TheMajkee přečtené 230
Pražská buzna
2016,
Jiří Markvart
Knižní verze Pražské buzny není tak vtipná jako blog. Ten byl díky své „nárazovosti“ opravdu jedinečný a skutečně autentický. I když i ten mi místy přišel samoúčelně vulgární, což občas můj dojem ze čtení ubíralo, a to i teď v případě knihy. Na základních kamenech blogu je vystavěna i papírová adaptace, která dá věci více do souvislostí, ale primárně v ní jde opět o sexuální eskapády. Není třeba v tom hledat zbytečné nedostatky, její hlavní ambicí je pobavit a nechat čtenáři vydechnout, nikoli poskytnout intelektuální náhled do pražské gay komunity. A plnit svůj účel se jí daří, i když jsem měl pocit, že někdy ta fabulace překračuje únosnou hranici. Markvart ale psát umí, jen je zkrátka škoda, že kniha měla spíš vulgární náboj nežli cynický.... celý text
Kafka na pobřeží
2006,
Haruki Murakami
Po civilním a obyčejném Norském dřevu je Kafka na pobřeží poněkud šok. Jednak je to kniha zbytečně roztahaná, rozvláčná a gradující ve svém vlastním halucinogením tempu, jednak jsem za celou dobu úplně nepochopil, co tím chtěl vlastně básník říci. Hodnotné a hluboké filozofické myšlenky jsem v tom nenašel, rovněž ani žádné metafory. On není ani tak problém v tom, že je děj neakční, Murakami je skvělý vypravěč a píše čtivě, kámen úrazů pro mne tkví v tom, že tentokrát nedokázal vypointovat hlavní myšlenku, sdělení, cokoliv... Kafka na pobřeží mě rozpoltila, ale absolutně nic ve mně nezanechala - nedostavily se žádné pocity, žádné soucítění s postavami, ani nic podobného, a na rozdíl od Afterdark mě nezaujala ani atmosféra. Příště sáhnu po něčem méně surrealistickém, protože právě nadpřirozené prvky a prolínání reality s podivným světem fantazie, mi v tomhle případě znechutily zážitek úplně nejvíc.... celý text
World of Warcraft: Kronika 1
2016,
Chris Metzen
Kronika nadchne každého milovníka warcraftího univerza. Z vizuálního hlediska je naprosto úžasná, ilustrace jsou krásné, mapy různých stádií Azerothu obohacující. Co se týče informací, nejvíce přínosné jsou asi první dvě kapitoly popisující vznik vesmíru a původního Azerothu, další informace jsou už v podstatě jen sesumarizované události, které většina fanoušků v podstatě zná. A u nich se přechází pouze v letmé zmínky, které si čtenáři mohou doplnit už jednotlivými beletriemi. To mě trochu mrzí, něco by šlo rozebrat ještě detailněji a víc do hloubky. Co se týče logiky, některé věci nedávájí absolutní smysl, popírají se různé zákony azerotského vesmíru a motivace postav pro některé jejich činy se nedají moc vyčíst. Jenže na to vše lze vzít ohled, jelikož tvůrci Warcraftu v průběhu let vytvořili tak rozsáhlé univerzum s takovým kvantem postav, že zasadit je nyní do nějakého souvislého příběhu, je pořádně tvrdý oříšek a sem tam se zkrátka něco musí trochu našroubovat. Kronika je však jako celek rozhodně velmi obohacující a navíc must-have v knihovně každého warcraftího nerda. Těším se na další svazky, třeba přinesou nějaká další zajímavá odhalení.... celý text
Skleněná těla
2016,
Erik Axl Sund
Netknut trilogií Vraní dívka nemůžu Skleněná těla srovnat. Nicméně se jedná o vcelku poutavý thriller, který si udržuje dobrou dynamiku díky častému střídání postav, z nichž každá do děje vnáší vlastní styl, formu i tempo. Ústřední zápletka je sice rovněž zajímavá, ale nestrhla mě vyloženě tak, jak by se dalo s jejím potenciálem předpokládat. Vyloženě napínavá jsou Skleněná těla jen někde ve střední části, kdy se záhady a nejasnosti začnou kumulovat a děj graduje. Kniha sice udrží pozornost i do konce, ale pravděpodobně se nezařadí mezi díla, na která bych si za pár měsíců vzpomněl.... celý text
Jako zabít ptáčka
2009,
Harper Lee
Jako zabít ptáčka je jedna z těch knih, kde nejde ani tolik o děj, jako spíš o myšlenky. A v nich tkví její kouzlo. Kromě vyobrazení morálky, etiky, důležitých životních hodnot a pravd, je navíc psána neskutečně poutavě. Klidně by mohla mít o dvě stě stran víc a myslím, že by jí to nikterak na kráse neubralo, a tomu se říká um. Harper Lee ho nepochybně měla a Jako zabít ptáčka je považována za literární klasiku zcela oprávněně.... celý text
Harry Potter a prokleté dítě: Část první a druhá
2016,
Jack Thorne
Osmý Harry Potter hodně ztratil na tom, že se jedná o pouhý scénář. Mám pocit, že Rowlingové se tahle fungující značka už lehce omrzela. Kdyby to bylo opačně, určitě by nechtěla pouštět ven takový polotovar. Pokud se však zaměříme na příběh samotný, lze si všimnout, jak strašně je nedotažený. V podstatě vysává esenci předešlých sedmi knih a hlavní zápletka jde zcela nelogicky proti celému nastolenému univerzu a vyvolává řadu zbytečných otázek. Těží především z nostalgie, příběh nikterak neposouvá. Postavy jsou vyhaslé, rezignované a sám Harry Potter odevzdaný. Logicky, na divadle to může působit jinak, ale i s postavami z kvalitního scénáře jde soucítit nebo se nějak ztotožnit. U Prokletého dítěte spíš čtenáři nad postavami, které z předešlých knih tak milovali, zapláčou kvůli jejich plochému vykreslení. Kouzlo Harryho Pottera pro mne vždy spočívalo především ve větvení magického světa, v popisech bradavického života, všech čarodějnických libůstek a vymožeností. Prokleté dítě je pouhopouhá sentimentální ždímačka, která má čtenáře uspokojit tím, že ho vrátí do světa, který si v mladším věku zamiloval snad každý z nás. Jenže to je na knížku strašně málo. A i když je dojemné být opět na tom úžasném místě, kde jsme toho skrze postavy tolik prožili, je to návrat spíš pochmurný než plný štěstí. Prokleté dítě zachraňuje jediné - divadlo. Podle zahraničních recenzí to je něco neskutečného a myslím, že ten veselý a dětsky naivní návrat může člověk prožít jen skrze představení. Tak snad zbývá jen doufat, že se třeba Rowlingová jednou tohoto dílu ujme sama a přepíše ho do klasické beletrie. Se vším, co jí je vlastní. S láskou ke světu, který stvořila. S láskou ke čtenářům. S láskou k Harrymu.... celý text
Dívka ve vlaku
2016,
Paula Hawkins
Od Dívky ve vlaku, knihy roku 2015, jsem tedy očekával trochu víc. Větší napětí a hlavně asi lépe vykonstruovanou pointu. Děj má totiž celou dobu docela dobré tempo a spád, ale finální a velmi nepřekvapivé rozuzlení to všechno zabije. Dívka ve vlaku nefunguje ani jako thriller, ani jako psychologický román, nebo chcete-li sonda do duše jedné alkoholičky. Postavy jednají nerealisticky, ale zase bych neřekl, že jsou vyloženě otravné. Se Zmizelou se Dívka ve vlaku ovšem nedá ani trochu srovnávat, nemá ani třetinu její gradace či kvalitní výstavby děje. Ale neznamená to, že by byla kniha naprostým odpadem. Čte se dobře, je oddechová. Ale nesmí se od ní očekávat víc než je schopná nabídnout.... celý text
Pro mě zatím nejslabší Harry Hole. Předehra k finálnímu vyvrcholení, které se na posledních sto padesáti stranách odehraje, je tentokrát až příliš rozvleklá a na můj vkus málo akční. Bez většího posunu v ději se postavy jen mrskají z jedné situace do druhé. Kriminální zápletka je zde navíc jaksi doplňková, hlavní linie se točí kolem událostí, které začaly už v Července, a hlavně díky nim je poslední třetina knihy tak strhující. Ale doufám, že mě Nesbo dalším pokračováním dostane jako vždy a že si nebude s tou gradací dávat tolik načas.... celý text
Barva kouzel
1993,
Terry Pratchett
Bohužel, první díl legendární Zeměplochy mě nenadchnul, v podstatě jsem nenašel žádný ukotvený děj, spíš se jednalo o příhody, které dva hlavní protagonisty potkaly po cestě "kamsi"... Ale rozhodně nemám v plánu Prattcheta zatratit, když ho spousta mých kamarádů tak vychvaluje. Samotný svět mi totiž přišel zajímavý, jen ten příběh, který se na popředí odehrával nebyl dostatečně poutavý. Hodněkrát jsem při čtení ztratil pozornost, protože mě jednoduše ty situace vlastně vůbec nezajímaly. Snad příště.... celý text
451 stupňů Fahrenheita
2001,
Ray Bradbury (p)
Když se podaří v jedné knize skloubit poutavý děj s filozofickým přesahem a ani jedna z těchto částí nepůsobí trapně či šroubovaně, je to vždy radost - radost číst, radost nad obsahem přemýšlet. A 451 stupňů Fahrenheita je přesně takovým dílem. Začíná jako temný sci-fi thriller, co postupně nabírá tempo, aby mohl ke konci absolutně zvolnit a nechat ve čtenáři spoustu myšlenek a otázek. Nadčasovost knihy a její až mrazivá aktuálnost je věc druhá. Klasika, která opravdu dostojí svému jménu, velikosti i formátu.... celý text
Ze všech komentářů a ohlasů mám dojem, že jsem byl podveden a domu si přinesl zcela jinou knihu, než ostatní. Moje verze Marťana byla nudná, zdlouhavá, absolutně negradovala a neměla napětí. A co víc. V žádném případě se nejednalo o beletrii, nýbrž o chemicko-fyzikální a technickou příručku pro přežití na Marsu. Marťan mě však donutil přemýšlet o knihách. Co na nich mám vlastně rád a podle čeho hodnotím, zda je dané dílo kvalitní či nikoliv? Jedním z nejdůležitějších faktorů jsou pro mne postavy. Ty ve mně musí vyvolat nějaké emoce - buď s nimi musím souznít, nenávidět je, mít pro ně pochopení či alespoň přijít na podstatu jejich motivace. Mark Watney mě zanechal totálně prázdným. Jeho postava je absolutně plochá, jednolitá a nerozvrstvená. To, že situace, ve kterých by si každý člověk, ať je jakéhokoliv naturelu, sáhl na dno, s nadhledem glosuje, bohužel není žádná vlastnost. Naopak to odkazuje jen k jeho absolutní charakterové povrchnosti. Dalším prvkem je samozřejmě kvalitní děj. Ten se ovšem těžko specifikuje. Četl jsem knihy, které byly spíše epizodního, atmosferického charakteru, přesto měly neskutečnou hloubku, grácií a gradaci. Četl jsem knihy, které měly klasickou strukturu děje, který měl spád, byl strhující a měl kvalitní dialogy. Marťan je taková trapná a tupá variace k dnešní bezduché americké mainstreamové tvorbě. V podstatě je to pohádka, kde hlavní postava překoná každou překážku a zároveň ho každá duševně posílí. O ničem víc Marťan není. Nemá ani jeden aspekt autentičnosti, ani jeden zlom, po kterém by přišel spád zcela jiným směrem. Už po prvních padesáti stranách jde odhadnout, jak celá kniha skončí, protože trapný macho Watney je superman, který si dělá prdel z uvíznutí na Marsu, jelikož je to pro něj jen jedno velké dobrodružství. Paradoxní je, že vše, co se děje mimo Mars - tedy na Zemi a na lodi Hermes, je mnohem zajímavější než Markovo nesmyslné a bezpředmětné tlachání o technikáliích. Jak jsem napsal, Marťan mě donutil přemýšlet. Také o tom, proč je takovým hitem. Jediná možná varianta je podle mě ta, že všechny čtenáře oslnilo, jak moc si autor zrešeršoval prostředí a popsal právě ony proklamované technické pasáže. Jenže dnes si už každý autor, ať píše detektivky či historické romány musí kvalitně zrešeršovat celé téma. Stačí nahlédnout do knih Dana Browna. Tisíc lidí, tisíc chutí. Ale pro mě je Marťan bez jakýchkoliv výčitek nejhorší knihou, jakou jsem kdy četl. A to jsem přelouskal i první dva díly Padesáti odstínů a naprosto úděsné Hledání Aljašky od Johna Greena. Andy Weir dokázal vskutku nemožné. Napsal knihu, která je v mých očích zcela neadekvátní k tomu, aby ji kdokoliv označoval jako kvalitní literaturu.... celý text
Hedvábník
2015,
Robert Galbraith (p)
Tentokrát se to Rowlingový nepovedlo. Dobré dvě třetiny knihy vyplňuje pouhá vata, která zdánlivě graduje k jedné kapitole, ve které se vše odhalí. Hedvábník trpí přesně tím stejným syndromem jako Volání kukačky. Jsou tu samé dialogy, které mají rozkrýt vraha, ale čtenáři v podstatě nedávají žádný smysl, protože pořád obšírně obcházejí to, co by mělo být v průběhu vyřčeno - hypotézy a domněnky, kdo ten vrah tedy je. Na čtyř stech stranách ovšem vidíme pouze hlavního hrdinu, jak se plácá od jedné postavy ke druhé (stejně jako ve Volání kukačky), pořád se na něco ptá, ale neposkytuje čtenářům odpovědi. A to je na detektivku sakra málo. Já jsem navíc z poslední doby zmlsaný brilantním Nesbøm, který umí atmosféru vystavět mnohem lépe. Možná i proto dopadl Hedvábník v mých očích mnohem hůř než Volání kukačky, kde jsem Rowlingový spoustu věcí dokázal odpustit. Ale to, že jede Hedvábník ve zcela stejném schématu jako jeho předchůdce, je zkrátka tristní, a i Rowlingová musí vědět, že to takhle nebude fungovat do nekonečna. Je to škoda, J.K. má talent, je skvělá vypravěčka, ale detektivky nejsou její parketa. Doufám, že v budoucnu zkusí napsat něco jako Prázdné místo, protože vykreslování lidských charakterů zvládá lépe než budování napětí v detektivkách.... celý text
Mě ten Nesbø prostě baví, o nic víc prakticky už ani nejde. Má neskutečně čtivý styl a perfektně promyšlené zápletky, vždy mě dokáže překvapit a šokovat. V Nemesis dostává i více prostoru osobní život hlavního hrdiny, čímž si autor nejspíš chystá živnou půdu pro následující knihy, kterých se už nemůžu dočkat. Samotný příběh v tomto díle je však o malinko slabší než v Července, kde se skvěle prolínaly události z války. Po takové šlupce působí Nemesis trochu prázdně. Nesbø je ovšem mistr svého řemesla, který dokáže i z rutiny vyždímat nevídané.... celý text
Mechanický pomeranč
2002,
Anthony Burgess
Mechanický pomeranč není zase tak jiný, jak se tváří. Není komplikovaný, artový, vlastně ani extrémně filozofický - se základní myšlenkou svobodné volby jen nesměle koketuje, ale do bůhví jaké hloubky nesáhne. Chápu, že mnohé čtenáře odradil týnovský jazyk, sám jsem měl na začátku také dost problém mu přivyknout, po pár stranách mi ale už nepřišlo, že bych četl něco zvláštního. I přes onu jazykovou podivnost se knížka čte lehce a je zábavná. Nejlépe ji ovšem vystihuje slovo netradiční - díky neobvyklé formě povyšuje ničím výjimečný obsah mnohem výš. Propojení osobitého jazyka s hlavním protagonistou tak působí plasticky a dodává příběhu na autenticitě. O jednu z nejlepších knih, které kdy byly napsány se ovšem opravdu nejedná, nelze věřit všemu, co se píše v anotacích.... celý text
Nekonečno vítá ohleduplné řidiče
2002,
Rob Grant
Naprosté ruinovaní seriálového Trpaslíka, který je jedním z mých nejoblíbenějších seriálů. Knížka jen potvrzuje, že ne každý, kdo je schopný napsat a zrežírovat skvělý seriál, je stejně schopný vytvořit i podobně dobrou knihu. Ten styl je strašně amatérský, nadmíra vulgarit pak zcela samoúčelná - proč je jimi kniha tak napěchovaná, když seriál se bez nich zcela v klidu obešel? Televizní Trpaslík navíc také stojí hodně na hercích a to bylo jediné, co mi alespoň trochu usnadňovalo a zpříjemňovalo četbu knihy - představa, jak by danou věc řekli herci a jak by se tvářili. I tak spousta rádoby vtipů vyšla zcela naprázdno. Očekával jsem, že se mi dostane kvalitního doplnění seriálu, protože spoustu toho bylo v knize navíc a nebylo to vůbec od věci. Ale styl, jakým byly prezentované mě absolutně znechutil. Autory omlouvá, že kniha vznikala v době, kdy vznikal i seriál, tudíž je nelze nařknout ze snahy oživit legendu a přivydělat si na ní.... celý text
A byla to pravda. Nesbø je díl od dílu opravdu lepší, poutavější a důkladnější. Červenka v podstatě není úplně jasný a přímočarý detektivní příběh, ten je zde naopak téměř v pozadí. V knize se rozehrává mnohem důmyslnější mašinérie, která je podpořena skvělou atmosférou a výstavbou děje - propojení minulosti se současností je prostě brilantní. Oproti Netopýrovi či Švábům je navíc Červenka pohlcující už od samého začátku, čtenář nemusí čekat až do půlky, než ho příběh strhne s sebou.... celý text
2001: Vesmírná odysea
1997,
Arthur Charles Clarke
Další klasika, která mě ne zcela oslovila, jelikož i takto poměrně staré dílo lehce překračuje lidské chápání, a to i v dnešní moderní době. Právě popisy různých raketových technologií a fyzikálních pouček či teorií, kterých kniha obsahuje opravdu kvantum, mi znesnadňovaly plynulý průběh četby. Oprostím-li se od tohoto aspektu, příběh samotný v podstatě nabízí to nejzajímavější až v poslední třetině. Tato vada jde ovšem na vrub velkému množství sci-fi filmů, které jsem viděl, a které mi značně ztěžují dívat se na Vesmírnou odyseu jako na jakéhosi praotce žánru, ze kterého ostatní už jen čerpají nebo ho vykrádají. V době, kdy kniha vyšla se ovšem muselo jednat o naprostou bombu, která otevírala ty nejhlubší fantazie a představy o vesmíru. Dnes už ji lze jen těžko označit za něco převratného a výjimečného.... celý text
Farma zvířat
1991,
George Orwell (p)
Velmi přeceňovaná klasika. Samozřejmě je svým tématem nadčasová - brilantně ukazuje sílu manipulace, propagandy, cenzury a demagogie. Jako podobenství totalitního režimu funguje dobře, ale z literárního hlediska ve Farmě zvířat nic tak moc cenného nenacházím - styl je takový zkratkovitý a celé dění a osudy zvířat mi byly v podstatě ukradené. S 1984 se to absolutně nedá srovnávat a tato dvě díla by se nejspíš ani poměřovat neměla. Myslím, že každé z nich totiž Orwell psal s úplně odlišným záměrem, ačkoliv obě spojuje stejné téma. I tak mohla být Farma zvířat mnohem více sugestivní, potenciál by na to měla.... celý text
Sněhová královna
2015,
Michael Cunningham
Cunningham jako spisovatel neuvěřitelně zraje, hlavně jazykově. Sněhová královna podobně jako Hodiny či Za soumraku nenabízí žádný rozvětvený děj - oproti zmiňovaným novelám je ho v této knize naopak ještě méně. Ale o děj zde absolutně nejde. Cunningham totiž brilantně pracuje s pocity, atmosférou a hlavní předností jsou především myšlenky ústředních protagonistů, které spojují celé spisovatelovo dílo - hledání smyslu a místa v životě. Navíc oproti lehce nudnému a rozbředlému Za soumraku je Sněhová královna mnohem niternější, prostší a není čtenářsky tak podivně vzdálená. Rozhodně se jedná o jedno z autorových nejlepších děl. Troufám si tvrdit, že je dokonce lepší než Hodiny.... celý text
Ztracený přístav
2013,
Tana French
Plnokrevná detektivka, které nechybí napětí, zvraty ani promyšlená zápletka. V první půlce je však kniha neuvěřitelně zdlouhavá a řekl bych, že i moc podrobná - chybí tomu tah a svižnost. Je logické, že v rámci žánru se nejprve musí nastolit určitá atmosféra a okolnosti, nevidím však jediný důvod, proč vzevrubně popisovat každý detektivův krok. Chování postav mi občas přišlo ne zcela logické, ale budiž, přeci jen se pohybujeme ve vodách odpočinkové literatury - zaráží mě však právě nálepka psychologická detektivka. V daném žánru nejsem nikterak zběhlý, ale přijde mi, že tahle kniha byla úplně standardní detektivka, podobně jako třeba Volání kukačky - nic tak výrazně psychologického jsem zde nenašel. Velkým plusem knihy jsou dialogy, které jsou natolik poutavé, že dokáží velmi rychle vtáhnout do děje.... celý text