Silber přečtené 232

Popel Babylonu 2017, James S. A. Corey

(10/10, přidávám do Doporučených) Uzavření linky s Inarosem. Opět se tu mihnou kapitoly Chrisjen a Bobbie, ale není jich moc, protože se zapojí spousta dalších postav, i z řad záporáků a dokonce i Marco Inaros. Poměrně zajímavá byla Michio Pa, která se nejdříve nechala zlákat Marcem, ale ne nadlouho. Tento díl mi nepřišel tak šíleně napínavý jako ten minulý, ale pořád velmi povedený. Ohledně protomolekuly se stále nic moc nedělo, takže jsem zvědavý co přinese třicetiletý skok a zda se ještě dovíme něco víc...... celý text

Hry Nemesis 2017, James S. A. Corey

(10/10, přidávám do Doporučených) Kde vůbec začít - z téhle knihy jsem nadšený a prozatím patří společně s druhým dílem mezi mé nejoblíbenější. Jakmile se příběh trochu rozjel, nenechal mě ani na chvíli vydechnout a doslova mě mučil napětím. Ač pořád toužím po kapitolách Bobbie a Chrisjen, zde se nám do příběhu vrátily alespoň skrz pohledy jiných postav, které tentokrát zahrnují celou posádku Rocinante, což je přesně to, co mi v dřívějších knihách chybělo. Odpadlo tedy nějaké větší seznamování se zcela novou postavou a konečně jsme měli možnost nahlédnout do myšlenek našich oblíbených hrdinů, kde nejvíce překvapí Naomi, kterou dohnala minulost. Protomolekula zde ustoupila do pozadí, ale byla to prostě supermeganapínavá jízda a ani Clarissa mi zde nevadila. Sice pořádně nevím, jak došlo k tomu, že se si tak začali rozumět s Amosem, protože se to stalo někdy v čase mezi dvěma knihami, ale s nastalou situací se už nedivím, že ji vzal s sebou a třeba dostane příležitost udělat něco dobrého. Předpokládám, že Marco Inaros naší posádce v dalším díle ještě pořádně naloží, takže jsem napjatý, co bude dál.... celý text

O poklad Ciboly 2015, James S. A. Corey

(10/10, přidávám do Doporučených) Opět neskutečně napínavé. Posádku i všechny okolo stíhá jedna pohroma za druhou a problémem jsou samozřejmě i vztahy mezi jednotlivými týmy a celá lidská podstata, kdy se místo zkoumání dalších světů lidé handrkují o jednu konkrétní planetu, protože jsou na ní zásoby vzácného lithia. Nejhorší na tom je, že mi to ani nepřijde nerealistické. Z nových postav mě asi nejvíce zaujal Basia, který se snažil bojovat za svou rodinu a nový domov, ale věci se mu poněkud zkomplikovaly, když u toho zabil lidi, které zabít nechtěl. S mou oblíbenou Chrisjen a Bobbie jsme se bohužel setkali jen v prologu a epilogu a rád bych je ještě někdy viděl jako hlavní postavy. Jediné, co mě trochu zklamalo je to, že jsem čekal nějaké větší odhalení o tvůrcích protomolekuly a o tom všem, co se kdysi stalo, ale bohužel jsme se toho moc nedověděli. Jinak opět skvělé, potěšil i Havelock a opět se těším na další díl.... celý text

Abaddonova brána 2014, James S. A. Corey

(10/10, přidávám do Doporučených) Tak jsem si dal den volna, který nakonec vyústil ve čtenářský maraton a knihu jsem přečetl v jeden den. Tahle série se mi teda pěkně zažírá pod kůži... Kniha je hodně napínavá i přes to, že posádka Rocinante je poněkud upozaděná a chybí mi postavy z předchozího dílu, hlavně Chrisjen a Bobbie. Uvítal bych alespoň nějakou zmínku, jak se jim daří, to samé platí u Praxe a Mei. Z nových postav mi byl vyloženě sympatický jen Bull, Clarissa byla taková rozpolcená záporačka, což bylo vlastně celkem zajímavé a Anna mě až trochu štvala svou přehnanou "kladností", i když i to se ukázalo občas jako užitečné. Ale ten její boj za Clarissu a to, že to vlastně nakonec vypadalo, že je s tím posádka Rocinante prakticky úplně v pohodě - to bylo divné. Ale to je jediná výtka a těším se na další díl.... celý text

Kalibánova válka 2014, James S. A. Corey

(10/10, přidávám do Doporučených) Ač tu máme opět lehce podobný koncept jako v prvním díle (prolog patří postavě, po které se bude opět pátrat), přišlo mi, že to bylo snad ještě lepší, akčnější a napínavější. Sice mi trochu chybí Miller, ale nové postavy jsou rovněž zajímavé a na příběh se díváme hned ze čtyř úhlů pohledu - zoufalý Prax, který pátrá po dceři, sympatická Bobbie, (konečně!) rázná Chrisjen a nám už známý Jim. Jsem nadšený a opět navnaděný na pokračování.... celý text

Leviatan se probouzí 2013, James S. A. Corey

(10/10, přidávám do Doporučených) S překvapením jsem zjistil, že si z těch dvou sérií seriálu zhlédnutých před lety nepamatuji skoro nic - takže mi chvíli trvalo se zorientovat. Co si ale pamatuji, je že mě to hodně bavilo, takže očekávání byla vysoká a zatím se je povedlo splnit. Máme tu zajímavý, trochu detektivní příběh z pohledu dvou postav, které jsou svými postoji tak trochu v konfliktu, i když stojí na stejné straně - což mě bavilo. Baví mě i to, co bylo trefně zmíněné v závěru knihy - máme spoustu sci-fi z blízké budoucnosti a nebo naopak té vzdálené, kdy lidstvo běžně létá po celé galaxii a málo těch, které popisují něco mezi tím. Takže tu máme sice sci-fi, ale prozatím omezené na naši sluneční soustavu, pro delší cestu by byla potřeba mezigenerační loď a přesto víme, že tam venku "něco" je... jsem napjatý, jak to bude dál.... celý text

Severka 2023, Nina Špitálníková

(10/10, přidávám do Doporučených, protože bych to stejně jako 1984 nebo 451 stupňů Fahreiheita dal do nějaké doporučené četby třeba na školách) „Při oprašování portrétu vůdce spadl soudružce portrét na zem a rozbilo se krycí sklo. Svůj prohřešek nepřiznala. Chybovat je lidské, ale nepřiznat se, to je nepřípustné.“ „Při rozcvičce se student opakovaně neuklonil soše vůdce a na výzvy soudružky reagoval výmluvou, že ho bolí záda. O přestávce však nebylo po bolesti ani stopy. Lež není možné tolerovat!“ „Opakuju, že jsem vždy jednala v zájmu spravedlnosti, kterou mi vštěpovali.“ Povědomí o dění v Severní Koreji nějaké mám, ale stejně se mnou tahle kniha pěkně zamávala. Zažíval jsem podobné pocity zhnusení jako u 1984, jenže tohle není fikce, ale příšerná realita. O knize jsem předem nic nevěděl, a tak mě překvapilo, že hlavní hrdinka (nebo spíše antihrdinka?) není klasická uprchlice – ale dívka z „lepší“ rodiny, která se neměla až tak zle a útěk jí bez jejího vědomí zařídil otec. Do té doby však byla přisluhovačkou režimu a udávala lidi za věci popsané výše. Druhým překvapením byl přístup jihokorejské strany k uprchlíkům a to, jak jí vnucovali, aby se prezentovala nějakým smyšleným tragickým příběhem, protože by jí společnost neodpustila, čím byla. Ano, její udání dost pravděpodobně vedly ke zničení života velkého počtu lidí, ale nedokázal jsem se přinutit ji nenávidět a odsuzovat. Dělala prostě to, k čemu ji celý život vedl ten zrůdný režim, a neměla pocit, že dělá něco špatného. Může snad někdo s jistotou říci, že pokud by vyrůstal ve stejném prostředí, choval by se jinak? Ten pozdější střet s realitou a výčitky svědomí musely být strašné a potvrzuje to i závěr příběhu, který mě emočně úplně rozbil. Ač tedy kapitola z tábora a dopisy od otce byly fikce, pochybuji, že by si autorka ty podmínky jen tak vycucala z prstu a nenapsala tam to, co by mohlo odpovídat realitě. Navíc to dobře doplnilo příběh, aby čtenář viděl, kam až ta udání mohla vést. U dopisů otce si říkám, že to tak nějak mohlo být, ale možná bych je vynechal – právě ta realita, že přesně nevíme, proč se tak rozhodl, a že se to nikdy nedověděla ani dcera, které se v jedné chvíli obrátil život vzhůru nohama a neměla už možnost se s rodinou jakkoli spojit, je to děsivé. A je to další věc, co láme srdce – co asi musel obětovat a riskovat, aby Ri Jŏ-čŏng měla naději na lepší život, a jak to nakonec dopadlo – nikdo jí vlastně nepomohl se vyrovnat sama se sebou a na všechno byla sama. Na osudy zbytku rodiny, pokud byl tento celý plán odhalen, snad raději nechci ani myslet… Ač se tedy jedná o hrozný a smutný příběh, doporučuji přečíst.... celý text

Astronautův průvodce životem na Zemi 2014, Chris Hadfield

(10/10) Čtivá kniha o tom, co obnáší se stát austronautem, zažít let do vesmíru a jak to ovlivní náhled na život. Autor na mě z knihy působí jako velký sympaťák.

Lucidní snění 2015, Robert Waggoner

(8/10) Zajímavé poznatky o snění, které jsou až téměř neuvěřitelné - například sdílení snu s další osobou, nebo odhalení nějakého tajemství ve snu, které se pak ukáže jako pravdivé. Jeden pak přemýšlí, co jsou ty sny pak skutečně zač. Kniha je však hlavně o lucidním snění a tipech, jak takovému snění napomoci. Zatím se mi nezadařilo, ale v minulosti jsem už pár takových částečně lucidních momentů již zažil. Takže uvidíme...... celý text

Kapitula: Duna 1999, Frank Herbert

(6.5/10) "Shodují se slova s činy? To je tvé měřítko spolehlivosti. Nikdy nesmí zůstat u slov." "Postav se strachu čelem, jinak se ti vyšplhá po zádech." No konečně. Kniha celkem netradičně navazuje na předchozí, ale opět se mi četla hůře. Konec mi na závěr přišel až trochu nijaký, což bude dost možná i tím, že autor měl v plánu ještě pokračování, které už nestihl. Bohužel moje motivace do čtení v druhé polovině série (snad krom pátého dílu) byla ta, abych to už měl za sebou a moje pořád relativně vysoké hodnocení vychází z toho, že tam bývají zajímavé myšlenky. Ale i tak, ač to nerad přiznávám, jsou pro mě pokračování Duny tak trochu zklamáním, protože jsem přecejen čekal něco trochu jiného. Zatímco původní Duna byla ještě celkem klasický příběh okořeněný filozofií a měl kouzlo objevování kultury Fremenů, později se to zvrhlo především ve směsici deprese a podivností a velké skoky mezi jednotlivými událostmi tomu také nepřidaly. Možná by se mi více líbilo, kdyby pokračování navázaly přímo na původní Dunu a popisovaly průběh džihádu, pocity Paula a Chani, Irulán mi také připadala trestuhodně nevyužitá... zkrátka jsem byl vždycky vhozen do nějakého děje s velkým odstupem od posledních událostí a měl problém se na to nějak pořádně "napojit" a k tomu možná nejsem takový filozof, jak jsem si myslel, protože mám dojem, že mi asi hlavní myšlenka někam unikla. Doteď nevím, co si vlastně přesně představit pod tou "Zlatou stezkou" a nechápu, jak je možné, že při tolika postavách, co mají schopnosti vidět budoucnost vždycky vše dopadne tak tragicky (Paul, Alia, Leto II...). Zkrátka z toho mám takový pocit marnosti a zmaru. I proto se asi bude zdát divné, že stále přemýšlím, zda nezkusit alespoň dva další díly v sérii a je to právě kvůli tomu, že jsou od syna, na kterého zarytí Herbertovci nadávají, takže si říkám, že by se mi možná mohly i docela líbit. Jsem sice rád, že jsem tuhle sérii přečetl, protože to byla trochu výzva, ale tento styl pro mě úplně není a chápu i ty, co to vzdali, protože se jedná opravdu o netypickou tvorbu a ten, kdo hledá hlavně sci-fi, by asi možná měl hledat jinde. A já si za odměnu, že jsem se tím prokousal, teď složím tu ornitoptéru z Lega...... celý text

Kacíři Duny 1997, Frank Herbert

(8/10) "Zákon se vždycky staví na stranu toho, kdo má větší donucovací moc. Morálka a právní jemnosti s tím mají jen málo společného. Skutečná otázka zní: Kdo má pádnější pěst?" Ač delší než předchozí díl, tohle se mi četlo mnohem lépe. Mělo to spád, bylo to i poměrně napínavé, umím si podle toho představit i filmové zpracování a konečně jsem měl dojem, že mě to zase trochu více chytlo. I když zničení Arrakis (ehm, tedy Rakis) zamrzí, zvlášť, když si člověk vzpomene na tu snahu Fremenů o přeměnu planety (i když zelená Duna v minulém díle působila až nepatřičně) a nyní je se vším šmitec. Ovšem Duncana se evidentně nezbavíme už asi nikdy :D Takže vzhůru na závěrečný díl...... celý text

Božský imperátor Duny 2001, Frank Herbert

(7/10) "Bylo to vždycky tak, že být svobodný znamenalo být rebel?" Jak tohle komentovat... z Duny mi jednoduše už začíná jít hlava kolem. Jestli někdy potkám někoho, kdo mi bude tvrdit, že Duna je nejlepší sci-fi, tak mu své vydání prvního dílu Duny asi omlátím o hlavu, protože je to spíš fantasy. Co fantasy, spíš fantasmagorie. V předchozí knize sympatický Leto se proměnil v jakéhosi hybrida člověka a červa a vlastně si doteď nejsem jistý, co si o té postavě myslet. Zpočátku sem se do knihy musel až nutit, více mě chytla až v druhé polovině, kdy se do příběhu opět více zapojuje Siona a teprve tam někde se mi stalo, že jsem se opravdu začetl a šel třeba spát později, než jsem plánoval. To můj dojem naštěstí trochu vylepšilo, ale i tak sérii Duna od druhého dílu řadím do svého pomyslného seznamu podivných knížek, které opravdu nejsou pro každého. Zajímalo by mě, zda se někdy najde odvážlivec, co by podle tohohle chtěl točit film. Každopádně zvědavost mi nedá a budu pokračovat, i když čím novější díl Duny, tím podivnější a tohle byl teprve čtvrtý...... celý text

Mozek jako noční netvor 2023, Guy Leschziner

(10/10) Když se mi tahle knížka dostala do ruky a já moc něvěděl, co jde, čekal jsem nějakou poměrně obyčejnou knížku třeba o nespavosti a k tomu tyjátry o spánkové hygieně jako: "Vstávejte každý den ve stejnou hodinu včetně víkendů!" Jenže to jsem se hodně mýlil. Kniha popisuje různé vzácné a děsivé typy spánkových poruch, které těm nešťastníkům doslova převrací život vzhůru nohama. O některých jsem ani netušil, že je něco takového možné, takže jde o hodně zajímavé a trochu i znepokojivé čtení v tom smyslu, že by člověk klidně mohl trpět třeba spánkovou apnoe a nevědět o tom. Sám mám se spánkem občas docela problémy, takže na klidu mi to úplně nepřidalo, na druhou stranu vidím, že může být i o dost hůře. Jak už tu bylo řečeno, v knize bych taky zvolil výraznější nebo tučnější písmo, četlo by se to o něco lépe. Ale každopádně doporučuji.... celý text

Hvězdná brána 1994, Dean Devlin

(8/10) Hvězdnou bránu jsem dřív považoval tak trochu za "béčko" a zpočátku 1. série mi to tak i trochu připadalo, jenže pak mě to tak neskutečně chytlo, že jsem sjel filmy, SG-1, Atlantis a teď koukám na Universe a říkám si, jaký jsem byl ignorant. Když jsem tak objevil knížku, samozřejmě jsem po ní skočil, i když se dal čekat jen přepis filmu, na který jsem mimochodem díky knize dnes znovu podíval a líbil se mi snad ještě víc, než poprvé. Seriál bohužel ten hezký konec pro Daniela úplně zruinuje. :) Kniha se pokouší trochu víc přiblížit postavy a v něčem se lehounce liší. Ale musím říct, že zde se mi film stejně líbí o něco více. V knize taky bylo poměrně dost překlepů. Ale pro nadšence do Stargate to může být fajn doplněk.... celý text

Kocour, který zachraňoval knihy 2022, Sósuke Nacukawa

(9/10) Taková lehce filozofická fantasy/pohádka o vztahu ke knížkám a lidem. Kniha se dá v pohodě přečíst na jeden zátah a na pět hvězd zakrouhluji proto, že má samozřejmě bod navíc za kocoura a hlavně kvůli tomu, že je taková milá a hřejivá, což je přesně to, co jsem teď hledal.... celý text

Děti Duny 2007, Frank Herbert

(8.5/10) „Dělat si nárok na absolutní vědění znamená stát se obludným. Znalost je nekonečné dobrodružství na hraně nejistoty.“ Po Spasiteli Duny a smutném zakončení jsem si hýčkal naději, že třeba další díl bude pozitivnější. No... není. Člověk se tu knihu pomalu bál i otevřít z obavy, co se zase stane. I tak se mi tento díl líbil asi o chlup více, než ten předchozí. Ale musím říct, že už mi ze všech těch intrik, koření a náboženství jde hlava kolem. Že proti sobě bojují různé rody, to je klasika, ale když mezi sebou bojují lidé, co jsou jedna rodina nebo dřív drželi při sobě, je to smutné. Až zbytečná mi přišla už druhá smrt Duncana, Alie je také neskutečná škoda a když jsem se konečně oklepal ze smrti Paula, Herbert ho vzkřísí a zabije znovu, čímž jeho osud udělá ještě smutnějším. Do toho všeho tu máme ještě tu podivnou proměnu Leta (napadá mě, že Herbert asi taky bral nějaké "koření"), u které jsem tedy zvědavý, co přinese a jak to bude v další knize vypadat. Začíná mi připadat, že mám s Dunou takový love-hate relationship, protože ač je to sice zajímavá a hodně specifická série, zároveň to není moc veselé čtení a přijde mi, že asi lepší na postavách příliš nelpět. Ale dvojčata byla fajn a příjemně mě překvapilo, že to dobře dopadlo i s Farad'nem.... celý text

Spasitel Duny 1993, Frank Herbert

(8/10) “Nepobil je sám, Stile. Zabíjel podobně jako já - tím, že vysílal svoje legie. Je tu další imperátor v minulosti, kterého by sis podle mého měl všimnout: - Hitler. Pobil víc než šest miliónů lidí. Docela to ujde na tu dobu." Tak jsem se namotivován po návštěvě kina, kde ztvárnění první knihy lehce vyspoilerovalo směřování té následující, vrhl na pokračování a... no, doteď se z toho vzpamatovávám. I ten komentář píšu asi po třech dnech, protože jsem to potřeboval trochu rozdýchat. Nějak jsem čekal, že kniha bude o snaze ještě nějak zachránit situaci a vybruslit z té války, která Paula děsila ve vizích, či alespoň zmírnit následky, ale ne, válka prostě byla a teď jsme o 12 let později a ty, čtenáři, se s tím prostě smiř. Z Paula se nám tedy stává vládce, díky jemuž a jeho následovníkům zemřely doslova miliardy lidí. I přes to ho nedokážu vnímat jako úplně negativní postavu, přece jen tohle zpočátku nechtěl a je vina v něm, nebo v těch, kteří ho tak fanaticky následují? Dalo se to vůbec nějak zastavit? Ale dvanáct let uplynulo a místo války řešíme další hromadu intrik. Dokonce ani znovuoživení mrtvé postavy není nemožné - i když zrovna tahle linie se mi líbila. Kniha není nijak akční (což mi nevadí), je tu i spousta filozofování, ale jak první Duna končila ve znamení triumfu, tady nastává zmar a zkáza. Přiznám se, že takhle depresivní jsem to nečekal a musel jsem přemýšlet, co přesně si o celé knize vlastně myslet. Ne, že bych si myslel, že je špatná proto, že se děj nevyvíjí podle mých představ - ale i tak ubírám na hodnocení oproti té první. Nejdřív jsem si myslel, že mě do nižšího hodnocení tlačí hlavně onen pochmurný konec, ale je to třeba i to, že mi některé věci přišly trochu málo rozvinuté. Třeba Irulán nakonec někam úplně zmizela a zjevila se až na konci s tím, že bude vychovávat Paulovy děti. A celkově bych Irulán, nebo i Chani v knize uvítal více, když mohla mít první Duna přes 500 stran, tak se mohl Herbert trochu více rozepsat i tady. Každopádně teď, když jsem se trochu vzpamatoval, se už těším na další díl, abych zjistil, co bude s přeživšími postavami a hlavně Paulovými potomky. A taky se těším na film - sice si před ním (pokud to bude skutečně ztvárnění tohoto děje) asi nechám předepsat nějaká antidepresiva, ale jsem zvědavý na reakce lidí, co to nečetli a kteří nejspíš budou pěkně v šoku. Očekávám bouřlivé reakce, které zboří celý internet...... celý text

Duna 1988, Frank Herbert

(9.5/10) »Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nezůstane. Zůstanu pouze já.« Tak jsem se konečně dostal ke slavné Duně, u které přiznávám, že se mi doma válela dost dlouho a nakoplo mě až oznámení vydání druhého filmu, protože na to všichni pěli ódy a já se na to nechtěl kouknout dřív, než se prokoušu knihou. Ta nás po chvíli zavede na nehostinný svět Arrakis, který se člověku dostane pod kůži. Člověk se pak cítí až nepatřičně, když si napouští vanu plnou vody :D Nejde úplně o klasickou sci-fi, vidím tu i dost fantasy prvků, což ale není na škodu - je to zase trochu něco jiného a jde tu především o intriky a boj o moc. Nová filmová adaptace mi pak celkem sedne, i když se nevyhýbá škrtům a změnám a samozřejmě neobsahuje myšlenky postav, kterých je kniha doslova plná. Každopádně po filmu Duna z roku 1984, kde mi extrémně vadí totálně obskurní ztvárnění Harkonnenů a nesmyslný závěr, je to poměrně osvěžující. Kniha je ale kniha a všem, komu se film líbil, bych okamžitě doporučil skočit po knize a užít si tenhle svět hezky do hloubky.... celý text

Jmenuju se Ozzy 2021, Ozzy Osbourne

(8/10) Rozhodně nic pro prudérní nebo útlocitné lidi. Mě kniha hned zpočátku velice chytla a říkal jsem si, že ji budu mít hned přečtenou, ale pak mi zatrnulo u incidentu s kočkama, přes to se prostě nedokážu úplně dostat a ač bych měl hodnotit knihu a ne činy, tak tohle je důvod, proč mám problém dát plné hodnocení. A k tomu ještě ty slepice a holubice... zajímavé, že ten nejznámější incident s netopýrem byl vlastně omyl. Takže ač jsem zas měl chuť knihu zahodit (což mám chuť i při smrti fiktivních koček), řekl jsem si, že to nevzdám, protože když pominu tohle, je to vážně čtivé a několikrát jsem se i zasmál. Co je k dobru, Ozzy to prostě popisuje tak, jak to bylo, nevykrucuje se z toho, nesnaží se své činy nějak trapně omlouvat a je to celkem jízda. Vlastně ani nechápu, jak tu nálož drog a chlastu po tak dlouhou dobu mohl přežít a jak to s ním Sharon vydržela, takže po této knize k té ženské cítím vážně obdiv.... celý text

Časový paradox 2023, Philip Zimbardo

(8,5/10) Zajímavá kniha, u které si člověk může uvědomit pár věcí. Plné hodnocení nedávám proto, že jsem možná čekal trochu více - nebo spíš něco, co by mě vyloženě "trklo" a nějak výrazně změnilo můj náhled na život, ale i tak jsem si z knihy něco málo odnesl a snad s tím dokážu pracovat. Každopádně je tahle teorie o časových perspektivách zajímavá i proto, že vlastně vidím, že opravdu funguje - občas trochu závidím lidem, co se soustředí jen na přitomnost a žijí "ze dne na den", ač to není zodpovědné a já sám jsem skvělý případ člověka, co se rýpe v negativní minulosti.... celý text