilstvu, mluvení a smilstvu. Sem tam to naruší nějaký projev nevyzrálých a docela pubertálních emocí a nedůstojné zesměšňování sebe sama. Akce není skoro žádná a spíše se jedná jen o kohoutí zápasy o největší hromádku odpadků z polní kuchyně. Jediné, proč nedávám odpad, je nechtěné vyvolání zombie a vůbec vše kolem jejího včlenění se do běžného života. Bohužel, její funkčnost není vůbec využita. Další věc je pak posledních pár stran, které dávají nepatrnou naději, že konečně ve třetím dílu vypadneme z (ne)mrtvolami přehuštěného Savannah a koukneme se do (nejspíše) Anglie. Jistě, bude to kýč a doufat v solidní ukončení je marnost nad marnost a o sto stran chudší rozsah napovídá mnohé i bez přečtení, ale když už jsem to jednou rozečetla, měla bych to i dokončit. Přece jen, nemůžu nechat naše „hrdiny“ skučet v tak blbé situaci někde na pobřežním molu. Takže na zubatou příště.... celý text

Šerá hlídka 2005, Sergej Lukjaněnko

[005/12] Ani po opětovném (třetím) přečtení mě tato kniha nedokázala zklamat. V sérii ‘Hlídek‘ je bezesporu tou nejlepší a nejpropracovanější. I když mě už nedokázala vyloženě ničím novým překvapit, právě díky té důvěrné známosti jsem se dokázala zase a znovu plně ponořit do světa Jiných a opět se nechala unést tou docela příjemnou myšlenkou, že by něco tak fascinujícího a vcelku dobře uvěřitelného, mohlo skutečně existovat. Navíc se tam občas dá narazit na lehký humor, který jen podporuje celkovou atmosféru a přirozenost textu. ‘Šerá hlídka‘ je dobrá především proto, že ačkoliv je jako všechny ostatní knihy rozdělena na tři části, jejich vzájemná návaznost je o něco více propracovaná, než tomu bylo v předchozích knihách. Pouto je daleko pevnější, přímější a souvislosti plynule rozprostřené, i když mám takový dojem, že úvodní část je o něco slabší. Navíc mi připadalo, že si s tím vším autor tak nějak pečlivěji pohrál. Zatímco předešlé svazky byly… spíše toho zábavnějšího rázu a dala se v nich najít jistá pocitová nadsázka, třetí kniha se zaobírá fiktivní variantou světa převážně do hloubky. Jsou zde úvahy zaměřující se především na téma odůvodnění existence Jiných. Je zvláštní sledovat, že oni sami vlastně ani neví, čím jsou a za jakým účelem funguje jejich nadpřirozená schopnost manipulace se šerem. ‘Noční hlídka‘ se zaobírala především stranou dobra. Dala jí možnost ukázat se v tom nejlepším možném světle a představila nám hlavního průvodce celým životním příběhem jednoho Jiného. ‘Denní hlídka‘ pak tvořila jakýsi protiklad, který nám měl objasnit, že ani temnota není tak úplně definitivní a absolutní tma doopravdy neexistuje. Každá ze stran tedy má své klady, ale i zápory. Jedni jsou obdařeni větší a druzí menší dávkou ušlechtilé morálky, ale ve své podstatě se skoro vůbec neliší. A pak tu je ‘Šerá hlídka‘, která se ujala povinnosti ukázat i to, že tma a světlo se ve skutečnosti musí kombinovat, aby bylo docíleno kýženého a opravdového efektu. Je nám ukázána spolupráce a schopnost soužití mezi přirozenými nepřáteli a dostáváme možnost celé to dějství zhlédnout i ze strany třetí, která nám není zrovna často autory předestírána. To celé určitě podporuje neuvěřitelná čtivost a ten fakt, že i záporní hrdinové jsou čtenáři sympatičtí. Nic není tak úplně černobílé, jednostranné a jednoduše vysvětlitelné a přiznávám, že ne vždy jsem s Antonem plně souhlasila a respektovala jeho názor. Občas mě zaujal Zavulon, který má v povaze neuvěřitelně bezcitně a s lehkou úklonou obětovat své pěšáky. Oproti tomu Geser, i když občas dělá pěkně odporné podrazy, se umí medovou řečí ospravedlnit a ukonejšit počátky hněvu. Vše pak končí ujištěním, že to celé bylo pouze pro plnění dobra. Světlana je zuřivá matka, která se nebojí rozcupovat kdekoho a Naďa… zatím je to jen prcek, ale co se tak pamatuji, dokáže svou jinakost v ‘Poslední hlídce‘ docela dostatečně. Jen je škoda, že Olga byla odstavena na vedlejší kolej.... celý text

Vyhlídka na věčnost 2011, Jiří Kulhánek

[004/12] Na další knihu pana Kulhánka jsem se docela těšila. Po zkušenosti s předchozím ‘Stronciem‘ jsem se ovšem nedokázala zbavit jisté skepse, která se ve výsledku dočkala částečného přehodnocení a přeformování na věšteckou předtuchu. Zjevně se tento autor dostal do bodu, kdy z neznámých důvodů ztratil svůj osobitý humor a jen opravdu těžce ho získává zase zpátky. Je to škoda. Klidně ať vymýšlí další absurdní „zápletky“, ale ať se mu, PROSÍM(!!!), vrátí konečně ten pořádný humor. Prvních padesát stran jsem byla zmatená. Přeskakování z místa na místo, neznámý neidentifikovatelný hlavní hrdina s ne zrovna sympatickým charakterem a nastalá situace, do které je čtenář vhozen dočista nahý. Postupně jsem se ovšem rozkoukala a začala se těšit na příjemný zombie masakr při šálku čaje. I když jsem občas trošku zle protáčela oči v sloup a usmívala se nad laciností, která i přes zvolený žánr není autorovi příliš vlastní, říkala jsem si, že na ty tři slabší hvězdičky to má. Ale… Pak se to tak nějak začalo zase zamotávat a já byla ještě více zmatená. Nastala HODNĚ divná bitva před kostelem, ze které jsem vůbec nic nepobrala a nepřehledné popisy akce mě vůbec nedokázaly vtáhnout do nastalé situace. I kdyby tam všichni umřeli, bylo by mi to vlastně jedno a postavy z minulých knih jsem vnímala čistě jako znásilnění a zprznění charakterů pro nefungující nové nic. Navíc si Tobiáš, i přes těch pouhých pár slov, nebyl vůbec podobný. V ten okamžik jsem jednoduše začala litovat peněz. A pak přišlo nechtěné utrpení. Utrpení, v podobě ne-u-vě-ři-tel-ně-zdlou-ha-vé-ho-po-pi-su-ja-ké-si-pří-pra-vy-na-se-be-vra-že-dnou-mi-si-do-pek-la. Jednoduše zabijácká nuda, kterou jsem už VŮBEC nečekala a na kterou jsem jen těžce sbírala další sílu. Jenže ještě stále, alespoň co se tak vzpomínám, jsem nebyla ani v půlce knihy a tak jsem neztrácela tu malinkou naději. Nelitovala jsem. Pomaličku se to začalo rozjíždět. Samotná výprava v hlubinách pod patou Vesuvu byla jen zahřívací kolo, od kterého jsem s napětím čekala nějakou směšnou pasáž při kontaktu s mrtvými dušičkami či převozníkem. Bohužel, nic. A že se tam přitom dalo vykřesat hodně hutného humoru. Mávla jsem nad tím rukou a už nic neočekávajíc jsem četla dál. Když se ukázala Karolína, konečně se začalo něco dít. Příběh dostal na lehkosti, vtipnosti, drsnosti a vůbec jsem začala čuchat nějakou tu kulhánkovštinu. Dokonce jsem se sem tam usmála, i když se to celé tak nějak na chvíli cyklicky zaseklo a malé americké dítě začalo působit protivně, vše zkrátka zachránila Karolína, která to celé rozjela až po návštěvu ostrovů. Konec pak byl zase slabý, docela hektický a měla jsem z toho vůbec pocit, že autor nevěděl jak to celé ukončit s grácií. Definitivní rozlučka se až příliš shodovala s ‘Nočním klubem II‘ a celé to bylo trošku moc sladké. Nakonec tomu ale ty čtyři dám, i když jsou neuvěřitelně slabé a nad hranicí to celé snad drží jen ta představa, že všichni špatní skončí v pekle a hlavně ti, kteří na peklo věří. Ten karabáč nad Kulhánkem se u mě trochu zmenšil a tak uvidíme, co dalšího si vymyslí. (Jestli vůbec něco.)... celý text

Souboj 2009, Lisa Jane Smith

[003/12] (ebook) Takže si mohu odškrtnout další romantickou upířinu ze svého seznamu. Zatím jsem z této série přečetla pouze dvě knihy, ale čím dál postupuji v „ději“, tím větší mám pocit, že jsem našla základ pro všechny ty ságy, které teď obléhají knižní pulty. A je jedno, jestli to je o andělích a nebo upírech, démonech či čarodějích. Pokud to je jedna z „předních“ romantických knih s mysteriózním nádechem, které okupují aktuálně knihovničky mladých dívek, v každé z těch knih je nějaká scéna z této série. Pominu Stmívání, kterého si určitě všiml každý druhý, ale co třeba série s dívkou jménem Nora Grey, která očividně vyčerpala celou scénu s namáhavým hledáním tajného deníku a schováváním se na střeše. Ne, neporovnávám tyto rozdílné práce a ani to nebudu zkoušet, jen upozorňuji na to, že tohle se mezi slušně vychovanými autorkami nedělá. A teď k samotné knize. Vcelku jsme se nikam neposunuli. Celé to vypadá, jako by to byly scénáře k jednotlivým dílům jednoho nekonečného seriálu, kde se prvních pět epizod nikdy nic neděje, což nás vyjde na takových pět set stran a tak mohu ještě dlouho marně hledat nějakou tu pořádnou scénu. Dlouhé rozjímání a přemítání o pocitech, citech a emocích. Obavy z toho, že vřelá náklonnost bude pouze jednostranná a neopětovaná a že naše hrdinka zůstane na ocet až do konce svých dnů. Když se pak ukáže, že ten hřejivý pocit byl vzájemný už od prvních chvil a že i on to cítil stejně takřka okamžitě, dostáváme se k jedné jediné otázce: ,Kousneš mě ty a nebo si to mám nechat udělat násilím od někoho jiného?‘ Jaká je odpověď snad psát nemusím. Naše hrdinka se vcelku nikam neposunula, což se dalo čekat, když na sebe knihy navazovaly v tak krátkém sledu. Autorka píše stále stejně, nijak se slovní zásobou nevyvíjí, což se dalo rovněž čekat. Hrdinové se postupně stávají jednotvárnými, nezáživnými a i ti, u kterých jsem s malilinkatou nadějí očekávala, že se projeví jako něco víc, zklamali. Všichni jsou takoví obyčejní a ani ti upíři nedisponují speciálním šarmem a schopností zapůsobit. Že bych z jejich rádoby romantického cukrování poklesla v kolenou, toho se nikdo nedočká, protože na to jsem až příliš cynická. Ale ještě stále to není odpad. Neumím to hodit na úplné dno odpadkového koše, polít benzínem a zapálit plamenometem, protože mě to ještě stále nenaštvalo a ani neunudilo k smrti. Je to dobré na to, když chce člověk na půl hodiny odhlédnout od skript, věnovat se chvíli nemrtvým seladonům, úplně vypnout a zasmát se nad naivností ušlého mládí. Chtěla bych mít zase většinu takových problémů, jako hlavní hrdinky této literatury. Každopádně je ta kniha v okamžiku, kdy chcete filozoficky rozjímat, ta nejhlubší a nejtemnější část Tartaru, jakou lze pod povrchem zemským vůbec najít. A pokud nechcete, aby jste trpěli stejně jako ti staří Řekové tam dole, vykašlete se na to a jděte raději spát.... celý text

Deset malých černoušků 2009, Agatha Christie

[002/12] ‘Deset malých černoušků‘ a ‘Není kouře bez ohýnku‘, to jsou mé dvě favoritky z pera této velice dobré spisovatelky. Neříkám, že je geniální a neomylná, protože to opravdu není žádný autor, ale rozhodně má své nepopiratelné kvality na velice vysoké úrovni, které se jí nedají ani v nejmenším upřít. Nemám s ní sice moc zkušeností, ale k podlehnutí pisatelskému kouzlu není třeba mnoho znalostí v oblasti jejích děl. Škoda jen, že nemám po ruce více jejích knih, protože není až takovým pravidlem, že co spisovatel detektivek, to logická a - i když občas těžce - odhalitelná zápletka. Spousta autorů totiž mlží a bojí se napovědět, aby náhodou nějaký kritik nenapsal, že věděl kdo je vrah už od prvních řádků a tím pádem kniha nestojí za nic. Těším se tedy, milá mrtvá dámo, na další setkání s vaším takřka nesmrtelným mozkem. Tato kniha je bezesporu výjimečná. Neexistuje detektiv, který by nás postupně provázel příběhem a neexistuje všudypřítomná britská policie. Vše se odehrává v pouze úzce uzavřeném okruhu navzájem si cizích lidí, kteří postupně podléhají děsuplné paranoie, případně smrtelné křeči. Jeden padne támhle, druhý tudle a třetí někde za kopečkem, ale čím více mrtvých a méně živých se po Černochově Ostrově pohybuje, tím větší úzkost, stres a psychický nátlak padá na jejich hlavičky. Rozhodně to není strašidelné, ale autorka nám zde krásně ukazuje i svůj smysl pro dramatičnost. Někoho si oblíbíme a někoho naopak vůbec. Držíme palce a nebo přejeme nějakou tu kuriózní smrt. Nikdo neví, kdo další padne za oběť „vyšinutému“ maniakovi s vražednou choutkou jakési „paní Pomsty“ a nikdo neví, kdo je vůbec ten vrah. Přitom, když se ohlédneme zpětně, plácneme se do čela jak smysluplné a logické to vlastně všechno je a že nám autorka poskytla, i když spíše ve slovních hříčkách, i pár těch nápověd. Nejvíce mě asi zajímalo, jestli bude schopna zahrát tuhle partii v mezích oné říkanky o černoušcích. Myslím, že se jí to povedlo velice dobře, i když nad něčím malým bych tam snad přivřela jedno oko. Vzhledem k tomu, že se například živí medvědi budou na relativně malém a lidmi navštěvovaném ostrově hledat těžko, řešení bylo nasnadě. Vcelku mě kniha velice nadchla a až do posledních kapitol mě vůbec nenapadlo, kdo by za tím vším mohl stát. Smekám před autorkou a jejím důvtipem. Holt někdo na to má a jiný nikoliv.... celý text

Veronika se rozhodla zemřít 2000, Paulo Coelho

[001/12] Těžko říct, co se odehrává v myslích bláznů, ale Paulo Coelho si na toto téma troufnul. Jestli je pravda to co píše a opravdu byl třikrát v sanatoriu pro duševně choré, nevím proč, ale tu zkušenost mu závidím. Vlastní úhel pohledu podložený zkušeností dokáže dát knihám neuvěřitelnou živost a pravdivost. Vlastní zkušenost toho dokáže hodně, ale tím nechci nabádat, aby autoři thrillerů začali zabíjet kolemjdoucí a hrát si s policií na kočky a zloděje sýra. Každopádně kniha ‘Veronika se rozhodla zemřít‘ má své specifické kouzlo. Četla jsem ji už podruhé a tak to na mě nemělo ten kýžený efekt, ale i tak mě to opět bavilo. Vždyť to je už dobrých devět let, kdy jsem to četla poprvé. Bohužel teď na Veroniku pohlížím s rezervou a odstupem, už mi její odvaha či zbabělost vzdát se drahocenného života nepřipadá tak fascinující. Ale i tak základní myšlenka o tom, že když se člověk dostane pod tlaku a do presu, chce o život bojovat sebevíc, zůstává. Člověk je vůbec zvláštní tvor a kolikrát se chová úplně stupidně. Ale takoví zkrátka jsme. Zajímavé na této knize je, že se autor nevěnuje jen Veronice, ale i jiným lidským osudům. Je zvláštní, že jsem se na to vůbec nepamatovala a myslela si, že to vše bylo jen a pouze o ní, ale ne. Člověk si tu přečte o několika pacientech, kteří měli každý jinak pohnutý osud. Někteří zůstávají proto, že se jednoduše chtějí stranit ostatních a jiní zase proto, že je tam, za zdí sanatoria, vlastně nikdo a nic nečeká. Je to v podstatě hrozně smutná kniha, ale určitě se tam dá najít i pár hezkých podnětů zaměřených na lidskou morálku a davovou schopnost sdílet společný názor, byť špatný. Daleko více jsem si tentokrát ovšem všímala narážek na trošku naivní vnímání světa a života. Poprvé mi to vůbec nepřipadalo, ale i tady se hodně autor zaobírá vírou v ostatní, v sebe a vůbec vírou v to něco. Není to ovšem přehnané, vybráno je to celkem vkusně, i když pasáž o překrucování právních zákonů a pouček ve prospěch Boha a škodu lidstva, to mě i přes svou krátkost docela nudilo. Jinak se kniha čte dobře, přeskakování z osoby na osobu je plynulé, neagresivní a text je velice snadné vnímat. Je to kousek, který nepotřebuje náročného čtenáře a z knih od Coelha je rozhodně jedna z mála, které za něco opravdu stojí a mají v sobě literární sílu a jistou kvalitu.... celý text

Metro 2033 2010, Dmitry Glukhovsky

[101/11] (ebook) Zbytečně dlouhý komentář, ale nějak jsem se neudržela, když teď dočítám knihu jednou za uherský rok. Ruští autoři jsou pro mne něco speciálního, luxusního a z nějakého důvodu mi jejich klasikové i nováčci v této krásné profesi připadají nehorázně často fascinující. Glukhovsky mě ovšem zklamal. Jeho chlapec odchovaný skomíravým světlem podzemních svítilen je vcelku podobyčejný a nemá vůbec žádný předpoklad pro to, aby se dal považovat za hrdinu. Nejsou na něm žádné výrazné charakterové rysy, žádné vady, nic čím by se dal zlidštit a oddělit od svatých a dokonalých na nebeské hůře. Celou tu dobu na mě působil jen a pouze jako figurína na špagátcích se zabudovaným motorkem z dost špatného vehiklu, která si občas zavrčí a upšoukne z výfuku, zasmradí dva metry krychlové a tím veškerá její aktivita končí. Rozbít kladivem a vyhodit na smetiště. Hrdina neustále ztrácí věci a pak dostává nové, jako by byl na předních místech seznamu každé charity, kterých v moskevském metru bezesporu jsou celá kvanta, protože právě v době největší krize se přeci každý bude starat o všechny ubožáky a chudáky co jich v zemi je. Každý občan, soudruh, či bratr Hare Krišny ho bere pod svá ochranářská křídla jako by se znali celé roky a pak zase zmizí tím či oním způsobem a to všechno jen proto, aby se ukázala další nudná a bezvýznamná epizodní postavička a vlila nám do dušiček další a další moudra, která stejně nikdo neposlouchá, což usuzuji z faktu, že jsem si nevšimla nějakého posunu v uvažování heroického Arťoma. Jen kouká do tmy před sebou, stále dokola myslí na to, že musí splnit misi, splnit misi, splnit misi, ... a to ho pak člověk začne nenávidět a posílat ještě do hlubší … tmy. Jistě, jeho neustálé vodění za ručičku od ostatních je jaksi na konci vysvětleno, ale je to tak trapné a ubohé, že jsem z toho byla až naštvaná. Nechtělo se mi to vůbec dočítat, jenomže od rozdělané práce jen málokdy zbaběle utíkám - za poslední roky snad jen dvakrát. Představa, že se vyrojí další nacisté, komunisté, revolucionáři, sabotéři, bezdomovci, anarchisté, brigáda toho či onoho, satanisté, Boha milující bloudi a třeba i klauni na jednokolkách a začnou vykládat své pošahané teorie o čemkoliv a provolávat svou neoblomnou víru, ta představa na mě byla tak moc, že se mi můj přehrávač s ebookem v paměti začal s odporem vzdalovat. Jak já ho mám ráda, ale tohle navždy poznamenalo naše elektronicko-čtecí vztahy. Ne, že by to bylo napsáno vyloženě špatně, styl je celkem dobrý, ale je to nevyvážené a příliš dlouho čekáte na to NIC, které se ukazuje na posledních stránkách. Stále čekáte, doufáte, říkáte si, že to už konečně přijde, že se ukáže ten velký zvrat s horou zeleného žvýkačkového slizu za patami a ono to ne a ne přijít. Žádná velká monstra vyskakující zpoza rohů, stínů, chytající vás za ramena a se smr-t-d-ícím úsměvem vás zabíjející. Nic. Vůbec nic. NIC, NIC, NIC! Když jsem došla za elektronickou stranu 333 a stále se dělo to NIC, začala jsem se marně otáčet za něčím děsivým, abych to alespoň mohla ocejchovat jako horor. Ano, vyprávění o poutníkovi, mágovi či co to bylo, který putoval metrem a složil unavenou šíji na lepenku v opuštěné stanici kudy projíždí pravidelně souprava duchů, to byl sice jakýsi klasický prvek hororu, ale jinak… jinak je to jen takové vykecávání se o nudnostech, které jakože hýbou světem/metrem (mně spíše žlučí) a jsou hrozně důležité pro demokracii, politiku a vůbec všechnu tuhle celosvětovou mánii sjednotit se pod jednobarevným názorem a vlajkou. Pro autora nejspíše velmi důležité a asi tím chtěl sdělit nějakou obrovskou myšlenku, ale řekl toho tolik, že toho bylo až moc. Hlava bolela, oči pálily a ústa zívala. Zkrátka, všeho moc škodí a udělat ze zamýšleného „jakože“ hororu „jakože“ encyklopedii o všech možných názorových uskupeních, která svou částečnou debilitou ohrožují svět, to opravdu ne. Co je na tom tak famozního mi stále nedochází. Neberu tomu to prostředí, které poskytlo perfektní prostor pro tento žánr, ale kde je to využito? Tomuhle tedy neříkám horor. Jediný hlubší smysl, který mi z toho celého tak nějak vyvstává, je možná docela praktická znalost moskevského metra, na jehož mapku se člověk sem tam koukl a díky tomu se teď třeba hned tak neztratí. Ano, jako informace pro cestovatele je to celkem novátorská metoda vštěpování, ale za horor, natož kultovní, bych to nikdy nepovažovala, protože tohle se dá předčítat i dětem, které by stoprocentně zabilo už prvních deset stran smrdících politickými a společenskými názory. Ne ne, tohle není horor, ale přetékající toaleta, která je zanesena neuvěřitelným množstvím věcí, které do ní rozhodně nepatří a to na co byla původně určena tam nikdy nebylo a jen jako místo božské úlevy se to tváří. Zkrátka, kadibouda z MORu.... celý text

Písně z Lesbu 1978, Sapfó

[113/11] Pro mě je poezie jako černá díra. Je nepochopitelná, vůbec mě neláká a nepostrádám ji. Pokud je poezie kvalitní a autor má opravdu v úmyslu sdělit něco podstatného a důležitého, člověk se musí plně soustředit, vžít se do rýmu a pochopit, pro což zkrátka nemám moc často trpělivost. Ale pokud se jedná jen a pouze o primitivní veršovánky zobrazené v dětském rýmu, ptávám se sama sebe: má vůbec smysl něco takového číst? Prohlašuji, že poezie pro mě neznamená mnoho, aťsi je to barbarské. Proč jsem tedy vzala do rukou Sapfó? Ten povrchnější důvod je, že to potřebuji pro své studium a ten druhý je pouze touha po vědění o dosud nejstarší zaznamenané a doložené literátce. Podle všeho tehdy žen psalo daleko více, ale nenapadá mě jediná, o které by se někdo přímo zmiňoval. Sapfó zastiňuje všechny, své studentky i ženy jí vzdálené a kdo ví, třeba někde leží texty druhé velké básnířky a jen na ně sedá prach, protože nejsme schopni určit jejich autorku. Další věc, která je problematická u starých textů je i ten fakt, že pokud člověk nezná alespoň povrchně mytologii a politickou atmosféru tehdejší doby, různé žertíky a morální prohřešky těch nahoře, urážky a kuriózní situace, které zasloužily výsměch, těžko se bude vpravovat do smyslu některých vět. Sapfó se to příliš netýká, protože nebyla zrovna společensky zaměřená. Spíše se věnovala svým niterním pocitům, dění v její blízkosti a tužbám. Jen tak nemohu říct, že bych s touto ženou sympatizovala, ale něco na ní muselo být, když jí miloval celý středomořský svět a své obdivovatele zanechávala hluboko v čase i po své smrti. I když její verše nejsou kompletní a někdy se jedná jen o pouhý jeden řádek, z delších úryvků jsem si byla schopna odnést alespoň něco málo. V básních milostných pro mě atmosféra těžkla smutkem. Většinou si autorka spíše stýská, povzdechne si nad blízkou minulostí, jako by se tím snažila zaplašit nějakou nepříjemnou emoční změnu. Cítím z nich melancholické pousmání a letmé ohlédnutí se za něčím, co se už nevrátí. Texty jsou velmi osobní, někdy i dvojsmyslné a tak mi je opravdu líto, že se zachovalo tak málo. Je to totiž hrozný pocit, když si člověk uvědomí, že tohle je věc, která se už nikdy nemůže vrátit nazpět, pokud někdo nevynalezne stroj času a se zápisníkem se nevydá do minulosti, aby co nejvíce zachytil a přinesl pro nás, pozůstalé.... celý text

Probuzení 2009, Lisa Jane Smith

[112/11] (ebook) Nic zvláštního jsem neočekávala a nic zvláštního jsem nedostala. Na autorce je znát tehdejší velká nezkušenost, ale i touha se vypsat ze svých nejniternějších tužeb. Je to takový ten sen o mladé a věčně krásné, submisivní hrdince, která do této chvíle čekala na velkého osvoboditele, který ji vtáhne do nového světa plného dobrodružství, krve, smrti a násilí, ale převážně neuvěřitelné a gigantické lásky, kterou nezdolají ani ti největší odpůrci a nezničí nejtemnější zlo formované do těch nejroztodivnějších podob. To všechno jsem čekala a nic z toho nemohlo být důvodem, že bych to nedočetla. Hlavní hrdina je upír, což se dá od knihy s takovým názvem čekat, ale co je zvláštní je ten fakt, že hlavní hrdinka je krásná, okouzlující a neodolatelná, sebejistá se sex appealem jak se na maturantku sluší, správná šťabajzna, není vyloženě hysterická a emocionální a přitom si uchovává ženskost a navíc, navíc to je královna maturitního ročníku. To je ale přeci bomba! Po těch ošklivých, oplácaných a zhrzených ženách jsem konečně narazila na někoho, kdo má skoro vše a navíc chce ještě víc. Její rodiče jsou mrtví, ale nebrečí každých pět stran jaká je chudinka. Popláče si jednou nad hrobečkem a šlus. A právě to co se jeví jako originální, vytváří neuvěřitelnou plastičnost, prázdnotu a povrchnost. Hrdinka nepochybuje, neječí, když jí jde o čest tak ještě zvládá vyhrožovat a až potom se ječet pokouší, neuvěřitelně rychle se smiřuje s realitou a vůbec je to taková požíračka aktuálních situací a nedej bože, aby u ní některý z šoků trval třicet stran. Kniha je to tenká a prázdná, dějově a dramaticky stručná, ale zase naopak by rozsahem měla být dostačující pro vypiplání jednotlivých charakterů, což se nepodařilo. Stefan, jehož jméno ve mně celou dobu vyvolávalo představu dobového prostituta, je chladný jako šutr a nebo upír, potácivá zombie, která se jen a pouze plíží nocí, sem tam zakousne králíka jako zatoulaný pes a pak stáhne ocas a zase utíká pryč rychlostí Supermana, aby ho skryla temnota. Naopak Matt na mě alespoň udělal nějaký dojem, i když se vyskytuje pouze na pár řádcích. Na to, že je to velký fotbalista, který by rozhodně měl patřit jako s láskou chovaný domácí mazlíček k dívčí elitě školy, rozchod s královnou maturitního ročníku bere docela stoicky a ještě nemá větší problém dělat tlumočníka mezí ní a novým objektem lovecké touhy. Nemůžu si pomoci, ale ta kniha je o NIČEM. Nemá to dramatičnost, napětí, postavy jsou vzdálené jako naše slunce od konce vesmíru a ani chvilku se zkušenější čtenář nebude dramaticky krčit v křesle v očekávání velkých odhalení, protože ta tam zkrátka nejsou. To, že je ten pobledlý Talián (to je tedy paradox) upír, není žádná záhada, protože to zkrátka už ze známosti názvu nejde. To, že vraždy má na svědomí on se nedá ani očekávat, protože takhle autorka s textem pracovat opravdu neumí. Celé je to jen takový prolog o ničem a k ničemu a přitom mám takový pocit, že by to musel napsat lépe i stroj bez emočních výkyvů, který by měl naprogramováno jen pár inspiračních románů a k tomu dostal jednoduché zadání konceptu.... celý text

Na Větrné hůrce 2011, Emily Brontë

[109/11] Připouštím okamžitě, že jsem k této knize přistupovala s notnou dávkou skepticismu a právě ten mi vydržel hodně dlouho. Zlom nastal až někde kolem strany 150, kdy jsem se konečně začetla, uvolnila a dokázala se na četbu plně soustředit. Neodbíhala jsem v myšlenkách nikam pryč a neodkládala jsem text každou chvíli, abych se dalšímu čtení vyhnula na co nejdelší dobu a s dobrým zdůvodněním. Zkrátka, konečně mě dokázala autorka plně zaujmout. Kdybych byla nakladatel a přečetla si první třetinu knihy, prvních pár kapitol, první řádky, také bych to nevydala. Kniha je těžkopádná, linie zubatá a v postavách je zmatek, jehož vyvarování se mimochodem neuvěřitelně napomáhá rodový strom v zadní části knihy. Způsob jakým je čtenář vržen do agresivní společnosti bez toho, aby alespoň něco málo chápal, mi zprvu připadalo divné a špatně zvolené, domnělý hlavní hrdina mi přišel naprosto zbytečný a jeho funkce mi až k téměř úplnému konci unikala, a přitom mi to nepřišlo depresivní, hrůzné a v nikom jsem neviděla psychopaty, tak jako mnozí jiní, kteří to četli přede mnou. Jednání lidí mi připadalo až neuvěřitelně realistické, v jistém slova smyslu normální, ničím zvláštní a výjimečné, tak jak se to děje zkrátka všude kolem mě, jen bez dobové okázalosti a v mírně zhuštěné formě. Když tuto knihu nedočtete, nikdy ji nepochopíte. To je holý fakt a s tím se nedá bojovat, proto ji ani nejde kvapně hodnotit. Celá pointa se totiž skrývá až ve scéně, kdy nájemce přichází naposledy na Větrnou hůrku, aby vyrovnal účty s pronajímatelem. Tam teprve můžeme pochopit a možná i s pootevřenými ústy a rozšířenými zorničkami sledovat, jak nám teprve teď zapadají ozubená kolečka vzájemně do sebe, pousmát se nad celou tou změtí faktů, které jsme byly vystaveni a blahopřát si, že to vynaložené úsilí nebylo zase tak zbytečné. A co jsem to tam vlastně viděla? Asi to nejpovrchnější je ta neuvěřitelná změna náhledu na jednotlivé aktéry, živé či mrtvé, kteří v úvodním seznámení působí jako společenstvo bláznů a chorých lidí, násilníků a (s)prosťá(č)ků. Čtenář je vidí úplně jinak právě proto, že s nimi prožil pouť jejich života, vidí v nich víc, než co můžeme spatřit na první pohled a možná i to je hlavní tahoun, ta myšlenka, že nemáme nikoho soudit podle prvních dojmů, že ten či onen má možná zkrátka důvod ke svému jednání, ať je sebesobečtější, sebevíce destruktivní pro něj samého a jeho okolí a aťsi je to ten největší všivák na světě, bez poznání jeho životní historie bychom si nikdy neměli dovolit soudit. Myšlenka je to jednoduchá, ničím výjimečná a neuskutečnitelná, ale byl to dobrý pokus přimět čtenáře se alespoň na chvíli pozastavit a zamyslet. Po literární stránce to pro mě ovšem není plnohodnotné, ale vidím v tom jisté kvality a dokonce si toho výsledku vážím. Úvodní pasáži přisuzuji těžkopádnost z toho důvodu, že to autorka nejspíše několikrát přepisovala a upravovala a to velmi často knihám škodí. Konec je ovšem lehoučký, ale o to chudší o konflikty s přibývajícím nárůstem hrobů na tamním hřbitově. Nechám svou knihu putovat do rukou starší generace a kdo ví co si v tom najde, co mi o tomto počinu řekne nového a co v tom spatří.... celý text

Roboti a lidi 2009, Vlado Ríša

[110/11] Neustále slýchám a čtu, že povídky jsou tou nejlepší cestou dostat se k psaní velkých románů a kvalitních děl. Prý to pomáhá v tom či onom zdokonalování se, a přitom to není natolik složité, jako propracovat svazek o dvou stech a více stranách. Nesouhlasím. Připadá mi, že je to totiž přesně naopak. Aby byla povídka povídkou, má určitou prostorovou kapacitu, přes jejíž hranici nepřekročí ani ten nejzdatnější emigrant, který má desítky let praxe v utíkání celé hordě nácků, komunistů a náboženských fanatiků. Je to vcelku malý prostor a jen málo autorů s ním umí pracovat, protože je v něm všechno vidět, všeho se čtenář chytá a snaží si ten krátký text užít seč se dá. Konkrétně zde naleznete rovnou deset povídek a z nich snad jen jedna stojí za zmínku a to ještě měla v rámci sci-fi žánru spadat do úplně jiného rozdělovacího šuplíčku. Jsou zde autoři, kteří za sebou mají roky praxe, několik knih, ale jejich povídky jsou tak tuctové a ničím výjimečné, že jsem až žasla. 1. Jaroslav Mostecký - SVÍČKOVÝ BÁBY: Úplný začátek byl takový těžkopádný, že to jazyk a mozek táhlo za sebou v prachu, ale sem tam se našlo světlejší místečko, které ovšem velmi rychle pohltila tma tmoucí. Tápala jsem a ani nepochopila, proč je ta povídka tak zdlouhavá a natahovaná, když celková zápletka není nijak originální a konec se dal očekávat. I přes délku se s postavami neztotožníte, protože je jich jako šafránu a nikdo není zajímavý. 2. Lucie Lukačovičová – BAUDELAIRE, VERZE 2.0: Vcelku dobrý nápad, ale strohé zpracování, nešokující, předvídatelné a vlastně kromě jakéhosi takéhosi ne úplně nového nápadu, je to ten druh povídek, které jsou kdesi v odpadkové kopce nepotřebna a plýtvání časem, inkoustem, či bitovou pamětí. 3. Anna Šochová – O POPELCE: Tak tahle povídka mi až s neuvěřitelnou urputností lezla krkem, vracela se mi do úst a chtěla jsem každé přečtené slovo vrátit v čase. Strašně nudné, úplně mě to odrazovalo dál otvírat knihu a vůbec mě to natolik znechutilo, že jsem si připomněla, proč povídkám neholduji. Hlavní hrdinka je jedním slovem -CENZURA-, kterou obskakuje dobrá víla s vrtícím ocáskem a já si ji spíše představovala jako homosexuála v hawaiiské košili. Jediné co mě potěšilo tak ten (ne)šťastný konec, který by se měl takovým babám stávat častěji. 4. Ondřej Neff – ŽE BY CHYBKA?: No fuj! Taková levárna! Námět byl velmi dobrý a určitě by se z něj dal vytvořit pořádný román, ale tenhle cucek čehosi, co mělo být povídkou, to byl hnus. 5. Vlado Ríša – ŠMEJDI: Tahle povídka mi konečně zase zvedla náladu. Sice je to zbytečně natažené a vyplněné naprosto nesmyslným vysvětlováním a kdo ví čím ještě, občas jsem ztrácela nit, ale je tam pár věcí, které mám ráda. Třeba velký robotický oblek jako dopravní/bojový prostředek, což je něco, co si vždycky ráda znovu a znovu přečtu. Konec byl ale o ničem a velké finále, které by uchlácholilo mou vcelku naštvanou duši ze zdlouhavé prázdnoty, se nekonalo. 6. Radka Lukašová – ANDROIDKÁM PROZAC NEPOMŮŽE: To byla ale blbost… Nevím co víc napsat. 7. Jaroslav Petr – MÝLIT SE JE LIDSKÉ: Nic zvláštního, vcelku průměrné, dialogy byly nudné a konec také neoslovil. Androidi, kteří někoho chtějí zabít, nejlépe celé lidstvo a nemají to ničím ozvláštněné, to opravdu není nic nad čím bych se pozastavila a za pár týdnů si pamatovala a zasmutnila. 8. Martina Šrámková – DÁREK PRO PENDERA: Jedna z těch lepších, ale opět jen průměr, spíše lehčí podprůměr. Kdyby tam bylo více hackerů, více detektivní práce, více akce, více a více a více vůbec všeho, bylo by to možná super… Ale také by to byla celá jedna kniha. 9. Stanislav Švachouček – MLADÝ MUŽ A LÁSK: Nic. Ani ten robot tam nebyl. Jen mašina s elektronikou až po výfuk a záznamník, což jako opravdové roboty neberu. Jinak nic. Absolutně nic. No, možná ty mluvící kuchyňské spotřebiče. 10. Jiří Walker Procházka - CRASH TEST: Tahle povídka je z celé sbírky asi nejlepší. Je z ní cítit ten původně zamýšlený humor, postavenost na palici a vůbec je to takový ten hardcore. Sice jsem se moc nenasmála, ale ano, nejlepší na konec.... celý text

Vábení krve 2011, Raven Hart (p)

[107/11] Nevím sice přesně co se stalo, ale nejspíše jsem narazila na sérii, která není tak úplně blbá. Na sérii, kterou stvořila autorka píšící knihy atmosférou ladící do romantiky klasického vampyrismu, ale přitom si u mě zachovala respekt a toleranci. Nejsem sice tak naivní, abych hned a teď odpřísahala, že tuto sérii nemůže nic pokazit, ale nechám si maličkou naději, že možná u našich vydavatelů svitlo na lepší časy i v této tématice a je úplně jedno, že je to dílo Levných knih, a.s.. Korektura zase mizerná. To říkám JÁ, naprostý ignorant. A říkám to hlavně proto, že se mi hnusí lidé, kteří neumí používat mě a mně a přitom si užíváním těchto slov přivydělávají/vydělávají na živobytí. Další věc, která mi naprosto narušila čtení, byla zmínka o české komerční televizní stanici, jako by zrovna taková věc potřebovala počešťovat. Fuj, hnůj a zlý pryč. Hlavním tahounem této knihy je fakt, že obě vůdčí postavy jsou muži a celá mytologie krvesajců se navrací do původních kořenů, suverénní klasiky a málem rozevlátých černých plášťů. Není to ovšem žádné homosexuální duo, ale naprosto „bezproblémová“ upíří společnost otec a syn (s.r.o.) se stovkami let na krcích, háklivostí na bronzovou pleť, rakvemi ve sklepě, voodoo oltáři za pecí a spánkovým režimem přes nádherné slunečné dny. Milenky mohou zabít, ale nezabíjí a přitom si dodávají rozkoší jak nejvíce mohou. Sex, krev smíchaná s alkoholem a rychlá auta, pěkné oblečení a pár lidských přátel, kteří díky penězům naprosto respektují původ jejich pánů a zaměstnavatelů, milenců a zákazníků. Chce to jen trochu té dárcovské krve a osikové stromky nechat dál klidně růst a dá se vyjít i s predátorem. Jediný problém, který mi brání dát plné hodnocení je ten fakt, že autorka myslí jako žena a přitom se dívá skrze hlavy dvou dospělých mužů. Sex popisuje zkrátka jako něžné pohlaví a to mi hrozně vadí. S postupem se to ovšem lepší, upouští od povrchní romantiky a nechává si své dávné sny někde daleko od psacího stroje, ale stejně… Pustit se do popisů skrz mužské myšlení a nebýt muž, to je hodně odvážné a většinou to ani nevyjde. Líbí se mi ovšem, že nechává s přehledem odstranit postavy, které se k tomuto účelu vyloženě nabízí a i když se okolo motá neuvěřitelné množství žen, ne každá hned chce prokousnout hrdélko. Má to něco do sebe. Je tam trochu té originality a vlastních prvků, které mohou přinést do života upírů něco nového, ale zároveň se tam nachází vyšeptané kýče, které ale zase nepůsobí nijak nadbytečně. Zkrátka, možná jsem si něčeho šlehla, svezla se nevědomky na nové verzi šňupacího prášku, ale tahle kniha mě nenaštvala, nechtělo se mi ji vyhodit z jedoucího autobusu a škrtnout pod ní napalmem. Četla jsem ji docela ráda a vůbec… je to změna nečíst o tupých a naprosto vypatlaných hrdinkách, které si úzkostlivě střeží své pannenství před každým prudším pohybem.... celý text

Pád do Maelströmu a jiné povídky (4 povídky) 2011, Edgar Allan Poe

[108/11] Poe je… byl… rozdvojená tvůrčí osobnost. Měl dvě spisovatelské tváře a dvě vášně. Alkohol a manželku - ne nutně v tomto pořadí. Propadal jim a tak máme možnost se dnes zabrat do opravdu temných hloubek depresemi štvané duše a poměrně odpornému charakteru, který bychom v postavení hrdinů sáhodlouhých románů a sto dvacet minut rozvleklých snímcích nejspíše nenáviděli, a nebo na ně shlíželi s odporem a povýšeností. Místo toho všichni sice víme jak to s miláčkem amerických spisovatelů dopadlo, ale nijak se nad tím nepohoršujeme a řadíme ho do skupinky těch „vyvolených“, kteří se zkrátka svezli na dráze závislosti také či onaké a přitom se nebáli zaplatit absurdně předražené jízdné. Někde jsem četla, že se jím nechal hodně ovlivnit R. D. Bradbury. Co je na tom pravdy nevím, ale je fakt, že jakousi spřízněnost mezi nimi cítím, i když Bradbury je přeci jen trochu jiná kategorie. Rozdíl vidím hlavně v tom, že Poe psal vlastně o sobě, o svém duševním rozpoložení, nočních můrách a jakýchsi šílených snech a obavách. Ironií pak zůstává, že jsou daleko působivější právě ty povídky, ze kterých deprese a strach jen kape a ty „střízlivé“ nejsou naopak ničím výjimečné. Třeba právě zde už v titulu označená povídka ‘Pád do Maelströmu‘ mě ničím zvláštním neuchvátila. Není napsaná vůbec špatně, ale nemá kouzlo a sílu okamžiku. Možná to je i tím, že si to těžko dokáže někdo představit, prožít si to na vlastní kůži a přitom o tom stihnout přemýšlet. Že to byl zajímavý námět, o tom se nemusí ani moc diskutovat, ale efektivnost by to mohlo získat snad jen jako metafora. Druhá a třetí povídka, to bylo zase naopak něco na můj mlýnek. Užila jsem si absurdní krásu čirého zoufalství a šílenosti, čistou krásu zrůdnosti a dychtivosti po smrti. Jestli to byla touha po smrti vlastní a nebo těch co se pohybovali kolem, to není tak jednoduché říci. Sice Poe většinou píše velmi… vztahovačně vůči své osobě, a nebo to tak zkrátka jen vnímám já, ale kdo dnes ví, jestli celou tu dobu jen nepopisoval to, jak by ublížil sám sobě, jak by zahubil s chutí své já. Třeba celou tu dobu čteme o něčem jiném, než co se nám zdá. Třeba se snažil zbavit svého druhého, duševního já, které ho sužovalo a pomalu zabíjelo.... celý text

Nikdykde (komiks) 2008, Mike Carey

[106/11] (ebook) Na ‘Nikdykde‘ jsem si chtěla vyzkoušet, jaké to je být v kůži člověka, který nečetl původní verzi a místo toho dal přednost komiksu. Je to hrozné. Je to hrozné a je úplně jedno, že na tom původní autor měl svůj lví podíl. Strašné dialogy, nedostatek vysvětlivek a to dětinské moralizování… Kdyby alespoň přišli s něčím novým. Příšerná kresba… Jediné, co se mi docela líbilo, byly strany uvádějící jednotlivé kapitoly a to ještě ne všechny. Práce kreslířů je hodně těžká, protože do obrazu musí vložit jak dynamiku, tak i emoce, humor, zkrátka vše, co by se jinak muselo zdlouhavě popisovat a tady se to z velké části nepovedlo. Sice prostorově byla těla zvládnuta dobře, ale to zbytečné zdůrazňování záhybů kůže, ženy, které vlastní pouze svalnatá ramena a je úplně jedno jestli se jedná o kancelářskou krysu v koktejlkách a nebo bojovnice s oštěpem, to vše byl zkrátka děs. A nebo ta neschopnost udržet u každé z postav její vlastní obličejové rysy, které v každém dalším obrázku utvářely úplně jiné lidi… Nudilo mě to, štvalo mě to, frustrovalo. Ale byla tam i jedna věc, za kterou jsem byla ochotná zatleskat, a to strniště hlavní postavy, které s přibývajícími stránkami více a více houstlo. Jinak mě ten příběh neoslovil. Bestie byla taková… vcelku mírumilovná. Kdyby ji nikdo na souboj nevyzval, nejspíše by se na všechny vykašlala a někde v hlubinách labyrintu vyfukovala bublinu ospalosti z nosu. Záporáci byli výjimeční jen tím, že pojmy velký a malý se nerovnaly s blbý a chytrý a unisex-anděl… no, raději nic. A hlavní hrdinka… huh… když jsem viděla ten její nadšený ksichtík, když prohlašovala něco ve smyslu: ‚Teď jsem hrozně šťastná, protože jsem pomstila svou rodinu,‘ no, vypadala zkrátka jako utečenec z psychiatrie, který zrovna rozpíchal porcovacím nožem bříško hadrové panenky. Vztahové linie neexistovaly a už vůbec jsem nepochopila účel některých postav, které se jen vykecaly a nebo se celou dobu zděšeně rozhlížely a pak umřely /zmizely a podobně. Myšlenka jiného světa to ovšem byla zajímavá. Zvláště pak slézání na „dno“ ulice byla opravdu podívaná, což nejspíše byl takový jediný vizuální efekt, ale jinak to není nic zvláštního. Možná to hodně sráží i ta komiksová forma, protože takový svět potřebuje trochu víc vysvětlivek než to, že zrovna někomu něco došlo a nebo, že by ten někdo chtěl utéct za hory a doly, ale místo toho se ze strachu málem zavřel na latríně. Tak či onak se ovšem těším na původní verzi, která mi snad vysvětlí, proč je tento autor tak milován.... celý text

Denní hlídka 2005, Sergej Lukjaněnko

[105/11] Nízká kvalita druhého dílu spočívá nejspíše v tom, že Vladimir Nikolajevič Vasiljev je vcelku podprůměrný autor, což nám sólově dokazuje v ‘Temné hlídce‘, která je všeobecně brána jako nejhorší část celé série. Má jiný styl, takový méně čtiví a více laciný a i na fantastiku poměrně dosti podprůměrný. Ale je tu i další věc… ‘Denní hlídka‘ nám má tak trochu zlidštit tmu vznášející se okolo hlaviček Temných, ale protože hlavní linie se týká Antona a Světlany, autoři to odbyli, Lukjaněnko předal ve větší míře otěže Vasiljevovi a ten to nezvládl. Alespoň ne s grácií. Trošku mě mrzí jedna věc. Temní se neustále kasají s tím, jak jsou Světlí slabí, protože je omezuje náklonnost k lidem a povinnost je ochraňovat za každou cenu, ale i když opravdu vyhrají a Noční hlídce to nandají, stejně mám takový pocit, že vlastně nevyhráli, že všechny ty chmury, prokletí a všeničící karabáče jsou jen taková nepropracovaná parodie na „dark style“ a chvástačská póza, která spíše tyhle nebezpečné vědmy a černé mágy zesměšňuje. Když Světlí poruší konečně nějaké pravidlo, tak Temní skučí, jaká je to nespravedlnost a že oni sami pravidla neporušují a tady to právě nechápu… jistě, jsou úlisní, prohnaní a kdo ví co, ale proč tedy také neudělají akční kulišárnu? Místo toho jen intrikují, což by se hodilo v případě, že by je vedla žena, ale v čele přeci jen má stát mocný Zavulon a ten se spíše schovává než aby něco dělal. Působí na mě jako takový malý klučík, který se umí obnažovat jedině v šeru. Vím, že další díl je o hodně lepší, ale ani to mi nezabrání hodnotit tak, jak hodnotím. Mám tu sérii opravdu ráda, ale jsem spravedlivá a nebojím se přiznat, že to není to nejlepší ve vesmíru. Je to působivě sestavený svět ve světě, který dokáže vtáhnout člověka až do hlubin prostoru, ale i tak to má svá slabá místa. Třeba poměrně zbabělé odstraňování postav, se kterými si autoři dále nevědí rady a nebo které jim nějakým prazvláštním způsobem překáží. Vlastně by mi to ani nevadilo, kdyby si k nim člověk dokázal vybudovat vztah a když by na ně přišel čas, mrzelo by to a možná i zabolelo, ale protože to jsou postavy vedlejší a přílišně se jim věnovat nedá, není to tak dramatické, i když jim je přikládána velká moc a síla hýbat dalšími událostmi. Celkově se mi nikdy ‘Denní hlídka‘ zrovna nezamlouvala a možná to je i tím výběrem tahounů jednotlivých příběhů. Co je mi do nějaké protivné vědmičky s roztaženýma nohama, která sice byla několikrát aktérkou zvratu, ale vždy to udělala špatně, co je mi do chlápka z Ukrajiny, který si nic nepamatuje a co je mi do nějakých bratrů v triku. Jednu funkci ovšem tato kniha plnohodnotně splňuje a to je rozvoj tajemného světa. Člověk se podívá i jinam, poprvé hlouběji zaregistruje to, že si autor ze svých postav nevytvořil supermoskvany, ale že existují i jiní Jiní a ne jen jedna země, jeden stát a jedni jediní hrdinové, kteří mají ZASE zachránit svět.... celý text

Sukuby to rády horké 2011, Jill Myles

[104/11] Takže, když pominu tu o žánru vše prozrazující obálku a naprosto debilní název, docela potěšeně se mohu začít hladit po té části mozečku, která se v podobných chujovinách vyloženě vyžívá, a i když to u většiny případů s hodnocením dopadá naprosto tragicky, stále mě má ženská stránka přitahuje k těm velmi povrchním odpočívadlům literárního světa. Jsem úchylně potěšena a nijak mi to nevadí. Jsem potěšena hlavně z toho důvodu (rozhodně to nechci zakřiknout), že se autorka trošku, malilinkato, polepšila. Zprvu jsem hlavní hrdince vyčítala, že i přes to, že má ve své sbírce vzdělání vysokou školu se zaměřením na archeologii, někdy je tak neuvěřitelně blbá. Potom, co jsem se ale navrátila do studentských let musím ovšem s lítostí konstatovat, že titul opravdu o ničem nevypovídá. Tuto stránku věci jsem si tedy definitivně ujasnila a už proti tomu nemůžu říct ani popel. Ostatní charaktery jsou takové, jaké se dají nalézt u většiny milostných trojúhelníků a tak se o nich nemusí ani nic dodávat, protože to už každý druhý zná. Klasické dohadování se o bílé a nebo černé auře obou postelových maniaků, kteří v průběhu dalšího a dalšího svazku odhalují své pravé záměry, které byly na prvních stránkách špatně pochopeny. Záporák, skrz naskrz prolezlý červy celého pekla a spousta méně či více blíže nedefinovatelných postav. Strukturou neuvěřitelně neoriginální, ale... I když je to poměrně velký šunt, je na této sérii něco, co se mi líbí. Třeba ta nejednotvárnost. Andělé jsou i všiváci, upíři se mohou stát věrnými milenci i s potlačeným pijáckým chtíčem a démoni pro svůj prospěch dokáží udělat něco pro záchranu jiných. Každý v tom světě myslí hlavně na sebe, což je tak typické pro nesmrtelné, ale sem tam se najde i nějaký ten postraní úmysl pomoci. Hodně ovšem knihu strhává neschopnost hrdinky si zapamatovat důležité informace, které by jí pomohly rychleji myslet a domýšlet se a poté neschopnost autorky psát osobitě a vložit do toho nějakou tu myšlenku. Smůlou pak je i fakt, že série se zezačátku tvářila na úchylné fantasy vystavěné na sexuálních pilířích, ale celé to jde tak nějak do kytek neuvěřitelným prostorovým a polohovým stereotypem, který by se zrovna u sukuby projevovat neměl. Zkrátka, tento díl se mi líbil více než ten první, ale v hodnocení se to nijak neprojeví, protože půl bodový rozdíl se tu označit prostě nedá. Zdají se tři hvězdy moc? No, jsou i mnohem horší, naivnější a pitomější knihy spadající do téměř stejné žánrové sekvence. Zde se alespoň nalézá trochu té originality, která se z velké části nachází i v tom, že kdyby hrdinka chtěla (což se občas i stane) a potlačila svůj neuvěřitelný lidský pud věrnosti ke dvěma existencím, které jí hřejí na střídačku v postelích, mohla by to v sexuálním průmyslu ještě pěkně rozjet. No, ale na to je zase moc velká moralistka.... celý text

Šest žen Jindřicha VIII 1971, Paul Rival

[102/11] Když jsem viděla ten jednotvárný monolog, předčasně jsem se zděsila. O to větší bylo mé překvapení, jak dobře se to četlo. Je to svižné, rytmické a poměrně dosti informativní i na tak relativně krátký text. Jeden z velmi dobrých způsobů jak vyvrátit ty zpopularizované legendy o lamači ženských srdcí. To, že má totiž někdo mnoho žen ještě neznamená, že je to charakter. Zde se opravdu uplatňuje jedna z ženských pravd, že pro popularitu, moc a peníze se dá spát s opravdu každým. Ovšem už neplatí, že to tu ženu také nezabije. Opravdu vtipné mi připadá i to, že tak dobrou knihu napsal Francouz o Angličanovi. Vždyť to je tak poetické… a možná to také je jedno z těch nejlepších řešení, protože nikdo si nedokáže udržet takový odstup, jako národnostní nepřítel. Všichni známe tu rivalitu a ani samotné poznámky k autorovi nesdělují opak. Jindřich je nám předkládán velmi surově a reálně. Byl to obtloustlý a zrzavě zarostlý hromotluk s vředem na noze a právě díky tomu odtahu od textu jsem si dokázala představit to jeho supění při postelových hrátkách, kterým mimochodem není věnován pražádný prostor, ale přitom ne, že by to nějak vadilo. Je mi záhadou, proč Jindřich čekal více než pět let na to, aby mohl konečně přehnou pannu. Že by ješitnost a sobecká pýcha? Touha se konečně stát postelovým dobyvatelem a vyplenit zemi, kterou ještě nikdo nenavštívil? Vždyť na to si mohl zajet do města a nemusel se tahat s tou protivnou dětinskou Annou, kterou stejně ani neměl rád. Kdyby mu bylo patnáct a byl umíněné dítě s chmýřím na umaštěné bradě, neřeknu ani popel, ale on asi patřil právě k těm, kteří si musí něco dokazovat až když se blíží ten hrůzostrašný přechod. Místo toho, aby si koupil nízkopodlažní sporťák, zapudil svoji manželku s dcerou, nastolil novou církev a propůjčil se bigamii. Jako kdyby tráva nepučela i na jiných pahorcích… Opravdu dobře se to četlo. To je jedna věc. Osobně mě ovšem moc nebavilo občasné zabíhání do politických sfér, které sice ve spojitostech podporovalo snadné pochopení jednotlivých návazností, ale někdy mi připadalo, že se tomu autor věnuje až moc. Na druhou stranu mě ale hrozně bavilo sledovat různé způsoby odstraňování nepohodlných jedinců. Třeba když někomu zabavili v zimě kabát, aby ten dotyčný umrzl. No není to geniální a naprosto originální? Tomu se čtvrcení a vyvrhování zaživa nemůže zkrátka rovnat. Někdy je dobré číst podobné knihy, protože se v nich dá najít ledasco inspirativního pro vlastní tvorbu.... celý text