tatjana1737 přečtené 616

První hrob napravo 2013, Darynda Jones

!!! POZOR SPOILERY !!! Po přečtení zdejších komentářů ještě musím doplnit: Autorčiny knihy stojí hlavně na dialozích. Představení postav - ať už jejich popis či vylíčení jejich osudů v minulosti - je vždy velmi stručné, pak jede hlavně slovní smršť. Děj jako takový by mohl být rozpracovanější, ale člověk to Daryndě odpustí. Vedle příběhů, rozehraných v každé knize (detektivní zápletka + vztah Charley a Reyese), jede v pozadí ještě linka o Smrtce, jejích schopnostech, a o dalších nadpřirozených bytostech. A je fakt, že z té třetí roviny by šlo vytěžit mnohem, mnohem víc. Nevím, zda si s tímhle Jonesová nepohrává v pozdějších dílech, ale v těch třech, co jsem zatím četla, je to vždy jen lehce naťuknuté. Že Reyes se kvůli Charley narodil jako člověk. Že Všemohoucí posílá Smrtku na zem jednou za čas. Celé to kolem Ďáblova syna a jeho tetování. Jak je to s těmi Portály. Že pokud temná strana Síly najde Charley, Reyes se sám zhostí úkolu portál zničit... Tohle je v podstatě na tom to nejdůležitější, ale v prvních třech dílech je tomu věnováno minimum pozornosti...... celý text

Ledový dech 2019, Diana Gabaldon

Pořád si kvůli tomu lámu hlavu, a asi si tu zmíněnou knihu přečtu znovu, protože jsem si téměř jistá tím, že ve Fanny Hillové, kterou Jamie pořídil, Cleland slovo "falus" ani jednou nepoužil...... celý text

Za všechny prachy 2012, Janet Evanovich

!!! POZOR SPOILERY !!! Protože liberecká knihovna na tři měsíce zavřela, podobně jako jiní knihoholici jsem si nakřečkovala zásoby knih. Mezi nimi figuruje i série o Stephanii Plumové, kterou mi doporučil Trudoš, a protože Ledový dech od Gabaldonové se mi lehce vleče (a tahat ho s sebou v kabelce do MHD se mi nechce, i když by pak mohl sloužit jako ukrytá zbraň, kdybych někoho chtěla majznout přes hlavu), sáhla jsem ve čtvrtek po prvním díle. Lehký styl autorčina pera mne rychle vtáhnul do děje, a přestože se mi včera oči zavíraly únavou, rozhodla jsem se ten zbývající počet stran do konce dočíst ještě před (hodně posunutou) večerkou. Jedním z motivů bylo i to, že z Ramireze jsem po jeho nočním telefonátu měla husinu a chtěla jsem ho dostat za mříže, než půjdu spát. Noc předtím se mi zdálo o Morellim a fakt bych nerada, aby mne "šampion" taky navštívil ve snu. Strategie dočíst a nesnít o záporácích se vyplatila, a ač nejsem vyspinkaná do růžova (překvapivě), mohu sepsat komentář. Pokud bych srovnávala s dalšími tituly, které mi Trudoš doporučil, a to knihami o Charley "smrtce" Davidson, tak Darynda Jonesová píše vtipněji. Na druhou stranu těch vtipů je tam tolik, že to někoho může odrazit, a vtipné jsou i scény, které by prvoplánově legrační být neměly. Evanovich je taky vtipná, ale ne až tak hrozně moc; některé hlášky či přirovnání se mi líbily, až jsem se skoro uchechtla nahlas (což se mi nestává, protože ač osoba milující humor, můj gumový obličej a konzervativní prudérnost mi zabraňují smát se v prostředcích hromadné dopravy či na lavičce v parku nahlas). Detektivní zápletka (příběh) byla mnohem propracovanější než u Daryndy, a přestože se rozuzlení dalo trochu čekat, nechybělo napětí i mráz po zádech. Četla jsem vydání s filmovou obálkou (snímek je na ČSFD hodnocený hodně nízko) a pořád si říkala, jestli ta buchta na přebalu je nebo není Katherine Heigl, kterou znám z Chirurgů. Dnes jsem si to ověřila a je. Zrovna Katherinu si na Stephanii fakt nepředstavuju, a to nejen proto, že mi ji znechutila kamarádka, když si povzdechla, že nemá ráda herečky, kterým jsou při úsměvu vidět zuby, ale i dásně. Heiglová mi to čtení pořád kazila, bo mi neustále hopsala před můj vnitřní zrak, ale s trochou sebekázně se mi ji podařilo vymýtit. Stephanie jako hrdinka na mne působila jako normální ženská, která má nějakou představu o sobě a svých schopnostech, ale - jak to tak bývá - naráží na realitu. Jako jo, některé momenty jsem si říkala, že je fakt nezodpovědná a praštěná po hlavě, když neustále strká hlavu do oprátky, ale chápu, že to bylo kvůli ději a aby se události trochu hýbaly. Plumovic rodinka byla roztomile pošahaná (babička), Stephaniini přátelé sympaťáci. Sice jsem, zkažená jinou četbou, čekala, jestli do případu nebude zapleten i některý z policistů (a ideálně blízkých přátel), ale Evanovich zřejmě není tak komplikovaná jako Nesbo a jiní autoři. Díkybohu jsem se v předstihu nestihla podívat na hereckého představitele Morelliho, protože to už bych čtení měla zkažené úplně. Takhle zapracovala vlastní fantazie a já mohu svědomitě konstatovat, že i mne by Joe dostal, a ani by se moc snažit nemusel. Sice by mne pak docela štvalo přečíst si o sobě na zdi stadionu, ale na Slovan nechodím, takže by mne to vlastně asi ani tolik neštvalo... :-) Zpětně mne trochu mrzí, že nebylo víc jiskření mezi ústřední dvojicí, ale opět pokorně uznávám, že když spolu měli techtle jako děti, mechtle jako dospělí, pak tam byla ta srážka na chodníku a od té doby nic, tak oba potřebují trochu víc času, špičkování a kroužení kolem sebe, než zjistí, že jsou stvořeni jeden pro druhého. Tedy doufám, že to zjistí, protože jinak budu - přese všechno jsem romantická duše - zklamaná. S ohledem na rychlé odsýpání četby zvažuji, zda nejít rovnou do dvojky, ale asi si knihy budu šetřit a proložím si je opět Ledovým dechem. Koneckonců, KVKLI má otevřít až 1. září a to je ještě hodně daleko... CITÁT (který by dnes už asi neprošel): Fakt je, že nejsem zvyklá patřit k menšině, a připadala jsem si tam jako černoch, hledící pod sukni bělošce na předměstí Birminghamu, kde žijou odedávna samí bělostní anglosaští protestanti.... celý text

Hořící kříž 2018, Diana Gabaldon

Pokračování (a opět !!! VAROVÁNÍ PŘED SPOILERY !!!): Poněkud neuvěřitelná mi přišla vítězná setkání hrdinů nad divokými zvířaty (bizon v případě Brianny a Claire, kanec u Rogera a Jaimeho), ale což, jsou to hrdinové, tak jim to přeju, byť si myslím, že v reálu by z toho tak hladce nevyšli. Jen u setkání s hadem stále nechápu jeho účel, jestli to měla být předehra ke sblížení se tchána se zetěm, důkaz predestinace / možnosti změnit historii nebo co. A když už jsme u tchánů, oceňuji konečně trochu lidštější přístup k Frankovi Randallovi, který mi z Mořeplavce vyšel jako totální loser a ještě navíc neřád, který svou zákonitou manželku podváděl (přestože ona mu nasadila parohy, nikdy nepřestala milovat Skota z minulosti, a co jsem z knih pochopila, sex neměli až do Frankovy smrti). Bezkonkurenčně největším loserem Hořícího kříže je Roger MacKenzie, který tímto získává cenu za hrdinu, kterého autorka asi latentně nesnáší. Když jsem pročítala zdejší komentáře a prokousávala se knihou, říkala jsem si, proč se stále opakuje zvolání "chudák Roger"? Jestli kvůli tomu, že mu stále něco hatí svatbu s Briannou? Nebo že má k němu jeho manželka takový ambivalentní vztah (na jednu stranu ho zbožňuje a hluboce miluje, na stranu druhou se k němu v soukromí ložnice chová zvláštně)? Anebo z toho důvodu, že univerzitní profesor, jistý si svojí cenou, v minulosti zjišťuje, že mu jeho znalosti jsou naprosto k ničemu, protože v 18. století se u mužů cení jiných dovedností? A že jím Jaime trochu pohrdá? (V tomto směru mi trochu připadá, že si Gabaldon poněkud odporuje, neb Roger je popisován jako statný a silný muž, v pohodě zvládnul cestu po moři jako námořník, a ač neměl zkušenosti se setím či porážkou dobytka, jistě by zas až takový budižkničemu nebyl.) Když jsem se při čtení dostala k bitvě milicionářů s regulátory, pochopila jsem, kam asi směrovala největší čtenářská lítost vůči Rogerovi. A je mi Drozda v tomto směru taky hodně líto a od autorky mi to přijde víc než kruté. Ale coby optimista věřím, že se to k dobrému obrátí, a byť Fergusovi nový ruka nenarostla, Roger bude - doufám - rehabilitován v plném rozsahu. V souvislosti s Rogerem se těším na další rozvíjení dějové linky Morag a jejího manžela. Něco mi říká, že by se MacKenzieovi mohli usadit na Rogerově půdě věnované guvernérem. Z dalších nitek příběhu jsem zvědavá, zda ještě dojde i na Fanny Beardsleyovou (a její dítě) nebo jsme se s ní už rozloučili. Nejprve jsem nechápala, proč je událostem na farmě věnována taková pozornost, ale jak to u Gabaldon bývá, vysvětlení se mi nakonec dostalo. Ač s Fanny asi kámošky nebudeme, docela mne její příběh zaujal. Znovu otevřená otázka cestovatelů časem mne opět hodně nadchla a mrzí mne, že nemám přístup k předchozím dílům, abych si osvěžila, jak to bylo s tím "dědicem z Lovatu", kterého zmiňuje Geilis v Mořeplavci. Neboť explodující opál a Jemmyho schopnost slyšet kameny je naprosto jasná. Kdybych jen nebyla taková hlava děravá a pamatovala si víc! (Pokud je zde nějaký znalec série, ochotný mi připomenout či vysvětlit do SZ, oč šlo, bude mít můj velký vděk!) Taky se mi líbilo propojení Rogerova vyprávění o smrti matky s tím, co jsem se dočetla v Sedmi kamenech, doporučuji proto přečíst si i dílčí povídky od autorky k domalování některých zmínek v "hlavním" příběhu ;-). Jak tady Gabaldonovou chválím, že vždy něco v knize nakousne a ukončí, tak v jedné věci jsem se rozuzlení nedočkala. Nemyslím tím zrovna Stephena Bonneta, který nahradil v roli superzlouna Black Jacka Randalla, protože je mi jasné, že se s touhle Nemesis Frazerových ještě potkáme, a v podstatě je mi i fuk to, kdo brousil Laoghaire, ale zajímalo by mne KDO TO SAKRA OHMATÁVAL CLAIRE NOHU, KDYŽ SPALA PO JOCASTINĚ SVATBĚ??? :-D Citát: "A co táta?" "Co je s ním?" "Ví. Je jedním z těch, kdo ví, co dělá, co myslíš?" Ruce Claire se přestaly pohybovat, tlukot tlouku ztichl. "Ano," řekla. "Ví." "Je zeman? Tak tomu říkáš?" Matka zaváhala a přemýšlela. "Ne," pronesla nakonec. Vzala tlouk a znovu začala drtit majoránku. Vůně sušené byliny naplnila místnost jako kadidlo. "Je to muž," řekla, "a být mužem není maličkost."... celý text

Ať žije školka! 2018, Marion Piffaretti

Příběhy o Prasátku Peppě 2013, Neville Astley

Třetí hrob přímo před nosem 2015, Darynda Jones

CITÁT: Ten člověk mě bytostně nenáviděl. Nenáviděl mě tak bytostně, že by to vydalo na celou další bytost. A ta by pak určitě chodila s ním a nenáviděla by mě taky. !!! POZOR, MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY PRO TY, CO NEČETLI !!! Předně: Proč má ta dáma na obálce na nohou rudé tenisky, když hlavní hrdinka nosí motorkářské boty? Ehm, ehm... Na to, že Charley 14 dní nespala, nebo jen na kratičké chvilky, musím říct, že jí to pálí víc než Harrymu Holeovi, když si dá skleničku. Sama bych takové výkony, po posledních třech nocích, kdy mne v zhruba dvouhodinových intervalech budily zvuky dusícího se kojence s ucpaným nosem, jeho potřeba krmit se, moje svědomitá povinnost odsávat mu před i po nos, odříhávat ho a ještě ho chovat v náručí, než znovu zabere a všechno kvůli ucpaným dýchacím cestám vyblinká, nepodala ani náhodou. A 14 dní bez spánku? Vítejte v mé osobní představě pekla. Ještě že to bylo jen na papíře. Pominu-li fakt, že Smrtky asi mohou žít bez spánku déle než my, obyčejní smrtelníci (rozuměj: Já), bylo to opět velmi vtipné a svižně ubíhající čtení. Vadilo mi jen to, co prve, a to hlavně přeskakování hlavní hrdinky mezi tím, s čím se musela potýkat: Reyesovy návštěvy - případ zmizelé doktorovy ženy - osoba Earla. Ty přechody mezi jednotlivými dějovými linkami opět nebyly moc plynulé. A co mi pak hodně pilo krev bylo lavírování Charley ve vlastních pocitech k Reyesovi. Na jednu stranu je to její osudová láska, na stranu druhou se nechá zviklávat tím, že je to trestanec (přestože se nakonec dozví, že vraždu nespáchal), a pořád si říká: "Ach, jak já ho miluji!" a "Mám o něj strach!" vs "Vždyť ho vlastně vůbec, ale fakt vůůůbec neznám!" či "Božínku, on je vlastně hrozně zlý a mohl by ublížit mým rodičům! To je ale fuj a vlastně ho ráda nemám." Tyto momenty za mne autorka moc nevychytala a působily na mne hrozně nevěrohodně. Já teda s randěním (a bohužel ani s myšlenkovým sexem) se synem Satana zkušenost nemám, ale kdyby mne hrozně moc bral, asi bych byla ve svých citech k němu víc konzistentní. Detektivní zápletka nebyla špatná, ale dávám dvě nespokojená mínus: jednak vůbec nebylo uzavřené, jak to s doktorem Dokonalým dopadlo, jestli nakonec šel do basy a manželka se osvobodila, anebo ne (bo kromě toho, že napadl Charley, se vlastně k ničemu nepřiznal), a pak nebylo vysvětleno ani to, jak to bylo s těmi jeho výhružkami a "ťuknutím". Pochopila jsem, že jak škrtil Charley ve skladu, tak jí zmáčknul nějaké body na krku, které jí měly způsobit krvácení do mozku? Nějaký jakože vulkánský nervový chvat? Ovšem podle popisu ji škrtil dost silně, takže by jeho oběti měly na hrdle otisky jeho prstů, ne? No, toto mi tedy vskutku uniklo, pořád jsem čekala, že doktor má nějaké paranormální schopnosti... a skutek (i s pointou) utek. U dějové linie s Reyesovým nevlastním otcem, který je opravdu špína chlap, bych tak nějak tipovala, že se to ještě celé podělá. Už jen to, že R. opět skončil v base (coby zaměstnanec státní správy chápu, že některé záležitosti opravdu urychlit nejdou) mi zavání. Nemluvě o tom, že Earl je takový záporák, že určitě dokáže policii zdrhnout. Ideálně před tím, než bude jeho nevlastní syn v plném rozsahu rehabilitován. Bo zlí padouchové v knihách musí být a tenhle by si mohl zfleku podat ruku s Voldemortem. (Teda kdyby nebyl mudla, to by Tom Raddle - i přes jeho vysokou míru zla - asi nedal.) Díky autorce za prozrazení, jak to bylo tehdá s policistou Owenem Vaughnem, ale co se týče holčičky s řeznickým nožem, s tou se mohla trochu víc vymazlit. Jsem zmlsaná a čekala jsem od ní víc. Samotný Reyes knihou opět jen proskakoval. Ne, že by to nebylo hezké, ale bylo to takové... hodně stejné jako v předchozí knize. Palec nahoru dávám za to, jak Charley využil, to opravdu pěkné nebylo a dodalo mu to v mých očích šmrnc. Kladně hodnotím i setkání s madame Afrikánou (kterou by si jeden opravdu podle jména představoval jinak), odkud se dostávám k tomu nejpodstatnějšímu: Když se jeptiška zmínila o tom, že Charley nepřímo zaviní něčí smrt, tak nějak jsem začínala tušit, kdo by oním andělem strážným mohl být. Jako jo, konečná pointa s Artemis byla dobrá a měla vtip, ale fakt, že jsem tu vysokou mužskou postavu ve futrech identifikovala naprosto správně, už tak uspokojující nebyla. To považuji za hodně nefér. Tak nějak jsem čekala, že GS skončí s (evidentně sexuálně frustrovanou) Cookie, ale zjevně je jí nakonec vážně souzen kníratý strýček Bob. Doufat v to, že mezi vlastnosti Smrtky patří i přivádět mrtvé zpátky k životu, by bylo hodně naivní? P.S.: Lidi, prosím Vás, naučte se varovat před vyzrazením děje! Já si teda komentáře od určité doby zásadně čtu až poté, co přečtu knihu, takže mne to tolik nebolí, ale co kdyby tu byl někdo, kdo knihu nečetl nebo má rozečtnou? Přijde mi jako podpásovka zkazit někomu radost ze čtení tím, že mu v komentáři jen tak mezi řečí prozradím, kdo v knize umřel... P.P.S.: Líbí se mi, jak by si z nápisů na tričko / nálepek na nárazník, každý vybral to svoje. Mně tentokrát oslovilo toto: "Beru zpět, jak jsem v mládí tvrdil, že kdo si po obědě dá šlofíka, patří do domova důchodců." "V rafinovaném převleku za slušného člověka." "V tu chvíli mi to přišlo jako dobrej nápad." P.P.P.S.: Trudoši, ještě jednou dík za doporučení! Je to svižné, je to čtivé, je to vtipné. A už po dvou dnech od sepsání komentáře k předchozímu dílu jsem měla vymyšlené jméno pro své pravé prso. To levé zatím stále čeká na něco dostatečně úderného, kreativního a výstižného...... celý text

Druhý hrob nalevo 2014, Darynda Jones

!!! POZOR SPOILERY !!! Z téhle knihy jsem si odnesla jednu hlavní věc: měla bych nějak originálně pojmenovat svoje prsa. Nad touhle otázkou budu přemýšlet ještě hodně dní, než vyloučím slepé uličky a dojdu k té nejlepší volbě. Pokud by někoho mé finální rozhodnutí zajímalo, ať se tak za půl roku ozve ;-). Nu a ke knize samotné: nečetla jsem první díl, protože byl v knihovně zrovna půjčený. Orientaci v postavách a ději to ale nijak nevadilo, byť by mne samozřejmě vysvětlení některých věcí zajímalo (např. celá ta věc kolem smrtkování). Dějová linie ve stylu "Vím, co jsi dělal loňské léto" (v tomto případě "na střední škole") nebyla špatná, byť pointa mne trochu zklamala. Vadila mi ale v podstatě jediná věc, která mne zprvu odrazovala, ale když jsem se do knihy zakousla, tak jsem ji odsunula do pozadí a užívala si rozjíždějící se zápletku. Autorka měla místy tendenci nejít k jádru věci - hrdinové něco nakousli, ale pak se začali bavit o něčem jiném, přesunuli pozornost k jinému tématu, začali hláškovat apod. To mi plynulost čtení trochu rozdrobovalo, ale nakonec jsem si zvykla, protože některé z těch hlášek byly opravdu dobré. Charley mi nevadila, naopak se mi líbilo, že je to nejen "drsňačka", ale i ženská, která řeší normální ženské starosti. Oproti tomu "syn Satanův" (nevím, proč jsou na přebalu ty uvozovky??) se vždy jen objevil a zmizel, takže v tomhle ohledu doufám, že mne trochu víc jako postava uspokojí v prvním a třetím díle. (A to sloveso je zde užito zcela bez vedlejšího významu!) Postavy vedlejší (Cookie, strýček Bob či Garett) byly taky sympatické a fajn, byť Cookie mne na začátku knihy přišla poněkud mimo (samotný ten úvod s házením šatstva a vyšilováním mne na pár dní odradil od dalšího čtení). Celkově mi tohle pojetí smrtky a muže, který ji osudově miluje, přišlo lepší, než série "Podsvětí" Meg Cabotové. Za mne nejlepší hláška z úvodu kapitol je tato: Na doporučení mého advokáta je toto tričko bez nápisu. (Nápis na tričko) Trudoši, díky za doporučení, a ve jménu Tvého dobra doufám, že se dozvím, proč chtěl Owen Vaughn Charlottu na střední škole přejet autem! ;-) P.S.: Chacha, teď jsem si přečetla komentář od trudoše a jak vidno, prsa nás oslovila oba. Byť každého trochu jinak ;-).... celý text

Panicové 2017, Diana Gabaldon

Sice nemám dočteno, ale snad se na mne nikdo nebude hněvat, že už píšu komentář... Jak tu padlo několikrát níže, knížku z poloviny tvoří povídka Panicové a z druhé části úvodní kapitoly Cizinky. Novelku Panicové jsem četla ve sbírce povídek "Nebezpečné ženy" a znovu na ni narazila včera v "Sedmi kamenech lásky a ztráty". Jelikož ji mám relativně v paměti, do třetice jsem ji fakt znovu nečetla. Na povídce jako takové oceňuji zejména propracovanost zázemí a sběr informací, díky kterým text působí velmi věrohodně, a pak různé nečekané dějové zvraty. Nicméně souhlasím s tím, že název jako takový je spíše zavádějící (a stejně tak i výzva, aby čtenář zjistil, co se událo, než se hrdinové série potkali). Povídka opravdu sedí hlavně do sbírky "Nebezpečných žen", pro níž byla zřejmě původně sepsána, a i když za přečtení stojí (a to nejen pro ty, co patří mezi fanoušky Cizinky, ať knih či seriálu nebo obého), rozhodně nezahrnuje všechny Jaimeho osudy a čtenářům, kteří baží po tom, vědět svém oblíbeném hrdinovi víc, ponechává i nadále zoufale mnoho neprobádaného prostoru pro vlastní dohady a fantazii. Nu a druhá polovina knihy... Budu se klonit k většinovému názoru, ale když jsem četla o tom, že Panicové vyšli, čekala jsem něco naprosto jiného a něco víc. Žila jsem v domnění, že půjde o popis Jaimeho osudů předtím, než poznal Claire, co dělal ve Francii, jak se vrátil do Skotska, jak se vytvářel jeho bratrský vztah s přítelem Ianem apod., případně i to, jak vyrůstal, jaké měl první zkušenosti s dívkami atd. Když jsem pak četla povídku v Martinově sbírce, říkala jsem si, že součástí knihy nesoucí stejné jméno bude asi povídek vícero, a tato bude jen výsekem v celém Jaimeho příběhu. Takže jsem si knihu nakonec v knihovně půjčila, otevřela... a zjistila, že skutek utek. Ovšem jistou naději ve mně vzbudila ještě informace, že druhá polovina je o Jaimeho seznámení s Claire. Tudíž jsem opět nebyla mylného dojmu, neb jsem očekávala, že to bude Cizinka z pohledu hlavního mužského hrdiny. Nikoli, že půjde o Cizinku. Kterou už jsem četla. V současné době mi to tedy až tak nevadilo, protože jsem znovu dala šanci seriálu a dívám se na něj od začátku, ale coby čtenáře mne to zklamalo velmi, neb jsem se těšila na sepsání pohledu Jamieho Frazera á la Grey z 50 odstínů. Takhle na mne knížka působí jako snaha vytřískat peníze z fenoménu Outlander zrecyklováním něčeho, co už tady bylo. Třeba autorce křivdím, ale faktem je to, že sepsáním - alespoň části příběhu - z pohledu Jaimeho (byť vše podstatné už bylo de facto vyřčeno) by sice taky třískala kačky, ale udělala by svým fanouškům rozhodně větší radost. Pokud někdo patří mezi "sběratele", tak si knížku asi pořídí, byť se její obsah dubluje s jinými knihami. Ostatním doporučuji pořídit si vedle série Cizinky spíše "Sedm kamenů", jejichž součástí Panicové jsou taky, ale navíc pak ještě další povídky ze světa, který Gabaldonová vytvořila. Netuším tedy, zda příběhy, které se týkají lorda Johna nevyšly i v rámci jeho knižní série, ale "Sedm kamenů" nad to obsahuje ještě jiné příběhy, které česky zatím nevyšly, a to ani v rámci počinů typu "Nebezpečných žen", takže coby kniha jsou obsahově cennější než Panicové.... celý text

Lord John a Bratrstvo čepele 2018, Diana Gabaldon

!!! POZOR SPOILERY !!! Kvůli frontě rezervací v knihovně jsem se nejprve v sérii dostala ke knize druhé. Ale protože liberecká knihovna hodlá za měsíc zavřít a mít zavřeno až do konce prázdnin, rozhodla jsem se preventivně nečekat, až se uvolní první kniha, a číst i na přeskáčku, abych vůbec co číst měla. Sérii Cizinky jsem četla a přestože události knihy Mořeplavec, kde se John Grey objevuje ve výraznější souvislosti s Jaimem Frazerem, jsem měla mírně zastřeny, orientaci v ději to nevadilo. Valem ale hlavně kvůli tomu, že jsem nedávno četla "Sedm kamenů", jejichž obsah je hodně věnován právě lordu Johnovi. Jedna povídka je zde i o seznámení Hala s Minnie, přičemž je v ní dost pozornosti cíleno i na sebevraždu lorda z Pardloe. Tudíž jsem do souvislostí vplula docela dobře, jen mi chvílemi dělal problém velký počet jmen a postav v knize se vyskytujících, ale i v těch jsem se nakonec zorientovala pokaždé a jen 2x musela v knize listovat zpátky. Předně jsem ráda za to, že jsem se dozvěděla, jak to bylo s tou sebevraždou Johnova a Halova otce. Připadalo mi, že ač to asi mělo být hlavní linií příběhu (nebo nějakou doplňkovou, ale hodně důležitou), autorka se věnovala i kupě jiných věcí, takže jsem měla trochu obavy, aby se to nakonec nezahrálo do autu s tím, že se to rozsekne v nějaké jiné knize. Popř. že se tato zápletka povleče přes několik dílů. Ale Gabaldonová, jako to dělá i v jiných svých knihách, hezky uzavřela všechny rozehrané příběhy a na konci každé dějové nitky udělala poctivý uzlík. Takže se čtenář dozvěděl nejen to, jak to bylo se "spiknutím sodomitů", ale i kdo byl doktor Humperdinck, jak dopadl Percy, a stejně tak byla odkryta identita subgénia. Na toho jsem v průběhu čtení trochu pozapomněla, takže jeho připomenutí v návaznosti na jeho odhalení mne o to víc pobavilo. Souhlasím s názory, že děj se poněkud vlekl. Sama jsem měla i ten dojem, že přechod mezi jednotlivými linkami příběhu nebyl moc plynulý a místy drhnul, nemluvě o tom, že některé momenty byly až moc popisné a pro knihu jako takovou zas až tak účelné nebyly. Ale přese všechnu kritiku musím uznat, že to bylo napsané čtivě a přeložené dobře; opět jsem si vychutnávala některé obraty či přirovnání, slovní potyčky mezi bratry apod. Vojenské prostředí a popisy bitvy vyvolaly velmi uvěřitelný dojem, stejně jako drobné narážky na dobové souvislosti a reálie (jak se nabíjelo dělo, jak se rozdělával oheň, jak byl důstojníkům upravován účes či jaké součásti tvořila jejich uniforma). V tomhle před autorkou opravdu smekám. Při čtení jsem pouze opakovaně zjišťovala, že přes vědomí vlastní liberálnosti přece jen asi jsem hodně konzervativní, protože homosexuální scény bych s klidným svědomím vypustila a nechala pouze v náznacích... Kroužení dvojice kolem sebe na začátku knihy by bylo příjemně lechtivé, kdyby šlo o muže a ženu, takto ve mně zanechalo jen sílící znepokojení. A také si začínám myslet, že autorka má nějakou uhlou zálibu ve znásilňování mužů, když jsem se dočetla jednak to, že Percy byl nucen se prostituovat, a pak, že Lord John byl v útlém věku znásilněn... Neposkvrněna seriálovým obsazením, Johna Greye, či spíše jeho bratra Hala, jsem si představovala jako komodora Norringtona z Pirátů v Karibiku :-).... celý text

Sedm kamenů lásky a ztráty 2019, Diana Gabaldon

!!! POZOR SPOILERY !!! S ohledem na to, že u Hořícího kříže jsem v knihovně v pořadí, když jsem se dozvěděla o existenci této knihy, a zjistila, že je volná, sáhla jsem po ní, abych si ukrátila čekání. Po přečtení anotace jsem čekala trochu víc, zejména co do témat a vyskytujících se postav. Sedm kamenů je souhrnem různých povídek ze světa Cizinky, které autorka napsala a publikovala v různých sbírkách povídek, a kromě tohoto společného jmenovatele je nic jiného pohromadě nedrží a nemají žádnou spojovací linii či tematický prvek. Osobně mi docela vadilo i to, že byť je v úvodu autorky uvedena chronologie jejích příběhů (tzn. časová posloupnost jednotlivých knih a povídek), povídky v Sedmi kamenech byly seřazeny časově "na přeskáčku". Zklamáním pak pro mne byla i absence známých (rozuměj: hlavních) postav a jejich knižních osudů, ale na druhou stranu nemohu tvrdit, že by povídky obsahem či charaktery nebyly zajímavé. Jen osoba lorda Johna značně dominovala nad ostatními (ve sbírce jsou tři povídky věnovány přímo jemu a jedna jeho bratrovi). "Jeho" knižní sérii jsem zatím nečetla, takže doufám, že až po ní sáhnu, nebudou níže uvedené příběhy i součástí těchto knih... ARMÁDNÍ ZVYKLOSTI - úvodní povídka se mi četla nejhůře. Jak zmiňuji výše, knihy o lordu Johnovi jsem nečetla, takže jsem měla problém zorientovat se v narážkách na události z jeho života, nemluvě o velkém počtu osob a jmen. Lehce mi unikl i smysl samotného příběhu - John Grey se vydává do Kanady, aby svědčil v soudním procesu svého přítele (ty dvě ruce mi nedávají spát - bohužel v tom špatném slova smyslu...), přičemž se připlete do bitvy o Quebec - a o soudu samotném a jeho výstupech už pak není žádná zmínka... A samotný hlavní hrdina se ukazuje jako multikulti moderní muž, neb se neštítí mezirasové erotiky. MEZIPROSTOR - jeden z mých favoritů sbírky. Jasně vymezené postavy (kterých je pomálu, takže se v nich čtenář dobře orientuje) i časový a prostorový rámec. Tento příběh ve mně zanechal asi nejvíce otázek (kdo byla/je Raymondova dcera, co je zač Rákoczy, kam se na konci vydali, ... ?). MOR NEMRTVÝCH - opět lord John, tentokrát na Jamajce. Za sebe oceňuji zejména výskyt postavy paní Abernathyové. Téma zajímavé, lehce strašidelné, při večerním čtení během kojení lehce mrazivé, ale jinak jsem z toho ultra odvařená nebyla. LÍSTEK VE VĚTRU (…) - na tuhle povídku jsem byla dle anotace hodně zvědavá, neb šlo o vysvětlení úmrtí Rogerových rodičů. Nebylo to špatné, ale myslím, že se z toho dalo vytěžit mnohem, MNOHEM víc, takže za mne lehké zklamání. Palec nahoru za výskyt postavy Franka. A opět si kladu otázku, která se sama nabízí, a to: KDO sakra byli ti dva týpkové? Ten, co vyznal lásku, se nabízí, ale co ten blondýn?? Pokud je tu někdo, kdo četl Cizinku v originále, napište mi prosím do soukromé zprávy rozuzlení, ať se netrápím ;-). PANICOVÉ - četla jsem v rámci sbírky "Nebezpečné ženy", takže tentokrát jsem přeskočila. Nicméně co si pamatuji z předchozího čtení, líbilo se mi nejen setkání s Jaimem a Ianem, ale i dějové zvraty (i když to zastřelení hospodské děvečky jsem nějak nepobrala) a hlavně velká propracovanost reálií a pozadí příběhu. PRCHAVÁ ZELEŇ - za mne nejlepší povídka této knihy. Z dílčích osudů a vyprávění Johna Greye jsem si o jeho bratrovi udělala obrázek, že je to upjatý suchar, takže zde velmi příjemně překvapil. A kombinace s dějovou linkou Minnie byla velmi svěží a četla se příjemně - byť tento příběh byl jeden z nejdelších, měla jsem ho přečtený asi nejrychleji, protože mne nejvíce chytil. Jelikož o lordu Johnovi a jeho rodinných příslušnících nevím nic, než co jsem si přečetla v Sedmi kamenech, bylo pro mne překvapením i zakončení příběhu (které šlo od jistého okamžiku oslavy narozenin Její milosti předvídat), takže veliká spokojenost. O této dvojici bych si ráda přečetla i další příběhy. Poznámka na okraj: V této knize je až příliš častým motivem úmrtí manželky a ztráta nenarozeného dítěte ??!! V OBLEŽENÍ - ááááá: překvapivě DALŠÍ John Grey. A opět: Tak nějak z toho začínám mít pocit, že lord se někam soukromě vydá, aby se nakonec (vtažen do událostí) zapojil (lehce proti své vůli, ale nikoli bez smyslu pro povinnost a čest) do tvorby velkých dějin. Tentokrát při obléhání Havany. Ne, že by to bylo špatné, ale chybí mi dějová návaznost na celkový příběh, a i když jsem se dozvěděla, jak to bylo s dalšími osudy páně Malcolma, četnářsky spokojená nejsem a zůstává ve mně stále mírný pocit rozčarování. Osobně nevím, kdo určoval pořadí povídek, ale kromě toho, že každá zachycovala jiný časový rámec (chronologicky šly po sobě jen ty s lordem Greyem), měly i odlišnou úroveň a vyznění. Sama bych je asi řadila jinak, podle toho, jakou pro mne měly čtenářskou sílu, ale uznávám, že sto lidí - sto chutí, a jiný čtenář by se mnou mohl polemizovat. Každopádně to bylo zajímavé doplnění hlavní dějové linie Claire a Jaimeho, včetně zajímavostí z autorčiných poznámek. Jen bych si třeba ráda přečetla i něco víc o strýčkovi Lambovi (vždyť tahle postava zcela leží ladem, a přitom připravila hlavní hrdinku na dráhu Cizinky!), Frankovi Randallovi (který podle mě z celé série vyšel jako největší chudák a ostrouhal na všech frontách) a HLAVNĚ o Dougalovi MacKenziem (včera jsem objevila video, v němž Graham McTavish pár vteřin tančí v kiltu... slint). Asi opráším své hodně chabé znalosti angličtiny a napíšu Gabaldonové nějakou fanouškovskou výzvu (s ohledem na moji špatnou gramatiku třeba usoudí, že jí to píše nějaké dítě, dojme ji to a vyhoví mi :-)). Souhlasím s tím, že pokud je někdo fanoušek Cizinky, tak je dobré si knihu přečíst a doplnit si tak bílá místa, o nichž ani nevěděl, že je má. Pro ostatní sbírka asi nebude mít takovou sílu, ale Gabaldonová nepíše zle, a kupříkladu co se týče Karibiku, jsem historicky nepolíbená, takže jsem se i něco málo dozvěděla. Knihu tedy nepovažuji za ztrátu času, byť s výjimkou povídek, které mne chytily nejvíc, se k ní asi zcela pravidelně vracet nebudu.... celý text

Bubny podzimu 2018, Diana Gabaldon

!!! POZOR SPOILERY !!! Obálka: Mrzí mne, že tentokrát nemá vazbu na seriál (byť obálka Cizinky se vyloženě nepovedla a mnohem lepší by bylo použít filmový plakát s Frankovou napřaženou rukou a čekajícím Jamiem). Obálky druhého a třetího dílu byly totiž velmi zdařilé a trochu mne namlsaly. Rozsah: Při počtu stran nemohu říct, že by se kniha vlekla, anebo pro mne měla nějaké hluché pasáže, přesto však rozsah nepovažuji za praktický, a to protože a) knihu bych si jen tak na čtení v tramvaji při přejíždění po městě do batohu nevzala, protože by se mi rázem pronesl a volného místa v něm ubylo, b) při kojení, kdy jsem držela miminko, se mi nedostávalo rukou, které by přidržovaly neustále se přivírající stránky, což bylo krajně protivné hlavně v napínavých pasážích. Dojmy: Nevím, zda je to odstupem od seriálu, jehož sledování jsem ukončila v polovině 2. série, ale stejně jako Mořeplavec se mi tento díl velmi líbil. Dokonce ve mně vyvolal touhu znovu dát šanci adaptaci, ačkoli uznávám, že valem i díky stesku po Dougalovi alias Grahamovi McTavishovi (budu se opakovat a s Bubny podzimu to vůbec nesouvisí, ale tenhle chlapík by moji kukuřici mohl drtit do aleluja). Jak jsem psala výše, v ději jsem nepozorovala žádná hluchá místa, a reálie, historické narážky, popis krajiny i osob jsem tentokrát Gabaldonové bezvýhradně baštila. Prostředí Ameriky mne hodně bavilo, možná i díky tomu, že čtení série o Angelice jsem zatím ukončila právě při vylodění v Novém Světě, a ač se Fraserův hřeben nachází jinde, při čtení jsem měla dojmy stejné jako z Akkádie nebo Cooperovy Kanady. Líčení krajiny bylo stejně plastické jako popisy osob, v tom před autorkou musím skutečně smeknout, věřila jsem jí všechno a vše živě viděla před sebou, stejně jako téměř slyšela zurčení horských říček, cítila vůni borovic, jehličí a vlhký pach lesa. Dějová linka dvojice Claire - Jamie byla taková vyklidněná a dospělá, bez zásadních zvratů, stabilní manželství dvou lidí, co mají něco za sebou, našli sebe sama i toho druhého a klape jim to. Oproti tomu Briana - Roger, to už byla jiná káva, ty jejich tanečky kolem sebe mne už po nějaké době trochu vadily, ale že nakonec budou spolu bylo jasné. Jen ta cesta k druhému byla poněkud trnitější a obtížnější, samotná zápletka kolem dítěte (včetně následné hledání cesty k sobě) mi přišla hodně drsná, a zajetí indiány vůbec. S tím si mohla Gabaldonová ještě psychologicky víc vyhrát, divím se, že to Roger přečkal v duševním zdraví. Nicméně musím říct, jak jsem celou dobu čekala, až na to B + R hupsnou, tak nakonec jsem se dočkala vrchovatou měrou včetně na mne poněkud explicitních popisů toho, jak dlouho se kdo z nich nekoupal. Méně považuji v tomto případě při líčení erotiky za více. Což se pak týkalo i setkání s Leroiem, kterého jsem mohla být coby čtenář ušetřena, zejména co do líčení čichových a chuťových vjemů... V tomto ohledu se děsím, co z toho stanice Starz udělala... Oceňuji uzavřenost jednotlivých odboček a narážek, ať se jednalo o dvojici MacKenzieho a Morag na lodi, či o Archieho Hayese (chvíli mi trvalo, než mi souvislost sepnula, ale o to víc mne potěšila). Jen je mi trochu teskno z osudů Iana, tak nějak čekám, že se nakonec vrátí mezi bělochy, ukončení jeho příběhu v knize mi moc nesedlo. Oproti tomu takový John Grey si však získal moje rostoucí sympatie a zájem, takže se pak možná vrhnu i na jeho knižní sérii. Sama za sebe jsem zvědavá, jestli sledování seriálu tentokrát dotáhnu až do čtvrté série; některé z postav, o nichž jsem jen četla, si představuji podle sebe (třeba takového Bonneta jsem vidím jako mnohem víc sličného, než jakého mu vybrali hereckého představitele), takže je otázka, jak na mne budou postavy a vyznění epizod působit. Nicméně musím konstatovat, že jak mne zprvu seriál od knižní předlohy odrazoval, tak nyní probouzí můj stále větší zájem a je možné, že kdybych Cizinku nejprve četla, byl by ze mne zarytý fanoušek. Ačkoli... zcela vážně koketuji s tím, že bych si z e-shopu objednala tartan v barvách MacKenziů :-).... celý text

Angelika a její láska 1993, Anne Golon (p)

!!! POZOR SPOILERY !!! Tento díl mi vždycky přišel ze všech nejnudnější. Ve třinácti jsem ho zcela vypustila a pamatovala si matně jen to, že se odehrával na lodi, při druhém čtení mi to přišlo natahované, bouchala jsem se pěstí do hlavy, proč si hrdinové vše nemohli vyříkat rovnou, ale vždy to nějak utnuli, přesunuli téma hovoru jinam, nejednali na rovinu a chovali se jako děti. Ovšem tentokrát musím říct, že jsem si to celé vychutnávala, byť samotná knižní obálka je spoiler jako prase pro ty, co snad neviděli film a stále ještě netuší zápletku... Přestože jsem odkojená pohádkami, v nichž vše dobře končí, a pokud se hrdinové setkají po dlouhém odloučení, vždy navážou tam, kde přestali, a vše je zalité barvou duhy, tentokrát se Angelika a Rescator museli k té duze složitě propracovat. A příběhu to sakra přidává na realističnosti, protože po tolika letech odloučení, kdy každý ušel svůj kus cesty a stal se zcela jiným člověkem, než v dobách jejich seznámení a lásky, by každý jistě narazil na neporozumění, bariéry, události, o nichž se mu mluvit nechce, se kterými je bolestné se svěřovat, a kladl by si otázky, jak na jeho nové já nahlíží jeho protějšek a nakolik ho srovnává s jeho já z dob, kdy se tak vroucně milovali. Kromě dramatu osobního se na lodi odehrávají i dramata další, vrcholící vzpourou pasažérů proti kapitánovi, který ovšem na rozdíl od nich má skryté trumfy v krajkových rukávech... Pasáže týkající se hugenotů mi vadily hlavně díky proměně pana Berna, z něhož se rázem stává osoba spíše nesympatická až odpuzující. V tomto ohledu mám na autorku trochu pifku, jistě to šlo napsat i jinak, a Berne by si u mne uchoval aspoň trochu úcty. Takhle, když si vytáhnu jeho obrázek v kamarádkou vytvořené karetní hře, proklínám všechny kolem a při nejbližší příležitosti se karty zbavuji :-). Napětí knížky tentokrát tkví spíše v dialozích, atmosféře mezi hrdiny, v tom, co si chtějí - anebo co by si měli - říct, ale nemohou, v tom, jak kolem sebe našlapují, objevují toho druhého, a postupně odkrývají znovu i kořeny té původní, čisté lásky, na kterou jejich životní osudy nanesly kupu nespravedlnosti, bahna domněnek a snahy zapomenout. V tomto ohledu byl Rescator jistě ve výhodě, protože na rozdíl od Angeliky věděl, s kým má tu čest, takže místy mne jeho hrátky s ní dráždily, ale jindy jsem si vyloženě některé repliky vychutnávala. Děj knížky pokračuje vyloděním se v Gouldsboru v Maine, kde pak stále více rezonuje motiv nového, panenského světa, v němž každý může být sám sebou a zapomenout na minulé křivdy i prohřešky. Zajímalo by mne, nakolik Anne Golon obdivovala současné Spojené státy, či zda jde opravdu jen o idealizaci Nového světa v době 17. století, protože mnoho myšlenek je s Amerikou a idejemi USA dodnes spojováno. Každopádně popisy kolonizace jsou nesmírně živé, věrné a zcela odpovídají i tomu, co jsem četla u jiných autorů. V tomto díle si na své přijdou zejména fanynky Joffreye "pana Dokonalého" Peyraka, neboť se zpětně dozvídáme, co on prožil a dělal v době odloučení od Angeliky. Pohledy obou manželů se vyrovnaně střídají a doplňují. Jediné, co bych mužskému hrdinovi vytkla, je závěrečná scéna znovusetkání se syny. Rozumím sice jeho pohnutce prověřit ženu vedle sebe, ale na druhou stranu - přestože jí stále nedůvěřoval, nic mu nebránilo tomu se s ní pomilovat (a tu společnou noc považuji za významnou nejen díky znovunavázání jejich pouta, ale zejména pro překonání Angeličina strachu z mužů po krvavé noci v Plessis…)! Nicméně pokud ne tohle, tak nevím co jiného v celé sérii prokazuje, že Angelika nebyla chladná ani lhostejná matka, ale že jí na jejích dětech opravdu záleželo. V předchozích dílech to tak kolikrát nevypadá, ale zpětně se jí musím zastat. A nejen proto, že nelze srovnávat současnost s minulostí, kdy naprosto nebylo běžné, aby příslušnice vysoké šlechty sama kojila, natož aby se o děti osobně starala namísto toho, že je pošle na venkov někam ke kojné. Díky Honorině Angelika poznala ono pouto, které je tak důvěrně známé i nám, lidem 20. a 21. století, a tak je v posledních dílech Angelika - matka sympatičtější postavou než Angelika - Markýza andělů, paní čokoládová či markýza du Plessis. Ale jak sama podotkla, vše, co dělala, dělala ve prospěch svých dětí, hladověla a prodávala se (vzpomeňme nejen na Nicolase Roštáka, ale i na kapitána stráží v Chateletu, na vynucený sňatek s Filipem apod.)… Nu a v neposlední řadě je knížka plná nádherných úvah o partnerství, přátelství, lásce i dětech - tak, jak Angelika i Joffrey analyzují svůj vztah k tomu druhému i vlastnímu nitru, jak odkrývají svoji minulost a leckdy bolestné zážitky, jak uvažují nad tím, kdo je ten druhý, Anne Golon servíruje čtenáři univerzální moudra a podněty k zamyšlení se nad sebou, svým vztahem, svojí rodinou... Název tak lze chápat nejen ve vztahu k Angeličině životnímu protějšku, ale i v obecném smyslu lásky jako univerzální hodnoty, kterou si lze vyložit nejen ve smyslu partnerském.... celý text

Čarodějovy hodiny 2018, John Bellairs

Omlouvám se autorovi knihy i jeho příznivcům na nízké hodnocení, ale mně to prostě neuchvátilo. Námět byl parádní, ale samotné uchopení mi prostě přišlo slabé... I v závěru jsem čekala nějakou větší dardu, která by mne srazila do kolen, popř. neuzavřený konec, který by pobídl k dalším dílům, ale takhle nechápu, proč z toho točí film. Lewis mi přišel takový neslaný nemastný, jeho strýček popsaný fakt zvláštně, nelíbila se mi ani zápletka kolem Tarbyho, u níž mi chyběla nějaká katarze v podobě usmíření. A samotné hodiny nabízely takových možností využití, neustálé narážky na tajemnost a černou magii Izarda… a pak vlastně nic. Nevím, jestli by mne kniha vzala víc, kdybych byla mladší a četla ji v útlejším věku, ale takhle mám srovnání s jinými knihami žánru fantasy, včetně těch dětských, a zůstala jsem po přečtení silně neuspokojená. Byla bych dala hvězdy tři, ale nelíbily se mi ilustrace, takže takhle je to tak za 2,5...... celý text

Skleněný pokoj 2012, Simon Mawer

!!! POZOR SPOILERY !!! Až při čtení zdejších komentářů a diskuse jsem pochopila motiv skleněného pokoje a Viktorovu řeč při "kolaudaci", kdy transparentnost pokoje nekoresponduje s tajemstvími, která se uvnitř domu odehrávají. Nu, trochu mi to trvalo, ale některé scény mi díky tomu zpětně daly smysl :-). Knížku mi půjčila kamarádka v návaznosti na trailer k filmu, který jsme viděly v kině, a jelikož o předloze mluvila v superlativech, byla moje laťka nastavená hodně vysoko. Zprvu jsem měla trochu problém s autorových slohem, ale pak jsem se začetla do příběhu postav a dala za půl dne v nemocnici 3/4 knihy, přičemž zbylou 1/4 jsem přelouskala den poté. Přestože jsem se nakonec dala příběhem pohltit, nadšení, které vyzařovalo z kamarádky, se u mne nekonalo a příběh jako takový mne až tak moc nepoznamenal, kromě obligátní potřeby vygooglit si fotky vily Tugendhat a zopakovat si, co jsme se o ní v dějinách umění učili. V recenzích mne pak zaujala zmínka o tom, že skutečná rodina je proti knize, ale konkrétnější výhrady jsem nenašla, takže ještě musím bádat. Co se týče samotného příběhu... Oceňuji, nakolik autor coby cizinec vystihl atmosféru doby a jejích politických proměn. To je hodně patrné v předválečné a válečné části románu, kdy např. Viktor coby žid a průmyslník cítí blížící se zlověstné ovzduší, zatímco Liesel argumentuje tím, že "to se děje jinde, u nás k tomu přece nedojde". Trochu mne mrzí, že nebyla víc vypíchnutá i komunistická linie, ale z historie vily jsem pochopila, že zas až tak o čem psát asi nebylo. Opakující se motiv sexu mezi jednotlivými postavami v pokoji beru jako autorův záměr pro vyzdvižení kontrastu mezi otevřeností a transparentností pokoje a skrytými motivy a pohnutkami obyvatel domu (viz první odstavec). V tomto ohledu se mi líbí diskusní příspěvek uživatelky kní, který mi to více přiblížil. Co se sexu jako takového týče, nedá se říct, že by mne autorovy popisy nějak extra rajcovaly, ale vyloženě mne to nepobuřovalo a ani mi to nepřišlo tak samoúčelné. S výjimkou análního zážitku Hany, to si autor odpustit mohl, nemluvě o tom, že orálního sexu s touto ženskou postavou tam na můj vkus bylo ažaž - byť ten lesbický byl v podstatě jen v náznacích a chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že mezi ní a Liesel k něčemu opravdu došlo. Obecně musím říct, že ten lesbický motiv mi trochu unikal, na rozdíl od explicitně vyjádřeného poměru Viktora a Katy jsem nepobírala smysl toho, že Hana tam souloží s kdekým (a Liesel nakonec měla něco i s Katou??). A v tomhle kontextu mi vadilo i to, že Viktor byl v podstatě líčen jako bídák, zatímco to, co Liesel prováděla s Hanou (jak se zpětně čtenář dozvídá) je líčeno jako něco posvátného až poetického, přestože v konečném důsledku taky jde o nevěru. Náhody v ději, které svádí osudy postav dohromady, mi až tak nevadily (Hartl je v tomhle mnohem "drsnější" a překombinovanější :-)), spíše mne coby zvědavého čtenáře mrzelo, že některé z dějových linek nebyly pořádně vysvětleny či dotaženy a ztratily se v příběhu. Zajímalo by mne třeba, co se stalo s Katou a její dcerou ve Francii, jak Stahl prožíval to, že s ním Hana čekala dítě, co se se Světlanou v koncentráku stalo, jestli přežila nebo ne... Ale jak jsem četla v jedné z recenzí, takhle to funguje i v životě, že se člověk nedozví vše a stopa některých lidí, které mu projdou životem, prostě skončí a na přetrženou nit už se nenaváže. Kromě Hany, smysl jejíhož chování mi poněkud unikal a přišel mi takový vypočítavý a manipulativní i vůči těm, kterým tvrdila, že je miluje, mi žádná z postav nějak extra nevadila. V jednom komentáři zde je Liesel líčena jako rozmazlená panička, ale na mne takto nepůsobila. Je nutné si uvědomit, že Landauerovi patřili k horní třídě, kde bylo postavení ženy jiné než jaké je dnes, a její náplň dne i postoje tomu naprosto odpovídaly. Z ženských postav pro mne byla nejzajímavější Kata, a proto lituji, že nevím, jak její osudy skončily či zda její dcera byla či nebyla Viktorova. S ohledem na začátek knihy jsem čekala i větší prostor pro Rainera v pozdějších letech, k čemuž nedošlo, ale opět je to asi dané historickou realitou, která sloužila za předlohu. Kniha nebyla vůbec zlá, kdybych byla navštívila budovu, sloužící autorovi za inspiraci, před jejím čtením, asi by na mne opisy interiéru či průběhu stavby působily podstatně víc, takto jsem vnímala hlavně děj. A v rámci něj pozoruji jistou nevyváženost jednotlivých částí knihy, kdy nejpůsobivější (zejména díky politickému podtextu) jsou první části. U poválečného období si autor mohl více vyhrát s postavou Láníka, který je takový nedotažený, byť v sobě skrývá jistý archetyp malého člověka, který se díky vyčůranosti dostane daleko. Vztah lékaře a fyzioterapeutky, který byl do knihy zakomponován asi hlavně proto, že v budově byla tělocvična - "rehabilitační středisko", na mne působil jako výkřik do ticha - kromě opakujícího se motivu jednání postav ve Skleněném pokoji (ten tanec byl moc hezký) zůstal opět neuzavřený a bez nějaké větší návaznosti na předchozí či další děj. Taky mne mrzí má nulová znalost němčiny, protože podtext některých slov či vět mi tak zůstal skryt. Z hlediska reflexe doby se mi kniha líbila moc. Pokud bych hodnotila jen příběhy postav, jejich provázanost apod., tak s tím si autor za mne mohl vyhrát trochu lépe.... celý text

Angelika - Cesta do Versailles 2. 1992, Anne Golon (p)

!!! POZOR SPOILERY !!! Nemohu se zbavit sílícího dojmu, že Angelika stravuje všechny muže, kteří k ní vzplanuli nějakým citem, zatímco ona k nim - na rozdíl od svého upáleného manžela - nevzhlíží a využívá je jen jako prostředky k tomu, vydrápat se opět nahoru. Nejprve Nicolas, který se touhou vlastnit svoji vyvolenou nechal zaslepit natolik, že si nehlídal záda, ztratil moc v podsvětí a nakonec přišel o život. A ona mu nevěnovala ani jedinou myšlenku, přestože jen díky jeho ochraně přežila svůj pád na dno. Pak básník Špína, kterého využila k pomstě, ačkoli bylo jasné, že on kvůli tomu zemře (scéna, kdy se Angelika snaží zdržet Desgreze, byla velmi působivá díky závěrečným krutým větám, které k ní policista pronesl při odbíjení půlnočních zvonů). Ostatně přemýšlela jsem, zda i to, že může využít básníkových pamfletů k odplatě, jí Desgrez sdělil z dobré vůle nebo jako chladný kalkul jak chytit dlouho hledaného novináře... Kvůli ní neblaze skončil pan Bourjus, na němž si vybudovala kariéru (popis orgií u Červené masky mi přijde odporný i ve filmu, při nynějším čtení na mě působil velmi silně), pohrála si s Davidem Chaillou a jeho patentem a využila i naivního Audigera. Nakonec se jí však podařilo prodrat se až na výsluní, čehož docílila tím, že využila svého bratrance Filipa. Je však otázkou, zda cena nebyla příliš vysoká... Ačkoli, když Angelika dokázala najít potěšení i v nedobrovolném styku s panem de Vardes, jistě docení i sadistické způsoby svého bratrance Filipa (a navíc jsem to četla, takže vím, že ano ;-)). Filip zde ostatně není líčen zrovna jako romantický typ: na rozdíl od nového filmového zpracování, kde je vyloženě kladnou postavou, zde je chladný, nepřístupný, zuřivě nepřátelský ve svém pokoření ženou. Svatební noc zahájená výpraskem jezdeckým bičíkem asi nepatří mezi mainstreamové dívčí sny, Angelika však přesto i v těchto situacích nachází jisté erotické zalíbení (a taky si uvědomuje, že si zbičování vlastně zasloužila, když ponížila toho hrdého boha války), a to mi jako ženské čtenářce moc věrohodné nepřijde: Strčil ji do pokoje, zavřel dveře a začal ji švihat bičem. Uměl s ním zacházet. Určitě dostal úřad nejvyššího lovčího Francie zaslouženě. Angelika si rukou chránila obličej. Couvala až ke zdi a instinktivně se otočila. Po každé ráně se zatřásla a kousla se do rtů, aby nezasténala. Ale zároveň se jí zmocňoval jakýsi podivný pocit a její prvotní vzpoura ustupovala jistému uznání, zvláštnímu smyslu pro spravedlnost. (...) Vyděšená Angelika ho najednou viděla napůl svlečeného a bezbranného, stál ve stínu rovně jako archanděl. S krátkými světlými vlasy vypadal náhle jako úplně jiný člověk, podobal se antickému pastýři (...). To jako vážně?? Trápí její děti, škrtí ji na jezeře, pak ji surově zbičuje a jí se to líbí??! Chápu, že Filip ještě sehraje svoji kladnou roli v příběhu, takže nemůže být líčen jako totální zrůda, ale v takovéhle situaci bych byla spíše vyděšená než vzrušená :-). Z prvního čtení před mnoha a mnoha lety si vůbec nepamatuji, že se již nyní v příběhu objevily náznaky, že s Joffreyho smrtí na náměstí Gréve to nebylo úplně tak, jak by se na první pohled zdálo. Ovšem stejně tak si nepamatuji, že by později osvětlil Angelice, proč ji nevyhledal a nechal jí projít si tím vším... Mimochodem, netuším, proč se hlavní hrdinka tak chvástala, že do Versailles se vypraví teprve tehdy, až dostane pozvání od krále, když se nakonec na zámek pozvala sama :-). P.S.: Jistá scéna v knize (a ne, opravdu to nebylo bičování na konci, jak by se mohlo zdát z toho, jakou pozornost mu zde věnuji :-)) mne velmi rozechvěla a ještě hodně dlouho ve mně rezonovala.... celý text

My Fair sukuba 2012, Jill Myles

!!! POZOR SPOILERY !!! Pokud bych hodnotila celou sérii tří vydaných knih, nebylo to špatné. Mám-li ale hodnotit jen díl třetí, tak mi přišel nejslabší. Předně: upřímně jsem čekala, že to bude mnohem větší P :-). Pak mi vadily gramatické chyby či záměna jména Noah/Zane, ale za to autorka nemůže. Za co ovšem může je to, že Noah zatím ze všech knih vyšel tak trochu jako trouba, od počátku je jasné, že Jill Mylesová i Jackie jsou v Zaneově stáji. V prvním díle sice Noah na začátku vystupuje jako ideál, ale kvůli zápletce je zatlačen do děje a na jeho místo nastupuje Zane, který ho těžce zastíní. Ve dvojce se Noah stáhne do pozadí sám a Zane je ten bad boy, který hrdince ubližuje, ale ona po něm stejně touží. No a ve trojce... i když Noah dopřeje Jackie ten nej vězeňský sex, pěkně v duchu dominance-submise, tak to hned zabije výčitkami svědomí, morálkou a jistým školometstvím, které z něj cítím od samého počátku. A to je škoda. Mylesová v tomhle ohledu pro mne hraje mezi mužskými hrdiny nerovnou hru, protože tak, jak Noaha vykreslila, nemá prostě šanci. Obzvlášť, když se člověk dozví, že celou dobu vlastně miluje svoji dávkou lásku, pro níž se vzdal křídel i nebe. Zatímco defétista Noah raději zůstane v base, aby přijal rozsudek, Zane se nechává pálit obojkem, čímž zase dává najevo, že je větší frajer. Ale pozor, ne, že bych si na něj stěžovala, tak jak je napsaný, já bych ho žrala taky ;-). Děj se stále točí kolem aureol a svatozáří, z Joachima je už totální magor (přitom v jedničce to byl jen neškodný šmírák), do hry vstupují další Serimové (Ariel pobavil, uznávám) a dokonce i jeden Nefilim, který možná z rajdy Remizy nakonec udělá ctnostnou ženu. V knize se znovu objevuje i Luc (upřímně, toho fakt nemusím a ve dvojce jsem doufala, že zhebne) a tentokrát na scénu vstupuje sám archanděl Gabriel, který na mne působil mnohem pozitivnějším dojmem než Uriel v díle prvním. A i když se znovu setkáme i s upíří královnou, tentokrát mi přes veškeré popisy tísně a napětí přišla krapánek bezzubá... Třetí díl se opět četl sám, ale už to nějak nebylo ono. Možná je to i tím otevřeným koncem, který nechává ve čtenáři kupu otázek, jak se vše bude vyvíjet dál, co Noah a co Ráchel, a co si vlastně Jackie bude přát od Gabriela - protože o tom, že misi nakonec splní, nemůže být pochyb.... celý text

Sukuby to rády horké 2011, Jill Myles

Předně mi vadila změna překladu, která se sice projevovala v drobnostech (dealeři/kupčíci, Noe/Noah, svatozář/aureola či oslovení Princezna/princezna), ale i tak... Co se příběhu týče, jako čtenář jsem si ty zvraty užívala, i když už mi jich nakonec přišlo až moc. Ale Mylesová opět trochu poodkryla fungování světa, který nastínila v jedničce, a zaplnila ho dalšími figurami. Bez znalosti prvního dílu se ovšem čtenář nemá moc šancí zorientovat. Sex tam sice byl, ale podle komentářů jsem ho čekala podstatně víc, i s ohledem na prokletí hlavní hrdinky. A samozřejmě jsem zvědavá na další vývoj toho milostného trojúhelníku a na zodpovězení otázky, proč dva mužští hrdinové po Jackie vlastně tak moc touží.... celý text

Páni mají radši Sukuby 2011, Jill Myles

!!! POZOR, MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY PRO TY, CO NEČETLI/Y" !!! Jak píše většina komentářů níže, i já byla pozitivně překvapená. S ohledem na některá záporná vyjádření jsem čekala na každé druhé stránce porno a překvapivě... ono je tam víc děje :-). Ovšem sexuální scény jsou popsány hezky, s nábojem, a třeba ta zpovědnice... ač nejsem katolička, zapůsobilo to na mne :-). Jackie mi ani tak hloupá nepřipadala - ostatní postavy jí vždy zapomněli říct to podstatné, takže kolikrát šla do maléru, aniž by měla všechny informace a dokázala zvážit důsledky. Samotná zápletka mi přišla slabší, ale univerzum, v němž jsou padlí andělé, upíři a sukuby mi přišlo docela vtipně vymyšlené i s jeho pravidly a podmínkami. Co se hlavních mužských hrdinů týče... já bych si asi taky nemohla vybrat :-). Noe dominuje první části knihy, a pak přebírá otěže Zane. A i když je to podle všeho šmejd, co si navíc ještě libuje v lehce SM motorkářském oblečení, což zrovna není můj šálek kávy, ukazuje se, že ženské prostě mají rády zlé chlapce, protože jsem z něj taky pomalu začala být vydřená. Ostatně už jen fakt, že zkušené několikaset let staré mužské oko rozezná potenciál a krásu u tlusté, obrýlené holky s mastnými vlasy, mi dává jistou naději. A myšlenka, že po světě chodí padlí andělé, jejichž prokletím je způsobovat ženám orgasmus... Kde jednoho takového mohu potkat? Chtěla bych se za něj provdat! :-) Souhlasím s Tesset, že obálka je příšerná, a sama mám ještě výtku k překladu, který chvilku haproval. Neměla jsem v ruce anglický originál, ale skoro bych se i vsadila, že při předávání pistolí Remy použila mnemotechnickou pomůcku "vagína - vampýři, anus - andělé" či něco v tom smyslu.... celý text

Zima - Obrázkové příběhy 2013, Rotraut Susanne Berner

Pořídila jsem už před hodně dlouhou dobou k Ježíšku a teprve nyní kniha přišla na přetřes. Na celé řadě mi trochu vadí jen to, že obrázky ve všech knihách jsou v podstatě identické, jen se u nich mění to roční období :-). Takže moje fantazie trochu bojuje s tím, jaké děje vyprávět, a skoro by mi stačila jen jedna obrázková kniha. Ale pro ty, co oplývají fantazií lepší než já, anebo méně zmrzačenou, co rádi hledají postavičky na obrázcích a vymýšlejí příběhy, jsou tyhle knihy parádní.... celý text