RomanTilcer
přečtené 416
Druhé město
2005,
Michal Ajvaz
Uf, uf, uf, u téhle knihy jsem se natrápil... Zkoušel jsem se začíst několikrát, abych byl správně naladěnej, ale nepomohlo to, dočítal jsem se zaťatýma zubama. Hlavní hrdina narazí v antikvariátu na knihu psanou neznámým písmem. Když se o ní snaží zjistit víc, dozví se, že vedle Prahy, kde žije, existuje takzvaný „druhý město“, zvláštní místo, o kterým lidi nemají tušení, protože ho prostě přehlížejí. Je to něco jako Gaimanův Podlondýn nebo Miévillův neLondýn, zkrátka svět sám pro sebe, kam se nedostanete jen tak a kde je všechno trochu jinak, než jsme zvyklí (všechno je tam samozřejmě fantastičtější, dobrodružnější a tak dále). Problém je, že zatímco Gaimanovo i Miévillovo alternativní město mělo nějakej řád, byť podivnej, Ajvazův druhej svět je ujetej až běda, míchá pátý přes devátý, možný je v něm úplně všechno a jistí si nemůžete být vůbec ničím. Surreálno předchází až v absurditu. Oporu neposkytuje ani příběh – nedá se mluvit o pořádné zápletce, je to spíš takový to pohádkový putování, hrdina prostě jen jde dál a dál, občas potká někoho na způsob kouzelnýho dědečka, a když se dostane do ohrožení, vyřeší to jednoduše odchodem. Situaci nezlepšujou ani postavy, protože jakmile dojde na přímou řeč, začne se na vás valit tolik nesouvisejících informací, že za chvilku ani nevíte, kdo vlastně mluví, co chce říct a proč. (Bonus: všechny postavy mluví stejně.) Ajvaz prohlašuje, že kultura potřebuje lidi, co se vydávají tam, kam se nikdo jinej nevydává, a zkouší, co nikdo jinej nezkouší, jinak by zakrněla, a to je pravda. A i když si dovedu užít řádnej úlet (jako třeba Rimbaudovo čistokrevný třeštění v Sezóně v pekle), tahle kniha mi hrubě nesedla. Je sice napsaná pěkným jazykem a nabízí spoustu poutavejch snovejch obrazů, jenže sdělení je tak roztříštěný a zavalený zbytečnostma, že pokud někdy dám Ajvazovi druhou šanci, tak nejdřív za pár let.... celý text
Voleman #01
2007,
Jiří Grus
Voleman je taková česká verze superhrdiny – pobíhá po Praze v trenkách, tričku „po někom“, s kšiltovkou na hlavě, vyzbrojenej paličkou na maso… zkrátka je to solidní individuum. V prvním dílu se toho o něm moc nedozvíme, jen je nám vylíčeno, co ho přimělo nosit tu kšiltovku a paličku, následující strany jsou potom věnovaný převážně představení dalších postav. Dojde při tom na pár úletovejch situací, ale o nějaké dějové lince nemůže být řeč, ta se (snad) začne klubat až příště. Mně osobně to ale nijak nevadilo, protože i tak jsem se královsky bavil. Jiří Grus skvěle ovládá postavy v pohybu, ale hlavně dokonale pracuje s mimikou. K tomu si přičtěte vtipný a autenticky znějící hlášky v bublinách a slušnou dávku různě poschovávanýho humoru, a nemůže vám z toho vyjít nic jinýho než opravdu výživná nálož. Jiří Grus je prostě pán, absolutní česká špička. Už se těším na další díly!... celý text
