Sidonka3
přečtené 740
Jak Krtek ke kalhotkám přišel
2007,
Eduard Petiška
Myslím, že pokud by nejmenší děti mohly udílet Nobelovku za literaturu, Krteček by jí měl úplně jasnou. Alespoň v jedné z mnoha generací určitě. Krteček je prostě nepřekonatelný frajer a borec. S kapsami! :-) Milovala ho moje matka, milovala jsem ho já, měla ho ráda naše Aninka a určitě ho budou milovat i ty další...... celý text
Jeden za druhým
2020,
Chris Carter
Za mě: slabší první polovinu vystřídala dynamičtější forma vyprávění a zaujetí, při kterém se knížka už jen těžko odkládá. Detektivka si mě postupně získala na svojí stranu. Postupně odkrývané karty, na kterých je vidět, jak pachatel uvažuje, proč s vyšetřovatelem hraje hru a důvody, které ho k vychýlenému myšlení a jednání vedou, zároveň nastavují zrcadlo i naší společnosti. Psychologičtější motivy a náměty k přemýšlení mi bavily rozhodně víc než podrobné popisování brutálních poprav, které si současný trend v detektivkách žádá. Části, kdy se popravy obětí popisují, jsem přeskakovala, nechtěla jsem se jich zúčastnit ani jako čtenář. Proč třeba popisovat, jak je živá oběť postupně rozežírána na kousky? Na to nejsem dost zvědavá. Jak jsem psala, knížku jsem musela časem přehodnotit. Začíná právě jednodušším vyprávěním, psaným jednoduchým literárním stylem, kde se ještě mnohé zpětně dovysvětluje, i když je to podle mého vysvětlené dostatečně v předchozích větách. K tomu sadistické pasáže, pár klišé, to vše se mně, netrpělivé čtenářce, nejdřív zdálo jako ploché, aby příběh postupně začal dávat hlubší smysl a příběh se stávál inteligentnějším, než se na první pohled zdálo. Pachatel vysílá živě po internetu přenosy, určené nejdříve jen pro vyšetřovatele Huntera, záhy i početným divákům, a zachycuje na nich popravu neznámých občanů. Vrah chce, aby se kalifornští lidé nejenom dívali, mají se zločinu také účastnit svými volbami (hlasováním) jako v reality show. Jakým způsobem má být člověk usmrcený, rychle, pomaleji, brutálněji, apod., kdo chce, může asistovat na dálku. Zatímco oni hlasují hlavně pro zábavu a pocit moci ( i slitovat se nad někým už jim dává do rukou nějakou zdánlivou moc), on chce těmi bizardními, nepřijatelnými psycho přenosy i překvapivě cosi nikoli úplně nerozumného sdělit. Až na tu veleúchylnou formu sdělení, čtenář se musí nad něčím se zamyslet. Hlavní padouch je sice ultra magor, reagující neadekvátně, brrr, to ovšem neznamená, že nemůže mít občas v něčem pravdu (v pozorování některých jevů ve společnosti). Dodatek pro ty, kteří tady píšou, že knížka hodně opisuje z filmu, který vzniknul ještě před vydáním knížky, tedy že z filmu spisovatel opisoval a vykrádal ho. Nevím, na čí straně je pravda, ale všimla jsem si štítku: skutečné kriminální případy. Jestli je to skutečně alespoň částečně inspirováno podle nějaké události, vysvětluje to možná ono autorovo (údajné?) plagiátorství. Citátuju úvahy záporáka: - Kdo je ujetej? Jenom já? Co všichni ti lidé, co se dobrovolně dívali? Hlasovali? Obyčejní, všední, bezúhonní lidé, … všichni chtěli vidět umírat. Chtěli rozhodnout, jak zemře. Stávají se tím všichni účastníky vraždy nebo to spadá jenom pod morbidní zvědavost? - Reality show dávají lidem falešný pocit moci. Moci určovat, co se stane v dané situaci. Moci rozhodovat o osudu jiných lidí. Je to jeden z nejnávykovějších pocitů, co existují. - Žijeme v šílené realitě. Lidé nahrávají rvačky gangů a sledují to statisíce návštěvníků. Čím víc násilí, tím líp. A ještě žadoní o přídavek. Dáte jim skutečné násilí – nic hraného, žádní herci ani triky – a budou skákat radostí. - … jsou (v převážné většině) tak zabraní do sebe, že nemají čas si všímat ostatních. Je jim všechno jedno (pokud se to netýká jich samotných nebo jejich blízkých). Každý se bezohledně stará jen sám o sebe. - Většina věří, že jako lidé máme vždycky možnost volby, bez ohledu na to, v jaké situaci se nacházíme. Chybná teorie. Někdy za nás rozhodují druzí a my s tím nemůžeme udělat nic, leda reagovat. Moje volba (koho si vyberu za další oběť) by mohla změnit celý váš život.... celý text
1984
2020,
George Orwell (p)
Poměrně depresivní kniha, na kterou nikdy nezapomenu. Četla jsem jí nerada, ale jsem ráda, že jsem jí četla. Největší přínos tohoto geniálního díla vidím v tom, jak detailně popisuje zpracovávání lidí do podoby, ve které ho chce mít a vidět TO, co jde zjednodušeně nazvat „vládnoucí stranou.“ Popisuje nejenom totalitu, ale mnohé nástroje mocných, které podle mého vždy v každé historické epoše existovaly a nějakým způsobem a formě více či méně zasahovaly do lidských životů. Ne všechno se dělo a děje tak okatě a přemrštěně jako v Oceánii, ovšem podle mého názoru dodnes v různých zemích a v různé míře fungují skryté a důmyslnější formy sledování lidí, likvidování nepohodlných názorů, ovlivňování občanů pomocí médií, sbírání informací apod. Dnes tu máme všemocné mezinárodní korporace a jejich diktát, sledování přes internet, diktát někdy až pochybné tzv.politické korektnosti a spoustu jiných nástrojů, které nám určují co máme říkat a neříkat, co si máme myslet, co kupovat a čím se zabývat. Ale zpět k románu 1984, který tyto jevy dovedl do totální nesvobody, amorálnosti a absolutně nepřijatelného extrému, kdy se z lidí stávají nemyslící roboti bez vlastního názoru, až to jsou prázdné skořápky bez mozku, bez morálky a bez lásky. Orwellův popis ovládání lidí, včetně kontroly jejich myšlení, je geniální. Pojmy jako dvojité myšlení (doublethink), odstranění nepohodlných lidí a vymazání jejich činnosti i samotné existence (vaporizace), uměle vytvořený jazyk (newspeak), „zločin“ proti vládnoucí straně, byť jen v podobě nevyřčené myšlenky (ideozločin) se staly legendárními a výstižně popisují, jak snadno lze manipulovat s občany. Dostala jsem lekci, jak udržet dvě protikladné informace a zároveň oběma uvěřit a jak vycvičit člověka v tom, aby v rozporuplném neviděl rozpor. Že jde zblbnout člověka až do té míry, že nevěří ani vlastním vzpomínkám a pokládá je za výplod choré mysli. Jde vymazat nebo změnit minulost, jakkoli se to zdá na počátku románu nemožné a přimět člověka, aby upřímně miloval svého trýznitele a věřil zcela zjevným lžím (2+2=5, když se to straně hodí tvrdit). Občan je tolik tyranizován (státem, v němž dokonce i obyčejní občané tyranizují a udávají jeden druhého), trestán a chaotickými změnami všeho a všech oblbován do té míry, až ztratí vlastní rozum, svoje nitro i veškeré zásady. („Přivedeme tě k hranici, odkud není návratu. Budou se s tebou dít věci, ze kterých se nevzpamatuješ. Nikdy už nebudeš schopen lásky, odvahy nebo poctivosti. Budeš dutý. Vymačkáme tě, až budeš docela prázdný. A pak tě naplníme sebou.“…“ Nedovolíme ani mrtvím, aby povstali proti nám (třeba jako mučedníci“..) Orwell má občas smysl pro ironii, jak v umění vymýšlení protikladů (staré známé Ministerstvo lásky, kde se mučí a zabíjí političtí vězni a další ministerstva). Nebo například tato citace: „Julie věřila, že strana vynalezla letadla. On si pamatoval, že strana si nárokovala jen vynález vrtulníků. A v další generaci si už osvojí vynález parního stroje.“ Člověk v Oceánii nemá nebo ztratí všechny kolem sebe, svojí rodinu, která je vychovávána k udávání či je vaporizována, ztratí pseudopřátele i sám sebe. Je tady toho tolik o čem jde přemýšlet a každý si to musí v sobě zpracovat sám. „Minulost byla mrtvá, budoucnost nepředstavitelná.“ „Vždyť to vlastně ani žádný podvrh není. Jde jen o to nahradit jeden nesmysl jiným.“ „Všechna doznání jsou pravdivá. Děláme je pravdivými.“... celý text
Divá Bára
1951,
Božena Němcová
Lidé nemají rádi osobnosti, co se vymykají (pokud to není něčím tak obecně přijatelným jako třeba výjimečnou krásou, hodnou obdivu, která zapadá do momentálních ideálních měřítek). Povídka Němcové o statečné Báře, vesnické, hodné dívce, která je neoblíbená jenom proto, že je jenom trošičku jiná než ostatní, je jedna z mých nejoblíbenějších. Stačí vypadat nebo se chovat jinak než jiní (třeba jen nevěřit nemoudrým pověrám, na které se v té době věří nebo nemít zrovna ideální výchovu bez dobrého ženského vzoru) a už je to důvod k nelásce, drbům a pomluvám a stranění se té druhé, té jinačí, která nezapadá do předepsaných norem, i když své nesporné kvality má. Škoda, že tolik lidí umí odsoudit předsudky nebo jen strach z neobvyklého v literárních útvarech všeho druhu, pak zaklapnou knížku a v osobním životě jako by najednou na všechnu empatii zapomněli. Je dobře, že podobné knížky vznikají, ale obávám se, že Divé Báry ať už s dobrým nebo špatným koncem se budou rodit dál, budou nadále odsuzovány a pokud nenajdou své dobré duše, zachránce, které je dokážou přijmout a pochopit, budou trpět bez ohledu na díla talentovaných autorů a jejich poselství dál. Nadčasová povídka o povrchnosti a zbrklým odsudkům. Čtivá, srozumitelná, jednoduchá, přesto k zamyšlení a neurčená jen k rychlé konzumaci a odložení.... celý text
Washingtonovo náměstí
2019,
Henry James
Slušný námět napsaný na motivy skutečných událostí. Bohužel, je to jedno z mála děl, u kterého se mi působivé filmové zpracování výjimečně zalíbilo o něco víc než tato věcněji podaná literární forma. Zdálo se mi, že je "Washingtonovo náměstí" psáno s emočním odstupem, který vedl k mé osobní odtažitosti od tématu a od hrdinů, který mi k psychologickému románu, zabývajícím se složitými rodinnými vztahy i platonickou láskou úplně nesedl. Přečetla jsem s menším nadšením než jsem zkoukla jeho melodramatičtější filmovou podobu. Kdo nezná romantické drama Dědička z roku 1949, tomu doporučuju i kinematografické umělecké ztvárnění s několika příběh.změnami (nominované na osm Oscarů, film nakonec získal čtyři). P:S:: Kdyby to bylo vyprávěné hlavně z hlediska otce, který ochladl po ztrátě manželky a je k dceři až neomaleně krutý (leč upřímný, oprávněně kritický k neduhům, jen volí nepříjemnou formu sdělení svých postřehů), snad bych tuto chladnější formu lépe přijala.... celý text
Žena v bílém
2020,
Wilkie Collins
Jakmile jsem narazila na e-knihu „Žena v bílém“, na gotický román z viktoriánských dob, musely ostatní rozečtené knihy stranou. A udělala jsem dobře. Poměrně zamotaný příběh mi - až pár odpustitelných výhrad – opravdu zaujal. Průběh událostí, které byly spjaté s kriminálním činem a s podvodem, vypráví několik osob. Hlavním vypravěčem je učitel kreslení Walter Hartright. Štafetu po něm postupně přebírají další lidé a doplňují události svým vlastním pohledem na věc a svědectvím. Každý z vypravěčů má jinou osobnost a vypráví o jiném časovém období. Mají různé vzdělání i povahy a tak se svědectví liší jak způsobem, zaměřením, tak formou vyprávění (např. nabubřelým slohem, vlastním jistému sebestřednému člověku nebo naopak věcným, v podání právního zástupce). Romantická linka je propletená s tajemnou kriminální, kdy čtenář tuší, že je na spadnutí jakýsi finanční podvod, případně je možná i záměna osob a identit, ale jakým způsobem se bude příběh ubírat přesně dál, zda budou oběti na životě a jak si s námětem autor vyhraje, to je ve hvězdách. (Nutno dodat, že při tom všem se o odlehčené momenty spisovatel místy snaží po celou dobu vyprávění, aniž by to ubíralo na tíživosti dusné, temné atmosféry s předtuchou něčeho smutně osudového). Takže, připravte se, na scénu přichází chudý Walter, kterého zámecký pán F. Fairlie hodlá zaměstnat jako učitele kreslení dvou mladých dam, Laury a Marian. Na venkovské panství jde mladík pěšky. O půlnoci se na cestě nečekaně zjeví bíle oděná žena, zezadu mu znenadání položí ruku na rameno a přiznává se, že se nedaleko odsud schovávala. Ptá se, jak se dostat do Londýna. Tvrdí, že zná panství, kam má malíř namířeno, i zámožnou rodinu. Záhy se ukáže, že ona záhadná dáma v bílém uprchla z ústavu choromyslných, kdosi jí intenzivně hledá a je až překvapivě podobná křehké, nesamostatné až věčně bezradné Lauře, bohaté dědičce značného jmění, která se má vdávat, bez lásky a za muže jí takřka neznámého… Pátrání po identitě a po osudech ženy v bílém je jednou z podstatných dějových linek působivého románu.... celý text
Cipísek
1979,
Václav Čtvrtek (p)
Mluvím za našeho potomka: "Rumacajse ne. Jedině Cipíska!" Nevím proč, ale naše Aninka odmala nemiluje chlápky s plnovousem, takže ani vlastní děda u ní neměl při polibku na přivítanou šanci. I když jsem jí koupila limonádu nebo cukroviku s těmito pohádkovými postavičkami na obalu, jedlej byl jenom Cipísek. Rumcajs kniha, to bylo to samé. "Jedině Cipíska," stála si za svým. Co se mě osobně týče, ten zarostlej loupežník Rumcajs taky nebyl mojí sympatickou dětskou láskou. Při večerníčku jsem ho ještě dávala, ale měla jsem jiné priority. Jo, to takovej Křemílek s Vochomůrkou, to byla jiná liga! Z knižní trilogie "Rumcajs" jsem ovšem nedávala nikoho. Literární čest v naší rodině tedy částečně zachraňuje alespoň Aninka. :-) Jinak hodně knih od Václava Čtvrtka jsem měla naopak velmi ráda.... celý text
Pes baskervillský
2016,
Arthur Conan Doyle
Skvělej detektivní román! Plný záhad, s oblíbenými gotickými prvky, mýtickým, údajně ďábelským stvořením a úžasnou atmosférou k tomu! Umístěný do venkovského panství, obklopeného nehostinným prostředím plným ponurých, nebezpečných míst, zrádnými blaty, vřesovištěm a neprostupnou mlhou! Co víc si může něžná romantička, jako jsem já, přát? Opravdu skvělej příběh, v tomhle se asi shodnu se všemi svými známými a jak tak koukám, tak i ostatními čtenáři. P.S. Akorát mi tak napadá… Jsem jediná, komu bylo toho zanedbávaného, hladového, osamělého psa, žijícího v pochybném doupěti u močálu, líto? Vycházím i z jednoho filmu, kde byl pes záměrně bit a týrán, aby byl ještě divočejší. No nic, to jenom tak na okraj malá, v tomto kontextu asi nemístná poznámka od přecitlivělé milovnice zvířat. :-) (Ale jako jinak dobrej a originální horor, o tom žádná, i když jazyk je už poněkud zastaralejší).... celý text
Broučci
1989,
Jan Karafiát
Tato místy až nepříjemně působivá, slavná dětská kniha o rodině broučků nezapře, že byla napsaná farářem. Snad pokaždé, když vidím sedmikrásky, vzpomenu si na ni. Moc se mi líbily ilustrace, nezapomenutelná pohádka. Některé dětské publikace jsem měla raději, přesto se stala neodmyslitelnou součástí mého dětství. Zvláštní, posmutnělá kniha o životě a víře, která asi nemusí sednout každému dítěti. Krtečkovskou, všeobecnou líbivost v sobě nemá.... celý text
