Saxofonista
přečtené 363
Šumař na střeše a jiné povídky
2011,
Sholom Aleichem (p)
Povídky Šoloma Alejchema by zasloužily více hvězdiček. Jenže teď hodnotím tuto konkrétní knihu a s ní mám problém. Trpí totiž svou "výborovitostí". Začíná to už názvem, který působí dojmem, že je v ní povídka "Šumař na střeše" a pak ještě nějaké další. Což je samozřejmě nesmysl, protože žádná povídka "Šumař na střeše" neexistuje. Ale tenhle marketingový tah je to nejmenší. Horší je, že ta skladba je taková nějaká podivná. Povídky z cyklu Tovje vdává dcery jsou roztroušené mezi jinými bez nějakého zřejmého hlubšího smyslu uspořádání. Není ani jasné, zda ty ostatní povídky také tvoří nějaký cyklus, nebo ne. Já prostě nechápu, proč je nutné vydávat tohle místo nového vydání původních souborů (Tovje vdává dcery, Uličník Motl, Smolař Menachem Mendl a případně soubor "zbytků).... celý text
Třicet dva hodin mezi psem a vlkem
2007,
Jan Tichý
Ještě mám v paměti probíhající (možná nejen) mediální boje mezi autorem a p. Doškářem, v nichž jsem stál spíše na straně autorově (mimo jiné i kvůli osobnosti protistrany). Důvod, proč jsem dal jen 3 hvězdičky, je jednoduchý: poslední dobou začínám být alergický na tuto formu. Myslím, že takové téma vyžaduje literaturu faktu. Ne historický román, v tomto případě tedy vzhledem k rozsahu spíš historickou novelu. Protože pak se stává toto: "Mezi zastřelenými ve skutečnosti nebyla sedmadvacetiletá Heide, pokladní z kina, a také osmnáctiletý gradista Petr je fiktivní postava" (autorův doslov) Proč, kurva? Proč je nutný tu realitu měnit? Udělat jednou z hlavních postav někoho, kdo buď vůbec neexistoval, nebo existoval, ale ve skutečnosti zastřelen nebyl? A ještě musela spát s neexistující postavou - s Čechem Petrem. Co je to teď sakra za zvyk, že ve (skoro) každé knize musí někdo někoho milovat nebo aspoň s někým píchat, nejlépe opakovaně? Nejde o to, že by mě to pohoršovalo, jde o to, že mě to zdržuje. Je to kniha o něčem jiném a tahle vata je tam úplně zbytečná a jen odvádí od tématu. A ještě k tomu se ani nestala ...... celý text
Pravomil aneb Ohlušující promlčení
2021,
Petr Stančík
Budu tu za kazišuka, protože na rozdíl od předkomentátorů já nepovažuji Pravomila za Stančíkův vrchol. Důvody jsou dva a trochu spolu souvisejí. První je ten, že já mám prostě rád divné knihy (Mlýn na mumie, Nulorožec), což Pravomil není. A s tím právě souvisí i ten druhý problém. Pravomil je totiž historický román. Jenže bohužel jde místy o tak trochu alternativní historii. Jistě, Mlýn na mumie se také odehrával v určité lokaci v určitém historickém období a týkal se i určitých historických postav, které nebyl podány zrovna historicky věrně. Jenže jednak Mlýn na mumie je natolik bizarní a od reality odchýlený, že by nikoho nenapadlo brát ho vážně (podobně je to třeba s Tarantinem). A kromě toho jde o jinou historii, takovou tu, co už skoro odchází do říše bájí a pověstí. Zato Pravomil, to je historie dosud částečně živá. Proto by měla být přesná. Nejhorší totiž je, že ty Stančíkovy alterace reality v Pravomilovi nemusí být na první pohled zřejmé, takže to pak leckdo může považovat za historický fakt. S těmi historickými fakty souvisí i to časté Pravomilovo šukání. Co je to teď sakra za zvyk, že ve (skoro) každé knize musí někdo někoho milovat nebo aspoň s někým píchat, nejlépe opakovaně? Nejde o to, že by mě to pohoršovalo, jde o to, že mě to zdržuje. Je to kniha o něčem jiném a tahle vata je tam úplně zbytečná a jen odvádí od tématu. Když v Mlýně na mumie komisař Durman chodí do bordelů (a nejen tam), má to svůj půvab zapadující do celkového koloritu bizarností. Ale v Pravomilovi ty sexuální pasáže nemají žádný význam a vůbec nechápu, proč tam jsou. Nemůže si autor pomoct? A nemohl by tedy radši nechat šukat Chrujdu? Nebo si od toho sliboval rozšíření spektra čtenářů? Prostě tomu nerozumím.... celý text
Pantagruel
2022,
François Rabelais
Když jsem zjistil, že Patrik Ouředník nově přeložil Pantagruela, stačilo jen pár kliků k tomu, aby mé překvapení bylo dvojnásobné: vznikl i nový překlad Gargantuy, ten z dílny "Cibulské Thelémy", tak nějak pod garancí Martina C. Putny. Nemohl jsem si pomoci a musel jsem si oba dva překlady obstarat a porovnat. V jejich porovnání vycházím z pozice hodnocení překladu Jihočeské Thelémy, který beru jako etalon se třemi hvězdičkami (to znamená, že je to dobré, v literárně historickém kontextu výborné, ale bohužel literárně historický kontext není vše, čas je neúprosný). Takže teď k Ouředníkovu Pantagruelovi: Překlad vynikající. Modernizující, ale decentně, bez nějakých násilných adaptací. Jediné, v čem má v tomto klání mírně navrch Gargantua Cibulské Thelémy je ten bohatší vysvětlivkový / komentářový aparát. Panurgos je místy tak skvělý, že jsem si prakticky v různých adaptacích osvojil jeho sociálně-kontaktní techniku: "Madam, bylo by velice prospěšné pro národ, slastné pro vás, blahodárné pro váš rod a nezbytné pro mě, abych vás prošťouchl, a to co nejdříve. Věřte tomu, neboť zkušenost vám to potvrdí."... celý text
Gargantua
2023,
François Rabelais
Když jsem zjistil, že Patrik Ouředník nově přeložil Pantagruela, stačilo jen pár kliků k tomu, aby mé překvapení bylo dvojnásobné: vznikl i nový překlad Gargantuy, ten z dílny "Cibulské Thelémy", tak nějak pod garancí Martina C. Putny. Nemohl jsem si pomoci a musel jsem si oba dva překlady obstarat a porovnat. V jejich porovnání vycházím z pozice hodnocení překladu Jihočeské Thelémy, který beru jako etalon se třemi hvězdičkami (to znamená, že je to dobré, v literárně historickém kontextu výborné, ale bohužel literárně historický kontext není vše, čas je neúprosný). Takže teď ke Gargantuovi, Cibulské Thelémě a "emsí" Putnovi: Já mám Putnu rád. Je to sice trochu pošuk, který když se (nebo ho někdo) nekontroluje, tak je poněkud afektovaný, což bylo důvodem, proč jsem si na něj musel zvyknout, ale na druhou stranu je velmi vzdělaný a "literárně užitečný". Třeba ve Spirituále je jeho projev opravdu občas nepříjemně exaltovaný, ale zase svou vlastní audioknihu Kulturní dějiny střední Evropy nebo Čapkovy skoromodlitby a Magorské modlitby namluvil moc pěkně (o samotném textu těchto knih nemá cenu ani mluvit, tam se kvalita předpokládá automaticky). Proto jsem byl zklamán. Nevím, jestli překlad tvořili pouze emsího žáci z Cibulské Thelémy a on pouze redigoval (a psal komentáře), nebo jestli se na překladu také přímo podílel, ale každopádně to neohlídal (anebo někdo neohlídal jeho). Zkrátka a dobře se thelémští utrhli ze řetězu a tak moc se snažili být vtipní, až to mnohdy skončilo trapností. A zcela zbytečně. On už ten základ: "... nemalá část rabelaisovských vtipů je vázána na konkrétní lokality v Rabelaisově rodném kraji kolem Tours, tyto vtipy však v českém kontextu nejsou vtipné. Celý Gargantua je tudíž přesazen do jižních Čech ..." Doprdele, proč? Tím, že se z francouzské vesnice udělá jihočeská, fakt humor nevznikne, akorát se to "zdivní", protože pak některé věci nedávají v kontextu smysl. A to není jediná věc. Zjednodušeně řečeno, řada vtipů se nepovedla, nejspíš z přemíry snahy (třeba publikace Václava Kikiny st. - jako já si o něm myslím to samé, ale do této knihy bych to nedával, a to nikoli kvůli němu, ale kvůli sobě - taková nula přece nemá v tak nadčasové knize co pohledávat). Částečně budu na vině asi i já. Dělím si totiž humor zjednodušeně na "Suchého" a "Šlitra". Mám rád toho Šlitra, Suchého ne. Cibulská Theléma bohužel nabídla Suchého. Na druhou stranu, co je nutno hodnotit pozitivně, jsou komentáře. Kupodivu ale lépe militaristické komentáře Petra Wohlmutha než literárně historické komentáře Putnovy. Ten se totiž zase jednou tak trochu neohlídal a součástí komentářů jsou i rady "kde se smát", co je vtipné. Což zase zanechává takový ten trapný dojem jako první setkání se studiovým smíchem v sitcomech. Dal bych 2,5. Tak špatné to totiž zase není, jen je to prostě horší než Jihočeská Theléma. Ale taková možnost tu není. Sorry, ale snad by to šlo vychytat v dalším vydání.... celý text
Jakub a jeho pán
2007,
Milan Kundera
Moje chyba, že jsem se do toho pouštěl, když vím, že prostě Kunderu nemám rád, už od Žertu. Ale jak mám ve svém okolí nějaké ty kunderofily, tak to kvůli nim vždycky zkouším znova a znova. Ale prostě to nejde. Irituje mě to jeho věčné předstírání hloubky v jeho plochých a povrchních dílech. Tady to ještě posílil tou předmluvou, ve které se dovolává ratia ... to by sakra musel psát něco jiného, o něčem jiném a jinak. Takže dvě hvězdy: jednu za pár vtipů, druhou za krátkost, díky které se to dalo vydržet.... celý text
Bloudění
1993,
Jaroslav Durych
Kniha mě překvapila ve 3 punktech: 1. Velmi kritickým pohledem na katolický klérus, který jsem od toho žlučovitého katolíka opravdu nečekal. 2. Velmi kritickým pohledem na Ferdinanda II. Štýrského, který jsem od toho žlučovitého nepřítele 1. republiky nečekal (i když je pravda, že vlastně ta karikatura chlapa, co se nešťastnou shodou okolností dostala na trůn, nemůže být sympatická ani skalnímu habsburkofilovi, není-li stižen hlubokou mentální retardací, anebo demencí) 3. Poměrně pozitivním vztahem k Valdštejnovi, protože to byl (Valdštejn) podle mě sviňák k pohledání. Ale je fakt, že v té době byly podobných sviňáků ve Střední Evropě davy, jen nebyli tak zdatní. No a v porovnání s tou č…í hlavou Ferdinandem II. byl asi opravdu do jisté míry hoden obdivu, i přes tu svou absolutní amorálnost. A jedna věc mi vadila: celá ta linie s Andělkou a Jiřím. Já sice chápu, že to tam asi vložil v rámci té barokní stylizace, ale mě to vyloženě rušilo. A proč být slušný? Prostě vždycky, když se v ději to duo objevilo, tak jsem se nasral, protože mě nějaké milostné příběhy nezajímají. Začal jsem tedy dumat nad tím, proč tam tu milostnou linii, užitečnou jak hřebík v kole, vkládal. Okamžitě jsem odmítl nějaké nabízející se freudiánské vysvětlení a také jsem odmítl googlit předchozí výklady. Místo toho jsem vymyslel jeden svůj (a za jeho správnost neručím). Snad by mohlo jít o jakousi variaci na katolický výklad Písně písní, kdy všechno to smyslné vykládají (nejen) církevní otcové jako interakci mezi (alespoň potenciálně) věřícím a církví. Andělka by mohla představovat tu ŘKC, která se stále snaží spasit kacíře Jiřího, aby zachránila jeho duši, čemuž se on všemožně brání, i přes Andělčinu přitažlivou physis. Jestli jo, tak dejme tomu, ale stejně si to mohl odpustit.... celý text
Kouzelným pomezím Lužických hor
2014,
Luboš Y. Koláček
Zcela zásadním prvkem tohoto druhu publikace je rejstřík (kurvaužtaky!). Takže za to hvězda dolů. A když už autor s oblibou cituje starého Patočkova průvodce, tak by si mohl ověřit, nakolik jsou konkrétní informace dosud platné, krucifix. Např. řadit Jezevčí vrch mezi vrchy s pěknými rozhledy je kravina, protože je už zalesněný, takže z něj žádný výhled prakticky není. Navíc už nahoře udělali národní přírodní rezervaci, takže se tam vlastně už ani nesmí (a značka už tam dávno nevede). Takže další hvězda dolů. Jinak samozřejmě velké díky za knihu o (spolu s Českým Švýcarskem) nejkrásnějším regionu ČR. A co ČR? Celého světa! Akorát by to chtělo víc se věnovat faktům, ediční práci a stylistice (aby věty měly hlavu a patu), než nějaké tajemné magii. Takže další hvězda dolů. Já vím, že je to jen průvodce. Ale právě proto není třeba zbytečně exhibovat.... celý text
Z New Yorku do Brna
2023,
Tuvia Tenenbom
Nejprve jsem chtěl jít pouze na 2 hvězdičky, protože mi vadil formát. Není to totiž ani z New Yorku do Brna, dokonce ani mezi New Yorkem a Brnem, dá se říct, že ani New York, natož Brno, není dominantní lokalizací této knihy, ve které se autor pohybuje po značně širší oblasti světa. Zejména z počátku to vypadá, že autor prostě sebral, co mu zůstalo, a dal to do této knihy bez ladu a skladu. Ke konci to však přece jen dostane jakýsi řád (a také aktuálnost). K té hvězdičce navíc také přispělo mé pobavení nad tím, jak se dnes všichni ti politici diví, co že to ta UNRWA provedla (a prováděla), když Tuvia o tom psal už předem.... celý text
Chyťte Žida!
2018,
Tuvia Tenenbom
No, zejména současné dění potvrzuje, že i když samozřejmě autor zcela nestranný není, tak nekecá. Jak pokud jde o vztah (nejen palestinských) Arabů k (nejen izraelským) Židům, tak o vztah většiny evropských zemí k (nejen izraelským) Židům. Také je ale pravda, že by mohl Tenenbom "více stříhat". Chápu, že mu třeba bylo líto některé rozhovory vyhodit, když už je udělal, ale pro čtenáře je občas únavné číst několikrát variaci téhož.... celý text
Morčata
2004,
Ludvík Vaculík
V době prvního vydání, ba ještě asi v 90. letech, bych to hodnotil lépe. Ale v porovnání se Sekyrou (i když jazyk a styl Morčat je "modernější") se na tom asi podepsal zub času a zub (mého) věku.... celý text
Sekyra
2003,
Ludvík Vaculík
Tak to bylo velké překvapení, zejména v porovnání s Morčaty, což byla dosud jediná Vaculíkova kniha, kterou jsem četl. Sice jsem se dlouhou dobu v ději ztrácel, ale ke konci to do sebe najednou všechno zapadlo a zpětně složilo něco, co má v soudobé české literatuře jen minimum konkurentů.... celý text
Velké partnerství: Bůh, věda a hledání smyslu
2021,
Jonathan Sacks
Brilantní. Snad jen jedna věc: trochu komprese by neškodilo, občas se autor opakuje, čímž místy ztrácí čtenářovu pozornost.
