Sidonka3 přečtené 736

Nový začátek 2021, Marie Lacrosse

Obstojná historická trilogie pro ženy, která se velice dobře čte. Druhý díl "Nový začátek"není přehnaně přeslazený a autorka zde připomíná hlavní události z 1.části, takže si myslím, že to lze číst i bez znalosti předchozí knihy. Kromě romantiky se zde okrajově řeší i sociální otázky a co mi překvapilo, na dnešní dobu i docela odvážné, o to více zajímavé příhody, které se děly v dělnickém prostředí. Nesedělo mi chování Franze, který se zde na rozdíl od prvního dílu chová trochu zvláštně, k některým lidem bezohledně, nedůvtipně a nervně, ostatní postavy jsou fajn. Slova autorky v doslovu: „…. Zdálo se mi v 70. A 80. letech hrozně přehnané, když se na politickém shromáždění na univerzitě hovořilo o životních, pracovních podmínkách v továrnách jako o vykořisťování proletariátu, a majitelé továren byli označováni jako někdo, kdo se zajímá jen o maximalizaci zisku. Tyto marxistické pojmy jsem skutečně pochopila, teprve když jsem se začala opravdu informovat o podmínkách pracujícího obyvatelstva v poslední třetině 19.st. Vybrala jsem z mnoha pramenů, četeb…“ Prosím, než mě začnete kamenovat, přečtěte si z hodnověrných zdrojů třeba o zaměstnávání někdy i pěti až šestiletých dětí! a jak s nimi bylo zacházeno, s těmi, kterým chyběly tak základní věci jako je jídlo nebo dětství. Tohle s politickým postojem nemá nic společného. Osobně se domnívám, že by se nemělo zapomínat na to, že každý přehnaný extrém je špatný a že nic není úplně černobílé.... celý text

Eva Romanová – Vzpomínky 2021, Gillian Oliver

„Člověk má žít stejně jako místní obyvatelé. Když jste v Římě, chovejte se jako Římané.“ Mám ráda krasobruslení. A mám ráda knihy, které jsou pohlazením po duši a nabijí mě pozitivní energií. Té má sympatická světoběžnice Romanová na rozdávání. Její aktivní, pestrý a disciplinovaný život, který vedla, je obdivuhodný. Biografie není žádnou agitkou, která člověku vnucuje, jak se má žít a že pracovat na sobě je fajn. To ze čtení samo vyplývá. Eva prostě jen vzpomíná na svůj život a člověk si jen tak mimochodem během čtení říká, že podobnou přizpůsobivou, nekonfliktní, neufňukanou povahu, pokoru a radost ze života i z toho, co právě dělá, nemá každý a bylo by fajn na sobě zase trochu máknout. Pozitivní a činorodý přístup k životu se přenáší na čtenáře a to je největší klad této knížečky. Napsané to je tak na dvě hvězdičky, ale dávám mnohem víc právě za ten pěkný pocit, který ve mně svým sdělením vyvolala. I když Eva dokázala mnohé, nebyla nikdy namyšlená a žádná práce nebyla pod její úroveň (starat se o stařečky, učit bruslit na obyčejném ledě průměrné tříleté děti, tancovat na ledě se zvířaty). Právě její pragmatický (nebo spíš praktický) přístup k životu kombinovaný s citlivostí se mi na ní tak líbí. Na všem uměla najít klad a věděla, že je něco za něco, tak to prostě v životě chodí, ať jste mistr světa nebo obyčejný člověk. Eva má hodně přátel a určitě je radost s ní chvíli být. Přeju jí hezký zbytek aktivního, plnohodnotného života a děkuju za radost, kterou fanouškům sportu rozdávala. Hned mám chuť si taky vyjít za sportem, jít si třeba jen zacvičit, protože ona i ve svém vyšším věku hraje rekreačně tenis, denně plave a... je prostě aktivní. (Dokonce jí baví i domácí práce! :-))... celý text

Naděje a osud 2021, Ulrike Schweikert

Tento společenský román mi přinesl příběhy skutečných i smyšlených postav personálu a jejich pacientů z nemocnice Charité - Berlínské univerzitní nemocnice, která je dodnes jedním z největších evropských fakultních nemocnic, zabývající se výzkumem různých chorob. Příběhy se začínají odehrávat v roce 1931, kdy v Berlíně propukla epidemie cholery. Nemocnice se potýkala s nedostatkem míst, a ani když epidemie odezněla, úbytek chudých pacientů neustal. Proto se stavěla netrpělivě očekávaná nová budova... Prostřednictvím obětavé ošetřovatelky Elisabeth (je smýšlenou postavou) postupně v průběhu následujících let procházíme různými odděleními, seznámíme se s diagnózami a jejich kuriózními, často pochybnými brutálními léčebnými metodami mnohdy bezradných doktorů (chirurg.operace bez anestezie, léčba rtutí, záměrné infikování jedem - infekční nemocí, která vyháněla nemoc jinou). Někteří nemocní přežili a byli z choroby vyléčeni, mnozí zde umírali. Slušných a empatických zdravotníků je obecně málo, tehdy byla situace ještě obtížnější, protože pečovatelské práce vykonávali nevhodní lidé, třeba bývalí negramotní vězni a s pacienty zacházeli necitelně a hrubě. Další důležitou postavou je průkopnický, brilantní chirurg, prof. Dieffenbach (1794-1847), který reálně i zde v románu zavedl nové operační techniky, včetně plastických, přišel na kloub mnoha chorobám, a působil v době, která stála na počátku důležitých objevů medicíny. Druhou skutečnou, leč upozaděnou a vedlejší postavou je pracovnice z márnice Marta, která dělala důležité pomocné práce a byla lékařům k ruce během pitev. Poslední neopomenutelnou hrdinkou je nešťastná hraběnka Ludovica, mecenáška první pečovatelské školy Charité, která trpí láskou k nedostižnému muži. Na tyto hrdiny jsou naroubovány rodinné peripetie, obtíže i radosti manželské a milenecké lásky, výchova dětí a všechno to, co román pro ženy vyžaduje. Hlavní roli tu ale hrají především léčebné postupy, potíže a povahy nemocných, osobnosti ambiciózních lékařů a chod nemocnice, včetně kuriózních příhod. To ostatní, vztahové, je doplněk na zpestření děje. Román se mi četl moc dobře, a i když je prošpikovaný patosem a klišé, byla jsem zvědavá na každou další stránku. Nechybí tu osobní život postav, nicméně atraktivita románu stojí hlavně na jednoduchých a srozumitelných medicínských zápletkách. V rámci žánru slušnější počin, nebylo to marné čtení, které se myslím bude líbit hlavně čtenářkám. Už kvůli přitažlivému lékařskému prostředí, v kterém se odehrává. A lásce k povolání, jímž je pomáhání trpícím lidem.... celý text

Josef Mánes 1970, Olga Macková

„Mánesovo dílo nezná bolest ani smrt, není v ní obsaženo ani zoufalství, ani ponížení, úzkost, strach. Nad jeho světem se klene věčně modré nebe, lidé jsou krásní, v obilí volá křepelka… Na současnou generaci mohou harmonizující klasikové působit iritujícím dojmem… Klasiky nejde podezřívat z naivity ani z nevědoucnosti, ani z toho, že právě jejich osudu by se strázně života vyhnuly. Mají geniální schopnost přetavovat všechno, čím žili sami nebo jejich doba do polohy jednoznačného kladu. A právě proto mohou dnes imponovat svou averzí vůči bolestínství, svou noblesou, s níž dovedli setřást rmut, svou vytrvalostí, s níž směřovali z mizérie… jako hledači skrytých pramenů krásy a citové vroucnosti, vytvářejí nový, sublimovaný svět unášivé líbeznosti.“ Kniha nám představuje Mánesa od počátků jeho tvorby. Mám moc ráda umění tohoto mistra české malby a krajinářství, jednoho z nejvýznamnějších představitelů českého romantismu. A tak při pátrání rodinou knihovnou jsem se zase po čase ráda pokochala touto uměleckou publikací. Řada obrazů je notoricky známá, třeba Červené paraplíčko na obálce knihy (v malých formách a komorních prací dosahuje svých vrcholů). Nelze pochopitelně zapomenout i na jeho svět přírody, květy na loukách, lesy, jejichž součástí jsou i lidské bytosti. Některé portrétní práce jsou též lahůdkou. Starší klasická díla miluji. Někdy umění potřebuje čas a současníci ho odmítají. Uznávám, že některému současnému (nejen výtvarnému umění) občas vůbec nerozumím a občas nepobírám, jak může být něco pokládáno za umělecké dílo (třeba urvaný záchod vystavěný vprostřed místnosti nebo pračky naskládané na sobě umístěné v galeriích jsou nejen podle mého prostě ohyzdné a směšné). Pokud umění potřebuje přesvědčování, výklad a odmítá ho dlouhodobě většina lidí, je to podle mého špatné umění. A pochybuju o tom, že současné pochybné, nesrozumitelné umění a jeho odkaz bude trvale okouzlovat obyčejné lidi stejně tak jako třeba Mánesova romantická krajina, mnou milovaná, svou únavou realisticky působící Švadlena nebo rokokové krasavice a krasavci v půvabných kostýmech z 18.století (např. Políbení, Příjezd hosta, Při měsíčku,..z Národní galerie), včetně krásného barevného řešení. I když ne všechno ze současnosti považuju za špatné a jsou obrazy, které se mi hodně líbí, na klasiku prostě nedám dopustit. Útlá knížka, která nám představuje Josefa Mánesa a jeho dílo stručně a v celé jeho celistvosti.... celý text

Cizinec 2020, Jacques Ferrandez

Kresby má komiks krásný, na dialogy bych už ovšem moc nesázela. O tom, co nám chtěl Camus říci mnoho nevypovídají, zde se jeví až jako lehce nadbytečné, nezajímavé, nesmyslné či až absurdní (Obhájce: „V tom je smysl trestu. Připravit vás ve vězení o svobodu.“ Vězeň: „Jak to? To mě nikdy nenapadlo. Aha, pravda, jinak by to nebyl žádný trest.“ Hovor o svatbě –vytrženo z kontextu a s absencí psychologie a úvah postav-je už vyloženě úsměvný.). Jako upoutávka a pozvánka na román C. plný myšlenek a podnětů k přemýšlení je to postačující a já do románu rozhodně půjdu. Obávám se, že člověk, který příběh a pointu vůbec nezná ani náznakem z čítanek, bude zklamán a nemusí to v tomto podání nutně pobrat. Textově to prostě podle mého nevyšlo, včetně známého, z kontextu též vytrženého, věčně omílaného výroku: „Nevím, je mi to jedno“. Druhá část knihy se mi zdá zdařilejší a první polovině, která se zdá být skoro o ničem, dává konečně souvislost mezi příhodami a hlubší smysl. Komiks má fotografickou, obrázkovou i textovou přílohu o místě, ze kterého Camus i Ferrandez pochází a do kterého je příběh Cizinec i umístěn. Citace: ..."Zemřel jsem dříve než ostatní. Všichni jednou zemřou, ale tohle není to samé." ... „Nebudu se zajímat o to, co mě nezajímá.“ „Možná jste otcem jiných, ale rozhodně ne můj.“ (Upřímnost odsouzence ke knězi, který mu neodbytně vnucuje svoje postoje a víru. „Každý jí nakonec přijal, takže víru přece musíte přijmout i vy!“). „Přijal jsem svůj trest a pykám za své činy. Víc po mě nemůžete chtít.“ ... Otevřel jsem se netečnosti světa. A byla mi tak blízká. Ve své netečnosti jsem šťastný.... celý text

Prázdné domy - Praha 2020, Radomír Kočí

Další pěkná kniha na téma urbex, která se tentokrát věnuje jedinému městu, a to Praze. Kolikrát jsem si říkala, proč je některý krásný palác nebo hotel léta opuštěný, když je z architektonického hlediska určitě významný, mohl by být lukrativní a nachází se v tak atraktivní lokalitě, jako je třeba Václavské nám. nebo v jeho bezprostřední blízkosti. Důvody nám tady většinou autor vysvětluje v tzv. časové ose (co se dělo s objektem od doby, kdy byl vystaven až po to, co se s ním děje či neděje v posledních letech). Smutným příkladem toho, proč k devastaci úžasných budov dochází, je zámek Petrovice, kdysi s půvabnou atmosférou, o který bojovalo v restitucích několik osob. Když jej získala neteř původního majitele a začala připravovat rekonstrukci, zasáhl soud, další majitel a ten nechal památku zchátrat. Viděla jsem jí z dálky před lety, dříve prý obývanou bezdomovci, nyní už asi nevratně poničenou požárem, beze stropu, která postupně zcela zaniká. Naproti bývalému baroknímu skvostu je v kontrastu nádherně zrekonstruovaný kostel jako důstojná ukázka toho, jak to vypadá, když se vlastník o svůj vydobytý majetek stará a dokonce ho i někdo k něčemu potřebuje a užívá. :) Například novorenesanční, později secesní fenomén Grandhotel Evropa je naopak v rekonstrukci. Jen si neumím představit, jak cenný secesní interiér s řadou artefaktů a původního vybavení (včetně lustrů, původních koupelen, obkladů, obrazů, zrcadel, dřevěným obložením…) jde dohromady s tím, že vlastníkem hotelu bude řetězec provozující hotely, které cílí výlučně moderním designem a nejnovějšími technologiemi na mladé zákazníky. Jsem opravdu zvědavá, co z rekonstrukce (naštěstí pod dohledem památkářů) nakonec vzejde. Upřímně držím palce neoklasicistnímu Desfourskému paláci a mnoha dalším (i zde nezmíněným) objektům. Nakonec ještě musím dodat, že je to zajímavé a současně i smutné počtení plné krásných fotografií (každý objekt má několik fotek včetně detailů), napsáno bez zbytečného okecávání, text je zredukovaný na podstatná fakta. Citace z úvodu: … Prázdné domy jsou mnohdy neprávem opomíjené… fasáda je špinavá, nehezká, táhne nás to odsud. Přitom v sobě ukrývají celou řadu archit. nebo technických prvků. Ale především jsou za nimi poutavé příběhy jejich stavitelů a obyvatel … Od dětství jsem se u nich zastavoval, nahlížel do oken, představoval si, k čemu asi ta nebo jiná místnost sloužila. Byl to svět plný fantazie, dobrodružství a otázek, ke kterým jsem se snažil hledat odpovědi…. Každé místo má svou duši, tou je jeho historie… Kniha zároveň představuje projekt pradnedomy.cz. Web slouží k dokumentaci zajímavých domů, které jsou ohrožené.... celý text

Prokletí Salemu 2006, Stephen King

No a já 2021, Delphine de Vigan

Kvalitní román. Přestože je na na smutné téma, skvěle se čte, výtečně napsáno. Příčina a následek sociálních problémů. Dospívání. Hlavní hrdinové jsou něčím výjimeční lidé s nevšedním osudem (dívka s nadprůměrným IQ, která přeskočila dvě třídy, v něčem oproti starším spolužačkám nevyzrálá. Její depresivní matka, oddělená od světa, která se ze světa vytratila po smrti novorozeného dítěte. Bezdomovkyně, nenáviděná vl.mámou, zplozená ze znásilnění, oddělená z běžné společnosti jiným způsobem. Uznávaný, vyspělejší spolužák s vyšší emoční inteligencí, který propadl kvůli špatnému prospěchu...). Nespravedlnost světa, který všem neměří stejně. Někoho přímo hýčká, na jiného se úplně vykašle. Do jaké míry můžeme ovlivnit svůj osud, který jedněm naděluje v přebytku a jiným nedává ani to málo, co je pro většinu lidí naprostou samozřejmostí? - Autorka nesoudí, snaží se pochopit a pomoci, nevyvyšuje se nad ty méně obdarované a šťastné. To není samozřejmé a možná ani běžné. - Přečtu si s odstupem znovu a pozorněji, nyní jsem byla bohužel trochu tlačená nedostatkem času. "Na to já kašlu, že je v tom jednom a samém světě víc světů a že se má člověk držet v tom svém. Nechci, aby ten můj svět byla nějaká podmnožina A, která nemá žádný průnik s dalšími (B,C nebo D), aby ten můj svět byl nějaký nepropustný, nějaká prázdná množina. Byla bych radši někde jinde, sledovala přímku, která by vedla do světa, kde světy spolu navzájem komunikují, kde je život lineární, bez zlomů, kde se nic bezdůvodně, nelítostně nepřerušuje, kde je k významným okamžikům dodáván návod k použití (výše rizika, napájení ze sítě, předpokládaná doba výdrže) a nezbytné vybavení (airbagy, GPS, nouzový brzdový asistent)." "Život není spravedlivý a s tím se nedá nic dělat. Člověk to musí přestat řešit, obrnit se a tím se stává dospělým."... celý text

Výbor z listů Luciliovi 1987, Lucius Annaeus Seneca

Jednou za čas potřebuje člověk obohatit svojí mysl i svého ducha. Seneca a jeho díla jsou inspirativní, díky němu jsem se dozvěděla i o stoicismu, který praktikoval. („Vezměte životní překážky a přeměňte je ve svou výhodu, ovládejte, co přeměnit můžete, a přijměte, co přeměnit nemůžete.“ „Neovládáme vnější okolnosti a nemůžeme na nich záviset, záleží hlavně na našich reakcích.“ Ach, kéž bych někdy dosáhla vysněného stoického klidu, vyrovnanosti a sebeovládání!). Vybírám několik citátů z dopisů:¨ "PTÁŠ SE, PROČ NEMÁ CTNOST NIJAKÉ POTŘEBY? RADUJE SE Z TOHO, CO TU JE, A NETOUŽÍ PO TOM, CO TU NENÍ." „Prvním příznakem vyrovnané mysli je schopnost setrvat na místě a dlít sám se sebou.“ "Vše, co je dobře řečeno kýmkoliv, je mé. Tentokrát je to výrok Epikúrův: „Jestliže budeš žít podle přírody, nikdy nebudeš chud, jestliže podle svých představ, nikdy nebudeš bohat.“ … je o mnoho statečnější, zůstat střízlivý, když se lid opije a zvrací, je uměřenější: nevytrhávat se z celku, nepovyšovat se, splývat se všemi a dělat totéž, i když ne stejným způsobem. Vždyť i bez hýření lze (s druhými) oslavovat svátek. - Nauč se radovat!… Věř mi, (správná) radost je vážná záležitost. - Netřeba se tolik bát smrti, když jejím dobrodiním všechen strach skončí. - Božská síla proniká duchem vyrovnaným, který přechází všechno do bezvýznamnosti, který se posmívá všemu, čeho se bojíme a po čem toužíme. - Žije jen ten, kdo je k užitku mnohým, žije jen ten, kdo je sám činný. - Proč naříkáš? Proč toužíš? Škoda námahy. Přestaň doufat, že mohl bys prosbami oblomit osud. - Mzdou za správný čin je to, že jsi jej vykonal. - Dobré svědomí touží po světle a chce být všem na očích, mrzkost se bojí i samotné tmy. - Chceš-li uniknout tomu, co tě souží, musíš být ne jinde, ale jiný.... celý text

Tři mušketýři 1. díl 1969, Alexandre Dumas, st.

Některé knihy jsou nepřekonatelné. Bohužel, nenapadají mě slova, která by dokázala výstižně a originálně vystihnout požitek z této nedostižné klasické četby plné svižných dobrodružství, přátelství, vtipu, důvtipu, skvělých dialogů i popisů charakterů, nečekaných zvratů, intrik, slovních i jiných potyček a milostných příhod, které zamíchají s kartami. ... "Co jste ještě provedl?" "Když jsem prohrál svého koně, napadlo mě, abych vsadil vašeho." "Ale zůstalo, doufám, jen při tom nápadu?" "Nikoli. Hned jsem jej vykonal." ... Základním rysem povahy páně Bonacieuxovy bylo naprosté sobectví s notnou dávkou špinavé lakoty, okořeněné velkou zbabělostí. Jeho láska k ženě byl cit vedlejší, a nemohl tedy zápasit s těmito základními rysy, o nichž jsme se zmínili... Tři mušketýři patří právem mezi ty nej v dobrodružném žánru, v tom se asi shodnu s většinou čtenářů. Dozajista nejpopulárnější Dumasovu knihu mám v úžasném vydání po otci z roku 1969 s četnými vysvětlivkami a pěknou obálkou se čtyřmi přáteli v popředí, ilustroval Pavel Brom. Do mnoha postav jsem se zamilovala, nejen do čtyř mušketýrů, dvořanů, francouzské královské rodiny a jiných historických postav, jejich blízkých..., včetně úskočného kardinála a charismatické mylady, agentky kardinála Richelieu, která byla svým způsobem oslňující a ani bez ní a jejích výroků by to nebylo ono ("Nic není ztraceno. Jsem stále krásná." :)). Z doslovu: Neobyčejná plodnost autora, který vydal přes 300 děl, se vysvětluje zvláštním způsobem tvorby. Zaměstnával mnoho pomocníků, i Tři mušketýři jsou dílem kolektivním. (Možná pro to jsou tak úžasně napsány, někdo z pomocníků měl na starosti popisy, jiný vynikal v dialogu... atd.). Jen pohled na tu knihu evokuje moje dětství a pubertu, hned si vzpomenu na zařízení našeho obýváku, vidím spokojeně pokuřujícího, začteného tátu a jeho psací stůl nebo sebe dychtivě čtoucí fascinující příběh. Budu si muset zase přečíst a zavzpomínat tím na své mládí, rodinu a krásu z dokonalé četby, kdy splynu s příběhem a zapomínám na vnější svět. Doba mého dětství je dávno pryč, ani otec už nežije, jen tento "dědičný" příběh bude asi věčný a bude dojímat a zaujímat nové a nové čtenáře.... celý text

Příběhy českých knížat a králů 2021, Alena Ježková

Devět stručných historických minipříběhů vypráví o životě českých panovníků. Je to hodně zjednodušené (jak taky jinak, primárně určeno starším dětem a mládeži), s nádhernými ilustracemi, jak jinak, když jsou nakreslené rukou Renáty Fučíkové, která je držitelkou mnoha národních i mezinárodních ocenění. Velikáni naší historie, které by neměli uniknout pozornosti žádného Čecha, jsou představeni v útlé knížce, která by mohla potěšit toho, kdo nezná osudy nebo některá fakta kolem osobností: knížete Boleslava II. a biskupa Vojtěcha (vyvraždění Slavníkovců) knížete Oldřicha a Boženu knížete Břetislava I. a Jitky krále Vladislava I. a jeho rytíře Anežky České Přemysla Otakara II. krále Václava II. a rytíře Záviše z Fakenštejna krále Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny českého krále a římského císaře Karla IV. ?... celý text

Sběratelka sirotků 2021, Ellen Marie Wiseman

E. M. Wiseman opět přesvědčila, že umí psát poutavě, napínavě a dovede velmi dobře vtáhnout do doby i do příběhu. Vzhledem k tíživým tématům dokáže i emotivně zasáhnout a otřást, zvlášť když její cílovkou jsou čtenářky, tedy ženy a matky. Tentokrát si vybrala tři těžká témata: smrtící chřipkovou epidemii, otřesnou ústavní péči – v této knize věnovanou sirotkům v sirotčincích a nechybí ani dnes tak moderní a kontroverzní otázka kolem přijímání migrantů. Německou přistěhovaleckou rodinu budete milovat. Všichni se snaží začlenit do společnosti v nové zemi, přijmout kulturu USA, zvyklosti a rodiče včetně Pii dělají, co můžou, aby zapadli, ukázali loajálnost nové zemi a jsou příkladem pracovitých lidí, kteří jsou ochotni za novou vlast dokonce i bojovat ve válce a třeba i položit život a občané vůči nim trpí omezenými, extremistickými předsudky. Pia není dokonalá, ale je to bezesporu kladná postava, která je přínosem pro společnost i přes svůj psychický handicap, který, jak se ukáže, vlastně ani tak úplně nevýhodou není (nechci víc spoilerovat). Sympatická rodina se bohužel rozchází kvůli epidemii a zmatku, který kolem ní zavládl a Pia se pokouší seč může zase ztracené příbuzné najít a stmelit dohromady. Americká rodačka Bernice naopak rodiny rozděluje. Zešílela žalem nad ztrátou dítěte i manžela, její následné skutky jsou nepřijatelné, je předpojatá vůči přistěhovalcům a kvůli jakési sraženině v mozku (či nádoru?) se chová tak, že by jí snad každý, pokud by to šlo, nejraději vystřelil na Mars s jednosměrnou a nevratnou letenkou. Svoje jednání si přitom umí zdánlivě logicky vysvětlit, aby obstála ve svojí pochybné, pokroucené morálce. A nyní následuje malá úvaha k současné multi kulti korektnosti nebo-li novodobé ideologii:Knížka je napsaná čtivě, dobře a umí strhnout, až jsem měla skoro pocit, že jsem se přenesla do doby před sto lety. Bohužel se obávám, že má ještě další, meziřádkové a módnější sdělení. Viz poznámka čtenářům, kde nám autorka nabízí paralely: od současného COVIDU nám servíruje multi kulti masírku s doporučením toho, jak máme jednat a co si máme myslet o všech přistěhovalcích světa. „Doufám, že vás bude přitahovat Piina přizpůsobivost… Bernicin příběh snad připomene čtenářům, že vcítit se do druhých bez ohledu na jejich rasu, národnost nebo náboženství je vždy správné rozhodnutí.“ Ano, to víme, nejsem jediná, kdo např. léta finančně přispíval na vzdělání afrických dětí. Na druhou stranu se mi nelíbí současné všudypřítomné edukační, politicky zabarvené vsuvky, tu okatě, tu zastřeně podsouvané do současných uměleckých děl. Nějak mi to trochu připomíná knihovničku před třiceti lety, kdy nám ve vysvětlivkách erudovaní lidé vysvětlovali, co si máme myslet o socialismu, jak jednat, s kým se máme stýkat, koho přednostně milovat a psali nám hlášky typu: se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak! Mám trochu obavu, že nyní se vše mění na hlášku: s migranty i imigranty a nikdy jinak! A kdo má sebemenší neškodnou výhradu proti chování některých přistěhovalců, má sraženinu v mozku, je mdlého rozumu, v tomto případě dokonce asociálně ubližuje bezbranným, ztrápeným sirotkům a obchoduje s bezbrannými lidmi. A to je trochu přehnané, překroucené, úsměvné, svojí četností už otravné.. A hlavně to není fér. Ale jinak to bylo napsáno pěkně a ta ideologie z toho netrčí okatě jako péro z gauče, naopak, je dosti nenápadná, takže od čtení tohoto jinak zdařilého, dramatického příběhu nikoho neodrazuji.... celý text

V zajetí islámu 2020, Iva Karlíková

Paní Iva, Češka, se v Německu seznámila s muslimem (spíše nevěřícím), který se víry svými skutky příliš neřídil (nemodlil se ani se podle své údajné víry nechoval, jednání tomu nenasvědčovalo, např. jedl zakázanou stravu atd.). Muž byl původem z Bosny, Ivu si nevzal za ženu, jen spolu v Německu chvilku žili ve společné domácnosti na hromádce a narodila se jim dcera. Žena je mi velkou neznámou, chová se nepochopitelně a prapodivně. Nikdo jí v bytě násilím nedrží, Senad často odchází, takže by neměl být problém odcestovat zpět z Německa do Čech nebo se odstěhovat někam jinam, i kdyby to mělo být dočasně třeba do azylového domu pro matky s dětmi, když dávno nemilovaný druh není doma. Každou společnou chvilku jí Sanad mlátí, propadá alkoholismu i hazardu, nechce se mu do práce, ona o něm mluví s neskrývanou nenávistí a opovržením, dokonce se ho jednou pokusí ve spánku zabít, chce od něho odejít, ale stále to nedělá. Proč? Iva místo toho, plná zášti a nenávisti, odjíždí s nemilovaným mužem dobrovolně do bývalé Jugoslavie mezi uzavřenou muslimskou komunitu! (protože to doporučil tchán na své návštěvě), o které ví, že je to země zdevastovaná nedávným válečným konfliktem. Následuje sled neustálého stěžování si na to, že to vlastně neměla dělat, byla to prý strašná chyba, což už ovšem věděla hned na samém začátku a tak Iva jen pořád na něco nadává … Příběh je psaný hodně povrchně a jednoduše, vůbec nedává nahlédnout pod povrch věcí, proč se třeba Iva chová tak jak se chová, takže žena vypadá s odpuštěním poněkud natvrdle (dokonce to sama o sobě tvrdí). Určitě k tomuto nepochopitelnému jednání měla důvod, ale ten by se měl uvést. Je to nenáročný, dokumentární styl vyprávění, jako bych četla zpověď nějaké ženy v Blesku a ne román. Není to napsáno dobře a proto knížku nedoporučuju nikomu, kdo se potřebuje u knihy alespoň trochu zamyslet a ne ji jen bezduše, bezmyšlenkovitě zkonzumovat. Postavy nejsou sympatické, i často nadávající Iva se jeví poměrně konfliktně, tchán prý taky za moc nestojí, Iva si stěžuje i na svou vlastní matku i na svého vlastního otce, chová se labilně a já se přiznávám, že mi styl jejího psaní a zvláštního uvažování prostě nesedl (v Bosně mi bylo mizerně, nicméně se tam vrátím). Hvězdu za radu, že život s muslimem není jednoduchý (ne že bych podobné osudy už hodněkrát neslyšela, příběh taky ničím objevným nevyniká), knížku jsem dočetla na přeskáčku, ne zrovna poctivě, jen chvilkami je trochu zajímavá, hodně stran se zbytečně popisuje třeba jen: "už zase mě zmlátil, jak silně (a kam)". Jestli hledáte literární a sdělnou hodnotu, která má hlavu, patu a spád, doporučuji spíš „Bez dcerky neodejdu“. Tohle je opravdu hodně slabé a nedůvtipné. Omlouvám se za svá tvrdá slova. Podle mého názoru se to prostě nepovedlo (závěrem jedno velké: promiňte, paní autorko, tu upřímnost).... celý text

Metro 2033 2010, Dmitry Glukhovsky

„Pro všechno existovalo vždy víc vysvětlení. A obzvlášť mnoho odpovědí se našlo na otázku: PROČ? Všichni lidé, s nimiž se setkal, na ni měli vlastní odpovědi, sektáři, satanisti, fašisti i ozbrojení filozofové. Právě pro to ho zatěžovalo najít ze svého hlediska tu jedinou správnou odpověď. Každý den mu předkládal novou variantu, a proto nemohl věřit, že zrovna ona je ta správná – protože už zítra mohl narazit na další exaktní a obsáhlou odpověď. Komu má věřit? A v co? ... V hněvivého a ješitného Jehovu? V jeho pyšného protihráče Satana? Ve vítězství komunismu v celém metru?... Něco mu našeptávalo, že mezi tím není rozdíl – jakákoli víra sloužila člověku jako hůl, o kt. se mohl opřít, kt. mu pomohla najít cestu a pomocí níž vstal, když předtím zakopl a upadl…“ Nevšední scífko. Musím říct, že je hodně akční a patrně i pro to mi dlouho trvalo, než jsem ho dokázala docenit. Jen chvilkami jsem se dokázala plně ponořit do příběhu a začíst. Mezi jednoduchou akční jízdu plnou bojů o přežití jsou místy vkládané zajímavé příběhy a postřehy, takže se jde nejenom pobavit postapokatastrofickým příběhem a jeho světem, ale i zamyslet. Až konec je pak bezvadná, fascinující a dobrodružná jízda, která nemá chybu. Kdyby se ostatní části knihy nesly v podobném duchu jako dechberoucí zakončení, dávám za román palec nahoru. Vypichuju hlavně úvahy ze str.429 – 432, ovšem až do konce knihy je odtud snad každá věta perlou plnou atmosferického dobrodružství nebo podnětu k přemýšlení či zvědavosti: co bude dál? + dobrá pointa (ďáblové) . Ke knize jako celku: Různé tajemné nebezpečné jevy v tunelech apod. se víceméně opakovaly, takže jsem v textu přeskakovala některé odstavce až stránky a občas kvůli tomu bohužel přišla o souvislosti a pointy. Proto nemůžu příběh plně ocenit. Naopak se mi zamlouvalo, že víc než monstra tady ve strašidelných tunelech, které propojují různé společenství, straší spíš jevy, hmoty, zvuky, je to obměna k mutantům, co znám z většiny příběhů a filmů na podobné téma. Konec románu je napínavej a vzbuzuje otázku, co bude dál. Další pokračování ze slavné trilogie si už přesto nedám. Můžu doporučit "Metro - Mramorový háj" od Kuzněcova, který se mi náhodou dostal do rukou a uměl mě obstojně zaháčkovat a pobavit jako celek, který nenudil ani na chvilku.... celý text

Vij 1946, Nikolaj Vasiljevič Gogol

Krabí zjevení: Podivné příběhy ze starého Japonska 1999, Kótaró Tanaka

Příběhy (někdy plné podvodů a šejdířů, někdy pohádkové či mystické) ze starého Japonska z kterých dýchá exotické kouzlo. Je to spíše nedokončený polotovar. Příběhy jsou občas useknuté, bez poučení a bez pointy... Třeba toho se zlodějem a herci bylo docela škoda, zpočátku měl dobře našlápnuto a najednou prudký bezmyšlenkovitý konec, jako by z knihy někdo vytrhl poslední stránky. Ztotožňuji se s názorem Anie.M: "některé povídky mi přišli nedotažené, neukončené a pořád jsem v nich hledala něco víc". Psychologicky ploché, málo strašidelné, takové jednohubky pro zábavu ovíjené, hlučné společnosti, kdy posluchač už poslouchá jen napůl... :D Zklamání, i když některé povídky byly trochu zdařilejší a lépe ukončené než jiné.... celý text

Hospoda Jamajka 2019, Daphne du Maurier

Tohle je přesně můj šálek kávy! Dobrodružný, tajuplný příběh, kterému nechybí správné napětí, kriminální zápletka ani romantika a láska. Čerstvě osiřelá, již dospělá Mary odjíždí za tetou, kde hledá zázemí a lepší život. Místo toho nachází psychicky zničenou ženu alkoholika, pracující v pochybném hostinci na slatinách, jemuž se slušní lidé vyhýbají. Postupně je odkrýváno proč i to, co má zůstat před očima nejbližších obyvatelů skryto. Jak se se situací Mary v neznámém prostředí vyrovná? Nechybí gotické prvky, nebezpečné situace a přesvědčivé tajemno. Autorce se daří působivě popsat nehostinnou, romanticky pochmurnou přírodu, děsuplné příhody z hostince a třeba i vánoční, bezstarostnou atmosféru trhu. Postavy jsou dobře vykreslené (nejen psychologicky, přízračně bledého, zvláštně charismatického vikáře jsem viděla přímo před očima). Popisy anglické přímořské, bažinaté přírody s osobitým, drsným kouzlem pěkně doplňují příběh, snadno se jde do příběhu vžít. Romantika není kýčovitá, bezduchá ani naivní, je taková, jaká má být. Kéž by všechny romanticky laděné historické romány měly podobnou úroveň, kdy kromě zábavy nabízí čtenářům i obstojnou sdělnou hodnotu.... celý text

Ostrov žen moře 2021, Lisa See

„Vždycky si připadala nejbohatší, když se mohla potápět, voda jí přínášela útěchu a úlevu od problémů. I když její tělo nebylo pod hladinou, její mysl ano. „Pořád slyším, jak mě moře volá…“ „Moře je lepší než matka. Nemůže odejít, bude tady se mnou napořád. Ano, ničí sluch i tělo, je nemilosrdné, přesto láká, jsem s ním doživotně spojená. Moře se stalo ústředním bodem mého života.“ Od Lisy See jsem už četla Čajovou dívku z Kolibříkové ulice, vyprávějící též o práci, odlišné kultuře a vztahu mezi lidmi v odlehlé exotické vesnici. Také tam se děj odehrával v nedaleké minulosti a pokračoval až do současnosti. Tady se místo pěstování čaje v čínské horské oblasti dostáváme do korejského ostrovního společenství. Román je tématicky podobný, také vypráví o nevšední práci, osudovém přátelství dvou dívek, lásce k lidem (silný vztah ke kolegyním a družkám i k tomu, co jí živí), o manželství i o mateřství. Je rovněž plný dramatických historických událostí. Tentokrát se jedná o ženy žijící a pracující u pobřeží ostrova Čedžu jako potápečky, celosvětově známé pod nepřesným pojmem henjo. Henjo byly houževnaté ženy od 15 do 55 let, které živily své velké rodiny sbíráním darů moře, potápěly se do hloubek s minimálním vybavením, věnovaly se náročné a nebezpečné práci pod hladinou i na souši. (V současnosti tato profese, dnes oceňovaná a zařazená do UNESCO, vlivem různých okolností postupně zaniká). O jejich malé děti pečovali manželé, kteří také vařili a na rozdíl od vytížených žen se především dost nudili. V románu je vysvětleno, proč se potápěčkami staly právě ženy, stejně jako způsob života tohoto ostrovního společenství. V příběhu, který sledujeme od roku 1938 jsem se dozvěděla nejenom o jejich dějinách, ale i jiné zajímavosti, např. takové podrobnosti jako co se v moři loví a jakým způsobem, jejich tradice, obřady (i ty šamanské), úsloví, náboženství, potrava a jejich běžný život. Tradiční život se ovšem postupně přeměňuje a potomci už žijí moderně, kosmopolitně, finančně nezávisleji a mnozí lepší příležitosti nacházejí až v USA (stejně jako v jiných knihách autorky). Do toho se míchá politika, konflikty a boje nejen s Japonci v průběhu celého 20.st., stejně tak s lidmi jiného polit.smýšlení. Musím souhlasit s názorem uživatelky soukroma a tak jí dávám souhlasný palec nahoru. Je to dokumentární styl vyprávění (něco mezi specifickým cestopisem, také bych to nazvala jakousi agitkou, snad i nepřímou turistickou pozvánkou, prokládanou občas nějakou příhodou). Musím říct, že předešlé dílo autorky se mí líbilo víc, bylo víc dějové, dramatické, mělo silnější příběh. Působivé a drsné okamžiky tu nechybí, některé příhody vezmou dojemně za srdce, ale pořád převažuje nadměrná popisnost s různými faktografickými odbočkami než vypravěčsky vypiplaný, stylisticky ucelený text. Též souhlasím s tím, že fiktivní příběhy se trochu nepřirozeně a účelně mísí s reálnými událostmi. Poslední třetina díla se nejvíc podobá liter.umění a zaujala mě nejvíc. Zajímavá kultura, ale povídání o ní na víc než 3 - 4 hvězdy nestačí. „Všechno, co děláme, musí být v souladu s přírodou. Jinak sklidíme příliš mnoho, vypleníme podmořská pole a nevyděláme nic.“ Jde o rovnováhu.... celý text

Královna Viktorie 2021, Lucy Worsley

Naprosto skvěle napsaná biografie o britské panovnici, královně Viktorii, která se čte jako pěkně napsaný historický román. Autorka, která svojí látku umí srozumitelně a zábavně podat, má originální způsob vyprávění. Kniha má 24 kapitol a ty pojednávají o 24 zásadních dnech, které v roli známé panovnice sehrály významnou roli a to od jejího narození až po smrt (kniha má podtitul: dcera, manželka, matka a vdova). Jsou zde zmiňovány souvislosti, abychom se v událostech neztráceli, pokud nemáme o historii až tak velký přehled. Sledujeme Viktorii (1819-1901) v různých životních situacích, obdobích, dozvídáme se mnoho o její povaze a o jejím životě, a i všeobecně o politice v přelomové viktoriánské době. Autorka čerpala z mnoha pramenů, deníků a dopisů, snaží se o historickou přesnost. V současnosti je i kvůli TV seriálu „Viktorie“ této významné člence britské monarchie, po které se nazývá celé 19.století, věnovaná v oblasti umění velká pozornost. Dochází i k volným interpretacím skutečných událostí. Tato knížka se snaží držet faktů a přitom je čtenářsky přístupná. V knize schází fotografie, zato jsou zde podrobné přílohy (prameny, poznámky, rejstřík). Doporučuji. Už jsem jí stihla během chvilky přečíst a předat rodině. Mým nejbližším se taky moc líbí. Od autorky Lucy Worsley si určitě přečtu ještě něco dalšího, už se dlouho chystám na biografii Jane Austen, a přečtu si i další, pokud u nás zase něco vyjde. Moc se mi od ní líbil i dokumentární seriál "Kdyby stěny mohly mluvit!" aneb Proměny základní místnosti našich domovů během sedmi století. Cituji z CSFD: "Mladá průvodkyně čtyřdílného cyklu BBC je Lucy Worsleyová, hlavní kurátorka britských královských paláců se sídlem v Hampton Court. Jako historička se zajímá nejenom o velké paláce, ale i o mnohem menší historické objekty a intimnější okamžiky, které nám toho řeknou o životě tehdejších lidí nejvíc." - Tímto Vás zvu i na její TV příspěvek, kde je právě i viktoriánská doba zmiňována a jsou zde ukazované vznešené paláce, bohaté městské domy i obyčejné bydlení a běžné předměty prostých lidí této éry, kterou mám moc ráda.... celý text

Dáma s tajemstvím 2015, Mary Jo Putney

Musím říct, že po knize jsem sáhla trochu narychlo v knihovně těsně před zavírací dobou. Podle působivé obálky jsem se domnívala, že možná půjde o detektivní, záhadný a atmosferický románek pro ženy z viktoriánské Anglie, který mám v oblibě. Jedná se ovšem pouze o pomalu plynoucí, méně dějovou romantickou záležitost. Oceňuju, že se zde alespoň řeší nějaké osobní problémy. Příběh se na můj vkus trochu vlekl, možná i proto, že červený žánr už mám trošičku načtený a tak není těžké uhádnout, jak se bude děj odvíjet dál. Žádné velké napětí se tedy nekonalo. Citáty: „I když člověk dělá, co může, někdy to prostě nestačí.“ „Záleží na tom, co si společnost myslí, (když o řadě skrytých věcí nemá ani potuchy)?“ Historická romance vypráví o vztahu bývalého důstojníka, Lorda Randalla a jeho vyvolené ženy jménem Julie. Randall poznal Julii jako pouhou vesničanku (jistý čas pracovala jen za jídlo jako porodní bába). Záhy se ukáže, že původ zpočátku tajemné dámy bude mnohem vyšší a ve vesnici se pouze pod falešným jménem ukrývala před záštiplným tchánem. Unáší jí banda mužů a obviňuje jí z vraždy násilnického manžela. Randall se stává jejím zachráncem, ochráncem. Romance pokračuje známým scénářem, kdy je žena a i její druh v nesnázích. Navzájem se podporují a i díky své pohnuté minulosti si rozumí. Je to druh červené knihovny, které říkám „outsiderovská“, kdy místo krásných, prostořekých princezen je hlavní hrdinkou ne už úplně nejmladší žena, která ledacos zkusila a muž, který má za sebou také nějaká ta zranění. Problematická rodina se obou partnerů navíc neprávem zřekla. Určitě si oba zaslouží, aby konečně po mnohých útrapách (zde jen zdálky lehce nastíněných) našli své zázemí a štěstí. Musím říct, že znovu, tentokrát nechtěně, jsem narazila na téma domácího násilí. Je zde protěžovaný dědic a nemorální padouch v jedné osobě a jeho nesoudný, zaslepený otec, který si nezdárného syna idealizuje. Jeho trýzněnou manželku, tedy oběť, pak tchán naopak mylně pokládá za ulhanou potvoru, která si nezaslouží nic dobrého a dopouští se na ní dalších křivd. Je skvělé, že na téma toxických rodinných vztahů se píší občas i harlekýnky, přibližují se tak trochu skutečnému životu a snadněji se s nimi ztotožní čtenářka, které osud také nepřál nebo čtenářka, co má ráda „literární drama“, protože ve svém životě ho nezažila. Za to dávám o hvězdičku navíc. Kniha patří do volné série Ztracený Lord. Zkusila jsem číst i 3. díl z této série a to „Lady v přestrojení“. Tu jsem ale nedočetla. Další únos… a děj na mě už až přespříliš prostomyslný. Toto dílko se povedlo podle mého názoru o trošku víc.... celý text