Sidonka3 přečtené 736

Procházky po pražských hřbitovech 2017, Petr Kovařík

Už mnohokrát jsem slyšela, že hřbitovy jsou otevřené galerie pod širým nebem. Je to pravda, nejenom, že se zde dají obdivovat sochy uznávaných umělců a můžeme tady obdivovat architektonickou krásu některých hrobek. V úvodu této knihy (Co nám hřbitovy vzkazují) se píše, že hřbitovy jsou i koncentrovanou zkratkou historie a kultury, odrazem životních poměrů Pražanů. Patří také k nejkrásnějším pražským parkům i muzeím připomínající největší osobnosti naší historie, nabízí i estetický zážitek. Právě kvůli nedostatku zeleně v hlavním městě i kvůli ponuré kráse funebrálního umění se toulkám po hřbitovech věnují jak skupiny lidí (naučné vycházky s průvodci), tak osamocení fotografové, kteří tady hledají zajímavé objekty nebo ti, co jen touží po klidné vycházce. V obsahu máme pozoruhodné kapitoly jako je Cesta (historie) pohřbívání žehem, specifické pohřbívání na Židovských hřbitovech, kde je i 12 vrstev hrobů na sobě, s nezaměnitelnou romantickou atmosférou, která je tématem řady lit. i výtvarných děl. Pak tu máme všechny pražské hřbitovy (Procházka Prahou 1 až 10), až jsem se divila, kolik jich ve městě je. Přehled je detailní, nevynechá žádný ani sebemenší hřbitůvek na ploše pár hektarů. Je to nádherně zpracovaná kniha plná zajímavých informací, mapek a fotek, kterou můžu jenom doporučit, ať už těm, kteří se sem vydají na melancholickou procházku nebo hledají vhodné místo posledního odpočinku pro své zesnulé. Tahle knížka na tohle téma se prostě povedla. :-) P.S. Za sebe musím říct, že osobně mám nejvíc prochozenou starou část Olšanských hřbitovů, která se mění v čase (z původně břečtanem, mechem a kapradím, případně keři zcela zarostlých, polorozpadlých hrobek a hrobů v nejstarší části, kde nebyl prostor ani pro květiny, se ted stalo udržované místo s nádherně rekonstruovanými stavbami. Někdy si říkám, že ten nynější miniaturní trávníček působí v okolí skoro až nepoeticky a „sterilně“, ale samotným zrekonstruovaným památkám to nepochybně prospívá. Bohužel se tu začínají objevovat i hroby nové, nepříliš citlivě zasazené mezi ty "artovější" a starobylé, kterým se příliš nepřizpůsobují).... celý text

Ústav 2020, Stephen King

Díky za další počin od pana Kinga. Sice po Carrie, kterou jsem četla nedávno a jejíž svět mě zcela pohltil, je to slabší čajíček, který neměl tak výrazný šmak, ale i tak jsem si dala se zájmem tento přídavek na téma telepatie. Svojí roli tu asi sehrály i poměrně četné mysteriózní filmy a seriály, které jsem v poslední době viděla, v kterých také frčí záhady, pokusy na lidech a útěk z nějaké instituce (nejsilněji jsem si vzpomněla na Stranger Things). Tím ovšem Ústav nehaním, příběhy na tohle téma mám v oblibě, každý je něčím jiný, takže stručně a jasně: OK, proč by ne. P.S. Jen tak na okraj, ty děti si u Kinga vytrpí, že si z toho chvilkami napětím div nehty i s prsty neukoušu.... celý text

Prahou bratří Čapků 2020, Jaromír Slomek

Je to nádhera! To byla první myšlenka, která mi napadla, když se mi literární bedekr „Prahou bratří Čapků“ dostal do rukou. Vymazlenost! Křídovej papír a na něm v nejvyšší kvalitě fotografie různých budov, od vilek, divadel, škol, kostelů, historického centra až po kavárny, které měly co do činění s K+J nebo jejich nejbližšími. Do toho různé portréty, sochy atd., no řeknu Vám, Academia se zase jednou vytáhla. Pan Slomek také nezklamal, k textu jsem se ovšem dostala až posléze. Pozval nás na známá i méně známá místa spojená se slavnou sourozeneckou dvojicí, oživil je citacemi osobností, sloupky, no prostě, nekupte to, i když třeba nejste zrovna z Prahy. Názvy „kapitol“ jsou výmluvné. Je to „Zastavení první“ až po „Zastavení čtyřiatřicáté.“ Pod nápisem je jméno ulice s číslem popisným a dole text, jak se daná lokalita váže k umělcům nebo třeba jejich příbuzným, zda tu měl Josef výstavu či z jakého důvodu se tu o ní píše (scházeli se zde třeba s přáteli atd.). Na protější stránce je pak maličká mapa s ukázkou, kde se místo nachází. Na bedekr jsem se těšila - a nezklamal. Už se těším, jak se teď na jaře vydám po stopách těch, co nás předcházeli a o mnohé nás obohatili.... celý text

Šikmý kostel 2020, Karin Lednická

Vůbec mi to nebavilo číst. To píšu jako člověk, kterému pradědeček zemřel v dole, a myslela jsem, že příběh z hornického kraje mi musí zaujmout. Bylo mi líto mojí prababičky, která zůstala s dvanácti dětmi sama, a musela se vystěhovat z Německa zpátky do Čech, jen s malou rentou a s četnými potomky. Měla jsem soucit s mojí babičkou, která od dvanácti let „musela jít sloužit do bohaté rodiny“ a pro mzdu si jezdila její matka, aby měla z čeho zaplatit domek v Čechách, aby měli kde hlavu složit babiččiny příbuzní. Babička se o sebe od dvanácti musela postarat sama, její mzda šla takřka celá na splacení dluhů matky a na obživu mladších sourozenců. Občas něco o svých zážitcích prohodila a musím říct, že i když to byla obyčejná ženská, která kvůli tragédii v rodině nemohla chodit ani dále do škol, její vyprávění o dobách minulých znělo autentičtěji a působivěji než toto chladné podání od autorky. Během čtení mi na osudu hrdinů příliš nezáleželo, všechno mi to bylo tak nějak jedno. Nemyslím, že jsem necita, ovšem román o hornících neumí jít paradoxně do hloubky a plácá se jenom na povrchu, takže z materiálu, ukrytého uvnitř, toho moc nevytěží. Vezmeme si třeba popis, nebo-li spíše nepopis důlního neštěstí, které je na začátku románu. Ukázkovej případ nepříliš zvládnuté látky, části, která se jmenuje Smrt v podzemí. Horníci odešli do šichty a už se nevrátili. Co se tam přesně stalo? Co tam dole asi ti ještě nějakou dobu žijící, zavalení horníci prožívali? Jak jim asi bylo, jak zvládali situaci? Pokoušeli se vyprostit ven? A co prožívaly budoucí vdovy? Jak se s tím rodina konkrétně vyrovnávala? Román se s tím nepáře. Muži z jedné rodiny odejdou do šichty a už se nevrátí. Manželka si všimne, že jí schází muž. Pak zazní výbuch. Ženy letí k šachtě. Říkala jsem si, aha, teď bych se asi měla dojmout. No jo, ale to jde ztěžka, když se pořádně nedojímá ani sama vdova. Pravda, řekne si:“Ať to není on,“ pak padne na zem, když uvidí jeho tělo a tím to máme zhruba všechno odbyto. Žádná vzpomínka, třeba, tady sedával nebo například výčitka, že se k němu měla chovat v něčem jinak, něco, co text odliší od strohé takřka novinové zprávy, která se na věc dívá s věcným odstupem. Měla jsem dojem, že hrdince jde hlavně o zabezpečení rodiny (což je pochopitelné), bohužel že jí jde především a jen o prachy, ty řeší nejvíc. Že nějaký smutek kdysi prožívala, poznám jen z věty: „Největší žal už přebolel, teď zůstala nejistota.“ A následuje sdělení, že mnohé děti se brzo musely živit samy. Všechno takové strojové, strojené, strohé, vnějškovité, odtažité až prázdné. Prý bravurní příběh? Absolutní vítěz a společenský román roku? Kniha roku 2020? Nevím. Za sebe myslím, že minimálně ty hornické rodiny by si zasloužily hlubší výpověď. Přiznám se, že nemám chuť dočíst a musím se ke čtení hodně nutit. Asi jsem náročná čtenářka, ale takhle to prostě cítím.... celý text

Mrtvá a živá 2019, Daphne du Maurier

Skleněný zvěřinec 2018, Tennessee Williams (p)

Divadelní hru jsem četla od vydavatelství Dilia, scénář byl psaný ještě strojopisně. Měla jsem jí půjčenou z knihovny, divadelního oddělení a špatně se mi s ní loučilo. Je to moje nejoblíbenější, nejpůsobivější divadelní hra od jednoho z nejuznávanějších amerických dramatiků T. Williamse a zároveň je jednou z nejslavnějších textů americké dramatiky vůbec. Text vyšel též ve formě povídky "Portrét dívky ze skla", nedávno vysílané k autorově výročí na vlnách Českého rozhlasu. Hra je o to působivější, že má silné autobiografické prvky. Dramatik se zde vyrovnává s fyzickým opuštěním své původní křehké rodiny, studuje v ní mezilidské vztahy a dotýká se psychologie i sociálních otázek. Vzpomíná s neprvoplánovou láskou i smutnou nostalgií na svojí stárnoucí, poněkud vtíravou a nekritickou matku a zvláštní, nesebevědomou a křehkou sestru, která se nedokázala zařadit do společnosti a žila si ve vlastním světě, kde hrály významné místo křehká skleněná zvířátka, jež oprašovala, milovala, obsedantně opatrovávala, ve hře mají místo i ryze symbolický. Patrně si byl vědom i své vlastní nedostatečnosti, z které se vypisoval ve svých dílech. Dílo napsal jako emocionální vzpomínku na lidi, na něž nechtěl, aby se zapomnělo. V reálném životě byla sestra, jen trochu zvláštní, ale vesměs ještě důstojně fungující, bez bratrova vědomí podrobena nepovedené lobotomii a Laura (skutečným jménem Rosa) již do konce života po tomto „vylepšujícím lékařském zákroku“ musela pobývat v psychiatrických ústavech, neschopná se o sebe postarat už ani v základních úkonech. Autor dával značnou část svého výdělku na zajištění lepší péče o nesoběstačnou sestru a nikdy na ní nezapomněl. Zřejmě ho ani nepřestávaly pronásledovat výčitky svědomí, že na častější styky s rodinou neměl více síly, příbuzné by ho patně svazovaly a úkolovaly (viz příhoda „přiveď sestře ženicha“). Myslím, že měl sám co dělat, aby se dokázal prosadit (moje domněnka), porazit rodinné prokletí (minimálně trpěl obsesí), jen po opuštění rodiny si mohl poradit se svými negativními sklony, mohl se samostatně postarat sám o sebe a rozvíjet svůj talent. Vážím si jeho postoje, že ani ve chvílích slávy, kdy se mu podařilo uspět, na nezaopatřené příbuzné nepřestal brát zřetel a mohl by se stát vzorem pro ty, kteří raději nepohodlné blízké nevidí. Svým dílem tak postavil pomník nejenom těm, na které svět zapomněl, ale i neprioritně sám sobě.... celý text

Carevna 2020, C. W. Gortner

Román o Marii Fjodorovně, matce posledního cara, mi v anotaci sliboval strhující rodinné drama s příslibem popisu pádu ruského impéria. Život pozoruhodné ženy, která se prý zanikající impérium snažila zachránit, se zdál jako slušný námět a těšila jsem se na dramatický děj. Určitě je zajímavé si o dynastii Romanovců a jejím zániku něco přečíst. Bohužel mi tenhle historický román pro ženy úplně nekápnul do noty. Nevím jak styl autora nejlépe popsat popsat, líčený děj mi přišel mdlejší, plytší a prošpikovaný jedním klišé za druhým, aniž by sděloval dostatek interesantních informací, i když nějaká politika a náhled do historie tam samozřejmě je. Nemělo to pořádnou šťávu, něco tomu scházelo. A pozitiva? Druhá část knihy je alespoň oproti první dynamičtější, zajímavější a zvýšila si tak svojí reputaci.... celý text

Kytice 2015, Karel Jaromír Erben

Rusko-český a česko-ruský slovník 1987, * antologie

Dějiny duše sv. Terezie Ježíškovy, karmelitky 1946, Thérèse de Lisieux

Svatá Terezie z Lisieux je moje nejoblíbenější svatá, ke které mám zatím nejužší vztah. K jejímu životopisu se občas ráda vracím. Udivuje mě, kolik o této ( byť všeobecně oblíbené) světici už bylo napsáno knih. Před lety jsem navštívila obsáhlou knihovnu jednoho známého kostela a v nabídce jsem našla desítky i lehce přes sto let starých děl, které se vztahují k její víře, jejímu životu, jejím dílům, které vytvořila. Tyto půvabné knihy, jestli se k nim ještě dostanu, sem ráda do databáze pro úplnost doplním, nikde jinde, ani v antikvariátech jsem je nedohledala. Její memoáry mě hluboce a nezapomenutelně zasáhly. Je tolik věrohodná a má v sobě světlo, které mě, tápající mezi ateismem a nesmělým, opatrným duchovním životem, svítí na cestu a přivádí o trochu blíž k víře. Když o ní čtu, když ke mně prostřednictvím textu "promlouvá" cítím klid, mír a pocity a úvahy, které se těžko popisují. A tak to má asi u svatých být. Zpřístupňovat, oslovovat, přivádět, podávat osobní svědectví a lákavě, působivě promlouvat jako prostředník...... celý text

Juraj Jánošík® a parný chrám 2020, Svetozár Olovrant

Docela úlet. Satirický, nanejvýš svébytný román s několika osobitými ilustracemi. Jánošíka mám ráda na všechny způsoby a tenhle steampunkový je fakt těžce netradiční. Tahle svérazná taškařice patří mezi texty, které každému nesednou, nicméně kdo se do příběhu pustí, o zábavu bude mít postaráno. Možná trochu kontroverzní fantasy knížka, takže jí raději nikomu přímo nedoporučuju. No, nestačila jsem se divit! Viz anotace: s Jánošíkem můžete prohodovat, prosmilnit a probojovat Evropou 18. století. :-) Ukázka textu: …Jánošík se probudil jako první. Ostatní ještě spali, nazí a vzájemně propletení. Cikánská kapela už dávno zmizela a s ní i několik stříbrných příborů…... celý text

Cesta za Adamem 1978, Josef Kleibl

Proč já? 2020, Bernadette Moriau

Doporučuji všem, kteří se musí potýkat s nějakou životní zkouškou nebo chtějí posílit svojí víru. Bernadette Moriauová je sestra františkánka (sama sebe nazývá žákyní svatého Františka z Assisi), která vstoupila v 19 letech do řádu, aby svůj život zasvětila Bohu a pomoci druhým. Několik let pracovala jako ošetřovatelka, ovšem nakonec sama onemocněla několika vážnými chorobami a tím pádem se stala invalidní. Přesto se v rámci svých možností snažila být užitečnou a smířit se se svými chorobami. V 69 letech se zúčastnila poutní cesty do Lurd a po návratu z nich se zázračně vyléčila. Bernadettino uzdravení je 70. lurdským zázrakem za posledních 160 let. Ve své autobiografii se pokouší o vysvětlení, proč se milosti uzdravení dostalo právě jí (pro šíření svědectví a pro slávu Boží), a především chce svým svědectvím posilovat víru, povzbuzovat nemocné, aby neztráceli naději a kontakt s Bohem. Bernadette říká, že nechce nikoho přesvědčovat, jen popsat, co se jí stalo. Kniha je určena všem, ateistům, polověřícím i věřícím a pro mě byla přínosem. Je příkladem pro to, jak se vyrovnávat s životními zkouškami. Za všech okolností najít v sobě to nejlepší, čím jsme. „Umývejte se láskou, láskou k sobě samé…“. „I sebekostrbatější život není předem ztracen nebo beze smyslu… Jen Pán zná opravdovou hodnotu každého člověka… Tajemství života nespočívá ve schopnosti akce a produkce, ve schopnosti činnosti, ale v bytí. Každý člověk navíc přispívá svým dílem, třebas malým, nikdo není neužitečný ani vyloučen. Každý na světě tu má místo, které mu náleží.“ „Všechno od začátku mi bylo dáno, narození, dětství, víra, řeholní život, řada životních zkoušek, tisíc a jedna radost, uzdravení, znovuzrození, to jsou Boží dary. A já ničeho nelituji, nic nezatracuji. Život, jakkoli těžký, stojí za to žít až do konce. Takový, jaký je… Držte se.…“ A důležité poselství knihy je i v tom, že !!!!: „Milosti (zázraky) nejsou obvykle vidět, každý den je jich spousta. Jen je už nevidíme a neumíme je rozpoznat. Já, Bernadette, nejsem v udělení milosti výjimkou.“ Slovo závěrem napsal její biskup: „Člověk je stále hodný úcty a důstojnosti, třeba zastřené či překryté nemocí nebo jakýmkoli jiným postižením. Prostřednictvím setkání s křehkostí svého bližního může člověk zaujímat postoje…., milovat jako On, chovat se božsky.“... celý text

Justina a Julietta (komiks) 2019, Donatien Alphonse François de Sade

Na mě je to moc studené, takové odosobněné. Pěkné kresby se sice hemží erotickými výjevy, ze kterých ovšem uchvácená nejsem. Takové chladně odbyté řemeslo, bez duše. Malůvky sice ukázaly, o co si čtenář žádá, ale nemá to sugestivní šťávu, která by se přenesla na konzumenta. Justina v pojetí markýze de Sade v románovém vydání je vzrušující, i když podobným praktikám zrovna neholdujete. U tohohle výtvoru bych to však neřekla, je to vytvořené pro zisk, ne pro zábavu samotného umělce, nikoli s chutí a s přesvědčením. :-) V úvodu knihy je zmíněno, že komiks obsahuje i neoficiální a zpětně dotvářené verze příběhu. Justýnu markýz zpětně upravoval sám, navíc bylo v minulosti dílo paděláno a napodobováno jinými autory. Samotný de Sade ovšem jako první umělec dokázal, že svou filozofií a přístupem k sexu přímo žije a není to jen umělá hra na něco, nápodoba něčeho. A tohle malované dílko mi trochu umělé přišlo. Sexuální malůvky na zakázku, stroze okopírované nápady někoho jiného převedené do komiksové podoby. Naštěstí je tu jako nadstavba přece jen něco z filozofie markýze, pod jehož myšlenky o nedoceněné ctnosti a nedotknutelné zvrácenosti mocných atd. se podepisuju.... celý text

Němý křik 2020, Angela Marsons

Tak tahle detektivka byla teda slabší. Hvězdičku dávám za sociální aspekt, zjednodušeně načrtnutý problém zanedbávaných dětí a úskalí péče v ústavech. Takhle to vypadá, když rodiče svěří bezprizorní lidskou bytost státu, do dětského domova a dál se o ně nezajímají. Do domova, kde jsou děti svěřeny do rukou rozmarného a pochybného personálu, vydané všem na milost a nemilost. Ze seznamu si odškrtávám další doporučený bestseller, který mi tentokrát bohužel nenadchnul.... celý text

Carrie 2013, Stephen King

O Carrie už bylo napsané hodně. Co ještě k tomuto mnohovrstevnému příběhu dodat? Za sebe bych chtěla poznamenat něco ke vztahu matky a dcery. Matka Carrie je všude popisovaná jako náboženská fanatička. Jenže ona je především vyšinutá ženská, která ke všemu přistupuje přecitlivěle a abnormálně, stejně tak zachází se svojí vírou i vztahem k dceři. Není to pravá věřící, protože se neřídí základními pravidly: miluj bližního svého jako sebe samého (srší z ní nenávist, emoční chlad a odsudky všeho a všech) nebo nezabiješ (opakovaně chtěla zabít dokonce svojí vlastní dceru). Tolik tedy k její údajné "víře." (Je pouze fanatická a víru chápe dost zdeformovaně, vybrala si z ní jen něco. Proto se jí vyhýbají i ostatní věřící). A teď k jejímu vztahu s dcerou. Bohužel, někteří lidé by neměli mít děti. Nejsou schopní děti vychovat tak, aby se později dokázaly zařadit do společnosti a přivádí na svět poznamenané bytosti s nepochopitelným jednáním, plné beznaděje. Kdo za špatné skutky, které se ve městě staly, může víc? K šílenství dohnaná Carrie, která už na konci života nevěřila nikomu a potřebovala se druhým revanšovat? Její poznamenaná matka? Spoluobčané a spolužáci, kteří stvořili své monstrum? Každý se svým způsobem podílel na zničení města, celá komunita. Každý přiložil své polínko (tu větší, tu menší) do velkého spalujícího ohně. Román o původu, příčině a následku. Nejenom. Tak to chápu já.... celý text

Jak Krtek ke kalhotkám přišel 2007, Eduard Petiška

Myslím, že pokud by nejmenší děti mohly udílet Nobelovku za literaturu, Krteček by jí měl úplně jasnou. Alespoň v jedné z mnoha generací určitě. Krteček je prostě nepřekonatelný frajer a borec. S kapsami! :-) Milovala ho moje matka, milovala jsem ho já, měla ho ráda naše Aninka a určitě ho budou milovat i ty další...... celý text

Jeden za druhým 2020, Chris Carter

Za mě: slabší první polovinu vystřídala dynamičtější forma vyprávění a zaujetí, při kterém se knížka už jen těžko odkládá. Detektivka si mě postupně získala na svojí stranu. Postupně odkrývané karty, na kterých je vidět, jak pachatel uvažuje, proč s vyšetřovatelem hraje hru a důvody, které ho k vychýlenému myšlení a jednání vedou, zároveň nastavují zrcadlo i naší společnosti. Psychologičtější motivy a náměty k přemýšlení mi bavily rozhodně víc než podrobné popisování brutálních poprav, které si současný trend v detektivkách žádá. Části, kdy se popravy obětí popisují, jsem přeskakovala, nechtěla jsem se jich zúčastnit ani jako čtenář. Proč třeba popisovat, jak je živá oběť postupně rozežírána na kousky? Na to nejsem dost zvědavá. Jak jsem psala, knížku jsem musela časem přehodnotit. Začíná právě jednodušším vyprávěním, psaným jednoduchým literárním stylem, kde se ještě mnohé zpětně dovysvětluje, i když je to podle mého vysvětlené dostatečně v předchozích větách. K tomu sadistické pasáže, pár klišé, to vše se mně, netrpělivé čtenářce, nejdřív zdálo jako ploché, aby příběh postupně začal dávat hlubší smysl a příběh se stávál inteligentnějším, než se na první pohled zdálo. Pachatel vysílá živě po internetu přenosy, určené nejdříve jen pro vyšetřovatele Huntera, záhy i početným divákům, a zachycuje na nich popravu neznámých občanů. Vrah chce, aby se kalifornští lidé nejenom dívali, mají se zločinu také účastnit svými volbami (hlasováním) jako v reality show. Jakým způsobem má být člověk usmrcený, rychle, pomaleji, brutálněji, apod., kdo chce, může asistovat na dálku. Zatímco oni hlasují hlavně pro zábavu a pocit moci ( i slitovat se nad někým už jim dává do rukou nějakou zdánlivou moc), on chce těmi bizardními, nepřijatelnými psycho přenosy i překvapivě cosi nikoli úplně nerozumného sdělit. Až na tu veleúchylnou formu sdělení, čtenář se musí nad něčím se zamyslet. Hlavní padouch je sice ultra magor, reagující neadekvátně, brrr, to ovšem neznamená, že nemůže mít občas v něčem pravdu (v pozorování některých jevů ve společnosti). Dodatek pro ty, kteří tady píšou, že knížka hodně opisuje z filmu, který vzniknul ještě před vydáním knížky, tedy že z filmu spisovatel opisoval a vykrádal ho. Nevím, na čí straně je pravda, ale všimla jsem si štítku: skutečné kriminální případy. Jestli je to skutečně alespoň částečně inspirováno podle nějaké události, vysvětluje to možná ono autorovo (údajné?) plagiátorství. Citátuju úvahy záporáka: - Kdo je ujetej? Jenom já? Co všichni ti lidé, co se dobrovolně dívali? Hlasovali? Obyčejní, všední, bezúhonní lidé, … všichni chtěli vidět umírat. Chtěli rozhodnout, jak zemře. Stávají se tím všichni účastníky vraždy nebo to spadá jenom pod morbidní zvědavost? - Reality show dávají lidem falešný pocit moci. Moci určovat, co se stane v dané situaci. Moci rozhodovat o osudu jiných lidí. Je to jeden z nejnávykovějších pocitů, co existují. - Žijeme v šílené realitě. Lidé nahrávají rvačky gangů a sledují to statisíce návštěvníků. Čím víc násilí, tím líp. A ještě žadoní o přídavek. Dáte jim skutečné násilí – nic hraného, žádní herci ani triky – a budou skákat radostí. - … jsou (v převážné většině) tak zabraní do sebe, že nemají čas si všímat ostatních. Je jim všechno jedno (pokud se to netýká jich samotných nebo jejich blízkých). Každý se bezohledně stará jen sám o sebe. - Většina věří, že jako lidé máme vždycky možnost volby, bez ohledu na to, v jaké situaci se nacházíme. Chybná teorie. Někdy za nás rozhodují druzí a my s tím nemůžeme udělat nic, leda reagovat. Moje volba (koho si vyberu za další oběť) by mohla změnit celý váš život.... celý text

1984 2020, George Orwell (p)

Poměrně depresivní kniha, na kterou nikdy nezapomenu. Četla jsem jí nerada, ale jsem ráda, že jsem jí četla. Největší přínos tohoto geniálního díla vidím v tom, jak detailně popisuje zpracovávání lidí do podoby, ve které ho chce mít a vidět TO, co jde zjednodušeně nazvat „vládnoucí stranou.“ Popisuje nejenom totalitu, ale mnohé nástroje mocných, které podle mého vždy v každé historické epoše existovaly a nějakým způsobem a formě více či méně zasahovaly do lidských životů. Ne všechno se dělo a děje tak okatě a přemrštěně jako v Oceánii, ovšem podle mého názoru dodnes v různých zemích a v různé míře fungují skryté a důmyslnější formy sledování lidí, likvidování nepohodlných názorů, ovlivňování občanů pomocí médií, sbírání informací apod. Dnes tu máme všemocné mezinárodní korporace a jejich diktát, sledování přes internet, diktát někdy až pochybné tzv.politické korektnosti a spoustu jiných nástrojů, které nám určují co máme říkat a neříkat, co si máme myslet, co kupovat a čím se zabývat. Ale zpět k románu 1984, který tyto jevy dovedl do totální nesvobody, amorálnosti a absolutně nepřijatelného extrému, kdy se z lidí stávají nemyslící roboti bez vlastního názoru, až to jsou prázdné skořápky bez mozku, bez morálky a bez lásky. Orwellův popis ovládání lidí, včetně kontroly jejich myšlení, je geniální. Pojmy jako dvojité myšlení (doublethink), odstranění nepohodlných lidí a vymazání jejich činnosti i samotné existence (vaporizace), uměle vytvořený jazyk (newspeak), „zločin“ proti vládnoucí straně, byť jen v podobě nevyřčené myšlenky (ideozločin) se staly legendárními a výstižně popisují, jak snadno lze manipulovat s občany. Dostala jsem lekci, jak udržet dvě protikladné informace a zároveň oběma uvěřit a jak vycvičit člověka v tom, aby v rozporuplném neviděl rozpor. Že jde zblbnout člověka až do té míry, že nevěří ani vlastním vzpomínkám a pokládá je za výplod choré mysli. Jde vymazat nebo změnit minulost, jakkoli se to zdá na počátku románu nemožné a přimět člověka, aby upřímně miloval svého trýznitele a věřil zcela zjevným lžím (2+2=5, když se to straně hodí tvrdit). Občan je tolik tyranizován (státem, v němž dokonce i obyčejní občané tyranizují a udávají jeden druhého), trestán a chaotickými změnami všeho a všech oblbován do té míry, až ztratí vlastní rozum, svoje nitro i veškeré zásady. („Přivedeme tě k hranici, odkud není návratu. Budou se s tebou dít věci, ze kterých se nevzpamatuješ. Nikdy už nebudeš schopen lásky, odvahy nebo poctivosti. Budeš dutý. Vymačkáme tě, až budeš docela prázdný. A pak tě naplníme sebou.“…“ Nedovolíme ani mrtvím, aby povstali proti nám (třeba jako mučedníci“..) Orwell má občas smysl pro ironii, jak v umění vymýšlení protikladů (staré známé Ministerstvo lásky, kde se mučí a zabíjí političtí vězni a další ministerstva). Nebo například tato citace: „Julie věřila, že strana vynalezla letadla. On si pamatoval, že strana si nárokovala jen vynález vrtulníků. A v další generaci si už osvojí vynález parního stroje.“ Člověk v Oceánii nemá nebo ztratí všechny kolem sebe, svojí rodinu, která je vychovávána k udávání či je vaporizována, ztratí pseudopřátele i sám sebe. Je tady toho tolik o čem jde přemýšlet a každý si to musí v sobě zpracovat sám. „Minulost byla mrtvá, budoucnost nepředstavitelná.“ „Vždyť to vlastně ani žádný podvrh není. Jde jen o to nahradit jeden nesmysl jiným.“ „Všechna doznání jsou pravdivá. Děláme je pravdivými.“... celý text

Černobyl. Historie jaderné katastrofy 2019, Serhii Plokhy