pkr
přečtené 70
Harry Potter a relikvie smrti
2008,
J. K. Rowling (p)
Nechce se mi psát komentář ke každé knížce zvlášť, a tak se podělím o svůj celkový názor u poslední knihy. První díl, ač má být nejpohádkovější, mi přijde takovej bez života; jako by si autorka psaní knihy ani neužívala a psala ji z povinnosti, ale to je asi jenom můj dojem. Dvojka je, stejně jako film, divná a zachraňuje ji pouze postava Lockharta - nejvtipnější postava série. Jinak je to v podstatě to samé co jednička. Třetí díl je perfektní; autorka si zde pohrála s časem a zamotala tak hlavu nejednomu čtenáři. Konečně už to také není jen o Voldovi, ale řeší se tu i jiné věci. Čtyřka se celou dobu tváří jako fantastický příběh bez záměru a na konci přijde zvrat, který ovlivní zbývající tři části knihy. Pětka, i když je nejdelší, nabídne čtenáři tak dvě důležité informace a události, ale jinak si spíš čtenář užívá prostředí Bradavic, jiskření mezi Ronem a Hermionou a Harrym a Cho, hádky studentů s Umbridžovou, dávivé kokosky a podobný záležitosti. Šestka je spojovacím článkem mezi pětkou a sedmičkou a pouze díky velkým spisovatelským zkušenostem, které autorka nasbírala během psaní předchozích dílů, se z materiálu na jednu či dvě kapitoly stala celá kniha; stejně jako v pětce, i tady se stanou tak dvě důležité věci. Sedmička je perfektní a lepší zakončení si čtenář ani přát nemohl; většina otázek je zodpovězena a (bacha spoiler) všichni žijou šťastně až do smrti. I když by se z předešlých vět mohlo někomu zdát, že mi dílo nesedlo, opak je pravdou. Užíval jsem si chvíle, kdy se nic nedělo a hlavní hrdinové řešili všední problémy typu domácí úkoly, famfrpál, Prasinky, vztahy, rodina atp. Harry Potter není jen o tom hlavním, ale právě i o té omáčce. Někdy si prostě jen tak najdu kapitolu s nějakým famfrpálovým zápasem a přečtu si ji. I když mi někdy ty poučky v knize přijdou už trošku moc americký (láska a přátelství jsou důležitější než peníze...), jsem rád, že mám všech sedm částí doma a můžu se k nim kdykoliv vrátit.... celý text
Šógun (I. díl)
1991,
James Clavell
Musím se přiznat, že prokousat se začátkem bylo pro mě hodně těžké a první kapitolu jsem četl s nezájmem a s vidinou, že knihu odložím a víc se k ní už nevrátím. Pak mi to ale nedalo a po několika dnech jsem začal se čtením znovu a ono to najednou kupodivu šlo. Nevím čím to bylo, ale zčistajasna jsem jel kapitolu po kapitole a za chvíli tu byl konec první části a já hned sáhl po druhé/třetí a hltal stránku za stránkou, dokud jsem nedospěl až na samotný konec. Clavell byl skvělej autor; takovej už asi nikdy nebude. Kromě skvělého příběhu jsem se dozvěděl docela dost i o staré japonské kultuře, jejích zvycích a mentalitě tamějších lidí. Z mého pohledu jde opravdu o povedený kousek, ve kterém nechybí vůbec nic.... celý text
1984
2020,
George Orwell (p)
K této knize jsem se dostal jako slepý k houslím; ve škole byla součástí "povinné četby". Už po první kapitole jsem věděl, že ji nečtu naposledy. Líbí se mi postupná gradace celého příběhu; zatímco v první části se "pouze" seznamujete s hlavními postavami a jejich životem a druhá je jakýsi "oddychovější" úsek, ve kterém se toho ani moc nestane, tak třetí je takové vyvrcholení, že se od stránek neodtrhnete, ani kdyby se vám v kuchyni pálila omáčka a pes by na vás štěkal a tahal za nohavici, že chce ven. Čím dále v knize jste, tím těžší je přestat ji číst. Někdy si jen tak přečtu část knihy, protože mám na to prostě chuť. 1984 je kniha, která mě doposud zasáhla nejvíc. Škoda, že nejde dát víc hvězdiček, protože pět je prostě málo; tato kniha by si jich zasloužila přinejmenším 101 :).... celý text