Sidonka3 přečtené 740

Ve stínu erbu 2021, Hana Marie Körnerová (p)

Aristokratičtí, pyšní novomanželé nezačali svůj svazek zrovna nejlépe. Před svatbou se setkali jen jedinkrát, a to v dětství, a toto setkání zaselo svár do jejich čistě politického a obchodního manželství, sjednaného jejich otci. Od začátku je vnucený, povinný vztah vypjatý, je to takové kdo s koho, kdy přiznání citu by bylo porážkou. Hned po svatbě navíc manžel Raymond odjíždí do války a Frederiku ani neuvede do jejího nového domova, na zanedbaný lovecký zámeček, čímž jí otevřeně uvádí do postavení odložené ženy, na jejímž osudu mu nezáleží. Jejich jednání je sice občas poněkud nepochopitelné (osamocený, znuděný a poraněný manžel se jako trucovité děcko vprostřed knihy schovává před pečující manželkou, která ho začíná přitahovat, v druhém křídle zámku, proč proboha?), dobře, něco se dá vysvětlit tím, že třeba nevěděli jak začít se sbližováním, někdy je to ale už opravdu přehnané a chycené za vlasy. Každopádně vztah vypadá dlouho nejistě, nedostupně a o to vyzní historická romance dramatičtěji. Raymond pobývá ve společné domácnosti minimálně a není to žádný vysněný princ plný pochopení, Frederika si svůj osud svým jednáním taky úplně neulehčuje. I proto se možná čte tahle romance tak dobře. Je napínavá, čtivá, dlouho jako by byla situace nejasná a autorka si hraje na to, že dlouho „nevíte“ jak to asi tak všechno skončí. Nedovysvětlenost něčích pohnutek a prapodivných myšlenkových pochodů nebo naivita postojů hrdinů je v tomhle žánru odpustitelná. Romance se odehrává ve Francii za vlády Ludvíka XV. a patří mezi to lepší, co bylo pro letní pohodové počtení napsáno. Název knihy „Ve stínu erbu“ znamená, že se F. nelíbil život pod zaprášeným erbem, který visel v hlavní síni nad její hlavou, hlava rodu-tchán proti ní dělal intriky a chtěl F. odstranit a ona se symbolického štítu rodu Valandrey dlouho oprávněně obávala. Je to takové snadné, pěkné odpočinkové počtení, kde rozebírání proč se stalo tohle a právě takhle a jestli všechno dává dokonalej smysl je spíš na škodu. O příběhu je nejlepší moc nepřemýšlet, relaxovat při něm a pak můžete dát s klidem poměrně vysoké hodnocení. Času stráveného s touhle pohádkou nelituju, i když tam mohlo být víc emocí, které čtenářku hlouběji a osobněji zasáhnou.... celý text

Nedokončená vražda 2021, Ann Granger

Jak hodně mě potěšil první díl ze série „Lizzie Martinová“ – „Nezvyklý zájem o mrtvoly“, tak mě od stejné autorky zklamala „Nedokončená vražda“z téhle série („Jess Campbellová a Ian Carter“). Bohužel se musím přidat ke čtenářům, kterým tato detektivka z přítomnosti přišla neduchaplná, nenapínavá až nicneříkající, podle mého vkusu se tam toho dělo opravdu málo. Navíc to nebyla ani milá záležitost jako zmiňovaná viktoriánská Lizzie ani neměla tu správnou anglickou atmosféru a autorka si nevyhrála se specifiky a kouzlem země, kde se děj odehrává. Vadilo mi i časté opakování (jedna z postav vzala mrtvé ženě z ruky náramek a v každé kapitole nebo dokonce stránce se tato událost dokolečka připomíná, včetně toho, že místo vraždy (nebo výstižněji řečeno nález mrtvého těla) se uskutečnilo na nevzhledném místě plném odpadků apod). Autorku knihy naopak chválím za absenci brutálních akčních scén, v kterých se zrovna nevyžívám. Jinak jako by to napsal někdo jiný. Nedočetla bych, kdybych předtím s autorkou neměla tak dobrou předchozí zkušenost. Od spisovatelky doporučuji raději sympatičtější Lizzie, která má vše, co si u dobré odpočinkové knížky s detektivní zápletkou představuji, včetně romantické linky. Jdu si spravit chuť „Nebezpečnou zvědavostí“ (věřím tomu, že to zase bude to pravé ořechové) a je mi moc líto, že jsem tentokrát Ann Granger nemohla pochválit.... celý text

Ptáci z naší zahrady 2016, kolektiv autorů

Ptáci z naší zahrady, podtitul: Pozorování a určování nejčastějších ptačích obyvatel zahrad a parků. To zas bylo něco! Tato hezká knížka s nádhernými fotografiemi se mi připletla pod ruku v městské knihovně a já si vzpomněla na nedávnou procházku, kdy mě – právě sedící na lavičce v parku u jezírka- sledovalo ze země i z vody hejno různorodých ptáků. Jednak jsem chtěla vědět, jak se někteří z nich jmenují a také si vzpomněla, že jsem chtěla zjistit, čím se mají krmit, protože vypadaly docela mlsně a loudit upřenými pohledy uměly přímo na jedničku. (Pečivo se jim prý dávat nemá, alespoň podle několika informačních cedulí v parku, článků v časopisech a jiných knihách). Co se potravy týká, na to je v této brožurce určená str.30-31 (jaké krmení je pro ptáky vhodné a co má kdo rád = obecný základ). Pokud nekoupím krmivo přímo v obchodě, lze jim připravit suchou směs z různých druhů semen, obilných vloček a oříšků, travní semeno, rozinky, v zimním období hl. olejnatá semena jako slunečnice, mák, v malém množství lněné semínko, syrové nesolené vepřové sádlo. Jablka také rádi. Tak uvidím, jak uspěju, třeba vodní ptáci to mají možná jinak. Dívám se dál. Tento průvodce přírodou je pěkně udělaný. Ptáci jsou zde rozděleni do 4 skupin podle svojí velikosti. Skvělé fotky ptáků na křídovém papíře, kde kromě českého i odborného názvu (druhu) a charakteristiky nechybí zajímavosti, typické projevy, výskyt, poznávací znaky, hlas jakým se daný pták ozývá, jeho potrava!, hnízdění. Zvířata miluju a nenáročné ptáky, kteří se spokojí i se stromem v rušné ulici mám obzvláště ráda. Je to dotek a zvuk přírody, který mi ve městě jinak tolik schází. Krásná, někdy až exoticky vypadající zvířata a atlas se 40 str. úvodem s texty na různé témata mě potěšily.... celý text

Ustrašená veverka Barborka 2019, Andrea Reitmeyer

Veverky máme moc rádi, takže jsem knížku o jedné z nich musela půjčit rodině. Potěšilo mi, že první a poslední dvojstránka se věnuje popisu života veverek (kde se vyskytují, stavba těla, jak a v čem žijí, čím se živí, nápad pro tatínky – nechcete jim postavit u vás na zahradě domeček?). My chceme, naše rodina veverky sleduje opravdu ráda. Takže nezbývá, než aby si tatínek půjčil docela jinou knížku a dal se do truhlářské práce. :-) Ilustrace jsou nanejvýš roztomilé, veverka se sedmikráskou za uchem je půvabná. K příběhu – dodává odvahu nesmělejším dětem. Zároveň připomíná, že není všechno pravda, co se říká. Barborčiny sourozenci rádi své výkony přibarvují, chlubí se tím, co dokážou, zveličují, dělají si legraci a vymýšlí si. Barča dá na vychloubání ostatních a pak se obává, zda se jí taky tak skvěle povede, zvláště když je kolem tolik nebezpečí. Nevěří si, bojí se opustit bezpečí rodného hnízda, dokud jí nedodá odvahy a sebevědomí kromě vlastní maminky i motýl, menší než je ona sama. Bára si věří bezdůvodně. Jiní jí proto pošťuchují nebo se na ní vytáhnou zveličením svých skutků. Rarášek ve mně říká, že bych si ráda přečetla i knížku, třeba pro starší a pokročilé, v které je veverka opravdu nešika a nevěří si zcela odůvodněně. :-) Jak by se měla s tímto vyrovnat? Ale tahle pohádka je jednoduchá, milá a pozitivní. Příběh slabší, nicméně i přesto knížka potěšila. Je to především hezké pokoukání pro nejmladší čtenáře.... celý text

Polsko 2005, Małgorzata Omilanowska

Národní parky Středozápadu USA 2014, Ladislav Hanousek

Nádherně zpracovaný „kochací“ průvodce a cestopis, který nás stručně provádí po nejkrásnějších národních parcích, nacházejících se v Středozápadu USA. Kniha poskytne základní informace o zdejších malebných parcích s různorodou krajinou, faunou a flórou v divoké, čarokrásné romantické přírodě. Vrchol tvoří Yellowstonský NP, NP Grand Teton, NP Rocky Mountain, zvláštní krajiny NP Badlands a další. Jsou propojené silnicemi s nezaměnitelnou atmosférou napříč prériemi. Kniha je plná krásných fotografií jako z jiného světa (úžasná vyhlídka na Grand Canyon Lodge, kamenité stezky, které se vlní do nitra kaňonů, včetně zvláštních členitých útvarů z vápence v Bryce Canyon, vyhlídky na řečiště Bighorn Canyon, snímky nám ukážou i krásu podvečerních písečných dun v Great Sand Dunes nebo zelené kopce a louky Národního parku Wind Cave a zalesněné části jiných území (dolní část Skalistých hor). Jistý prostor zde mají i historické stavby (viktoriánské hornické městečko Georgetown, hřbitov prvních přistěhovalců, Deadwood, jedno z nejslavnějších měst zlaté horečky na Divokém Západě) a další památky, muzea a památníky, které se staly neodmyslitelnou součástí americké historie. Cesta vedoucí územím států Colorado, Nebraska, South Dakota, Wyoming, Utah, Montana, Idaho a Arizona se prý dá stihnout za čtrnáct dní (?). Krásně se na to dívá, pro představu je to OK. Motto: „Není těžké vyjet z Čech do světa s cestovní kanceláří. Není ani těžké vyjet bez cestovní kanceláře, pokud chcete. Je jen třeba vědět, jak na to.“ :-) P.S. Obálka knihy se mi moc nelíbí, zato vnitřek je plný krásných scenérií.... celý text

Druhé království 2021, Rebecca Gablé

Historický román z 11. století vypráví spletité, dobrodružné příběhy smýšlených i reálných postav, na pozadí skutečných a fiktivních událostí. Hlavní postavou je zde Caedmon z Helmsby, překladatel a později i rytíř anglického krále Viléma Dobyvatele. Vedlejšími hrdiny jsou C. sourozenci. Všichni členové této anglicko-normanské rodiny patří mezi imaginární hrdiny. Kladem je čtivost. Opět se jedná o slušný, zábavný, trochu komerční román ze středověkých dob. Nechybí zde láska, drsné válčení, nebezpečné výpravy, intriky a zašmodrchaný příběh plný zvratů. Bohužel musím říct, že se jedná o zvraty někdy i poměrně předvídatelné. Už pro to, že autorčiny knihy (tato a pozdější Hlava světa) si jsou totiž v mnohém podobné (nezastupitelnou roli zde hraje: zajatec v nevděčné pozici, zastupující dva národy- zakázaná láska-stoupání vzhůru-padouch v rodině…). Jednu chvilku je nejedna postava ve vězení, třeba jako zajatec, otrok nebo rukojmí, a jde jí o život, pak si naopak najednou polepší a povýší do závratných výšin. Svět je nevyzpytatelný a někdy je opravdu jen třeba dát nějaké problematické situaci čas. Někdy ovšem autorka vyřeší potíže na poslední chvilku hůř upokojivě, díky pochybným zachráncům typu „deus ex machina“, kteří se prostě jako na zavolanou v tíživé situaci zjeví a hrdiny zachrání od všemožných útrap. Nemůžu říct, do jaké míry jsou události a hlavně chování postav přesné a poplatné době, nicméně minimálně čtenáře upozorní na reálné klíčové dějinné okamžiky (např. kdo byl kdy králem a za jakých okolností se jim stal). Myslím, že novější Hlava světa, z které jsem byla nadšená, z toho podle mého vzešla lépe. Druhé království je trochu povrchnější a nedokázalo mě tak silně zaujmout, i když se pořád jedná o obstojný počin. Autorka zraje jako víno a vylepšuje se, její pozdější román Hlava světa je podle mého úžasný, nicméně by si měla dát pozor na to, aby se nezačala v některých motivech opakovat a nevykrádala zbytečně sama sebe.... celý text

Stalin a vědci 2020, Simon Ings

Nesmírně zajímavé téma. Bohužel mě nenadchlo samotné zpracování. Kniha je moc objemná, odborná, věcně chladná, místy až trochu chaotická, prostě si myslím, že mohla být zpracována lépe zejména z hlediska větší čtenářské přístupnosti a samotným způsobem podání (mohla být živější, chyběla tomu šťáva, lépe a přehledněji podané životní příběhy vědců, některým slovům nebudou obyčejní lidé nejspíš ani rozumět...). Běžného čtenáře asi nemá šanci tahle forma oslovit, neumím si představit, že by bylo něco takového masově čteno (což asi ani nebylo jejím záměrem). Není to ovšem škoda? I v tomto zpracování se naštěstí dají najít perly: "Bizarní příběh zbídačelých studentů, profesorů a šarlatánů, kteří se na počátku 20.st. spojili se selhávající sovětskou vládou, aby vytvořili světovou supervelmoc. Od vědeckých oborů, sužovaných strachem ze samotného Velkého vědce Stalina, se očekávalo, že vyřeší kritickou situaci země: hlad, sucho, vyčerpání půdy, válku a bující alkoholismus. V roce Stalinovy smrti (1953) měl Sovětský svaz nejpočetnější a nejlépe financovanou vědeckou obec v historii, která byla současně jeho chloubou i terčem posměchu zbytku intelektuálního světa.“ "Mít za patrona Stalina byl problém, jelikož Stalin zbavoval zemi všech vůdčích osobností kromě sebe. Člověk byl v bezpečí jen do té doby, dokud dokázal doložit, že je bezmocný. A koho Stalin povýšil, toho neodvratně zase srazil dolů."... celý text

Kdo pohne osudem 2016, Jane Stubbs

V knize nám prý opět ožívá světoznámý příběh Jany Eyrové, tentokrát viděný očima hospodyně paní Fairfaxové, která může doplnit dosud neznámé souvislosti. Alespoň podle anotace. Ne, neožívá. Pravda, nakladatel se nám to snaží nakukat už značně matoucím podtitulem: „příběh Jany Eyrové v jiném světle.“ To ovšem neznamená, že je na tom něco pravdy, i když musím uznat, že reklamní hláška a snaha přiživit se na slavném příběhu byl silný kalibr pro čtenáře, který do knihy ještě nenahlédl. Když jsem četla milovanou Janu Eyrovou, také mě zajímal osud nešťastné manželky pana Rochestera, líbily se mi vedlejší postavy včetně milé hospodyně Fairfaxové, zajímala mě minulost samotného záhadného, charismatického majitele panství. Obálka slibuje, že příběh volně navazuje na světový bestseller, z původního románu ovšem zbyly jen jména. Postavy mají úplně jiné osobnosti, je to hůře napsané a nehledejte jakoukoli jinou podobnost s románem než tu, že na panství v horních patrech byla v tomto i v klasickém románu Bronteové ukrytá jakási zvláštní žena. Když se smíříte s tím, že tohle je úplně jiný svět a romantický příběh z dávných časů a úplně zapomenete hledat spojitost se slavným románem, můžete být alespoň průměrně, možná i lehoučce nadprůměrně spokojeni. Je to příběh o nešťastné ženě, na kterou bezohledný, necitelný a nezodpovědný muž naprosto zanevřel (dále nechci spoilerovat, ale tohohle pana Rochestera fakt nebude mít v oblibě). A především se dozvíme něco o trampotách sloužících na jednom venkovském sídle. Velká škoda, že se nápadu spisovatelka nezhostila trochu lépe a nedržela se alespoň rámcově charakterů románu, na který odkazuje. Přečíst se to dá, docela mi příběh bavil, ale nemůžu říct, že ho přímo doporučuji a že se bez něho milovníci známého šlechtického sídla Thornfieldu nemohou obejít. Je to prostě jen průměrný, méně dějovej historickej román pro ženy o pracovních povinnostech jedné hospodyně, ozvláštněný načrtnutým příběhem k šílenství dohnané ženy (nikoli geneticky zatížené), která s ní pobývala pod jednou střechou. Čekala jsem trošičku víc, chtěla jsem se podívat na oblíbený příběh očima jiné hrdinky, třeba i něčí jednání přehodnotit a uvidět příběh v jiných souvislostech, ale jak jsem psala, tohle je úplně jiný, příliš vzdálený svět v povrchnějším podání.... celý text

Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice? 2017, Martin Lavay

Zpracování se mi zamlouvalo. Je tady přehledně uvedený popis cesty, a jaký měl být oficiálně cíl, jsou zde uvedené členové výpravy s fotografiemi, charakteristikami a cennými citacemi z deníků, vyšetřování tragédie a mnoho teorií, z jakých příčin mohli studenti tak příšerně zemřít. Nechybí ani zdroje k dalšímu pátrání, jsou tady dokonce uvedeny názory obyčejných lidí z diskuzních fór, vše co s tématem i vzdáleně souvisí (filmy..) a jsou tady uvedené i podobné případy. To dokazuje, že téma je prostě stále živé a stal se z něho populární fenomén, který dokáže už přes půl století znepokojovat a zajímat spoustu lidí. Poznámky pod čarou jsem uvítala, možná stránky na první dobrou nevypadají úplně přehledně, ale uvádí se tu informace, které každý nezná a v jiných zdrojích by je nedohledával. Není snadné napsat knížku o výpravě, o které už vyšel bezpočet článků, vedly se diskuze, kdekdo natočil dokument a málokdo pochybuje o tom, že s fakty se dost manipulovalo, hodně předmětů, důkazů, důležitých informací se „ztratilo“ a tak se případ odsunul do říše záhad a domněnek. Osobně si myslím, že patrně došlo ke kombinaci více faktorů, hlavně přírodních sil, živlů (třeba elektrické výboje ve výjimečné geologické oblasti, proto ta zranění, spojené s něčím dalším, případně spojené s úrazem v nepřehledném terénu, když před ohrožením unikali) a i nějakou akcí, do které byla zapletená armáda (tento záhadný terén armáda zkoumala a do toho se navíc našly zbytky vojenské rakety, armáda přiznala test na balistickou střelu, datum kdy se tak stalo mohla poupravit jako spoustu dalších faktů, každopádně poblíž oblasti utajeně operovala, což nepopírá. Kdo ví, co všechno tam armáda prováděla? Jedno vyvolalo lavinovitě druhé, a oni bohužel byli ve špatný čas na špatném místě). Nedávno jsem zase narazila na článek, který spekuluje o tom, že se studenti zapojili do nějakého experimentu s jistým předmětem, který se měl používat v počasí při extrémních podmínkách, byl teprve ve výzkumu a experiment se pokazil. Věřím tomu všemu rozhodně víc než úsměvnému sněžnému muži, zásahu UFO nebo lidskému útoku, když zranění nemohla být způsobena lidskou rukou, odstranění a poškození orgánů by pak podle odborníků vypadalo jinak (netknuté tkáně, závažná vnitřní zranění s popáleninami..). Jsem ráda, že alespoň sama za sebe můžu říct, že tuhle děsivou událost mám nějak z mého úhlu pohledu racionálně zdůvodněnou a můžu v sobě uzavřít pátrání po tom, co se asi tak mohlo stát. Oceňuju, že autor nám nepodstrkává žádnou teorii a nechává na každém, ať si o tom udělá nebo neudělá závěr sám. Dobrodružná a od začátku extrémně nebezpečná výprava studentů dopadla nešťastně, zbytečně riskovali a dali si moc velkou výzvu, ale myslím, že jedno je jisté. Byli to stateční lidé, což předvedli už v předchozích výpravách. Jak se píše v jednom článku: „Byl to hrdinný boj. Dělali, co mohli. Ale za daných okolností se neměli šanci zachránit.“ Zemřeli strašnou smrtí, ale evidentně bojovali do posledního dechu. Patrně se snažili i jeden druhého podporovat, dokud to ještě šlo a vzájemně spolupracovat. To se domnívám. Bohužel, co se tam opravdu stalo, se nikdy s jistotou nedozvíme, i když nám po několika desetiletí jejich záhadné smrti a skartování důkazů úřady podsouvají zaručený pád laviny na místě s malým sklonem vrcholu a krátkým úsekem, tedy v terénu, kde sesuv nastává jen velmi vzácně? Lyže a hůlky zabodnuté do sněhu hned vedle stanu s údajnou lavinou zůstaly stát vztyčeně, celé je to nedotažené. Pokud za vše mohl přírodní živel, pak jich muselo být několik, až ty poslední vedly k těžším úrazům, a jiné kombinace různých hypotéz). V ČR vyšly tři knížky na tohle téma (alespoň o kterých vím) a myslím, že tahle z toho vyšla nejlépe. Není to stoprocentní, ale za mě poměrně slušná práce.... celý text

Zuzanin dech 2020, Jakuba Katalpa (p)

K českým spisovatelům naštěstí ještě neprosákla zahraniční móda nekonečných 700 až 800 str. románů psaných drobným písmem, jejichž objemnost mě docela znervózňuje. Tento příběh není vyprávěný klasickou formou, je to zase v jiném duchu, než většina knih, které jsem četla v letošním roce. Je to skoro až zase druhý extrém. Strohý styl. Má krátké věty. Pokud má věty o trošku delší, jsou rozsekané čárkami, které od sebe oddělují úsporná tři čtyři slova. Neschází občasné poetické výrazy. Vyprávěné v přítomném čase. Na artovější styl vyprávění jsem si musela zpočátku trochu zvyknout. Pak to šlo. Začetla jsem se. Časem. Dávám tři hvězdy. Za lepší průměr. Nebo slabší nadprůměr. Jo, docela to ušlo. :-)... celý text

Střela z Elamu 1975, Jerzy Edigey (p)

Na této historické detektivce je nejzajímavější lokace a čas, do kterého je umístěná, tedy do starého Babylónu za vlády krále Nabukadnesara II. (vládnul v letech 605 př. n. l. – 562 př. n. l.). Kápla mi do noty. Už začínám být přesycená detektivkami ze současnosti a teď mám zájem hlavně o příběhy historické a dobrodružné. Tato jednohubka, kterou jsem poslouchala jako audio, mi připomenula knížečky z Albatrosu, edici Karavana sešity, formátem útlé jako časopis, které vycházely od roku 1967 do roku 1992. Byly určené hlavně pro mládež, ale četly je i dospělí. Určitě se zase po něčem z doby dávno minulé i literatury dávno vydané poohlédnu. P.S. Mrzí mě, že jsem se nemohla podívat na ilustrace Vladimíra Kopeckého, určitě jsou zase pěkné a snáze přenesou čtenáře do jiného světa.... celý text

Gazdina roba 2006, Gabriela Preissová

Preissová se při psaní inspirovala skutečným případem ze Slovácka. Tomu odpovídá i nářečí, na které nejsem zvyklá, a nezvyklé výrazy mi hru trochu znepřístupňují. Na druhou stranu zde autorka zobrazuje běžný život na české vesnici. Chudá, zpočátku hrdá Eva, společností vmanipulovaná do sňatku s nemilovaným mužem, bojuje proti náboženským a společenským předsudkům a nátlakům o svoje štěstí a skutečnou lásku. Potýká se s nespolehlivostí a pohodlností svého milence a dopouští se sama morálního, nerozvážného selhání. Když jsem kdysi dávno viděla divadelní hru v TV (už si nevybavuji v jakém zpracování ani na herce), téma mi mnohem víc zasáhlo než dnes. Nevím, jestli je to změnou mého vkusu nebo bylo tak skvělé ono představení, ale už mi to tolik nevtáhlo. Ne že bych neuronila ani slzu, nad slabošským pokrytcem Mánkem se mi pěnila krev, ale tentokrát už bych hodnotila spíš jen průměrně.... celý text

Výdech 2021, Ted Chiang

Po delší době zase něco náročnějšího. Spíš filozofická povídková knížka s mnoha podněty k přemýšlení, kde někdy dokonce chybí samotný děj, popisují se jen něčí úvahy. Víc než konzumní sci-fi nebo cokoli jiného je to neakční „rozebíračka“. Zajímavej je každej text (cestování časem, paralelní světy, otázky kolem naší existence), ale některý mi bavil víc, jiný míň. Osobně mi víc sedla zpracováním třeba hned první povídka "O kupci a alchymistově bráně", než hůř srozumitelný následující text, který je podaný na můj vkus až moc neosobně a vědecky. To je možná jeho účel, nicméně hůř stravitelný. Z knížky bych mohla citovat nespočet vět, tak alespoň něco třeba hned z té první zmiňované jednodušší povídky, která má šmrnc orientálního kouzla jako by to byl příběh z Pohádek tisíce a jedné noci. Doporučuju k přečtení. Já osobně potřebovala nespěchat, nechávala jsem v sobě doznít. Průchody bránou do jiných časů (návštěva svého mladšího nebo staršího já) vedou k poznání: - Nemůžete se vyhnout zkouškám osudu. Co vám Alláh dá, musíte přijmout. - Minulost a budoucnost nemůžeme změnit, můžeme je jedině lépe poznat. Má cesta do minulosti nic nezměnila, ale to, co jsem se dozvěděl, změnilo všechno, a já pochopil, že to ani nemohlo být jinak. Pokud jsou naše životy příběhy, jež vypráví Alláh, pak jsme jejich posluchači a aktéry zároveň. Tím, co prožijeme, z nich získáváme ponaučení. - Minulost se tedy nedá vymazat. Můžeme se kát, můžeme vše odčinit a může nám být odpuštěno. To je vše, avšak to stačí.... celý text

Svědectví o životě v KLDR 2020, Nina Špitálníková

K tomuhle se těžko píše komentář. Rozhovory jsou podle mého názoru dobře napsané a vedené. Zvláště pro čtenáře příliš neobeznámeného s tím, jak to v KLDR chodí, to je dobrá seznamka s prostředím, která může pomoci trošičku pochopit mentalitu a život zdejších lidí a na pestrém vzorku několika občanů a jejich životních zkušeností pochopit co se tam zhruba děje. Podtrhuju zhruba, protože zpovídaný je vzorek bohatých jedinců z vyšší kasty s vyšším stupněm vzdělání, s různými výhodami (privilegovaná studentka a versus, okrajově její nevyvolení spolužáci). Převaděč žijící vedle hranic měl zase štěstí v neštěstí už jen tím, na jakém území se narodil. Přesto to vypovídá o zemi dost, zvlášť když někdo poznal trochu z obou odlišných světů, například učitelka, která musela z města na vesnici. Příhody mi přijdou poměrně věrohodné, což se o všech knížkách s utečenci tak úplně říct nedá. Líbilo se mi i to, že autorka nijak násilně nepodsouvá, co si máme myslet a černobíle nezakrývá, že osud těch, kteří nemají v zahraničí zázemí, může být také diametrálně odlišný a krutý, takže například některé mladé dívky utečou nebo jsou dokonce uneseny jen z jednoho otroctví do druhého a rozhodně si nijak nepolepší (nedobrovolné společnice). Z posledního rozhovoru s důchodkyní až mrazí, jak bere svého vůdce, zakladatele téhle specifické politické sekty vážně a zůstane mu doživotně oddána. Ono srovnání s Ježíšem, no, to na mě bylo docela silné kafe. Na druhou stranu byla podrobená tak dlouhodobému a intenzivnímu vymývání mozku, že ji nechci odsuzovat, chytlavější lidi se špatnou válečnou zkušeností prostě mohli propadnout jakémukoli bludu. Myslím, že někomu možná i vyhovovalo, že mu někdo druhý nadiktoval co si má myslet, co dělat, co říkat, co a kolik toho jíst, co uctívat a jak přesně uctívat a dokud nezačal na ulici doslova jako ona žena zakopávat o mrtvé na ulici, neotevřely se mu oči. Věřím, že do určité chvíle se mohlo někomu žití v tomhle státě svým způsobem i líbit, někdo má bohužel k sektářské bezmyšlenkovité poslušnosti sklony. Zajímalo by mě, jestli se někdy dožiju pádu tohohle hrozného systému (asi ne, ale zajímalo by mě, jak se pak země bude vyvíjet dál) a jak dlouho to ještě může trvat? Přece jen, i já jako dítě musela povinně chodit mávat do průvodu a musela jako každý můj spolužák přednášet hesla v občanské výchově, abych postoupila do dalšího ročníku, takže si nelze na něco vzdáleně příbuzného nevzpomenout. V KLDR bych opravdu žít nechtěla, ale dále se pídím po informacích. Číst o tom, jak jde manipulovat s lidskou psychikou nebo jak se člověk dokáže přizpůsobit, aby přežil, je prostě zajímavé.... celý text

Za zavřenými dveřmi 2017, B. A. Paris (p)

„Živím se strachem,“ (říká s nadšením ten, který má doma mučírnu bez mučících nástrojů). Za přečtení kniha i přes nedostatky stojí a mě osobně bude ještě pár dnů ležet v žaludku to, že pro někoho může být doživotně nachystaný červený pokoj ve sklepě. Tísnivé a nepříjemné čtení. Thriller odkrývá nepříjemné téma domácího násilí. Díky němu si člověk uvědomí, že psychické týrání není o nic horší než fyzické, mnohdy je ještě horší, i pro to, že nejde tak snadno dokázat, co se děje za zavřenými dveřmi rodinných domů a oběti nejde bezprostředně o život. Hodně násilníků je navíc v té výhodné pozici, že na to nevypadá a do takové osobnosti byste to prostě neřekli. Má dobré společenské postavení, na veřejnosti je ohleduplným člověkem, který třeba i pomáhá slabším ve zlé situaci nebo je pečovatelem nesvéprávné osoby, kterou by mohl nechat v ústavu. Kdo by věřil, že takovej na venek obětavější člověk je psychopat, který má promyšlený systém, jak důmyslně týrat svojí manželku a toho, kdo je na něm závislej? Kdo by si pomyslel, že zamknout někoho do pokoje a přidělovat mu nepravidelně jídlo, poručit mu jaké si obléci šaty a podobné ústrky, které ještě znějí poměrně snesitelně, jsou až tak zničující pro psychiku oběti, když se dějí ve velkém? Četla jsem někde jinde, že tyran někdy poznamená oběť stupňujícím se zlem natolik, že není schopná vlivem těžkého dlouhodobého stresu třeba v určité fázi udělat nejběžnější úkony, jako je přepnout televizi nebo ustlat postel. Zní to nepochopitelně, ale mozek je prostě přetížený nebo dezorientovaný vsugerovanou neschopností atd., že to prostě nedá. Tím bych částečně omlouvala hloupé chyby, kterých se dopouští bezradná manželka. Člověk si říká, proč by neřekla třeba u oběda v rušné ulici mezi přáteli to nebo ono, ale ono se nám to říká, když v té situaci nejsme. Manžel si jí navíc vybral záměrně jako submisivní, asi nepříliš důmyslnou osobu fixovanou na člena své rodiny (Milli) a asi takhle jde manipulovat jen určitým typem lidí. Mnohé oběti ani nemají kam odejít (znali třeba jen přátele manžela a bylo jim zakázáno pracovat), nemají finanční prostředky na samostatné bydlení nebo už jsou tak zdeptané, že už by nezvládly normálně fungovat, nikdo by jim nevěřil a tudíž nepomohl. Že systém policie, lékař, sousedé někdy nefunguje je prostě fakt, na špatného doktora, podplacenou nebo laxní policiii a sousedy, kteří se nebudou plést do věcí jiných lidí můžete narazit všude. Přesto není knížka zrovna nejlépe napsaná. Prvních pět kapitol jsem se musela prokousávat neustálým opakováním: si tak milej, je tak dokonalej, ten dort je prostě báááječný a to jehněčí je prostě úúúžasnééé, vypadá to tu dokonale, vypadáš dokonale, mám motýli v břiše a podobné americké pitomosti prostě nepobírám, jak se takhle můžou lidi mezi sebou bavit nechápu (jejich „i love you“ v každé větě je prostě směšné), v tomhle jsou ty americké románky otravné. Uznávám, že knížka má plno logických děr (manžel se obhajuje tím, že žena je psychicky nemocná a bere léky, žádného psychiatra ale nemá, to by přece mohl tvrdit jen u léčené osoby, někde na psychiatrii zaregistrované a ona snadno vyvrátit. Prý prodělala sérii údajných potratů, to by nešlo prokázat u gynekologa, že lže?). Ano, plave to po povrchu. V podstatě jde jen o popisování útrap jedné osoby, provedl mi toto a chce provést tamto. Na jiný děj ani hlubší psychologii postav nenarazíte. Ano, je to přehnané a některé věci špatně vysvětlené. Pak se zdají nelogické i ty, co smysl dávají. Proto se nedivím názoru, že je to pro některé čtenáře – cituji: naivní, hloupé, thriller pro ženy, nad kterým nebudu ztrácet čas. Podle obliby se ale zdá, že je to přístupné pro široké spektrum běžných čtenářů, kteří se v příběhu nepotřebují rýpat a hledat nedomyšlenosti. Příběh mě vtáhnul, trápila jsem se spolu s hrdinkou a nenáviděla Jacka. Román upozornil na skryté násilí na nejbližších lidech a za to jsem autorce vděčná. Nějaké ty výhrady by se ještě našly, ale proč kazit druhým dojem? Je to především román, který dokáže čtenáře zasáhnout už samotným tématem a neschází mu ani napětí.... celý text

Řeka bohů: Román ze starého Egypta 2007, Wilbur Smith

Vánoční koleda 1998, Charles Dickens

Hodná a zlobivá holka 2021, Michael Robotham

Nezlomná, důvtipná a vtipná Evie, která má na všechno odpověď aspiruje na postavu roku. Do psychologa Cyruse jsem se prostě zamilovala. Z těchto dvou oslňujících postav čiší kouzlo jako voda z Křižíkovy fontány. Odzbrojující kouzlo dvou hlavních postav je hlavní devízou téhle kriminálky. Když k tomu přidám, že Evie našli policisté před šesti lety ukrytou v tajné místnosti a tahle dlouhodobě sexuálně zneužívaná a podvyživená holka nechce prozradit nic ze své minulosti, dokonce ani skutečné jméno ani věk, natož svůj původ, a k tomu kdosi k smrti umučil toho, kdo s ní pobýval v domě, mám záhadu roku. Co je ta holka zač? Co je zač ten trýzněný? Proč ho mučili? Byl na její straně? Čeho se E.bojí, proč nepromluví? Může vůbec žít mimo bachařský děcák s ostrahou, když zatouží po samostatném životě? Vedle toho je další linie příběhu, vražda krasobruslařky, slabá jako naředěný čaj. Měla jsem ráda rozhovory těch dvou. Cyrus: „Chápu tvojí bolest. Vím, že tě odděluje od normálního života. Od pravdivých a skutečných věcí…“ Evie: .„Kdo ví, co je pravdivé a skutečné? Co jsme dřív považovali za fakta, je teď nesmysl. Země není placatá. Pluto není planeta. Všechno je dočasné. Dokonce i fakta.“ Psychologie ušla. Jen NĚCO mi tam scházelo, co zaháčkuje mojí pozornost klidně na celou noc a já nejím, nespím a během práce myslím na to, jak si zase počtu. Až příliš často jsem kontrolovala, kolik mi ještě zbývá stránek do konce. V poslední době jsem četla krimi, které mi jako CELEK seděly víc ( napínavější Carter ad.). Takže, jak mám tuhle detektivku ohodnotit? Skvělé momenty prokládané občasnou zívačkou. Excelentní pasáže obalené vatou, která tlumí napětí. Nechat bez hodnocení !?... celý text

Zvířata Evropy 2007, Chris Gibson

Jeden z nejlepších brožovaných atlasů evropských zvířat, který patří k tomu nejkvalitnějšímu, co bylo na podobné téma vydáno. Podrobnosti už si nevybavím, ale byla jsem kdysi uchvácena. Dala jsem pak neteři H., tehdy jí byly snad jen tři roky, a protože chodí rády se švagrovou do přírody, stala se H. i díky téhle příručce machrem na přírodopis. Doporučuju si tuhle brožovanou krásku pro lidi různého věku pořídit alespoň v městské knihovně, určitě stojí za nahlédnutí. Menší děti samozřejmě potřebují při zkoumání knížky spolupráci s rodiči, ale podle zkušeností ve své rodině jí doporučuju všem bez ohledu na datum narození. Slovart umí, vydal kapesních atlasů víc, například pěkně zpracovaný přehled stromů nebo ptáků, které se povedly též.... celý text