serpent6
přečtené 169
Sonety Orfeovi / Die Sonette an Orpheus
2003,
Rainer Maria Rilke
Poezie bohatá na významy, hluboká v citech a výmluvná i v těch několika slovech. Duševní vytržení se dostavilo velmi brzo, byť lehce zdrženo místy lehce náročnější orientací v mytologii prorůstající podobně jako kořeny stromu Orfeova až k nemělkému hrobu čistoty Světa ducha. I díky těmto sonetům jsem zakusil dokonalou symfoničnost Orfeova zpěvu bezhlesého, tajemně se linoucího z úst duši sotva zřetelných. Vždy tak zvučný je, bez hněvu a bez viny. Závidím těm, kteří uslyší ho víc. Bojím se dne, kdy rozplyne se v nic.... celý text
Hranice věčnosti
2015,
Ken Follett
Tento komentář bude bohužel lehce kriticky laděný, podobně jako několik dalších, které jsem si na profilu knihy přečetl. Neznamená to ale, že se mi Hranice věčnosti nelíbila. Navzdory všem nedostatkům totiž pro mě byla stále velmi čtivá. Hlavně poslední tři stovky jsem hltal v očekávání, jakým způsobem Follett pojal další z událostí relativně nedávných. Celkově se mi zdá, že právě pojetí historických událostí je hlavní silnou stránkou díla (nejsem způsobilý hodnotit historická fakta, mám na mysli především nenásilné a přirozené zakomponování do příběhu). Co se týče těch slabých, je jich o poznání více. Postavy jsou oproti předchozím dvěma dílům ještě umělejší a celkově nedomyšlené. Jakkoli to může znít absurdně, zdá se mi, že postrádají výraznější "lidský rozměr". Veškeré osobní události, mentální a duševní dynamika se odehrávají ve třech rovinách - socio-politické názory, pracovní činnost a vztahy. Absolutně chybí nějaká mysticko-náboženská zkušenost (v minulém století ještě mnohem významnější, než dnes, a to nejen v USA), vnitřní sebereflexe, nepovrchní citovost a spousta dalších hlubších principů. Z hlediska funkčnosti knihy jsou to možná aspekty celkem nepodstatné, ale absence právě takových "maličkostí" mi neustále připomínala, že postavy jsou zkrátka jen souborem převážně pečlivě naplánovaných činností, neustále explicitně připomínaných politicko-ideologických názorů a jednoduchých vztahových vazeb realizovaných téměř výhradně v rámci úzkého kruhu kontaktů. Proto je tak těžké najít s k nim cestu. To by mi určitě tolik nevadilo, kdybych neměl pocit, že Pád titánů a Zima světa byly v tomhle směru lepší. I v nich totiž bylo mnoho postav s unikátními životními cestami, ale na rozdíl od posledního dílu trilogie je v nich Follett nechal volněji dýchat a umožnil jim růst, vyvíjet se v mnoha oblastech, občas dokonce lehce nevyzpytatelným způsobem. Je to škoda, protože téměř tisíc stran nabízí spoustu možností. Kdyby Follett věnoval dalších cca padesát stran prohloubení postav a bližšímu pohledu na některá letmo zmíněná - nebo opomenutá - kulturně-společenská hnutí (nejen z hlediska módy) , mohlo to být za 4*. Takhle je to jen za 3* s lehce konejšivým úsměvem.... celý text
Okna vesmíru dokořán
1989,
Jiří Grygar
U populárně naučné literatury o vesmíru lze jen stěží najít knížku tak poutavou a zábavnou jako jsou Okna vesmíru dokořán. To obrovské kvantum informací, které je v knize obsaženo, je čtenáři podáváno velice přirozeným způsobem - žádné vytrvalé bombardování vědeckými teoriemi, termíny a čísly. Aby bylo jasno, tohle všechno tam je - k astronomii to zkrátka patří - a je toho spousta, ale vždy v přiměřené koncentraci, vyplňováno méně náročnými pasážemi. Navíc ty důvtipné modelové situace, na nichž Grygar vysvětluje podstatu a principy některých známých nejen Einsteinových teorií, pro mě byly opravdu čtenářsky přitažlivé. Oknům nelze upřít odbornost, čtivost, humor ani grafickou atraktivitu. Stejně jako stejnojmenný seriál je toto dílo skvělým příkladem, jak lze širší veřejnosti poutavě přiblížit vědeckou disciplínu zdánlivě tak komplikovanou jako je astronomie. Doktor Grygar je bezpochyby mistr v popularizaci vědy.... celý text
Příběh Země
2015,
Robert Miller Hazen
Má prvotní domněnka, že se v Příběhu Země dozvím něco o naší domovské planetě z hlediska nesmírně vesmírného, se vlastně nepotvrdila. Mnohem víc jsem se toho dozvěděl o Zemi jako velkolepém dějišti neustálých změn. Vlastně až do čtení této knihy jsem se domníval, že těch změn už probíhá jen velmi málo. To zcela odpovídalo mé suché, omezené představě o Zemi jako rotujícím kusu šutru kdesi na okraji fascinujícího, zdánlivě mnohem atraktivnějšího vesmíru plného různobarevných trpaslíků, plynných obrů, černých děr a dalšího kosmického smetí. Inu, letmé studium geologie a chemie během školních let ve mě zanechalo pocity přinejlepším smíšené, a ve společném působení s matematikou jen málo zájmu o vědy přírodní. Proto je mou největší poklonou této knize a jejímu autorovi, že po přečtení jsem nejen přehodnotil svůj úzkoprse předpojatý přístup ke zmíněným přírodním vědám (a ještě několika dalším), ale také jsem trochu více docenil, na jak úžasném místě to žijeme. Kéž by to dokázalo více lidí...... celý text
Naslouchač
2016,
Petra Stehlíková
Naslouchač je krásným důkazem toho, že výpravný a nápaditý fantasy kus nemusí pocházet vždy jen z pera zahraničního autora. Nerost s tajemnými mysticko-fyzikálními vlastnostmi a lidé se schopností naslouchat mu jsou vskutku neotřelým ústředním motivem. Svět, který nejistou náhodou odhaluje chvilkami tvář každému čtenáři dobře známou, je obýván společnostmi se zcela vyhraněnými vztahy. To už k fantasy tak nějak patří. Přesto se s postupujícím dějem proměňují a komplikují, stejně jako hlavní hrdinka, jejíž neobyčejnost spočívá mimo jiné v její celkem "obyčejné" osobnosti. Naslouchač má všechno, co je potřeba k oddechovému fantasy prožitku. Otevřený konec mi alespoň poskytl prostor ke spekulacím a fantazírování, které bych si rád ověřil či vyvrátil v následujícím díle, pokud nějaký bude.... celý text
Lakomec
2008,
Molière (p)
Vskutku zábavná klasická komedie! Moliérovy postavy jsou důvtipné i nedůvtipné, ale vždy vtipné. Stejně zábavné jako dialogy mezi postavami jsou i samotné situace, obzvláště pak znesváření Harpagona s Kléantem, jimž Mistr Jakub tlumočí. Ačkoliv jsou téměř všechny postavy již od prvního jednání zcela průhledné, až schématické, dokážou překvapit. Závěrečný "happy end" je takovou příjemnou třešničkou na dortu již tak dokonalého díla.... celý text
Mráz
2015,
Bernard Minier
Krimi thriller jak se patří. Strhující, akční, atmosférický, s občasnými hororovými prvky. Líbil se mi způsob, jakým Minier zakomponoval do příběhu psychopatologickou problematiku i jak pracoval s psychikou obou hlavních postav. Za negativum považuji z mého pohledu zbytečnou přebujelost příběhu a tomu poplatnou místy zjevnou snahu autora neustále rozšiřovat objem skutečností, které na děj nemají takřka žádný dopad. Celková zjednodušenost procesu policejního vyšetřování nebyla zas tolik na škodu, až na pár momentů, které mě donutily poklepat si na čelo (zatčenému podezřelému, proti kterému mluví spoustu nepřímých důkazů, přece nedovolí jen tak opustit vazbu, i kdyby přednesl nějaké podstatné informace do vyšetřování, stejně tak by nemohl detektiv pokračovat ve výkonu práce pod vlivem narkotika, nebo hypnotika). Ale je to pochopitelné, komu by se chtělo číst krimi thriller, v němž by jedním z nejvíce vzrušujících momentů bylo sepisování protokolu nebo týdenního hlášení. Přesto je Mráz nepochybně kvalitní počin se zajímavými a neotřelými motivy. Kvůli tomu dokážu zkousnout i tu rozvláčnost a hogo fogo vyšetřování.... celý text
Jak je všude proklamováno, jedná se skutečně o vesmírného Robinsona Crusoa se vším všudy. Vůle člověka přežít navzdory nepřízni osudu a neblahým okolnostem, v kombinaci s jedinečnou schopností přizpůsobit se, jsou hlavními myšlenkami díla. Po prvních padesáti stranách jsem pojal obavu, že strhující příběh tak trochu pohřbí dynamiku postav, ale deníková forma to tak trochu vykompenzovala. Není nouze o emoční výlevy, ani o konstruktivní a psanou samomluvu (samopis?). Jedinečný je Marťan především svým detailním zpracováním vědeckých vlastností a činností, včetně jejich hladké a nekonfliktní integrace do příběhu. I díky tomu je v tomto případě hranice mezi sci-fi a futuristickým románem takřka neznatelná. Rád bych dal *****, ale trochu mi vadila taková filmová přímočarost, kterou jsem při čtení cítil. Jako kdyby kniha měla být zároveň již připraveným scénářem pro film. Možná proto už mě film tolik nebavil, těch pár odlišností bych spočítal na prstech jedné ruky.... celý text
Revizor
2010,
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Jedno z těch děl, u kterých mi přijde bezvýznamná "hloubka postav", "ideová ucelenost socio-kulturního pozadí" nebo podobné "nesmysly". Z mého pohledu, ideální knížečka pro ponurý předjarní večer. Čte se prakticky sama a humor je lehký a určitým způsobem uklidňující. První dějství, v němž se místní hlavouni tetelí strachem z revizora a pak si navzájem vyčítají nepořádek ve vlastních "resortech", mi přišlo snad nejvtipnější. Pravda, zřejmě je to svým způsobem nadčasový obraz, ale zrovna u čtení Gogola od Nikolaje Vasilijeviče Revizora jsem neměl chuť zabývat se žádnými paralelami, stačila mi jenom ta prostá situace. Revizor je prostě takový kraťoučký pětidílný sitcom 19. století.... celý text
Restaurant na konci vesmíru
2008,
Douglas Adams
Předčil má očekávání v tom ohledu, že jsem předpokládal úbytek zábavnosti oproti prvnímu dílu. Ó, jak jsem se jen mýlil! Pravda, dusivých a zajíkavých záchvatů smíchů bylo o něco méně, ale člověk se přece nemusí zrovna válet smíchy pod stolem, aby se bavil, nebo ne? Od té doby, co jsem knihu dočetl, marně sháním vstupné na jakýkoliv dostupný Konec světa. Jsem si jistý, že takové drama by mohlo vzbudit na naší divadelní scéně značný ohlas, alespoň dokud by jej kritici nerozervali na kusy.... celý text
Já, Poutník
2014,
Terry Hayes
Zábavný, dynamický a výborně promyšlený hybrid špionážního románu, detektivky a thrilleru. Nejsem fanoušek ani jednoho z těchto žánrů, a přece jsem se při čtení Poutníka bavil jako u málokteré ze současných "novinek". Ta rozvětvenost a komplikovanost děje by mohla být v tomto případě stejně tak kladem jako záporem, podle čtenářova dojmu. Pro mě to byl jasný klad. I když jsem se občas ztratil v té smršti vedlejších postav (možná taky proto, že nemám paměť na jména) a některých událostí (možná proto, že nemám paměť na nic), záhy jsem se zase našel a ty chvilky prozření pro mě byly stejně tak zábavné jako samotná četba. Co se týče postav, musím přiznat, že k Saracénovi jsem cítil jistý druh sympatie (nejsem muslim, militarista, ani nic podobného). Nejspíš to pramenilo z jeho životního příběhu a té lidskosti, kterou - i při svém fanatismu - projevoval. Člověk to pak otevře trochu jiný náhled na některé lidi. Závěrečný duel Poutníka se Saracénem byl každopádně epický a nasadil korunu již tak skvělému dílu. Prostě báječné!... celý text
