terka6725
přečtené 86
Delirium
2012,
Lauren Oliver
Četla jsem prvně na střední, tak kolem 16 let, a třetí díl, který tehdy ještě myslím nevyšel, byla moje první kniha v angličtině. Pak jsem se k sérii ještě několikrát vrátila, naposledy teď, ve 25. A musím říct, že mi pořád přijde skvěle vystavěná, promyšlená. Samozřejmě některé věci už člověk vnímá jinak, ale do toho s tím koneckonců už jde a přistupuje na hru příběhu. Obdivuju barvitý styl psaní plný živých popisů nejen krajiny a města kolem, ale také emocí hlavních postav. Opravdu jsem i s odstupem času přesvědčená, že se jedná o opravdu velmi, velmi dobrou sérii, která rozhodně stojí za přečtení. Nemůžu skoro ani věřit, že od vydání už uplynulo 10 let. Za mě je to ale rozhodně příběh, na který si čas od času vzpomenu, který pro mě hodně znamená.... celý text
Bumerang
2020,
Tereza Schillerová
Ne, tohle prostě dobré nebylo. Téma by mohlo být silné, ale postavy byly velmi ploché, nedotažené, jejich vývoj byl pouze na papíře, nebyl uvěřitelný. Do toho autorka někdy dost neobratně pracovala s jazykem, používala zvláštně kostrbaté výrazy nebo spojení slov (třeba, že z někoho pot lije jako z konve) a do toho zbytečně a trochu hloupě používala anglicismy, takže i pásmo vypravěče působilo kostrbatým dojmem. Přímá řeč postav se rádoby stylizovala do hovorové češtiny, ale ani to nevyšlo, působily jen uměle a kostrbatě. Hlavní linka s Lindou skončila ani ve třetině, pak pokračoval nudný a dlouhý výčet dalších životních osudů, který vlastně vůbec nikam nespěl ani nedospěl. Nedočetla jsem, skončila jsem něco za půlkou, což nedělám často. Pak jsem knihu už jen zběžně prolistovala a vím, že jsem o nic nepřišla. Za mě znovu - téma by mohlo být silné, ale muselo by být lépe zpracované. Tohle bylo prostě nudné a plytké.... celý text
V zajetí vlčích máků
2019,
Dominika Digtyar Vaňková
Zpočátku to ještě bylo fajn a já jsem byla zvědavá, co se stane dál, ale čím víc se to začalo "vysvětlovat", tím víc bylo v příběhu nesrovnalostí a hluchých míst. Konec byl za mě potom už jenom jakási slátanina, kde jsem přeskakovala stránky, abych to už měla za sebou a dočetla to do předvídaného růžovoučkého konce. Je třeba hezké, že "hrdinové zachraňují sami sebe", ale ta zápletka byla tak strašně slabá, až se mi chtělo brečet. Ačkoli záporáci dělali bu bu, všechno se vyřešilo extrémně jednoduše, jako mávnutím kouzelného proutku. Žádná logika, žádná reálnost. No tak, vážně si autorka myslí, že pokud je někdo podezřelý z organizovaného zločinu, stačí mít právníka v drahém obleku a všechno je ok? Nebo ten zvrat s dědou na konci? To byla naprosto uměle vyvolaná vsuvka bez většího účelu, neboť bylo hned jasné, že je to tam jenom proto, aby se pozdržel děj a ještě trochu se to vygradovalo. Bezúčelně. Jak jsem řekla, většina zápletek plave na vodě, je nepromyšlená nebo vyloženě pitomá. To samé přezdívky hlavních hrdinů - proč? Nebo jizva hlavního hrdiny, opět - proč? Kromě toho, aby byl zajímavý a aby to tam bylo? No, jak jsem řekla, na začátku to vypadalo na příjemnou oddechovku, ale čím víc se situace komplikovala, tím víc mezer a hloupostí se objevovalo, až se kniha stala neskutečně neuvěřitelná, naivní a hloupá, že jsem ji dočetla jen s obtížemi.... celý text
Vox
2019,
Christina Dalcher
Tak tahle kniha byla hodně slabá. Zajímalo mne, jestli autorka vůbec ví, co je to akademické prostředí, protože to z knihy tak vůbec nepůsobí, a s překvapením jsem zjistila, že ano. Tak jak o tom může mít tak ploché a zkreslené představy? Jako třeba to, že si hrdinka udělá doktorát jen tak, aniž by tomu věnovala nějaké úsilí. Nebo že mimo to, že je úspěšná vědkyně, má ještě čtyři děti. Jak to asi stihla? Kdo se o ně staral? Co vlastně dělala? Nic z toho se nikdy nedozvíme, a i to je jeden z důvodů, proč jsou postavy tak příšerně ploché. To, že je autorka lingvistka, je do děje protlačeno jenom asi ve dvou větách, kde popisuje konsonanty. Díky, to umím po bakaláři z češtiny taky, tak kde je můj doktorát? Další věc, co mě vytáčela, je tristní zjednodušení všech výzkumů a vší práce na séru. Autorka to omezila na injekce a myši. No tak, víc klišoidní představa vědce už na skladě nebyla? Mimo to, proč by vědec, který se zabývá Wernickeovým centrem, testoval nějaká séra na myších, které tohle centrum vůbec nemají? A proč, proč by se látka, která má léčit afázii, jmenovala anti-Wernicke, když Wernickeovo centrum je název pro oblast mozku, která je potřebná a která afázii nezpůsobuje, ale na které se afázie projevuje? Kvůli všem těm nesrovnalostem, o kterých mi přišlo, že se autorka při rešerši omezila na svoje naivní představy, jsem jim celý ten výzkum zkrátka nemohla věřit a nemohla jsem se tak do děje vůbec vžít. A na tom měly vinu i naprosto ploché a hloupé postavy. Konec byl něco příšerného, uspěchaný, hloupý, směšně jednoduchoučký. V jedné větě autorka vyřešila celý problém, který mohl působit další konflikt a mohl bránit konci, jaký si vysnila. Asi jsem čekala moc. Autorka se snažila očividně svézt na moderní feministické vlně a na Příběhu služebnice, vyvolat v ženách hněv a apelovat na moderní společnost, která dost možná k něčemu podobnému jednou dospěje, ale řemeslně to naprosto nezvládla a místo kvalitního čtení čeká čtenáře jenom ubohý a směšný odvar příběhu, který měl potenciál.... celý text
Tiché roky
2019,
Alena Mornštajnová
Možná SPOILER !!! Zatím jsem četla Slepou mapu a Hanu a společně s Tichými roky jsou pro mě v jedné skupině, kterou je prosté vyprávění o životě hlavních postav. Ve všech knihách nedominuje přímá řeč ani scény, které by se odehrávaly v jeden čas. Knihy plynou jako voda, pro mne bez větších vodopádů nebo kaskád. Musím ale říct, že plynule a velmi čtivě, to ano. Každopádně to pro mě byla už trochu nuda. Chápu, že autorce i čtenářům tento styl psaní vyhovuje, ale pokud v něm bude pokračovat, bude se podle mě opakovat víc a víc. Trochu mě na konci zarazila ta zmínka o tom, že Bohdana je němá. Na začátku o tom totiž mluvila jako o "odlišnosti" a "zamlklosti". Nevím, zrovna tohle podle mě mělo být rozepsané a řečené jasněji, protože když je někdo zamlklý, primárně to podle mě znamená, že příliš nemluví, ne že je němý. To mě docela zarazilo a nevím, zda to byl autorčin záměr, nebo jestli se tento fakt jen jaksi ztratil v editaci či v při mém čtení. Jinak jsem možná čekala trochu víc. Třeba že Bohdana konečně vezme věci do svých rukou a začne pátrat. Třeba jít po stopě toho dopisu, který dostala. Zkrátka že přijde na příběh svého otce sama, ne že se smíří s tím, že nebude vědět nic. A už vůbec ne že se smíří i s tím, že u otce i přes to všechno zůstane a ještě se o něj bude starat. Také závěr by byl o hodně lepší jako taková 2/3 knihy, pořádná zápletka, na které by dílo mělo být postavené. Takhle konec vyzněl tak nějak... zamlkle, nevyužitě, neuspokojivě. Nemůžu říct, že by mě to nebavilo, ale jak už jsem řekla, přišlo mi to na úplně stejné notě jako autorčiny předchozí knihy. Pro někoho možná sázka na jistotu, pro mě už docela okoukané, a nadto ne tak dobré, jak by to mohlo být.... celý text
Dětské zoubky
2019,
Zoje Stage
Kniha byla hodně čtivá, autorka měla pravdu, měla jsem potřebu otáček stránky až do konce a přečetla ji během nějakých sedmi hodin. Ke konci jsem čekala nějaký významný zvrat, ale nic se nestalo. Hanna byla zlá. Suzette měla pravdu. Vážně jsem se obávala nějakého hrůzného zvratu, ale nepřišlo nic, což je možná trošku škoda. Ale na druhou stranu jsem byla za Suzette tak nějak ráda, protože někdy si člověk potřebuje přečíst příběh, ve kterém spravedlnost existuje. Zajímalo by mě, jestli autorka plánuje pokračování, nebo nechala konec jen proto, aby měl čtenář o čem přemýšlet.... celý text
Anežka
2015,
Viktorie Hanišová
Bylo mi z toho úzko. Z Julie a její obrovské touhy a posedlosti. A pak z nešťastné Agnes. Přála bych si, aby byla kniha trochu delší a charaktery ještě o něco víc vykreslenější, ráda bych třeba věděla víc o jejich pocitech, přečetla si víc scén z minulosti. Ale i tak kniha podává poměrně celistvý pohled na nepodařené životy matky a adoptivní dcery. Nejzávažnější otázka pro mě bylo, jestli by Agnes dělala to, co dělala, i kdyby měla opravdu bezmezně milující matku. Kdyby našla tolik lásky, kolik by potřebovala. A věřím tomu, že navzdory všem předsudkům a všem genetickým domněnkám - ne, nedělala. A její život by mohl být úplně jiný. Vlastně přesně takový, jaký si ho Julie vysnila. Bylo mi jí velice líto, protože z jejího charakteru vyzařovala inteligence i houževnatost. Jenže okolnosti jí bohužel zrovna nepomohly. Za mě ale velmi dobrá kniha k zamyšlení. Kolik toho z dítěte dělá genetika, kolik výchova a kolik společnost? Přála bych si, aby mi kniha dala odpověď. Dostala jsem ale jenom spoustu otázek na zamyšlení, které si musím srovnat sama. A to tak u dobrých knih bývá.... celý text
Sophiina volba
2005,
William Styron
Je to dlouhá a poměrně těžká knížka, to bezesporu. Kontrast mezi amercikou zbohatlickou mládeží a událostí, které se staly jen o dva roky předtím, ale i obecně kontrast mezi Evropou a Amerikou, mezi utrpením Evropy a snahy vyrovnat se s fakty na straně Ameriky, to je nepochybně dějová linka, která je pro srovnání důležitá. Jinak to pro mě ale byla z velké části upocená onanie amerického mladíčka. Zezačátku bylo vážně otravné prokousávat se popisem Stingovy práce v nakladatelství, přišlo mi to zbytečné. Pak jsem se nudila na sáhodlouhých popisech toho, jak moc chtěl souložit, co přesně dělal a proč k tomu nedošlo. Jistě, skládalo to cestu k finále, ale... zajímalo by mě, jak velkou poměrnou část to tvoří k příběhu Sophie, protože jsem měla až moc často pocit, že čtu prostě zápisky pekelně nadrženého mladíka, který ten sex vážně už potřebuje, aby se mohl zajímat o důležitější věci. Jeho spisovatelské pokusy a láska k literatuře byly sympatické, ale i tak pro mě kniha obsahovala až moc "amerikanismu", odkazů k literatuře, kultuře, které dnešní čtenář už moc neporozumí. Dokreslovalo to atmosféru, to ano, ale čeho je moc... Co se týče Sophie, tak byla možná někde v jádru silná, ale zároveň víc než cokoli jiného slabá. Neuměla se oprostit od Nathana a jeho ztrátu by nedokázala přežít, ačkoli ji bil a ponižoval a ona věděla a trpěla jeho příšerné excesy, a dokonce i měla možnost úniku. Její vyprávění postupně odhalovalo všechna fakta, ale pro mě trochu nedostatečně. Chybělo mi větší rozpracování jejího vztahu s manželem a, co jsem postrádala nejvíc, bylo lepší a plastičtější vykreslení jejího vztahu k dětem. Proč si vybrala, jak si vybrala? Jaké děti vlastně byly? Jak se narodily, k čemu je chtěla vychovat? Jaký k nim měl vztah jejich otec? Tohle by pro mě bylo něco, co by knihu udělalo skutečně hlubokou. Jistě, Sophiin osud je strašný, ale její děti by opravdu měly dostat víc prostoru. Pro mě to byly postavičky, které jsem znala jenom podle jména. Kdežto u Stinga jsem znala úplně celý jeho sexuální život do posledního výstřiku. To bylo za mě to, co mi na knize opravdu hodně ubralo. Ani si nemůžu vzpomenout, jestli jim byla věnován prostor v přímé řeči. Pokud ano, tak naprosto minimální. Kdo byly? Scény s lesbickým sexem a lesbické útržky Sophiina života v knize byly snad jenom proto, že to autorovi přišlo vzrušující. Třeba to s Wandou, prostě proč? Autorův falocentrický styl k tomu sedí, to ano, ale ne, pane Styrone, když je heterosexuální žena nejlepší přítelkyně lesbičky, neznamená to, že spolu budou spát. Pro mě je Sophiina volbě hodně přetřásaná kniha, ovšem plná rozporů. Mám toho hodně co vytknout a říkám si, jestli to není přesně případ knihy, která je slavná jenom proto, že je slavná. Nechci snižovat její hodnotu, neboť je to nepochybně pohled do americké poválečné společnosti a kontrasty s Evropou jsou opravdu znatelné a cenné pro srovnání poválečné Evropy a Ameriky. Byly to skutečně dva jiné světy. A samotná otázka, jestli někdo dokáže kdy plně pochopit to utrpení, kterým si lidé v koncentračních táborech prošli. A jestli někdo dokáže překonat tak velké utrpení. Já jsem Sophii vlastně pořád fandila, ačkoli jsem věděla, jak to dopadne. Nebuď slabá, říkala jsem jí, ale bohužel, Sophie to nemohla zvládnout, což mě strašně mrzí. Pak do toho ale vstupuje sexsexsexsexuální frustrace a její sáhodlouhé popisy k umoření a nepromyšlené dětské charaktery, okolo kterých se Sophiino utrpení tak moc točí. Těch dětí mi nebylo líto, neměla jsem pocit, že bych je znala. Bohužel. Líbil se mi charakter Wandy a vykreslení Hesse. Knih o holokaustu jsem přečetla nespočet, ale Sophiinu volbu bych jako nejsilnější rozhodně nezařadila.... celý text
Viděl jsem peklo
2004,
Tvrtko Vujity
Hrůza. Popisy pokulhávají, ale hlavně z toho čiší snaha o senzaci. Nevím, zda mohla být Pripjať v roce 2000 tak strašně zamořená, že by tam nikdo nemohl být déle než patnáct minut. Mimo to se podle toho, co vím, radioaktivní mrak městu vyhnul, ale v knize byl řečen pravý opak. Přestala jsem číst ale po ženě-psovi. Co to bylo? Hlupá, hnusná bulvární snaha. Proč má někdo snahu popisovat zrovna tohle? Duševně nemocných lidí nebo lidí s krutým dětstvím je určitě víc, než aby speciálně museli točit o ženě, kterou vychovávali jako psa, ale která se naučila žít normální život. Přišlo mi to jako nechutný bulvár a snaha o senzaci. Po téhle kapitole jsem knihu definitivně odložila.... celý text
Nekonečné moře
2015,
Rick Yancey
Za mě teda dost velká nuda. Strašně moc rádoby filozofování, které nevedlo nikam, zpomalovalo děj a nebylo zrovna uvěřitelné. Esin příběh byl uvěřitelný snad ještě míň. Břitva, voják, co seskočí padákem z vrtulníku se žvýkačkou v puse, aby měl i potom svěží dech, protože to je přesně to, o co v téhle knize šlo; zachovat hygienu, aby se hlavní protagonisté mohli i nadále sbližovat bez nechutných tělesných projevů (Jakými ovšem nejsou všemožná zranění, která jim ale nebrání fungovat dál, že. I když jsou někteří trochu "vylepšení" pád z několika set metrů z vrtulníku do ledové vody by musel snad zabít i Terminátora. Nehledě na to, že Eso dopadla asi třicet kilometrů daleko od vrtulníku, ze kterého vyskočila. Cože? Pardon?). A nadpozemsky úžasný Evan k tomu zřejmě dokáže přežít týden bez hlavy jako tolikrát zmiňovaný šváb. Totéž Ben, který chudáček krvácející, s horečkou a postřelený pořád zvládá všechny chránit a běhat sem a tam a hledat, s kým by se popral. Postupně se z toho všeho spíš stával jeden velký mindfuck, včetně toho konce. Nevím, jestli se mi vůbec do třetí knihy pouštět chce. Tady se nevysvětlilo skoro nic a nejsem si jistá, jestli to autor ve trojce nějak dokáže napravit.... celý text
Pekař Jan Marhoul
1972,
Vladislav Vančura
Nuda od začátku do konce, ani jazyk to zvlášť nezachraňuje, místy mi naopak přišel až moc přehnaně vyumělkovaný. Ani po druhé knize jsem Vančurovi zkrátka nepřišla na chuť.... celý text
