tatjana1737 přečtené 648

Píseň o Tróji 2000, Colleen McCullough

POKRAČOVÁNÍ: Na "Písni o Tróji" se mi též líbí množství úžasných myšlenek a slovních obratů, které v českém překladu vynikají a dělají z knihy lahůdkovou četbu. Jen po druhém čtení jednu hvězdu z hodnocení ubírám, protože některé z motivů, které mám v oblibě, nebyly rozvedeny, a ke konci příběh ubíhá až příliš rychle. Víc by se mi líbilo, kdyby autorka námět uchopila jako vícedílné čtení, více se věnovala i Trójanům, a kdyby sepsala pokračování v podobě dalších osudů hrdinů, samozřejmě včetně ithackého lišáka Odyssea. Přes všechny uvedené výtky řadím "Píseň o Tróji" Colleen McCulloughové mezi to nejlepší, co moje knihovna obsahuje, a budu se k ní vracet. Věřím, že při třetím, čtvrtém, pátém… čtení si všimnu zase něčeho jiného a kniha pro mne opět bude mít úplně jiné vyznění.... celý text

Slečna de Scuderi 1909, Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann

Po knize jsem sáhla, neboť v ní vystupuje policista Desgrais. Leč jedná se o fikci a Desgrais, i jeho nadřízený pan de La Reynie, jsou zde líčeni jako hlupáci a krutí uplatňovatelé svévůle (policejní brutalita hadr). Paní de Scuderi navíc není žádná madame Marplová, kdyby se jí klíčoví svědci nesvěřili, k rozmotání klubka záhad, kdo zabil zlatníka a kdo loupil majetné, by vůbec nedošlo. Hlavní viník je navíc poměrně brzy odhadnutelný, takže za mne se žádné "ÓCH!" z odhalení zločinu nekonalo. Víc jsem spíše oceňovala historická fakta týkající se Travičské aféry a madame de Brinvilliers (byť byly zřejmě převzaty z Pitavala), zbytek byl fikce, a to ne úplně nejkvalitnější. Nicméně jistá pravdivost reálií se asi najít dá.... celý text

Královna ohně 2016, Anthony Ryan

!!! POZOR SPOILERY !!! Královnu ohně jsem četla s delším odstupem, než předchozí dvě knihy, neb ji měli rezervovanou jiní čtenáři přede mnou. Zprvu jsem proto měla problém se zorientovat v množství postav, z nichž některé jsem zapomněla, ale postupně se vzpomínky vynořily a četba se stala plynulejší. Nechodit k nám do volební komise tolik lidí, dala bych půlku knihy jen za pátek :-). Netvrdila bych, že jde o nejslabší díl, ale je pravda, že jistá "nedotaženost" je znát. I když to možná jen bylo očekáváními a vysoko nastavenou laťkou po přečtení druhého dílu. Přiznám se, že v celé té teorii o tom, jak se zrodil Spojenec a kde se vzaly "Temné síly" jsem se úplně nezorientovala. Třetí díl je jedna velká řež a dost se divím, že krev neprosakovala z knihy ven, kolik jí bylo prolito. Stále jsem čekala, kdy Lyrně hrábne a začne se chovat pořádně krvelačně, tak jak to naznačovala nedůvěra Nortaha i jiných postav... a ono nic. A stejně i v některých dalších věcech zůstaly otázky nezodpovězeny, takže jsem zvědavá, zda se autor do tohoto světa ve svých dalších knihách vrátí a některé záležitosti rozpracuje. Třeba jak je to přesně s Pletačovým darem. A nebo co je zač Vlk - Bůh... a nebo jestli se Vélinovi někdy vrátí jeho píseň. Popř. zda vyhledá Šerin. Či jestli se Lyrna vdá a za koho. A tak dále a tak dále... Taky mne poněkud zamrzelo, že do porážky Volaru nebylo zapojeno Alpírské císařství. Celou dobu v knize straší Vernier, nakonec se vydává do Alpíru coby vyslanec Lyrny... a ono kulové. A vše zvládne Lyrna sama, za přispění Frentise, osvobozených otroků a díky vyvražďování ze strany císařovny. U té mne mrzelo, že si s ní a jejím vztahem k Frentisovi Ryan ještě víc nepohrál, ale co já vím, třeba ji v budoucnu ještě oživí - minimálně v podobě Frentisových snů. Z anotace na přebalu knihy by se mohlo zdát, že Ryan po "martinovsku" vyvraždí polovinu postav, ale ty hlavní díkybohu ponechal. Leč osobně truchlím po bratru Kenisovi, který mi ze všech bratrů 6. řádu přišel tak nějak nejvíc cool.... celý text

Zvířátka z Malinové paseky 1985, Jiří Kahoun

Tuto knížku jsme s bratrem v dětství měli hrozně rádi. A o to víc mne překvapilo, když se moje maminka dala slyšet, že ji nenáviděla. A ještě víc mne udivilo, když ji náhle začala vnucovat mému synovi (a svůj původní výrok odůvodňovala tím, že knihu nesnášela proto, že jsme ji pořád chtěli číst). Ovšem inspirovala mne tím, takže jsem Zvířátka vytáhla z knihovničky a přečetla mu je (jednou u ní usnul, a takové knížky má rád každý rodič). Teď ji čteme asi po 14 dnech znovu a synkovi se moc líbí, díváme se spolu na obrázky a povídáme si o nich, a tak jako mne a bratra, i jeho okouzlil zejména lump křeček Bunďa. Náš tříleťák úžasně vypráví o tom, jak byla zvířátka v divadle nebo v zoo a tyhle zážitky si pěkně spojuje s těmi svými, školkovými. Knížka jako taková má jednoduchý děj - zvířátka z lesa jedou na školku do města, tam podniknou výpravu do muzea metrem, plují na parníku, zajdou si do zoo nebo píšou dopisy rodičům a čtou poštu došlou z domova. Samo o sobě to není tak závratné, ale úžasné je Kahounovo vyprávění, které naprosto dokonale vystihuje takové ty všední dětské zážitky, které na první pohled nevytrhnou, ale vryjou se nám do paměti. O jeho dokonale napsaných dialozích a dětské logice, nebo o vyčerpání paní učitelky z jejích svěřenců, nemluvě. A Mikulkovy ilustrace jsou jednoduché, barevné, vtipné a živé. Jako dítěti se mi nejvíce líbila scéna s klokánkem, teď si z pohledu rodiče užívám např. i úvodní rozhovor myšky s myšáčkem, když ho vede na autobus a nabádá ho, aby se s nikým nepral.... celý text

Nájezdníci 2012, John Flanagan

!!! POZOR SPOILERY !!! Po přečtení jedničky jsem hupsla na dvojku a s radostí se pustila do četby. Nejprve mi přišlo divné, že se Volavky zastavily v zátoce a několik dnů či týdnů tam bivakovaly (časové období blíže neurčeno), namísto aby pokračovaly v pronásledování. Ale což, říkala jsem si, že musí opravit loď, a teprve později pochopila, že bouře na moři jakože pořád zuří a Zavak se musel taky někam schovat. Dobrá, alespoň toho času hoši využili smysluplně a Thorn se konečně dal poznat, co je zač. (Vzhledem k tomu, kolik let svoje tělo huntoval alkoholem, se překvapivě dobře dal do kupy!) Pak jsem si začala rochňat, že Flanagan opět píše stylem 1 kniha = 1 ucelený příběh, než jsem se začala blížit ke konci a jak stránek ubývalo, došlo mi, že jsem se pomýlila a že si musím počkat na "pokráčko", abych zjistila, jestli andomal získají či ne. A dost mne nakrklo, že i když jim autor nejprve dal na pomoc Vlčí vítr, nakonec ho nechal téměř ztroskotat, takže Volavky na to budou opět samy... Ano, já vím, že je to literatura pro mládež a mládež tedy musí být hlavními hrdiny, ale i tak mi to přijde za vlasy přitažené :-). Toto si musím odmyslet, abych si užila trojku, protože co jsem četla anotaci... Hal se trochu zapotí a bude to žůžo dobrodrůžo. Flanagan také vyšel vstříc i dívčím postavám a přidal postavu Lydie, která je stejně správňácká jako posádka. Jen zůstalo nevyřčeno, zda si vybere Stiga či Hala (doufám, že Stiga, Hal má přece dívku v Hallasholmu, ne?!). Samotná bitva byla popisována trochu růžově a až trochu moc obsahovala dobré náhody pomáhající hrdinům, ale na druhou stranu to nebylo na škodu. V poslední době jsem unavená detailními popisy násilností, takže jsem se tentokrát s díky obešla bez popisů vyhřezlých vnitřností, pachu krve či mrzačení a vraždění hlavních postav. Ingvar byl sice zraněn, čímž Flanagan dodal trochu realističnosti celé věci, ale nikoho nezabil a to se počítá. Proto mám literaturu pro mladší čtenáře tak v oblibě! Ovšem co musím Halovi vytknout - proč ho nenapadlo Havrana potopit? Nebo do něj alespoň vyvrtat díru? Jako pardon, ale to by napadlo i nezletilého stratéga plánujícího bitvu, že když má nepřítel lodě, tak mu je zapálím... ;-) Ale bez toho by nemohl být další díl, takže jako staříček v Mrazíkovi: "Už mlčim!" Jen mi přišel poněkud uťatý konec... Thorn unese Rikarda, Volavby po anglicku zmizí... a neřeší, že až obyvatelstvo zjistí, že jim ukradl zajatce, nebudou mít Skandijce zrovna rádi - a Erak s Vlčím větrem v přístavu zůstali... ?! Jak zmiňoval Gurus v komentáři u jiné knihy autora, že ho štvalo, jak se několika postavám na meči objevil záblesk slunce, tak zde mne iritovalo několikeré opakování toho, jak se někdo probudil, přemýšlel proč, a pak si uvědomil, že to bylo proto, že vítr utichl (což se stalo Halovi už v první knize) :-). A opět obálka... Hrozná! Už toho člověka, co je maluje, prosím vyměňte! Tentokrát Ian Somerhalder s dlouhými vlasy... "V prvním rozpuku mládí?" opakoval nevěřícně. "V prvním rozpuku mládí? To zní nějak okřídleně, ne? Kdy se z tebe stal básník?" "Jak chceš," odvětil Svengal. Ve skutečnosti slyšel ta slova v jedné zamilované básničce, která ho zaujala, když mu ji před pár dny za večera četla jedna pozoruhodně přitažlivá mladá dáma. Jistěže v její společnosti mu ten obrat připadal vhodnější nežli v Erakově. "Jestli je ti milejší lidový jazyk, tak dovol, abych to řekl takhle. Nejsi žádný mladý kuře." (...) "A v každým případě, ať potrvá nebo ne, ty ani já, ani moje milovaná stará teta Běta s tím nic nenaděláme, že ano?" "Já myslel, že tvoje milovaná stará teta se jmenovala Winfrída?" rýpl si Erak. Svengal pokrčil rameny. "Teta Běta byla její mladší sestra. Byla to roztomilá paní." (...) "Jestli ta bouřka někdy skončí," malomyslně poznamenal Erak a napřímil se v křesle. Svengal se na něj zazubil. "Moje milovaná stará teta Tylda toho ví o počasí spoustu," prohodil. "Zjistím, co si myslí." Gort se na oba zamračil. "Tvoje stará teta Tylda?" Neuvědomoval si, že by v Hallasholmu žila stařenka toho jména. "Kdo to u všech všudy je?" Erak na něj obrátil trpitelský pohled. "Neptej se," řekl. "Hlavně se neptej."... celý text

Vyděděnci 2012, John Flanagan

Souhlasím s komentářem uživatele Gurus. Po přečtení Hraničářova učně (před nějakou dobou) se mi do dalšího Flanagana nechtělo. Ze zvědavosti a nouzi o jiné čtivo jsem si půjčila v knihovně Bratrstvo a byla příjemně překvapená. Samozřejmě, že stejně jako "učeň" je i tahle série cílená na mladší čtenáře, takže obsahuje očekávatelná schémata a pár klišé, ale nevadilo mi to u "původní série", takže mi to nevadilo ani teď. A naopak si myslím, že pro náctileté může být kupa věcí obdivných a se soupeřením mezi chlapeckými partami se mohou ztotožnit. V knize je nesympatický vrstevník, pár "vyvrhelů", kteří se ukážou jako podstatně lepší postavy i kamarádi než prvoplánoví "borci", nechybí postava mentora, který hlavnímu hrdinovi pomáhá. Zápletka s ukradeným pokladem je trochu předvídatelná, ale zas je tu námět na další díl ;-). Kdo má rád Eraka, a koho bavily díly, kdy se Halt pohyboval ve Skandii, ten si přijde na své, protože Skandijci jsou zamilováníhodní. "Jestli je tohle mírumilovný obchodník, tak já jsem stará tetička Winfrída," prohlásil. Erak povytáhl obočí, "Ty znáš nějakou starou tetičku Winfrídu?" Svengal mávl rukou. "To se jen tak říká, veliteli. (...)" "(...) Chceš, abych ho sledoval v přestrojení?" Erak se na něj zamračil. "V přestrojení? A za koho?" "Moh bych se načančat jako stará tetička Winfrída," zašklebil se Svengal. "Neměli by ani špetku podezření." Erak na něj hleděl s kamennou tváří. Když býval obyčejným skandijským skirlem, Svengal si k němu zdaleka takhle nedovoloval, uvažoval. Pak se vzpamatoval a potřásl hlavou. Vlastně dovoloval, uvědomil si. "Padej odsud," utrousil. "Už jsem na odchodu, veliteli. A kdybys potkal nějakou stařenku, jak se belhá po městě, tak se k ní chovej mile. Nejspíš to budu já." "Ty jsi tady ještě?" zavrčel Erak. Tentokrát ale zůstala jeho otázka bez odpovědi.... celý text

Zakletý v čase 2009, Audrey Niffenegger

!!! POZOR SPOILERY !!! Neviděla jsem film a po začtení se do knížky jsem čekala trochu něco jiného. Jednu hvězdu ubírám za jistou nedotaženost, druhou za absenci happy endu, na který jsem zhruba od poloviny knihy čekala. Protože taková láska, která překoná čas i všechny překážky, dokáže roky čekat, ale i žít v nejistotě v přítomnosti, by si happy end rozhodně zasloužila. Kdybych si po přečtení knížky neodnesla nic jiného, tak musím říct, že ode dneška budu s podezřením v oku koukat na každého ze zaměstnanců Krajské vědecké knihovny v Liberci, jestli neskrývají nějaké "časové" tajemství...... celý text

Manželovo tajemství 2014, Liane Moriarty

Na základě seriálu jsem si přečetla Sedmilhářky, a pak jsem četla "Alici". V komentářích u ní bylo, že Manželovo tajemství je podstatně lepší, ale mně se tedy Na co Alice zapomněla líbilo podstatně víc... Co však na Manželově tajemství oceňuji, je přehlednější způsob vyprávění, které je psané většinou stylem 1 kapitola = vypráví 1 postava. Tedy nic takového jako u Sedmilhářek či "Alice", kdy je vyprávění v současnosti prolínáno vzpomínkami na minulost či glosami jiných postav. V průběhu čtení jsem si nejprve říkala: "Otevři už ten blbý dopis! Co tam asi tak může být hrozného?!" A když ho Cecilia otevřela, ihned jsem změnila názor: "Neměla jsi to otevírat a číst!" Ačkoli obsah se dal již vytušit z dějové linie jiné z postav... Trochu mi vadil samotný epilog, u kterého spatřuji obrovskou nespravedlnost - jak málo stačilo, aby vše bylo jinak. Ovšem život je přesně o tom... vstup do jedněch dveří zavírá ty stovky dalších... Díkybohu (nebo bohužel?) my ale o alternativách nemáme tušení. !!! POZOR SPOILER !!! Nesedělo mi ukončení linie postavy učitele tělocviku, čekala jsem asi trochu víc. I když těžko říct, zda bych se na místě Tess rozhodla jinak.... celý text

Pán věže 2015, Anthony Ryan

Prarodiče mému dítku neustále půjčují a dávají nejrůznější krámy, počínaje prázdnými obaly od MC kazet, konče elektronikou. Tuhle mu zapůjčili nějakou vojenskou lampu a ejhle, konečně užitečná věc! Zatímco jsem nemohla v noci spát (hormony jsou prevíti!), vzala jsem si lampu a dočetla Pána věže. A i když večer budu stopro už před Večerníčkem litovat, že jsem se místo toho nepokusila nespavost překonat, teď nelituju. !!! POZOR SPOILERY !!! Druhý díl je podstatně víc plný akce než první (který se z valné části zabývá výcvikem bratří Šestého řádu) a čtenářovu pozornost udržuje i díky tomu, že ve vyprávění se střídají jednotlivé postavy (Vélin, Frentis, Lyrna a nováček Reva). Takže člověk se ponoří do jedné dějové linie, aby v napínavém okamžiku byla přerušena a byla vyprávěna jiná. V tomhle spatřuji jistou podobnost s Martinem, Ryan ale není tak krutý a postavám se věnuje spravedlivě, takže pokud čtenář není nucen číst na etapy a může knihu držet v ruce neomezeně dlouhou dobu, vždy se pokračování dočká :-). Autor tentokrát nechal nahlédnout do dalších částí svého světa (Volar) a blíže nás seznamuje s Temnými silami a "bytostí" z prvního dílu. Do děje též vstupuje nová aktérka (že by budoucí Vélinova nástupkyně?? Její vývoj coby bojovnice byl pro mne podezřele rychlý) a nejen s ní máme možnost poznat i jiné kraje Sjednoceného království než dosud. Pasáže u Lonaků se mi moc líbily, stejně jako seznámení se Sordaky a dalšími národy. Jen ti "koňáci" Eorhilové mi nejen jménem evokovali Eómera a jeho sebranku z Pána prstenů :-X. A to nezmiňuji postavu starého chromého lorda, který mi evokoval Pána přechodu Freye z Písně ledu a ohně... V neposlední řadě bylo poměrně příjemným a neočekávaným překvapením odhalení Principa Sedmého řádu, byť jeho postava se v knize zas tak dlouho neohřála :-/. Co mne však zprvu zaskočilo, když jsem knihu rozečetla, byly úvodní pasáže psané z pohledu alpírského historika Verniera. První díl jsem přečetla nedávno, otevřela druhý a zaraženě se ptala, co se ksakru v království stalo a co se stalo i oblíbeným postavám. Teprve později čtenář rozplétá složitou historii invaze a jejích následků. V knize se kromě původních hlavních postav objevují i postavy vedlejší z Linéše a z války proti Alpírskému císařství, z nichž většina hraje větší roli než v prvním díle. A některé známé figury projdou překvapivým vývojem (kníže Sentor, princezna Lyrna, která po jedničce nevyznívala jednoznačně sympaticky, či její bratr princ Malcius, který také po přečtení 1. dílu vzbuzoval jiný dojem). Vélin je sice pořád trochu dvojrozměrný, ale je to fantasy a ne psychologický román, takže osobně mu to nemám za zlé. Jen Šerin se nám nějak vytratila, přestože způsobila roztržku s Kenisem. Doufám, že k ní i ke vztahu Kenise a Vélina se autor vrátí ve 3. díle, stejně jako k postavě "Ženy". Po přečtení dvojky je jasné, že je předstupněm trojky, která se bude věnovat "světové válce". Kromě bojů se snad dočkám i lepšího vysvětlení, kam přicházejí Zemřelí, kdo je onen zákulisní a zásvětní nepřítel a jak se Lyrna (mimochodem: konec knihy potěšil) postaví k Frentisovi a jestli nakonec Vélin skončí s ní nebo někým jiným, popř. zda padne jako jediný pravý hrdina, který mohl porazit nepřítele. Teď si jen počkat, až tu knihu v knihovně vrátí čtenáři přede mnou... Co bych jediné vytkla jako podstatné je řazení map na začátek každé části knihy, namísto jejich uvedení buď na začátku nebo na konci pohromadě. Pokud si člověk do knihy nezastrkal záložky, mapy se špatně hledaly. Ale oproti prvnímu dílu jsem aspoň už věděla, že pokud se ztratím ve jménech, vzadu najdu rejstřík postav :-). "Divoká kočka sice nerozumí filozofii, ale zabít vás beztak dokáže." "(...) Máte pro mě ještě nějaká překvapení, mistře?" XXX se pousmál. "Můj skutečný titul zní Princip."... celý text

Partner u porodu 2000, Penny Simkin

Přestože je kniha už "nějaký pátek" stará, a i když je psaná původně pro americké prostředí, srozumitelným způsobem podává informace a je aplikovatelná i pro oblast českého porodnictví (zřejmě i díky poznámkám překladatelky, kterou je porodní asistentka). Kniha je řazena do několika kapitolek, takže čtenář si může vytáhnout jen to téma, které jej zajímá (příprava před porodem, průběh porodu, císařský řez, užití léků proti bolesti, jak jinak ulevit rodičce od bolesti, jaká mohou nastat rizika apod.), přičemž vždy je uvedeno, co se děje s rodící ženou, a jak jí může v danou chvíli partner (nemyšleno nutně partner ve smyslu manžel / přítel / otec dítěte / přítelkyně, ale prostě ten, kdo s ní u porodu bude) pomáhat. Za sebe vidím jedinou nevýhodu knihy v tom, že ne všichni partneři u porodu jsou ochotní si číst porodnickou literaturu. Kniha ale poskytne mnoho užitečných informací samotné nastávající matce, a to bez zbytečného strašení nebo naopak romantického pozlátka ve stylu "až pohlédnete do očí svého milovaného potomka".... celý text

Na co Alice zapomněla 2015, Liane Moriarty

!!! POZOR SPOILERY !!! Kdyby v letošní Čtenářské výzvě opět byla položka "Kniha přečtená za jeden den", tak bych ji hrdě přiřadila k tomuto titulu. Rozečetla jsem ho dopoledne v čekárně u doktora a nemohla se odtrhnout, ošidila dítě o maminku a četla ještě před chvílí. Chytlo mne samotné téma (jak na něj autorka přišla?) a v průběhu čtení jsem si kladla mnoho otázek: Jak by se mé staré já dívalo na to současné? Byla bych sama se sebou spokojená? Jak bych interpretovala věci, kterých jsem se za posledních 10 let dopustila, na které jsem třeba nebyla hrdá, ale nějakým způsobem jsem si je po čase před sebou obhájila? Atd. Atp. Potom samotný děj: Co se stalo mezi idylickým párem Alice a Nicka, že se tak odcizili? (Na okraj: Sakra, kam Moriarty chodí na tyhle ideální chlapy? Manžel Madeline ze Sedmilhářek Ed byl taky dokonalý! Že by fakt někde existovali? Nebo je to o tom, že jsou jejich ženy shovívavé a přehlíží drobné mužské nedostatky, nedělají z nich vědu a nestávají se kvůli neustálé kritice zapšklými potvorami?) Kdo byla sakra Gina? (Autorka hezky zrcadlila čtenářovy domněnky - milenka Nicka, a později v průběhu čtení - nebo snad milenka samotné Alice?!) Co se stalo mezi Alicí a Elisabeth? A psal komentáře k blogu opravdu bývalý student?? A v neposlední řadě zamyšlení nad vlastním životem a vztahy s lidmi v něm. Z nichž někteří byli dříve významní a časem se vytratili, a jiné bereme jako samozřejmost a nevážíme si jich. A jak se chováme k vlastnímu partnerovi a jaké by to bylo, vidět ho najednou opět zamilovanýma očima. Nebo vlastní děti... Osvěžující byl i zvláštní styl vyprávění - prokládání Aliciny současnosti jejími vzpomínkami, terapeutickým deníčkem sestry a blogem "babičky". Prokazoval se tím mj. známý fakt, že každý vidíme jednu událost z jiného uhlu pohledu, přestože žijeme v přesvědčení, že naše interpretace reality je jediná pravá... Musím říct, že touhle knihou mne autorka dostala a jsem zvědavá, jestli se jí - stejně jako Sedmilhářkám - dostane seriálového zpracování. Rozhodně by si to zasloužila. A přestože se stavy své knihovny snažím redukovat nebo nějakým způsobem z kapacitních důvodů držet na uzdě, u "Alice" přemýšlím zcela vážně o tom, že si ji koupím. Aby mi nastavovala zrcadlo v okamžicích partnerské či rodičovské krize. Jo, a ještě jedna zajímavá událost. Zrovna jsem absolvovala další playstationovou bitvu s X (samozřejmě jsem vyhrála!) a on se mi s něčím svěřil. Ukázalo se, že čte tenhle blog. (...) A navíc se ukázalo, že ho X dokonce komentovat, pod pseudonymem. Ten bídák. Odmítl mi říct, pod jakým. Nemáte nějaké tipy? ... DoriszDallasu Hezky líbáš, Frannie.... celý text

Šestá hlídka 2017, Sergej Lukjaněnko

!!! POZOR SPOILERY !!! Pane jo... musím říct, že za mne to po dlouhé době byl čtenářský hukot, v jednu chvíli přehlušený téměř orgasmem (kdo byl se mnou kdysi v Chotěboři na DozorConu, ví dobře proč). Jediné, v co upřímně doufám, že to opravdu není POSLEDNÍ kniha, kterou Lukjaněnko napsal, byť by to bylo rozhodně důstojné zakončení. A co se týče jeho zmínky o tom, že upíři mají dobrou PR, zajímalo by mne, kolik mu za tuhle knihu zaplatili, nebo jestli se jen svezl na upírofilní současné vlně :-). V knize tentokrát nebylo tolik "filozofování", za to byla nabitá akcí a děj svižně odsýpal (naopak, když se některá z postav rozhovořila, skoro mne to až rušilo). Za sebe kladně hodnotím setkání s mnoha starými známými, po delší době větší roli dědečků Gesera i Zavulona (haha, kdo četl, třeba ocení můj vtípek), ačkoli druhý jmenovaný je už brán spíše za dobrého Antonova kamaráda než bývalou Nemesis. A stejně tak kvituji osvobození vědmy Ariny (i když zde zůstalo nedořešeno, proč ihned nepředala Kešovo proroctví, které jí tak pomotalo hlavu v předchozím díle, lidem) - jen její použití sněhové rolby mi navždy zkalilo Vaškovo radostné volání: "Už ji zachránili, rolbičku!" z Jak vytrhnout velrybě stoličku. Lukjaněnko tentokrát více odkryl fungování světa Jiných a jeho jednotlivých "frakcí" (zejména upíři a vědmy) a jen mne přesvědčil v tom, abych nedůvěřovala nejen upjatým knihovnicím (viděla jsem film Tomcats!), ale i archivářům (a to mám archivnictví sama vystudované :-X). Jak jsem psala v úvodu, doufám, že poté, co nás takhle namlsal, nepřestane a aspoň sem tam napíše nějakou povídku. Líto mi bylo jen Tygra, stal se z něj docela sympaťák... Ale jestli se zase objeví nějaké nebezpečné proroctví, určitě se objeví i Tygr. Osobní poznatek "mimo mísu": Po přečtení Nástrojů smrti je to už druhé setkání s Lilith v průběhu těchto prázdnin, a její druhá smrt. Btw - u upírů mi přijde, že se autor trochu ztratil... Kosťa se po přeměně v netopýra vždy zjevil nahý. A v souvislosti s jeho rodinou je řečeno, že ho jeho otec inicioval poté, co byl nemocný, že upíři mohou mít pouze 1 normální dítě, takže utěšování pediatrem o tom, že budou mít další děťátko nepadlo na úrodnou půdu... Přesto pak v jiném díle Kosťa sedí na dece s dítětem své sestry (?!) a v Šesté hlídce se hovoří o tom, že upíři děti mít nemohou (resp. jsem to tak pochopila; na upírském setkání v NY sice byli pravnuci apod., ale jak jsem to pobrala, tak šlo o děti dětí z doby, kdy byli upíři ještě lidmi...). Co se konce týče - když jsem dočetla poslední kapitolu a zbýval mi epilog, byla jsem jak struna a říkala si, že takhle to přece nechat nemůže. Nebo může, ono by to vlastně šlo, ALE... to přece nemůže udělat. Nebo MŮŽE?! Skoulel to se mnou pan autor parádně. Za mne naprostá čtenářská spokojenost. A to i za situace, že je to opravdu už POSLEDNÍ hlídka, protože jak se s tím Lukjaněnko popasoval... mistrné!... celý text

Město nebeského ohně 2015, Cassandra Clare (p)

Angelika - Cesta k vítězství 1996, Anne Golon (p)

!!! POZOR SPOILERY!!! Nejprve opět pomalý rozjezd, ale později hukot. Angelice se vymstilo to, že se manželovi nesvěřila s některými domněnkami a obavami, a ty se pak ukázala nikoli jako liché, ale jako pravdivé. Ovšem dle vidění quebecké jeptišky zasáhl "Archanděl", kterému je tentokrát v ději věnováno více prostoru, stejně jako Honorině, Florimondovi a některým "starým známým" z Francie (de Bardagne, Desgrez). Konec pana de Lomenie byl neočekávaný a smutný, následné pasáže ze zamrzlého a osamělého Wapassu tísnivé. Ovšem pak se Angelika neočekávaně setká s mrtvým nepřítelem a kniha získává grády. Jejich rozhovory, úvahy o lásce, životě, přírodě, ... byly neuvěřitelně obohacující. Škoda jen, že z obávaného protivníka se stal vlastně jen žalostný muž, který konal zlo jen proto, že podlehl slabosti svého těla a ducha... Přesto si získal Angeličiny i mé sympatie a o to víc byl smutný jeho skutečný skon. Škoda, že se autorka poté, co vysoudila zpátky autorská práva, rozhodla nejprve celou sérii přepracovat, aniž by dopsala poslední slibovaný a dlouho očekávaný díl. Takto je jen na čtenářově fantazii a naturelu domyslet si, jestli se Angelika nakonec triumfující do Francie vrátila (vše poukazuje na to, že ano) či zůstala v Americe, a co v době, kdy bojovala s dětmi o život v drsné akadské zimě, podnikal její manžel. Fanynky Cantora, Florimonda a Honoriny, mohou jen domýšlet, jaký díl děje by si Angeličiny děti utrhly v závěru ságy, stejně jako to, zda se Severina Bernová nakonec setkala se svým milým.... celý text

Lovci hlav 2011, Jo Nesbø

!!! POZOR SPOILERY !!! Nebylo to vůbec špatné. Na to, že jde o "severskou detektivku", kniha neobsahovala žádný sníh, přehnanou brutalitu, pošmourné nebe či rituální masové vraždy. Hlavní hrdina je sice špičkou ve svém oboru, ale jinak v podstatě člověkem podprůměrným, a to nejen výškou, ale zejména charakterem. Bylo pro mne poněkud těžší se do něj vžít, protože mi byl nesympatický, a čekala jsem, že bude po zásluze potrestán. V tomto ohledu jsem byla zklamaná, ačkoli rozuzlení nebylo zlé. Je pravda, že nad jeho úkladnou vraždou jsem hodně přemýšlela, takže v tomto ohledu byly pro mne poslední kapitolky překvapením, ale zas taková darda to nebyla, protože jsem si říkala, že v knize je jistý lapsus (informace, jež Greve měl), který že by hrdinu netrknul? Když mi kamarádka říkala, že se na konci u knihy smála nahlas, říkala jsem si, že je asi na hlavu, že tam nic moc směšného není, ale pak jsem pochopila, že myslela zřejmě televizní debatu, v níž je popsaná rekonstrukce všech proběhnuvších vražd. Příběh, který komentátor s detektivem vyprávějí, je hoden Richarda Castlea :-).... celý text

Sedmilhářky 2015, Liane Moriarty

!!! POZOR SPOILERY !!! Nejprve jsem viděla seriál, takže pro mne nebylo těžké zorientovat se v postavách i stylu vyprávění, kdy události předcházející kvízovému večeru střídají výpovědi svědků. Při čtení jsem musela vzdát hold scénáristům, kterým se do malého počtu dílů podařilo vše vtěstnat a ještě přidat dějové linky, které kniha postrádá (Madelinina hra v divadle, její poměr s kolegou, Janina "schíza", kdy si pořídila zbraň, návštěva "Saxona Bankse", častější bitky a ambivalentnost vztahu Celeste a Perryho, Edovo vyhrožování bývalému manželovi apod.). Při čtení jsem viděla titulní herečky, což nebylo na škodu, a musím přiznat, že taková knižní Madeline mi byla mnohem sympatičtější než ta seriálové a víc jsem chápala její pohnutky. Oproti tomu Celeste pro mne stále zůstala jistou záhadou. Oproti seriálu mi kniha přišla méně vypointovaná - líbilo se mi, že seriál končí odhalením, kdo se vraždy dopustil, aniž by rozmazával motiv zážitků z dětství, v knize mi víc chybělo i to, že z Renaty se nakonec vyklubala další kámoška do party. I když seriál se mi líbil o chlup víc, knize to neubírá na čtivosti a pointa je prostě dobrá. Líbí se mi, jak se celou dobu hovoří o oběti a pachateli, aniž by bylo jasné, kdo vlastně zemřel a kdo vraždil. Člověk celou dobu čeká, která z matek to schytá, od koho a proč. Úplně mi nesedí český název, uznávám, že ten anglický nelze odpovídajícím způsobem přeložit, ale "skrytá malá tajemství" by stále byla víc vypovídající než "sedmilhářky", protože žádná z přítelkyň vědomě nelže těm ostatním, jen má prostě nějaké své ostudné či jiné tajemství, které nesdílí.... celý text

Město ztracených duší 2014, Cassandra Clare (p)

!!! POZOR SPOILERY !!! Pátý díl navazuje tam, kde čtvrtý skončil. Clary nakonec Jace najde, ale jak ji upozornila vílí královna, někdy to, co dlouho hledáme, není takové, jaké to bylo… V tomhle ohledu mi Clary připadala nesmírně hloupá, ignorovala zřejmé a čtenář byl na pochybách, jestli se nakonec se Sebastiánem neskamarádí i ona. Chápu, že knihy musí mít nějakou zápletku, a že hlavní hrdinové, přestože jsou prezentovaní jako bojovníci, jsou pořád jen teenageři, ale v určitých momentech mi jejich pohnutky a chování přišly nevěrohodné. Dospělí zde navíc vystupují jen jako postavy vedlejší, které se projevují buď jako rodiče, tzn. mravokárně, nebo dětem kolikrát nevěří (snad v každé knize CC je zápletka, že Spolek nevěří mladým lovcům stínů, popírá jejich zkušenosti a je liknavý ve svém konání, na což doplatí). Jinak musím říct, že s každým dalším dílem jsem víc zvědavá, co bude dál. Oceňuji návrat Sebastiána, který je pro mne věrohodnějším padouchem než jeho otec, jeho plán je vskutku ďábelský a zatím se vše zdá být bezútěšné. Jisté ovšem je, s kým svede finální bitvu o osudy světa, protože Claryiny vize dvou bojujících andělů jsou více než zřejmé. V knize mne rušilo pár drobných dějových nesrovnalostí - např. když Alek mluvil o spojení parabátaiů a jaké to je, když jeden ze dvojice umře. Že během bitvy v Idrisu cítil, jako kdyby se vzájemné spojení s Jacem na chvíli přerušilo, ale protože ho po návratu do Alicante našel živého, usoudil, že se mu to asi zdálo. Přitom o Jaceově smrti a jeho zmrtvýchvstání se hovořilo v předchozím díle, kdy si hrdinové vzájemně vysvětlovali souvislosti, proč Jace ovládala Lilith, že mu chyběla ochrana, poskytovaná při rituálu malým dětem nefilim… Chvílemi se mi zdá, že Clareová zapomíná na informace z předešlých knih… Ale jsou to opravdu jen drobnosti, požitek z četby a z příběhu samotného nijak nenarušují. Víc mi vadí vyteplený Magnus (který na mne v Pekelných strojích působil jako daleko větší chlapák) :-). P.S.: Zajímalo by mne, zda informace o jednotlivých evropských městech autorka čerpala z osobní zkušenosti nebo jen z pohledu na mapu. Paříž ani Benátky neznám, ale jsem si docela jistá, že pražský orloj není UPROSTŘED náměstí :-). P.P.S.: Opět výborné slovní přestřelky mezi hrdiny: (…) "Stará se jenom o to, abych se smířil s tím, co jsem. Že prej se mám dostat do kontaktu se svým vnitřním upírem, bla bla bla." "A ten tvůj vnitřní upír se nějak liší od tvýho... vnějšího upíra?" "To každopádně. Chce, abych nosil trička, co odhalujou břicho, a plstěnej klobouk. Ale bojuju s tím." Clary se pousmála. "Takže tvůj vnitřní upír je Magnus?" "Třeba je osamělej. Sebastián určitě nebude nejlepší společník." "To nemůžeme vědět. Třeba naprosto fantasticky hraje scrabble," prohodil Magnus. "Mám speciální magický schopnosti. Umím ti číst myšlenky, když myslíš na sprosťárny." "Což je pětadevadesát procent času." Zaklonila hlavu a podívala se na něj. "Pětadevadesát procent? A co těch zbývajících pět?" "Ale, vždyť víš, to myslím na takové ty běžné věci - na démony, co můžu zabít, runy, které se potřebuju naučit, lidi, kteří mě v poslední době naštvali, lidi, kteří mě naštvali dávno předtím, kachny." "Kachny?" (...) Otočila se a podívala se na něj. "Kachny?" zeptala se znovu. Zacukalo mu v koutku úst. "Nevím proč, ale nesnáším kachny. Nikdy jsem je neměl rád." „Probodla jsem tě fakt velkým mečem. Začal jsi kvůli tomu hořet.“ Ve rtech mu skoro neznatelně zacukalo. „No dobře,“ připustil. „Možná máme trochu odlišné problémy než jiné páry.“... celý text

Město padlých andělů 2014, Cassandra Clare (p)

!!! POZOR SPOILERY !!! Až na ten konec, ten konec... jinak nemám co vytknout. Těší mne větší prostor pro Simona a jeho hlášky, jsem zvědavá, jestli autorka bude nějak dál pracovat s konfliktem mezi jeho podstatou a přátelstvím s nefilim. A také co se týče jeho znamení... Jinak je asi další zápletka zcela jasná. Jen mne mate věštba, které se dostalo Jaceovi, že se zamiluje do nesprávné osoby. Zdá se, že jeho láska s Clary je jedinou konstantou v celé sérii, tak co to má sakra být za věštbu?! Co mne trochu rušilo byla opět chyba překladu (záměna jména Camille a Lilith). Jinak to byla jízda jsem zvědavá, kam se příběh bude dále odvíjet. A oceňuji i propojení na Pekelné stroje v podobě krátké Magnusovy vzpomínky. Doufám, že kromě bratra Zachariáše potkáme i Tessu. "Jednou jsem se setkal s Napoleonem," řekl Magnus. "ale s tím jsem náhodou nic neměl. Na Francouzce byl příšerně prudérní." "To vaše vychloubání jmény mi už leze na nervy," prohlásil. "'Znala jsem Michaela. Znala jsem Samaela. Archanděl Gabriel mi stříhal vlasy.' Je to jako chvástat se tím, že hrajete v kapele, jenom místo toho používáte jména z bible."... celý text

Město z popela 2013, Cassandra Clare (p)

!!! POZOR SPOILERY !!! Oproti prvnímu dílu jsem nadšená víc, i když mi pořád nesedí hrdinové teenageři. Možná, že kdyby byli dospělí, bylo by hodnocení vyšší. Každopádně ale svět, který CC vytvořila stojí za to (i když ty viktoriánské díly se mi líbily víc), a oceňuji, že jsme opět hlouběji pronikli do jeho zákonitostí a seznámili se i s obyvateli podsvěta. Nelze si nevšimnout podobností s Pekelnými stroji - Jace se až příliš podobá Willovi, Clary trochu Tesse, do toho neústupná a nikomu nevěřící inkvizitorka Herondaleová (vs konzul Wayland)... Plusem ovšem jsou vedlejší postavy v podobě Simona (jeho dějová linka mne tedy dostala), Aleka a Izzy. Teenageři zde opět řeší problémy sami bez přizvání či informování dospělých o tom, co se chystají dělat (to mi vadilo i na Pekelných strojích), ale ve většině případů si poradí. A konečně se ukáže, jakou "superschopností" disponuje Clary. Jen si pořád říkám, proč všichni baští Valentýnovi to, co jim říká, přestože se neustále ujišťují o tom, jaký je to manipulátor a lhář... Čtenář už začíná tušit, že mezi Jacem a Clary to nebude úplně tak, jak si myslí, kupa indicií je naprosto zjevná, ale oni dva musí ještě tápat. Tak ať se již brzy probudí Jocelyn a řekne nám, jak to všechno bylo!... celý text

Město ze skla 2013, Cassandra Clare (p)

Musím říct, že hlavně druhá polovina knihy byl fakt hukot a musím ocenit, jak si autorka s příběhem poradila. Čtení prvního dílu - poté, co jsem přečetla Pekelné stroje - mě úplně neuchvátilo (už jen jméno hlavního padoucha...), ale postupem času se to rozjelo. Viktoriánská doba mne sice stále uchvacuje víc, ale už jsem ochotná to Clareové odpustit :-). Vychutnávala jsem si nejen příběh s jeho zvraty (i když Sebastián byl poměrně jasný, škoda jen, že jsme si ho neužili víc), ale i hlášky hlavních hrdinů, zejména Simona a Jace. Dojem kazilo jen pár vad na kráse - v jednu chvíli záměna jména Valentýna a Magnuse (chyba překladu??), či později, že Jocelyn znala jméno anděla Ithúriela (přestože nikde dříve nebylo řečeno, že by jí ho prozradil). A osobně se nějak nemohu popasovat s trochu moc teplým vyobrazením Magnuse. Po Magnusově a Alekově polibku: Maia vypadala zmateně. "Tak počkat," řekla. "A tohle taky musíme všichni?" :-) :-) :-)... celý text