tatjana1737 přečtené 648

Šílené výčitky 2017, Liane Moriarty

!!! POZOR SPOILERY !!! Dočetla jsem dneska ráno a i když dojmy pomalu slábnou, musím říct, že tahle kniha od Liane Moriarty mne dostala. Určitě víc než Sedmilhářky (kdybych neviděla seriál, do knihy bych se těžko vpravovala, už jen kvůli orientaci ve skladbě kapitol - kdo zrovna mluví, zda v minulosti či přítomnosti) a asi i víc než Alice, kterou jsem zatím měla jako top. Opakovaly se v ní sice podobné motivy (např. touha po dítěti), ale výrazněji mne to při čtení nerušilo. Kompozice vyprávění příběhu je opět stejná, jako i u ostatních knih - lineárně vedle sebe běží dvě dějové linky, ta z přítomnosti a ta z minulosti, takže čtenář se teprve postupně dozvídá, co se vlastně stalo a proč se postavy v současnosti chovají tak, jak se chovají. Moriarty má dar si mistrně hrát s domněnkami čtenáře, který má od počátku domýšlivou snahu se zorientovat a domyslet si, co se stalo, takže nejprve si říká: co si to provedly Erika s Clementine? Potom: snad se Sam nevyspal s Tiffany... nebo Clementine s Videm? A čím hlouběji se do knihy noří, čím víc je vycukaný z toho, co se sakra na tom grilování stalo?! Z určitých náznaků si začne domýšlet: že se něco stalo některému z dětí? A děsivá jistota začne sílit, když si uvědomí, že o Ruby se v knize už nějakou chvíli nemluvilo... Tenhle moment mi došel, když jsem nemohla v noci usnout, a skorem se mi jako matce dvou dětí udělalo špatně. Protože vím, že Moriarty se s tím někdy nepáře, polil mne studený pot a říkala jsem si: Ne, to snad ne, že by Ruby umřela?? A ihned jsem pracně uklidňovala sama, že v kapitolách z přítomnosti bylo řečeno, že Clementinina matka dceři hlídala OBĚ děti, nebo že když se Clementine připravovala na konkurz, jedna z kolegyň do ní ryla, jestli je Sam připraven vozit HOLKY do školy. Trochu jsem se vydýchala, ale i tak mi nebylo dobře z pomyšlení na tom, že by v knize mělo dojít ke smrti dítěte. Šílené výčitky trápí v knize vícero postav - v určité míře se s nimi potýká každý. Figury ve hře jsou vykresleny opět velmi čtivě a (s výjimkou Eriky, ale u té to asi byl účel) i sympaticky. Koneckonců i Oliver, který zprvu působil jako největší suchar, se nakonec ukázal jako ryze kladný hrdina. Muži jsou opět k sežrání (opakuji: Pokud Moriarty zrcadlí realitu, asi se rozvedu a půjdu si najít Australana) a jediný, s kým jsem se úplně nemohla ztotožnit, byla Erika. Což ovšem nebyla zcela její chyba, ale spíše mé životní zkušenosti. Nicméně snad každá žen v mém okolí má nějaký dysfunkční přátelský vztah s nějakou kamarádkou, která jí toho vlastně moc nedává, v podstatě ji spíše štve, ale stejně ten vztah obě udržují... Na tomto románu oceňuji to, že na rozdíl třeba od Hypnotizérky, při jejímž čtení jsem taky byla napnutá jak kšandy chlapíka visícího na větvi stromu nad propastí, byly naťuknuté motivy do jednoho vyřešeny. Nejen, že zdárně došlo k ukončení tématu "příprava na konkurz", ale zodpovězeny byly i otázky proč se trápila Dakota a proč roztrhala knížku, proč Holly začala zlobit či co se stalo Harrymu. Dokonce jsem dostala odpověď i na to, nač jsem se vlastně neptala, a co mi bylo vsunuto podprahově - kam se Clementine se Samem ztrácely v domě věci nebo spojitost s tragédií v lunaparku s Harryho osobní historií (to už působilo trochu překombinovaně, ale účelově to postavilo nerudného souseda do sympatického světla a vyvolalo lítost čtenáře). V neposlední řadě oceňuji práci autorky s jazykem (který vyniká díky hodně dobrému překladu - ani jednou jsem nenarazila na nějaké rušivé místo, i občasné použití pojmů a slovních spojení v angličtině - kvůli absenci českého ekvivalentu - nerušilo). Namátkou třeba dva příměry týkající se deště: Vlhký vzduch ho fackoval jako naštvaná ženská. Lidé chodili přikrčení, jako by se snažili podlézt oblohu. Teprve u téhle knihy (a že mi to trvalo!) mi došlo, že Moriarty ve svých knížkách vždy skrytě upozorňuje na nějaké palčivé téma. V Manželově tajemství na smrt dítěte, v Sedmilhářkách na domácí násilí, v Zamilované hypnotizérce na to, že lidem může z velkého citu hodně hrábnout, ... Tady to bylo o tom, že i malá nepozornost stačí, aby se stalo něco fatálního. Při čtení jsem byla naprosto paralyzovaná, jestli to skončí dobře, a když jsem se s úlevou dozvěděla, že Ruby byla zachráněna a zůstala bez následků, spadl mi ze srdce obrovský balvan, takže tentokrát jsem neurotickou pozornost zaměřila na manželství Sama a Clementine. Na 60 % jsem si byla jistá, že krizi neustojí, i když jsem tentokrát autorku prosila, aby to rozvodem nekončilo. A kdyby Erika nakonec ještě počala přirozenou cestou, byl by to už úplný happy end a já si šla dát limonádu. Moriarty také umí velmi umně skrýt do děje nejrůznější pravdy - tentokrát mne zasáhly ty, které se týkaly manželství Clementine a Sama: (...) a najednou ji napadla strašlivá myšlenka, že možná podvědomě uvěřila tomu, že Sam nic necítí, když nebrečí, nebo že necítí tolik, neprožívá věci tak intenzivně a do hloubky jako ona. Vždycky se zajímala pouze o to, jak jeho činy působí na její pocity, jako by jeho úkolem bylo dělat všechno jen pro ni a kvůli ní a starat se jedině o to, s jakými to ona přijme pocity, jako kdyby muži byli nějaký produkt nebo služba a ona si konečně vybrala tu správnou značku, která funguje tak, jak má. (…) Promiň mi, že když jsme poprvé čelili krizi, vyplulo na povrch všechno, co bylo na našem manželství špatně, místo všeho, co je na něm dobré. Promiň mi, že jsme se obrátili proti sobě místo jeden na druhého.... celý text

Mořeplavec 2011, Diana Gabaldon

!!! POZOR SPOILERY !!! Nejprve negativa: Předně mne mrzelo, že autorka tak zametla s Frankem, který z toho milostného trojúhelníku vyšel nejhůř a v podstatě i jako hlupák (nedokázal Claire nechat jít) a navrch mizera (protože měl milenky na akademické půdě, neřád jeden). Klidně bych ocenila i nějakou psychologickou sondu do manželství Randallových, které pospolu držela hlavně Brianna. Takhle mi Franka bylo víc než líto, prostě už se do příběhu nehodil (přitom v 1. díle po něm Claire ještě hodně dlouho vzdychá, jak jí chybí, než se rozhodne pro Jaimeho), a tak šel z kola ven... Pak mi vadily některé nesrovnalosti v překladu (pojmy, které mám zafixované jinak, zde přeloženy nějak "divně", sem tam chyba ve francouzském termínu), popř. špatná shoda podmětu s přísudkem. Ale to nebylo až tak fatální. Nicméně pozitiva knihy převažují... Nejvíce se mi líbily úvodní pasáže, než se Claire vrátila kameny zpět do 18. století, kdy se prolínalo její bádání po Jaimem s vyprávěním o jeho osudech. (zde jen poznámka - překladatel nepracoval s tím, že při zkoumání textu vycházela Claire s Birannou z textu anglického, protože v českém překladu se žádné Y v uváděných slovech nevyskytovalo... ehm ehm.) Samotné opětovné shledání by si zasloužilo z mého pohledu víc rozepsat - ano, bylo to dojemné, bylo to i vtipné (i když sednutí si do piva / počůrání se klidně mohlo být vypuštěno, trochu to tu scénu shodilo), ale nějaké ultra velké WOW a "to je pecka, to mne zasáhlo!" se nekonalo. Od okamžiku, kdy Claire vstoupila do Malcolmovy tiskárny se navíc do děje zamotalo mnohem víc linek, které mi zprvu hrozně vadily a v samotném příběhu asi ani být nemusely. (Např. motiv Ďábla - vždyť bylo naprosto jasné, že je to ten duchovní! Popř. postava pana Willoughbyho či zmínka z počátku knihy o nalezených kosterních pozůstatcích, z níž bylo jasné, že se ještě dozvíme, o koho šlo.) Nicméně i když jsem coby čtenář byla náhle zahlcena informacemi, postupně děj nabíral obrátky, takže konec knihy jsem dočítala ve dvě ráno (sice ne stejného dne, do čtení jsem se chvílemi musela nutit a zabralo mi s velkými pauzami týden, ale i tak). Woo-doo scéna byla doost dobrá a objevení se staré známé (čímž nemyslím Laoghaire, ta mne trochu zklamala, čekala bych trochu víc - btw: Jaime přece věděl o její účasti v čarodějnickém procesu proti Claire!) bylo lahůdkou, která se sice nakonec domyslet dala, ale i tak jsem si ji vychutnala. V knize bylo kromě napětí a romantiky i mnoho vtipných dialogů a scének, při kterých jsem se smála nahlas (což se mi moc nestává) - namátkou reakce námořníků na Willoughbyho poezii či Jaimeho znalosti konkrétních frází v univerzálním námořním jazyce. Mnohé postavy byly vykreslené tak, že bych je ráda poznala (jiným bych se naopak obloukem vyhnula), a z Ferguse nám vyrostl fešák (olalá!). Samozřejmě autorka naťukla další záležitosti (čarodějnice, schopnost procházet časem, dědic z Lovatu), které předpokládám rozvede dál. (Jinak budu moc, ale opravdu MOC mrzutá!) Kdybych čtení Cizinky rovnou zahájila třetím dílem, myslím, že bych Gabaldonové zcela propadla. Tentokrát jsem mudrovala a polemizovala s ní nad reáliemi jen trochu, úplně jsem se nechala nést proudem vyprávění a vychutnávala si i některé slovní obraty a přirovnání (a konečně pochopila ten, který užívala několikrát při kojení miminka - že jeho tělo kopírovalo křivky prsou; stále jsem řešila, jak to bylo myšleno, než mi to při vlasním kojení konečně sepnulo :-)). Ze seriálového zpracování jsem viděla jen 1. sérii, která - byť se věrně držela knihy, kterou jsem četla až po - sice ve mně nějaký dojem nechala (jinak bych knihu ani neotevřela), ale jinak to nebylo ono. U druhého série jsem viděla jen pár dílů a šla rovnou do knihy, která se mi líbila podstatně víc než díl první, a u trojky jsem rovnou četla a na seriál se vykašlala. A možná proto se mi to tak líbilo. Protože seriál z mého pohledu vše servíruje až moc na stříbrném talířku, kdežto u četby už člověk zapojí fantazii, vlastní zkušenost, znalosti, představivost... Tím ovšem nechci tvrdit, že některé momenty z knihy bych ráda neviděla ve vizuální podobě! Když mně ta Caitriona Balfe prostě nesedí a je mi hrozně nesympatická :-). Každopádně u trojky jsem zauvažovala, že bych si knihy nakonec i pořídila domů a minimálně třetí díl bez výhrad doporučuji k přečtení. I přes velký počet stran (to byla snad moje první kniha s počtem stran nad 1000 v jediném svazku) jsem ke konci posmutněla a klidně bych dalších pár desítek / stovek stránek přidala. A samozřejmě: jsem zvědavá na pokráčko! Edit: Zapomněla jsem napsat, že kromě prvního dílu, se mi moc líbí ty nové obálky - a ta u Mořeplavce obzvlášť. Kdo zná příběh a ví, co je to za šutr mezi Claire a Jaimem, tak na toho musí obálka zapůsobit už sama o sobě ;-).... celý text

Fanny Hillová - memoáry kurtizány 1991, John Cleland

Příběh Fanny Hillové jako takový je velmi jednoduchý a prostinký, místy jistě naivní (nechce se mi věřit tomu, že by jeden člověk měl takové štěstí, aby se díky nejrůznějším náhodám vyhnul pádům na úplné dno bídy - Fanny sice prostituovala, ale v luxusním a bezpečném domě, vše na bázi dobrovolnosti a díky milým mužům, kteří se k nevěstkám chovali uctivě, si to i užívala), ale k tomuto typu literatury jistá jednoduchost patří (co si budeme nalhávat, však porno také nemá žádný děj a přesto na něj tolik lidí kouká). Oproti Lady Fuckingham, na kterou jsem díky spolužákovi narazila na VŠ, a která pak kolovala mezi všemi spolužačkami, které s tímto titulem nebyly seznámeny na střední, oceňuji u Clelanda právě to, že vše končí happyendem a velkou láskou. S děvčaty je po celou dobu příběhu zacházeno jemně a uctivě, nic se neděje proti jejich vůli a v podstatě celá první polovina knihy je (až na scénu s nepovedenou deflorací v prvním hanbinci) velmi milá. Popisy ztrát panenství na mne sice působily trochu jako z Bravíčka („Nejprve to trochu bolelo, ale pak to bylo krásné.“), ale dívky vždy natrefily na gentlemany, z nichž sice někteří zprvu nedokázali plamen své vášně zkrotit, za to však případné hrubější zacházení své partnerce záhy vrchovatou měrou vynahradili. (Fanny např. „dostala třikrát zaplaceno během jediné jízdy“ :-).) V tomto kontextu je moc hezký postřeh DarkLady, že všichni „kladní“ hrdinové v knize byli dobře rostlí a nadmíru vybavení, kdežto ti „záporní“ byli podměreční až běda, o jejich neschopnosti uspokojit partnerku nemluvě. Který muž by nechtěl být označen jako „idol všech jejích snů a tužeb, veškeré její lásky“ či „pro své neobvyklé rozměry mohl být právem vyhlášen za hrdinu všech žen“? :-) V druhé části jsem raději přeskočila scénku s Louisou a idiotem, stejně jako Fannyino sledování dvou sodomitů. Při hledání informací o knize, na kterou jsem natrefila náhodou díky zmínce v knize jiné (Ať žije mimoděk splněný bod Čtenářské výzvy!) jsem narazila na ilustrace Édouarda-Henriho Avrila, z nichž některé jsou poměrně pěkné. Díkybohu v knize nefigurovala scéna s opičákem v kleci, kterou mi google při zadání autorova jména v podobě obrázku nabídl také, a které jsem se s otočením každé stránky zbývající do konce bála víc a víc! Přestože je kniha svým slohem už zastaralá, neustálé lyrické obraty popisující milostný akt byly velmi poetické („dívka svěřila jeho kyčlím příjemnou úlohu podpírat její stehna“), důmyslné („dobyvatel si vybojoval přístup až do samého středu její pevnosti, ve své porážce však nezůstávala pasivní“) a některé i velmi krásné. „Jeho umění lásky spočívalo v tom, že jednoduše lásku prováděl.“ „Neznala jiný způsob dovršení rozkoše než ten, kterému ji naučila sama příroda - umění podléhat.“ Musím konstatovat, že jsem nikdy netušila, že se v literatuře dočkám lyrického popisu mužských varlat :-)). Pokud by ovšem knihu někdo chtěl číst pro vyvolání touhy, doporučuji čtení dávkovat na menší úseky, neboť - jak píše Kozel - po delší době je čtenář zahlcen a stává se poněkud lhostejným. Samotný příběh je tak prostý, že mu delší pauzy mezi čtením neuškodí. A jak píše sám autor: „Novost působí vždy největším dojmem a ve věcech rozkoše to platí obzvláště.“ Přestože mnozí kritici knihu hodnotí i pro její sociologický přesah, tenhle aspekt jsem nevnímala a soustředila se hlavně na erotické scény, mezi které ovšem byly vsunuty i zajímavé a hluboké myšlenky, a to nejen na téma lásky. „Lesk šatů či ozdob, kterými pošetilé ženy často svou krásu spíše zastírají a přehlušují, než aby ji zdůraznily.“ „Nic nelze snadněji zfalšovat než nevinnost.“ „Nešťastník nikdy nezemře tehdy, kdy by to pro něj bylo nejlepším vysvobozením.“ „Naše ctnost a naše hříchy jsou příliš závislé na okolnostech.“ Ovšem myšlenku závěrečnou, kterou kniha končí, považuji za největší hodnotu knihy - něco takového jsem vskutku nečekala, a přestože ji autor zopakuje asi 5x, na pravdivosti jí to nikterak neubírá a závěrečné tvrzení je ze všech uváděných pravd to nejmoudřejší. Sex bez lásky může být hodně dobrý sex, ovšem láska mu dodává přidané hodnoty.... celý text

Králova komnata 2014, Juliette Benzoni

!!! POZOR SPOILERY !!! V druhém dílu nám autorka předhazuje dalšího záporáka, kterým je pan de Louvois. Ten je zde líčen jako nehorázný parchant, který se násilím zmocňuje nevinných panen a ukájí na nich své zvrhlé choutky, prase, které ženu přiváže k posteli a ještě jí dává omamné prostředky do jídla, aby se znásilnění nemohla bránit.Je pravda, že žádnou z vykreslených postav osobně neznáme, a třeba taková paní de Montespan byla dle pamětníků skutečně oduševnělou, vtipnou a chytrou ženou, nechce se mi ale věřit, že pokud autorka vycházela z reality, že by si panovník někoho takového držel u sebe, byť by ten pán byl sebevíc schopný ministr. Do děje tentokrát zasahuje (ovšem velmi zřídka a jen, když po ruce není hlavní hrdina) komisař Desgrez. Jeho účast však je spíše úsměvná a vzbuzuje ve mně dojem, že autorka potřebovala ještě nějakého policistu do počtu, a tak sáhla zrovna po něm (mimochodem - po celou dobu je titulován pouze příjmením). Jeho scénky na mne působily dojmem českých kriminálních seriálů - kolegové krafají v kanceláři, když nemají co dělat, a svého nadřízeného titulují označením "šéf". K dokonalosti té iluze mi ještě chybělo, aby jeden z pánů označil La Reynieho slovy "náš starej dneska prudí" . Znalost reálií, kterou bych u jedničky byla schopna odpustit díky rodící se lásce mezi Charlottou a Delalandem, jsem ve dvojce již tolerovat nedokázala. La Reynie je zde líčen jako bezdětný vdovec, který Delalanda miluje jako by to byl jeho vlastní syn. Přitom La Reynie měl syna a dceru... Autorka knihu psala poměrně pozdě (první díl byl dopsán 2008) a i když zpětně nemám představu, nakolik byl tehdy internet v plenkách, La Reynie byl jistě zpracován v nějakém encyklopedickém hesle již tehdy a šlo jen o to, zajít si do knihovny a načíst si pár slovníkových hesel. Nejvíce mne pobavilo, když ke konci knihy policejní ředitel zachraňuje hlavní hrdinku a jako akrobat vyskočí na schůdky kočáru, aby o pár stránek dál díky svému věku už nestihl dívku dohnat, když v zoufalství utíkala v Chateletu ze schodů - ještěže Desgrez (cituji) měl dlouhé nohy a běhal rychle. Kdybych byla výrazně mladší, tak by se mi kniha asi líbila podstatně víc, takhle jí nedokážu odpustit nedotaženost a skutečnost, že uváděná historická fakta stojí na hliněných nožkách. Milostná linka je ve dvojce poměrně v pozadí, tentokrát se řeší rodinné Charlottino dědictví, o které vlastně celou dobu jde, a i když je na konci happyend, za nejvýraznější prvek knihy považuji rozhovor s králem, při kterém se odhalí Charlottin původ. Ostatně po této scénce je pojmenován celý druhý díl. A když už jsme u názvů - název série "Čas travičů" je značně zavádějící. První kniha se sice odehrává na sklonku Travičské aféry a obsahuje nějaká ta fakta, např. účast paní de Montespan v aféře zde však není vysvětlena (přestože hrdinka na začátku knihy byla svědkem mše konané na těle nahé blonďaté ženy, která si žádala královu lásku). Druhý díl už má s travičstvím společnou jen postavu rytíře de Lorraine, o kterém nikdo nepochybuje, že otrávil Henriettu Anglickou, a který je zde po Louvoisovi a mme de Maintenon dalším padouchem. EDIT: Tak včera jsem zjistila, že v Travičské aféře skutečně figuroval jakýsi Delalande, byl to abbé, ale bohužel stál na té "špatné" straně :-D. Mimochodem - docela mne mrzelo, že některé dějové linky zůstaly nedokončené. Nejen ta, co se týkala vztahu Charlotty k La Valliérové, ale co třeba Albanova milenka - herečka??... celý text

Zabili královnu! 2014, Juliette Benzoni

!!! POZOR SPOILERY !!! V úvodu podotýkám, že jsem zaujatá a prodesgrezovsky laděná, takže můj komentář nebude zcela objektivní :-). Odehrává se v době Travičské aféry, vystupuje tam pan de La Reynie, funguje zde policie... tahle kniha byla jasná volba. Příběh je psaný čtivě a svižně, leč asi jsem už příliš zmlsaná Angelikou od Anne Golon, protože oproti této knižní sérii mi děj přišel jednoduchý, styl autorky takový "prázdný" (nevím, jak to charakterizovat - opak hutného slohu AG) a některé informace ne úplně přesné. O druhé manželce Filipa Orleánského toho mnoho načteného nemám, ale její vykreslení v knize mi přišlo hodně stereotypní (hřmotná, hlučná Němka, která nemá vkus na oblékání, nosí hlavně jezdecký oděv, není příliš ženská a miluje klobásy a zelí). Oproti tomu Monsieur působí spíše roztomile (na rozdíl od démonizované podoby ve filmové Angelice Bernarda Borderie). Velmi netradiční pro mne byl autorčin pohled na trojici Montespanová - král - Scarronová. První, kterou většina literatury včetně historiografie v souvislosti s Travičskou aférou spíše zatracuje, je zde líčena jako silná osobnost a kladná postava, která hlavní hrdince pomáhá. Nebohá Scarronová, ta skromná a trpělivá dáma z Angeliky, je zde vykreslena v těch nejtemnějších barvách a nejednou je označena velmi silnými výrazy, mezi nimiž figuruje i slovo ku*va. Král je v podání Benzoni vypočítavý, nesympatický šmejd, který volí pragmatismus a nebere ohledy na nikoho, kromě sebe... V tomhle kontextu mi to nedá a musím polemizovat s autorčiným velmi romantickým pojetím lásky - jistě, Henriettina dcera jistě mohla být nešťastná kvůli tomu, za koho ji provdali (a možná i psala nějaký ten dopis, to netuším), ale sňatková politika na státní úrovni byla naprosto běžná, nešlo o nic osobního, panovníkův motiv i zde byl vylíčen naprosto jasně, takže jeho kritizování v očích dvorních dam mi přišlo více než nepatřičné. Ono ještě za první republiky se u nás uzavíraly sňatky kvůli věnu, v 19. století byla láska mezi snoubenci vyhrazena spíše nemajetným, možná měšťanům, natož ve století 17tém... V tomhle ohledu mi chování postav nepřišlo úplně věrohodné, zcela se mi nezamlouvá, když jsou dobovým figurám vnukávány motivy dnešní doby... Charlotta jako hlavní hrdinka měla pro mne ten dar, že se vždy v nesprávnou chvíli objevila na nesprávném místě. A bohužel - hlavně na konci knihy - se o tom naivně svěřovala nesprávným osobám. Jinak jako postava nebyla vykreslena tak plasticky jako její mužský protějšek - spíše taková pasivní romantická hrdinka. Kdybych knihu četla podstatně dříve, asi bych s jejím osudem soucítila víc a víc se do ní ve svých pubertálních představách projektovala, takhle mne úplně nepřesvědčila. Z ústřední dvojice mne proto mnohem víc zaujal Alban Delalande (až na to jméno). Dosadila jsem si místo něj Francoise Desgreze, sebe za Charlottu, a už jsem měla co dělat, abych do stránek knihy nevzdychala nahlas :-). Ovšem brzy přišlo veliké rozčarování. Pan Delalande nejen, že sprostě tvrdí, že osobně zatýkal Voisinovou (což všichni ví, že provedl Desgrez), ale ještě má tu drzost tvrdit, že jeho starší a slavnější kolega po něm zametal drobky a (cituji) špínu, která v ulicích zůstala po Travičské aféře, když byla činnost Chambre Ardente ukončena. A navrch je v knize Delalande představován jako nejlepší La Reynieho policista! To jako vážně, pane Delala-KDO?!? Kde Vás vůbec policie našla a sebrala?? - To je moje nejhrubší výtka vůči autorce, které bych jinak odpustila i velmi romanticky laděné vyobrazení policejního ředitele Nicolase-Gabriela de La Reynie. (Na rozdíl od Slečny ze Scudéry, kde jsou z policistů děláni pitomci, autorka jim zde zjevně straní, což bylo značně osvěžující... - Jenže "Ohnivý soud" byl vskutku děsivou institucí, což mi s tím milým a hodným pánem, co platonicky miloval Charlottinu tetičku, nejde úplně dohromady.) Co se mé výše uvedené kritiky týče, v tomto ohledu mne mrzí, že nejsem srozuměna s oficiální francouzskou historiografií věnující se tématu Travičské aféry. Obecně se má za to, že tou zlou byla paní de Montespan (viz otrávená košilka, kterou poslala Angelice - všichni si dobře pamatujeme scénu s platanovými listy!) a pohled JB je proto pro mne velmi netradiční a zajímavý. Leč k tématu toho v češtině mnoho nevyšlo a pokud, jde většinou právě o beletrii a úhel pohledu daného autora. Co se týče samotné dějové linky, jdu do druhého dílu, protože pučící láska urozené slečny (která určitě nebude tak nemajetná - proč by se pořád mluvilo o drahých kamenech, zmizelých důkazech a ve hře stále byla zlá matička) a ztepilého mužného policisty, byla vykreslena tak krásně, že prostě chci vědět, jak to dopadne. Na reálie proto kašlu a chci vědět i to, jak je to s tím Charlottiným původem a jestli má vskutku něco společného s údolím Loiry! ;-) (Mimochodem - anotace lže, protože první velkou láskou Ludvíka XIV. byla přece Manciniová a ne Valierová... ale to už možná rýpám až příliš :-)). Velmi se mi líbila vkusná obálka a oceňuji i poznámky překladatele na konci knihy. Pro ty, kteří však po knize sáhli zejména jako po milostném historickém románu, by bylo vhodnější zařadit i seznam postav s uvedením stručné anotace, kdo byl kdo...... celý text

Královna temnot 2004, Françoise Hamel

U této knihy se opět osvědčilo známé rčení: "Nesuď knihu podle obálky." Obálka i název zavánějí něčím značně kýčovitým, leč obsah je vskutku historickým románem, navíc - pokud mohu soudit ze své chabé znalosti reálií a osobností - velmi propracovaným. K četbě je ideální alespoň povrchní znalost událostí 17. století, v němž se děj odehrává - kdo byla paní de Montespan, paní de Soisson a další zákaznice slavné věštkyně a čarodějnice Voisinové. Znalost jmen a titulů čtenáři usnadní orientaci ve spleti jmen a vztahů. Kniha velmi pěkně ilustruje pozadí Velké travičské aféry, ačkoli tím, že je cílena na Voisinovou a její rodinu, nejde o historickou studii a čtenář se namísto "velkých dějin" dozví spíše zákulisní dění. Co mi na knize vadilo nejvíce, je to, že hlavní hrdinkou knihy (byť nikterak glorifikovanou či oslavovanou) je žena pochybných mravů a způsobů, která se neštítila těch nejhnusnějších praktik (vraždy novorozenců jsou popisovány velmi nenuceně - v podstatě takovým způsobem, jak k nim Voisinová a její stoupenci přistupovali). Zajímavý byl autorčin záměr líčit vše z pohledu Marie Markéty, dcery čarodějnice. Leč zcela nevím, kam záměr směřoval - jestli měl dívku rehabilitovat nebo naopak ukázat, že ten kdo vidí a mlčí, je také vinen, a nebo jestli mělo jít jen o pouhé vyprávění bez jakéhokoli hodnocení. Protože ze všech tří variant kniha působila jako právě toto - prosté vyprávění, bez emocí, bez vyvozovaných závěrů... Marie Markéta vypráví po mnoha letech věznění přes dveře a přes zeď svým věznitelům svůj příběh, o němž čtenář netuší, jak nakonec skončí - zemřela nakonec věkem, vlastní rukou, rukou spoluvězeňkyň, z nichž mnohé byly de facto nevinné a provinily se jen příbuzenstvím se "třemi královnami"? Za nejsilnější tak paradoxně nepovažuji příběh o Voisinové jako takový, ale právě pasáže z vězení, do něhož přišla mladá dívka, která - kdyby se narodila někomu jinému - by měla celý život před sebou, ale takto jej strávila ve tmě vězeňské kobky, zapomenutá okolním světem. Když jsem knihu začínala číst, narazila jsem na slovní spojení "Mariův most" (ve francouzštině Pont Marie) a říkala si s despektem, jakou to práci překladatel odvedl (neboť jsem se domnívala, že Pont Marie je mostem Mariiným). Nedalo mi to, ověřila jsem si fakta a zjistila, že tento pařížský most byl pojmenován dle svého stavitele jménem Christophe Marie. Pokorně jsem se překladateli omluvila a poděkovala mu za další poučení o mostech přes Seinu. Knihu jsem si v knihovně vypůjčila především proto, abych nasála atmosféru a načichla reáliemi travičské aféry, v níž se angažoval můj oblíbený policista Desgrez. Když jsem se zprvu nemohla začíst, listovala jsem dopředu a hledala zatčení Voisinové, které se odehrálo při jejím odchodu ze mše, a které vykonával právě on. Ale v knize o tom ani ťuk! (No však, když hrdinkou nebyla "Sousedka", ale její dcera!) Jaké proto bylo moje osobní štěstí, když se nakonec Desgrez v knize - ve formě dvou drobných zmínek - objevil! Nakonec kniha splnila svůj účel - načerpala jsem další informace o travičské aféře(věřím, že autorka měla podklady pro knihu dobře ověřené a zpracované), panu de La Reyniem (moc se mi líbila glosa, že některé z vězeňkyň by chtěly získat kouzelné prášky pro získání jeho přízně, neboť jeho zjev byl působivý), a navrch se neplánovaně setkala se svým miláčkem, který v mém srdéčku už pošlapal (nejen) paty strýčkovi Řehořovi od Nepila :-).... celý text

Vážka v jantaru 2011, Diana Gabaldon

!!! POZOR SPOILERY !!! Musím říct, že druhý díl se mi líbil podstatně víc než první, možná proto, že jsem nebyla zatížena předsudky seriálu. Tam, kde jsem viděla pár dílů první série, se mi čtení nesnesitelně vleklo a musela jsem se do něj nutit, protože na knihu byla v knihovně fronta rezervací a byla jsem limitovaná časem. Na nějakou dobu jsem tak dala k ledu jiné knížky, ovšem s chýlícím se koncem Vážky v jantaru jsem litovala, že kniha už končí. Protože ke konci to dostalo docela slušný spád a poslední věty zaúčinkovaly tak, jak měly, takže i když jsem Outlanderovi dala šanci jen proto "abych věděla, jak to dopadne", teď chci vědět, jak to dopadne :-). Scény ve 20. století mi překvapivě nevadily, ačkoli ty ke konci knihy mne bavily podstatně víc než ty na začátku. Jen Geillis mohlo být trochu víc - vysvětlení co je zač apod. Ale reverendův původ, když už je řeč o Gillian, byl dalším dobrým momentem v knize, který jsem si vychutnala. Při návratu Claire s Jaimem do Skotska jsem v duchu nadávala jako špaček, že autorka nedotáhla do konce ta pařížská přepadení, kdo byl útočník s mateřským znaménkem na ruce apod. (Jsem ráda, že tohle jsem v seriálové formě neviděla, protože Amíci jsou magoři a ukázali by i to znásilnění se vším všudy.) Ale i v tomhle ohledu byla nakonec moje zvědavost upokojena, ačkoli by mne zajímalo, zda S. byl či nebyl jakobita. Přestože jsem k druhému dílu Cizinky přistupovala spíše s despektem a hledala neustálé mouchy, nakonec jsem byla velmi příjemně překvapena a kdyby moje knihovnička neměla omezenou kapacitu, dokážu si představit, že bych do ní tenhle svazek zařadila. Vytkla bych jen místy nesrovnalosti v překladu (zeť a zeď jsou opravdu odlišná slova, i když znějí podobně!) a blbiny (možná opět dané překladem: klouzavá látka sametu - neměl to být satén??) a Randallovu obsesi Jaimem (stále považuji za odpornost a projev zvrácenosti autorky, ačkoli s ohledem na Frankův původ - který se dal vytušit v okamžiku, kdy na scénu vstoupil Alex Randall - to mělo svůj smysl). Reálie, včetně informací o každodennosti, neposoudím, neb tak kovaná nejsem, takže mohu autorku podezírat z fabulace, stejně jako přiznat, že si vše důkladně nastudovala a zrešeršovala. Osobně mne potěšila informace o tom, čím si na skotské vysočině utírali zadky, protože o tomto tématu jsme onehdá diskutovaly s kamarádkami :-). Gabaldonové nemohu upřít um práce se slovy, kdy si čtenář prostředí představuje do detailů, takže vše působilo uvěřitelně. ...Kromě Jaimeho samozřejmě, ten je prostě tak dokonalý, že je pro mne animovaný :-). to už víc věřím tomu manželskému sexu plného neutuchající vášně, kdy člověk nepotřebuje předehru a ihned dosáhne orgasmu. Co by ne ;-). A Dougal? Škoda ho... Sice jsem věděla, že má v tomto díle zemřít i čí rukou, přesto mne zajímalo jak. A v knize mi to přišlo trochu ošizené, takže si nakonec přece jen asi pustím seriál, protože tam k tomu mělo dojít v kruhu z kamenů.... celý text

Spiknutí v ulici bílých plášťů 2014, Jean-François Parot

Běžně nečtu detektivky (takže jsem hbitě využila příležitosti a knihu zařadila do Čtenářské výzvy) a po Le Flochovi jsem sáhla kvůli doporučením kamarádky a pro momentální zájem o fungování pařížské policie. Netuším, nakolik se autor věrně držel reality, ale protože nevěřím tomu, že by úplně mlžil a neměl popisovaná fakta ověřená, v tomhle ohledu jsem byla spokojená. Dozvěděla jsem se trochu víc o Chateletu i jeho okolí - díky povrchní znalosti Turgotovy mapy Paříže jsem se i orientovala v tom, kde se zrovna Nicolas při svém vyšetřování pohybuje. Na knížce mi vadil takový trochu strohý autorův styl - netuším, co vše bylo ztraceno v překladu, ale některé obraty a myšlenky na mne působily ostře a "hranatě", osobně mám raději "zaoblenější". To se týkalo zejména některých momentů popisujících, jak se hlavní hrdina zasnil, přenesl myšlenkami jinam - kolikrát to bylo napsáno velmi stroze, asi mi jako čtenářce-ženě více vyhovuje větší lyričnost. Samotná detektivní zápletka pro mne byla poněkud matoucí pro velký počet postav, zamotanost vztahů mezi nimi, neustále nové a odporující si informace. (Navíc jsem si jistá, že v jednom momentu bylo v knize chybně zmíněno, že Svatý Ludvík byl sluhou Descarta.) Podtext státního tajemství mohl být dle mého klidně vynechán, ale chápu, že Nicolas se potřeboval osvědčit u nejvyšších míst, aby si získal důvěru krále a postavení zvláštního vyšetřovatele. V tomto ohledu jsem dosti zklamaná, že nebyly přeloženy a u nás nevyšly další díly téhle ve Francii oblíbené detektivní série. Vím, že je seriál, ale radši sáhnu po knize a nechám pracovat obrazotvornost (ačkoli uznávám, že jak se mi výběr herce pro titulní postavu příliš nezamlouval, v průběhu čtení jsem mu docela přišla na chuť). Co se osobní minulosti Le Flocha týče, tak přestože čeští čtenáři (bez znalosti francouzštiny, aby si mohli sehnat a přečíst originál) nemají moc šancí nahlédnout do jeho dětství a seznámit se blíže s postavami, které jsou v knize zmiňovány, nakonec si trochu přijdou na své, když se dozví odpovědi na otázky o Nicolasově původu a důvodech, proč jej jeho kmotr poslal do Paříže. Komisař Bordeau mi byl skorem sympatičtější než vyšetřovatel-začátečník. Odkrytí jeho civilní i policejní stránky mi tak trochu připomnělo Rudolfa Hrušínského ve filmu Adéla ještě nevečeřela, který může působit jako dobrosrdečný pražský balík, ale ve finále je v kriminalistických metodách kovanější než samotný slovutný Nick Carter. Opět zde proto musím vyslovit politování nad tím, že si o něm nemohu přečíst v dalších dílech. Poněkud mne zneklidňuje doba, v níž se detektivní příběhy odehrávají, neboť "za pár" přijde Velká francouzská revoluce a její stín mi už nyní spadl na čtený příběh a zanechal ve mně jistou tíseň.... celý text

Trollové. Knížka na celý rok 2017, Pady Kempshall

Velmi příjemné překvapení. Film o trollech je sice trochu moc hippie na můj vkus, ale obsahuje dobré momenty, hlášky a vtípky, takže teď na něm s chlapečkem ulítáváme. Hledala jsem proto nějakou "troll-knížku" a sáhla po téhle. Sice obsahuje hlavně úkoly, (d)omalovánky, hříčky a rébusy, ale jsou tam i kapitoly obsahující shrnutí děje, takže knížka může posloužit i jako čtecí verze k filmu. Vytkla bych jen nesrovnalosti v překladu, které neodpovídají filmu (např. jméno trolla Třpytky je uvedeno jako "Dragy Diamant" a Lady Jiskra Třpytka je citována jako "Lady Třpytková"). Jednu hvězdu pak strhávám za to, že úkoly k řešení nejsou úplně pro prťata, ale spíše pro starší děti. Vyžívám se v hledání rozdílů a některé byly na obrázcích tak mikroskopické, že jsem ani ve svém věku 30+ neměla šanci. A pořád nevím, který obrázek se odlišuje od ostatních hned na začátku knížky! A taky je ta hvězda dolů za to, že v knize není náš oblíbený pan Mráček :-).... celý text

Cizinka 2010, Diana Gabaldon

!!! POZOR SPOILERY !!! Nejprve jsem viděla seriál a i když mám proti němu mraky výhrad (hlavně k naturalistickému zobrazování sexu a násilí, tak oblíbenému v poslední době v televizní tvorbě - a o poslední epizodě nemluvě), něco málo se mi tam i líbilo, takže jsem se rozhodla jít masochisticky do čtení (masochisticky proto, že v průběhu sledování seriálu, a zejména při posledním díle 1. série, mi zemřela část duše). Nevím, jestli to bylo tím, že už jsem věděla, do čeho jdu, ale čtení nakonec nebylo tak zlé. Seriál se předlohy drží velmi věrně, takže jsem věděla, co bude následovat (i když konkrétně u Wenthwortské věznice jsem doufala, že to, co se odehrálo, bylo licencí scénáristů a nikoli autorky), ale i tak to bylo čtivé a kupodivu mi nevadila ani dějová linie jako taková. Ta mi totiž u seriálu evokovala takovou lepší "fanfiction". Hezký nápad, kupa potenciálu. Ovšem kompozičně mi to přišlo pochybné, seriál na mně působil dojmem, že co autorku při psaní zrovna napadlo, to k probíhajícímu příběhu připlácla jako hroudu bláta, aniž by to bylo nějak promyšlené... Oproti tomu kniha takhle rozpačitě nepůsobila, i když bych samozřejmě mohla rýpat dál - třeba že sojky fakt neštěbetají (kdo slyšel krákat sojku, která patří mezi krkavcovité, tak ví svoje), šťovík není plazivý (nebo možná ve Skotsku roste nějaký jiný druh než u nás), že si Britové skladují mrtvé Skoty u pevnosti, a nebo že dítě v poloze koncem pánevním, které už při porodu v kontrakcích sestupuje do pánve, fakt hlavou dolů neotočíš (ale co já vím, já zdravotní sestra nejsem...). Námět super. Skotsko super. Hlavní hrdinka už míň super - ta seriálová mi hrozně vadila, knižní už tolik ne. Možná proto, že nebyla tak oráchlá, sprostá a genderově vůbec nezapadající do jiné dějinné doby (chápu, že ten konflikt emancipované dívky a mužů v jiném století byl asi záměr, ale pochybuji, že by se seriálová Claire chovala jako kravka už ve své době, tehdy prostě ženské, a řekla bych že i ty, co prošly válkou a lazarety jako sestry, měly jinou roli než dneska a nebyly tak držkaté). Hlavní mužský hrdina v podstatě taky super - milý, chápavý a učený, se sexy přízvukem, nevadilo mu přizpůsobit se "Anglánce" a uvěřit její historii, vyznávat jí lásku, vysvětlovat své pohnutky... takový princ z Disneyovek, protože reální muži tohle moc nedělají - a pokud, tak většinou nemají manželku, ale manžela. Ale nebudu škarohlíd, Jaime byl fajn a v seriálu ho myslím vybrali dobře. Akorát už mám něco najeto, takže mě v seriálu mnohem víc bral Dougal, ze kterého tam akorát udělali mnohem většího sviňáka než v knihách, kdy sice vystupuje jako intrikán, ale ne takový rozporuplný zmetek. Každopádně jeho herecký představitel by moji kukuřici mohl drtit do aleluja a ještě bych přitom skandovala "MacKenzie! MacKenzie!" :-) Co se knihy týče, hodnotím ji výš než adaptaci (ovšem, abych byla spravedlivá, i ta má některá místa lepší, než předloha). Oproti seriálu mi tolik nepřišlo, že každý chce buď Claire nebo jejího Škoťáka (a kdo se s ním kamarádí nebo mu pomáhá, ten chtěl dřív jeho matku). I když mi stále uniká smysl toho, co se odehrálo v cele s kapitánem Randallem (ačkoli jistá indicie se nabízí v podobě jména "Alexander"), a pořád si myslím, že tohle může vymyslet hodně chorý člověk (a v seriálu to naservírovali fakt se vším všudy, takže když jsem to v noci vykojená sledovala, chvíli jsem fakt přemýšlela, jestli jsem v tak somnambulním stavu, že se mi to jen zdá). Jestli to byla autorčina prvotina, tak se jí to povedlo. Co se reálií týče, nejsem kovaná ve skotských dějinách a každodennosti, takže rýpat nemohu, ale i tak bych řekla, že místy si k ruce nevzala ani pořádnou encyklopedii, aby si nastudovala, jak to třeba měli se záchodky na středověkých tvrzích (pochybuji, že by Leoch v novověku prošel nějakou zásadní přestavbou a Claire tak měla vlastní soukromý prevét), ale to jsou jen takové detaily pro hnidopichy a normálního čtenáře nevykolejí a četbu mu rušit nebudou. Shrnuto a podtrženo: Seriál má jistý potenciál, i když by se podle mně dal natočit o něco líp, kniha nebyla tak zlá. I ta zásadní scéna, kterou stále nemohu rozdýchat, tam nebyla podána tak příšerně (nebo jsem už tušila, do čeho jdu, takže mne to tak nezasáhlo), takže pokud někdo není vyloženě slabá povaha, tak ji skousne. (Opakuji: Nechápu, proč to tam autorka dala... Jestli to někdo četl dál a je to řečeno, tak mi to prosím vysvětlete! ;-)). Zkusím ještě Vážku v jantaru, a pak se uvidí. Jak tam už nebude Dougal, tak už nemám tolik motivace číst si o Jaimem a Claire ;-). ...Zajímalo by mne, jestli fakt ty menhiry ve Skotsku existují a kolik lidí už se tam vydalo, aby si je osahalo... :-) A ještě doplňuji: Ano, je tam sex, ale nikterak explicitní jako v seriálu. Sice to tam furt dělají, ale popisy bych - s ohledem na autorčinu PR pověst - čekala mnohem víc pornografické. Zas taková eroťárna tam nebyla; četla jsem "horší" :-). Smál se tak, že lapal po dechu a ani nemohl mluvit. "Jamie... řekl jsem si... je to sice holka od Anglánů a jazyk má jako zmije... ale takový zadek... co na tom záleží, jestli v obličeji vypadá jako opice."... celý text

Zlatá kniha pohádek: Dobrodružství Zvonilky a jejích přátel 2017, neznámý - neuveden

Knížka obsahuje příběhy: Zvonilka a Narození víly, Zvonilka a Ztracený poklad, Zvonilka a Velká záchranná výprava a Zvonilka a Tajemství křídel. Všechny dějově korespondují s animovanými filmy, oproti samostatným knižním vydáním dílčích příběhů obsahují i více detailů a obrázků. Kniha má sympatický A5 formát, takže je ideální na cesty, kdy s sebou člověk nemusí tahat 4x A4kové knihy. Jediné, co mi nějak nesedí, je překlad "Vrabčáci" u vílích kluků (ve filmu je třeba Strážce vílího prachu Milouš označován jako "Vílouš"...).... celý text

Zvonilka a piráti 2014, Walt Disney

Tahle knížka byla velkým zklamáním. Ilustrace jsou takové divné, ne úplně jako v jiných knihách, příběh neobsahuje všechny dějové linky a překlad Jamesova jména "Jakub" mi vyloženě vadil. Kdo nemá tak nakoukaný film, asi ho to nepohorší, ale já byla hrubě nespokojená. Chyběl mi např. motiv krokodýla, který spolknul budík (dost podstatné pro příběh Petra Pana), stejně jako pan Smee, který na konci Jamese vyloví z vody a glosuje: "Moc pěkný hák!" (dtto)...... celý text

Zvonilka a tvor Netvor 2015, Walt Disney

Co mne u překladu zarazilo hodně je označení Fauny coby víly s talentem na zvířata, kterýžto talent je ve filmech běžně označován jako "Víla chovatelka". Též jestřábí mládě je namísto Kulíšek pojmenováno jako Hanička, jinak ale vše sedí :-). Na Víle Zvonilce a jejích kamarádkách doma překvapivě neulítávám já (dobře, fandím Rosetě, ale ty ostatní mne neberou), ale chlapeček, který je ještě krásně nezatížen genderovými stereotypy, takže když si hrajeme, on je Zvonilka a já bývám Terínek :-).... celý text

Zvonilka a velká záchranná výprava 2010, Walt Disney

Knížka je totožná s filmem, jen některé nuance v ní chybí (např. cesta ostatních víl za záchranou Zvonilky, brodění bahnem a setkání s kocourem; u plavby lodí je navíc chybně uvedeno, že Mlženka - coby vodní víla - pracovala se světlem). Ději jako takovému to však nevadí. Připadá mi ovšem, že ilustrace jsou oproti filmu trochu stylizované.... celý text

Zvonilka 2008, Walt Disney

Knížka má menší formát než další, které jsme o Zvonilce pořídili, ale obsahu to vůbec nevadí a poměrně věrně odpovídá seriálu o tom, jak víla poznává svůj talent a chce ho změnit, než ho konečně přijme. Jedinou nevýhodu knižní verze příběhů spatřuji v tom, že neslyším úžasný Rosetin dabing.... celý text

Angelika - Světla a stíny Paříže (5.díl) 2010, Anne Golon (p)

Temná mračna se nad pařížským Dvorem zázraků zatáhla až v okamžiku, kdy se jej policejní ředitel La Reynie rozhodl zlikvidovat. A protože to bylo o hezkých pár let později, než se odehrává děj knihy, anotaci úplně nerozumím. Takhle kdyby bylo uvedeno, že se mračna stahují nad Angelikou, pak ano. Ta si v tomto díle projde svým osobním pádem, ale i odrazením se ode dna. A ač je mi jako hrdinka spíše nesympatická a nějak jí pořád nemohu uvěřit, v tomhle díle (v původním vydání jde o knihy Cesta do Versailles 1 a část 2) obdivuji její nezdolnost, houževnatost a vytrvalost. Sama mám občas tendenci si stěžovat, jak byl ke mně život zlý, ale co mi vlastně chybí? Manžela mi neupálili, neskončila jsem na ulici bez koruny a jen s tím, co mám na sobě, nemusím být pro zajištění ochrany po vůli šéfovi banditů, nemusím řešit, jestli mají moje děti co jíst a jestli se jim nezdají noční můry, natož jestli mi je někdo neukradne a neprodá cikánům či nějakému hnusákovi ode dvora... V tomhle díle (a pak ještě v těch, co se odehrávají v Americe) je patrné, že Angelice se podařilo zúročit nejen její nespoutanou povahu, ale i vše, co se naučila jako malé děvčátko (čím se vysvětluje, proč je tolik prostoru věnováno jejímu dětství a zrání, než se provdala za Joffreye de Peyrac). A opět: obdivuji propracovanost historického kontextu a znalost nejen pařížských reálií, ale obecně informací o té době. Patent na čokoládu by se mohl zdát autorčinou fikcí a jakýmsi "Deus ex machina", který hrdinku vytáhne z bahna, ale on ten pan Chaillou, ale i kavárna nedaleko Louvru, opravdu existovali. Zmiňovaná Audigerova kniha o tom, jak servírovat a kde mít bílý ubrousek, jde velmi snadno dohledat na stránkách francouzské národní knihovny, a i zamilovanost dvořanů do zeleného hrášku je velmi dobře známá. Jen pořád nemám dořešené, jestli dodavatel bobů pan Costa má něco společného se současným řetězcem kaváren. Vsuvky v rámci edice Integrale oproti původnímu vydání mne opět bavily (se svojí momentální zálibou v Pitavalovi jsem ocenila zejména situaci kolem Rosinina sňatku a ověřování její identity) a jediné, co bych tomuto dílu vytkla je to, že končí v okamžiku opětovného setkání Angeliky s básníkem Špínou a nepokračuje dál. Což pro mne znamená málo Desgreze, ale na druhou stranu i absenci "incidentu" u Rudé masky, který si v rozšířené verzi opravdu číst nepotřebuji.... celý text

Angelika - Popravený u Notre-Dame (4. díl) 2009, Anne Golon (p)

Můj první díl Integrale - jedničku jsem rozečetla a nedočetla, dvojku a trojku nechala bokem a skočila rovnou na díl čtvrtý, který obsahuje líčení čarodějnického procesu. Vsuvky oproti původnímu českému vydání mne (na rozdíl od 1. dílu) nerušily, naopak hezky dokreslily to, co jsem už věděla, a doplnily nové informace. Samostatná kapitola o noci v Paříži se mi líbila svoji plasticitou a přechodem od Údolí chudoby k Louvru a milostným dobrodružstvím Ludvíka, kterému zdatně sekundoval oblíbený Lauzun. Co se Peyracova procesu týče, autorka se hodně inspirovala Urbanem Grandierem - proces a obvinění, vznesená proti hraběti v bodě, který se týkal právě čarodějnictví, měly hodně styčných ploch (namátkou: historiky kolem očarování jeptišek - růže hozená přes klášterní zeď apod., osobní nepřátelství vůči obviněnému, či zauzlování provazu, aby kat nemohl odsouzeného před upálením uškrtit). V tomto kontextu potěšila zmínka o loudunských jeptiškách a jejich show, která byla lepší než ta Carmencitina. Angeliku coby knižní sérii si lze vychutnat nejen se znalostí původní filmové adaptace (u té nové, která mi původně vůbec nevadila, nyní zpětně vidím přehršle blbostí, přestože se režisér vytahoval, že je historicky věrnější než Borderie),* ale i bez znalosti dobových reálií. Ovšem při přečtení pár monografií či životopisů je čtení mnohem lepším prožitkem, protože čtenář zná pozadí i postavy a musí obdivovat, nakolik byla Anne Golon věrná reáliím a jak měla vše propracované a zjištěné. Sama jsem se při tomto čtení soustředila na právnické záležitosti, a i když jsou mi tehdejší proces i hmota stále poněkud nejasné a působí na mne zmatečně, vše, co jsem si dávala do souvislostí se získanými znalostmi o justiční správě a trestním právu, sedělo jako prdýlka na hrnec. * Např. v jedné scéně policejní ředitel de La Reynie lanaří advokáta Desgreze (ve filmu jmenovaného jako Bartoloměj, přestože literární postava i její historický předobraz se jmenují François), aby opustil dráhu advokáta a dal se k policii. Tak předně: Desgrez už v této době pro polici melouchařil. Za druhé: v čele policie tehdy stál pan d'Aubray, který je v knize zmiňován v souvislosti se zmizením otce Kirchera (v novém vydání uváděném jako Kiher). De La Reynie byl v době procesu soudním radou v komoře žádostí při pařížském parlamentu a v čele policie stanul až roku 1667. A to už nemluvím o tom, že La Reynie byl v této době stár 35 - 36 let a tudíž by ho neměl hrát stařec s kozlí bradkou (dle dobové rytiny byl bezvousý s kadeřavou parukou)... První díly, které byly i zfilmovány, mám asi nejraději (asi proto, že je mám nejvíc zažité i díky snímkům, které se sice předlohy tak věrně nedrží, ale mají své kouzlo), (jak uvádí nikytinek:) je to napínavé, má to zvraty a drsný konec. Angeličina idylka končí a začíná život se vším všudy. A jak známo, život není žádná bramboračka...... celý text

Dívčí válka 1990, František Ringo Čech

Stihla jsem přečíst za včerejší večer, tudíž jsem si ještě na poslední chvíli splnila další bod čtenářské výzvy - Oblíbená kniha rodičů / prarodičů. Kdybych nebyla líná a místo prokrastinace, sledování pohádek s dětmi, kojení a návštěv u příbuzných, sáhla po Star treku, měla bych ještě i knihu odehrávající se v budoucnosti. Ale nešť, čtenářské výzvy byly a budou ;-). Co se Dívčí války týče, sáhla jsem po osekaném vydáním z roku 1990, které sice neobsahuje Ringovy vsuvky ze života starých Slovanů, za to je však plné Nepraktových kouzelných ilustrací. Kdybych si nepřála vypadat jako žena od Milo Manary, smířila bych se s tím, vypadat jako vnadná slovanská děva namalovaná Jiřím Winterem - Nepraktou. Jistě, Ringo o sobě netvrdí, že je historik, takže čtenář, který by knihu bral vážně, bude zklamaný. Samotnou mne trklo třeba to, že zatímco Ringo zmiňuje, že nejlépe se měli ti, kdo obhospodařovali pole s bramborami, protože ty ještě Kolumbus nepřivezl, s klidem nechal osázet Kaziinu zahrádku rajčaty, která ovšem Kolumbus přivezl také... Na druhou stranu však úžasně věrně popisuje staroslovanský interiér, takže historikovo srdce musí zaplesat: "V místnosti byl poměrně pořádek a spousta užitkových věcí. Lumrich na louru, kamenný pemliz, krásná, ale opravdu krásná balza, kedruch, na kterém bylo vidět jeho časté používání, nádherný a bohatě vyřezávaný vsprtch a všude spousta nutů, z čehož jsem usoudil, že Kazi je má opravdu ráda. No a nesměl chybět ani oušť a rařach na čištění buzena. (...)" Mojí nejoblíbenější scénou je ta s rasově čistými Avary, ale při opakovaném čtení, tentokrát dospělýma očima, jsem si vychutnala i jiné. Takový dialog Přemysla a Kazi, týkající se jantarového náhrdelníku, byl velmi kouzelný. Nebo Mnata a Vojen v převleku za kněžnu Libuši, Vlastičtino věštění, Šárčina dychtivost, Ctiradova natvrdlost, Ringovo zjištění, že jeho ženy jsou v očekávání, ... prostě celá knížka stojí za to. Jen můj suchý manžel raději sledoval VšechnoParty s Duškem, Trojanem a Mádlem, namísto aby poslouchal mé předčítání vybraných pasáží. Ringo se sice na konci přiznal, že je to fikce, ale já závěr příště číst nebudu a budu si představovat, že to tak třeba skutečně bylo. Ostatně od toho knihy čtu, abych si zaplnila slepá místa a rozvířila fantazii. Cesty byly tehdy bez lupičů, lesy plné kanců a mezi našimi předky veselo. A to by mi klidně stačilo i dnes.... celý text

Vlk a dýka 2017, Juraj Červenák

!!! POZOR SPOILERY !!! Ježíšek nezklamal, donesl knížku a já si tak mohla splnit dlouho odkládaný bod Čtenářské výzvy. Pátý Stein a Barbarič, tentokrát bez Seina a jen s trochou Jaroše. Ich forma ovšem vůbec neuškodila, ostatně Barbarič je současnému čtenáři dle mého stále z ústřední dvojice (trojice) nejblíže. Stein je takový černobílý, strohý, občas překvapí smyslem pro humor. Jaroš... nu ano, představa, jak mi naplácá na zadek, je sice lákavá, ale určitě by nezůstalo u naplácání a vsadím boty, že by se mi pokračování výprasku nelíbilo, takže zůstanu u necudných představ a jejich ventilování v čtenářských fórech. Barbarič oproti dvěma předchozím možná vypadá jako měkkota, ale myslí mu to a jak vidno, umí stát na vlastních nohou, aniž by ho zbylí dva drželi za ruce a pomáhali mu chodit. A kromě zdárného vyřešení případu (proč jen si současní autoři libují v popisech násilných činů?) ho možná ještě čekají ohlášky se sympatickou a sličnou dívkou... Čekala bych, že budu víc žárlit, ale zasažení amorovým šípem (jak to vzletně označuje v balících smskách manželův kamarád, když si vyhlédne novou oběť) bylo popsáno tak pěkně, že Barbaričovi tu pěknou a inteligentní pannu přeju - a jí pana notáře. Co my víme, třeba v dalších dílech přispěje svým dílem rozumu i paní notářová Barbaričová. Doufám, že se autor pochlapí a zavede nás konečně i na Stříbrnou skálu, ať vidíme, která dáma obměkčila i kamenné srdce páně Steinovo. Jen Jaroše prosím neženit. Alespoň prozatím.... celý text

Okamžiky štěstí 2016, Patrik Hartl

!!! POZOR SPOILERY!!! Úvodem oceňuji samotný nápad napsat "oboustrannou knihu" s dvěma úhly pohledu. Když jsem o knížce slyšela, mylně jsem si udělala dojem, že ten ženský a mužský pohled je psán z pohledu partnerů. Takže jsem čekala, že druhá polovina bude o Kubovi a ono houbeles :-). Začala jsem číst příběh Veroniky, který mne zaujal víc možná proto, že mi byl geograficky bližší, ačkoli zvratů v něm bylo požehnaně. To bych možná celé knize, a když čtu komentáře níže, tak ne jako jediná, vytknula. Některá setkání, zvraty a propojenost osudů postav, mi přišla nereálná. Ale to, že jsem se s tím zatím nesetkala neznamená, že život takovéhle příběhy skutečně napsat nemůže. Veroničin příběh mne zaujal víc, do toho Jáchymova jsem měla problém se začíst, přestože jsem byla ráda, že se setkávám s důvěrně známými postavami a mohu si o nich přečíst víc, znovu a jinak. Nelituji toho, že jsem zvolila pořadí Veronika - Jáchym, protože jeho příběh jde dějově dál a končí hezky smířlivým happy endem. Jen v otázce Maxe a doktora Kota mi přišlo líto, že se to nějak katarzně nevyřešilo, ale opět - život někdy není o tom, že se nám dostane rozhřešení. A co se Veroniky týče... pro mne trochu neuvěřitelná tím, jak moc tolerantní byla k chlapům, kteří ji zklamali. Žádné scény, výčitky, vždy jen "tak běž", a pak tiché vnitřní trápení. Hartl píše čtivě, pěkně, civilně, ale umí používat jazyk a některé obraty nebo slovní spojení jsem si musela zapsat :-). S kamarádkou jsme se též shodly, že umí psát i scény o sexu. Otevřeně, ale nenásilně a tak nějak lidsky normálně. Ve srovnání s ním je třeba Viewegh místy samoúčelný a postrádá nějakou přidanou hodnotu, kterou u Hartla sice neumím pojmenovat, ale přesto v jeho knihách je. A i když Okamžiky štěstí nejsou autorovou prvotinou, ale již několikátou knížkou, co napsal, přesto jsou stále svěžím čtivem. P.S.: Docela by mne technicky zajímala ta záhada, jak probíhal sex ve třech, ale nebudu hnidopich :-).... celý text