Sidonka3 přečtené 736

Smrt na Nilu 2010, Agatha Christie

Stačí napsat, že mám v oblibě spíš staré dobré klasické detektivky, kde se ještě oběť nemusela dlouze mordovat a k dobré kriminálce se nemusely přidávat i sadistické momentky? Já si tady ráda vystačila s luxusní plavbou po Nilu, pyramidou v Egyptě a k tomu, dejme tomu, jsem uvítala, že zde hrají podstatnou roli i netradiční líbánky. Viděla jsem nejdřív v televizi, přesto mi příběh bavil. Agatha prostě umí. No, nemám snad pravdu?... celý text

Dvojitý kříž 2013, Chris Carter

No, popravdě, váhala jsem, jestli do toho jít. Věděla jsem, že tady bude nějaké to mučení, oběti mají vyrytý dvojitý kříž na těle a před smrtí si prošli peklem. Když je to moc hard, není to můj šálek kávy. Jenže to pořád někdo kolem mě mluvil o tom, jestli se mi líbí Carter, jestli jsem ho už četla a proč ne, když je tak báječný. Tak abych byla v obraze, dala jsem na doporučenou morbidní četbu pro dospělé a statečně otevřela knížku. No, zábavné to celkem bylo, brutální až až, postavy jsou zajímavé, i když některé skoro neuvěřitelné, sériovej vrah je zvrácená hračička a zahrává si s detektivem Hunterem tak trochu jako kočka s myší. Spisovatel machruje se znalostmi kriminalistické psychologie a já mu dávám další šanci. Debutový román Cartera vyvolal jistou zvědavost číst dál. Ale řeknu vám, já mívám živé sny a jestli mi v nich bude někdo machrovat s nožem u postele a slibovat nějakej ten křížek na zádech, na dalšího oblíbeného Cartera už vám nesáhnu, i kdyby lámal čtenářské rekordy tak zručně, jako svého času kat Mydlář svoje oběti.... celý text

Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze 2011, Josef Svátek

Věci, květiny, zvířatka a lidé pro děti 1981, Vítězslav Nezval

Lesk a bída kurtizán 1972, Honoré de Balzac

Jeden můj známej mi v dobách mého ranného, nezkušeného mládí s trochou nadsázky říkával: "Četla už jsi román Lesk a bída kurtizán? Ještě pořád ne? Kruci, tak co víš vo životě!" Doporučená četba pro mladé lidi. Vzkazuje P. z daleké minulosti. :-)... celý text

Sicilští lvi 2020, Stefania Auci

1. díl ságy rodu Floriů se odehrává v letech 1799 – 1868 a věnuje se prvním dvěma úspěšným generacím a počátečnímu budování budoucího impéria, které postupně získávalo bohatství, vliv a moc napříč všemi spektry podnikání (F. se začali nejdříve pohybovat v obchodních kruzích, později finančních, průmyslových, pak vstoupili i do politiky, sportu, umění a provozovali salóny pro nejvýznamnější osobnosti své doby). Floriové patří dodnes mezi známé a vlivné italské dynastie. Díky tomuto románu jsem se dozvěděla nebo připomenula si některé historické události, na začátku kapitol je navíc dějepisná vsuvka, která dává osobní historii rodiny do kontextu s důležitými událostmi. 1. díl se věnuje prvním dvěma generacím těchto nejdříve jen nemajetných přistěhovalců z Kalábrie, kteří se v kosmopolitním Palermu pokouší rozjet obchod s kořením a léčivými bylinami. Dva bratry tady čeká kromě tvrdé práce i vypořádání se s předsudky, se závistí, pomluvami konkurentů. Čeká je i pořádná dávka odříkání, pracují i na úkor svého volného času a osobních vztahů. (Těžký úděl padl zejména na Paola, který nejenom že vedl v počátcích obchod, měl i nepřizpůsobivou ženu, která se v novém bydlišti cítila vykořeněná a chovala k němu pro mě až nesympatický nevděk.) Dál vyzrazovat nebudu, jen podotýkám, že po trochu méně záživném začátku příběh chytne a děj se rozjede, byla by škoda mu nedat větší šanci a předčasně jej odložit. Společenský román je sympatický v tom, že dává chvíli prostor podnikání, kterou mají na starosti muži, nevynechává ovšem ani ženské osudy. Mírně převažuje dokonce spíš vztahová část, dozvídáme se třeba, jak fungovalo čísi manželství, až jsem si říkala, jestli to nesklouzává do ženského čtiva. Ale není tomu tak. Hned jsou ženské radosti a starosti vyváženy těmi mužskými, obchodnickými, takže by se román mohl líbit i pár mužským čtenářům, i když nezapře, že byl psaný ženskou rukou a tenhle pohled převažuje. Jak jsem už psala já i mé předchůdkyně, začátek může být trochu problematický. Velký podíl na tom má méně obvyklejší přítomný čas, v kterém je netradičně vyprávěný a musela jsem si na něj zvyknout. Občas se do vyprávění dokonce vkrade i čas budoucí, takže možná i pro to jsem prvních pár stran musela bojovat s pocity baví nebaví a občas jsem byla myšlenkami jinde. Nakonec si mě román získal a teď váhám mezi slušnými 3 až 4 hvězdami. Četby nelituju, kdyby byly všechny společenské romány psané alespoň na téhle úrovni, byla bych spokojená.... celý text

Zločin a trest 2020, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Nejdřív jsem začala číst jako e-knihu. Později jsem pod náporem jiných povinností koupila audio a doposlouchala převážnou část díla během 2 dnů (byla jsem tlačená nedostatkem času). Audio bylo dobře namluvené hereckými legendami, přesto podobný přístup nikomu nedoporučuju, alespoň s audiem nezačínat, koupit si ho spíš jako zpestření k už přečtenému. Namluvené dílo je kráceno a v tomhle případě to je na škodu. Zločin a trest je navíc dílo, které je potřeba číst v klasické papírové podobě, případně se vracet k některým pasážím, nechat je doznít, popřemýšlet nad nějakou myšlenkou, doslova si ho osahat a dát mu čas. Tohle je knížka, kde nejde jet na výkon (musím si to rychle přečíst k maturitě nebo protože to četli už skoro všichni v mém okolí). Zvolila jsem trochu nešťastný přístup k takhle složité, vícevrstevné látce. Dostojevskému se tu podařil husarský kousek. Na skoro 600 stranách se nípe v narušené psychice vystresovaného člověka, zatíženého navíc pocitem viny, a značnou část děje zabírají myšlenkové pochody vraha, jeho sebeobhajoba, otázky: jít se udat-neudat, už to o mě asi stejně vědí - nebo netuší?, zkouší mě svými otázkami – nezkouší, co mám udělat? Je to okořeněné svéráznou filozofií, morálními otázkami a čtenáře to většinou baví a ještě uznale kýve hlavou. Komu ze spisovatelů se tohle podaří a kdo že si troufl s psychologickým románem vůbec začít? Tehdejší běžný život hl. chudých se tu sice popisuje, ale nehraje hlavní roli, je hlavně součástí souvislostí toho, proč se něco stalo, jak k tomu došlo, na základě jakého společenského a existenčního pozadí vznikla myšlenka a pak čin. Román klade plno otázek, všechny překryté duševním soubojem jednoho paranoidního zoufalce, jeho psych.rozkladem, zápasem, který se horečnatě, poloomámeně potácí mezi nepříjemnými stavy během bdění a hrůznými sny, když má odpočívat. Necítím se na to nějak román rozebírat, na otázky jak se postavit k „lidské vši“ si musí odpovědět každý sám a každý si v tom může najít nebo ho může oslovit něco úplně jiného. Líbilo se mi připomenutí, které jsem někde četla, že mužský antihrdina není jen vrahem, je také dobrým bratrem, špatným synem, něčím přítelem atd. K tomu dodávám, že ani starou lichvářku, která se zdá jako společensky nedůležitá a nepřínosná, nejde zredukovat na jednu životní roli, kterou hraje a odmávnout to, že některé staré bytosti jsou prostě k ničemu (jak pro koho, i ona byla něčí sestrou, víme o ní proklatě málo informací, akorát že měla pochybnou morálku, pochybně nabyté peníze, které z úhlu mladého člověka nepotřebovala a nebyla sympatická, přesto se tím nedá omluvit její vražda a její činy může rozsoudit jedině Bůh, který do věcí vidí líp a tudíž soudí jinak než my).... celý text

Umění psát 1998, Nigel Watts

Chápu, že tohle není příručka pro každého. Už pro to, že i ti, co koketují s uměním většinou ví, že z nich spisovatele nikdy nikdo nevyrobí a ani sebelepší kniha o tvůrčím psaní nevydoluje román z někoho, v kom to prostě není a komu není talentu shůry dáno. Chápu, že někteří lidé tyhle rady z principu neberou a odmávnou podobné „učebnice psaní“. Intelektuálové se širokým vzděláním asi podobné rady opravdu nepotřebují. Pokud se psaním zabýváte delší dobu a něco ve vás je, nejspíš jste už k řadě objevů jak na to dospěli sami. Jenže vidět to tušené ještě zhmotněné na papíře není úplně na škodu, případně podívat se na věc v jiném kontextu. Tahle knížka pro mě nebyla zbytečná. Například pro středoškolské, nezkušené elévky, jakou jsem byla kdysi třeba já, může být knížka Umění psát vyloženě přínosem, protože patří mezi to lepší, co bylo pro psavce vytvořené. Psaní a vymýšlení příběhů mi vždy nesmírně bavilo. Byl to můj vzrušující únik do jiných světů. Díky tomu, že jsem si myšlenky, fantazie a zážitky dala na papír jsem navíc porozuměla víc sama sobě i okolí. Čas, strávený na kurzech tvůrčího psaní nebo s podobnými knížkami, které mě zkoušely vést dál, nepokládám za zbytečný. Vytváření příběhů a literární tvorba je nádherná bez ohledu na výsledek. Byly to krásné chvíle. A tahle knížka mi je částečně připomíná. Psaní všem, které to baví, jednoznačně doporučuju a tuhle základní brožurku vlastně taky. Ukázka: Čtenářovu pozornost nejčastěji vyvolají zajímavé otázky, které kniha klade a na něž autor odpovídá. Nastolíte-li skutečně zajímavý problém na počátku, čtenář podstoupí téměř cokoli, aby pronikl k odpovědi. Základní otázka může vydat tematicky na celý román, vedlejší by měla klást každá kapitola. Nikdy není dobré odpovědět hned vzápětí: část čtenářského požitku tkví právě v odkládání odpovědi. Zdroje konfliktů: 1. Člověk bojuje se sebou samým (zdroj konfliktu je v mysli postavy, psych. obtíže mohou zahrnovat pocit viny, studu, pochybnosti, strach, hněv, pohrdání sebou samým = zápletkou může být ztráta sebekontroly). 2. Člověk bojuje proti jiným lidem (střet odlišných motivací, postava A o něco usiluje, zatímco postava B chce pravý opak).3. Člověk bojuje proti přírodě (konflikt je povahy buď fyzické, kdy je ohrožena existence postav (požár, nemoc), nebo společenské: tlaku je vystaven společenský status hl.hrdiny (nesouhlas společenské třídy, překročení konvencí = zápletkou je např. násilný čin). Nejlepší jsou konflikty na všech třech rovinách. … Mělkost příběhu je důsledkem rozvinutí konfliktu výlučně na jedné rovině (zpověď hrdiny s absencí děje).... celý text

Noční inspektor 2001, Frederick Busch

Předně velké díky za rozhlasové zpracování různých kvalitních literárních děl, rádio mi zpřístupňuje romány, ke kterým bych se jinak těžko dostávala. Tentokrát jsem si dala „Četbu s hvězdičkou“. Román je totiž prostoupený vzpomínkami na brutální válečné zážitky a nechybí ani působivé erotické scény, v jistém ohledu nechybí ani ty zvrácenější. Je to knížka pro silnější nátury. Nevím, jestli je to jenom válečný román, rozhodně má thrillerové prvky a pro mě až zvláštní, sugestivní až mysteriózní nádech. Nechybí zajímavá forma vyprávění, která asi není úplně pro každého. Dále prozrazuju něco ze zápletky, takže pozor, dále menší spoiler: Hlavní hrdina je veterán z války, ostřelovač se znetvořeným obličejem zakrytým podivnou maskou, který na mě působil částečně přízračně, jako fantom z jiného světa, částečně naturalisticky. (Doslovně i v přeneseném smyslu slova ztratil ve válce svou tvář). Především je to ovšem muž z masa a kostí, žádný necita, který má své potřeby a za drsnou chlapáckou fasádou a kontroverzní válečnou minulostí ukrývá i potřebu obyčejné lásky. Nechybí osudová žena, atraktivní, záhadná a přátelská prostitutka, jíž často navštěvuje a která to s ním prostě umí. Jako protipól umělé, placené, trochu předstírané účelové náklonnosti od profesionálky, je tu obyčejná vdova s dětmi, pradlena, která je místo voňavek cítit pachy mokrého prádla, vonící domovem, jídlem a kuchyní, poctivou prací, o níž začíná hrdina projevovat zájem. Po večerech se také schází se spisovatelem a nočním inspektorem z přístavu. Autor nás zve na noční výpravu do Dantova pekla ( nebo-li na procházku po nejchudší, drsné části New Yorku). Amerika se v té době ještě úplně nevypořádala s otroctvím, alespoň u nejchudších přistěhovalců, zastrčených v doupatech, kde bují dětská prostituce zejména s bezprizorními potomky bývalých otroků. Muži se vrhají do nebezpečné akce a nočního dobrodružství a já trnula, co všechno z toho vzejde, protože čtenář docela tuší, že tohle nemusí vůbec dopadnout dobře a věřit se dá jenom málokomu... Citáty: "Vybíráme si bez možnosti výběru." Ta žena mi řekla, ať si sundám masku. Poprosila mě o to. Ale já řekl: „Jestli si sundám masku, vyděsím tě k smrti a už nikdy se mnou nebudeš chtít spát." Ale ona řekla, že už viděla v této posteli všechno a nic jí nemůže překvapit ani vyděsit. Řekl jsem: „Sundám si svou masku, až si sundáš tu svoji.“ A ona řekla: „To by ses k smrti vyděsil ty.“... celý text

Strach 2014, Jozef Karika

Díky za atmosférickou Trhlinu, ta byla skvělá, tu jednoznačně doporučuju. Strach už mě ovšem nebavil, Tma taky ne. Ještě jednou díky za Trhlinu, tu si dám klidně znovu a občas budu ve zprávách pátrat, co se zase přihodilo nového v Tribeči. :) Zdá se, že všechen um a kouzla s tajemnem Karika použil právě v tamté výjimečné knížce a jeho ostatní díla už na mě nedokáží zapůsobit. Tímto posledním pokusem už asi s autorem končím.... celý text

Tma 2015, Jozef Karika

Trhlina byla mnohem, mnohem lepší, tedy, alespoň se mi zdála zajímavější a poutavější. Při Tmě jsem se trochu nudila. Docela jsem se těšila, až se zápletka trochu víc rozjede, pak až už to všechno skončí... Prostě mi to moc nevtáhlo. Málo zvratů, příliš hodně povrchních pocitů a utahaných popisů, které se mi pod kůži nedostaly. Přiznám se, že jsem musela přeskakovat. Přišlo mi to trochu vykalkulované.... celý text

Boží trouba 2000, Svatopluk Karásek

Jeptiška 2015, Denis Diderot

JEPTIŠKA je vydařený epistolární román, který se zabývá tématem pokrytectví, nesvobody, manipulace i psychického i tělesného násilí páchaného na nevinných obětech v rodině a posléze v různých institucích. Druhá polovina románu se pak zaměřuje na nemravnosti a zneužívání zejména sexuálního rázu. Děj románu nás sice vzhledem k době vzniku přivádí do ženských klášterů a je vnímán jako kritika církve, tento řád vedený představenou s takřka neomezenou mocí ovšem můžeme zaměnit za aktuálnější instituce a román zůstává aktuální i po tolika letech. Zuzana vstupuje pod nátlakem do kláštera a je donucena nedobrovolně složit věčný slib. Domnívám se, že největší zlo na ní spáchali rodiče, kteří už v počátku mladého života potlačili Zuzanino právo na budoucí svobodné rozhodnutí a možnost si jednou zvolit svůj vlastní způsob života, který by odpovídal jejímu naturelu. Církev už jenom pokračuje v tom, co jí bylo umožněno, tedy i v potlačování práva na svobodu ostatních. Jako v každém řádu je na prvním místě kladená poslušnost, podřízenost a kontrola chování svěřenkyň, různě ovlivňovaná osobními sympatiemi, záští či antipatiemi představených ke svěřeným ovečkám, ovlivňovaná navíc různými charakterovými vlastnostmi vůdkyň. Román je prý satirický, ale musím přiznat, že v prvním a druhém klášteře jsem víc než zesměšnění společenských poměrů vnímala odmítavý postoj autora ke zvůli a dobovým zvyklostem, který asi nejvíc čerpal ze skutečných zážitků šikanovaných jeptišek. Satira je pak více znát ve třetím klášteře, kde je naopak Zuzana milována přespříliš a v samotném zakončení příběhu, který mi překvapil nečekanou pointou. Diderot vycházel hned ze dvou skutečných příběhů o citově zanedbávaných dívkách, které díky rodinnému rozhodnutí po zbytek života trpěly uvězněné v klášteře, z nichž jedna byla dokonce jeho vlastní sestrou. Románová Zuzana, která soudně bojovala za zrušení svého řeholního stavu, pak vycházela ze skutečného procesu, kterého se společnost obávala, aby se později nestal precedentem pro jiné uvězněné, obětované nešťastnice. Napsat, že román je o životě ve lži, steskem i výsměchem nad poměry, obžalobou církve apod. je zjednodušující, protože témat nabízí podstatně víc. Jako každá psychologická záležitost vypráví o chování a postojích lidí v různých situacích obecně, tudíž i široce. Proto se k Jeptišce rozhodně ještě někdy vrátím. Pěkných citací mám nespočet, musela bych opsat skoro celou knihu. Tak alespoň něco: „Marně se dožadovali mého dobrovolného souhlasu a tak se prostě rozhodli, že se bez něho obejdou.“ „Dala mi přečíst ty spousty frází, které mají duchovní vždy na jazyku, aby měli něco na obranu svého stavu, který dobře znají a přitom pomlouvají zbytek světa, který neznají vůbec.“ „Uznávala mě kvůli mému nadání, což zároveň ponižuje ty, kteří tyto vrozené vlastnosti nemají.“ „Záviděla jsem sestrám jejich šťastnou omezenost.“ „Každý může soudit jen sebe.“... celý text

V zajetí vášně 2020, Alexander Stainforth (p)

Po stylistické stránce není romance napsaná špatně, ani neodsuzuju jednoduchost děje. Kdyby byla knížka méně nenávistná a agresivní, rozhodně bych jí hodnotila výše. Za pohodovou oddechovku jí ovšem nepovažuju, protože docela dlouho tam asociální, amorální manžel lítá po panství se zaťatými pěstmi jako smyslů zbavený, řve bezdůvodně na novomanželku, která podle něho vše dělá špatně a než být s ní, raději by se nechal zastřelit. Jason není charismatický frajírek, něžný rebel s dobrým jádrem, kterého žena předělá k obrazu svému, protože podobného pošuka už by nepředělal nikdo. Minimálně takových 70 stran mi spíš příběh přišel jako popis domácího násilí než nádherný, odpočinkovější příběh, po němž se dostaví pocit bezstarostnosti. U mě se dostavila ledatak těžká depka. Jediný šťastný konec téhle tragédie by bylo sbalení kufrů Sophie a odstěhování se od labilního manžela, který má problémové chování buď v genech nebo ten chudák trpí nádorem na mozku. Čtenářkám, kterým byl sympatický, bych soužití s podobným náladovým partnerem nepřála, z toho by trvale nic dobrého nevzešlo. Po tom, co Sophii naprováděl, bych s ním už já osobně nikdy nebyla schopná sdílet ani lože ani stůl. Asi jsem morbidní, ale budu snít o dobrém konci, tedy o tom, že ten zuřivec se jednou rozčílí tak silně, až dostane infarkt a Sophie bude volná pro někoho normálnějšího.... celý text

Drzá líná neschopná 2020, Tereza Límanová

V bouřlivých časech 2020, Marie Lacrosse

1.díl rodinné ságy o rodině obchodníků s vínem, odehrávající se v 19.st. Není to histor.román, je to spíš historická romance pro ženy, kam se trochu nestandardně přimíchaly naturalistické až apokalyptické výjevy z války, v níž se mladý dědic vinařství protlouká na různých armádních pozicích. Kus knihy, mně osobně nejsympatičtější, vypadá na neobtížnou četbu o běžném životě a nelehkém údělu služek na bohatých panstvích. Část, kdy služka Irena, pocházející ze sirotčince, zažívá běžné starosti, ústrky, přátelství i radosti běžného dne předminulého století, a hodný, empatický a sociálně zaměřený Franz vypomáhá za trest na vinici svého otce jako dělník, mi přišla nejlepší. Pak autorka děj zavede jiným směrem. Nejdříve nepříliš sugestivní milostná vsuvka mezi mladým pánem a Irenou. Jednou se krátce viděli v knihovně, nemůžou na to setkání ani po letech zapomenout a najednou střih, po dlouhé době se zběžně uvidí, dají si tajnou schůzku v hospodě a najednou je tu seriózní láska jako trám s příslibem manželství, bez nějakého uvěřitelnějšího vývoje (to ani neřeším jejich propastnou sociální nerovnost). Kluk je ve dvaceti letech ještě panic a hned první holku, kterou potká, si chce vzít za manželku, no, budiž, to se v romancích stává, ale to to seznamování musí jít ještě tak velkou zkratkou? Samotné setkávání v hospodě pak navíc postrádá dobovou atmosféru, měla jsem dojem, že jsem se najednou ocitla až někde ve 20.století. Následuje propuknutí prusko-německé války a líčení válečných hrůz. Hlavní hrdina se sice brodí mezi pyramidami navršených těl umírajících či zesnulých vojáků, je to krvavé, potemnělé, máme tady navíc snahu o zjednodušenou dějepisnou edukaci, vážnější rovinu a snad pokus i o jakýsi přesah do jiného žánru, ale kvalitativně to pořád pluje po povrchu ženského, nenáročnějšího čtiva. Nemůžu říct, že by mi byl román vyloženě sympatický, že bych se dostala do bezstarostné romantické nálady nebo se myšlenkově super obohatila. Postavy jsou navíc černobílé, jsou buď špatní nebo dobří, nic mezi tím, jejich chování je tedy většinou předvídatelné. Ani ovšem nepopírám, že se knížka snadno čte a přitom autorka neuráží své čtenáře extrémní, přestřelenou naivitou a prostě se snaží pobavit, ale úplně neklesnout. Za mě v rámci žánru průměr, kde nechybí zaběhnutá klišé, ani mírná zpestření s dobrodružným napětím. Od čtení nechci nikoho vyloženě odrazovat.... celý text

Jak si zamilovat Vánoce 2020, Karen Schaler
odpad!

„Váš věnec je krásný. Ta kostkovaná mašle se mi moc líbí a díky světýlkům je kouzelný. Máte dobrý vkus.“ Sam se na ni usmál. „Kostkované mašle si zamilovala moje sestra. Odjakživa je měla ráda.“ Emmie naposled pohladila věnec toužebným pohledem. „A světýlka ho povyšují na úplně novou úroveň. Taky se mi líbí, jak je velký.“ „Čím větší, tím lepší, co? Vánoční nálady není nikdy dost.“ Emmie na něj pohlédla překvapeně. „Přesně tohle taky říkám.“ Podívali se na sebe a jí připadalo, že potkala spřízněnou duši. Omlouvám se, že jsem vyzradila podstatnou část díla. Tohle totiž není ani tak beletrie, tedy krásná literatura, jako spíše dodací list vánočních ozdob v Tescu, který někdo přepsal do knižní podoby. Moc nového se z knihy nedozvíte, jen výčet těžítek s padajícím sněhem uvnitř, sobů z plyše a podobných vět bez děje, která nic víc neprozrazují. Jak to jenom napsat? Ále, kašlu na korektní diplomatickou řeč. Mám výherce soutěže o nejkýčovitější, nejplytší a nejzbytečnější knihu roku 2020! Mami, odpusť, že jsem Ti vnutila tuhle romantickou, oddechovou knížku na vánoční pohodu, která Ti zaručeně udělá radost! Ne, nedivím se, že Tě nakonec nepotěšila. Oceňuji i ty, co měli smysl pro ironii a dali tomu pět hvězd. Ano, čeho je moc, toho je prostě příliš a i nenáročná romantika má své meze. Jak si zamilovat Vánoce jsem si prostě nezamilovala. A promiňte, že to píšu takhle od plic. Snad už to příště neudělám. Budu se alespoň snažit. :-)... celý text

Zatmívačka 2020, Ed Brubaker

Ano, tohle je opravdu drsná detektivní škola. Vítejte ve špinavém, oplzlém a pekelném Hollywoodu nebo chcete-li ve městě lesku, slávy a štěstěny. Ve městě, kde pár jedinců z vedení studií apod. má neomezenou moc a ostatní lidé jsou jen nehodnotné, zaměnitelné loutky, které ovládají ti, co stojí nahoře. Jak se píše v tomto komiksu ze života:“ Hollywood, to je jenom špinavej kšeft.“ A: „Spravedlnost, to je jenom pohádka.“ Ne že bych si o firmách, v kterých se točí velké peníze, dělala nějaké iluze. Zvláště ne o filmovém průmyslu USA, který zapleveluje naše kina akčními braky už pěknou řádku let. Ale Hollywood ve zlatém věku hrával vysokou ligu a tak i zločiny mají odpovídající velikost. Přetvářka, lži, nevázaný sex, pornografie, vydírání, místo, kde přítel zradí přítele, jen aby si zachoval svůj hezký pracovní flek a aby se měl dobře, to všechno jsou jen prkotiny vhodné k odsouzení. Bohužel musím přihodit ještě znásilňování dětí a ututlávání vražd, zločiny, které by Hollywoodu neomluvitelně kazily jeho navenek dobře budovanou image a pak i těm otrlejším zmrzne úsměv na rtech. A to se nám tu ještě potulují šedé eminence, agenti FBI, kteří paranoidně, nenasytně a za každou cenu hledají komunisty úplně všude, dokonce i tam, kde nejsou, a jednoho by za udání člověka špatného politického smýšlení snad raději zabili, jen aby dostali své další jméno. Hlavními postavami jsou zde dva vyhořelí scénáristé, co se drží na nohou jen tak tak. Alkoholik Charlie P., který už dlouho nedokáže napsat samostatně ani řádku, takže se živí jako tzv. pokrývač. Druhý je jeho kamarád, ještě větší alkoholik a magnet na potíže Gil M., scénárista na černé listině, kterého „kdosi“ udal a on teď oficiálně nesmí vydat vůbec nic. A jako stín z minulosti je pronásleduje zavražděná bývalá dětská herečka, později vycházející hvězda Val S., jejíhož vraha se scénáristé snaží vypátrat. Kresby jsou na křídovém papíře, celkem Ok, i když mají své mouchy. Tak třeba mi nesedlo, že Maya S., náhradní blondýna, co dotočila film za mrtvou Val, často mění tvář. Na některých obrázcích si není vůbec podobná. Ale tak to víte, já musím mít pokaždé alespoň něco. Je to temné, dramatické (někdy ovšem mírně odtažité) a na konci knížky jsou bonusy. Není to špatné, jen se tam lidem dějí špatné věci. Dávám pocitově 3 až 4 depresivní hvězdičky a celkem jsem ráda, že mám tuhle radost za sebou. P.S. Koukám na hodiny a ejhle, je přesně půlnoc a nastává tady právě nový rok 2021! Tak hodně štěstí a pohody, přeju všem, co dočetli až sem. :-) Charlie: „Každej film se snaží lidem dát co, co údajně chtěj. Jenže oni chtěj pořád samý pitomý kraviny. Ale uměním bys měl lidem dávat to, co potřebujou.“ Šéf bezpečnosti filmového studia (gorila najímaná na špinavou práci): „Hm, tak tohle zní celkem povýšenecky. Jako dítě z dělnický rodiny bych se mohl urazit.“... celý text

Harleen 2020, Stjepan Šejić

To zírám! Hodně povedený komiks. Chorvat Stjepan Šejić mi pomohl pochopit Jokerův svět líp než americké dílko, kde se pro samou pochybnou akci ztrácí smysl příběhu i logika jednání mnohých postav. Autor mi tady skvěle odprezentoval vlastní, inteligentnější pohled na zrození chorobného vztahu mezi Jokerem a jeho partnerkou Harley Quinn. Zatímco z absurdního filmu, tuším, že se jmenoval Sebevražedný oddíl, jsem nepobrala jediný důvod, proč by měla mladá a hezká psychiatrička pomáhat nebezpečnému, vyšinutému, neatraktivnímu pacoši ze svěrací kazajky a ještě mu naservírovat pod nos střelné zbraně, aby se prostřílel na svobodu, tady motivace jejího jednání dává uvěřitelný a smutně zábavný smysl. Všechno do sebe zapadá, doktorčina minulost, sklony, stres, frustrace, osamocení, touha být prospěšná, potřebná a pracovně uspět, nástup do nového zaměstnání a s ním spojená naděje na jiný začátek, na to, že si v práci najde nové přátele a že svým výzkumem zlepší svět … A do toho jí vstoupí charismatický, záhadný sociopat, který jí během jejího vlastního lékařského výzkumu postupně sám manipuluje, využívá, vede a vtipně předělává k obrazu svému. Prostě způsobuje v ústavu i výzkumu svůj oblíbený posměšný chaos. Role se vyměňují, on je dominantní terapeut, který má kontrolu nad situací a postupně začíná vést zbloudilou, tápající, nervní duši jiným životem. Město Gotham plné temných stínů a lidí s potlačovanou agresivitou, zkorumpovanými občany, se všudypřítomným zločinem je nevlídným místem, v němž je těžké se vyznat, přežívat sám a bez někoho druhého. Doktorka, která se ztratila v jejich mlhavých uličkách, přijímá ruku, která jí zavádí na zcestí patologické, závislé lásky. Příběh se dá přečíst opakovaně, asi si ho dám ještě znovu, určitě v něm objevím zase nové podněty k zamyšlení, kterých je tu překvapivě docela dost. Smutná, depresivní a přitom zajímavá knížka, kde se povedlo vše, včetně kreseb postaviček, které se tváří a gestikulují jako živé lidské bytosti. Dávám palec nahoru, velká spokojenost, i když podbarvená sklíčeným povzdechem a melancholickým smutkem nad městem Gotham.... celý text

Do kosmu krok za krokem 2020, Michael Voplatka