Sidonka3 přečtené 736

Zánik domu Usherů a jiné povídky (38 povídek) 2013, Edgar Allan Poe

E.A.Poe byl geniální spisovatel. Jeho většinou hrůzostrašné (nebo detektivní) povídky jsou pro mě čtením, které si můžu dovolit jednou za čas. Vyžadují určité nastavení, ochotu a kapacitu pojmout jeho chmurné, emotivní, hrůzu nahánějící, tíživé texty, které pobaví napětím a strachem hlavně čtenáře, který jinak netrpí melancholií. Je to natolik zručný spisovatel, že umí tak přesvědčivě popsat tíživé stavy liter. postav, které uvízly v nepěkné situaci, že člověka se sklonem k občasné trudomyslnosti (při dlouhodobějším čtení) až zamrazí. Jeho horory jsou plné pocitů a neg.duševních pochodů (nejčastěji strachu, hnusu, deprese a hrůzy). Často má v něčem uvězněného hrdinu (trpí v mystickém domě, snaží se uniknout až z klaustrofobicky malého prostoru nebo je uvězněný v těžké nemoci, z níž není úniku). To mi sice dovoluje nahlédnout do temné mysli osudem těžce zkoušeného jedince, v nadměrném množství mi ovšem tato ponurá atmosférická četba plných muk nedělá dobře. Čtení to je kromě časté hrůzostrašnosti umělecky krásné, působivé, temně romantické, mystické, poetické a myšlenkově bohaté. Pokud někoho nebaví třeba číst o duševních pochodech a strádání hrdiny a stěžuje si, že se u čtení nudil, dovoluji si ho upozornit na to, že autorovo psaní je plné metafor s poselstvím. Třeba tím chtěl autor říct, že největší nepřítel může být v naší duši, mysli, uvnitř nás a je třeba si dát pozor na problémy a negace, jako je strach, který nás ovlivňuje až ničí. Včas naše úzkosti, závislosti a potíže rozpoznat a v zárodku je zastavit, než nás tragicky zavalí. Minimálně by jsme se o to mohli alespoň pokusit. P.S. Všechny povídky nemám ještě ani zdaleka přečteny. Až časem… + Autor mě překvapil množstvím žánrově odlišných povídek. Nevěděla jsem třeba, že napsal i několik humoristických příběhů a satir.... celý text

Advokátův syn 2021, Rachael Anderson

Křehká, přecitlivělá Sophie je protikladem jiných ženských hrdinek, nemá charakteristiky běžné u červených knihoven. Tuto výjimku ze zaběhnutých klišé jsem uvítala. „Nevhodnou společnost vždy protrpěla… Milovala vycházky, při nichž byla sama. Nebyl tu nikdo, kdo by jí vytýkal, že je příliš mlčenlivá ani že neumí povzbuzovat vhodné gentlemany. Nikdo jí neříkal nic o řídkých rusých vlasech a pihách. A nikdo jí nedeptal hovorem o lásce. Milovala ten pocit svobody, kdy se nemusela ohlížet na názory ostatních, ale mohla ho strávit v klidu a míru, protože s matkou by to klidné nebylo.“ „Necítíš se osaměle? Samozřejmě, ale dávám přednost tomu žít v osamění než s mužem, kterého bych nemohla milovat.“ Sophie má obavu ze společnosti a až skoro chorobný strach z mužů. Dobře se cítí jen se sestrou a s několika málo přáteli: „Už jenom samotný pohled na něj jí pořádně vykolejil, když se někde objevil, zastavilo se jí srdce. A kdyby se jí začal Hughe dvořit, mohlo by jí to moc ublížit, věděla by, že by z toho nevyšla citově nezasažená. Jak dlouho by trvalo, než by potlačila myšlenky na něj?“ „Pouhá myšlenka na sňatek s F. v ní vyvolával vlnu paniky. Nikdy předtím necítila s ohledem k němu takovou úzkost. Někdy možná zmatek. Ale rozhodně ne takový strach…. Našla by časem štěstí v tom být jeho ženou, nebo by strávila zbytek života v nespokojenosti a lítosti? “ Jak je vidět, chybující a někdy i mírně závistivá Sophie není zrovna vzorem duševní vyrovnanosti, docela se kvůli své povaze i vzhledu trápí. To by bylo samo o sobě zajímavé. Bohužel, skoro všechny románové postavy se chovají až nevysvětlitelně zvláštně a nezaklaplo jejich chování hladce do sebe. I z toho důvodu si neuměli získat ani mojí úplnou náklonost. Oboustranné lásce mezi hrdinkou a jejím kamarádem z dětství jsem příliš nevěřila, hlavně z jeho strany. Závěr, kdy se poněkud nervní a zakřiknutá Sophie zachová tak, jak se zachová a způsob, jakým je vše zakončeno je poněkud neohrabaný. Konec mi přišel spíchnutý horkou jehlou, přitom zpočátku byly karty rozehrány zajímavě. Myslím, že si s postavami mohla autorka víc vyhrát, propracovat příběh a trochu více vše promyslet, byť se jedná o oddechovku, kde jsou nároky nižší. Přesto na románek vzpomínám s úsměvem a hřejivějším pocitem. Někdy jsem až moc skeptická čtenářka, která vše rozebírá. I při svých nárocích přesto můžu říct, že KLADNÝ POCIT Z ROMANTICKÝCH KNIH Rachael Anderson prozatím PŘEVAŽUJE a tato série se jí v rámci žánru povedla.... celý text

Půjdeš s námi ven? – Objevitelské výpravy za přírodou ve městě 2021, Peter Wohlleben

Přírodovědná knížka je určená spíše dětem školního věku, odhaduju 1.stupně ZŠ, než těm nejmladším. Je plná pokusů a návodů na výrobky, které si děti můžou vyrobit společně s rodiči. Asi jste si někdy zkusili udělat vlastní herbář nebo z vylisovaných květin vyrobit koláž. Kdo by si někdy nezkoušel vyrobit dřevěnou loďku a pustit jí po vodě? Zahradničit klidně i v bytě? A napadlo by Vás si třeba ještě k tomu vyrobit sluneční hodiny nebo kompas? Rozdělat oheň bez zapalovače? Strávit noc ve spacáku na balkóně nebo na zahradě? Kromě podobných dobrodružství a rodinných her si čtenář uvědomí, jak ho příroda (živočichové i rostliny) obklopuje na každém kroku i ve městě. Na zdech domů, ve spárách mezi dlažebními kostkami, v podzemí, je toho tolik, co se dá prozkoumat, kde se dají najít přírodní poklady. Všude se to venku něčím hemží a i ve městě je možné dělat objevitelské výpravy za přírodou. K některým živočichům nebo i rostlinám je ovšem lepší se nepřibližovat (třeba až 3 m Bolševník může způsobit popáleniny). Jsou tu i jiná varování, nikdy se nedívejte přímo na slunce, ani okem a už vůbec ne dalekohledem. Učí děti vnímat to, co se nám dospělákům zdá možná naprosto běžné. Kniha se přitom nevěnuje jen českým městům, zběžně zmiňuje i jiná evropská místa. Radí, jak se vybavit na delší čas strávený venku. Jak nakrmit některá zvířata, protože mezi domy ve městě se potrava shání hůř než v lese (krmítka, pítka) nebo jim udělat (či nechat v kupce shrabaného listí na zahradě, v hromádce dříví) domečky na zimu. Líbila se mi kapitola Něco je ve vzduchu (někdy nám vzduchem pošle pozdrav i hodně vzdálené místo), kapitola se věnuje i tomu, co všechno ve městě tvoří prach. Informace jsou obecného charakteru, obálka má pěknou ilustraci, uvnitř převažují obyčejné fotografie. Knížka je poměrně stručná a prostá, nicméně děti naučí vnímavosti k tomu živému a zdánlivě nepatrnému, co je obklopuje. Knihu napsal autor bestsellerové knihy Tajný život stromů.... celý text

Vrány 2020, Petra Dvořáková

Další příběh o dysfunkční rodině a domácím násilí. Kniha je útlá, umí zaujmout, to nejpodstatnější je zběžně načrtnuto. Zbytek si čtenář domyslí i bez hlubšího ponoření se do psychologie postav. Petra Dvořáková napsala krátký příběh, kde i na pár stránkách bez brilantního a hlubokého ponoření se do složitosti lidských vztahů pochopí snad každý, že se v této rodině stala chyba a kde přesně. Je mementem pro rodiče, kteří se nedokážou vcítit do toho, jak se dítě cítí, odstrašujícím případem pro ty, co se nesnaží pochopit, proč se potomek chová tak jak se chová a nejsou k jeho občasným mírným selháním shovívavější. O tom, že někdy si rodič(e) oblíbí jen jedno dítě a zdaleka ne to nejmorálnější, víme. Není na škodu si tuhle skutečnost připomenout. Jak velkou neplechu protěžování jednoho na úkor druhého napáchá! Nutno říct, že matka nechce Báru trápit záměrně. Jen jí schází empatie a domnívá se, že za většinu chyb může její nepovedená dcera, na níž si vybíjí svoje vlastní pocity nedostatečnosti, selhání a frustrace a je přesvědčená, že ona přece nic špatného nedělá. Jen usměrňuje chybující Báru a svého nedostatečného muže. Do jejího citově oploštělého chování mi akorát neseděla profese. Knihovnice by minimálně měla pochopení pro výtvarné sklony své dcery, knihovnici, byť třeba méně vzdělanou a vyrovnanou než jsou jiné její (většinou vysokoškolsky vzdělané) kolegyně, která dokonce ani nemá vztah ani cit pro umění opravdu neznám, tohle byl od autorky trochu úlet. Možná tím chtěla říct, že ani společensky dobře hodnocená profese se vadnému chování nevyhýbá? Novela naznačuje, že podobné jednání vede k tragickým koncům potomka. Někomu z týraných dětí se podaří díky silné osobnosti vyváznout bez následků. Většině ne a ty životní cesty poznamenaných dětí jsou pak nesmírně tragické. Buď uletí do říše fantazie až duševních poruch, spáchají sebevraždu nebo trpí celoživotním traumatem a jsou celoživotní obětí. Podobné osoby se neumí hodnotně začlenit do společnosti, přebírají patologické chování rodičů a přitahují pozornost pachatele trestních činů (od domácího násilí putují k šikaně, vydírání a jiným až kriminálním činům, stávají se obětí díky svému životnímu postoji, špatné výchově, narušenou osobností s převzatými vadnými vzorci chování). Je skvělé, že matku a otce většina čtenářů odsuzuje a Báru by láskyplně hýčkala ve své náruči. Bohužel, z praxe můžu odhadovat, že dospělá Bára by většinu lidí štvala. Nerozuměli by jste jí, odsuzovali za její projevy, strach, zatrpklost, ohrnovali nos nad její slabostí, posmívali se její jinakosti a to vše by ve vás vyvolávalo možná i agresi (bezradnost nebo slabost jiné bytosti může vyvolávat útočnost a znechucení směrem k oběti). Nad týraným a narušeným děckem každý ušlechtile zapláče, ale nad problematickým a nesrozumitelným dospělým? Kéž by jsme na to mysleli, až potkáte dospělou Báru, která má na něco talent a v něčem naopak selhává. Pokud si někdo stěžuje nad údajnou povrchností této knihy, věřím, že se mělkosti, jež ho irituje, nedopouští ani ve svém vlastním životě.... celý text

Holky od spitfirů 2021, Soraya M. Lane

Příběhy se zaměřují na mladé ženy s pilotním průkazem, které se během 2.světové války chtěly zapojit do vojenských operací a sloužit v armádě. Angličanky Ruby a May a ambiciózní Američanka Lizzie, která odjela z USA sloužit do Anglie se přihlásily k nebojové činnosti, k převozu stíhacích a bombardovacích letadel mezi vojenskými základnami (např.převoz letadel z továren na základny). Tyto pilotky byly po jistých komplikacích zařazeny do organizace ATA (Air Transport Auxiliary). V přeneseném smyslu i bojovaly dole na zemi za rovnost žen, zpočátku bylo těžké svojí vůli prosadit a vysvětlit významným i obyčejným lidem, že žena nemusí být nutně jen hospodyňkou, která se hodí jen na vaření a ke hře na klavír. Byly diskriminovány jak mužskými kolegy tak někdy i vlastní rodinou. Každá žena má jinou osobnost, životní příběh a je tu i prostor na romantiku. Tento román pro ženy je psán trochu věcně, spíše průměrně a banálně, asi nebude patřit mezi ty, co každého uchvátí, jako třeba romance od Jojo Moyes. Každopádně je zajímavé si o těchto zaměstnankyních v armádě něco přečíst. Příběhy jsou založeny na skutečných událostech.... celý text

50 největších panovníků Evropy - Od Alexandra Velikého po Alžbetu II. 2020, Pavel Šmejkal

Nádherná publikace, která nás provede historií a jednoduše seznámí s 50 panovníky Evropy, jejichž osudy by měl znát každý v rámci všeobecného rozhledu. Je to seznamování či připomínání si faktů nenásilné a poutavé. Ještě více než brilantním, nevšedním textem (ten je spíše průměrný, dozvíte se to podstatné, je to stručné, snadné na pochopení) upoutá nádherným grafickým zpracováním. Kromě nádherně vyvedených portrétů králů tu jsou obrazy bitev, loďstva, položení základního kamene legendárního mostu, výjevy z něčího života atd). Jedná se o panovníky, kteří vládli od starověku až po 20.století. Podtituly kapitol nám prozrazují, čím panovník nejvíce zasáhl do dějin nebo nějaká významná perlička o něm (Karel Veliký, císař, který byl prohlášen za svatého. Rudolf I.Habsburský, války pro rozšiřování panství. Isabela Kastilská, jedna z nejvlivnějších žen v Evropě..). Kniha nám taky stručně přibližuje, co se stalo v určité epoše (například co se rozumí pod pojmem novověk atd.). Zaměřuje se samozřejmě na životy panovníků, od dětství k nástupu k moci, peripetie, zajímavosti, čím byli významní, kdy a jak zemřeli). Například se dozvídáme, že Alžběta I. (ne tak docela panenská královna), ve své době taky představovala kromě nejvyšší moci i módní ikonu, Ženy se snažily napodobit vše, s čím přišla. V kapitole O Ivanu IV. V.Hrozném (reformátor, který vraždil své poddané) je zase obraz, kde se nemocný, polovyšinutý car sklání nad lůžkem své snachy, která kvůli němu potratila. Když se jí její muž a Ivanův syn zastal, napadl jej car a syn na následky zranění podlehl. Někdo bude tyto příběhy znát, někdo jen některé nebo se alespoň potěší krásnými ilustracemi. Kniha pro obyčejné čtenáře nebo pro mládež, kteří se chtějí dozvědět něco základního o historii nesuchopárnou, přitažlivou formou. Moc hezky se v ní listuje a na krásné obrázky nebo fotografie se jde dívat opakovaně, i když text už znáte. O líbivosti a přístupnosti svědčí i zdejší hodnocení. K dnešnímu datu má kniha 100%, zatím každý ze čtenářů udělil nejvyšší počet hvězdiček. I já se přidávám a dávám slušných 5 za zpřístupnění dějin co největšímu počtu čtenářů.... celý text

Sen lásky 2020, Janette Oke

Jedná se o zamilovanou četbu a příběh pojednává o početné farmářské, křesťanské rodině, zejména pak o několika mladých lidech, žijících na Divokém západě (kniha nám však místní přírodu ani atmosféru místa úplně nepřiblíží). Je to šestý díl ze série, který lze číst i bez znalosti předchozích knih jako samostatný příběh. Hlavní hrdinkou je nejmladší benjamínek rodičů, Belinda, od malička projevující soucit nad nemocnými tvory, chce pomáhat trpícím. Bratr Luke, doktor, jí jako již jedenáctileté dívce nabízí, že jí zaučí, aby mohla jednou pracovat jako ošetřovatelka, ač rodiče pochybují, zda se tato obtížná práce pro křehkou dceru hodí. Do příběhu se později přimíchá Belindina neteř Melissa, která si myslí na kluka, jemuž imponuje spíše soucitná, již trochu povyrostlá Belinda. Do toho se Belindina přítelkyně zamiluje do stejného chlapce, takže vznikne velký vztahový propletenec. Dospívající holky řeší lásku a sny. Rodiče se vroucně modlí a nejraději by celou komunitu usedlíků obrátili na víru. Umím si představit, že tento přeslazený románek spíš než náctileté osloví jejich babičky, je to takové starosvětské, kde jsou na prvním místě ideální vztahy nejbližší rodiny (hodní rodiče, hodné děti), návštěvy kostela a jiné hodnoty, kde se dívky zamilovávají do handicapovaného vrstevníka. Tempo je pomalejší a třeba úsek, kde se na dvaceti stranách probírá, jestli zraněný ptáček přežije nebo nepřežije, mi přišel poměrně zdlouhavější, stejně jako nadbytečně zmiňované stejné věty a opakované myšlenky (co myslíš, opravdu se ptáček uzdraví?). Asi je to milé, za mě trochu nevýrazné. Doporučuju číst spíš než současným teenagerům starším čtenářkám (od středního věku + výš), skoro je vidím, jak si spokojeně čtou o dívkách a sní o mládí někde na verandě v houpacím křesle. :-) Jak to tak u podobné četby bývá, poněkud naivní počtení. Prostě doják o správňácích. Věřím, že se knížka může jiné čtenářce víc líbit.... celý text

Útěk do divočiny 2016, Jon Krakauer

- Cestopisná kniha o putování 22-letého kontroverzního dobrodruha po USA, jehož cílem bylo doputovat až na Aljašku, tedy do odlehlé, krásné, ale nehostinné divočiny a nějakou dobu zde žít pouze z toho, co poskytne příroda. Přecenil své možnosti, nevybaven a nepřipraven tady v nevhodné roční době podlehl mladické lehkovážnosti, touze po nebezpečí a snaze něco dokázat, patrně překonat sám sebe a vyrovnat se s něčím. Motivace měl ještě říznuté nějakou osobitou spiritualitou, jejíž smysl jsem upřímně řečeno úplně nepochopila. Kniha nebyla nepřínosná, i když se rozhodně neřadím mezi jeho obdivovatele, podle mě to byl podivínský, poněkud rozháraný naiva, který žil paradoxně, v mnohém si odporoval a minimálně ke své rodině se zachoval bezohledně. Ano, pro někoho byl jistě charismatický, což dosvědčuje množství lidí, které uměl během krátké doby oslovit. Uměl se začlenit mezi tuláky, oslnit projíždějícího vesničana nebo třeba zaujmout starce, který přišel o syna. V civilizaci mezi běžnými městskými lidmi si už jeho dlouhodobé začlenění se do společnosti neumím představit. Ponechal svůj život náhodě a ta si v divočině, bez dobrých, rozumných a zkušených lidí, kteří mu během cesty výrazně pomáhali, vybrala svojí daň. - Přiznám se, že nemám velké pochopení pro americké sklony udělat hrdinu (filmu nebo knihy) snad z každého, kdo třeba jen tragicky zemře a vystavit z domněnek o něm a jeho životě pochybný kult. Omlouvám se za svá tvrdší slova, ale sebevědomí, sebestředný, nesmyslně umíněný a osobitý hrdina, který je vychvalován za svojí nadprůměrnou inteligenci, mě svojí nepokorou a nedomyšleností trochu iritoval. - Bývalá nadřízená z McDonald's nám mnohými oslavovaného hrdinu ukazuje v jiném světle: „Nezapalovalo mu to. Nedocházelo mu, proč by si měl ve špičce s vařením pospíšit nebo proč se má mýt aby nezapáchal. Nechtěl na svém tempu nic měnit. Pohyboval se ve vlastním světě. Všichni jsme si mysleli, že mu v hlavě chybí nějaké to kolečko. Měl dost komplexů. Vypadal jako kluk, který něco hledá, ale neví co. Na Aljašce chtěl najít to něco, co hledá, ať už je to cokoli.“ - Každopádně to byla přínosná kniha. Pro lidi, kteří o podobném putování přírodou uvažují, to může přinést důležité poznatky. Je skvělé splnit si svůj sen. Je třeba přitom odhadnout své možnosti. Uvědomit si, že když dva dělají totéž, není to totéž (to, co by zvládnul zkušený místní lovec, může druhého stát život). Někdy je přežití v divočině víc dílem náhody než vlastních schopností. - Uvítala jsem životní příběhy jiných, jemu podobných tuláků a vylíčení jejich dobrodružství. - CITACE: - „Narodil se do špatného století. Hledal více dobrodružství a volnosti, než současná společnost lidem poskytuje.“ - „Nouzí netrpím. To, jak žiju, jsem si vybral sám.“ - „Neodrazovalo ho fyzické nepohodlí, dokonce ho vítal.“ Potěšení ze strádání… - „Hory jsou jen velice špatným útočištěm pro sny.“ - „Když mu došlo, jak se věci mají, bylo už příliš pozdě, aby s tím něco dělal.“ - „Nesdílené štěstí štěstím není.“... celý text

Pronásledovatel 1966, Julio Cortázar

Salve Casanova. Giacomo Girolamo 2020, Karel Holub

Matčina hra 2019, Sandie Jones

Psychotriller pro ženy, který se dobře čte. To především. S originalitou je to už trochu horší a po logické stránce taky trochu pokulhává. Emily se seznámí s Adamem, dokonce chystají svatbu. Tchýně ovšem vztahu nepřeje. Chce dvojici rozdělit. Proč? Je snad zvyklá na pozornost, chce strhávat zájem pouze na sebe a za každou cenu? Nechce se o syna dělit, protože jí obírá o lásku? Má ráda drama a vše pod kontrolou, tedy i své potomky? Následuje známější scénář. Matka se nechová dobře, syn jí však odmítá vidět ve správném, nelichotivém světle a matku brání. Emily postupně trápí dva lidé a v problematické rodině nemá zastání. Nic ale není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, ani Adam, ani samotná Emily nejsou úplně OK. Musím říct, že žádná z postav není úplně v pohodě ani sympatická. Myslím, že je skvěle vykreslený charakter tchýně, nedostatečně snoubenců. Několikrát jsem si říkala: řešili by lidé svůj problém takhle? Následuje twist na závěr, kdy jsou násilně poupraveny charaktery, aby to dobře pasovalo do pointy. Konec je pak nečekaný, o to více však neuvěřitelný. Na závěr musím podotknout, že jsem čekala, že příběh bude drsnější, v tom mi spíš mile překvapil. Na obálce, která umí vzbudit zvědavost, je totiž zobrazená trochu zavádějící krev na svatebních šatech. Krvavé to ovšem není ani zdaleka a postavám se nic moc strašného neděje. Nedávno jsem četla jinou knihu o domácím násilí, „Za zavřenými dveřmi“, a to byl mnohem těžší teror. Tohle je ještě vlažný čajíček. Ale jinak se to četlo snadno, to připouštím a nechtělo se mi jí odložit, aniž bych jí skoro v jednom tahu (pravda, s občasným přeskakováním) nedočetla až do konce.... celý text

Hvězdy nám nepřály 2013, John Green

16-letá Hazel Grace má rakovinu a ví, že nebude žít dlouho. Tvrdí, že není depresivní a má se fajn. Baví jí sledování reality show v TV a nebaví chodit na psychoterapeutické, rádoby podpůrné skupiny pro obdobně nemocné, které jí přijdou zbytečné a nic zajímavého jí nepřináší. Nicméně se nechá přemluvit matkou, ať tam znovu zajde a dá tomu další šance, že má přeci právo žít vlastní život a nejen ten televizní. Hazel poslechne a dobře udělá, protože tady (konečně) poznává přítele, s kterým si porozumí a pak s ním může trávit volný čas (třeba právě zrovna společným sledováním filmů, což je samozřejmě přinejmenším lepší než trávit čas jen s rodičem). Jak se říká, ve dvou se to lépe táhne, a když máte parťáka do nepohody, hned to slunce nějak víc svítí a život se zdá lepší a světlejší. Love story o těžce nemocných (určený hl. pro ženy a pro mládež) je navzdory těžkému tématu lehce napsaný a snadno se čte. Možná někoho z handykepovaných potěší a rád si při tom romanticky zasní. Anebo možná bude podobný román zajímavostí pro lidi zdravé, kteří ze zvědavosti zatouží zjistit, jak se asi tak žije těm, kterým „hvězdy nepřejí“ a rádi se nechávají dojímat. Anebo třeba taky ne. Možná někdo naopak usoudí, že mu tato četba nic extra zajímavého nepřináší, psychologie pluje při povrchu a příběh není žádná velká sláva. Nebo že mu to v hledání smyslu života, hledání přátel nebo při hledání sebeúcty vůbec nepomůže. Možné je prostě úplně všechno.... celý text

Sunstone 1 2019, Stjepan Šejić

Hodně jsem se na tenhle komiks těšila, protože Stjepan Šejić mě okouzlil perfektní Harleen, kde nic nepřebývá ani neschází a ani při svém abych tak nadneseně řekla "kritickém myšlení" jsem neshledala nic, co bych mu mohla vytknout. Sunstone mě bohužel zklamal, jak mi řekl jeden můj internetovej známej : je to trochu moc pro holky, až moc nudné povídání (skoro bych řekla že o ničem) a všechno je to jen takové zlehka, tím nemyslím tvrdostí, ale myšlenkově a příběhově jen zjednodušeným náznakem. O BDSM se v současnosti hodně mluví, je to evidentně nová sex.móda, ale ti, co tím žijí ze svého naturelu a podstaty, tedy bez ohledu na současné trendy nebo jen ochoty si z nudy s něčím nezávazně zaexperimentovat, asi budou zklamáni. Tento komiks je jen takové letem světem pro nezasvěcené čtenáře, rajcovní to taky úplně není, přišlo mi to chladné a rozhodně to nebude tím, že ty holky jsou vlastně skoro pořád oblečené a moc se tam toho odvážného neukazuje. Úplně tomuhle světu nerozumím, ale myslím, že kouzlo těchto specifických praktik se do stránek nepodařilo přenést. Brutalita mi tam neschází, emoce a přirozená přesvědčivost ano. Co se mi podařilo zjistit, paradoxně dominantní přístup k submisivní partnerce není především o hrubosti a trestech, ale naopak o empatii a úctě k lidské bytosti, kdy se jeden druhému snaží vyhovět v jeho nestandartních přáních. Jenom mi při čtení bylo všechno tak skoro šumák a zkrátka mi to nebavilo. Naopak oceňuji, že postavy jsou vcelku milé a jsou to (až na svojí sexualitu) obyčejní lidé. Souhlasím s Rawenem616 v tom, že tento komiks BDSM trochu demýtizuje. Neřekla bych ovšem, že je to psané stejným tvůrcem jako Harleen, která mě svou hloubkou a upřímností úplně dostala.... celý text

Oliver Twist 1966, Charles Dickens

Mramorový ráj 2020, Sergej Kuzněcov

„… Těžko se tohle dvacetileté přežívání v podzemí dalo označit jako život, spíše šlo o existenci. Snášeli to jen kvůli lásce, netečnosti a naději, že jednoho dne se zase vrátí na povrch. Obyvatelé se léta modlili o to, aby ten den nastal co nejdřív. A modlí se dodnes.“ Akční postkatastrofická sci-fi, kde se to hemží zmutovanými nestvůrami a statečnými muži na cestě, kteří se s ničím moc nepářou. Ve zničeném světě přežívají zbytky lidí, různá dosud ještě vcelku nezdegenerovaná lidská společenství žijící v podzemí nebo třeba i na bývalých stožárech vysokého napětí. Kromě nich se v jiném světě rodí nové živé bytosti, rozliční zvířecí a ostatní agresivní mutanti (například kanibalové), kteří se živí všelijak, nejraději masem jiných. Hlavními postavami je malá rodina Sergeje, sociálního pracovníka, jehož jediný syn Denis má lečitelské a jiné nadpřirozené schopnosti. Rodina sní o tom, že se jednou dostane z chřadnoucí kolonie v dosluhující budově. Potřebují se dostat ze zničeného městečka do moskevského metra, kde žije lékař, který by mohl rodičům podat lék proti rakovině. Po zničujícím útoku masožravých čmeláků se společně se záhadným silákem Maxem vydávají na nebezpečnou výpravu po zpustošené zemi, kde se to hemží všelijakou havětí. O dobrodružství není nouze. Představuje se nám pestré panoptikum různých lidských tlup (třeba komunita Amazonek, co se touží rozmnožovat :-)). O mutanty všeho druhu taky není nouze. Jsou vězněni a zajímáni, bojují, nabírají a ztrácejí spojence. Jdou dál a dál… A metro je dlouho v nedohlednu… Dojdou do cíle a jak se jim tam povede? Ve sci-fi nemám moc načteno, takže můžu těžko nějak moc srovnávat a hodnotit originalitu, ale asi úplně superoriginální námět toto nebude. Zpracování je fajn, čte se to dobře, řekla bych, že je to kvalitativně lepší béčko, které mi vcelku zaujalo. Taková sci-fi jednohubka na dva sváteční dny (čteno 5. a 6.7.). Souhlasím s tím, že to sice mohlo být rozvedeno ještě lépe, mohlo to ovšem dopadnout i hůř. „Stvořitel neumožnil lidem cestovat do minulosti, aby tam mohli napravit své chyby. Jak obrovskému utrpení by se dalo zabránit, kdyby jen dovolil zrevidovat alespoň ty největší přehmaty! I kdyby měl člověk za celý život pouze jednu jedinou šanci znovu udělat něco jinak, opravil by alespoň to, co je v jeho očích nejdůležitější… ... Kdybychom tak mohli nahlédnout do budoucnosti! (Vědět, k čemu náš postoj povede, přidat tuto schopnost ještě dodatečně k vlastnostem jako schopnosti analyzovat a na základě správného rozboru přijímat rozhodnutí)…“ Jo, taky si říkám. Nebyl by i ten náš současný svět mnohem lepší?... celý text

Zahrada pro dobrou pohodu 2020, Alistair Griffiths

Praktická příručka o tom, jak si zařídit zahradu, aby byla potěchou pro oko, pro duši a přinášela i užitek. Kromě toho, že jsem se toho zase spoustu dozvěděla, byla potěchou pro oko i pro duši samotná tato knížka plná nádherných obrázků, které mě odvedou do jiného, krásnějšího světa. Už se těším na chatu, jak některé nápady z knížky uvedu do praxe. Kromě knih a výletů neznám lepší relaxaci než vylepšovat okolí svého letního obydlí a pak jen nechat odplout všechny myšlenky a klidně odpočívat v prostředí, které se mi díky podobným publikacím podařilo vytvořit vlastníma rukama. I díky praktickým radám, které všude nenajdete (jak vytvořit přírodní větrolamy, protihlukové stěny apod.) doporučuju ostatním méně zkušeným zahrádkářům, alespoň pro informaci. Případné následné zaúkolování někoho profesionálnějšího (nebo mužského) u složitějších prací samozřejmě taky není na škodu. Je to nádherné.... celý text

Ve stínu erbu 2021, Hana Marie Körnerová (p)

Aristokratičtí, pyšní novomanželé nezačali svůj svazek zrovna nejlépe. Před svatbou se setkali jen jedinkrát, a to v dětství, a toto setkání zaselo svár do jejich čistě politického a obchodního manželství, sjednaného jejich otci. Od začátku je vnucený, povinný vztah vypjatý, je to takové kdo s koho, kdy přiznání citu by bylo porážkou. Hned po svatbě navíc manžel Raymond odjíždí do války a Frederiku ani neuvede do jejího nového domova, na zanedbaný lovecký zámeček, čímž jí otevřeně uvádí do postavení odložené ženy, na jejímž osudu mu nezáleží. Jejich jednání je sice občas poněkud nepochopitelné (osamocený, znuděný a poraněný manžel se jako trucovité děcko vprostřed knihy schovává před pečující manželkou, která ho začíná přitahovat, v druhém křídle zámku, proč proboha?), dobře, něco se dá vysvětlit tím, že třeba nevěděli jak začít se sbližováním, někdy je to ale už opravdu přehnané a chycené za vlasy. Každopádně vztah vypadá dlouho nejistě, nedostupně a o to vyzní historická romance dramatičtěji. Raymond pobývá ve společné domácnosti minimálně a není to žádný vysněný princ plný pochopení, Frederika si svůj osud svým jednáním taky úplně neulehčuje. I proto se možná čte tahle romance tak dobře. Je napínavá, čtivá, dlouho jako by byla situace nejasná a autorka si hraje na to, že dlouho „nevíte“ jak to asi tak všechno skončí. Nedovysvětlenost něčích pohnutek a prapodivných myšlenkových pochodů nebo naivita postojů hrdinů je v tomhle žánru odpustitelná. Romance se odehrává ve Francii za vlády Ludvíka XV. a patří mezi to lepší, co bylo pro letní pohodové počtení napsáno. Název knihy „Ve stínu erbu“ znamená, že se F. nelíbil život pod zaprášeným erbem, který visel v hlavní síni nad její hlavou, hlava rodu-tchán proti ní dělal intriky a chtěl F. odstranit a ona se symbolického štítu rodu Valandrey dlouho oprávněně obávala. Je to takové snadné, pěkné odpočinkové počtení, kde rozebírání proč se stalo tohle a právě takhle a jestli všechno dává dokonalej smysl je spíš na škodu. O příběhu je nejlepší moc nepřemýšlet, relaxovat při něm a pak můžete dát s klidem poměrně vysoké hodnocení. Času stráveného s touhle pohádkou nelituju, i když tam mohlo být víc emocí, které čtenářku hlouběji a osobněji zasáhnou.... celý text

Nedokončená vražda 2021, Ann Granger

Jak hodně mě potěšil první díl ze série „Lizzie Martinová“ – „Nezvyklý zájem o mrtvoly“, tak mě od stejné autorky zklamala „Nedokončená vražda“z téhle série („Jess Campbellová a Ian Carter“). Bohužel se musím přidat ke čtenářům, kterým tato detektivka z přítomnosti přišla neduchaplná, nenapínavá až nicneříkající, podle mého vkusu se tam toho dělo opravdu málo. Navíc to nebyla ani milá záležitost jako zmiňovaná viktoriánská Lizzie ani neměla tu správnou anglickou atmosféru a autorka si nevyhrála se specifiky a kouzlem země, kde se děj odehrává. Vadilo mi i časté opakování (jedna z postav vzala mrtvé ženě z ruky náramek a v každé kapitole nebo dokonce stránce se tato událost dokolečka připomíná, včetně toho, že místo vraždy (nebo výstižněji řečeno nález mrtvého těla) se uskutečnilo na nevzhledném místě plném odpadků apod). Autorku knihy naopak chválím za absenci brutálních akčních scén, v kterých se zrovna nevyžívám. Jinak jako by to napsal někdo jiný. Nedočetla bych, kdybych předtím s autorkou neměla tak dobrou předchozí zkušenost. Od spisovatelky doporučuji raději sympatičtější Lizzie, která má vše, co si u dobré odpočinkové knížky s detektivní zápletkou představuji, včetně romantické linky. Jdu si spravit chuť „Nebezpečnou zvědavostí“ (věřím tomu, že to zase bude to pravé ořechové) a je mi moc líto, že jsem tentokrát Ann Granger nemohla pochválit.... celý text

Ptáci z naší zahrady 2016, kolektiv autorů

Ptáci z naší zahrady, podtitul: Pozorování a určování nejčastějších ptačích obyvatel zahrad a parků. To zas bylo něco! Tato hezká knížka s nádhernými fotografiemi se mi připletla pod ruku v městské knihovně a já si vzpomněla na nedávnou procházku, kdy mě – právě sedící na lavičce v parku u jezírka- sledovalo ze země i z vody hejno různorodých ptáků. Jednak jsem chtěla vědět, jak se někteří z nich jmenují a také si vzpomněla, že jsem chtěla zjistit, čím se mají krmit, protože vypadaly docela mlsně a loudit upřenými pohledy uměly přímo na jedničku. (Pečivo se jim prý dávat nemá, alespoň podle několika informačních cedulí v parku, článků v časopisech a jiných knihách). Co se potravy týká, na to je v této brožurce určená str.30-31 (jaké krmení je pro ptáky vhodné a co má kdo rád = obecný základ). Pokud nekoupím krmivo přímo v obchodě, lze jim připravit suchou směs z různých druhů semen, obilných vloček a oříšků, travní semeno, rozinky, v zimním období hl. olejnatá semena jako slunečnice, mák, v malém množství lněné semínko, syrové nesolené vepřové sádlo. Jablka také rádi. Tak uvidím, jak uspěju, třeba vodní ptáci to mají možná jinak. Dívám se dál. Tento průvodce přírodou je pěkně udělaný. Ptáci jsou zde rozděleni do 4 skupin podle svojí velikosti. Skvělé fotky ptáků na křídovém papíře, kde kromě českého i odborného názvu (druhu) a charakteristiky nechybí zajímavosti, typické projevy, výskyt, poznávací znaky, hlas jakým se daný pták ozývá, jeho potrava!, hnízdění. Zvířata miluju a nenáročné ptáky, kteří se spokojí i se stromem v rušné ulici mám obzvláště ráda. Je to dotek a zvuk přírody, který mi ve městě jinak tolik schází. Krásná, někdy až exoticky vypadající zvířata a atlas se 40 str. úvodem s texty na různé témata mě potěšily.... celý text

Ustrašená veverka Barborka 2019, Andrea Reitmeyer

Veverky máme moc rádi, takže jsem knížku o jedné z nich musela půjčit rodině. Potěšilo mi, že první a poslední dvojstránka se věnuje popisu života veverek (kde se vyskytují, stavba těla, jak a v čem žijí, čím se živí, nápad pro tatínky – nechcete jim postavit u vás na zahradě domeček?). My chceme, naše rodina veverky sleduje opravdu ráda. Takže nezbývá, než aby si tatínek půjčil docela jinou knížku a dal se do truhlářské práce. :-) Ilustrace jsou nanejvýš roztomilé, veverka se sedmikráskou za uchem je půvabná. K příběhu – dodává odvahu nesmělejším dětem. Zároveň připomíná, že není všechno pravda, co se říká. Barborčiny sourozenci rádi své výkony přibarvují, chlubí se tím, co dokážou, zveličují, dělají si legraci a vymýšlí si. Barča dá na vychloubání ostatních a pak se obává, zda se jí taky tak skvěle povede, zvláště když je kolem tolik nebezpečí. Nevěří si, bojí se opustit bezpečí rodného hnízda, dokud jí nedodá odvahy a sebevědomí kromě vlastní maminky i motýl, menší než je ona sama. Bára si věří bezdůvodně. Jiní jí proto pošťuchují nebo se na ní vytáhnou zveličením svých skutků. Rarášek ve mně říká, že bych si ráda přečetla i knížku, třeba pro starší a pokročilé, v které je veverka opravdu nešika a nevěří si zcela odůvodněně. :-) Jak by se měla s tímto vyrovnat? Ale tahle pohádka je jednoduchá, milá a pozitivní. Příběh slabší, nicméně i přesto knížka potěšila. Je to především hezké pokoukání pro nejmladší čtenáře.... celý text