Teron
přečtené 287
Pastýřská koruna
2017,
Terry Pratchett
Jak se objevil kozel, který umí počítat... Jak si Tonička vybrala svou cestu... Jak se vyrovnal jeden magický pramen, který Terry nakousl v počátcích Zeměplochy... Jak bylo ve vzduchu hrozně, hrozně moc železných pilin a jak Magráta s ostatními čarodějkami oblékla zbroj a natáhla samostříly... A jak sama Země pod vlnami dala elfům nádherně na prdel...... celý text
Zlomený meč
1993,
Poul Anderson
Ehhh....po většinu stopáže se to drželo někde na 3, ale ten konec to hodil do kytek a finální souboj by se mohl zapsat mezi nejtrapnější střety dvou bijců v dějinách fantasy. Ale postupně, protože s touhle knihou mám hned několik celkem klíčových problémů. Jazyk - Anderson nepíše nijak zvláštním jazykem, krom toho vlastně popisuje opakovaně to samé. Buď je prostředí hrozně úžasné, všichni krásní, všechno ve zlatě, drahokamech a drahých kovech, nebo je to hnus, velebnosti. Vzhledem ke střídání říše skřetů a elfů se vlastně tato dvě prostředí jen prohazují. Samotný projev ovšem není něco, co by mi utkvělo v hlavě a měl bych potřebu dalšího textu právě proto, že to píše on. Postavy - jeden z klíčových kamenů úrazu. Jak Skalfoc tam Valgard jsou totální uberbijci, ovšem na obou fantasy frontách, tedy jak v boji, tak v magii. Z toho plyne kritická absence opozice a komplikací, protože kromě střetu jednoho s druhým prakticky nemají v knize konkurenci, takže je potřeba postavit jim do cesty boha, sudbu nebo ženskou. Od začátku se před nimi všichni klaní, všechno jim vlastně vychází, nikdo se jim nedokáže postavit. Asi jedinou výjimkou je výprava Skalfoca za obrem, kdy šlo jak jemu, tak tomu druhýmu bohovi o kejhák a bylo tudíž přítomno elementární napětí. Who cares - Přestože se v příběhu vlastně furt něco děje nebo chystá a někdo se snaží někoho zničit, utkvělo mi v hlavě strašně málo částí. A jak se na konci ukázalo, na většině z toho vlastně nejspíš nezáleželo, protože Odin potřeboval z celé soustavy jen jednu věc. Závěr - že všechno spěje ke střetu obou podvrženců, je celkem nabíledni. Že zařvou tak trapným způsobem, který připomíná komedie Luďka Soboty a na tak malém prostoru, to jsem nečekal. Dočítal jsem to v autobuse cestou z práce a v jednu chvíli jsem málem zařval "Takhle chytáš meč, ty jelito?". Opravdu to na mě působilo tak, že autor nevěděl, jak je vlastně sejmout, takže zkombinoval hned několik vlivů, výsledek by ovšem nezahanbil ani Monty Pythony - v případě, že by si stříleli právě z fantasy prvků a postupů.... celý text
Kvintet
2006,
Frederick Forsyth
Čtyři kusy naprosto perfektní, poslední mi fakt nesedla, jak se z toho stala lovestory, tak jsem to vlastně jen proskenoval.
Lovci mamutů
1974,
Eduard Štorch
Jedna z krásných vzpomínek na čtení v hodinách češtiny na prvním stupni základky...kdo by sakra mohl zapomenout na Kopčema s Mamutíkem?
Šťastný kosočtverec
2021,
Jiří Kačur
Autora knihy znám cca 25 let, nějakou dobu jsem měl tu čest i se zmíněnou Renatou. Těch pár srozumitelných střípků (z níže uvedených důvodů jsem skončil na straně 60) vyskytujících se v textu mi tak doplnilo vlastní vzpomínky a přineslo i několik dalších zajímavých informací. Za to ta jedna hvězdička. Problém je, že textu tohoto druhu je v knize jako šafránu. 99 % tak tvoří zmatené úvahy zabíhající do všech stran a současně nic moc nesdělující. Několikrát jsem si říkal, že se do veřejně vydané knihy dostaly části deníku autora, které nepatří úplně na veřejnost, protože jsou souborem většinově neuspořádaných úvah spolu s myšlenkami puberťáka, který potřebuje něco ventilovat. Stejným problémem je řemeslná stránka věci, která je zkrátka a jednoduše otřesná. Existuje nejspíš nějaká (pseudo) intelektuální či vysoce experimentální literární perspektiva, ve které by sklidila úspěch. Většina textu ovšem připomíná šroubovanou soutěž o co nejdelší souvětí (na půl stránky žádný problém), která obvykle míří odnikud do snad ještě většího odnikud. Je nepochybné, že Jirka má široký čtecí a informační záběr. Výsledek ovšem připomíná kritiku myšlení většiny lidí z úst Sherlocka Holmese. Tedy úvahu nad tím, že většina hlav je jako půda zavalená od podlahy po krov nepořádkem a haraburdím, ve kterém pak není možné najít to, co je zrovna potřeba. Stejně tak tady se na jedné stránce vystřídá tu gramatika, tu morfologie, tu zmínka o Goethem nebo Einsteinovi nebo historie antického Řecka a pak zase současná média. Což by bylo v pohodě, kdyby si z toho bylo možné odnést nějaký konkrétní závěr. Nechtěně vtipné jsou pak momenty, kdy se za stránky na stránku změní jména občasných jednajících nebo hovořících hrdinů (státní zástupce Karel Novotný na jedné stránce a Karel Novák na druhé).... celý text
