RomanTilcer
přečtené 416
Americká noc
2016,
Jim Morrison
Kratší básně mě příliš neoslovily, jelikož se v nich není moc čeho chytit. Morrison se nechává hypnotizovat samotným slovem, a staví tak kusý, neprostupný vize. Neřekl bych, že to bylo překladem Luboše Snížka, ten se mi líbil, snad jen s výjimkou několika málo míst, kde bylo potřeba rýmovat (ale to je možná můj osobní problém, rýmy mě obecně jaksi neberou). V delších textech se dá přinejmenším sledovat řetězení asociací a oplývají zvláštní temnou mystikou. On Morrison nebyl žádnej květinkovej hipík, hodně ho poznamenalo braní drog, a hlavně neustálý chlastání. V knize se kupříkladu několikrát opakuje děsivý téma stopaře-vraha (a vlastně tu najdete i Morrisonův scénář k nedokončenýmu filmu Stopař). Přečetl jsem si to, abych zjistil, jak by na mě Morrison působil čistě jako básník, a i když jsem si občas nebyl jistej, kde nelehká četba přechází ve vyjetý blábolení, mělo to svoje kouzlo a výslednej dojem je dobrej.... celý text
Ke dnu
2017,
Anna Bolavá (p)
Coby prozaička se Anna Bolavá představila v roce 2015 úspěšným románem Do tmy. Letos vydaná kniha Ke dnu na něj navazuje, ale navazuje opravdu volně a vlastně je docela jiná. Zatímco Do tmy vyprávělo ich-formou příběh jedné výrazné hrdinky, ve kterým nebylo zrovna moc místa pro ostatní postavy, Ke dnu líčí z pohledu třetí osoby osudy celé řady lidí. Ze začátku v tom čtenář může mít trochu zmatek, ale jakmile se s postavama seznámíte a pochopíte, jak spolu jejich příběhy souvisí, čte se to o poznání líp a častý střídání vypravěčů pomáhá udržovat slušnej spád. Přestože v zápletkách nechybí tajemno a napětí a velkou část knihy ovládá pošmourná podzimní atmosféra, nejvíc jsem si užíval chvíle, kdy autorka s ironickým nadhledem komentovala nízký myšlení obyvatel příznačně nazvanejch Řečovic. A že těch chvil nebylo málo! Pokud tedy nevyžadujete pevně sevřenej příběh s ukázkovým dramatickým obloukem a přistoupíte na to, že tentokrát Anna Bolavá nabízí především depresivní obraz maloměsta, ze kterýho probleskuje ponurej kousavej humor, můžu tuhle knihu jedině doporučit.... celý text
Třetí zákon 1 a 2
2017,
Xavier Dorison
Hned od začátku to šlape slušnou rychlostí a není nouze o akci, scénář se povedl. Nejvíc mě ale bavilo něco jinýho – i když se mi tenhle komiks na první pohled vlastně moc nelíbil, nakonec jsem musel uznat, že je nakreslenej a vybarvenej opravdu zdařile. Alex Alice nejenže krásně zpracoval přírodní scenérie, ale taky si pěkně vyhrál s gotickou architekturou. Co mě ještě zaujalo, často nabízel pohled shora, až jsem měl pocit, jako bych koukal na nějakou počítačovou hru, a to myslím v tom nejlepším možným smyslu. Pokud skousnete, že z hrdinovy společnice se v zájmu zachování spádu stane bez vysvětlování akční hrdinka, a fakt, že má příběh otevřenej konec, neměli byste být zklamáni.... celý text
Voleman #04
2010,
Jiří Grus
Od posledního černobílýho, číslovanýho Volemana jsem čekal trochu víc, v prvních třech dílech si totiž Jiří Grus nastavil laťku dost vysoko. Velkou část čtyřky zabírá důležitá megabitka, a i když se u ní člověk baví (mimo jiné díky krásnejm zvukovejm efektům jako „MRT“, „JEP“ a podobně), nezbývá dost prostoru k dořešení všeho, co autor načal. Ono se asi počítalo s tím, že přijdou ještě další díly – některý vedlejší linky si o to vyloženě říkají, navíc se vracejí postavy, který už člověk ani nečekal, a z jejich setkání se klube novej příběh… Jak to ale skončí, už si budeme muset domyslet sami. Přestože se dostavilo mírný zklamání, pořád to byla parádní jízda, Grus zkrátka umí. Jen jsem rád, že se tímhle koncem-nekoncem nemusím s Volemanem úplně rozloučit a čekají na mě ještě samostatný (a barevný!) Volemanovy příhody.... celý text