Saxofonista
přečtené 362
V neděli zůstal rabín doma
1995,
Harry Kemelman
Koncepce vydavatelů jsou mysteriózní. První díl, pak třetí, pak nic. Pěkně to tehdy prosrali, dneska už to nikdo překládat nebude, protože teď už by si to koupilo jen pár podivínů jako jsem já. Jinak bych chtěl pochválit překlad. V 1. díle to trochu skřípalo (prostě překlad ze 60. let), ale tenhle díl je v pořádku, tedy aspoň při zevním ohledání (chybí mi srovnání s originálem).... celý text
Rabín v pátek zaspal
1969,
Harry Kemelman
No, člověk se musí vrátit do 60. let, aby detektivka byla o intelektu, ne jen o zohavených mrtvolách (čau Larsi Keplere)
Tichý zabiják
2018,
Volker Kutscher
No, doufám, že ten insulinový šok povede ke změně osobnosti Gereona Ratha ve smyslu integrace určitého mravního zákona a ve 3. díle již bude snesitelnější. Protože (i bez srovnání s TV seríálem) se ve 2. díle chová Gereon jako naprostý kretén. Jistě, postava solitéra odchylujícího se od zaběhnutých kolejí zkostnatělého systému je oblíbená a mnohdy inspirativní, jenže u Gereona přesahuje meze rebela bez příčiny. Nejen, že v zásadě posral, co mohl, a to většinou zbytečně, ale ještě k tomu tak většinou nečinil z touhy po tom "dělat to dobře", nýbrž hnán svou odpudivou ješitností (aby mu nevzali exkluzivní případ, aby někoho jiného zesměšnil atd.). To z něj, v kombinaci s tím, že se ve skutečnosti jedná o protekčního spratka, za kterého stále někdo tahá horké uhlíky z ohně, které do něj on sám hodil, dělá dost protivnou postavu. Jo a taky srážím bod za časté užívání otravného klišé "záchrany v posledních vteřinách".... celý text
Mossad - Izraelské tajné války
2006,
Ian Black
Samotný obsah je fakticky asi v pořádku, respektive čtenář musí autorům věřit. Nenarazil jsem na nějaké hrubší nesrovnalosti, i když nedávno se objevily "zaručené zprávy" o tom, že se začátkem Šestidenní války to bylo trochu jinak, založené na jakémsi výroku Moše Dajana, který je ale nutné brát s rezervou, protože od něj mohlo jít o určitý alibismus, aby nevypadal jako takový packal, ale aby to vypadalo, že to nezvoral, ale že to tak blbě udělal schválně. Co je ale nepříjemné, je kompozice, která je občas matoucí. Jistě, vše souvisí se vším, takže nelze očekávat plynule chronologickou souvislou linii děje, ale občas to dělá dojem, že autoři měli k dispozici hotové jednotlivé články, které poskládali do kapitol, které pak časově skákají tam i zpět, takže se pak obtížněji orientuje v čase. A pak je tu ještě jeden problém, který je někdy způsoben asi přímo autory, někdy překladem (obecně dost nedobrým). Jde hlavně o nedůslednost v užití názvů jednotlivých zpravodajských služeb či jiných organizací. Nejsem v tom úplný laik, ale přesto mě mátlo, že jsou během textu střídavě používány různé termíny a zkratky pro to samé. Dost dobře vím, co je Mossad, Šin Bet (aka Šabak) nebo Aman. Ale s rozepsanými názvy, ještě v češtině (např. Hlavní bezpečnostní služba), mě autoři a překladatelé ze začátku dost mátli, než jsem si to po asi čtvrtině knihy konečně zažil. Zmatku ještě napomáhá to, že se autoři/překladatelé neobtěžovali při prvním výskytu vypsat ta synonyma do závorky, aby to bylo hned jasné. Čtenář si pak musí to přiřazení odvozovat z kontextu, což je dost matoucí. Nemluvě o tom, že by asi bylo v takové non-fiction publikaci vhodné dát abecední seznam základních pojmů a jejich synonym do nějakého úvodu. A vzhledem k tomu, že od vzniku ozbrojených složek a výzvědných služeb docházelo k jejich štěpení, reorganizaci a přejmenovávání, byl by vhodný i nějaký graf, který by to přehledně znázorňoval, protože rekonstruovat si tyto změny podle nesouvislého vyprávění je také poměrně obtížné. Kdybych nebyl už předem v této oblasti předběžně vzdělán z jiné literatury, asi bych se v knize ztratil.... celý text
Golem
1987,
Gustav Meyrink (p)
Hm, to, že se tam neobjeví opravdový Golem, jak si zde někteří stěžují (pravděpodobně by k tomu chtěli i komořího Langa a magistra Kellyho), to mi nevadí. Ale vadí mi ten dost zjevný antisemitismus ve stylu přelomu 19. a 20. století. To není nějaká přecitlivělost charakteristická naopak pro dnešní dobu, ale ty na sílu tlačené popisy židovských stereotypů mi připadají jak z novin v době hilsneriády. A teď už čistě k literatuře: to hlavní, na čem je kniha postavena, tedy imaginativní až mysteriózní pasáže (od nichž jsem očekával, že mě nadchnou, protože obecně mám tyto prostředky v oblibě) mi připadaly prázdné, kašírované, bezduché, jako od někoho, kdo se snažil z trusu vyrobit zlato. Dialogy autentické jak z rytířského románu (kdyby jejich bizarnost byla aspoň zajímavá, ať už obsahem či stylem, ale nebyla). Ale možná to bylo překladem, tak nakonec dvě místo jedné.... celý text
Hrdinové táhnou do boje
1994,
Karel Poláček
Kritizovaná němčina ... překladatelův nedostatek, že německé věty nepřeložil, když jsme v Čechách. Ne, to je jen intelektuální lenost čtenářů, zvlášť v době Google Translatoru. Co s tím má společného překladatel? Poláček je český autor a knihu napsal jazykem své doby, což zanechává mimo jiné důležité dobové svědectví, včetně té němčiny, takže ani žádný překladatel neexistoval. Švejk je té vojenské němčiny také plný, to i ten by se měl přeložit? To snad budou čtenáři za chvíli chtít, aby se starší české knihy překládaly do moderní češtiny? Nebo rovnou do newspeeku?... celý text
Bůh ví
2005,
Joseph Heller
Co se mi na téhle knize tak líbilo? No, nejlépe to lze vysvětlit tím, že poukážu na to, v čem se mýlí negativní komentáře k této knize níže. Nejde totiž o historickou knihu, nejde ani o epos, dokonce ani o méně vznešený hrdinský příběh. Nejde o příběh krále Davida, nejedná se ani o interpretaci Bible. Biblický text byl pouze využit k vylíčení toho, o čem život je a co nám z něj zbývá ke konci života. Koneckonců, ne nadarmo se Bible nazývá Knihou knih, která nás formou příběhů neinformuje o historii, ale odpovídá na zásadní lidské otázky. Někdo odpovědi hledá jako Jonathan Sacks, někdo jako Joseph Heller. Heller hledá odpovědi na otázku, k čemu ten život vůbec je a jaký má smysl, a to na příkladu krále Davida čekajícího na smrt. Že se příběh podivně motá a stále se vrací ke stejným tématům, navíc často některými vnímaným jako zbytečně obscénní? Ano, protože vypravěčem není Heller, ale nemocný starý muž. Tohle není Hra o trůny nebo něco podobného, kde postavy mluví k věci a strukturovaně, aby tím plnily roli průvodce dějem. Tohle je víření myšlenek někoho, kdo je analogem nějakého dědy ve starobinci. Ten také už stále dokola vzpomíná jen na to, že si kdysi dávno s nějakou holkou fantasticky zaklátil, jak dal kdysi Pepíkovi slavně na budku a Franta zase jemu, nebo že kdysi vyhrál vesnický přebor v ping pongu. No a pokud je takový děda trochu hloubavější, občas se v tom snaží najít nějaký smysl nebo opodstatnění pro svůj život. Jestli to vůbec stálo za to. A co najde? "Minulost nemá žádnou cenu, když se jí přítomnost nevyrovná". Dle jeho osobního založení může dojít i k tomu, co má ten jeho život dělat s Bohem. „Bůh má ten pohodlný zvyk svalovat všechny své chyby na druhé, ne? Naprosto svévolně, aniž ho někdo žádá, si někoho vybere, naloží na něj kolosálně těžké úkoly, na které vždycky úplně nestačíme, a potom obviní nás, že si špatně vybral.“ A tím se liší "Bůh ví" od mile lidově zábavného Bradfordova "Černošského pánaboha" nebo od spíše trapné Ptáčníkovy "Bibliády".... celý text