Petrvs přečtené 225

Čarodějnice 1993, Roald Dahl

Ačkoliv mám Dahla hrozně rád a stejně tak specifický typ literatury pro mládež (řekněme takový typ, co se motá kolem SF/F/H), jeho Čarodějnice mě až tak neuchvátily. Z dětských knížek mě mnohem více oslovil Dahlův Danny nebo úžasné Matylda; co se týče "dětského horroru", dávám zase přednost Bakerovu Abaratu nebo Pristleyho "Příšerným příběhům". Čarodějnice nejsou špatné, některé okamžiky a místo jsou přímo geniální (třeba narážka, že případná učitelka, která z tétio knihy právě předčítá dětem může být sama o sobě děsivá čarodějnice), ale někdy působí až příliš pohádkovitě a naivně... a pointa je ne mé gusto až příliš otevřená.... celý text

Kniha hrůzy 2012, * antologie

Povídky mám rád, ale u podobných antologií mám často problém s kvalitou - dobrých povídek je poskrovnu, případně je čtenář nalákán jedním dvěma zvučnými jmény a zbytek nic moc. Tato kniha je výjimkou - dokonce bych ani povídku favorizovaného S.Kinga neřadil mezi nejlepší kusy této sbírky. Ty jsou poměrně rozmanité a pestré co do stylu a tématiky, avšak kvalitativně jsou mezi nimi malé rozdíly. Většina dovede vtáhnout a přitáhnout vyprávěním i atmosférou... ...byť s odstupem času musím konstatovat, že hodně povídek se postupně vypaří z hlavy; nejedná se o žádné pecky typu Ptáci nebo Tajemství šéfkuchaře či Moucha (vše ze slavné antologie Tichá hrůza), které se prostě vryjí nesmazatelně, podobně jako sbírky povídek S.Kinga, či antologie "Na pomezí"...... celý text

Bažináč 2003, Alan Moore

Ač je myšlenka /SPOILER_BEGIN/ „antropomorfní“ rostliny která si o sobě myslí, že je cosi jako reziduum duše bývalé lidské bytosti /SPOILER_END/ bezesporu zajímavá, celkově mě to nechytlo a neoslovilo, byť atmosféra a mojo toho všeho nebyla špatná. Vadila mi epizodická roztříštěnost, s tím související grafické inkonzistence a tak nějak... něco. (Super-)hrdinský komiks prostě něbude nikdy můj šálek čaje (asi s výjimkou Sandmana, ale ruku na srdce, to je takový hrdina/nehrdina), byť může skrývat zajímavé myšlenky, pro mě to shazuje možná domnělou laciností tenhle super/kabátek...... celý text

To je přece nesmysl 1994, Jiří Kulhánek

Město & město 2009, China Miéville

Po Perdidu můj druhý Miéville a rozhodně ne poslední. Některé autory mám rád kvůli břitkým pointám (Dahl), jiné kvůli fantastickému prokreslení postav (King), další kvůli příběhu a naraci. Řekl bych, že v ani jednom z těchto atributů Miéville výrazně nevyniká, ale síla dopadu jeho neuvěřitelné imaginace tkví jinde: v popisu prostředí. Souhlasím s se stavikem, že Město & Město je proti Perdidu výrazně komornější, přesto má fantastickou atmosféru a doslova bych řekl chuť (nemohu si pomoci, ale města Ul Qoma a Bészel mi neuvěřitelně připomínají "City 17" - prosím, přidejte se se někdo ke mně ;-)). Stejně jako v Perdidu jste hozeni rovnou dovnitř a nikdo se s Vámi nepáře, aby Vám přiblížil mechanismy prostředí nebo aspoň klíčová slova jako lokace/palokace, totální prostor, alterna, prolínání, nevidění, neslyšení a potažmo i nebytí, trans-g, Trans-g (ano, s velkým písmenem to má jiný význam), invokace, ad. Tyhle termíny pro mě geniálně dokreslují atmosféru toho všeho... byť jsem se začal chytat až někdy ve třetině knihy... přesto je i po přečtení knihy zajímavé položit si otázku, do jaké míry se s absolutním vyznění prolíná metaforický výklad a jestli tyhle dva způsoby čtení náhodou nekoexistují paralelně vedle sebe ;-) Detektivky moc nemusím, nikdy jsem to moc nečetl a v zásadě mě nebaví. Tuhle jsem doslova zhtl - prostředí je tak fantastické a sugestivní, že jsem vzal i příběh a vcelku nezajímavé/nepropracované postavy, ke kterým jsem nic moc necítil... Pointa... no, nějaká byla, každopádně oblouk jsem si užil, protože vzhledem k mé hlouposti a rezistenci chápat detektivní zápletky jsem byl napnutý téměř až do konce knihy. Pokud máte rádi fantasy takovou, o které zde (ne-)píše nightlybird, tj. netolkienovskou a neklišoidní (pro mě jí představují autoři jako Holdstock, Gaiman, v pozdějších dílech Barker, jistým způsobem Pratchett a nově určitě i Miéville) a shledáváte zajímavé příchuti typu noir, kafka, dysto, orwell, urban a weird, určitě se do těchto měst vypravte. A pozor na trans-g ;-) abychom se spolu ještě mohli někdy potkat v jednom městě... PS: velice zábavná a podivuhodně trefná recenze Petra Čáslavy: http://jdem.cz/bx8t7... celý text

To je otázka 2013, Jostein Gaarder

Že je Gaarder jednička ve svém oboru už jsem tady jednou napsal. Teď mám dojem, že jsem měl použít spíše výraz „eso“... V životě by mě nenapadlo, že může někdo napsat úvod do filozofe pro první třídy základních škol. A hle, ono to jde! Jistě, obrazový příběh (nádherné ilustrace!) by mohl být konzistentnější a více explicitní, otázky mohly být doplněny krátkými úvahami. Přesto si myslím, že knížka funguje, tak jak je a u těch, kterým je určena, jistě dovede působit jako ten správný „gaarderovský“ facilitátor. Klobouk dolů. A hodně malých filozofů ;-)... celý text

Zeď: Jak jsem vyrůstal za železnou oponou 2007, Petr Sís

Petra Síse mám rád. Dokonce moc rád a každá jeho nově zakoupená knížka je pro mě malý svátek. Ale popravdě ze Zdi úplně nadšený nejsem, byť je mi jasné, že na sebe strhnu takovým komentářem vlnu nevole. Na jednu stranu je čistě samotný fakt, že takovéto díl(k)o bylo zrealizováno a vydáno, jistě bohulibý a netřeba, myslím, zdůrazňovat, jaký to má přínos a že to nese jistou naléhavou zprávu o jistých ne právě dobrých časech. Ostatně jeden z důvodů, proč jsme knihu kupoval. Samotné provedení je po formální výtvarné stránce naprosto skvělé (prostě Petr Sís) a ich forma deníku a další autobiografické prvky dodávají punc autentičnosti a jakési naléhavosti. ALE má to i stinnou stránku - dle mého názoru zhusta subjektivní pohled. Zeď prostě vnímám jako výrazný umělecký projev, ale rozhodně ne jako objektivní historicko/politický dokument. Rok dva po revoluci bych bral, resp. chápal. Ale po dvaceti letech už některé pasáže a výjevy působí poněkud rozpačitě, některé akcentované společenské jevy nebo projevy, myslím, nemají s totalitním režimem žádné explicitní pojítko. Zejména rozpačitě pak působí pohled na dvě země rozdělené zdí... ...možná to tady není z USA není tak vidět, ale mám pocit, že až na nesvobodu jsme si všechny ty pojmenované nehezké věci ponechali a některým se bohužel daří obzvlášť dobře. Zvláště korupce způsobila v mé tváři lehký ruměnec. Ne proto, že bych něco nabízel nebo dokonce vzal. Ale proto, že si někdo zvenku myslí, že je ta věc desítky let mrtvá a ne rozbujelá jak rakovina...... celý text

Chatrč 2009, Wm. Paul Young (p)

Jako každé "lidové" dílo tak trochu ve stylu "ala Coelho" je kniha dle dosavadních diskuzních příspěvků velmi rozporuplná a vesměs čtenářstvo polarizuje. Byv vcelku neortodoxním agnostikem :-) neřeknu ani tak, ani tak. Čekal jsem a bral jsem to prostě jako pohádku pro dospělé, miniaturně okořeněnou malým thrilleríčkem. Popravdě jsem byl příjemně překvapen vcelku slušnou literární úrovní a nečekanou čtivostí - nemohl jsem nepřečíst na jeden zátah. Přes velmi silné momenty, zajímavé vizuály, po zhusta "dojící" okamžiky (no co, stárnu asi... plakal jsem několikrát a plakal jsem dost, a co - užijte si to, supi cyničtí!), občasnou nudu, kdy je těch duchovních slovních rádoby přemoudřelých hrátek už moc (a čtenář se přestává chytat), až k těm několika slabším momentům, např. tu a tam určitý patůsek, občas kýč a především klišoidní popření reality ránou do hlavy a také nelze nezmínit diskutabilní autentičnost popsaných událostí, navíc zpochybněnou doslovem. Po všech těch adjektivech zpět k podstatě: promiňte, nejsem ani nadšen, ani rozhořčen či uražen. Jsem naplněn silným čtenářským (ne duchovním a už vůbec ne filozofickým) zážitkem, krásnou pohádkou, která je pro mě ale stejně neuvěřitelná jako kterákoliv jiná pohádka, byť je neskutečně lákavé té představě podlehnout... Věřím, že pro mnoho lidí po podobném tragickém zážitku to může být duševní balzám a trochu to na mě dělalo i dojem autorovy soukromé arteterapie - nešť, jestli to někomu skutečně pomůže, je ta kniha ještě hodnotnější...... celý text

Nekromant Johannes Cabal 2012, Jonathan L. Howard

Jedním slovem: zklamání. Moje dojmy víceméně vystihuje komentář od Vironey, byť bych asi nebyl osobně až tak příkrý. Rozhodně budu souhlasit, že text na zadní straně obálky je pustý marketing, protože do Pratchetta má Howard skutečně hooodně daleko (byť jsou ty věčné pokusy o imitaci pratchettova stylu někdy až úsměvné), Gaiman je úplně jinde, Bradbury je zmíněn, doufám, omylem (nebo možná proto, že ho má rád autor, ale tím to tak končí) a Burton dělá poslední dobu jednu větší srágoru za druhou, takže dejme tomu. Pominu, že celý úvod s vyobrazením pekla a předpeklí je opravdu velká vykrádačka Pratchetta (jmenovitě Erika a povídky Kšeft v Hádesu, kterou Pratchett napsal asi v třinácti a je lepší než úvod Cabala) a že ani když beru celou zápletku jako parodii na faustovské téma, nedá se tomu při nejlepší vůli jakkoliv smát - a s tím cpaním vtipných prupovídek kam je to jen možné opět platí, že méně by někdy bylo více... Nejvíc ovšem zamrzí zmíněná plochost postav, ale bohužel i prostředí by si zasloužilo lepší prokres. Naproti tomu epizodky vprostřed knihy mohly být s klidem vypuštěny, neb je neshledávám ani zábavnými, ani jakkoliv zásadně dějotvornými... Pointa šokující není, neboť se dá vytušit již s nějakým čtyřicetistránkovým předstihem, ale závěr, resp. poslední čtvrtina knihy působí konečně už zajímavě a dramaticky a zbývá si jen povzdechnout, proč takový není i zbytek. Shrnuto: škoda. Téma skvělé, ladění dobré, styl mizerný. Kdyby to tak zoufale nevypadalo jako pratchettovsko burtonovská vynípávačka a autor si šel vlastní cestou, mohlo to být zajímavé. Takhle je to takové lehké žánrové počtení na chatku, když venku leje...... celý text

Kuriózní lenoška a jiné příběhy 2008, Edward Gorey

V medailonku autora se lze dočíst, že autor rád kreslil mrtvé děti. Když knihou listoval kolega v práci a přečetl si tuto větu, pozvedl obočí, podíval se na mě a prohlásil, že autorovy knížky skutečně musí být můj šálek čaje. A měl pravdu. Nejde ani tak o onu groteskní brutalitu, absurdní výjevy, dadaistické výroky, surreálnou naraci či viktoriánské ilustrace. Jde o to především, resp. to všechno je tu zastoupeno ve vydařeném mixu, který funguje, podněcuje, provokuje, poštívá, čoudí jako huspenina a voní jako pastelky. Cože? Židličky a muže! Přeji Vám při čtení příjemné čalounění ;-)... celý text

Tygře, tygře 2011, Margaux Fragoso

Slovo "šokující" patří, myslím, spíše do zpráv TV N@va než na přebal seriózní knihy, nicméně musím uznat, že některé pasáže a zejména jejich explicitnost a až drásavá otevřenost šokující skutečně byly. Zejména faktem, že se jedná o dílo autobiografické. Ona autentičnost kompenzuje určitou nedokonalost literární, byť lze s přimhouřením oka konstatovat, že se kniha čte dobře, leč rozhodně ne snadno. Dílo pravdivé, otevřené, místy ohavné a velice, velice smutné... PS: Je docela příjemné pustit si toto video http://vimeo.com/49519180 z autorského čtení. Pohled na mladou autorku, jak se při čtení vlastního textu usmívá, působí tak trochu jako druhá katarze...... celý text

Jimmy Corrigan: nejchytřejší kluk na světě 2004, Chris Ware

O joj... Podivnost, veliká podivnost... napadá mě až výraz "antikomiks". V knize najdete mnoho pobídek k tomu, abyste zničili desky, vyměnili obal a z několika stránek si udělali vystřihovánky jako z "Ábíčka". Hlavní hrdina není rozhodně žádným klasickým komiksovým superhrdinou, není ani nejchytřejším klukem na světě (on už dávno není ani klukem, alespoň po fyzické stránce), jak je na čtenáře zpočátku neustále vyřváváno - hlavní antihrdina je ubohý emocionálně narušený ztroskotanec a při sledování jeho počínání budete zažívat pestrou škálu emocí a stavů - vlny trapnosti, bubliny surreálna, palčivou nerozhodnost, paralyzující zmatenost, usedavou lítost (sebelítost?), depresivní beznaděj, všudypřítomný kyselý pach prohry, ale možná i zarezonuje vlnka souznění, která přejde do výbuchu vzteku na autora "jak si mně tohle může někdo dovolit udělat"?! Jimmy Corrigan je velmi překvapivě náročné, dosti osobní, velmi hluboké, zhusta expresivní, silně existencialistické a bohužel extrémně depresivní počtení. Výtvarná stránka je chirurgicky precizní, chvílemi připomíná přísnou formou periodickou soustavu prvků, chvílemi lze zaznamenat doznívající vlivy stylu art-deco, resp. plakáty z padesátých let o atomových hrozbách (ano, narážím na Fallout) a již zmíněné absurdní vystřihovánky. Vzhled knihy je fantastický. Nejprve zaujme obal rozložitelný do formátu středně velikého oboustranného plakátu, který piktograficky a pomocí všelijakých schémátek ukazuje život hlavního (ne-)hrdiny a něco na způsob jeho seznamovacího inzerátu, dále je naprosto fascinující předsádka, která obsahuje snad deset normostran, mj. i návod, jak (a zda-li vůbec) číst komiks... mimochodem, klidně se mi smějte, ale chvilkami jsem si skutečně nebyl úplně jist správným pořadím okének, což se mi snad ještě u žádného komiksu nestalo. Velká zvláštnost, formálně nemilosrdně precizní, obsahově drásavě otevřená a pro slabší povahy možná až příliš silná. Ať tak či onak, zážitek.... celý text

Tibet: Tajemství červené krabičky 2005, Petr Sís

Graficky zcela strhující... asi novela či grafická povídka... o dětství, vztahu synovi k otci, o Tibetu a střetu kultur. O cestě, hledání i shledání. Opět skvělý motiv labyrintů, nádherné střídání barev v otcově pokoji a jeho odrazy s místnostmi v buddhistickém klášteře. Jedinou připomínku mám snad k délce, která by rozhodně mohla být větší a je vysloveně škoda toho přeskakování v otcově deníku, potom snad ještě možná písmo v otcově deníku mohlo být opravdu psané rukou nebo alespoň lepším fontem, ale to už asi píchám hnidy :-)... celý text

Ptačí sněm 2011, Petr Sís

"Poleťme, kamarádi, napněme křídla. Láska miluje vše obtížné." Krásná artová knížka, která upoutá především po výtvarné stránce. Spousta detailů. Poetičnost, formální čistota, úspornost, vybroušenost. Jednoduchost, ne však banalita. Čím se mě Petr Sís skutečně získal, tak je motiv labyrintu, který se objevuje i v jiných jeho dílech, ale sem se dokonale hodí. Povinná četba pro existenciální zasněné ornitology :-)... celý text

Atlas mraků 2006, David Mitchell

Tahle zamračená záležitost mě už podle obálky (prvního vydání) i velmi netypickým formátem upoutala před několika lety. Pak dlouho nic, nesehnal jsem. Shodou okolností se před měsícem pod mým filmem na Youtube objevil odkaz na trailer Atlasu Mraků (doteď jsem nepochopil souvislost těch videí - jak symbolické) - trailer hodně zaujal a nakonec jsem se díky databázi a jejím uživatelům (díky, Maruško :-)) ke knize dostal. Tolik úvod, co asi nikoho nezajímá. Co o knize samotné - bohužel těžko říct, takový kousek se nehodnotí lehce. Kniha je nesmírně zajímavá po formální stránce - skládá se z šesti na první pohled zcela odlišných příběhů, odlišných svojí literární formou, stylem, postavami, časovým obdobím. Od starého cestovatelského deníku, po dopisy, detektivní thriller, poněkud absurdní psychárnu, až po akční sci-fi a post-apo dystopii. Tyto příběhy jsou pak prolínány jako ruské bábušky (tohle slovo mě baví víc než matrjošky) - příběh končí v půli, následuje další a další (...) až se dostanete k poslednímu, od jehož konce se příběhy pak postupně začnou uzavírat stejně jako při skládání bábušek. Je to sice zajímavé a nevšední, ale bohužel autor si tím tak trošku podkopal oblouk - ten tam prostě není a díky této formě ani být nemůže. Také na jednu stranu oceňuji pestrou různorodost jednotlivých příběhů , na stranu druhou vyňaté z kontextu celku už jsou trochu slabší (až na silně působící příběh klonu Somni) a jeden přímo nepovedený (Cavendishův příběh coby poněkud prázdně vyznívající variace Přeletu nad Kukaččím hnízdem napsaná unylým stylem s pokusy o suchý humor). Hovořím-li o celku, hledám v něm výrazný jednotící prvek - v tom se asi budu hodně rozcházet s ostatními, protože podle mě tam není v té explicitní formě, jakou nám dle trailerů a ukázek zřejmě vnutí tvůrci filmu (na který jsem zvědav, ale mám trochu strach, že se v něm sklouzne do zbytečné líbivosti), teorie inkarnací a putujících duší mně přijde prostě přitažená za vlasy. To už spíš jsem schopen přistoupit na teorii pojící jungovské synchronicity... Mně po přečtení vyplývá jiná jednotící myšlenka: lidé nepřekonali své atavismy... jsou ze své podstaty nenažrané svině, umlaskané, kruté, bezohledné, lačnící, tak neuvěřitelně lačnící po makabrózní opulentnosti... netýká se vás tahle charakteristika? Týká se těch, kteří utváří váš svět. Vy jste pouze tvárnou hmotou která má držet hubu a krok, mravenci ve mraveništi, jehož strukturu a řád určili ti, kteří se toho neštítili, naopak, kteří bez toho nemohou být. Překonali jsme už tohle období? Ale kdeže. Tohle bylo, je a bude a nezbývá než vyjádřit naději, že vždycky bude existovat několik ostrůvků humanity, jejichž obyvatelé budou platit za své přesvědčení vysokou, převysokou cenu... Nebudu dál nudit. Myslím, že kniha stojí za přečtení už jen svojí jinakostí a pestrostí. Jen z něj nevycházím polichocen, ani vámi, lidé světa, ani sám sebou.... celý text

Octárna ... a jiné příběhy 2010, Edward Gorey

Tak na takovou laskominu, která se mi tak dokonale trefí do mého morbidně absurdního vkusu s kladnou viktoriánskou preferencí, na tu jsem čekal dlouho. A dočkal jsem se. Nesmírně zábavné a absurdní (absurdně zábavné?) dílko s naprosto úžasnými černobílými ilustracemi. Zde již několikrát zmíněná Rozšmelcovaná děťátka, která si nelze nezamilovat, patří bezesporu k vrcholu knížky, za zmínku stojí i kubrickovsky působící němé Západní křídlo a pro navození atmosféry si dovolím ukázku ze zvlášť morbidního a velmi kafkovského Hmyzího boha: Copak stalo se s Márinkou Fikejzovou? Je vůbec naděje, že ještě žije? Pročpak ji nenašli? kroutí lidé hlavou. Bylo jí sotva pět, taková tragédie! Slečnu na hlídání pak našli ve křoví, leč nebyl z toho valný užitek; bezvládné údy, pohled švidravý, úbor kdovíproč samý hnědý flek. Ptali se jí, co stalo za neštěstí, ona však stále jen dokola tvrdila: "Ach bože, slyším je po stropě lézti!" Všem bylo jasné, že se zbláznila...... celý text

Nový svět 2012, Shaun Tan

Vzácná, překrásná, úžasná záležitost od prvního polaskání obálky knihy rukou, přes první úžas nad předsádkou (nad kterou jsem, přísahám, strávil celých pět minut), první nesmělé nahlédnutí do knihy, po závěr, zaklapnutí a doznívající dojmy ze zážitku. Připadal jsem si jako malé děcko, které okouzleně hledí na úžasný dárek, pomalu poznává jeho tajemství a krásy a co chvíli mu z otevřené pusy unikne tiché nadšené "jéééé...." Nový svět není v pravém slova smyslu knihou, nýbrž grafickým uměleckým dílem, němým příběhem o loučení a naději, o jinakosti a přizpůsobení, o odcizenosti a porozumění, příběhem plným emocí a fantaskní imaginace, zážitkem ve formě knihy, mimochodem, i po formální a vzhledové stránce opravdu nádherné knihy s parciálním lakem a geniální sazbou těch několika málo písmen, které v knize najdete, což po skvělých Příbězích z konce předměstí beru jako autorův "trejdmárk". Posuzovat a hodnotit grafickou stránku je strašně individuální, zde se jedná o velmi detailní a pečlivé kresby tužkou s jemným digitálním kolorováním, což byla přesně trefa do mého osobního vkusu. Je velmi poznat, že se autor zabývá též animací, příběh chvilkami připomíná nádherný filmový storyboard, detaily připomínají grafické studie... úžasné. Díky za tak krásné "neknihy", jen další, prosím...... celý text

Hrad v Pyrenejích 2011, Jostein Gaarder

Pane... jo. Přečetl jsem už ledasco a málokdy se mi stává, že by mě něco tak vyvedlo z míry. Nejprve Vás tahle nenápadná knížečka překvapí tím, že navzdory Albatrosu a některým knihovnám, které HvP označují naprosto mylně jako četbu pro mládež, se jedná o dílko sice tenoučké a tonáže poněkud chcíplácké, ovšem překvapivě kalorické a budete ho nejspíš číst déle, než byste čekali. Zcela proti trendům "tlustá kniha s řídkým textem" je tohle nabité filozofií a emocemi tak, že to skutečně dovede překvapit, i když už jste i něco od Gaardera četli a tušíte, co zhruba můžete čekat. Pro mě byl šokující závěr, po kterém jsem se přistihl, že se malinko klepu a snažím se popadnout dech... Dílko je to neobvyklé, nezařaditelné... červená knihovna říznutá detektivkou a s filozofickou vložkou? Filozofie říznutá milostným dramatem a detektivní zápletkou? Ať tak či onak, pro mě osobně krásné, dech beroucí, plné kloudných myšlenek a krásných emocí a určitě jedna z černých perel (perliček) knihotéky... "Ach Steine, Steine... co když jsi měl pravdu...?"... celý text

Hostující profesoři 2008, David Lodge

Milé, chytré, úsměvné počtení, přičemž jednou jsem se smál doopravdy nahlas. Děj se sice potácí jako flamendr nikam odnikud, ale zase čtenáře potěší humor, střídání forem a vůbec celkově přívětivá atmosféra. Saturnin je sice srdcovka (s houbičkami shi-take), ale tohle počtení spadá do podobného ranku...PS: byť byl chytře podaný a sofistikovaně zabalený, stejně jsem autorovi ten otevřený závěr neodpustil. Já to prostě beru jako podraz...... celý text

Tři stíny 2010, Cyril Pedrosa

Pěkný komiks se zpočátku ne úplně líbivou, avšak výstižnou a dynamickou kresbou, kterou jsem si postupem času zamiloval. Příběh je ovšem na můj vkus trochu slabší z hlediska temporytmu celého vyprávění - navíc je i poměrně krátký, dočteno do dvou hodin.... celý text