tatjana1737 přečtené 615

Oheň a krev 2019, George R. R. Martin

Malá okrajová úvaha: Docela se divím tomu, že ještě nikdo fikčně neuchopil "Příběh zpustlice - Varování mladým dívkám", neboť osudy Coryanne Wyldeové aka Lady Fuckingham po západozemsku, by mohly být hodně žádaným titulem nejen pro fanoušky GoT.... celý text

Markéta Přemyslovna - Česká princezna na trůně dánském 2011, Soňa Sirotková

Ke knížce jsem se dostala více méně náhodou. Zprvu jsem se nemohla začíst, musela jsem si zvyknout na styl vyprávění a trochu se sžít s hlavní hrdinkou, ale když to přišlo, tak jsem ji neodložila, dokud jsem nedočetla. Osvěžení milostnou zápletkou bylo velmi povedené, i když lehce připomínalo v knize zmíněný příběh o Tristanovi a Isoldě. Vcelku by se mi líbilo, kdyby kniha mapovaný úsek pojala více do hloubky, kdyby autorka, i když se tomu v předmluvě ústy své postavy brání, vložila více dějinného pozadí, rodových souvislostí či dobových reálií. I tak dílko ovšem považuji za zdařilé, včetně zdárného konce pro hlavní hrdinku. Oproti tomu mne dost překvapily osudy Aleny, to jsem od autorky vůbec nečekala. Ani král Valdemar nebyl ve výsledku takovým hrdinou jako jeho, téměř svatá, manželka. Knize bych vlastně vytkla jediné, a to nečlenění textu do dílčích celků. Text je v knize v souvislé mase, a to i tehdy, když se mění vypravěč nebo úhel pohledu. Z hlediska plynulosti čtení to na mne místy působilo hodně chaoticky, než jsem se zorientovala a pochopila, že najednou vypráví někdo jiný nebo se v ději najednou přeskočilo na jiné místo či do jiného času. Souhlasím s názorem, že konec vzala autorka dosti hopem. Možná by neuškodil v závěru nějaký doslov v podobě medailonu Markéty Přemyslovny, ale to už je jen detail.... celý text

Jarní skandál 2006, Lisa Kleypas

!!! POZOR SPOILERY !!! Komentář píšu s velkým odstupem, takže se mi kupa věcí už z hlavy vykouřila...Předně musím říci, že ač to opět bylo svižné, vtipné a nechybělo napětí mezi hrdiny, tentokrát tomu něco chybělo. Nevím, jestli to byl chybějící moment překvapení, které pro mne měly první autorčiny knihy, nebo samotná zápletka mezi Daisy a Matthewem. Zprvu jsem byla docela rozčarovaná z toho, že mužský protějšek nebude tvořit pan Rohan, mesaliancí se Kleypasová už vlastně dopustila, ale tohle bylo asi i pro její pojetí viktoriánské společnosti příliš (a i to v knize přímo padlo). Proto se najednou z neznáma zjevil jakýsi Matthew, který si nejprve musel získat sympatie nejen Daisy, ale i čtenářů. Nakonec se mu to povedlo, byť jsem pořád čekala na hrůznost jeho trýznivého tajemství a co že mu to vlastně brání v tom, dát lásce se svou vyvolenou průchod. Pointa byla pro mne zklamáním, čekala jsem nějaké WOW, a asi za to mohlo i odhalení skutečné Američanovy identity, oproti ostatním mužským postavám bylo celé jeho pozadí nakonec vlastně... ničím. Nejvíc se mi - obligátně - líbily ty pasáže, v nichž se hrdinové nesnášejí, ale přesto je to k sobě táhne. Ať šlo o opakovaný motiv studánky přání, souboj s houserem, rybaření nebo nelítostný zápas při společenské hře. Samozřejmě i flirtovací hry na hádání zvířátek stála za to. Konečně do děje také více zasáhly ostatní čekanky, když se za pomoci manželů snažily vybrat Daisy vhodný protějšek, aby se nemusela provdat za nenáviděného následníka svého otce. Lord Llandridod vypadal jako sympaťák, v tomhle ohledu mne mrzí, že z něj nakonec autorka udělala konvenčního a fádního chlapíka, trochu důstojnosti mu nechat mohla. Ale jeho pakt s Daisy s cílem přimět Matthewa žárlit byl hezkou dějovou kličkou. Souhlasím s tím, že Lillian byla v tomto díle k nesnesení a panovačná až hanba, ale zkusím přivřít obě oči a přičíst to jejímu stavu. Daisy byla mnohokrát podaná jako neškodný snílek, který nosí hlavu v oblacích, což mi trochu vadilo, ale o to víc se mi líbilo, že ji Matthew měl od počátku rád pro ni samou. A moc hezky ke své švagrové promlouval i Westcliff: „Daisy,“ oslovil ji vlídně, „většina lidí v životě nedosáhne žádného pozoruhodného úspěchu. Jejich přínos se poměřuje bezpočtem skutků mnohem menších. Pokaždé, když prokážete někomu laskavost, anebo vyloudíte na jeho tváři úsměv, dáváte svému životu opodstatnění. Nikdy nepochybujte o své ceně, drahá přítelkyně. Bez vás, Daisy Bowmanová, by bylo na světe smutno.“ Když jsem si teď pro osvěžení listovala v knize, překvapilo mne, kolik jsem toho z příběhu, který mi z dosavadní čtveřice přišel nejslabší, zapomněla. Přesto ale šlo o mnoho pěkných a vtipných momentů (autorka to prostě umí), takže i když příběh jako takový byl - ve srovnání s ostatními - spíše průměrný a z mého pohledu takový nějak "divný", ráda si ho v budoucnu přečtu znovu.... celý text

Říční dáma 2006, Jude Deveraux (p)

!!! POZOR SPOILERY PRO TY, KTEŘÍ NEČETLI !!! Úvodem se moc omlouvám všem, co tuhle knihu bezvýhradně milují. Snažila jsem se přistupovat k ní s otevřenou myslí, opravdu ano, ale po předchozích dvou dílech to tak úplně nešlo, takže jsem přece jenom zaujala kritické stanovisko. komentář ovšem píšu s odstupem, takže ostré hrany se mezitím u mne trochu obrousily, nicméně nízké hodnocení zůstává. 1. Vadil mi opět stejný scénář, jako v předchozích dvou knihách: hlavní hrdina je zaláskovaný do jiné ženy, v níž vidí bohyni, ale která je ve skutečnosti docela potvora. Vidí to všichni kolem něj, jenom on jediný ne. 2. Hlavní hrdinka je učiněná světice, rozdala by se pro druhé, a to i pro svojí sokyni, jíž podstrojuje, stará se o ni a neustále ji omlouvá. (Kupříkladu, když jí Kim na konci přizná, jak schválně zranila koně, aby povoz s Leah spadl z útesu, dotyčná nad tím jen mávne rukou, že to se přece ze žárlivosti dělá běžně… Jakožto osoba z nemajetných poměrů by ovšem mohla aspoň trochu zuřit nad tím, že nějaká fiflena nechala zničit vůz nemluvě o utracení jednoho ze zraněných koní.) 3. Už jen „seznámení“ obou hrdinů moc romantické nepřipadalo - on, zasnoubený s jinou, nevydržel celibát a ještě se k ní choval jako k couře. Jistě, považoval ji za couru, a ano, přiznal se pak k otcovství, ale moc hezký start do společného života neměli. 4. Příběh se točí kolem Wesleyho poznávání Leah, ale po příjezdu do Kentucky najednou v ději dojde k zlomu, najednou se začne psát o lupičské bandě a přepadávání osadníků, najednou je nosnou linkou snaha odhalit vůdce lupičů, jakéhosi Tanečníka. (Připadalo mi, že najednou čtu úplně jinou knihu, nacpanou pod stejným názvem.) Ve stejný okamžik se Wesley najednou rozhodne, že si Leah nechá, a ta, přestože jí celou dobu dával najevo, jak jí pohrdá (kromě okamžiků, kdy na ni roztouženě koukal, popřípadě ji ochmatával), všechno zapomene a opět ho miluje čirou, nezkalenou láskou. Sice si toho mezi sebou kupu nevyříkali, ale sex vyřeší všechno. 5. Leah neustále protivně vyzdvihuje svůj původ, stále zdůrazňuje, že je Simmonsová z bažin, vytahuje to v každou chvíli, včetně těch nejnevhodnějších. 6. Objevení se Abea - to jako vážně? Dobře, to, že ho autorka do příběhu vrátila, bych skousla. Ale v prvním díle to byl mizera, který znásilňuje ženy, jinak žádné potěšení z jejich přítomnosti nemá, tady je to lupič, co přepadává chudé osadníky a bere jim i to první poslední, přičemž se neštítí ani vraždy, a najednou se zamiluje do prostorově transcendentální dívky a je z něj řádný člověk a v podstatě jen taková vtipná milá figurka. Po tom všem, co si s ním Nicole prožila??! Asi to byl autorčin záměr a snaha o nějakou katarzi a napravení hříšníka, ale ta proměna byla prostě nevěrohodná. 7. Oproti předchozím dílům oceňuji, že Kim se nakonec ukázala být ne takovou pipinou, za jakou po celou dobu byla. (Mimochodem: ta smrt jejího bratra, to mi přišlo taky těžce nedotažené - někdo se utopil v řece, ale nazdar a další den jedeme dál?) Její sblížení s Justinem bylo hrozně uspěchané, kdyby si s ním Deveraux víc vyhrála, stejně jako s tou podivnou lupičskou dějovou linií, bylo by to lepší. A stejně tak Wesleyho názor na Kim: obdivuje její závislost a neschopnost, ale přestože v Kentucky nové hospodářství připravoval cca rok, ani jednou ho nenapadlo, že Kim to tam bez služebnictva sama nedá? To si opravdu uvědomil, až když tam přijeli? 8. Abych jen nehaněla - líbila se mi hromotlucká dvojčata a křestní jméno hlavní hrdinky. Jinak jsem byla opět nespokojená. (A opět jsem si uvědomila, že jsem to kdysi četla a vykouřilo se mi to z hlavy.) 9. Je tu někdo, kdo hned neodhalil, KDO je Tanečník?? 10. Obálka vydání z roku 1998 KONEČNĚ (až na ty červeně lakované nehty) korespondovala s obsahem. Za to dávám bod k dobru.... celý text

Tiché roky 2019, Alena Mornštajnová

!!! POZOR SPOILERY PRO TY, KTEŘÍ NEČETLI !!! CITÁT: Jsou různé druhy ticha. Ticho útulné, volající ke spánku, ticho těšící se na příchod blízkého člověka, ale i ticho tíživé, plné očekávání, že bude v příštím okamžiku přerušeno křikem nebo příkrou poznámkou. Ticho našeho domu bylo nervózní a křehké, naplněné nevyřčenými slovy. (...) Musím přiznat, že Alena Mornštajnová mne hodně zaujala. I když třeba její knihy jen tak podruhé neotevřu, zanechaly ve mne hlubokou stopu a přiměly mne přemýšlení. Předně si lámu hlavu nad tím, jaký popud Mornštajnovou přivedl k psaní, neboť ten opakující se motiv odhalování rodinných tajemství, o nichž se nemluví, nemůže být náhoda. Knížka měla podobnou strukturu jako ostatní, tj. na začátku je něco zmíněno, a pak se prolíná vyprávění z minulosti a současnosti. Tentokrát byla ale kompozice obohacena o opakování poslední věty či slov z jedné kapitoly na začátku kapitoly následující. Zprvu jsem v tempu čtení nechápala, proč jsou některá slova vytučněna, ale když mi to došlo a pro ověření hypotézy jsem zalistovala zpátky dopředu, musela jsem se vnitřně pousmát, jako kdyby šlo o soukromý vtip sdílený s autorkou. S ohledem na to, že názvy kapitol jiné knihy byly tvořeny částmi básně, jsem zvědavá, s čím na nás AM vyrukuje příště. Kouzlo Mornštajnové tkví podle mne nejen ve čtivém a promyšleném jazyce, jímž vypráví, ale hlavně v tom, JAK vypráví. Svému čtenáři nic nevnucuje, události popisuje, ale nehodnotí, a je tedy na něm, s kým bude sympatizovat či která pasáž ho osloví. Připadá mi, že ať Tiché roky bude číst náctiletý, vysokoškolák, čerstvě vdaná žena, novopečený otec, pracující čtyřicátník nebo důchodce, každý si z knihy odnese něco svého. Ve mně tentokrát rezonovalo víc věcí, zejména: - Vztah mezi rodiči a dětmi. (Jak hluboce prožíval Svatopluk Blančin odchod, který ona zdánlivě vítala s lehkostí, přestože a) spáchala něco neodpustitelného, b) bylo víc než pravděpodobné, že rodiče už nikdy neuvidí.) - Jak málo stačí, aby se něco pokazilo, a když některé věci zůstanou nevyřčené, dokážou způsobit mnohem víc bolesti, než kdybychom se o nich nebáli hovořit. - Že, ač to třeba na první pohled nevidíme, nebo to přikládáme jiným příčinám, i naši nejbližší v sobě mohou mít nějakou bolest, kterou tají. My si jejich jednání vysvětlujeme tím, že jsou tvrdí a nemilují nás, i když bažíme po jejich náklonnosti, ale netušíme, co za jejich zatvrzelostí stojí ve skutečnosti. - Že někdy je lepší neztrácet čas a pokud nás něco zajímá, zeptat se na to rovnou. Protože svědci minulosti mohou bez varování odejít a nám s nimi zmizí jeden z dílků skládačky... Autorka si opět pohrávala s mými domněnkami, kdy jsem se dohadovala, o čem kniha bude a snažila se od počátku podvědomě najít nějaké zákonitosti, abych byla několikrát vyvedena z omylu. Bohdana o sobě mluví jako o jediném dítěti, které rodiče měli, otec je z pohledu dcery i manželky Běly podáván velmi nesympaticky (a přitom nahlédnutím do minulosti člověk zjišťuje, že byl velmi milujícím rodičem i manželem), a i to, v čem je Bohdana vlastně "divná" se člověk dozvídá cca ve 3/4 knihy a do té doby se jen dohaduje (Trpí nějakou úzkostnou poruchou, že se nerada baví s cizími lidmi? Má nějaký typ zdravotního postižení, a proto vyžaduje ve škole zvláštní přístup a musí chodit k psychologovi?). Když Svatopluk přestal mluvit, měla jsem skoro slzy v očích - ještě tolik toho zůstalo nevyřčeno! Jakožto čtenář jsem podvědomě toužila po usmíření a dobrém konci, ale ani toho se mi nedostalo, protože konec je opět - stejně jako u jiných autorčiných knih - otevřený. Kdyby připsala ještě jednu, jedinou stránku nebo aspoň odstavec... ale ne, fantazie zůstala rozdrážděna a přání, jak by postavy měly skončit, nesplněna. Velmi jsem si přála, aby to oslovení na konci bylo vyřčeno nikoli z Blančiných, ale Bohdaniných úst. A moc si přeju, aby tiché roky pro Žákovic rodinu již skončily a vzduchem se začala vznášet ta správná slova.... celý text

Ztracená dáma 2006, Jude Deveraux (p)

!!! POZOR SPOILERY !!! "Snad bys o to nestála?" odpověděla Brandy zcela vážně. "Co já bych dala za to, abych mohla být na tvém místě!" "To místo je plné modrých lístečků," odpověděla jí s nehybnou tváří Regan. Pokud jsem nadávala na obálku nového vydání Podvržené dámy, tak obálka prvního vydání Ztracené dámy překonala mé noční můry. Ta blond paruka mi evokuje Buffalo Billa z Mlčení jehňátek (fakt je tam i smrtihlav??!) a celá ta kombinace je něco tak pochmurného, že kdyby se to začalo najednou hýbat, vsadila bych si, že tvůrcem je Terry Gilliam. Děj knihy - podobnost se Sametovou písní a jejími charaktery čistě náhodná? Travis jako by popisem Rainemu z oka vypadl a Regan se svojí útlostí a chlapeckou štíhlostí by mohla konkurovat Alyx. Navíc jsem pak v textu narazila na to, že Clayton má vystouplé lícní kosti (= Gavinova charakteristika), o čemž v prvním dílu této série nebylo ani ťuk. A stejně jako v Sametové písni, ani zde Travis netuší, kdo Regan ve skutečnosti je. Nicméně mu to nebrání v tom ji pomilovat, a to ne jednou. OK, poprvé byl opilý a považoval ji za nevěstku. Ale podruhé už věděl, že prostitutka to není, že připravil o věneček děvče vyšší společenské třídy, ale nebránilo mu to si "to" s ní dát znovu, a pak proobcovat celou plavbu do Ameriky. Já vím, já vím, je to červená knihovna a čtenář od počátku ví, že ti dva budou spolu, takže je to v pořádku, ale jenom mi to přišlo nezodpovědné. Ztracené dámě menší rozsah než té Podvržené rozhodně prospěl. Přesto ale JD nechala hodně nitek nedotažených a zasloužily by si rozvést či nějak uzavřít. Mohla více vyzdvihnout kontrast mezi Reganinými představami o Americe a Amerikou jako takovou. Mohla více rozepsat fungování plantáže a Reganinu ztracenost včetně sporů se služebnictvem. Tyhle pasáže jsou ale smrsknuty do jedné kapitoly, než Regan ztratí nervy a rozhodne se utéct. A dále: chybělo mi Travisovo zjištění, že dopis na rozloučenou ukryla Margo, že to byla ona, kdo úmyslně ničil všechny stopy. A když se pak Regan osamostatnila a získala sebedůvěru, o penězích nemluvě, proč nevykoupila Travisovy rodinné šperky po matce zpátky? Záporné charaktery opět nebyly moc propracované - osobně se mi líbí, když i záporák je napsaný tak, že s ním čtenář soucítí, i když třeba odsuzuje jeho skutky. Z Margo se ve finále stala naprostá ubožačka a Farrell, který se snažil tahat za nitky, nakonec vyzněl tak nějak do ztracena. Jejich konec byl dramatický a velkolepý, ale stejně jako v prvním díle hodně useknutý a zkrácený... Deveraux nastínila moc hezký romantický příběh (nad úvodní zápletkou bych ve třinácti áchala dlouho do noci, bohužel jsem však knihu poprvé četla až na VŠ), ale jeho uchopení je v porovnání s některými současnými autory poměrně jednoduché, místy naivní anebo dokonce neuvěřitelné. Travisovo dvoření může fungovat na papíře, ale moc se mi nechce věřit, že by se jakýkoli muž k němu propůjčil i v reálu, natož v době, v níž se příběh odehrává. Bylo-li cílem psát o obyčejných farmářích, jejichž hlavní starostí je půda, tak zde to šlo do pozadí už úplně. Nejen, že jsou všichni plantážníci nechutně bohatí, takže si mohou dovolit nakupovat naprostým cizinkám drahé šatstvo (oba díly) či nechat pustnout vlastní plantáž (první díl), ale ještě jsou to megalomani, co si najímají artisty se slonem, aby požádali svoji vyvolenou o ruku. (Mně ten cirkus prostě přišel moc... Ty růže, budiž, to bylo ještě hezké a odkazovalo to na jejich svatební noc. Lístečky? Poněkud přehnané, ale ještě stále by se to dalo považovat za romantické, byť vloupání se do trezorů mi přišlo navíc. Ale cirkus? Vážně? Chození po laně v trikotu? Proč proboha? To už byla hodně velká fantazie i na moji bujnou představivost.) "Moje paní týdle historce nikdá neuvěří," poznamenal jakýsi muž. "Ale třeba mi kvůli ní odpustí, že sem se zpozdil vo celý tři dny." "To byste byl pěknej hlupák, kdybyste svý paničce todle vykládal," zavrčel další divák. "Měli bysme se domluvit a udržet to v tajnosti, jináč každá holka v kraji bude čekat, že si ji budem namlouvat přesně stejným způsobem (...). Já naopak svojí ženě řeknu, že sem jí celý tydle tři dny byl nevěrnej s jinou - to mi přinese vo moc míň starostí, víme?" Deveraux psát umí, o tom žádná. Kdyby ale ubrala na romantice a přidala na vykreslení historických kulis, bylo by to o moc lepší. Takto bohužel nemohu hodnotit víc než 3 hvězdami (spíše bych dala 2,5) a obávám se, že k této sérii se už do třetice nevrátím.... celý text

Podvržená dáma 2006, Jude Deveraux (p)

POKRAČOVÁNÍ: To, že se JD v knihách dopouští mnoha romantických klišé, ať už v příběhu, replikách, chování postav či v popisech milostných hrátek (nezkušená panna ihned dosáhne multiorgasmu, jen co se s hrdinou políbí, přestože do té doby se jí nikdo nedotkl, anebo oblíbené autorčiny pasáže naznačující hrdinovu erekci, z níž je - stále ještě téměř nezkušená - hrdinka naprosto paf), to bych jí odpustila. Koneckonců, když se člověk podívá na datum vydání originálu, na tu dobu to asi tak klišoidní nebylo. Od roku 1984 bohužel ale uběhlo hodně vody a bylo vydáno mnoho knih tohoto ranku, které Deveraux překonávají, takže věřím, že mnoha čtenářkám její knihy mohou přijít vysloveně "blbé". Její síla stojí v nepřekonatelných popisech škádlení mezi postavami, které mají švih, jiskru i vtip, jenže u Podvržené dámy se toto vše ztratilo pokračováním příběhu a jeho násilnými zvraty. Vyjádřila-li autorka v předmluvě touhu psát o obyčejných amerických farmářích a jejich osudech, v tomto případě se jí to skutečně nepovedlo. Už jen Nicolin původ příliš obyčejný není (a čtenář, který zná historii, se musí zamýšlet, jak by toto bylo řešeno s návratem titulů a majetků), ale zejména to, co se jim všechno dělo definici pojmu "obyčejnost" zcela popírá. Mimochodem: vadilo mi i to, jak Clay Nicole naléval alkoholem, přestože věděl, co to s ní dělá, a že pak skončili v posteli. Ano, čtenář ví, že nakonec ti dva budou spolu a sexová zápletka příběh okoření, ale v reálu, a obzvlášť v 18. stol. při požadavku na anulaci sňatku, by si jeden z nich zdravý rozum zachoval a držel by si toho druhého od těla... Tři hvězdy dávám za prvotní zápletku a jiskření mezi hrdiny, pak už to pro mne byla jedna velká mizérie plná zbytečných komplikací a zvratů. Jak říká můj muž: "Škoda, mohlo to bej dobrý."... celý text

Tegmine 2016, Soňa Sirotková

Ke knize jsem se dostala více méně náhodou a očekávání měla spíše nízká než vysoká. Ač se zprvu nic moc nedělo, autorčin styl psaní si mne brzy zaháčkoval a skončilo to tak, že jsem nakonec četla do půl jedné ráno. Ano, kniha se cca od první třetiny dosti hemžila překlepy, chybami v interpunkci, místy byla chybná shoda podmětu s přísudkem, občas v textu vykoukla slova či opakující se zájmena, která zůstala po přepisování a upravování jeho předchozích verzí, nejednou autorka podivně dělila přímou řeč postav do více řádků či byly chyby typografické. Nicméně jak jsem obvykle na tohle opravdu fašista, tentokrát jsem to jen zaznamenala, přelétla očima a četla dál. Překvapilo mne, natolik mne kniha chytila a mohu konstatovat, že asi budu na Yount Adult (i když, jak se ukáže, v tomto případě - a tím nemyslím autorku, ale postavy - to moc YOUNG není ;-)). Pokud se Sirotkové podaří udržet nastavenou laťku, může se při správné propagaci knihy rozjet mezi mladými čtenáři nový trend. Mně to tedy přišlo velmi originální, neotřelé i poutavě psané. Jak mi zprvu vadilo, že autorka se vypisuje skoro se vším, co Vroni prožívá při nástupu na gymnázium (že si dělá fiktivní nástěnku, jaké mají ve školce předměty, co má na sobě, ...), nakonec musím konstatovat, že se tím podařilo hezky navodit atmosféru. Na Šumavě jsem zatím nikdy nebyla, ale z knihy na mne přímo dýchala mlha v lese a všudypřítomná vlhkost. Oproti tomu v Krupce jsem byla, takže už jsem mohla operovat s vlastní fantazií, a zmínka o Klíši vyloženě zahřála. Ve finále se mi tedy nakonec líbilo i to, že se kniha neodehrává v nějakém fiktivním světě, ale na reálných místech, která čtenář zná / může navštívit. Ještě mám v úmyslu vygooglit si jména toho historika a památkáře ;-). Co se děje týče, vytvářela jsem si vlastní domněnky, jak to celé je, a přiznám se, že pointu a odhalení postav jsem nečekala vůbec. Myslela jsem si, že to bude operování s upířinou, pak mi do toho skákali mimozemšťani (nevím proč, stále mi naskakoval film "Jsem číslo čtyři"), ale rozuzlení pro mne bylo v literárním žánru něčím novým, překvapujícím a o to víc se mi kniha líbila. Možná by stálo za to přečíst si ji nyní znovu, když už vím, oč tam jde, všímat si dílčích narážek a náznaků. Neboť čtenář si po celou dobu myslí, že Vroni je obyčejná teenagerka, která jen ztratila paměť... Stále jsem čekala nějakou jobovku a hnusárnu, ale atmosféra houstla i bez nich drobnými narážkami, událostmi, u nichž hrdinka tuší, že mají jiný význam, než jak se zdá, nesrovnalostmi, ... - a to vše v kontrastu s obyčejnou partou mladých lidí a jejich obvyklou denní realitou. Líbilo se mi i to, že v knize se neobjevil žádný sex, byť minimálně v hotelovém pokoji se zdálo, že se k němu schyluje, a přesto mezi hrdiny bylo určité erotické pnutí dráždící čtenářovu fantazii. Mimochodem: autorka má ke knize na svých stránkách "trailer", mně tam ovšem vadí ty "zrcadlové" fotky a protagonista Bena, kterého jsem si představovala jinak. Ostatně i Vroni, ale fotografie modelky v knize mne až tak nerušily, byť mi přišly poněkud zbytečné. Možná by čtenářovu obrazotvornost víc burcovaly chmurné a tajuplné fotky Šumavy... Trochu v mlze pro mne zatím zůstávají jezera, jejich obyvatelé i úvodní kapitola (která hned nastolí tu správnou atmosféru), ale očekávám, že to bude rozvedeno v pokračování, stejně jako osobní příběhy obou ústředních postav. Dočkáme se snad i bitvy mezi Vroni a Luciou? Btw: Odmaturovala Vroni nakonec? Sečteno a podtrženo: Chyby v knize považuji za hanbu, ale tentokrát je přebil čtivý a originální příběh. Dlouho mě nic tak nechytlo, a to mám načteno opravdu hodně.... celý text

Bivoj 2016, Juraj Červenák

!!! POZOR SPOILERY !!! Po Báthorym jsem v euforii nakoupila i starší autorovy knihy, které mne doposud míjely, včetně Bohatýra (který se mi tehdá nelíbil a hned jsem se ho zbavila) a Bivoje. Toho, v souladu s názory níže, považuji zatím za nejslabšího Červenáka, ale uvidíme ještě, co přinese Ilja Muromec. VLÁDCE STŘÍBRNÉHO ŠÍPU: Klasický Červenák a jeho historická fantasy. Čtenář si dobře počte, i když si pak vlastně říká, co si z toho měl odnést. Za mne je to seznámení se strošovským vladykou a jeho dvěma syny, kteří později figurují v dalším příběhu. Ovšem s obvyklým autorovým naturalismem asi už nikdy nevytěsním představu, jak si Vládce stříbrného šípu udělal tětivu... BĚSOBIJCE: České pověsti jsem vlastně nikdy nečetla a znám je jen tak povšechně z vyprávění starších a z hodin dějepisu (a od Františka Ringo Čecha). O Bivojovi tak v podstatě vím opravdu jen to, že zabil kňoura a pojal Kazi za ženu. Tak nějak jsem čekala, že to celé bude o tom kanci, a proto mne velmi překvapilo, že Sekáč je hned na začátku a v podstatě jen epizodně. Čtení téhle části se mi nehorázně vleklo a pořád jsem se nemohla začíst. Celé to vlastně bylo o tom, že je Kazi v nebezpečí. Zabíjení. Kazi je zachráněna. V nebezpečí jsou všichni. Zabíjení. Kazi, Teta (za mne nejbizarnější postava celé série) a Libuše jsou v nebezpečí. Zabíjení, Teta a Kazi jsou cajk, ale Libuše je v nebezpečí. Zabíjení. Libuše je zachráněna, ale Kazi je v nebezpečí. Konec knihy. Myslím, že Běsobijci by výrazně prospělo zkrátit a proškrtat, a rozhodně by to nebylo na úkor epičnosti či čtivosti. Ale uznávám, že konec jsem nečekala a trochu se divila, že příběh končí zrovna v tuto chvíli (pořád jsem si tak nějak říkala, že druhá část bude o Dívčí válce - omyl). Palec nahoru na Wulfhartovu postavu, to byl typický krásně napsaný vedlejší fantasy hrdina. VÁLEČNÍK: Mnohem, MNOHEM čtivější než Běsobijce. Děj se odehrává na větším území, zahrnuje více postav a končí grande finále bitvou před Levým Hradcem. Tam jsem kdysi dávno byla se svým prvním chlapcem, takže jsem z hlavy mohla lovit vizualizaci krajiny. Líbil se mi motiv šotků (a litovala jsem, že nebyli využiti více, než jsem dočetla do úplného konce) i Hitchcockových ptáků (a včel), o Přemyslovi nemluvě. Jen mne rmoutilo, že za ním nejeli do Stadic, které jsem navštívila s kamarády na VŠ, ale jen k Litoměřicím, ač chápu, že pro časovou osu příběhu to bylo nezbytné. Vypořádání se s Běsy mi přišlo naopak příliš rychlé, čekala bych větší maso, ale to mi vynahradila finální bitva, kdy na mne ze stránek knihy čvachtalo bláto a krev. Kolikrát se v knize objevil přívlastek "slizký" anebo "chuchvalec" čehokoli, jsem už přestala počítat. Je pravda, že kdybych Bivoje četla tehdy, kdy byl napsaný, tak bych ho znechuceně odložila. Teď už jsem otupělá a beru to tak, že tohle k Červenákovi patří. Stále ovšem taky tvrdím, že kdyby ubral, četlo by ho víc čtenářů. Rusalky mi nevadily, spíše mne mrzelo takové trochu ploché zobrazení ženských postav, nemohu si pomoct, ale ty prostě Ďuro neumí. Coby ženská čtenářka mu věřím ty černobílé superhrdiny, kteří minou cíl jen tehdy, kdy jim uklouzne noha na nerovném povrchu nebo na ně útočí víc zákeřných útočníků, ale ty ženské se mu prostě moc nedaří. Teta byla totální mešuge, z Libuše jsem si odnesla hlavně to, že byla plochá jako žehlicí prkno, nejplnokrevněji byla napsaná a i působila Kazi, což zas byla šílená bosorka. Taková ta ženská poddajnost, kdy se žena schoulí do silné náruče a dovolí si být křehkou, tam sice tak nějak nastíněna byla, ale díky bojovým a pomstychtivým scénám spadla spíše do pozadí. Mužské postavy byly podstatně zajímavější, sympatizovala jsem s hlučným a bodrým Srdanem (takovými se v Červenákových knihách docela hemží a, pravda, málokdy přežijí spolu s hlavním hrdinou), zaujalo mne Přemyslovo pojetí a nej byl pro mne Wulfhart. Po Ašiziných výhrůžkách z první knihy bych čekala, že nějak skoná její rukou, v tomto ohledu jsem byla zklamaná, ale jinak vcelku spokojenost. Nu a hlavní záporáci... na konci to měli docela rychlé, já bych si s nimi asi pohrála víc. Samotný konec mne pobavil objevením se postavy, která je těžkým prequelem k Černokněžníkovi. Možná bych si obecně knihu vychutnala víc, kdybych pověsti četla, protože takto mi zřejmě hodně narážek uniklo a nemohla jsem si je tak užít (pobrala jsem de facto jen Ctirada a Šárku, Děvín a Přemysla s otkou). Autor v úvodu říká, že nejde o historický román a bude to plné nepřesností, takže jsem jeho reálie brala s rezervou (jak kritizoval jinde jiný uživatel: žumpy, dřevěné sruby, zbraně hrdinů, ...), ale uznávám, že kdyby byly víc historicky věrné, mohlo to být o hodně lepší. Takhle je to za mne (zatím) opravdu nejslabší Červenák, byť nabízí to, nač jsou jeho čtenáři zvyklí. Vcelku bych ocenila pokračování v podobě té Dívčí války, to by mohlo být hodně zajímavé.... celý text

Harry Potter – 3D průvodce: Bradavice, jak je znáte z filmů 2018, Matthew Reinhart

Ač se mi původně prodejní cena zdála více než přemrštěná, po prohlédnutí knihy, kterou nám přinesl Ježíšek, musím konstatovat že odpovídá provedení, veškeré přípravné práci, detailům i promyšlenosti pohyblivých prvků, a je naprosto zasloužená. Kromě 3D modelů bradavického hradu, famfrpálového hřiště, Zapovězeného lesa či Prasinek obsahuje každá dvoustrana i další související pohyblivé prvky, které se týkají Brumbála, Fénixova řádu, Turnaje tří kouzelníků, různých vedlejších postav a tvorů v knihách a filmech vystupujících. Mezi mé oblíbené kratochvíle patří proměna Tichošlápka v Siriuse Blacka. Samotné modely v sobě ještě ukrývají na první pohled nepovšimnutelná různá překvapení, tu i onde jde otevřít okénko a nahlédnout dovnitř do Velkého sálu, Brumbálovy pracovny apod. Dokonce i stopy na Pobertově plánku se pohybují a auto pana Weasleyho létá! Celou knihu lze navíc na hřbetě "rozepnout" (jdou zde magnetické "patentky") a rozložit ji do plochy, takže jsou jednotlivé modely vedle sebe v jakési plastické mapě. Předkládané informace znalce světa Harryho Pottera asi výrazněji neobohatí, ale ta vizuální stránka je prostě dokonalá. Jediné negativum vidím v použitém papíru, který se častým posunováním a otevíráním nutně musí zpřehýbat, takže bych knihu asi moc nedávala do ruky mladším dětem. Protože, navzdory tomu, že jsem navštěvovala kroužek výtvarné výchovy u paní učitelky Sýkorové, nepatřím k vizuálním kreativcům, je pro mne jen to, že někdo TOHLE dokázal vymyslet, a pak realizovat, samo o sobě obrovským KOUZLEM.... celý text

Lov 2019, Elle Kennedy

!!!! SPOILER !!!! Nepovažuju se za radikální feministku. Nevěřím, že muži jsou zplozenci pekel a že bychom je měly vyštípat ze společnosti - podle mě muži mají spoustu dobrého, co světu nabídnout. V první řadě mají parádní penisy. !!! POZOR SPOILERY !!! Nevím, nevím, jestli se EK vypsala nebo mně se snížila laťka, protože jsem přijala pravidla její hry (hokejisti jsou top mužské části populace a vybavení jejich nového stadionu by jinde zaplatilo stavbu tří domovů důchodců, ale hlavně: všichni jsou sexy, krásní, inteligentní a nabušení), jestli to bylo přítomností mého oblíbence Deana či tím, že autorka tentokrát zvolila jiný scénář, ale líbilo se mi to. Hodně. A bavila jsem se. Moc. „Dicky! Proč jsi mu šel po koulích? Potřebujeme je na tvoje budoucí neteře a synovce!“ „Neteře a synovce, jako že množný číslo? Kolik dětí si s ním chceš udělat? „Hodně!“ „Nesmíš otěhotnět dřív než ve třiceti. Nejsem připravenej být strejda.“ Skladba příběhu je tentokrát jinde - ač čtenář tuší, že Summer a Fitz (kdo to jen v komentáři u předchozí série tipoval, že na řadě bude jeho příběh?) k sobě patří, ti dva - ale hlavně ON - dělají všechno pro to, aby namlouvací fázi prodloužili na maximum. V knížce výrazně ubylo sexu, což vůbec nevnímám na škodu, naopak - pasáže, než na to hrdinové vlítnou bývají v tomto typu čtiva nejlepší. Taková ta postupná gradace napětí mezi těmi dvěma... a v tomto případě pak i všelijaká drobná či velká nedorozumění a vnitřní nejistoty, které vše natahují a protahují, než dojde na TO. „Mám trojky, to je průměr.“ „To není průměr.“ „Hmmm, a ty víš, jaká je průměrná velikost prsou, protože…? To ses osobně poptal všech žen na světě?“ „Ne, ale na internetu existuje taková věc, Summer. Říká se jí porno. Už jsi o tom někdy slyšela?“ Líbí se mi provázanost jednotlivých autorčiných knih (zmínky o dalších postavách, vysvětlení toho, jak to bylo s požárem sesterstva), a i když tentokrát taky došlo na fantazie s olizováním, výrazně ubylo „abysme“ a „vnitřních stehen“ (ačkoli minimálně v jednom případě se objevily „vnitřní svaly“). Autorka taky hezky uzavírá naťuknutá témata - kupř. úvod s děvčaty z Kappy Bety Nu by člověk bral jen jako zahájení Summeřiných trablů s bydlením a předehru k bydlení s hokejisty, čtenář se pak ale nakonec setká s Daphne Kettlemanovou, čímž i Kappa dostane pomyslnou třešničku na dortu. Anebo přízvuk protivného poradce Richmonda, ze kterého se nakonec vyklube… nebudu prozrazovat ;-). Ostatně i s Kamalem se to vyřešilo, byť musím říct, že tahle postava byla od začátku prezentovaná tak nesympaticky, že tomu jejímu obratu na konci jsem až tak nevěřila. Ale jo, je to „červená knihovna“ a určitá zjednodušení oproti skutečnému životu jsou zde v toleranci. A navíc: konflikt s Kamalem pomohl Fitzovi konečně si uvědomit, že Summer ho vytáhla z ulity. „Byl to strašný trapas.“ Povím jí o všem, co se dneska ráno přihodilo, a nezatajím ani velké finále: to, že ze mě před třemi vysokoškoláky v boxerkách spadl ručník. Našpulí rty. „Právě jsi popsala úvodní scénu pornofilmu, takže předpokládám, že jsi ho pak všem vyhonila?“ Jako vždy u Kennedy, děvčata si neberou servítky - v rozhovorech mezi sebou, s chlapy, ale i v sexu. Tenhle motiv ostatně zazněl i v ostatních knihách: I ženy mají právo užívat si sexu, aniž by je kdokoli považoval za běhny. Stejně tak jako v sérii Off-Campus, ani tady nechyběla linka nějakého strašáka, co může mladé lidi postihnout, tentokrát variace na kauzu Me Too a sexuální obtěžování ze strany autorit. Kromě toho, Fitzův osobní příběh byl dalším takovým podprahovým působením na snahu o zdravé mezilidské vztahy. Jen na okraj, to s tou seminárkou, Summer, bylo ještě takové kafíčko. Holka, bych Ti mohla vyprávět, co jsem zažila já kvůli jednomu ANONYMNÍMU hodnocení výuky… „Ty jsi tím klukem snad posedlá. Je to arogantní blb, Summer.“ „Je ale sexy.“ „Arogantní blbové bývají sexy. Proto se z nich taky stávají arogantní blbové.“ Trochu bych čekala, že další díl se bude věnovat Hunterovi, ale s ohledem na bonus v podobě kapitoly z další knihy je mi jasné, že dvojici bude tvořit někdo zcela jiný. Což mě trochu mrzí, protože by mne zajímalo, jak se ta žárlivost a raněné ego vyvine, než Hunter potká tu pravou (a kdo to bude?). A zdá se mi, že Hollisův motiv (společná noc s Brennou) jako jediný zůstal neuzavřený. Na knize oceňuji i dobrý překlad a vychytané chybky (našla jsem - náhodou - asi jen jeden překlep), a tak mám největší výhrady opravdu jen k životnímu stylu amerických vysokoškoláků (my teda kokain běžně na pařbách neměli, maximálně čůčo a někdo přinesl trávu, ale chápu, že taky nikdo z nás neměl svěřenecký fond a pět křestních jmen) a k jedné z popkulturních hlášek. Já si teda myslím, že je to spíše z filmu 300: Bitva u Thermopyl: „Tohle je Briar!“ zařve, jako by přehrával scénu z Gladiátora. Proč se nám to pořád děje? „Proč se nám to pořád děje?“ vykřikne Summer nešťastně.... celý text

Slepá mapa 2017, Alena Mornštajnová

Souhlasím s převládajícím názorem, který řadí Slepou mapu na druhé místo za Hanu, ačkoli uznávám, že jsem ještě nepřečetla vše. Kompozice je obdobná jako u Hotýlku, ale mapa mne bavila víc, možná i proto, že byla delší a já bych klidně brala knihu i trojnásobného objemu, jenom abych mohla číst a sledovat osudy postav, jak je Mornštajnová čtenáři předkládá. Autorka má velmi příjemný jazyk a styl vyprávění, při čtení jejích knížek si připadám, jako kdybych sledovala film nebo seriál, ve kterém se sice nic výrazně dramatického neděje, ale i tak si musím pustit další díl a dokoukat to do konce. Dějinné události jsou prezentovány spíše na pozadí, ale ten, kdo je s českou historií 20. století obeznámen, je i přesto napjatý a čeká, co přijde. A s osudy postav kolikrát mávají nejen historické mezníky (jejichž vyústění my již známe, protože jsme se o nich učili, ale jejich aktéři netuší, kam se dostanou, když učiní rozhodnutí, které učinili), ale i samy postavy, když se rozhodnout nějak a ne jinak. Čekala jsem, že se dozvíme trochu víc i o bratrovi / strýci, který emigroval do Ameriky, ale záběr se týkal především Čech a trochu i Německa. Ze všech postav mi byla nejméně sympatická sama vypravěčka, s tou jsem se moc sžít nedokázala, ale samotný konec knihy mne přesto potěšil.... celý text

Hotýlek 2015, Alena Mornštajnová

!!! POZOR MOŽNÉ SPOILERY !!! Moje druhá kniha od autorky. Ač jsem si říkala, že se budu bránit srovnání s Hanou, nakonec jsem podlehla. Ani ne tak námětem (který je jiný), ale spíše tím, že mi tentokrát chybělo ono magické vtažení do knihy - Hana mě při čtení pohltila (a to i tehdy, když se tam nic nedělo), velmi neochotně jsem se od knihy odtrhávala a ještě po zavření se k ní neustále vracela v myšlenkách. Na tenhle prožitek jsem se těšila i u dalších knih autorky, říkala jsem si, že je to nějaké její autorské kouzlo, její typický rukopis, ale u Hotýlku se nekonalo :-(. Jiná srovnání s Hanou si kniha ode mne nezaslouží. Dějový úsek je tentokrát zcela jinde (od 2. světové války po 90. léta) a i postav je zde více. Oceňuji opět to, že tíživé dějinné mezníky jsou v knize sice přítomny, ale spíše v pozadí, jako i v Haně se Mornštajnová soustředí hlavně na příběh svých postav. V úvodu jsou zmíněna nějaká jména a čtenář si domýšlí, co jsou zač a jaký vztah měla k Václavovi, který je de facto hlavní postavou a osudy ostatních postav se točí kolem něj. Pak se člověk začte, na úvodní položené otázky trochu zapomene, aby si je pak v průběhu připomínal a vracel se zpět k začátku a přemýšlel, co bude se stane na úplném konci. Jak padlo i v jiných komentářích, v závěru chybí jakákoli katarze, položené otázky zůstávají bez odpovědi a to čtenáře může dráždit. Na druhou stranu, život kolikrát není o tom, že se věci uzavřou, takže mně to až tolik nevadilo. Možná jsem i ráda, že to tam nebylo, protože můžu spřádat vlastní teorie a zakončení ku své osobní spokojenosti. Nicméně souhlasím s výhradami, které zde padly. Václav jako hlavní hrdina mi přišel takový plochý, prázdný, více mne bavily vedlejší postavy, ať v podobě Jindry či Renaty nebo dědečka Leopolda (ten mi připomínal Markovu knihu Můj strýc Odysseus). V knize bylo podprahově několik hezkých momentů a motivů, které jsou neuvěřitelně pravdivé a vyskytují se v různých obměnách v každé rodině. Jinak ale ve mně po zaklapnutí knížky z postav a jejich osudů moc nezůstalo. Možná, že kdyby byla kniha delší, a nebo naopak zabírala kratší časový úsek v podobě nějaké hlubší sondy, byl by zážitek silnější. Takto mohu konstatovat, že to bylo čtivé, v podstatě oddychové, jako čtenáře mne to zaujalo, ale za nějakou dobu už ze sebe nějakou pořádnou vzpomínku nevykřešu. Autorka mi však dokazuje, že psát umí, její myšlenky i slovní obraty jsou velmi pěkné, ke svým postavám přistupuje bez nějakých soudů, které by čtenáře ovlivňovaly. Jejich osudy jsou někdy pohnuté, někdy zbytečně zkažené nějakou maličkostí, ale tak to je i v životě - člověk nikdy neví, jaká banalita ho zavede na scestí a až zpětně může soudit, co vlastně udělal zle. Velmi se mi líbil nápad pojmenovat kapitoly výseky z básně. Obsah se tak pro mne úplně poprvé stal samostatnou četbou a zážitkem.... celý text

Hradba západu 2019, Juraj Červenák

POKRAČOVÁNÍ (!!! A OPĚT BACHA NA SPOILERY!!!): Pár (doslova) bonmotů: V politice je to jako v manželství. Když chceš mít klid, postarej se o plná břicha. Ze slibů se tesají základy, na nichž vyroste chrám moci. Co se Iskendera týče, tak trochu jsem čekala, že bude mít prsty v tom požáru právě on. Něco ve smyslu sebevražedného atentátu. Uznávám, že jeho skon byl beztak efektní - a jak jsem psala v komentáři k předchozí knize, vývoj jeho postavy čtenáře zabolel. Když se ke konci do věci vložil Báthory se svojí snahou vše ukončit, musela jsem si nalistovat rozloučení těch dvou na konci prvního dílu: „Co s námi bude, Korneli?“ zahuhlal mladík rozbitými, zkrvavenými rty. Jedno oko mu úplně zavřel otok, druhým jen tak mžoural. „Co jen s námi bude?“ „Nevím, chlapče,“ zachraptěl Báthory po pravdě. „Nemám tušení.“ Když jsem se při čtení dostala ke kapitole, v níž se Juliana postará o noc plnou vzrušení, ani v nejmenším mne nenapadlo, oč půjde. (Ostatně tohle se mi líbí, jak si čtenář v úvodu přečte anotaci, a klade si otázku, o čem daná kapitola bude?) A šok byl řádný, za to dávám autorovi všechny palce nahoru! „Večer U Italů?“ usmál se křivě. „Platíš.“ „Jako vždycky.“ Vnitřní nepřítel v pevnosti přidal knize na napětí, jen jsem se lehce ironicky neubránila srovnání Báthoryho a Voronina se Steinem a Barbaričem coby vyšetřovateli nadpřirozených jevů. Ač mám ráda i druhou dvojici, ta první je mému srdci pořád bližší. A o to hůř jsem nesla naplnění požárové věštby. Stejně jako u Urbanovic statku, i zde jsem odmítla uvěřit, dokud na vlastní oči neuvidím tělo, navíc zde byl ten příslib s Eržikou, ale s ubývajícím počtem stran a s bitvou u vozové hradby jsem začala propadat malomyslnosti. Hned po odpinknutí tohoto komentáře mám v úmyslu skočit na webovky cervenak.sk a položit tam velmi zvídavý a neodbytný dotaz! Celým srdcem doufám, že ještě společné posezení s korbelem (Kornelem) a dýmkou (dumkou) bude… Ten konec, ten konec… Trochu naděje, že to nebude úplné zakončení cyklu, jak mnohokrát padlo a já to přijala za své, ve mně zanechávají další ze slov rozloučení mezi ústředním hrdinou a Čelebim, jejichž role se několikrát změnily a osudy proplétaly, splétaly a rozplétaly: „Možná se už niky nepotkáme, kapitáne.“ „To nikdy nevíš. Osud má zjevně zálibu křížit naše cesty.“ Ačkoli pojetí hrdinů je lehce černobílé (neomylný sniper Voronin a „James Bond“ protitureckého světa Báthory, při vyslovení jehož jména v každé knize minimálně 15x zazní obdivný přívlastek „Slavný Turkobijce!“), mně to ani trochu neva a chci další jejich příběhy! Klidně formou povídek, smířím se se vším. Jen ne s tím, co mě na konci knihy čekalo. Za to ta jedna hvězdička dolů, ač jsem včera nad knihou čtenářsky vzdychala rozkoší. Ač obvykle chválím otevřené konce, neb dráždí moji představivost a nechávají čtenáři prostor pro vlastní zakončení děje, tentokrát ve mně zůstalo příliš mnoho otázek a nezodpovězených odpovědí. EDIT: Napsala jsem a odpověď přišla obratem. Bude ještě jeden díl (Já to věděla!), jen se ještě neví kdy :-). Jisté slovenské město už pro mne nikdy nebude tím, co bývalo. Na závěr tedy: Nitraaa!... celý text

Plán 2017, Elle Kennedy

POKRAČOVÁNÍ: (A OPĚT VAROVÁNÍ PŘED SPOILERY) Jinak ale autorka předvedla to, nač je u ní čtenář zvyklý: kromě červené knihovny, přemíry sexu a jednoduchého příběhu především dobrý slovní humor, vtipné dialogy i situace, a kupu narážek na popkulturu. (Tentokrát jsem velmi ocenila především citát z Highlandera.) Nechybělo špičkování mezi mužskými hrdiny, které knihám dodává šťávu. Velmi jsem se bavila nejen u Tuckerova trollení spolubydlícího, ale zejména u soutěže, kdo z ostatních kluků bude kmotrem. „Vlastně…“ Garrett úplně září. „Logan v tý soutěži skončil.“ (…) Logan nasadí nečitelný výraz. „Nakonec jsem vycouval,“ přizná. „Je to až moc velká zodpovědnost.“ Garrett si hlasitě odfrkne. „Ty ses rozhodl vycouvat? Takhle tomu budeme říkat.“ Logan ho propálí pohledem. „Tahle tomu budeme říkat, protože to tak taky je.“ „Jo?“ Garrett vyskočí na nohy. „Hned jsem zpátky.“ (…) „Jak teda vysvětlíš tohle?“ Sabrina zděšeně vyjekne. Já jsem jenom zvědavej, jak mi vysvětlej, proč Garrett drží panenku novorozeněte. Kterýmu jen tak mimochodem chybí hlava. Kvůli návaznosti na předchozí knihy (jejichž znalost pro čtení jednotlivých dílů však není nutná), nechyběl ani happyend v podobě usmíření Sabriny a Deana, kterému se ze své lásky vyznala dokonce ještě dřív, než tomu, koho se to týkalo nejvíc. Celou sérii hodnotím spíše lehce průměrně než jako top v žánru, ale uznávám, že úplná ztráta času to nebyla. Ani ne tak kvůli prasárničkám, které zabírají vždy tak 1/3 celkového počtu stran knihy, ale právě pro ten slovní humor, vtípky a narážky. Jiskření mezi ústřední dvojicí se mi nejvíc líbilo v jedničce a trojce, čtyřka - jak jsem psala v úvodu prvního komentáře - mi přišla nejslabší a Grace a Logana si skoro nepamatuji. Z celé série bych byla ochotná si asi přečíst znovu jen Skóre, ale kdybych pro osvěžení postav či z nedostatku jiného čtiva sáhla i po jiných dílech, znovu bych se pobavila. Protože však znám lepší knihy, do knihovny si Off-Campus pořizovat nebudu.... celý text

Rocková hvězda 2016, Kylie Scott

!!! POZOR SPOILERY !!! Knihy z téhle série jsem kdysi zahlédla v knihovně a zaujaly mne obálkou i názvem. Při čtení jiných knih jiných autorek jsem často v komentářích narážela na srovnávání se "Stage Dive", takže jsem se rozhodla udělat rezervaci v knihovně a zkusit to. Očekávání jsem neměla nijak přemrštěná, ale přesto se dostavilo rozčarování a zklamání. Jak psala jedna uživatelka ve svém komentáři ke knihám Elle Kennedy, má vysoké nároky na nízkou literaturu. A i já, která toho nečekám tolik, jsem čekala aspoň něco. Tady toho ovšem moc nebylo. PŘÍBĚH: Zhruba tak ve dvanácti jsem si před spaním začala spřádat v hlavě různé romantické příběhy, v nichž figurovalo nějaké mé alterego. Většinou to byla romantika, samozřejmě nechyběl ani sex (ve 12ti jsem ani netušila, co to je, ale i tak ty představy měly dráždivé kouzlo), a vždy byl nějaký zvrat a happyend. Příběh Rockové hvězdy mi připadá hodně podobný jako tyhle moje představy. Na začátku se hrdinka probudí v hotelovém pokoji, aby zjistila, že je provdaná za slavného rockera. Žel, nic si nepamatuje, takže se dohodnou na anulaci sňatku a ona odjede domů. Jenže tam už na ni čekají paparazziové, takže bez váhání přijme nabídku hrdinova bodyguarda a odjede k němu (i když o něm nic neví - ale je šlechetná a chrání rodiče). V jeho domě si ti dva celkově vymění asi 3 slova, pak se ona srazí s jeho právníky, urazí se (protože není žádná zlatokopka a oni nechápou, že o finanční vyrovnání nestojí), uteče, aby spolu s hrdinou nakonec skončili v jeho domě u oceánu. Tam, ač si stále nic nepamatuje a pořád si řekli jen ta tři slova, najednou zjistí, že ho miluje. A on ji hrozně chce. Takže si to dají asi na osm různých způsobů, přičemž on jí učí praktiky, o kterých předtím četla jen v Bravíčku a přišly jí ohavné. Najednou zjišťuje, že s MILOVANOU osobou je to vlastně krásné. Žel, přijde konflikt. Uprostřed romantiky odjedou zpátky do L.A., kde ho načapá při polibku s bývalkou. Aniž by si nechala cokoli vysvětlit, vezme roha a uteče zpátky domů (to už jí asi neva, že rodiče budou v obležení neurvalých a vlezlých novinářů). Po dalších 28 dnech (ve snění ubíhá čas jinak než v realitě), kdy o ní ztratili zájem už i paparazziové, jen sem tam odpálkovává nějakou blbou fanynku, za ní on přijede. Po několik dní jí dobývá, než mu dopřeje sluchu (předtím mu ovšem dopřeje orgasmus v zadní uličce diskošky), vše si vyříkají, vyznají si lásku a rozhodnou se být spolu. A dokonce i jeho zlý a zkažený bratr jde na terapii a bývalka se dorazí omluvit. Mezitím hrdinka díky hrdinovi dospěje, zjistí, že jí vlastně naplňuje něco jiného, než do čeho jí strkali rodiče, a čeká jí světlá budoucnost plná příslibů. V celé knize nebyl žádný pořádný konflikt, vše bylo takové... prázdné. Doufala jsem aspoň v zápletku, že nejlepší kamarádka bonzuje novinářům, ale nakonec se ukázalo, že se jen banálně dala dohromady s bratrem hlavní hrdinky. (Který najednou pocítí starostlivost staršího sourozence a hlavního hrdinu kvůli ní sejme.) Přitom si myslím, že ten námět jako takový má skvělý potenciál. Ona se probudí s kocovinou, vdaná, za rockovou star, o jejíž kapele vůbec nic neví, natož o zákulisní realitě života celebrity - to je naprosto úžasný nápad! Jenže jeho uchopení skončilo tak, jak začalo, a proto hodnotím jako těžký podprůměr. HRDINOVÉ: Evelyn je vlastně tuctové děvče s celulitidou, ale přestože byla šikanovaná, je výjimečná a on to hned spatří a vzplane, ač je zapřísáhlým odpůrcem manželství. David je chudák celebrita, co to má těžké nejen proto, že ho pořád pronásledují a nikdo mu nerozumí, ale i kvůli tomu, že stále musí pracovat se svou ex, která ho zradila, takže nevěří ženám. Navíc ho opustila matka-alkoholička, takže o to víc nevěří ženám. Pro Evelyn a její startovní pozici je to těžké (scéna s rvačkou v hospodě??!), ale láska hory přenáší. A to klišé, kdy kvůli ní znovu potká ztracenou inspiraci a začne skládat... dalo se to čekat, ale... bylo to zkrátka klišé. SEX: Jsem zhýčkaná a moc mě to nebralo. Kromě toho, že hrdinové dosahují orgasmů jako na běžícím pásu a Evelyn je svolná k praktikám, které nejsou standardní, dokonce jí voní a chutná jeho sperma, a vůbec, ale vůbec se coby téměř panna nestydí (protože s tím pravým je to vždy spontánní a vášnivé), vadily mi zejména používané výrazové prostředky. "Mužství" bych ještě skousla, ale opakování "ženství" mi už vadilo moc, to už bych snesla i oblíbenou "kundičku". Stejně tak množství vulgarismů, které zde působily spíše samoúčelně a obešlo by se to i bez nich. Obzvlášť za situace, kdy byla Evelyn líčena jako děvče ze slušné rodiny, které si raději půjde vypláchnout pusu mýdlovou vodou, než aby z ní pustilo sprosté slovo. Sem tam se v knize objevila i dobrá myšlenka nebo nějaký vtípek (byť věta ve smyslu "sice mi to nebude slušet, ale aspoň budu hezky vonět" mě rozsekala na kousky), ale jinak to bylo fakt slabé. Kdyby mi bylo náct, tak mi to asi stačí, ale teď mi tam chyběla nějaká ta výplň, silné dialogy, pořádný konflikt a budování vztahu hrdinů k sobě. Jednu hvězdu dávám za ten nápad a obálku, ale víc nadšení ze sebe nevykřešu. Nedozvěděla jsem se ani to, jak funguje těžký život slavných, jen omílané stereotypy o konfliktu uvnitř kapely mezi rodnými bratry. A mnohem víc, než vývoj příběhu, jsem přemýšlela nad tím, že když David dostal od Nathana pěstí a upadla mu pizza, jestli se pádem na podlahu hodně poničila, anebo ji pak ještě snědli.... celý text

Omyl 2016, Elle Kennedy

Ďáblova pevnost 2011, Juraj Červenák

!!! POZOR SPOILERY !!! Báthory patří, přese všechny mé výtky vůči autorovi, mezi mé srdcovky. Při druhém čtení jsem ovšem viděla víc much než dříve. Z minulosti jsem si pamatovala jen to, že kapitán sejme Namtara, a že si dopřával orálního sexu. Nevím proč, ale pevnost z názvu jsem si v paměti spojila s tou, u jejíhož padacího mostu dojde k finální porážce zla a ukončení "spolupráce" s Drakobijcem. A tak jsem nyní nepobírala, proč se pořád mluví o nějakém Vračigradu. Moje chyba. Ovšem co jsem tentokrát vnímala mnohem víc bylo slabé navázání na předchozí díl. Po přečtení dvojky by člověk čekal, že půjde hlavně o zastavení Namtara, jenže Pětice a čelebi se sice na začátku objeví, ale pak o nich čtenář po celou dobu, až do úplného konce knihy, neví. Děj se soustředí na Chorvatsko, Černého Araba (podobnost s Ospalou dírou čistě náhodná) a získání léku pro Ljubicu. A že je to dobrodružství plné zvratů! Kdykoli se zdá, že hrdinové už mají vyhráno, ruka osudu zasáhne a jejich radost ihned zdusí. A jako vždy u Červenáka se projeví, že zdánlivě bezvýznamné epizody (většinou spojené s násilným krveprolitím) mají své důsledky... Protože čtvrtý díl si pamatuji jen matně a pátý jsem ještě nečetla, říkám si, zda má celá série nějakou nosnou linii, která by knihy více propojovala. Zprvu jsem si myslela, že to bude záchrana syna, ale ta ustoupila do pozadí před záchranou křesťanského světa. Bude nějaký nosný prvek v dalších dílech?? Tentokrát oceňuji to, že: a) většina vedlejších postav, které dostaly prostor vyniknout vedle kapitána a kozáka, neumře a z knihy odejde po svých, i když značně potlučená, b) v knize se epizodně mihne poměrně silná ženská postava, která - i když nedostane tolik prostoru - zaujme a čtenáře (i kapitána, i když toho v jiném smyslu) potěší. Na to, že se Červenák s ženami v knihách moc popasovat neumí (nebo nechce), nyní se zadařilo a i erotická scéna měla jisté kouzlo. Když si odmyslím to, že Báthory i Voronin (aktuálně v závěsu s Bojanem) rubají pohany a zlé hajduky hlava nehlava, tak postavy dostaly i víc prostoru pro slovní přestřelky a škorpení, které příběhu dodává říz. Bohužel jsem si nedovedla odmyslit komentář k jedné z předchozích knih, v níž příslušný čtenář přirovnával hrdiny k postavám z Mayovek. Jednak Báthoryho nevěrohodné rychlé kurýrování ze smrtelných zranění a zlomenin, nutné pro chvatný odjezd domů. A pak: ano, Kornel i Stěpan mají bezchybnou mušku a jejich ruka nikdy nemine cíl (oproti třeba Bojanovi, který bojuje po jejich boku). Připomnělo mi to, kterak pouze Chuck Norris sestřelí vzduchovkou letadlo ve výšce 12 000 metrů... z podzemní garáže... bez diabolek. Co se vedlejších postav týče, osudy Ratimira považuji za vyloženě tragické. (A pokud si vybavuji dobře další díl, budou mít vliv na následující vývoj Báthoryho vztahu k Jeleně.) Líbilo se mi zapojení historických postav, o nichž vím zbla, takže jsem mohla věřit všemu, co o nich autor napsal. Zrínského jsem si představovala jako Jeremiáše Wiśniowieckého z Ohněm a mečem z r. 1999. Jen mám velkou výhradu k zobrazení nebohého Urbana Grandiera, který v reálu žádným okultistou a travičem nebyl. V poznámkách je sice poněkud suše vysvětleno, že za jeho procesem (který skončil upálením) stály spory s kardinálem Richelieu, ale celé to bylo složitější. Zájemcům o problematiku (a očištění Grandierova jména, které Červenák pro svůj příběh poněkud ušpinil) doporučuji nahlédnout do Pitavalových Slavných kriminálních případů. Taky mne mrzelo náhlé opuštění některých postav typu Krsta Frankopana v průběhu vyprávění. Jeho epizoda s rusalkami působila více méně jako výkřik do tmy, škoda, že ji autor více nerozvedl či neuzavřel. Hrozně mocinky moc by mne zajímalo, z jakých zdrojů Ďura při čtení vycházel a co všechno je jeho fabulace. Zaujaly mne třeba informace o roční výši příjmů vysoce postavených tureckých důstojníků, o osobní minulosti některých z postav nemluvě. Pokud je vše opřeno o nějaký hodnověrný pramen, tak smekám a knihy doporučuji ke studiu tohoto období. Nu a na závěr něco, co mne coby fanynku trklo: Voronin na konci shodil kníry i kokrhel?? Proč? Jako jediný důvod mne napadá, že kvůli utrženým zraněním, ale ta neměl na hlavě ani v obličeji?! Že by ho autor potřeboval oškubat, než s Báthorym vyrazí do Horní země? ------ Ještě mne napadla taková malá glosa k tomu orálnímu sexu... V období baroka tyhle služby běžně neposkytovaly ani prostitutky a rozhodně se nejednalo o rozšířenou praktiku (tak jako dnes). Důvodem byla nejen katolická tabu, ale především vztah barokního člověka k hygieně. Ale to, co vím, vztahuji na západní a střední Evropu, třeba v Chorvatsku byly ženské čistotnější a Báthory, který navštívil Orient, převzal zálibu v parních lázních od Turků. Nač si škarohlídstvím kazit tu trochu erotiky ;-).... celý text

Skóre 2017, Elle Kennedy

POKRAČOVÁNÍ: Celkově mi tahle kniha fakt sedla nejvíc, i to obligátní ohmatávání vlastní erekce či hovory o penisu jsem tentokrát u mužského hrdiny snášela tak nějak líp. Každému sedí něco jiného a zpětně uznávám, že pokud někoho předchozí díly oslovily tak, jak mne tenhle padl do noty, už ta vysoká hodnocení chápu. Jsem zvědavá, jaká bude dvojka a čtyřka, které jsem ještě nečetla. Přemíru sexu v tomhle žánru toleruji, zkratkovitý příběh do jisté míry taky (ale tady se mi fakt líbil), a když to celé beru jako pohádku pro dospělé ženy, tak přimhuřuji oči i nad ostatními výtkami a rozpory s reálným životem. Než jsem se pustila do psaní komentáře, přečetla jsem si předchozí. Jak se obvykle u knih nahlas nesměju a běžně se bujarým chechtotem lámu v pase jen v duchu (a navenek mám ten svůj divný obličej, kvůli kterému se mě v pubertě i cizí lidi na ulici ptali, jestli jsem v pořádku), tak tentokrát jsem to jedenkrát nedala a smála se hodně a s chutí. Jen to nebyla koupelnová scéna, ale Deanův rozbor vlastního problému s paralelami ze Stmívání: „Hele, znáš Stmívání? (…) Fajn, takže víš, že Bella má takovou nějakou zvláštní krev, že jo? Že se z ní Edwardovi postaví, kdykoli se k němu přiblíží?“ (…) „To se mnou teď vážně diskutuješ o Stmívání?“ (…) Nevím, jestli si z tebe mám začít dělat prdel, nebo ti doporučit cvokaře,“ prohlásí Beau vážně. „Neznám žádnýho kluka, kterej by tu knihu četl.“ „Já ji nečet. To ségra byla z tý série odvařená, když ty knihy vyšly. Chodila za mnou po baráku a povídala mi o ní, ať se mi to líbilo, nebo ne.“ „Aha, klidně to hoď na ségru.“ (…) Beau si mě zamyšleně změří. „Hm, neřekl bych, že to je stejný jako s tou Bellinou čarovnou krví.“ „Ne?“ „Ne, řekl bych, že ses otiskl do kundičky tý holky.“ (…) „Co tím myslíš?“ „Myslím tím, že seš na tom stejně jako ten Jacob. Otiskl ses do rozkroku tý holky a teď je to ten jedinej, na kterej dokážeš pomyslet. Existuješ čistě jenom pro TUHLE kundičku. Jako Jacob a to divný mutantní děcko.“ „Ty podělanej kecale, tys ty knížky četl!“ „To teda ne!“ ohradí se Beau, ale rozpačitě se přitom usmívá. „Viděl jsem ty filmy.“... celý text

Hodnej kluk 2018, Elle Kennedy

"(...) Žádnej člověk není ale ostrov sám pro sebe. Ty jsi ten typ, co se stará o svoji rodinu. O přátele. O spoluhráče. Kdo se ale stará o tebe?" "Takže tvrdíš, že muži jsou spíš poloostrovy? Tak ženský jsou pak rušný části centra měst. Plný jednosměrek a mraků aut. Člověk je z toho akorát zmatenej." !!! POZOR MOŽNÉ SPOILERY !!! Nejprve jsem četla druhý díl, ale ono to není na škodu, tady lze číst na přeskáčku. Souhlasím s tím, že Matt tady moc sympaticky nepůsobil, ale jeho postava se zde omezovala jen na neustálé fňukání stran rozvodu, což mu moc prostoru rozehrát svůj šarm nedalo. Ovšem stejně jako ve dvojce (a v knize Návrh), ani tady jsem se toho o hokeji moc nedozvěděla. Dokonce se odvažuji tvrdit, že jsem se poučila víc o pletení (scéna s Leilou v nemocnici), než o ledním sportu. Ten se opět smrskl na pár ledabylých vět o průběhu tréninku či zápasu a na opakované klišé (které tentokrát zaznělo i doslovně), že každá holka chce hokejistu. Já jich teda osobně moc neznám, to přiznávám, ale hokejistu bych teda nechtěla :-). I když... podle těchhle knížek se zdá, že jsou všichni těžce ve vatě a nikdo z nich neřeší existenciální potíže. V podstatě ani hlavní hrdinka, přestože má komplex, že ji rodiče doposud ve všech jejích neúspěšných kariérních odbočkách dotovali. Tenhle nedotažený motiv mi vadil hrozně moc, protože Jess pak opravdu trochu vyznívá jako vatovaná holčička z bohaté rodiny, která se hledá, hledá, a rodiče za to platí. Čekala jsem, že tohle autorky víc dotáhnou, Jess sobě i rodině dokáže, že tentokrát své poslání a superschopnost našla, a protože se ve svém oboru stane top, nakonec vrátí rodičům do pětníku všechny peníze, které do ní kdy nastrkali... (Nevím, jaké platy mají sestry v Kanadě a USA, ale u nás by jim to vracela asi hodně dlouho, i kdyby si vzala dvě směny navíc.) Milostná zápletka byla obdobou toho, co bývá hodně časté - ona ho nesnáší, přesto ji přitahuje, myslí si o něm, že je to jen hora svalů, ale když si mu nakonec navzdory všem předsudkům vylije srdíčko, on ji překvapí nejen v posteli, ale i svými rozumovými schopnostmi, empatií a celkově je to prostě super mužský. Nicméně Blake, byť byl psaný docela sympaticky, na mě působil jako hrozný puboš. Ani ne tak svými hláškami a smyslem pro humor, ale spíš neustálým taháním se za Anakondu Blakea. Fakt nějakou ženu vzruší, když jí přijde od skoro cizího chlapa foto penisu, popřípadě jí ho neustále strká pod nos (obrazně) a pořád o něm mluví?? Představa, jak někam přijdu na rande a chlapík si ho přede mnou začne hladit přes kalhoty a vést lascivní řečičky, vede spíše k tomu, že bych z jeho bytu rychle utekla. Autorky si v ději mohly mnohem víc vyhrát s Blakeovou bývalkou - konečné vyznění pro mne bylo spíše "politováníhodná" než "sakra, to je ale mrcha!" Fiktivní těhotenství bývá častou vztahovou pastí i v reálu, takže tuhle lež bych Molly až tak nezazlívala, ale spíš mi přišlo přes čáru, že ji pak udržovala před Blakeovou rodinou, s jeho sestrou chodily na výroční večeře apod. Jako jo, to už bylo přes čáru. Ale i tak, mohla být mnohem víc zlá a zákeřná. WAGsky tady působí trochu jako takový ten obraz amerických paniček, co rozhazují peníze svých bohatých manžílků, aby pro ně vypadaly co nejlépe, měly dokonalý účes, nehty a outfit, a jejichž jedinou starostí je, jakého dodavatele občerstvení vybrat na další večírek. Přitom v druhé knize to až takhle hrozné nebylo, takže mě to trochu mrzí. Když už se ta série jmenuje WAGs, čekala bych o nich trochu víc. Takto jen vím, že jakmile přijde do klubu nová členka, dostane dárkový uvítací balíček, v němž je mj. sada na výrobu vlastního dilda (Udělej si sama, a pak se udělej sama). Zajímalo by mne, jestli se ta sada i ostatní věci z dárkové tašky (třeba dres se jménem hráče a hláškou, že k sobě s dotyčnou patří) musí vrátit, když se dotyčná s hokejistou rozejde?? Jelikož je to už třetí kniha, co jsem od Elle Kennedy četla, značně se mi zajídaly opakující se slovní obraty typu, že hrdina hrdince podebral prso (já si představím podebraný palec a vzrušení hned opadne), popřípadě že se o něj otírala jako kočka v říji (v téhle knize to bylo řečeno tuším 3x). Taky mi lehce uniklo, co se vlastně dělo s oblečením při sexu v autě - Blake Jess dle popisu odsunul kalhotky na stranu, aby do ní pronikl, ale ta je pak po aktu sbírala ze země, což by znamenalo, že jí je musel sundat?! Tentokrát ovšem dávám palec nahoru za "polibek" na svatbě a následující scénu ("Souhlasila jsi s polibkem, zlato. Jen jsi neřekla KDE."). Čte se to dobře. Autorky mají lehký styl, příběh - i když strašně předvídatelný a černobílý - nutí číst dál, je tam hodně slovního humoru, chlapi jsou sympaťáci... Ale. Chybí mi tam nějaký pořádný konflikt, aby o tu společnou lásku víc bojovali, trochu víc reálného života (všichni jsou bohatí a krásní), všechno je to hrozně jednoduché a vlastně tak trochu o ničem... Kdyby autorky v tomhle směru přidaly, bylo by to o dost lepší čtení. Takhle dávám 2,5 * za orální scénu a vtipné hlášky.... celý text