Sidonka3
přečtené 740
Holčička, která měla ráda Toma Gordona
2021,
Stephen King
Devítiletá Trisha je moc sympatická postava. Lze jí jen obdivovat, jak bojuje ze všech sil o přežití v lese a pokouší se do poslední minuty nevzdat. Už jen to, že pochází z rozhárané rodiny a musí být svědkem věčných hádek mezi pubertálním bratrem a matkou, která to se svými dětmi úplně neumí, je trochu traumatizující a musí vynaložit určitou energii, aby se jí dusná atmosféra v rodině tolik nedotýkala. Dokonce se pokouší rodinu stmelit, ale jen tápe, bloudí ve svých emocích (jeden z důvodů, proč náhle zazmatkovala a ztratila se nejenom v přírodě, ale i v situaci). Fantazie, vzpomínky na hezčí chvilky a láska k baseballovému hráči, který je jejím vzorem, jí pak pomáhají odvést pozornost od strachu a nepohodlí, mít naději, sílu i udržet si rozum, když se ztratí v lese plném nebezpečných pastí a močálů. Hlad, žízeň, zranění a vyčerpání během nepovedeného výletu způsobují, že se u Trishy dostaví halucinace, má paranoiu, že je sledována. Často už neví, co je pravda a co blud. Snaží se stavu nepodléhat, statečně odvádět pozornost od bolesti a dodává si odvahy a sílu, ale postupně jí síla dochází, pozvolna podléhá vyčerpání... Přiznám se, že jsem přeskakovala, místy mě to nudilo. Příliš popisnosti, kdy se půl hodiny jenom potácí lesem... Zároveň věřím, že má knížka mimořádkové sdělení, metafory a poselství a kvůli přeskakování určitých pasáží jsem mohla o něco přijít, něco špatně přečíst nebo hůř pochopit. „Rozčilovat se znamenalo mrhat energií, životem. „ „I táta má Gordona rád, protože (hráč) nikdy neztrácí nervy.“ „Ukázala prstem vzhůru. Pokud existovala nějaká cesta, byla zde… Zápas (o život i o duši) byl u konce.“ „Jsou dny, kdy sníte medvěda a jsou dny, kdy medvěd sní vás.“... celý text
Hádej, jak moc tě mám rád! Budeš můj kamarád?
2021,
Sam McBratney
Je samozřejmé, že knížky pro ty nejmenší mnoho textu nemají. Děti dlouho pozornost neudrží a raději se dívají. A že je tady na co se dívat! Ilustrátorka Anita Jeram se vytáhla, její obrázky jsou přímo skvostné. Rozhodně nehrají všemi barvami, takže jsem měla trochu obavu, aby mé malé nesplývaly, ale kdež! Koukaly jsme spolu, ještě jsme si o nich vyprávěly a nemohly jsme si to vynachválit. Text je průměrný, spíše slabší, a že je lepší si hrát s někým skutečným, než jen se svým odrazem ve vodě nebo se honit se svým stínem, ví i ti nejmladší. Příběh je ukončený hravou pointou. V textu chválím hlavně velká písmena, která se můžou hodit staršímu sourozenci, který se učí číst nebo i předškolákům, kteří už poznají některá písmena. Jsou zde krátké věty, většinou i kratší slova a celá knížka má asi deset stránek. Hlavně díky obrázkům to je roztomilá knížka, kterou pravděpodobně budou chtít mít děti ve svém v pokojíčku. :-)... celý text
Jako v nebi, jenže jinak
2019,
Aleš Palán
Další osobnosti českých samotářů, kteří se do prvního dílu nevešli. Neméně zajímavé osudy a nevšední názory, tentokrát bych řekla, že ještě s nádhernějšími fotografiemi, které mi nutí vzít v brzké době batoh a vydat se VEN do přírody. Nebo prostě jen tady ve městě, kde pobývám, žít svobodněji, sebevědoměji a nebát se za svojí osobitost nebo názory, které když nikomu neubližují, nemusí patřit k většině. Pro každého je tu na světě místo, jen si to své, kde je mu nejlíp, musí každý najít sám. Ať je to místo kdekoli (v rámci možností, někdy to není volba úplně dobrovolná, jen nejmenší "zlo", jen ta nejlepší z možných variant)… Dnes otevřeli maloobchody, jdu do knihkupectví a knihy si zakoupím, tyto knihy mi prostě odrovnaly svojí originalitou, melancholickým vtipem, skromností i pohledem do jiných světů! A ještě pozvánka ke třetímu dílu, který v doslovu shrnuje zkušenosti autora se samotáři: … „SAMOTÁŘI JSOU UČITELÉ, učí: „Žij po svém. Je to tvůj život, nedávej ho nikomu jinému.“ „ Když je potřeba, uteč.“ „Pokud prohraješ, přijmi to.“ „Měj své oblíbené místo. Nemusíš tam chodit často, ale měj ho.“ „Riskuj a buď zodpovědný. To nejsou protiklady.“ „Připravuj se na zimu, ale neboj se jí. Strach člověka stejně nezahřeje.“ „Vděk je lék.“ „Nebe bude možná vypadat tak, jak si ho představuješ. Představuj si ho.“ Děkuju Vám, samotáři. Děkuju Vám, tvůrcům knihy za fantastický nápad na tuto knižní trilogii.... celý text
Pohádky tisíce a jedné noci
2016,
neznámý - neuveden
Samotné pohádky mi jsou některé bližší, jiné méně, mají v sobě ponaučení i kouzlo orientu. Můžu se díky nim dozvědět i o životu, společnosti a náboženství arabského světa 7. až 16.st. Četla jsem v různých zpracování a vydání. Zjednodušené a obrázkové pro menší děti až po dospělejší čtenáře, od známějších až po méně známé příhody, už méně znám ty cestopisné, milostné, bajky nebo anekdoty. Budu si muset zase připomenout, už jsem do nich delší čas nenahlížela. Nejvíc je na tom ovšem zajímavá samotná Šahrazáda, její důvtip jak zaujmout a přežít. (Taralcielle to řekla za mě a krásně výstižně.) To nevyslovené napětí mezí ní a nevyzpytatelným, krutým králem Šahrijárem! Jeden člověk bojuje o přežití beze zbraně, jen pomocí slov a charismatu. Druhý, zatrpklejší a zbabělejší se chce mstít ženám a bavit se bez závazků, všemu vládnout, mít vše pevně v rukou, i své vlastní srdce. Jak řekl jeden spisovatel: "Miluju příběhy, já bych Šahrazádu taky nikdy nezabil." Jak velkou moc má vypravování a správně zvolené a dávkované historky! Za sebe dodávám, že lituju, že o těch dvou (Š+Š) nevznikl širší příběh rodícího se vztahu a zároveň jejich běžného denního života, který mě fascinuje. Kdysi se mi dostala do rukou asi čtyřdílná kniha, ale ten skvělej rámec, do kterého jsou pohádky zasazené, tam je zmiňovaný pokaždé jen okrajově pomocí pár vět. Přitom se domnívám, že to je jeden z důvodů, proč zrovna tato sbírka dosáhla takového celosvětového ohlasu a utkvěla čtenářům v paměti. Boj o život jen pomocí fantazie, nedopovězených příběhů a odkládaných point, na něž se vladař celý den těší a musí o nich a tím i o jejich vypravěčce chtě nechtě přemýšlet... Geniální. S chlapem se to prostě musí umět a vědět, co na něj platí. :-)... celý text
Pojídačka hříchů
2021,
Megan Campisi
O povolání pojídačka hříchů jsem slyšela prvně díky téhle knize. U rakve mrtvého snědly odsouzené nešťastnice kousek pokrmu, aby tímto lidovým a zároveň „křesťanským“ rituálem zbavily nebožtíka hříchů. Hříšník se očistil, pojídačka byla místo vděku za očistu duše společností opovrhována. Ve společnosti platilo pravidlo nedívat se na ní, ani se jí nedotknout, jako by „ta pošpiněná“ neexistovala. Vtipný nebo spíše směšný je dvoustránkový jídelníček na začátku knihy: za čarodějnictví musí sníst granátové jablko, za hádavost zapečené drůbky, za spiknutí smetanový pudink s brandy. Tahle pohřební gastronomie mi vcelku pobavila, i když být na místě pojídačky, asi bych se moc nenasmála, ale patrně bych se alespoň pestře najedla, zvlášť u velkého hříšníka. Jenže ona ta chuť k jídlu jednoho stejně přejde, když jídlo symbolizuje hříchy jiného, které přechází na nevinnou, stanou se jejími a ta je tak odsouzena k životu na okraji, i kdyby byla čistá jako sníh. Ke způsobu zpracování: Knížka se čte dobře, je lehce a srozumitelně podaná bez zbytečných popisů a má únosné množství stránek. Je napsána jednoduše, ne hloupě, takže i když spisovatelka musela kvůli nedostatku faktů fabulovat a nevím, do jaké míry se postavy chovají autenticky vzhledem k době, je to tak OK. Příběh je dokonce doplněný o detektivní pátrání (paráda), neschází mu napětí, spád, něco zní skoro až pohádkově, o to je ovšem životní osud May snesitelnější. Drsný středověký svět mi v tomto případě nevadil, protože je to podáno s odstupem a tak to prostě chodilo. Jedno zůstalo dodneška platné: často nesešlo a nesejde na tom, jaký kdo je ve svém nitru, ale jaké má ve společnosti postavení a jestli má někoho, kdo se v případě potíží za něho postaví. Navzdory tématu spíš takové temné, pro náročnějšího možná povrchnější, oddechovější čtení než vymazlená artovka. Možná se dalo z tématu vytěžit víc, na druhou stranu podobné zpracování možná osloví víc lidí. A ještě můj osobní názor. Plno na hubu- ne už na skutky- věřících lidí hřeší a doufá, že na smrtelné posteli poprosí o odpuštění nebo si najme bezprizorní pojídačku (no, teď už to vlastně nelze) a vše zlé, co učinili, bude smazáno. Doufám, že Bůh se přechytračit nedá a každý sní to, co sám zasel. Jestli smrtí život nekončí, tak věřím, že alespoň posmrtně existuje spravedlnost a s přihlédnutím ke všem polepšujícím okolnostem proběhne nepodplatitelný poslední soud, který hříšníku buď odpustí nebo ne tak zcela. Z anotace malá ochutnávka pro přátele, co jí dosud nečetly, ale dostaly se zatím jen k mému komentu: Pojídačka hříchů nabízí poutavý příběh o zradě a lsti, o smrtelném tajemství a mlčení, o ženách mocných i společensky vyloučených, o moci, ale také o zvláštní svobodě, které se těší vyděděnec bez jakékoli naděje na spásu.... celý text
Vlčí jáma
1968,
Jarmila Glazarová
Domácí lékař: „V životě jsem se necítil tak beznadějně a ponuře jako je mi v tomhle smutném domě. Když jsem vešel, bylo mi, jako bych spadl do temné vlčí jámy. Jak v tom můžete žít? Proč neutečete?“ Jana: „Nemám kam. Mám jenom jí a otčíma.“ Psychologický román, díky kterému si ti šťastnější z nás uvědomí, že s některými lidmi se nedá žít, ať se člověk snaží sebevíc. Vypráví o teroru domácího násilí a ubíjející pasti, v níž se účastníci domácnosti ocitají. Román má autobiografické prvky. Od Glazarové jsem četla ještě perfektní Advent, kde se nepovedenému manželství věnuje také a je znát, že autorka čerpá z reálných zážitků buď vlastních nebo sdílených. Peklo, které se v některých domácnostech odehrává, je dodnes aktuální a často jiná cesta než fyzický únik není. Dále vyzrazuji část zápletky, takže kdo příběh nezná, nedoporučuju číst můj komentář dál. 18-letou jemnou, citlivou a nekonfliktní Janu adoptují bezdětní manželé a ona s nimi a se služebnictvem začíná žít. Je zde dobře vystižená dusná atmosféra v domácnosti, vytvářená bohatou „tetou“ Klárou, která má snad nejhorší charakterové vlastnosti, které lze mít, ale díky svému finančnímu zázemí si takové jednání může dovolit a drží díky nim lidi ve své blízkosti a pasti. Další zlo zosobňuje služka, necitelná a mrzutá stará panna Petronila. Klára sice i přes svojí nemilosrdnost dokáže k někomu blízkému cítit emoce, ale projevuje je nevhodným způsobem v případě manžela Roberta, na kterého je chorobně upnutá a chová se k němu na veřejnosti tak trapně a hloupě, až se za svojí ženu mladší muž stydí. V případě Jany svou závislost a vztah k dívce Klára navenek neprojevuje vůbec. Jen pěstounku, která dává najevo oddanou vděčnost, využívá. Z Jany si udělá služku, společnici, která musí zvládat její nálady a ještě dceru mučí svými vrtochy a nároky na permanentní opečovávání, až dívku dovádí k psychickému i tělesnému vyčerpání. Robert z tyranské, nevlídné domácnosti utíká do jiného města za prací, s Janou při svých řídkých návštěvách prožívá nenaplněnou, platonickou lásku. Janu z drsného prostředí vysvobozuje až smrt rodičů, je konečně volná a vyčerpaného, psychicky trýzněného děvčete se ujímá lékař, který jí nabízí klidné manželství. Závěrem: Glazarová je skvělá vypravěčka, i když číst její knihy v originálu ve slezském nářečí není zrovna nejsnadnější. Poslouchala jsem raději zkrácenou verzi - audioknihu skvěle namluvenou Taťánou Medveckou a jinými úžasnými herci. Na knihu, rozdělenou do 4 částí, se ještě chystám.... celý text
Jako hvězdy v temné noci
2020,
Jojo Moyes
Nádherná romantika, odehrávající se v horském prostředí Kentucky, kombinová s pro nás čtenářky tak oblíbeným, záviděníhodným knihovnickým povoláním. Musím souhlasit se záložkou knihy, že Jojo Moyes píše: „ romantické příběhy, které se však vyhýbají žánrovým klišé a za nimi se skrývá vážnější podtext.“ Tak je tomu i u této velmi poutavé knížky. Kromě peripetií s láskou některých knihovnic se tu řeší třeba i význam knih pro společnost, které se nedá zredukovat jenom na zábavu, rozptýlení a rozšíření obzorů a možností díky vzdělání. Že knížky mají velkou moc v hodně ohledech a sdružují lidi asi nemusím nám čtenářům zrovna zdůrazňovat. Nicméně vždycky mi potěší, když vidím, že jedu s ostatními milovníky literatury na stejné vlně lásky a okouzlení k psanému slovu. Stejně tak tu vidíme i sílu přátelství a potřeby pracovat, být užitečnými pro společnost, nejenom se někam povrchně začlenit. Seznamujeme se tady s osudy nejdříve čtyř, pak pěti a nakonec dokonce šesti vynalézavějších knihovnic, které budovaly zdejší knihovnu. Musely být přitom nejenom kreativní, ale i odhodlané a odvážné. Každá je něčím handicapovaná a zároveň obdivuhodná, ono to asi u tohoto kdysi kuriózního zaměstnání v tehdejší době ani nemohlo být jinak. Největší prostor je daný silné vedoucí pobočky Margery, která má za sebou tragické zážitky z dětství a nedoceněné přistěhovalkyni z Anglie Alici, kterou neumí přijmout ani vlastní, zjevně homosexuální manžel, který k ženě cítí společně s tchánem až averzi. (Ženy, barevní, dokonce ani Evropané nebyli v USA rovnoprávní a mnohdy se s nimi jednalo špatně). Právě Alice s problematickým domovem však dává příběhu asi největší šťávu a vnáší do příběhu drama i jistou, spíš decentní psychologii. Nějaké větší psychologické rozbory ale tady nemůžeme chtít, příběh je oddechovej, takže to občas skřípe, třeba Alice se zvláště v ohledu ke svému muži chová až neuvěřitelně naivně a nelogicky (tato vzdělaná dáma ani netuší, co to je intimní kontakt a jestli bylo manželství vůbec naplněno), ale to nevadí. Neschází tomu všemu napětí, gradující děj, pocit, že je čtenářka skoro součástí příběhu, jak se dá do něho většinou vžít. A také nejednu zajímavost (kdo z nás věděl o projektu koňských knihoven, kdy knihovnice na koních rozvážely čtivo i do nejodlehlejších částí USA a sehrály tak významnou kulturní roli u chudých, někdy negramotných lidí?). Že se vzdělávání prostých lidí všem nehodilo do krámu, je zřejmé. Konflikty s mocnými obchodníky, politiky i rodové roztržky mezi obyčejnými lidmi nás nakonec zavádí až do soudní síně. Je to četba pro ženy, která patří rozhodně mezi to nejlepší, co jsem v poslední době v tomhle žánru četla. Trochu pohádková, trochu drsná, trochu dobrodružná, trochu realistická, každopádně okouzlující oddechovka. Jsem s ní spokojená, důstojně zastupuje svůj žánr. P.S. Zvláštní, poetický název knihy pochází z jedné básně, kterou dá zamilovaný muž jisté dámě k přečtení. "Osobní štěstí není to hlavní. Důležité je plnit své povinnosti a nalézat spokojenost v tom, že děláme, co je správné."... celý text
Encyklopedie zahradničení
2012,
Christopher Brickell
Jedna z nejlepších, neucelenějších a nejhezčích encyklopedií o zahradě, kterou znám. Je plná praktických základních rad a zodpoví snad vše, co potřebuju zodpovědět, je přehledně uspořádaná, text srozumitelný a dostatečný. Má víc než 3000 fotografií (některé až berou dech), hodně praktických ilustrací a stovky postupů krok za krokem. Obsah se dělí na dvě části: tvorba zahrady a péče o zahradu. Doteď nemám všech více než 700 stran dočteno, zato pokaždé, když jí otevřu a zadívám se do ní, mám z četby i pokoukání radost. Mám vydání z roku 2012 a dosud nezestárla.... celý text
Přírodní zahrady
2011,
Christine Lavelle
Přírodní zahrady mají místo podtitulu na obálce dvě věty: Přilákejte ke svému domu kus divoké přírody i s jejími obyvateli, zajímavými hosty. Tato bohatě ilustrovaná kniha vám poskytne praktické rady, jak vytvořit zahradu na svém pozemku. Kvalitní a líbivé fotografie na křídovém papíře jsou pěkné, ale o to nejde. Kniha je plná praktických rad, jak která rostlina nebo uspořádání pozemku přivábí různorodá a nádherná zvířata, která tam mít chceme a ti budou jako predátoři odhánět z pozemku tvory, které tam mít nechceme. Je tady popsáno jak zřídit přirozené útočiště nebo třeba ptačí budky, které ještě lahodí oku. Přírodní zahrada neznamená, že musím mít nutně místo zahrady louku s lesem na konci a občas nějaké to roští, aby se měli některá zvířata kde schovat. (I když já osobně proti divoké zahradě rozhodně nic nenamítám, když se hezky udělá, může být pohlednější a a atmosferičtější než neosobní uměle vyrobená plocha s tújemi od zahradníka). Můžu si dělat pohledné květinové zóny, v případě potřeby mít i bylinky a zeleninu, která nepokazí estetický dojem. Případně u plotu zahrady založit miniaturní květnatou louku s kopretinami, zvonky, chrastavcem, prvosenkou, ... Je to prosté, stručné a jasné, přestože kniha má velký formát a vypadá poměrně objemně. Kapitolka osazování střešních zahrad a teras nebo přírodní zahrada ve městě na malém pozemku nám třeba poradí, jak osadit plochy mateřídouškou a tak můžeme mít kousek přírody i ve městě. I malé místo může vypadat slušně. Neříkám, že je to nějaké super zpracování a na tohle téma neexistují lepší knížky. Na první informace je to ovšem dostačující. Máme kapitolku o zahradních pozemcích, posouzení půdy, nakreslení plánu, budování zahrady, ale i popis rostlin, je tu i seznam zvířat. Za každý podobný počin jsem ráda a už jen za tu popularizaci a připomenutí, že existují přírodní zahrady a že alespoň nějaký koutek v zahradě můžeme nechat pro živé hosty, má kniha ode mě možná i mírně nadsazených 4,5 hvězd.... celý text
Popínavé rostliny - inspirace pro vaši zahradu
2008,
David Gardner
Už jen prohlížet si tuhle skvostnou zahradnickou příručku je hotová relaxace a antidepresivum v jednom. Snové květinové popínavky pro pergoly, pěstování popínavek na stromech a keřích nebo alespoň v nádobách, popínavky na maskování nedostatků a nevzhledných, potřebných věcí (dokonale skrytá stará kůlna, elegantní převlek na sud s dešťovkou), pestrobarevné zástěny na plotech a altáncích, půdokryvné rostliny atd. Jsou tu informace všeho druhu, které mají v každé správné příručce být, i když textu není mnoho, stačí. Zároveň se pokaždé, když knížku otevřu, na chvilku ocitnu v ráji. A představuji si, že jednou něco podobného vytvoříme také. Na naší chatě to ještě tak dokonale nevypadá, ale pracujeme na tom. A i díky podobným inspirativním knihám a některým časopisům se nám to snad někdy podaří.... celý text