tsal přečtené 542

Sága 5 2017, Brian K. Vaughan

Po první pětici dílů začněme zápory. Drama se nám nějak zdrclo na opakované ztrácení se a nacházení se. Zatím to nevadí, ale snad se v dalším archu přijde s něčím originálnějším. Na tomhle stereotypu už umřela spousta dobrých věcí. Trochu mě také iritují větší časové skoky, které sice mají své odůvodnění, ale... já chci vědět, co se dělo v mezičase T_T A bráno jako celek? V úvodním prvním díle mě zaujal svět plný bizarností. Ve druhém díle se nakopnul příběh a od třetího si drží stabilně vysokou laťku. Řeknu vám, to je jízda! Bezcitné zabíjení vedle emočně vypjatých scén, milostné drama, rodičovská láska, morální dilemata. Život není snadný a ve válce obzvláště ne. A Sága umí tuhle komplikovanost zobrazit věrně, krásně a bez patosu. Aby ne, když má k ruce celou řadu různorodých charakterů se svými vlastními osobnostmi, motivacemi a cíli! Nejoblíbenější dvojkou je pro mě Marko a IV, nejzvědavější jsem, jak se to vyvine s Vůlí. Kresba je bez výkyvů skvělá už od první stránky. Přijde mi vyloženě krásná, živá a taková vesele poetická. Některé celostránkové arty bych uživila jako výzdobu pokoje.... celý text

Sága 4 2017, Brian K. Vaughan

Sága 3 2016, Brian K. Vaughan

To, co mě na Vaughanovi naprosto dostává, je jeho schopnost dokonale vykreslit zcela normální a každodenní výjev v rámci naprosto ujetého celku. Ať už jde o špičkování se mezi přáteli, rodičovské starosti nebo partnerské problémy, žerete mu je bez ohledu na všechny ty ve vzduchu plující žraloky, ženské s nohama doslova až po bradu, těžce nechutné obry nebo vesmírná mimina. Nebo ty jeho crack momenty, které si jen tak přijdou, rozloží vás, zase odejdou a přitom působí nenuceně a vtipně. Snad právě díky tomu Sága trpí stejným "neduhem", jakým pro mě trpěl i Poslední z mužů. Miluji všechny hlavnější postavy a celou dobu se modlím, aby se nestřetly, protože fakt nevím, komu bych fandila. Asi všem. A pak všechny obrečela. Pokud jde o kresbu, tu hodnotím stejně vysoko jako scénář. Plejáda vesmírných příšerek a jiných podivností před vámi vyrůstá se vší parádou, emoce je krásně vidět, řeč těla funguje. A ty barvy! Miluji ty barvy!... celý text

Sága 2 2016, Brian K. Vaughan

Sága 2015, Brian K. Vaughan

Sága se prozatím tváří jako rodinné drama na pozadí války se špetkou lásky navzdory všem. Trocha šílení kolem rodičovských povinností, trocha střílení a utíkání před válkou, trocha mezirasového míšení. A taky spousta imaginace a fantazie utržené ze řetězu. Příběhově je laťka zatím tak na průměru, ovšem stylem vyprávění se Sága vyšvihla dost vysoko. Co teprve, jestli i děj nabere grády?... celý text

Čaroděj a sklo 2008, Stephen King

Tenhle díl je zlo. Když jsem Temnou věž rozečetla před lety, skončila jsem právě kvůli němu. A letos se to málem stalo zase. Takřka na stejném místě jsem došla k závěru, že jestli o Rolandově první lásce přečtu ještě pár stránek, začnu ječet a proskočím zdí. Romantická první láska ala Romeo a Julie (ve stylu: "Známe se pět minut, je to fakt lásečka největšejší a jdeme přes mrtvoly") a nepříčetně nudné a zbytečné přešlapování na místě, mi drásalo nervy. Naprosto jsem chápala Cuthberta, když na Rolanda vyjel, že už má dost jeho vztahu i toho věčného sezení na zadku. Přesně moje pocity z knihy. Díky Kjútberte. Teď vzhůru na další díly. Doufám, že Čaroděj a sklo budou jen takovou snadno přeskočitelnou miniepizodkou, nikoliv novým trendem. Dvě hvězdy jen za Kingův sloh, úvod a dojezd.... celý text

Příšerné příběhy vánoční 2015, Chris Priestley

Příšerné příběhy vánoční se na nějaký rámcový příběh zcela vybodly a jde již čistě o povídkovou sbírku. Ani nádech slunného zimního odpoledne plného radovánek a domácí sváteční atmosféry však autorovi nezabránil v páchání hororu. Budeme stavět sněhuláky, zdobit větévkami obydlí, zpívat koledy, chodit na návštěvy a všeho toho nakonec litovat. Jen doufám, že se nakonec neukáže Santa Claus. Skvělá četba pro malé nezbedy čekající na dárky a skvělá psychická příprava na rodinné návštěvy pro rodiče.... celý text

Svět v zádech 2018, Thomas Melle

Přestože nám maniodeprese ve vzdálenější rodině pobíhá s diagnózou a v mnohem bližší možná pobíhala bez diagnózy, nic moc jsem o ní nevěděla. V tomto ohledu byl Svět v zádech fascinující přednáškou na téma, co všechno nám v 21. století stále může zničit život, aniž by někdo vůbec věděl, proč se tak děje nebo jak to zastavit. Pan Melle rozhodně zaslouží hlubokou poklonu. Spousta lidí nezvládla svůj život postavit zpátky do lajny po jednom větším otřesu s vědomím, že další takový už nejspíš nepřijde. Pan Melle už zažil tři a tu jistotu dalšího má. Přesto se snaží bojovat dál. Propadne se do zlého snu, o všechno přijde, probudí se a začne stavět. I jako vzdálený divák usazený v relativním bezpečí jsem se musela ptát, jestli to vůbec má cenu, když... Tak kde tu sílu bere on? Po obsahové stránce tedy nelze knihu než doporučit. Je to vlastně přesně ten důvod, proč knihy čtu - abych byť jen zprostředkovaně prožila situace, v nichž jsem se nikdy neocitla, a rozšířila si obzory. Po literární stránce se ale připravte na to, že se text nebude číst vyloženě dobře. Myšlenky jsou často zmatené. Chvíli se dlouho bazíruje na maličkostech, pak se udělá rychlý skok vpřed. Začne se jedno, skončí se u druhého. Některé pasáže jsem musela číst vícekrát, abych si věty správně poskládala a vydolovala z nich smysl. Moc nepomáhá ani to, že autor nerozlišuje (což je vzhledem k jeho nemoci pochopitelné), kdy mluví se skutečnými osobami a kdy se smyšlenými. Překlad mi občas přišel kostrbatý, ale vzhledem ke složitosti původního textu a jeho zmatenosti se tomu asi nelze divit. Vyloženě mu vytýkám jen nepřechylování ženských jmen, které do toho zmatku vznášelo ještě víc bordelu. A navíc to působilo humorně, když se pak mezi těmi nepřechýlenými příjmeními objevilo jedno přechýlené, neb šlo o ustálený překlad divadelní hry.... celý text

Příšerné příběhy z Černé lodi 2011, Chris Priestley

Rámcový příběh knihy byl sice o něco málo slabší než u Strýce a pointa se dala vytušit dříve, vložené příběhy však byly lepší. Vymizel totiž jediný neduh, který Strýc Montague měl - uspěchané konce. Zdejší povídky plné pirátů a nebezpečných moří si tak můžete vychutnat naprosto bez výhrad. Nelze než doporučit. Obzvláště pokud vám capart pod dojmy ze Sandokana nebo 20 000 mil pod mořem zatouží vypravit se na oceán. Po tomhle ho to zase přejde.... celý text

Kvalita života 2018, Jana Rečková

Číst Kvalitu života bylo strašně zvláštní a po celou dobu jsem se nemohla zbavit pocitu, že nahlížím do textu, do kterého bych nahlížet neměla. Příliš osobní, příliš niterný. Poslední rozloučení Jany Rečkové není jen souborem jejích soukromých vzpomínek prolínajících se na přeskáčku se třemi povídkami. Je to výkřik: „Já chci ještě žít!“ který na vás volá z každé stránky, z každého slova a vy cítíte, jak je smrt najednou blízko a jak může být ošklivá. Znáte-li autorku a chcete-li nahlédnout do jejích posledních let plných bolesti, do života plného strastí, dobrých i špatných momentů, nahlédněte. Sama vám otevřela cestu do své duše. Neznáte-li autorku, těžko říct, jestli vás bude text zajímat. Ponechávám bez hodnocení, protože něco takového se hodnotit nedá.... celý text

Město Ember 2009, Jeanne DuPrau

Natěšená z filmu jsem se vrhla na knihu a dočkala se spíše zklamání. Vyloženě tragické to není. Hrdinové jsou zajímaví, město fascinující, strach ze zhasínajících světel a vše obklopující temnoty funguje na jedničku. Jenže to není ani skvělé. Některé situace byly přitažené za vlasy, jiné se držely nemístně při zemi. Celá idea kolem založení města je totálně padlá na hlavu a tempo příběhu neustále kolísá mezi hluchými vycpávkami a náhodou odstartovanými sprinty. Spousta jiných knih pro děti 9 – 12 let dokáže zaujmout čtenáře a přitom po celou dobu dávat smysl. Ember ten smysl často postrádal.... celý text

Příšerné příběhy strýce Montaguea 2011, Chris Priestley

Těžko by se našel malý nebo velký milovník hororů, který by nechtěl svého vlastního tajemného strýčka v tajemném domě za tajemným lesem a se spoustou děsivých historek k vyprávění. Rámcový příběh knihy tak nemá chybu a strašidelná atmosféra z něj jen sálá, přičemž vypointování zapracovalo na sto procent. Se samostatnými příběhy, kterými je rámec vyložen, už je to však o ždibec horší. Nápady dobré, atmosféra se dá krájet, jen ty konce… přišly mi takové unáhlené. Člověk si je ani pořádně nevychutnal a už se běželo dál. Jde však o malou vadu na kráse, která menšímu čtenáři bude vadit méně než většímu. (K míře strašidelnosti - pokud dítko zvládne Andersena a třeba jeho Přítele na cestách, zvládne tohle s přehledem.)... celý text

Vídeň 2016, Christian Eder

Pokud vás zajímá, kde nakoupit pěkné hadry, do jaké populární kavárny zajít a které bary navštívit, možná vám průvodce něco dá. Pokud chcete poznávat památky a něco užitečného se o nich dozvědět, jděte o dům dál. Pro mě průvodce dost na dvě věci.... celý text

Před šedesáti lety dnes 2017, Vladimír Anakost

Uff... dočteno na stranu 90 a nadobro vzdáno. Kniha nebyla špatná a autor rozhodně nepíše mizerně, ale jeho text se čte dost těžko, přičemž jsem neměla pocit, že za svou snahu dostávám adekvátní odměnu. Příběh byl rozhodně zajímavý. Anotace se sice tváří, že jde o střet člověka s technologií a snad navádí k úvahám o soběstačnosti jedince v přetechnizovaném světě. Realita však leží v ryze lidském dramatu o vztazích současných i minulých, dořešených, ale hlavně nedořešených, s nimiž se muži a ženy potýkají bez ohledu na dobu. Sci-fi prvky (přinejmenším v první třetině) byly čistě kulisami a místo nich by stejně obstojně mohla stát současná vesnice nebo město 19. století. Tématiku mezilidských vztahů však autor zvládal a s psychologií si vyhrál. Problém byl ve formě. Časté a nedostatečně uvedené skákání mezi osobami, místy a časy vedlo ke zmatení, které setrvávalo i přes půl stránky. Stejně tak k přehlednosti textu nepomohlo zmatené odstavování, kdy se v jednu chvíli odstavovalo skoro všechno a v druhou se vám v rámci jednoho odstavce odehrál celý dialog a čtenáři hádej, kdo co řekl. Sloh měl bohatou slovní zásobu, ale byl těžkopádný a hutný. Čtenář se jím spíš brodil, než že by po něm běžel očima. Kdybych měla složitost textu srovnat třeba se Jménem růže, které po mně také vyžadovalo maximální pozornost a časté vracení se k již přečtenému, došla bych k závěru, že Růže se mi četla snadněji a odměnou za mou snahu byl mnohovrstevný příběh s mnoha symboly, z nichž některé budu luštit ještě v budoucnu. Před šedesáti lety však nabízí jen nesmírnou námahu a vcelku obyčejné, byť dobře promyšlené, milostné drama. Text zkrátka potřeboval jednoho až dva objektivní betareadery, kteří by autora donutili zapracovat na srozumitelnosti. Pak by hodnocení vylétlo hodně vysoko. Takhle to působí jen jako nezrevidovaný polotovar.... celý text

Šeroprostor 2015, Ann Aguirre

Tohle byla naprostá ztráta času. Nekonzistentní papíroví hrdinové, nelogické jednání, nesmyslně zkomplikované jednoduché situace doplněné nesmyslně zjednodušenými komplikovanými situacemi. Akce je psaná nepřehledně a nudně, nebo ji autorka rovnou přeskočí, protože nedokáže vymyslet, jak danou situaci vyřešit. Romantická linka zase tak strašně tlačí na pilu, až to bolí. Autorka si se všemi a vším dělá, co chce, a vůbec ji nezajímá, že by příběh a postavy měly působit realisticky a uvěřitelně. Styl psaní jednoduchý až tristní, zachraňovalo to jen pár dobrých vtípků. A konec? 9 z 10 Disney princezen by si nad tím zázračným vyřešením situace zaťukalo na čelo. Ta desátá už by spala. 1,5 hvězdy. Oblíbené momenty zoufalství (spoilery): - Hrdinka se hněvá sama na sebe, že jí hlavní hrdina začíná být sympatický. Vždyť jí přeci tak pěkně a tak dlouho šlo ho nesnášet! Jasně. Celých těch pár hodin, co se znali, jí to šlo moc pěkně. Lol. - Ó, máme mimozemské děťátko! – Chcípni smrade, stojíš v cestě. – Fňuk přišli jsme o mimozemské děťátko. – Dobrý, máme z něj vzorky, situace zachráněna, jedeme dál! - Dveře se zavírají. Sice máme spoustu času na to, abychom spolu mluvili a házeli na sebe významné pohledy, ale čas na to, abych sakra prošel, není. Chápete, chybělo by to správné drama, že?... celý text

Pustiny 2000, Stephen King

Co začali Tři vyvolení, to Pustiny dotáhly k dokonalosti. Vztahy mezi postavami se upevňují a dotvářejí, stále v nich však zůstává mnoho nevysloveného a neotestovaného do budoucna. Oba společníci si během putování zvykají na Rolanda a Roland si zvyká na to, že už není sám. Do příběhu se také vrací chlapec Jake, jehož role kmitá někde mezi Rolandovým svědomím a svébytnou entitou, která má v textu své plnohodnotné místo. Pokud jde o příběh, k bájné Věži se dostaneme sice blíže, jenže jen nepatrně. Nevíme o ní vlastně skoro nic nového, jen je jistější, že k ní musíme, ať je Věž čímkoliv a kdekoliv. Tempo vyprávění se celou dobu drží na střední rychlosti. Neploužíme se, ale ani neletíme. Dobře to však zapadá do kontextu pomalého pěšího putování, namáhavého přežívání ve světě, který se hnul, a družiny, která se stále učí. Body k dobru navíc za Blaina a neustálé odkazy na literaturu a popkulturu. Pustiny jsou tak první Kingovou knihou, k níž nemám žádné výhrady. Je to vyvážené, svébytné a přitom to táhne k přečtení dalších dílů. Postavy jsou propracované, živé. Prostředí fantaskní, přesto postavené na solidních základech. Způsob psaní bez chyby.... celý text

Bílá Masajka 2008, Corinne Hofmann

Uff… Na jednu stranu musím obdivovat, s jakými problémy si autorka dokázala poradit, v jakých podmínkách dokázala dobrovolně a občas i s radostí žít a jak se opakovaně z ničeho vypracovala k něčemu. Na druhou stranu to byla neskutečná nezodpovědná blbka, která by potřebovala proplesknout. Jedna věc je vdát se za cizince, s nímž jsem schopná se domluvit a kterého znám, a do kultury, o které něco vím a ideálně znám i její úřední jazyk. Druhá věc je všechno opustit a zůstat v zemi, o které nevím absolutně nic, s cizincem, s nímž nejsem schopná lepší komunikace než pár jednoduchých vět lámavou angličtinou a kterého znám pár hodin. Její pojetí lásky založené čistě jen na fyzické přitažlivosti (její africký princ, její bůh!) a vůbec ničem jiném bylo tak neskutečně povrchní, že jsem jen zírala. Byl láskou jejího života a chtěla s ním žít v divočině bez jakýchkoliv záruk, protože byl pěkně rostlý. Lol. A její přístup ke zdejší kultuře byl také neuvěřitelný. V první mezipauze ve Švýcarsku dle svých slov nastudovala všechno, co se dalo, a naposlouchala hodiny hudebních nahrávek. Evidentně u těch nahrávek také zůstala, protože ihned po návratu do Keni zjišťujeme, že o dané zemi neví vlastně nic. Chce se tam vdát, ale nemá zjištěno, jak probíhá úřední řízení. Neví o obřízce, neví o svatebních rituálech, neví o postavení žen v kmeni, neví nic o slavnostech, ani zvycích. Ta si snad nepřečetla ani průvodce, natož aby ji napadlo navštívit nějakého odborníka a nechat si udělat alespoň krátkou přednášku. Na místě pak na vše nahlíží svrchu, každou chvíli něco označuje za zaostalé, špinavé a odporné. Ani to jí ale nebrání vzápětí masajskou kulturu prohlašovat za tu jedinou vhodnou pro ni, Masaje za své bratry (!!!!) a Keňu za svou domovinu. Domovinu, z níž po třech letech utíká, protože ji život zde zabíjí a protože jí tu nikdo nerozumí. Zkrátka a dobře, Bílá Masajka je kniha o tom, jak se rozhodně nechovat, když se člověk chce přestěhovat do jiné kultury. Literárně jde o průměr. Jako čistě beletrické dílo by to neobstálo, ale číst se to dá. Text má hlavu a patu, věty jsou sice jednodušší a slovní zásoba chudší, ale zažila jsem hůře napsané životopisy. Jako ukázku života v Africe můžu doporučit.... celý text

Zločin a trest 1966, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Na jedné straně máme povedenou a podrobně rozpracovanou psychologii člověka v extrémní situaci. Člověka, který nedokáže být upřímný ani k sobě, ani ke svému okolí; který si většinu času není jistý ani tím, kdo vlastně je, co chce a kam směřuje. Přesto, napůl vědomě, napůl snad v šílenství, sahá k zásadnímu a nezvratnému činu. Výsledkem je naprosté zmatení pocitů. V jednu chvíli se Raskolnikov hájí, v druhou se takřka přiznává. Nejdřív od sebe všechny odhání, pak se k nim sám vrací. Ve svém počínání a životě nevidí smysl, ale odmítá se vzdát bez boje. Zmatek v jeho duši se záhy odráží i v myslích lidí kolem něj, jenž střídavě váhají, doufají, věří a pak zase víru ztrácí. Snaží se s jeho činy držet krok, ale nezvládají to. Jen povlávají za ním a každý z nich se svým osobitým způsobem snaží vyrovnat s ranami, které kolem sebe Raskolnikov rozdává. Pokud jde o propracovanost charakterů, psychologii postav a reálné zobrazení emocí vyčnívá Dostojevský vysoko nad ostatními. Na druhé straně tu máme dialogy, které jsou vlastně plamennými prohlášeními. Strojené, umělé, nepřirozené. Ubíjející. A když vás neničí proslovy, likvidují atmosféru zbytečně směšné scény, které do tíživého tématu knihy ani nezapadají. Není snadné dostat filozofii do epického děje, ani ji podrobně rozebrat a přitom držet příběh i postavy v rukou a pevně je kočírovat k určitému konci. Těžké však neznamená nemožné. Dostojevského vrstevník Tolstoj to zvládal s bravurou. Dostojevský však jen zahlcuje odstavci, které vzbuzují pocit lopotné práce a nemotivují k hlubšímu zájmu. Ty skvostné a vyzdvihované myšlenky jsem tam viděla. Ale pokaždé jsem měla pocit, že musím měsíc přesypávat tuny písku, abych se dostala k dalšímu maličkému drahokamu. A do toho se vám nikdo nepohrne s nadšením.... celý text

Armagedon ve slevě 2015, Seanan McGuire

Tahle urban fantasy se dá číst a nejspíš ji vcelku rychle dorazíte až do konce a ani nebudete moc trpět. Zároveň ale budete mít pocit, že jste měli věnovat čas něčemu smysluplnějšímu. Není to dobré. Dokonce to není ani průměrné. Líbilo se mi zpracování mytologických a jiných monster. Knihy jako Klíč k určování kouzelných tvorů k sérii Kronika rodu Spiderwicků nebo Fantastická zvířata a kde je najít k Harrymu Potterovi mě nikdy nelákaly, ale jakousi rukověť k téhle sérii bych si přečetla s chutí. V zásadě to byla jediná složka, která byla propracovaná, originální a funkční. Tím jsme vyčerpali plusy. K neutrálu přidám zápletku, která se dala bolestivě předvídat, ale měla i své světlé chvilky. Mínusů je nejvíce. Poznámky pod čarou vysvětlující pro děj absolutně nepodstatné věci nebo věci, které jsou následně vysvětleny v samotném textu. V brakové literatuře. To jako vážně? Hlavní hrdina, který neměl vlastní vůli, motivaci, ani cíle. Pohyboval se tam jako panák, jehož jedinou a zcela očividnou úlohou bylo vší silou se napasovat do situace, kterou si zrovna autorka vymyslela. Stupidní vtípky, dvojsmysly a strašně cool hlášky, u nichž jsem se nerozhodla, jestli jsou výsledkem mizerného psaní, mizerného překladu nebo kombinací. V každém případě mi z nich krvácely oči. Zvláštní odstavec si pak zaslouží absolutně neschopná hlavní hrdinka. Živí se jako lovec, stopař a tak trochu detektiv. Přesto není schopná získat ani jednu relevantní informaci. Vše se dozvídá díky schopnostem ostatních nebo náhodou. Neustále plácá o tom, jak dokáže zabít člověka nebo stvůru a jak je děsně nad věcí, ale ani jednou jí to vlastně neuvěříte. Je to ochránkyně kryptidů, která konstantně, bez svolení a na počkání prozrazuje jejich skrýše a tajemství. Její jedinou detektivní taktikou je opakovaně lézt na jedno a to samé místo, opakovaně tam dostávat nakládačku a opakovaně odsud utíkat, dokud to druhou stranu nepřestane bavit a k cíli ji nedopraví sama. Lol. A ano, pochopili jsme. Má ráda tanec. Fakt o tom musím číst dvakrát za stranu?!... celý text

Ztracená, temná a znuděná (komiks) 2009, Robert Reger

Tenhle komiks je vizuální pecka, která vás vymáchá v temnotě a depresi jako málo co jiného. V prezentaci depresivně hororového stylu do toho šlape na plno a nenechává si nic na příště. Třešničkou na dortu jsou i mnohé odkazy na popkulturu temnějšího a divočejšího rázu, z nichž jsem bohužel mnohé nejspíš nepostřehla. Doposud tedy dobré. Co tím ale chtěl autor říct? A tady to jde do kopru. Komiks nemá příběh, nemá ani žádnou osnovu, nijak se nevyvíjí. Jde jen o hromádku střípků a epizodek bez ladu a skladu naházených na jednu hromadu. Trochu také váhám, kdo je cílová skupina. Infantilnost vyprávění (je-li co vyprávět) to táhne maximálně na děti dvanácti let. Ale ty sotva ocení násilí, děsivou atmosféru a hlavně odkazy na skupiny, se kterými budou do kontaktu přicházet spíše starší čtenáři. V závěru tak vzniká prapodivná neurčitá směs ve vizuálně vymazleném balení.... celý text