terimila
přečtené 964
Pětka na Finnistonské farmě
1997,
Enid Blyton
Jako malá holka na prvním stupni jsem příběhy Správné pětky naprosto zbožňovala. Když jsme se pak s bratránky a sestřenkami sjížděli u babičky v nedaleké vesnici, děsně jsem snila o podobně velkém dobrodružství, o nálezu pokladu někde v lese, o sledování podivných lidí a odhalování nekalostí... jo! Jejda, jak já těmhle dětem záviděla. A úplně nejlepší byla samozřejmě George. Takovéhle holky-kluci byly vždycky můj vzor. :) Finnistonská farma byla super, ale na tajemné tunely a vlaky v Pětka jede tábořit to přeci jen nemělo. Dávám tedy krásné čtyři. Před pár roky, když jsem usoudila, že potřebuju udržet angličtinu na nějaké rozumné úrovni, jsem si pár příběhů SP stáhla v angličtině... a co na tom bylo nejlepší, ono to fungovalo a mně se to líbilo pořád. Některé věci ani rokama neztratí kouzlo. Anebo s sebou prostě přinesou zpět to kouzlo, který tehdy vyvolaly v dětství? :)... celý text
Dvanáct pohádek
1947,
Jiří Mahen
Ani jako děcko jsem neměla ráda pohádky, hlavně ne ty naše, tradiční. Přišlo mi, že z nás dětí dělají důvěřivé blbečky, protože v životě věci pokaždé nekončí dobře, a věčná láska az nadosmrti je výjimka a dar, ne pravidlo, co ho najdete v každé laciné zkazce. Mahenovy pohádky ale byly jiný a byly to jedny z mála českých pohádek, co jsem fakt milovala, něco mi dávaly a já jim jaksi dovedla věřit. To vlastne nejsou takové ty laciné a prázdné pohádky na efekt, ale skutečně naplněné příběhy skoro na úrovni mýtů. Byly neveselý, vážný, mluvilo se v nich o nepohádkových věcech... ale byly laskavý a jaksi plný smíření a klidu. Učily, že některé věci prostě nějak jsou a jediné, co můžete udělat, je se s nimi smířit a poučit se z nich. Asi nejvíc mi utkvěl příběh o hrobaři, který chtěl utéct Smrti... Nádherné a neobvyklé dílo. Nesedne každému, ale koho osloví, ten myslím hodně získá. Musím ji u rodičů najít a vzít si ji k sobě, ta do mé knihovny patří.... celý text
Táta pro radost i pro zlost
1984,
Martina Drijverová
Jedna z prvních knížek, po kterých jsem sáhla v naší obecní knihovně, když jsem tam coby prvňák mohla začít chodit. Vždycky jsem měla ráda příběhy obyčejných dětí, hlavně rozjívených holek, které byly napůl kluci, lítaly po přírodě a nevěnovaly se holčičím věcem. Takže tohle mi sedlo. ¨ Četla jsem až po Tátovi k příštím Vánocům a ten byl prostě lepší, protože byl dřív, byl první a řešil zásadnější problémy. Z téhle knížky si vlastně vybavuju pořádně jen to, jak jedna ze sester utekla z domova, schovala se v jeskyňce, do níž chodívali se sestrou a novým tátou... a pak byla ošklivě nemocná. Ale vůbec... bylo to v tomhle díle? :-) Achjo, ty mlhy dětství. Ale krásný mlhy.... celý text
Táta k příštím Vánocům
1979,
Martina Drijverová
Jedna z prvních knížek, po kterých jsem sáhla v naší obecní knihovně, když jsem tam coby prvňák mohla začít chodit. Dodnes si pamatuju, jak moc se mi líbila. Vždycky jsem měla ráda příběhy obyčejných dětí, hlavně rozjívených holek, které byly napůl kluci, lítaly po přírodě a nevěnovaly se holčičím věcem. Takže tohle mi sedlo. Obě sestry byly fajn, správně nezbedné, hledání tatínka vtipné a maminka obdivuhodná. :))) Dodnes mi utkvělo to náhlé prozření obou holek ohledně požaduvané barvy auta nového tatínka... a toho, že tamten pán vlastně takové auto nemá, ale jinak podmínky vlastně splňujě. Jak moc to člověk zná i teď, že něco stále považuje za šíleně důležité kritérium, a pak najednou jako blesk z čistého nebe mu dojde: PROČ vlastně, vždyť to je taková blbost, sakra! Dětská knížka, která v něčem neztratila platnost dodnes. Proto plná palba.... celý text
Krása nesmírná
1984,
Irina Karnauchovová (p)
Asi jsem v sobě vždycky měla tu fascinaci hororovými rysy a ponurostí, protože tohle byla v dětství jedna z mých nejoblíbenějších pohádkových knížek. U některých pohádek jsem to s hrdiny fakt prožívala, představovala si ponuré pláně, lesy, řeky, kostlivé domy, zlé odporné baby... jo, to byla pohádková knížka podle mého gusta! Mám trochu strach ji po těch pětadvaceti letech znova otevřít, abych se nezklamala a nezkazila si krásný vzpomínky. Dědictví dětskejch knížek...... celý text
O kouzelném ptáku Zymyrykovi a jiné pohádky
1985,
neznámý - neuveden
Pohádky jsem nikdy moc nemusela, hlavně ne ty klasické české o princeznách, princech a vdavkách a šťastném žití až do smrti... ale tyhlety kouzelné a exotické z dalekých a tajemných krajů, ty mě fascinovaly. Byly nádherně živé a jaksi smyslové, dodnes si pamatuju, jak jsem si představovala ty všecky exotické chutě, vůně, látky mezi prsty, měkké polštáře a lehátka, lahůdky na dosah ruky, neobvyklé domy a pokoje, jurty... a všude zvláštní bytosti se zvláštními jmény, dévové, vezírové, šáhové... Překrásná, kouzelná, barevná a živá knížka. Měla jsem ji moc ráda.... celý text
Můj první atlas
1992,
Pavel Dvořák
Přiznám se, že nechápu, proč má tato knížka tak nízké hodnocení. S radostí je jdu vylepšit. Knížku jsem dostala jako prvňák a strašně ráda jsem jí listovala a poznávala tak naši zemi. A díky jasným, barevným a výrazným symbolům a ilustracím jsem si toho hrozně moc zapamatovala. Jinak bych fakt neměla šanci pamatovat si třeba znak Bruntálu :)) Jasně, všecko už dnes není aktuální, ale ve své době knížka představovala skvělý souhrn vlastivědy pro děti z prvního stupně. Teda možná nejen ve své době. Vzpomněla jsem si na tuhle knížku nedávno, když mě kolegyně, původem cizinka, co bude chtít žádat o české občanství, nechala pro srandu udělat test - jestli bych jako to občanství dostala. Prolezla jsem, ale uvědomila jsem si, že při tom hrozně často vzpomínám právě na tuhle knížku. No, zmínila jsem se, kolegyňka se rozzářila a už ji má půjčenou. :) Uvidíme, jak jí poslouží.... celý text
Neználkovy příhody
1996,
Nikolaj Nikolajevič Nosov
Neználek mě nikdy moc nechytil. Přečetla jsem to snad dvakrát, to jo, protože jsem četla do zblbnutí všecko, co jsem měla doma... ale nebyla to srdcovka. Málo dobrodružný, moc sci-fi. Já měla vždycky radši příběhy obyčejných dětí, normálních lidí ztroskotalých v přírodě, zvířat... Navíc se mi už tenkrát nelíbila se mi ta některá jakoby poruštěná jména - dodnes si vzpomínám, jak jsem nesnášela jméno postavy Sirupčíka, prostě mi to hnusně znělo (a tohle mi zůstalo až do dospělosti, dodnes nenávidím některá slova, jak znějí). Ale kousek dětství to byl, to jo, a ty chvíle s knížkou strávený byly hezký. I když si z ní vybavuju jen naprostý útržky a nic moc ucelenějšího, takže mě nemohla nijak moc oslovit. Z jiných knih, čtených i v té době, si pamatuju mnohem víc. Ale aspoň si pamatuju, že jsem ji četla.... celý text
