Sidonka3
přečtené 736
Balada o ptácích a hadech
2020,
Suzanne Collins
Kruté, gladiátorské Hladové hry nebyly kdysi oblíbené ani v samotném Kapitolu. Poválečná totalitní země v nich ovšem potřebuje pokračovat. Je to jeden z mnoha prostředků k udržení moci. Tvůrci her, zejména pro svojí amorální povahu neoblíbená doktorka, výzkumnice a učitelka Galová, potřebují přitáhnout pozornost diváků a nepopulární reality show zinovovat, aby se na tuto show soustředila větší pozornost diváků. Nejedná se tedy o počátek vražedných her. Po 10 letech vzniku se spíš jedná o jejich nutnou úpravu, jiný přístup k nim, k jejich prezentaci, zatraktivnění a ozvláštnění. Do her Galová zapojí Kapitolskou mládež, elitní studenty, kteří mají být tzv. trenéry splátců. V podstatě to jsou ovšem pokusní králíci, mezi nimiž tvůrkyně her nevyřčeně hledá další spolupracovníky, patrně aby omladila kolektiv bezpáteřních udavačů a režimu oddaných lidí. Aby je namotivovala, slíbí vítězi stipendium na vysoké škole. Nejperspektivněji se jeví mladý Snow, z jehož úhlu je příběh vyprávěný. Zpočátku s ním nemá čtenář problém sympatizovat. Jednak je jeho charakter zručně a zábavně vyprávěný. Jasně, je to od přírody hajzlík a neměl by dobrý charakter bez ohledu na okolnosti. Jenže on tak ve válce strádal, jeho bohatí rodiče byli ve válce zabiti, rodinné firmy zničeny a Snow z privilegované rodiny najednou musel přihlížet hrozným věcem, například kanibalství z extrémního nedostatku základního jídla, když jim kraje přestaly dodávat základní potraviny. Je to ctižádostivej, snaživej kluk, jehož činy se dají pochopit i to, proč se chce vypracovat k lepšímu životu. Jak symbolický je pro něho strach z hladu, který se u něho postupně vymyká kontrole a mění se ve zvířecí nenasytnost! Vývoj jeho postavy je interesantní v tom, jak se z charakterově vadného jedince vlivem událostí, výchovy doma i ve škole, a zážitků, stává vyšinutý diktátor, který nemilosrdně likviduje svědky svých špatných činů, dokáže rodiny svých obětí využívat i po smrti, zatímco na druhé lidi má vysoké požadavky. Od druhých přitom vyžaduje otrocké dodržování zákonů. Je zastáncem absolutního řádu, kontroly nad vším a nepřítelem přírodních, přirozených postojů, které můžou vést k chaosu. Nutno říct, že on své věci věří a jinak prostě žít neumí. Docela jsem se bavila tím, jak se Snow staví k událostem, jak je zpracovává, jak alibisticky pojmenovává své špatné skutky a nenazývá věci pravými jmény. Jednu chvíli si připustí, že je netvorem, který zradil kamaráda. Vzápětí to přehodnotí a usoudí, že je naopak zásadovej člověk, který pomohl vlasti, takže je vlastně statečný hrdina, který si zaslouží úctu a vyznamenání. Zatímco je detailně prokreslený jeho charakter, jeho láska ke splátkyni Lucy Gray se bohužel ztrácí v mlze. Vztahu těch dvou lidí prostě nevěřím, ani jejich pouhému tělesnému okouzlení. Bohužel o této kočovné, místy charismatické zpěvačce tuším tak zoufale málo, že se mi zdá nespravedlivě opomíjená. Zahrává si s nebezpečnými hady, umí některé z nich ovládat, umí s nimi i lidmi v případě nouze manipulovat. Možná proto jí přitahuje nebezpečný Snow, který se snad ještě může změnit a z kterého už začíná jít strach... Všechno kolem ní je zkratkovité, strohé a její postava, samotným Snowem přirovnávaná ke krásnému, zpěvnému, svobodomyslnému ptáku, který touží volně létat a cestovat, je záměrně záhadná, zároveň i bohužel nevyužitá. Měla rozhodně dostat větší prostor. Samotná kniha je ovšem jinak velmi povedená, rozhodně víc psychologická - než milostná nebo akční. Pod povrchem je hodně otázek, symbolů a náznaků, které můžou čtenáři dále rozvíjet. Nenudila jsem se. Doporučuju. „Skutečnost, že se kapitolští ptáci stali zbytečnými a rozmnožují se ve dvanáctém kraji mezi sebou nebo s místními ho hluboce rozrušovala. Reprodrozdi se tu klidně množí jako králíci, bez jakýchkoli omezení. Bez povolení. S využitím kapitol.technologie. Vůbec se mu to nezamlouvalo.“ „Hrůza z toho, že by se mohl stát kořistí, ho proměnila v predátora.“... celý text
Conan z Cimmerie. Svazek II
2020,
Luc Brunschwig
Dávám hvězdu za ilustrace, ty jsou slušné. Barbar Conan... Zkoušela jsem číst jeho příběhy, vydržela asi deset minut filmu, a absolutně mě míjí nadšení z těchto fantasy příběhů v jakémkoli uměleckém? zpracování.... celý text
Mizející dívky
2020,
Lisa Regan
Detektivka mi držela v napětí. Správně zabavila. Přečetla jsem jí šmahem. Takže vcelku spokojenost. Nejedná se o psychothriller, jde spíš o poutavé pátrání po unesených dívkách s tragickým osudem, kde kromě pátrání po zločinech je vsunutá i osobní linka detektiva Josie Quinnové. Josie chvilku dramaticky pátrá, chvilku řeší peripetie s manželem, který se s ní nechce dát rozvést a hodně toho pro ní v minulosti udělal. Dostane se i na příhodičky milencem, který je klaďas jako vystřižený z románků pro ženy a který toho pro ní dělá dost nyní. Zato Josie má pořádný temperament, svým drsným chováním je skoro až moc „pochlapená“, nicméně jinak by asi nepřežila, má za sebou kruté dětství. Víc prozrazovat nechci, abych ty, co ještě nečetly, nepřipravila o překvapení. Vše psáno jednoduchým jazykem, proto se text snadno čte a není nad něčím dlouze přemýšlet. Zkrátka temná oddechovka, která má spád. Styl psaní Lisy Regan má jedno úskalí. Většina textu je OK, občas jí to ovšem ujede a napíše s odpuštěním blbinu. Ne že by se to někomu jinému někdy nestalo (třeba mně osobně :)), ale u autorky bestselleru mi to zarazilo. Nad některými větami jsem se pozastavila a chvíli si říkala, jestli to autorce prostě jen nevyšlo, dělá si z nás srandu nebo je napsala ještě kdysi na základce. Naštěstí jde převážnou část knížky brát vážněji a opravdu umí zaujmout.... celý text
Snění
2018,
Denis Pierre Filippi
- Nááádherné kresby, ty jsou vážně jeden velký krásný Sen. Za ty 100%. Denis Pierre Filippi snad u nás v ČR ještě něco dalšího vydá. - Příběh je divný a fantaskní. Některé příběhové nápady by se mi i líbily, jejich podání nikoli. Nejlepší je jenom na ty líbivé obrázky zírat, kochat se a nechat se unášet vlastní fantazií. Tady se na logiku a propracovaný příběh fakt moc nehraje. - Nečekala jsem, že příběh bude erotický. Když už erotika, dotáhla bych jí alespoň do odvážnějšího konce. :) - Ale tak vcelku vzato... Pěkný to bylo. Koukatelná záležitost.... celý text
Vyhoďme ho z kola ven
2018,
Ken Kesey
Randl McMurphy, to je jedna z nejinspirativnějších a neoblíbenějších postav mého literárního světa. S odzbrojujícím charismatem a přirozeností sobě vlastní naučí druhé lépe žít, bojovat o svojí důstojnost, svobodu i přežívat v totalitním světě svázaným někdy až nesmyslnými pravidly. Tenhle individualista, silná osobnost, rváč, hráč, frajer a trochu nepřizpůsobivej sígr s přirozenou autoritou, dokáže hrstku roztřesených, slabých pacientů, kteří se všeho bojí a neumí žít, zvednout ruku a hlasovat o svoje práva. Tenhle samozvaný terapeut s přirozenou autoritou pomůže promluvit nejenom ustrašeným pacientům, ale i těm, kteří raději mlčí, hledí si svého a raději na sebe neupozorňují, neriskují, aby si něčím neuškodili. Jestli se někdy dostanu do úzkých a uvíznu na nějakém ďábelském, odosobněném místě, doufám, že tam potkám Randlova dvojníka, který nemyslí jenom na sebe a probudí ve mě lepší a silnější já. Poselství vidím v tom, že i když se ne všechny bitvy dají vyhrát, má cenu je vést do posledního dechu. Že i když jsou ve válkách padlí hrdinové, rozhodně měl jejich boj smysl. Dávám jednoznačně 100% a čestné, stálé místo v mojí knihovně.... celý text
U snědeného krámu
1955,
Ignát Herrmann
Hlavní postavou je kupec Martin Žemla, který si za svoje pracně vydělané peníze otevřel vysněný krámek. I když byl poctivý, nevedlo se mu. Byl příliš slabý. Lidé ho zneužívali a on neuměl nikomu nic odepřít, říct si svoje ani se vymezit a to z různých důvodů, třeba pro to, aby prý nepřišel o svojí slušnou pověst a neznelíbil se svým zákazníkům, které si většinou brali zboží na dluh. Nedokázal rozpoznat upřímnost, odhadnout druhého, ohlídat si své zájmy. Proto ho lidé zneužívali a brali si zboží i služby na jeho vlastní úkor. Bohužel, za stejného troubu byl i v milostných vztazích. Ano, je hezký být hodný k druhým lidem, ale všechno má své limity a za ty se jít nemá. Kdybych podobný případ neznala ze svého okolí, řekla bych, že taková naivita snad ani není možná. Tento dojemný příběh patří mezi nadčasové, nepřikrášlené. I.Herrmann to vystihl přesně. Vybírám z textu ( začátek knihy) : ... Jak nám život našich dědečků připadá poklidný a bezstarostný. Tehdy bylo opravdu možné přes den zbohatnout... a nebo být do rána žebrákem... Válčilo se o krejcary, o zlatky... Byli i padlí v téhle válce zlata. A tady začíná příběh člověka, který byl sám, protože byl slabý. Tragický příběh člověka, který byl slabý, protože byl sám.... celý text
Tabule osudů
2018,
Joe Benitez (p)
Tentokrát nejásám. Příběh je možná oproti jedničce konzistentnější, ale také plošší a nudnější. Co se naopak podstatně vylepšilo, jsou kresby, ke spolupráci byl vyzván kreslíř M. Montiel a kolorista Garcia, jen díky nim dávám tentokrát lehce se skřípěním zubů a přivřenýma očima čtyři hvězdy. Můj parťák sice kriticky podotknul, že už je to na něho moc přezdobené, já jsem naopak z výtvarné stránky velmi nadšená. Ty malůvky jsou ŠPIČKOVÉ. Příběh nás zavede do Afriky, do Švýcarska, Německa, do pouště, do džungle v Kongu, ale obsah je naprosto o ničem a chybí tomu kouzlo i spád. Nerozumím, proč byl ke scénáři přizván právě M.M. Chen, který opakovaně i v dalších dílech selhává a pluje po nicneříkajícím povrchu. Tento druhý komiks z doposud čtyřdílné série mi pak přišel po obsahové stránce ze všech nejslabší. Dovolila jsem si zkopírovat část textu, který jsem doslovně převzala od Kateřiny Čopjakové, recenze na rádiu Wave, kterou tímto doporučuju celou k přečtení nebo poslechu. Výstižně a pěkně řečeno, ukázka textu: "...Steampunk už mnohokrát dokázal, že umí reflektovat důležitá témata. Nejslavnější steampunkové animé (a jeden z nejdražších japonských animovaných filmů vůbec) Steamboy řeší dilema vědeckého pokroku versus humanity: jakou oběť je ještě možné položit na oltář poznání a co už je za hranici lidskosti? Jak člověka i svět proměňuje úzce jednostranné zaměření? Steampunk je sice fascinován všemi hejblátky, ozubenými kolečky a zvětšovacími čočkami, zároveň ale až schizofrenně varuje před posedlostí lidskou vynalézavostí. Lady Mechanika by tedy se svými mechanickými končetinami měla jít podobnou cestou. Namísto toho uvízla ve slepé uličce svého dokonalého vzhledu. Zápletka je vytlačena někam na okraj zájmu a pomáhá si dramaturgickými berličkami. Čtenář se tak nesetkává se silnou hrdinkou, jak je mu slibováno, ale jen s líbivým vizuálem..." Lady Mechanika je prostě jako krásná modelka. Hezky se na ní kouká, vnitřek už je ovšem poněkud prázdný a je jen otázkou vkusu, jestli si s líbivou vizáží vystačíte nebo máte na literaturu (nebo ženy, hrdinky v knížkách) přece jen větší požadavky.... celý text
Tajemství mechanické mrtvoly
2017,
Joe Benitez (p)
První díl ze série je nejukecanější a je nejoriginálnější. V pozdějších komiksech se už témata i nápady recyklují nebo jen mírně rozvádějí (Lady Mechanika marně pátrá po své minulosti, s někým bojuje, atd., a tak podobně, s mírnými obměnami dokolečka). Jasně, že výtvarná stránka všemu vévodí, tohle není ani tak o myšlenkách a originálním příběhu, jsou to především vizuální orgie. Je to sympatická série, nádherné obrázky, trocha dobrodružství a jednouché, ale milé moudra. Musím říct, že mi překvapilo, jak se zdejší temné barvy mění. Jinak vypadají stránky na denním světle a prohlížené v bytě, jinak venku když svítí slunce, jinak v umělém osvětlení. Bohužel, při nedostatku světla některé obrázky nevyzní tak jako při lepším osvětlení a některé odstíny barviček zapadnou úplně. Takže s trochou nadsázky jde říct, že to jsou komiksy, které se dají prohlížet ve dne v noci. Bez těch četných bitek bych se sice obešla, nicméně pány asi akční stránka potěší. Souhlasím s Tervou, taky mám ráda svět Vernerovek, všechny ty Ocelové města, technické objevy a viktoriánskou zdobnost. Lady Mechanika, napůl žena a napůl stroj, mi seznámila se steampunkem a kdyby to šlo, nejraději bych si předplatila nějaký steampunk. časopis, koupila si vilu se zimní zahradou a v nějaké místnosti si zařídila interiér v tomto specifickém stylu. Tak mě tahle novogotická móda na pozadí průmyslové revoluce dostala, svojí atmosférou a vizuální krásou.... celý text
Vraždící automaton (limitovaná edice)
2020,
Jose L. Benitez
Jo, mně se to pořád dost, i na počtvrté, líbí! Lady mechanika je atraktivní komiks. Hlavní postava je kočka a věřím, že muži neví kam s očima. To já taky ne, i když trochu v jiném smyslu. Hodně se mi líbí ty kresby, od volby barev až po různé detaily, nemůžu od toho odtrhnout oči. Tmavé dominující barvy, každá stránka laděná do jediné (tmavomodré, zelenomodré, fialové nebo třeba tmavě hnědé). Je to spektrum odstínů pestré jako duha, plná stínů a občasných světel, záblesků a jiných vychytávek (např. v oku dívky se odráží otevřené okénko v nemocničních dveřích). U některých stran (obálek) si občas vzpomenu na Muchu a na některé jeho nápady. Řekla bych, že se jím ilustrátoři nechali inspirovat, ale proč ne? Komiks je hlavně o ilustracích a příběh bývá trošku ošizenější, pokulhává v pozadí. Mně se spíš líbila méně akční druhá polovina s múzou (vílou), která něco velkého vynálezcům, umělcům a jiným tvůrcům dává a to nejcennější za to chce dostat na oplátku. I když těžko říct, co je tím nejcennějším u nešťastného a zlomeného člověka, jako je Lewis, který má život na bačkoru a ani ta kariéra mu nejde tak, jak by si přál. Tady jsem o činech Mechaniky poprvé zaváhala, jestli fakt dělá dobře, že se pořád vměšuje někomu do života a "pomáhá." Ale tak, je to taková nenáročná zábava, tak budiž. Dávám 4 hvězdy hlavně za ty kresby, a to nejen za Beniteze. Třeba M. Montiel za ty svoje čachry machry s pozadím plným ozubených koleček a jiných titerností by si zasložil plný počet. Jeho první steampunková knížka The Victorian by mě fakt zajímala. No a co samotná Lady Mechanika a její nekonečné pátrání po vlastním původu, kdy nám vyjde další? Poslední slova v závěru knihy „Konec… prozatím“ a načrtnutí další dějové linky mi dává velkou naději, že se ještě někdy pokoukám a počtu i v českém jazyce. Váhám mezi 4 a 5 hvězdičkami, takže to berte jako nadstandartních 90%, prosím. Samozřejmě s přihlédnutím k žánru.... celý text
Tiché roky
2019,
Alena Mornštajnová
Wow !!! Vynikající!!! Další perfektní A.M., která se mi dostala pod kůži! Jak jsem román otevřela, už jsem nemohla přestat číst. A to jsem přečtení tohoto skvostu zbytečně odkládala, protože se mi momentálně nechce pouštět do těžšího tématu a s Mornštajnovou zidealizovaná procházka růžovým sadem nehrozí. Naštěstí jsem se opět přesvědčila, že kvalitně napsané knížky se čtou sami, bez ohledu na závažnost témat, obtížnějších osudů, špatných rozhodnutí hrdinů a jiných událostí, které by v jiném podání mohly být na obtíž. Autorka má dar mi postavy a prostředí promítnout před očima jako na filmovém plátně, zasáhnout srdce a jen tak mimoděk přitom nadhodí něco k zamyšlení s takovou lehkostí, jako bych zrovna četla nějakou oddechovku. Všechno s ní plyne nenuceně. Přirozeně. Snadno a samo. Dávám si Mornštajnovou mezi oblíbené spisovatelky, protože její knihy jsou pro mě osobně nezapomenutelné, mají svůj standard a jak je vidět, každou svou knížkou umí potěšit velké spektrum čtenářů. Nelze jinak než doporučit těm, co váhají jako kdysi já. U téhle autorky se fakt není čeho bát. Citátuju z knihy: … lidé okolo mě prožili dny, které ovlivnily to, jak žijí a jací jsou dnes… Začala jsem si zapisovat své myšlenky a události, které nás potkaly, třebaže se v tu chvíli zdály docela bezvýznamné. Teprve ve šňůře plynoucích let se ukázalo, že cokoli se stalo, bylo důležité, … i pouhé slovo mnohdy raní a poznamená vztah dvou lidí navěky.... celý text
Selekce
2014,
Kiera Cass
Bacha, spoiler. Kterak se slečna chovala jako slípka a aniž by chtěla, urvala přitom prince. Mojí osobní selekcí by tenhle módní románek do topky těch nej opravdu neprošel. Dávám jednu až dvě hvězdičky s tím, že dost skřípu zuby nad jednoduchou zápletkou, povrchním podáním a nevěrohodným chováním snad všech zúčastněných postav. Středně zábavné a rovněž kýčovité, tak jak už předem prozrazuje samotná obálka. Bohužel mám jiné romantické priority a když už young adult, tak alespoň na úrovni Hunger Games, prosím.... celý text
Hovory k sobě
1975,
Marcus Aurelius
Předně chci napsat, že jsem měla z tohoto díla původně obavy. Jedná se přece jen o filozofickou knihu a já rozhodně nejsem cílovka. Kniha mě překvapila svojí srozumitelností, dokonce některé „morálně povzbudivé“ výroky jsou dnes už všeobecně známé, i tak je dobré si je připomenout. Přemýšlela jsem, co ocitovat a vypíchnout, abych vystihla to nej nebo podstatu myšlenek. Ne, na to si nakonec netroufám, takže nechci říct, že vypichuju zrovna to nej, říkejme tomu, že nakonec je to spíš náhodný než promyšlený výběr. Každopádně kniha může dát alespoň něco komukoli, myslím, že bez rozdílu preferencí a vzdělání. Přijměte mojí pozvánku a malou ochutnávku, prosím: „Hleď k jádru: na žádné věci ať ti neujde ani její podstata ani pravá cena.“ „Co neprospívá roji, neprospívá ani včele.“ „…úsilí vynaložené na každou činnost má být úměrné její skutečné ceně, neboť si ušetříš roztrpčení, jestliže se nebudeš obírat věcmi méněcennými více, než se sluší.“ „Navzájem sebou opovrhují, a navzájem si lichotí. Navzájem se chtějí předstihnout, a navzájem si ustupují s úklonami!“... celý text
Krysař
2011,
Viktor Dyk
Teda, řeknu vám, že Krysaře jsem si měla dát do nějaké čtenářské výzvy, protože přečíst tuhle útlou novelu, to je fakt výzva. Pokud jste obyčejný, prostý čtenář jako já, nedá vám Dyk svůj příběh zadarmo a o polopatickém vysvětlování si můžete nechat jenom zdát. Je to poezie, která si vystačí se symbolickými náznaky... Do rozborů se tu raději pouštět nebudu, je hodně interpretací tohoto díla, a mojí interpretací nikoho oblažovat nebudu. Kdyby se mi přesto někdo zeptal, o čem že příběh je, tak bych asi řekla, že o tajemném krysaři, muži beze jména a bez stálého domova, který čistí města od špíny, od krys. Má píšťalu, která v sobě ukrývá ohromnou moc, ale nechce jí v plné síle použít. Krysař je o výsměchu lidí, nedocenění, pomstě, lásce, bezmyšlenkovitém, manipulovatelném davu, nevyplacené odměně, nesplněném slibu, korupci, o lidech na okraji a zdánlivě počestných občanech (kdo je tady prosťáčkem nebo špinavcem, který si zaslouží opovržení?, kdo všechno je krysou, která škodí městu?), smíření i nesmíření, o deziluzi i naději, své démonické slovo tu má i svádějící ďábel, no, je prostě o životě, podáno takovou zašmodrchanější, snově krásnou formou. Jazyk je opravdu nádherný, příběh hypnotický a tajemný Krysař nezapomenutelný. Pamatuju si, že jsem ho někdy jako náctiletá poslouchala na chalupě v rádiu, neměli jsme tam tehdy elektřinu, svítili jsme petrolejkou a poslouchali za modravého soumraku na verandě nebo během usínání… a byl to přízračný, tajuplný, romantický zážitek. Za přečtení novela rozhodně stojí, ale jestli na mě bude spisovatel zkoušet podobné abstraktivní hříčky i v dalších dílech, tak nevím, nevím, jestli budeme kamarádi. :) P.S. Vzpomněla jsem si i na Daniela Landu a pustila si písničku Krysař v jeho podání. Zvláště chytlavej refrén mě dostal: „Píšťala zní a bránu nekonečnou hudba otvírá. A tisíc hlasů s ní a celej dav se k smrti zvolna ubírá. Šli lidi místo krys, to krysař temně, temně na píšťalu hrál. ..…"... celý text
