RomanTilcer
přečtené 416
Nejsem tu moc často?
2005,
Henry Rollins
Zatímco Rollinsova první česky vydaná kniha, vynikající Blues černýho kafe, obsahovala především ukrutně depresivní či nasraný minipříběhy a básně a k tomu pár deníkovejch zápisů z turné, tenhle počin je docela jinej. Nejsem tu moc často? nabízí množství deníkovejch záznamů, pár článků pro různý časopisy a několik rozhovorů s významnýma americkýma hudebníkama (který u nás, žel, moc lidí nezná). Rollins je sice pořád Rollins, těžko zvládá soužití s lidma a někdy i sám se sebou a prezentuje tu svoje vyhraněný názory, už je ale starší a zklidnil se, takže to není tak nemilosrdná nálož jako dřív. Sám k tomu poznamenává něco jako: „Jsem trapnej – nikomu to neříkejte“. Pokud jste od něj ještě nic nečetli, tímhle nezačínejte, a pokud už víte, že je to váš člověk, počítejte s tím, že tentokrát vás nečeká ultračerný kafe, ale spíš slabší kafíčko. Pořád platí, že Rollins je obdivuhodná nebo přinejmenším pozoruhodná osoba, ale tohle je kniha pro skalní fanoušky.... celý text
Lobo versus Maska a další řežba
2016,
Alan Grant
Lobo versus Maska, dva nezničitelní magoři proti sobě, to je solidní masakr. Přítomnost Masky navíc umožnila scénáristům (John Arcudi, Alan Grant) vyvádět psí kusy jako třeba bez vysvětlení proskákat několika různýma scénama nebo prostřednictvím svýho avatára komentovat dění v komiksu. Kresba (Dough Mahnke) byla dobrá, ale barvy (Keith Williams), ač typicky lobácký, mě kdovíproč trochu dráždily. Druhej příběh, Lobo spoutaný, napsal Alan Grant sám a je o poznání přímočařejší – je to vlastně Lobo versus věznice a díky příznačnýmu ultrabrutálnímu humoru a řádně nabouchané kresbě Rafaela Garrése se jedná o naprostou lahůdku. Oba komiksy přeložil Pavel Dort a musím říct, že si čím dál víc užívám jeho vynikající práci. Asi bych měl Loba číst častejc.... celý text
