Sidonka3
přečtené 736
Pohádky tisíce a jedné noci
2016,
neznámý - neuveden
Samotné pohádky mi jsou některé bližší, jiné méně, mají v sobě ponaučení i kouzlo orientu. Můžu se díky nim dozvědět i o životu, společnosti a náboženství arabského světa 7. až 16.st. Četla jsem v různých zpracování a vydání. Zjednodušené a obrázkové pro menší děti až po dospělejší čtenáře, od známějších až po méně známé příhody, už méně znám ty cestopisné, milostné, bajky nebo anekdoty. Budu si muset zase připomenout, už jsem do nich delší čas nenahlížela. Nejvíc je na tom ovšem zajímavá samotná Šahrazáda, její důvtip jak zaujmout a přežít. (Taralcielle to řekla za mě a krásně výstižně.) To nevyslovené napětí mezí ní a nevyzpytatelným, krutým králem Šahrijárem! Jeden člověk bojuje o přežití beze zbraně, jen pomocí slov a charismatu. Druhý, zatrpklejší a zbabělejší se chce mstít ženám a bavit se bez závazků, všemu vládnout, mít vše pevně v rukou, i své vlastní srdce. Jak řekl jeden spisovatel: "Miluju příběhy, já bych Šahrazádu taky nikdy nezabil." Jak velkou moc má vypravování a správně zvolené a dávkované historky! Za sebe dodávám, že lituju, že o těch dvou (Š+Š) nevznikl širší příběh rodícího se vztahu a zároveň jejich běžného denního života, který mě fascinuje. Kdysi se mi dostala do rukou asi čtyřdílná kniha, ale ten skvělej rámec, do kterého jsou pohádky zasazené, tam je zmiňovaný pokaždé jen okrajově pomocí pár vět. Přitom se domnívám, že to je jeden z důvodů, proč zrovna tato sbírka dosáhla takového celosvětového ohlasu a utkvěla čtenářům v paměti. Boj o život jen pomocí fantazie, nedopovězených příběhů a odkládaných point, na něž se vladař celý den těší a musí o nich a tím i o jejich vypravěčce chtě nechtě přemýšlet... Geniální. S chlapem se to prostě musí umět a vědět, co na něj platí. :-)... celý text
Pojídačka hříchů
2021,
Megan Campisi
O povolání pojídačka hříchů jsem slyšela prvně díky téhle knize. U rakve mrtvého snědly odsouzené nešťastnice kousek pokrmu, aby tímto lidovým a zároveň „křesťanským“ rituálem zbavily nebožtíka hříchů. Hříšník se očistil, pojídačka byla místo vděku za očistu duše společností opovrhována. Ve společnosti platilo pravidlo nedívat se na ní, ani se jí nedotknout, jako by „ta pošpiněná“ neexistovala. Vtipný nebo spíše směšný je dvoustránkový jídelníček na začátku knihy: za čarodějnictví musí sníst granátové jablko, za hádavost zapečené drůbky, za spiknutí smetanový pudink s brandy. Tahle pohřební gastronomie mi vcelku pobavila, i když být na místě pojídačky, asi bych se moc nenasmála, ale patrně bych se alespoň pestře najedla, zvlášť u velkého hříšníka. Jenže ona ta chuť k jídlu jednoho stejně přejde, když jídlo symbolizuje hříchy jiného, které přechází na nevinnou, stanou se jejími a ta je tak odsouzena k životu na okraji, i kdyby byla čistá jako sníh. Ke způsobu zpracování: Knížka se čte dobře, je lehce a srozumitelně podaná bez zbytečných popisů a má únosné množství stránek. Je napsána jednoduše, ne hloupě, takže i když spisovatelka musela kvůli nedostatku faktů fabulovat a nevím, do jaké míry se postavy chovají autenticky vzhledem k době, je to tak OK. Příběh je dokonce doplněný o detektivní pátrání (paráda), neschází mu napětí, spád, něco zní skoro až pohádkově, o to je ovšem životní osud May snesitelnější. Drsný středověký svět mi v tomto případě nevadil, protože je to podáno s odstupem a tak to prostě chodilo. Jedno zůstalo dodneška platné: často nesešlo a nesejde na tom, jaký kdo je ve svém nitru, ale jaké má ve společnosti postavení a jestli má někoho, kdo se v případě potíží za něho postaví. Navzdory tématu spíš takové temné, pro náročnějšího možná povrchnější, oddechovější čtení než vymazlená artovka. Možná se dalo z tématu vytěžit víc, na druhou stranu podobné zpracování možná osloví víc lidí. A ještě můj osobní názor. Plno na hubu- ne už na skutky- věřících lidí hřeší a doufá, že na smrtelné posteli poprosí o odpuštění nebo si najme bezprizorní pojídačku (no, teď už to vlastně nelze) a vše zlé, co učinili, bude smazáno. Doufám, že Bůh se přechytračit nedá a každý sní to, co sám zasel. Jestli smrtí život nekončí, tak věřím, že alespoň posmrtně existuje spravedlnost a s přihlédnutím ke všem polepšujícím okolnostem proběhne nepodplatitelný poslední soud, který hříšníku buď odpustí nebo ne tak zcela. Z anotace malá ochutnávka pro přátele, co jí dosud nečetly, ale dostaly se zatím jen k mému komentu: Pojídačka hříchů nabízí poutavý příběh o zradě a lsti, o smrtelném tajemství a mlčení, o ženách mocných i společensky vyloučených, o moci, ale také o zvláštní svobodě, které se těší vyděděnec bez jakékoli naděje na spásu.... celý text
Vlčí jáma
1968,
Jarmila Glazarová
Domácí lékař: „V životě jsem se necítil tak beznadějně a ponuře jako je mi v tomhle smutném domě. Když jsem vešel, bylo mi, jako bych spadl do temné vlčí jámy. Jak v tom můžete žít? Proč neutečete?“ Jana: „Nemám kam. Mám jenom jí a otčíma.“ Psychologický román, díky kterému si ti šťastnější z nás uvědomí, že s některými lidmi se nedá žít, ať se člověk snaží sebevíc. Vypráví o teroru domácího násilí a ubíjející pasti, v níž se účastníci domácnosti ocitají. Román má autobiografické prvky. Od Glazarové jsem četla ještě perfektní Advent, kde se nepovedenému manželství věnuje také a je znát, že autorka čerpá z reálných zážitků buď vlastních nebo sdílených. Peklo, které se v některých domácnostech odehrává, je dodnes aktuální a často jiná cesta než fyzický únik není. Dále vyzrazuji část zápletky, takže kdo příběh nezná, nedoporučuju číst můj komentář dál. 18-letou jemnou, citlivou a nekonfliktní Janu adoptují bezdětní manželé a ona s nimi a se služebnictvem začíná žít. Je zde dobře vystižená dusná atmosféra v domácnosti, vytvářená bohatou „tetou“ Klárou, která má snad nejhorší charakterové vlastnosti, které lze mít, ale díky svému finančnímu zázemí si takové jednání může dovolit a drží díky nim lidi ve své blízkosti a pasti. Další zlo zosobňuje služka, necitelná a mrzutá stará panna Petronila. Klára sice i přes svojí nemilosrdnost dokáže k někomu blízkému cítit emoce, ale projevuje je nevhodným způsobem v případě manžela Roberta, na kterého je chorobně upnutá a chová se k němu na veřejnosti tak trapně a hloupě, až se za svojí ženu mladší muž stydí. V případě Jany svou závislost a vztah k dívce Klára navenek neprojevuje vůbec. Jen pěstounku, která dává najevo oddanou vděčnost, využívá. Z Jany si udělá služku, společnici, která musí zvládat její nálady a ještě dceru mučí svými vrtochy a nároky na permanentní opečovávání, až dívku dovádí k psychickému i tělesnému vyčerpání. Robert z tyranské, nevlídné domácnosti utíká do jiného města za prací, s Janou při svých řídkých návštěvách prožívá nenaplněnou, platonickou lásku. Janu z drsného prostředí vysvobozuje až smrt rodičů, je konečně volná a vyčerpaného, psychicky trýzněného děvčete se ujímá lékař, který jí nabízí klidné manželství. Závěrem: Glazarová je skvělá vypravěčka, i když číst její knihy v originálu ve slezském nářečí není zrovna nejsnadnější. Poslouchala jsem raději zkrácenou verzi - audioknihu skvěle namluvenou Taťánou Medveckou a jinými úžasnými herci. Na knihu, rozdělenou do 4 částí, se ještě chystám.... celý text
Jako hvězdy v temné noci
2020,
Jojo Moyes
Nádherná romantika, odehrávající se v horském prostředí Kentucky, kombinová s pro nás čtenářky tak oblíbeným, záviděníhodným knihovnickým povoláním. Musím souhlasit se záložkou knihy, že Jojo Moyes píše: „ romantické příběhy, které se však vyhýbají žánrovým klišé a za nimi se skrývá vážnější podtext.“ Tak je tomu i u této velmi poutavé knížky. Kromě peripetií s láskou některých knihovnic se tu řeší třeba i význam knih pro společnost, které se nedá zredukovat jenom na zábavu, rozptýlení a rozšíření obzorů a možností díky vzdělání. Že knížky mají velkou moc v hodně ohledech a sdružují lidi asi nemusím nám čtenářům zrovna zdůrazňovat. Nicméně vždycky mi potěší, když vidím, že jedu s ostatními milovníky literatury na stejné vlně lásky a okouzlení k psanému slovu. Stejně tak tu vidíme i sílu přátelství a potřeby pracovat, být užitečnými pro společnost, nejenom se někam povrchně začlenit. Seznamujeme se tady s osudy nejdříve čtyř, pak pěti a nakonec dokonce šesti vynalézavějších knihovnic, které budovaly zdejší knihovnu. Musely být přitom nejenom kreativní, ale i odhodlané a odvážné. Každá je něčím handicapovaná a zároveň obdivuhodná, ono to asi u tohoto kdysi kuriózního zaměstnání v tehdejší době ani nemohlo být jinak. Největší prostor je daný silné vedoucí pobočky Margery, která má za sebou tragické zážitky z dětství a nedoceněné přistěhovalkyni z Anglie Alici, kterou neumí přijmout ani vlastní, zjevně homosexuální manžel, který k ženě cítí společně s tchánem až averzi. (Ženy, barevní, dokonce ani Evropané nebyli v USA rovnoprávní a mnohdy se s nimi jednalo špatně). Právě Alice s problematickým domovem však dává příběhu asi největší šťávu a vnáší do příběhu drama i jistou, spíš decentní psychologii. Nějaké větší psychologické rozbory ale tady nemůžeme chtít, příběh je oddechovej, takže to občas skřípe, třeba Alice se zvláště v ohledu ke svému muži chová až neuvěřitelně naivně a nelogicky (tato vzdělaná dáma ani netuší, co to je intimní kontakt a jestli bylo manželství vůbec naplněno), ale to nevadí. Neschází tomu všemu napětí, gradující děj, pocit, že je čtenářka skoro součástí příběhu, jak se dá do něho většinou vžít. A také nejednu zajímavost (kdo z nás věděl o projektu koňských knihoven, kdy knihovnice na koních rozvážely čtivo i do nejodlehlejších částí USA a sehrály tak významnou kulturní roli u chudých, někdy negramotných lidí?). Že se vzdělávání prostých lidí všem nehodilo do krámu, je zřejmé. Konflikty s mocnými obchodníky, politiky i rodové roztržky mezi obyčejnými lidmi nás nakonec zavádí až do soudní síně. Je to četba pro ženy, která patří rozhodně mezi to nejlepší, co jsem v poslední době v tomhle žánru četla. Trochu pohádková, trochu drsná, trochu dobrodružná, trochu realistická, každopádně okouzlující oddechovka. Jsem s ní spokojená, důstojně zastupuje svůj žánr. P.S. Zvláštní, poetický název knihy pochází z jedné básně, kterou dá zamilovaný muž jisté dámě k přečtení. "Osobní štěstí není to hlavní. Důležité je plnit své povinnosti a nalézat spokojenost v tom, že děláme, co je správné."... celý text
Popínavé rostliny - inspirace pro vaši zahradu
2008,
David Gardner
Už jen prohlížet si tuhle skvostnou zahradnickou příručku je hotová relaxace a antidepresivum v jednom. Snové květinové popínavky pro pergoly, pěstování popínavek na stromech a keřích nebo alespoň v nádobách, popínavky na maskování nedostatků a nevzhledných, potřebných věcí (dokonale skrytá stará kůlna, elegantní převlek na sud s dešťovkou), pestrobarevné zástěny na plotech a altáncích, půdokryvné rostliny atd. Jsou tu informace všeho druhu, které mají v každé správné příručce být, i když textu není mnoho, stačí. Zároveň se pokaždé, když knížku otevřu, na chvilku ocitnu v ráji. A představuji si, že jednou něco podobného vytvoříme také. Na naší chatě to ještě tak dokonale nevypadá, ale pracujeme na tom. A i díky podobným inspirativním knihám a některým časopisům se nám to snad někdy podaří.... celý text
Přírodní zahrady
2011,
Christine Lavelle
Přírodní zahrady mají místo podtitulu na obálce dvě věty: Přilákejte ke svému domu kus divoké přírody i s jejími obyvateli, zajímavými hosty. Tato bohatě ilustrovaná kniha vám poskytne praktické rady, jak vytvořit zahradu na svém pozemku. Kvalitní a líbivé fotografie na křídovém papíře jsou pěkné, ale o to nejde. Kniha je plná praktických rad, jak která rostlina nebo uspořádání pozemku přivábí různorodá a nádherná zvířata, která tam mít chceme a ti budou jako predátoři odhánět z pozemku tvory, které tam mít nechceme. Je tady popsáno jak zřídit přirozené útočiště nebo třeba ptačí budky, které ještě lahodí oku. Přírodní zahrada neznamená, že musím mít nutně místo zahrady louku s lesem na konci a občas nějaké to roští, aby se měli některá zvířata kde schovat. (I když já osobně proti divoké zahradě rozhodně nic nenamítám, když se hezky udělá, může být pohlednější a a atmosferičtější než neosobní uměle vyrobená plocha s tújemi od zahradníka). Můžu si dělat pohledné květinové zóny, v případě potřeby mít i bylinky a zeleninu, která nepokazí estetický dojem. Případně u plotu zahrady založit miniaturní květnatou louku s kopretinami, zvonky, chrastavcem, prvosenkou, ... Je to prosté, stručné a jasné, přestože kniha má velký formát a vypadá poměrně objemně. Kapitolka osazování střešních zahrad a teras nebo přírodní zahrada ve městě na malém pozemku nám třeba poradí, jak osadit plochy mateřídouškou a tak můžeme mít kousek přírody i ve městě. I malé místo může vypadat slušně. Neříkám, že je to nějaké super zpracování a na tohle téma neexistují lepší knížky. Na první informace je to ovšem dostačující. Máme kapitolku o zahradních pozemcích, posouzení půdy, nakreslení plánu, budování zahrady, ale i popis rostlin, je tu i seznam zvířat. Za každý podobný počin jsem ráda a už jen za tu popularizaci a připomenutí, že existují přírodní zahrady a že alespoň nějaký koutek v zahradě můžeme nechat pro živé hosty, má kniha ode mě možná i mírně nadsazených 4,5 hvězd.... celý text
Encyklopedie zahradničení
2012,
Christopher Brickell
Jedna z nejlepších, neucelenějších a nejhezčích encyklopedií o zahradě, kterou znám. Je plná praktických základních rad a zodpoví snad vše, co potřebuju zodpovědět, je přehledně uspořádaná, text srozumitelný a dostatečný. Má víc než 3000 fotografií (některé až berou dech), hodně praktických ilustrací a stovky postupů krok za krokem. Obsah se dělí na dvě části: tvorba zahrady a péče o zahradu. Doteď nemám všech více než 700 stran dočteno, zato pokaždé, když jí otevřu a zadívám se do ní, mám z četby i pokoukání radost. Mám vydání z roku 2012 a dosud nezestárla.... celý text
S naším požehnáním
2020,
Jo Spain
„Nikdy nepodceňuj lidskou zvrácenost. Nezáleží na pohlaví, profesi ani na životním poslání…" (Často druhým ubližují ty, do kterých byste to nejméně řekli)… „Ani řeholní oděv vás hříchu nezbaví.“ Slušné a rozhodně zajímavé počtení, které mě zasáhlo. Líbilo se mi neotřelé téma detektivky zkombinované s napínavým vyprávěním. Převážná část se odehrává přímo v klášteře, který dřív sloužil jako Magdalenina prádelna. Na jeho pozemku stával i sirotčinec s porodnicí, kde byly děti rodičkám odebírány (jak je prozrazeno už v první kapitole). Tým kriminalistů tady v čele s inspektorem Reynoldsem vyšetřuje vraždu despotické, tvrdé matky představené, která klášter vedla ještě v dobách, kdy tahle pochybná instituce bývala v provozu a mnoho týraných chovanek, kterým se z prádelen podařilo utéct, by mělo důvod k pomstě. V případu je několik záhad (proč jeptišky uklidily stopy na místě činu?) a podezření tak padá i na samotné jeptišky, kněze a tajemství, které se tu společenství možná snaží ututlat. Dovídám se zase několik informací o fungování prádelen, v kterých pracovaly za otřesných podmínek a bez nároku na mzdu novodobé otrokyně bez jakýchkoli základních práv, zbavené důstojnosti a osobní svobody. Autor studoval prameny o prádelnách a vyvrací klišé o tom, že sem chodily jenom padlé dívky. Přicházely sem i dobrovolně slušné, chudé ženy, které hledaly práci nebo sem přešly třináctileté děti přímo z dětského domova, které se ničím neprovinily, jen neměly zastání. A co bylo s dětmi, které se narodily i po několika letech od příchodu do prádelen ženám odříznutým od světa, ke kterým správně muži neměli mít žádný přístup? Vrahem může být tedy kdokoli, který v tomto zařízení někdy pracoval nebo přebýval. Detektivka má kromě správného napětí, pátrání v současnosti i minulosti a zajímavé dějové linky, i správnou atmosféru, která čtenáře do případu přímo vtáhne. Jen začátek knihy nebyl až tak záživný, ovšem od chvíle, kdy vyšetřovatelé překročí práh kláštera, už všechno klape jako hodinky.... celý text
Dvanáct rozhněvaných mužů
1962,
Reginald Rose
Patří mezi moje neoblíbenější divadelní hry. Skvělé konverzační drama o tom, že i jeden odvážný hlas má váhu, může vyvolat diskuzi a ta může zvrátit běh událostí. „ Proč se zabývat nějakým cizím klukem s pochybnou minulostí? Myslíte si snad, že to neudělal?“ „Nevím. Právě rozhodujeme o jeho životě a už pro to by si zasloužil, abychom mu věnovali trochu času a dali alespoň nějaký prostor.“ Vypovídá hodně o lidech a o tom jak přistupujeme k životu (zaujatě, lhostejně k tomu, co se nás bezprostředně netýká, povrchně, s předsudky, vášnivou nenávistí, jsme zatíženi vlastní minulostí nebo s empatií a zodpovědností ? apod.). Člověk si přitom musí sám hrábnout do svědomí. Jsem tím dvanáctým soudcem nebo patřím mezi těch jedenáct, kteří by souzenému nedali ani šanci? Famózní psychologické vykreslení postav. Příběh o tom, co všechno může člověka přivést k určitému postoji a následně i k rozhodnutí. Rozhodujeme se na základě faktů, zákonů, jsme nestranní a držíme se jasně daných pravidel nebo podléháme antipatiím, svému osobnímu charakteru, nedostatečným informacím, emocím? Jsou zákony vůbec dostatečné? Mnohé se dá zpochybnit, když se nad tím do hloubky zamyslíme. Umělecká lahůdka, kterou můžu v každé podobě, literární, divadelní, rozhlasové, filmové a často si tam všimnu něčeho, co jsem předtím přehlédla. Lidé jsou nedokonalí a správně soudit může jedině Bůh. Vždycky když do tohohle díla nahlédnu, říkám si, že na Ježíšově tvrzení přece jen něco pravdy je: "Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť podle toho, jak soudíte, budete sami souzeni, a jakou mírou měříte, takovou se naměří vám..." Matouš 7,1-5 Když zase někdy budu muset zaujmout v běžném životě postoj "soudce", kéž mám alespoň špetku z toho dvanáctého, který se nestraně ptal a nezbrkle rozhodoval.... celý text
URBEX – Opuštěná místa v Čechách
2014,
Katka Havlíková
Urbex mě uchvátil právě pro to, že i když už chátrající stavbu fotograf nezachrání a nepomůže k její obnově (ale i to se stává), alespoň zdokumentuje, jak stavba kdysi vypadala, pro informaci dalším lidem, například architektům, historikům a jiným zájemcům, třeba i z jiných generací. Zbude z ní alespoň něco, dochování něčeho, co tu kdysi stávalo. Je zajímavé i vidět jak časem objekt chátral, jak vypadal po roce, když částečně spadlo první patro, jak si místo začala postupně brát a zabydlovat příroda a vznikají tak unikátní fotografie, kdy třeba těsně vedle povlečené postele a závěsům ještě pověšeným u okna, kde by se snad ještě dalo bydlet, vyrůstá najednou z podlahy strom a ostružiny. Fotografie jsou to většinou tajemné, strašidelné i nádherné, neobyčejně atmosférické nebo bizarní, a i pro to se urbexu říká „krása zániku“ a fascinuje tolik lidí. Mám ho ráda ne pro to, že je to v současnosti módní zábava nekonvenčních lidí, ale právě pro ten nesmírně zajímavej výlet a uměleckej počin. Tato kniha obsahuje třeba Kostel Nejsvětější trojice (Dům Páně, který Bůh opustil), Vilu Cabrio (Místo, kde bydlí příroda), Pfaffenhof (Okultní vila zahalená mlhou), Milovice (zmizelé město duchů) nebo zchátralé nemocnice. Autorkám knihy nevytýkám, že dokumentují nejprovařenější objekty. Za každou reklamu urbexu, jeho připomínku nebo informaci jiným, že existuje jakýsi průzkum všeho opuštěného, jsem vděčná a vydaných knížek na tohle téma není mnoho. Třeba to někoho povzbudí seznamovat se s nepoznaným, pátrat dál, objevovat nebo dokonce zachraňovat pozapomenuté památky apod. Navíc focená místa fanoušci urbexu většinou úzkostlivě tají, z různých důvodů (například aby se dosud ještě zachované památky s artefakty nevykrádaly – z objektu se zásadně nic nevynáší, jen se to zdokumentuje), a proto se k méně známým objektům nedá snadno dostat nebo se prostě masově nezveřejňují. Podoba, natož pak název a poloha mnohých objektů, pak patří jen úzkému okruhu vyvolených. Na facebooku jsou různé skupiny, většinou uzavřené, ale i tak se dá k mnoha tajuplným fotkám, z kterých se tají dech, dostat. Krátce řečeno: jsem ráda, že kniha o urbexu vyšla, ať už je podle někoho zajímavá nebo podle jiného méně vydařená po textové nebo obrazové stránce, děkuju za ní. „Hledání opuštěných staveb je nekonečným závodem s časem. Nikde není zaručeno, že místo ve chvíli, kdy ho průzkumník dohledá pomocí všech dostupných technologií, ještě stojí. Budovy bez využití mizí z povrchu zemského čím dál rychleji, aby uvolnily místo něčemu, co společnost víc potřebuje. Jménem pokroku tak mizí nejen unikátní místa, ale i kusy historie lidstva.“ S tímto citátem nemůžu úplně souhlasit. Bohužel mizí i architektonické skvosty, zámky a kdysi hodnotné, luxusní hotely v dnes už kdo ví proč nepoužívaném lázeňském místě s dosud funkčními minerálními prameny a jiné stavby, například se neudržují ještě poměrně zachovalé bývalé nemocnice, které by společnost určitě ještě potřebovala. Jen kdyby se třicet vlastníků jednohlasně shodlo na rekonstrukci, prodeji někomu, kdo má na opravu chuť a prostředky na další využití. Také se rozmohl další fenomén, stavba, která je památkově chráněná, po pojištění proti požáru vlastníkům zázračně rychle shoří, jen aby uvolnila místo plechovým skladům, které budou mít krátkodobější využití. Další oblíbený hit: zahraniční zájemci skupují umělecky hodnotné, zdobené objekty, které sloužili aristokratům a následně dalším uživatelům, a to kvůli rozsáhlým pozemkům, lesům a rybníkům, které k nim za babku patří. Slíbí rekonstrukci velkolepé stavby, pak pozemky prodají a unikát nechají zchátrat a zaniknout. Tolik k diskutabilní větě, že toto počínání společnost potřebuje.... celý text