RomanTilcer přečtené 416

Ozvěny velké písně 2015, David Gemmell

Čarotepec 2015, Blake Charlton

Gaiin štít 2015, Kevin Hearne

Elak z Atlantidy 2009, Henry Kuttner

Železný anděl 2016, Alan Campbell

Železný anděl je druhá kniha skotskýho spisovatele Alana Campbella. Zároveň se jedná o druhej svazek trilogie, ovšem znalost prvního dílu (kterej se jmenuje Zjizvená noc a vyšel už před sedmi lety) není nutná – Campbellův debut byl zamýšlenej jako samostatnej, uzavřenej román a až po jeho úspěchu se autor nechal přesvědčit, aby se do jeho světa vrátil ve dvou dalších knihách. Žánrově jde o směsici temné fantasy, new weirdu a steampunku, přičemž každá z těchhle složek má v jedné třetině románu navrch (temné fantasy patří první část, útěk z Hluboké brány, new weirdu pobyt v Bludišti alias pekle, steampunku vlaková jízda po Pandemerii). Na prvním místě není příběh – Campbell klidně nechá postavy na delší dobu zmizet, aby upřel pozornost jinam, a ani se nijak zvlášť nezabývá jejich psychologií. To ovšem neznamená, že by to byla špatná kniha, jen těžiště zábavy leží jinde – a to v propracovanosti jejího světa. Campbell pořád přichází s něčím novým (ať už je to nějakej protivník, zajímavý místo, schopnost, věc) a všechno to má svoje názvosloví. Člověk si až říká, že by z toho bylo parádní RPGčko. :-) Kolem a kolem je tahle kniha drobet náročnější na pozornost, příběh se nedá přirovnat k blesku, ale spíš k pomalejšímu spodnímu proudu, můžete se ovšem rochnit ve velehusté a silné atmosféře.... celý text

Hilda se vrací 2016, Luke Pearson

Nejdřív to nejdůležitější: Hilda je skvělá! Připomene totiž to nejlepší z dětství – bloumání po městě, toulání po lese, stanování, objevování, hry... Hilda je modrovlasá holčička s patřičnou dávkou zvídavosti, díky které naráží v severské krajině a tentokrát i ve městě na různý bytosti, jaký dospěláci obvykle nevídají – na trolly, pidimužíky, obry, skřítky a tak podobně. To všechno nám Pearson servíruje jemnou kresbou v tlumenejch pastelovejch barvách. Radost pohledět! Jediný, co mi trochu chybělo, byl porůznu skrytej humor, jakej umí do komiksu propašovat třeba Dan Černý… Hilda ovšem hraje hlavně na rozkošnost, a té má na rozdávání, především když dojde na výrazový schopnosti jejích velkejch kukadel. Náležitě rozkošnej je i překlad. Ať jste staří, nebo mladí, tohle byste měli zkusit!... celý text

Plameňák na konci léta – Malá antologie amerických žánrových autorek 2016, * antologie

Tahle malá antologie mladýho nakladatelství Gnóm! nabízí šest povídek, který se vyznačujou především tím, že je napsaly ženy a ženy taky vystupujou v hlavních rolích. Jedná se o drobnej průřez ženskou sférou americké fantastiky, a texty tak nejde označit ani za čistokrevný sci-fi, ani za čistokrevný fantasy, spíš za ne-realistickou literaturu, pro kterou je na prvním místě dobře zvládnutý vypravěčství. Máme tu civilní indiánský sci-fi se strojem času, cestopis vedenej představivostí, cosi jako pohádku naruby, magickej realismus, příběh o předpovídání budoucnosti… a na závěr potom povídku, ve které se fantastickej prvek neobjevuje vůbec. K tomu míří moje jediná výtka. I když se všechny příběhy četly pěkně, ten poslední mi do antologie neseděl. Čekal jsem šest povídek od šesti autorek, nakonec ale bylo autorek jen pět a text bez žánrovejch prvků mi připadal jako takovej menší podraz. Jeho přítomnost si vysvětluju tím, že Jakub Němeček, kterej antologii sestavil a kterej taky všechny příběhy přeložil - a to dobře -, chtěl dát jasně najevo, že si bude dělat věci po svým. (Což se mi jinak líbí, přišel s něčím, co tu ještě nebylo, a jeho nakladatelství slibuje do budoucna skvělý čtenářský zážitky. Snad se mu bude dařit!)... celý text

Lobo: Kostěj nesmrtelný 2012, Alan Grant

Dlouho jsem přemýšlel, jak stručně shrnout postavu Loba, a nejlepší na to bude hláška, že „má rád držkobití, chlast a ženský – přesně v tomhle pořadí“. Lobo si říká Velkej šéf, je to poslední Czarnian (poslední proto, že svou planetu vyhladil) a živí se jako lovec lidí (a taky všemožnejch mutantů). V téhle komiksové sbírce nám CREW nabízí čtyři dávno vyprodaný příběhy. „Pěkně prsatý propadák“ je o tom, jak Lobo dělá ochranku na soutěži o královnu krásy a jak se to celý zvrtne. Scénář (Alan Grant) pěkně sviští, ovšem kresbu jsem si užil ze všech čtyř příběhů nejmíň. Jim Balent je dobrej v detailu, ale utíkají mu proporce. „Gauneři“ jsou sled historek o Lobovi (třeba jak odkrágloval Santu Clause), který si vyprávějí jeho budoucí oběti. Tuze dobrá záležitost, kresba Val Semeiks. „Lobo dobývá Hollywood“. Kresba (Christian Alamy) na Loba možná trochu moc uhlazená, ale jinak opravdu kvalitní. Lobo se dozví, že se o něm točí film, a protože Hollywood všechno zprasí, musí Velkej šéf osobně zjednat pořádek (tzn. sejmout např. Tima Buřtoně, Robocopa či King Konga). „Kostěj nesmrtelný“ patří lidožravejm šnekům a Lobově výpravě do záhrobí, za duchem maníka, kterýho omylem odpráskl dřív, než měl. Naprostá klasika s výbornou kresbou Carla Crichlowa. Lobo je legenda, vynikající požitkářská oddechovka plná nekompromisního humoru.... celý text

Bambini di Praga / Krásná Poldi 2000, Bohumil Hrabal

Poslední dobou jsem měl pocit, že jsem ztratil schopnost vychutnat si poezii, ale Hrabal mě bavil, i když hlavně proto, že oba texty jsou napsaný volným veršem, a nejen díky tomu mají blízko k próze. Ostatně Krásná Poldi se dočkala stejnojmenné prozaické verze a motivy z Bambino di Praga Hrabal využil v povídce Kafkárna. Tady se jedná o dvě básnický pásma (autor je nazývá eposy) z roku 1950, kdy pracoval v kladenskejch hutích. Říká, že „totálně realisticky psal o tom, co tam viděl,“ což mu naprosto věřím, ale jako obvykle se věnuje především krajnostem, takže když smrt, tak pěkně hnusná (v jeho pojetí vlastně krásná), a když láska, tak zběsilej sex. Útočí na pudy a na nic moc jinýho nezbývá prostor, ale jeho jazyk a obrazy mají pekelnou sílu... celý text

Sláine: Válečníkův úsvit 2011, Pat Mills

Pokud Sláina ještě neznáte, je to keltskej rubač, kterej se ohání obří sekerou Mozkohryzem, a doprovází ho prohnanej zakrslík Ukko. Válečníkův úsvit představuje souborný vydání jeho prvních příběhů z let 1983–1984. Na pozici kreslíře se tu vystřídali tři lidi. Sláinovu podobu určila Angie Kincaidová. Její kresba mi připadala rozkošně neohrabaná, není to vyloženě bída, ale je na ní znát, že zestárla. Kincaidová ovšem získává plusový body za to, že vymyslela Sláinovu hlášku „Polib mi břiť“. Velkou část příběhů nakreslil Massimo Belardinelli – od pohledu profík, ale trochu trpí tím, že u něj všechny mužský obličeje vypadají stejně. Co ale zvládá na výbornou, jsou lebky a kostry (v kom je aspoň kousek metalisty, musí se roztíkat blahem), jeskyně a lesy. A taky obdařil Sláina úletovou křečí obludnosti. (To už si zájemci dohledají sami). Dost prostoru dostal i poslední kreslíř, Mike McMahon. Jeho kresba je nejmodernější, má šmrnc, jen je místy drobet nepřehledná, protože tenhle člověk zásadně nedělá černý plochy a všechno pokrývá šrafura. Sem tam připomene styl mýho milovanýho Simona Bisleyho, zkrátka je to borec. Osobně mám radši barevnýho, novějšího Sláina, ale i tohle byla velmi výživná strava.... celý text

Ekhö: Zrcadlový svět 1 a 2 2016, Christophe Arleston

Parádní komiksová oddechovka, kterou jsem si náramně užil nejen díky půvabům hlavní hrdinky (ta mě naopak rušila, když to kreslíř přehnal s plností rtů nebo jí podivně protáhl obličej – ale to byly opravdu jen výjimečný případy). Mravenu Draapulovou a Jurije Podrova, náhodný spolucestující, to přenese z letadla do alternativní reality, kde je to samej drak a podobná havěť. Nefunguje tam elektřina, zato se tam čaruje a všemu šéfujou prikóni, mluvící veverky závislý na čaji (moje srdce zjihlo). Naši hrdinové ze začátku vůbec neví, která bije, Mravena se ovšem dozvídá, že zdědila uměleckou agenturu, a aby toho nebylo málo, posedají ji duchové. K tomu všemu přimíchejte slušnou porci lehké erotiky a nemůže to dopadnout špatně.... celý text

Předběžné varování: Krátké fikce a disturbance 2015, Neil Gaiman

I když mám Gaimana rád, tohle mi nesedlo. Je to sbírka povídek a básní, dalo se čekat, že narazím na subjektivně slabší kusy, ale tady jich prostě bylo moc. Často to byly jen takový hříčky a haluze, mnohdy bez pořádnýho konce. Mám radši, když Gaimana můžu brát vážně (jako v jeho románech), na krátké ploše jsem se na něj nedokázal naladit. (Když jsem četl jeho první sbírku – Kouř a zrcadla –, zažíval jsem podobný pocity, nakonec ale převládla spokojenost. Druhou sbírku – Křehké věci – jsem ani nedočetl.) Navíc mě dráždil skřípající překlad – nadbytek přivlastňovacích zájmen, krkolomný vyjádření, přehnaná spisovnost v přímé řeči. (Aby bylo jasno, nepřekládala to Ladislava Vojtková, která do češtiny převedla většinu Gaimanovejch knih.) Ale ať nežeru, sem tam jsem si od toho odpočinul, protože veškerou poezii a jednu povídku přeložil Richard Podaný a jednu povídku taky Viktor Janiš.... celý text

Amatér 2016, Robert Littell

Komunistický Československo mělo být pro český čtenáře velkým lákadlem, nicméně podle ohlasů se mnozí z nich nedokázali smířit s tím, že tu na něj nahlížíme očima Američana a některý reálie tak docela neodpovídají realitě. Osočili Littella z amatérismu, ale neuvědomili si, že on amatérismus sliboval a svůj slib dodržel. Když tuhle knihu prokouknete, dojde vám, že není zdaleka tak vážná, jak se tváří, a zpoza opony se potutelně usmívá autor, kterej na vás schválně metá klišé. Psychologie postav je jednoduchá až běda, logika místy pokulhává, hlavní hrdina má tolik štěstí, až se tomu nechce věřit, ale to všechno je záměr – zdrojem zábavy je tu více či méně utajenej humor umíchanej člověkem, co miluje brakovou literaturu včetně všech jejích pokleslostí. Zkrátka jako seriózní špionážní román to úplně nefunguje, ale to neznamená, že se u toho nemůžete královsky bavit.... celý text

Do tmy 2015, Anna Bolavá (p)

Do tmy vyšlo u Nakladatelství Odeon v roce 2015 a rok nato vyhrálo v Magnesii Liteře cenu za nejlepší prózu. (Přitom to pro autorku byla prozaická prvotina, předtím jí vyšla jen básnická sbírka Černý rok.) Vypráví příběh zapálené sběratelky bylin, a protože ho vypráví z jejího pohledu, nějakou dobu se necháváte unášet proudem vědomí, kde nenarazíte na výraznější děj nebo rozhovory, zato se toho hodně dozvíte o krásách a úskalích sběru během vrcholné letní sezóny. Až časem vyplouvá na povrch, že nás nečeká žádná idyla. Hlavní hrdinka je znechucená ze vztahů v rodině i na jihočeským maloměstě a trápí ji nepojmenovaná nemoc, a proto se čím dál víc uzavírá do sebe. Chce se věnovat už jen sběru, a to za každou cenu, i když ji začíná zrazovat tělo i mysl. Čtenář s ní trpí a občas možná nechápe její paličatost, ale silnej zážitek přináší právě její odhodlání nenechat si vzít, co ji naplňuje. I kdyby u toho měla vypustit duši. Kdo čeká hlubší pitvání zmiňovanejch obtížnejch vztahů, bude zklamán. Hlavní hrdinku opravdu zajímá především sběr. A přestože ho nelíčí v růžovým éterickým oparu, ale střízlivě a věcně (natrhat, usušit, odevzdat ve výkupně), sálá z jejího vyprávění poetickej náboj. Ten ve spojení s její mírně vyšinutou psychikou a menší dávkou tajemna vytváří silnou a stále tísnivější atmosféru, která vám nedovolí knihu odložit. I přes počáteční rozpaky jsem byl nakonec velmi spokojenej a rád si přečtu, s čím Anna Bolavá přijde příště.... celý text

Promluv, paměti 1998, Vladimir Nabokov

Promluv, paměti je třetí a konečná verze Nabokovovy autobiografie (první vyšla v roce 1951 anglicky jako Nezvratný důkaz, druhá v roce 1954 rusky jako Jiné břehy a třetí se vrátila k angličtině a vyšla v roce 1966). Skládá se z patnácti samostatnejch, v různé době napsanejch kapitol a věnuje se období od roku 1903 do roku 1940. Prvních dvanáct kapitol zachycuje autorovo blažený dětství v carským Rusku (který Nabokov líčí jako ztracenej ráj, do nějž se dobývá právě intenzivním, soustředěným vzpomínáním), v posledních třech se potom zaměřuje na Cambridge a krátce taky na život emigranta v Berlíně a Paříži. Až na pár míst, kdy se věnuje přepečlivýmu popisu rodinnejch vztahů, se ovšem nejedná o klasickou autobiografii – Nabokov se vyhýbá chronologické stavbě, nahrazuje ji hledáním „tematických vzorců“ různě v čase i prostoru a vytváří si vlastní vnitřní řád. Navíc mu nejde jen o fakta, ale o to, aby tu kterou vzpomínku vyvolal se vším všudy, i s příslušnou náladou, k čemuž zdárně využívá svoje bohatý stylistický i jiný schopnosti. Ať už mluví o tenisu, o svejch vychovatelích, prvních láskách, lovu motýlů nebo vymýšlení šachovejch úloh, vždy se jedná o vysoce uměleckej text. Namísto patnácti kapitol životopisu tak vlastně nabízí patnáct povídek. O převod do češtiny se postaral vynikající překladatelskej čaroděj Pavel Dominik.... celý text

Rádio Svobodný Albemut 2009, Philip K. Dick

Tuhle dystopii napsal Dick v roce 1976, ale vyšla mu až posmrtně, v roce 1985. Původně se měla jmenovat VALISystem A a vlastně se jedná o ranou jednosvazkovou verzi díla, ze kterýho se nakonec vyklubala trilogie VALIS. Představuje nám alternativní historii, kde se prezidentem USA stal šmejd šmejdů Ferris F. Fremont (FFF = 666). Zavládla totalita plná šmírování, donášení, pracovních táborů a tak vůbec, a kdo vyjadřuje protiválečný či protivládní názory, může počítat s pěkným malérem nebo i likvidací. O průšvih tak má postaráno i dvojice střídajících se vypravěčů. Jedním z nich je Nicholas Brady, člověk, co začal přijímat záhadný signály, který mu postupně obrátily život vzhůru nohama. O jejich původu se tu hodně spekuluje, teorie střídá teorii, chvíli to vypadá na posednutí, pak zase na zprávy z paralelního vesmíru, od mimozemšťanů anebo rovnou od Boha. Díky poslední zmiňované možnosti autor rozehrál množství filozofickejch úvah, kniha ale nenudí, protože povětšinou dávkuje informace postupně, a drží si tak spád. Druhým vypravěčem je sám autor, Philip K. Dick, a když se zrovna nezabývá totalitním režimem, vede s pomocí ostatních postav rozhovory o vlastní tvorbě. Jeden příklad za všechny: „Hodláš mi odpovědět?“ houkl na mě Phil. „Řekl bych, že už jsem toho napovídal dost,“ vzpamatoval jsem se. „Fakt nemám chuť si o všem přečíst v nějaký slátanině, co po tuctech chrlíš pro bůhvíjaký obskurní nakladatelství.“ Tahle rovina už pro mě byla jen taková třešinka na dortu, i bez ní mě tahle „slátanina“ vážně bavila, ale pro někoho, kdo s Dickem ještě neměl tu čest, by to zřejmě nebylo to pravý ořechový.... celý text