stilgar1
přečtené 482
Čaroděj a sklo
2008,
Stephen King
ROMEO: Přísahám, drahá, při nebeské luně, jež stříbrem polévá koruny stromů... JULIE: Při luně nepřísahej, Romeo. Vrtkavý měsíc den co den se mění, Tvá láska mohla by být stejně vratká ROMEO: Při čem tedy? JULIE: Nepřísahej vůbec, A když už musíš, zaklínej se sebou. Vždyť ty jsi moje modla nejvyšší, jen v tebe věřím. Tento citát ze slavné Shakespearovy hry vkládá Stephen King před čtvrtou část Temné věže, nazvanou Čaroděj a Sklo. Proč je tomu tak se čtenář velmi brzy dozví. Otevřený konec předchozí části se v tomto díle záhy uzavírá. Abychom však s Rolandem mohli putovat k Věži dále, musíme se podívat do jeho minulosti. Kdo je to vlastně Roland? Proč je svou povahou natolik chladný, že dokázal obětovat i svého přítele jen proto, aby se dostal ke svému vytouženému cíli? A byl vždy takový? A proč tak moc touží dostat se k Temné věži? Na tyto otázky neznali odpověď nejen čtenáři Kingova díla, ale ani sami členové Rolandova ka-tet. Aby bylo pouto jejich společenství upevněno, musí se vydat hluboko do duše Rolanda Deschaina z Gileadu. A tak Roland vypráví svůj příběh ...ten je sice dlouhý, velice dlouhý, ale jak každý dobře ví, svět se hnul a čas již dávno není tím, čím býval. A tak, aniž si toho všimnete, zhltnete příběh z Rolandovy minulosti stejně rychle, jako jej zhltli Eddie, Jake a Susannah (a samozřejmě i Ochu ...i když kdoví, kolik ten z toho pobral). Zjistíme, že Rolandova duše nebyla vždy tak temná, že byl dokonce schopen i lásky, a to natolik silné, že by mu to záviděl nejspíš i sám "bůh lásky" Romeo. Kromě toho potkáme i další postavy, Rolandovy přátelé z minulosti - Alaina, Cuthberta (zajímavý to "dvojník" Eddieho), Sheemieho (naivu, ale poctivého) a příšernou čarodějnici Rheu, která je natolik děsivá, že z ní běhá mráz po zádech. Sílu čtvrté části Kingovy ságy čtenář rozpozná hlavně tehdy, uvědomí-li si, jak "nízko" stojí romantický literární žánr na přelomu 20. a 21. století. Svého vrcholu došel pravděpodobně v 19. století, zatímco plody v této oblasti z poslední doby připomínají jen smrtelné pšouky zmírající moderny. I proto King dokázal něco úžasného ...vdechl život do míst, ve kterých by jej už nikdo neočekával. Pro mě rozhodně nejlepší díl celé série!... celý text
Pustiny
2000,
Stephen King
Třetí díl Kingovy ságy o Temné věži (resp. o cestě k ní) nese příznačný název - Pustiny. Rolandovo ka-tet se kompletuje a konečně vyráží na cestu, ačkoliv vlastně nikdo z nich pořádně neví, za čím cestuje - jejich jednání je řízeno myšlenkou, že je to něco "velkého" a důležitého. Jde dokonce o natolik důležitou věc, že za to stojí nejen položit vlastní život, ale také obětovat životy ostatních. Na tento nábožensko-fanatický aspekt již ostatně poukázal i sám Pistolník v první části Temné věže ve svém vztahu k Jakeovi (který se nyní opět začíná prohlubovat). Přesto v Pustinách ani jedno z těchto témat nestojí v ústředí. Hlavním tématem není Temná věž, Pistolník či jakákoliv z dalších postav, ale spíše samotný svět, z něhož postava pistolníka Rolanda pochází. To lze vidět už na samotné volbě názvu díla - Pustiny (v Angličtině The Waste Lands), který si King "vypůjčuje" od T. S. Eliota a jeho "Zpustlé země" (v Angličtině The Waste Land). Elliotova báseň tak jakoby předurčuje, oč v tomto díle půjde. Posuďte sami: "Jen kupa rozbitých model, kam bije slunce a kde suchý strom nechrání, cvrček nedá úlevu a na suchém kameni nezazní voda. ...." Už to napovídá, že v Pustinách nepůjde o něco obyčejného - jak zde již v jednom komentáři bylo poznamenáno, skutečně jde dosud o nejtemnější díl série (slovo "dosud" volím, protože tato "temnota" podle mě byla v některých dalších dílech překonána), což je dáno post-apokalyptickým rázem Rolandova světa - Středosvěta. Po cestě s Rolandem tak docházíme k ohromnému městu Lud, které leží v troskách, setkáváme se s technickými aparáty, na které by i člověk z dnešního světa hleděl s němým úžasem (zejména ten Blaine Mono - je to sice vskutku svízel, ale natolik geniální, že mám pocit, že s ničím geniálnějším King až do konce série už nepřišel) ....a přesto je to všechno člověku nějak cizí ... jakoby se skutečně jednalo jen o "...kupu rozbitých model", jak to dovedně vyjádřil právě Eliot. V Pustých zemích je všude děs a hrůza - ale ta má podle mě naprosto zřetelný účel - funguje jako "religio"... jako pojítko, které Rolanda a jeho ka-tet ještě více upne na jejich cíl - Temnou věž, a zároveň jako pojítko, které je (právě prostřednictvím znechucení ze světa a onoho tajemného cíle, který před nimi leží) ještě více spojí dohromady - vzniká tak poprvé skutečné "ka-tet" a čtenář konečně pochopí, v čem tento (fiktivní) pojem vlastně spočívá...... celý text
Tři vyvolení
2010,
Stephen King
V druhé části své ságy o Temné věži, nazvané Tři vyvolení, přichází Stephen King s něčím takřka zcela odlišným. Formálně je příběh mnohem více přímočarý, než ten z Pistolníka, a i proto je možná čtivější. Roland je zasažen chorobou, způsobenou nenažranými humroidy (kteří jsou ale jistě okouzlující... ded-a-čok? :-)), a je tak v příběhu mírně zatlačen do pozadí. Tato skutečnost má však svůj účel, neboť je třeba poznat postavy nové, které budou čtenáře (i Rolanda) provázet až do konce Pistolníkova putování k Temné věži. Kromě toho je zde ještě silněji poukázáno na onu souvislost našeho vlastního světa se Středosvětem, z něhož pochází Pistolník. Tato souvislost je natolik zásadní, že až do konce série již vlastně náš svět (a především New York) v knihách o Věži neopustíme. Co je to však Temná věž? A jaký účel ve světě (či mnoho-světě) hraje? A proč k ní Pistolník tak silně touží dojít? Odpovědi na tyto otázky, stejně jako na mnohé jiné, které před čtenářem jistě vyvstaly po přečtení první části, ve Třech vyvolených čtenář nenajde. Naopak, nabalí se na ně obrovská hromada dalších ...avšak, jde přece o začátek dlouhé cesty. Ta se navíc po tomto druhém dílu nezkrátila téměř ani o píď, protože zde o cestu tentokrát skutečně nešlo. To ale vůbec nevadí ...vše je nahrazeno poznáním několika postav, jimž nepochybně vévodí zhýralý feťák z New Yorku Eddie Dean se svým vytříbeným slovníkem a zvláštním smyslem pro humor. O stupínek níž pak stojí Odetta-Detta - postava, ze které vám jistě bude běhat mráz po zádech...... celý text
Pistolník
1999,
Stephen King
Pistolníka, první část dlouhé ságy o Temné věži, charakterizují dvě věty: "Muž v černém prchal přes poušť a pistolník mu byl v patách." a "Tak jdi, jsou jiné světy než tento." První z nich, se kterou se čtenář setká hned na začátku, utváří prvotní dojem o hlavní postavě. Sám její autor o ní řekl, že je nejlepší úvodní větou knihy, jakou kdy napsal. Myslím si, že každý, kdo dočte celek Temné věže, mu dá za pravdu. Osobně bych se přiklonil k názoru, že jde vůbec o nejlepší úvodní větu knihy, jakou jsem kdy četl... Druhá z nich, která je v jistém smyslu vrcholem této první části, pak čtenáři dává poprvé nahlédnout do tajů univerza, které autor vytváří. Jde o větu, která zazní v dalších částech ještě několikrát, přičemž lze říct, že předurčí vývoj všech následujících části. Kromě toho nám však i ona prozradí něco velmi důležitého o hlavní postavě, Pistolníkovi. Především o jeho preferencích. Ačkoliv jistě nelze celou první část redukovat na tyto dvě věty, domnívám se, že právě kolem nich se zde vše točí. Jsou tím nejdůležitějším a vše ostatní je vedle nich pouhým dodatkem. I proto chápu onu nelibost, která je zde vyjadřována v mnohých komentářích. Vedle jiných děl Stephena Kinga totiž nejde o knihu nijak výjimečně čtivou. Naopak, i při tom rozsahu 200 stran se může jevit jako zdlouhavá a nudná. Ani formální stránka neodpovídá příliš Kingovu stylu (ke kterému se ovšem autor vrací už v dalších dílech) ...osobně jsem měl v tomto ohledu po přečtení pocit, jako bych právě dočetl nějakou knihu od P. K. Dicka. Zároveň jsem ale cítil, že jsem právě dočetl něco výjimečného (což jsem ostatně velmi často pociťoval i u knih samotného Dicka), a musel jsem okamžitě sáhnout po další části. A toho jsem později rozhodně nelitoval...... celý text
Šťastná hvězda
2002,
Mika Waltari
Šťastná hvězda, pokračování románu Krvavá lázeň (ačkoli se mi nezdá, že jde o pokračování "volné", jak se píše ve zdejší anotaci, ale naopak o pokračování bezprostřední), přichází tentokrát s něčím mírně odlišným. Mikael Karvalajka přijme jediného Boha islámu a zároveň s ním i nové jméno (el-Hakim). Mikael je starší, má za sebou mnoho útrap a s nimi spjatých zkušeností, které byly spojeny zejména s křesťanstvím. Uvědomuje si, že s novou kulturou a náboženstvím přichází rovněž nové možnosti. Osmánská říše, do které se dostane, je v mnoha ohledech vyspělejší, než jakékoli země, s nimiž se dosud setkal. Krůček po krůčku se sám dostává k moci a bohatství, přičemž zjišťuje, že je s nimi spojeno snad mnohem více neštěstí, než s chudobou a bezmocí spojenou s oddaností Bohu. Mikael tak pokračuje ve svém hledání blaženosti a Boha, ale zjišťuje, že jde jen o marnou snahu jedné nicotné osůbky... Druhá (a bohužel i poslední) část rozsáhlé Waltariho ságy je stejně mnohovrstevnatá, jako část první. V ústředí je stále hloubání nad existenciálním postavením jedince. Obzvlášť silným motivem je zde však tentokrát láska - nikoliv však pouze láska jedné konkrétní postavy k nějaké jiné, ale prostě láska jako taková. Tak se setkáváme se vzájemnou láskou sultána a jeho velkovezíra (která zajisté není pouhou oddaností), s neopětovanou láskou Mikaela k jeho "otrokyni", se zištnou láskou zápasníka Antara ke své majetné obyvatelce vzdálených uherských končit, ale také např. s láskou k moci, penězům či k Bohu. Obzvlášť silný je zde onen poslední vztah - jedince a Boha, se kterým jsou spjaty snad ty nejlepší a nejhlubší momenty celého díla. Nejednou se Mikael táže, kde je možné Boha hledat, přičemž se velmi dlouho pohybuje téměř až na hraně ateismu. V této souvislosti jsem si nemohl nevzpomenout na díla dánského myslitele Kierkegaarda - Mikael jakoby prochází oněmi stádii existence, které tento velikán popisuje ve svých textech. Škoda jen, že nedosáhl na onu druhou negaci svých snah ...věřím, že něco takového mělo být náplní části poslední... Rozhodně jsem nečekal, že mě po přečtení první části nějakým způsobem dokáže překvapit část druhá. O to úžasnější bylo zjištění, že se to skutečně stalo...... celý text
Rytíř stínů
1994,
Roger Zelazny
První část téhle knihy, ve které Merlin, princ Amberu a Chaosu, prochází mezi stíny bez vědomí jakéhokoli cíle, je tou nejzdlouhavější částí celé série. Měl jsem co dělat, abych se neumořil nudou. Podle mě zatím bezkonkurenčně nejslabší část. Na druhou stranu, ze všech dosavadních je tento díl, přinejmenším tedy ve své druhé polovině, tím nejmetafyzičtějším ze všech, a tak se čtenář konečně dozví alespoň něco o tom, co to vlastně Amber je. Těším se na finální rozuzlení a doufám, že se v něm autor tentokrát vystříhá zbytečností a zaměří se na to podstatné...... celý text
Krvavá lázeň
2002,
Mika Waltari
Mikael Karvajalka, klasifikován svou vlastní zemí jako bastard, prochází peklem, kterým je rozkládající se smrdutá "renezanční" Evropa 16. století. Rozklad nachází všude, ačkoliv si to v mnoha případech zpočátku neuvědomuje. Nejprve ve vlastní rodině, poté v rodném městě Turku, v církvi, v rodné zemi Finsku, v dalších severských zemích - zejména Švédsku a Dánsku. Když si to však uvědomí, rozhodne se vydat za poznáním na tehdejší Pařížskou univerzitu. Ale ani tam to není jinak, neboť brzy přichází na to, že i v onom kouzelném a vznešeném světě vysokého učení se nachází pouze hnilobný zápach zbytečností. Mikael dále bloudí světem, hledajíc jistotu, lásku, pochopení a Boží milost. Ničeho z toho se mu ale nedostává ani v oněch dvou slavných, na první pohled velkolepě vyhlížejících hnutích, jako jsou reformace a renesance (mimochodem, ještě jsem nikde neměl tu čest setkat se s takto negativním pohledem na tato hnutí). Její aktéři se ve světle jeho pohledu odhalují jako arogantní, sobečtí a neschopní břídilové. Co je však nejdůležitější - celý tento boj se převrací v boj odehrávající se uvnitř Mikaelova srdce. Bojuje v něm se světem, Ďáblem, Bohem i se sebou samým. Román Miky Waltariho s příznačným názvem "Krvavá lázeň" je snad nejvíce mnohovrstevnatým románem, jaký jsem dosud četl. Zároveň jde o úžasný příklad toho, jak může být v románu mnohem důležitější cesta (děj), než samotný cíl (závěr). Kdyby to zde bylo možné, dostal by ode mně Mika(el) 2* nad plný počet :-)... celý text
Dvory Chaosu
1994,
Roger Zelazny
První pentalogie o Amberu mě ničím výrazněji nenadchla, ale zároveň mě ani příliš nezklamala. Nicméně dokážu pochopit onu slávu, která se s tímto Zelazneho dílem pojí - jde totiž nepochybně o bravurně napsané a originální fantasy. Podle mého názoru ovšem nemůže být pro všechny. Sám totiž nedokážu vstřebat svět, který je spíše než zákony logickými řízen téměř bezvýhradně iracionalitou. Ostatně s jakousi rezignací na ratio přišel autor již v první části pentalogie, ve které položil základy svého světa - v jeho ústředí totiž stojí známé rozlišení na svět skutečně jsoucí - tj. jsoucí jakožto podstata, a na svět povahy čistě akcidentální. Vůdčím motivem onoho světa "podstatného" pak není rozum, ani žádné "ideje", ale spíše pudovost ve formě neustávajícího boje o moc, vedeného nevysvětlitelnou (resp. nevysvětlenou) silou na pozadí, která strhává všechny k tomu, aby se této velké hry osudu účastnili. Pro mně to bohužel znamená, že se i samo dílo snižuje k pouhému (ale skvěle napsanému!) výčtu jednotlivých událostí, bez toho, aby v nich dokázalo udržet určitou kontinuitu, bez které se příběh nemůže obejít... Poznámka nakonec: Poslední díl je z celé první série tím nejlepším - Corwinův útěk před "pekelnou" bouří je velmi zdařilý a dokázal alespoň částečně vynahradit to, co mi v předchozím chybělo...... celý text
