Rozari
přečtené 542
Harry Potter a Fénixův řád
2004,
J. K. Rowling (p)
Sérii o Harrym čtu ve svém ehm, ehm dospělém věku poprvé, filmy mě taky minuly. Nijak mi to ale nevadí :) Za mě i tenhle díl dobrý, ač poněkud zdlouhavý. Některé nejasnosti z dřívějších dílů byly vysvětleny, některé věci si bohužel nepamatuju :D Harry byl dost často na průplesk, ale to asi měl být coby 15letý (i když u ostatních, jeho vrstevníků, jsem to tak nevnímala). Umbridgeová ještě víc, to by mě zabilo potkat nějakou takovou jedubabu. Jinak mě velmi zajímají původní anglické názvy a jména, přemýšlím o čtení v angličtině. Těším se na další díl.... celý text
Nebe nezná vyvolených
2016,
Erich Maria Remarque (p)
Čtu teď na střídačku různého Remarqua a Harryho Pottera, oboje poprvé v životě, celkem zajímavá kombinace. Nebe nezná vyvolených vůbec nevím, jak hodnotit, celou dobu jsem váhala, jestli mám k některé z hlavních postav nějaké sympatie. Clerfayt, už asi spíš středního věku, automobilový závodník, za války, nebo i před ní však prý dělal ledacos; co vede člověka k tomu, že si pak vybere k vydělávání peněz zrovna tohle? Snadné a rychlé? Ale riskovat kvůli tomu život, když jsem si ho i přes válku zachoval? Nebo už na životě nelpí, protože válka mu vzala mu vzala někoho, koho měl rád? V knize se nepíše, jak a kde válku prožili, jsou tam jen náznaky. Clerfayt byl v zajateckém táboře: “Taky jsem byl takový. Před tisíci lety. Důkladně jsem se změnil. Musel jsem. Jenže co zbylo? Kromě cynismu, ironie a falešné povýšenosti? U Lillian víme, že jí je 24 let, v sanatoriu je 4 roky a předtím byla 6 let válka. “Co znám ze života? Zkázu, útěk z Belgie, slzy, strach, smrt rodičů, hlad a pak nemoc z hladu a útěku. Předtím jsem byla dítě… Znám jen zatemnění a déšť bomb z temného nebe a pak okupaci, strach, skrývání a zimu. Stačí toto k vysvětlení jejich počínání? Smutná kniha.... celý text
Černý obelisk
2002,
Erich Maria Remarque (p)
Můj první a zatím jediný Remarque. Knihu jsem vytáhla z kontejneru na papír (jak může někdo vyhodit knihu?), vydání z roku 1975. Škoda, že Němců po 1. světové válce, kteří měli dost rozumu a reflexe a nenaletěli vábení toho pána s knírkem, nebylo víc. Nebo lépe, asi jich bylo i dost, ale slušní lidé jsou vždycky méně slyšet, bohužel. V tom jsme se nepoučili dosud. Za mě super. Přečtu si i další Remarqueovy knihy, nechápu, proč jsem se mu doteď vyhýbala! Vřele doporučuji.... celý text
Všema čtyřma očima
1982,
Alena Vostrá
Úplně náhodou jsem knihu vzala z knihobudky pro syna 10 let a že jsem zrovna nemela co číst, začetla jsem se. Jak já jsem se nasmála! Několikrát jsem se neudržela a vybuchla smíchy nahlas :D To bylo boží! Jako bych se vrátila v čase do svého vlastního dětství, jen jsme tedy nedělali takové bejkárny :-D Za mě super, doporučuji!... celý text
Křehké otázky
1999,
Zuzana Maléřová
Krásné milé povídání. Jediné, co mě mrzelo, bylo, že to nebylo delší. Doporučuji.
Surrealisté
2004,
Tim Martin
Po přečtení knihy Prchavý čas světla jsem se chtěla seznámit s díly některých surrealistů, o kterých se autorka zmiňuje. V naší místní knihovně byla k dostání pouze tato formátem malá kniha, ale aspoň něco. Nádavkem jsem se dozvěděla i o jménech mně dosud neznámých.... celý text
K moři
2007,
Petra Soukupová
Kniha se mi dostala do rukou náhodou, začetla jsem se rychle. Obyčejný příběh jedné obyčejné rodiny, respektive dvou. V okamžiku, kdy Johana ve snaze ranit, řekla Adéle, že je “adaptovaná, mi došlo, že jsem knihu asi už četla. A asi ano, někdy před časem, ale zřejmě na mě tehdy neudělala takový dojem. Forma je neobvyklá, někdy zkratkovitá, jako deníkové záznamy, kdy si člověk poznamenává jen hesla. Jen mi trochu “nevoněl ten styl předjímání budoucnosti a stejně tak odbočky o budoucnosti postav, které se v ději opravdu jen mihnou (k čemu to, když se tam jen mihnou).... celý text
Prchavý čas světla
2019,
Whitney Scharer
Mě tedy kniha nadchla. Ponořila jsem se do příběhu Man Raye a Lee Miller tak, že jsem několikrát přejela svoji stanici a celkově využívala každou chvíli, abych mohla číst. Příběh obou mě zaujal natolik, že jsem o nich chtěla vědět ještě víc, vyhledala jsem na webu jejich fotografie, shlédla jsem na Netflixu film Krev básníka Jeana Cocteaua, ve kterém Lee hrála (pro jehož pochopení by zřejmě bylo třeba spousta vína, whiskey, brandy či jiného alkoholu, ale musím uznat, že Lee byla opravdu krásná). Paříž konce 20. let byla velmi realisticky vykreslena, dokázala jsem si živě představit všechny ty ateliéry, bulváry, paláce stejně jako dekadentní byty plné podivných osob i podivuhodných osobností. Navrch jsem se dozvěděla spoustu informací o fotografii a fotografování. Knihu vřele doporučuji.... celý text
