tsal přečtené 542

Ostrov pokrytců 1953, John Galsworthy

Ostrov pokrytců si rozhodně zaslouží stejnou pozornost jako známá Sága rodu Forsytů (a navíc vám nezabere tolik času). Jde o nadčasový román o přetvářce, o střetu povahy jedince s povahou davu, tedy o situacích, s nimiž se setkal každý z nás. Kolikrát cítíme, že je něco špatně, že je něco potřeba udělat. A buď to neuděláme, protože společnost kolem nás plyne v nečinnosti, nebo to uděláme a cítíme se trapně, protože najednou vyčníváme. Stejně jako Richard Shelton, také my rádi hledíme na své okolí kritickýma očima. Jenže chceme-li kritizovat jiné, musíme často čelit pravdě, která už tak líbivá není. I my sami se často dopouštíme pokrytectví, i my sami nejsme schopni dostát svých morálních nároků. K dokonalosti chyběl jen širší tematický záběr. Galsworthy se v zásadě točí jen kolem majetkového střetu vyšších vrstev s nižšími a postavení žen v ryze patriarchální společnosti. Na druhou stranu, později zmíněné téma u mužského autora své doby značně překvapilo. V tomto ohledu Galsworthy jednoznačně předběhl svou dobu.... celý text

Čarodějův synovec 2005, C. S. Lewis (p)

Když jsem Čarodějova synovce četla poprvé, jako první díl série, příliš mě nezaujal. Při druhém čtení, v pořadí původního vydání, se mi líbil podstatně více. Je to zkrátka prohloubení známého světa, doplňuje mu historii a dotváří obraz. Sám o sobě sice funguje, ztrácí však podstatnou část svého kouzla. Opět jde o knihu plnou fantazie a tvůrčí energie (metaforicky i doslova). Některým čtenářům by mohlo vadit, že jde o jeden z dílů s nejsilnější křesťanskou tématikou. Stojím si však za svým názorem, že Lewis na rozdíl od Pullmana nevnucuje, jen nabízí. Nejde o agitku, jen o motiv.... celý text

Dětská otrokyně 2013, Nathalie Schwaiger

Málokdy se stane, že bych si nevěděla rady s hodnocením. Pokud bych Dětskou otrokyni měla brát čistě jako literární dílo, dosáhla by tak na dvě hvězdy. Text je psán jednoduše, spíše kratšími větami, slova se často opakují. Opakování se vlastně dočkáme i na obsahové úrovni, kdy jsou nám některá fakta předkládána až s úmornou frekvencí. I přes jednoduchost textu a vcelku krátký rozsah se však kniha četla zdlouhavě, často jsem se musela probojovávat na další stránku. Text ani přes zajímavost obsahu nedokázal zaujmout. Na druhou stranu bych svými dvěma hvězdami knihu nerada odsoudila na propadliště dějin. Pojednává totiž o dětské práci, zneužívání a těžkém postavení dívek v Nepálu. O situaci, která se sice začala díky humanitárním organizacím a angažovanosti postižených dívek hýbat, avšak jen pomalu a neochotně. I dnes, 17 let po oficiálním zrušení nevolnictví, zde spousta dívek sdílí autorčiny zkušenosti a spousta matek nevidí jinou cestu než poslat své dítě pryč. A o tom by se mělo vědět, mluvit i číst. Hodnotit tedy nejspíš nebudu. Vystačím si s doporučením - odhlédněte od slabostí formy a Dětskou otrokyni si přečtěte. Je potřeba vědět, že evropský standard není standardem celosvětovým a že je stále co měnit k lepšímu. Pokud Urmila není důkazem, že i nejnepatrnější člen společnosti může změnit osudy ostatních, pak už nikdo.... celý text

Sex v pěti dílech světa 2006, Miloslav Stingl

Ač nerada, musím se přidat k průměrným hodnocením. Ještě by se dalo přehlédnout, že autor jednotlivé kultury bere letem světem. Co se ale tolerovalo hůře, byla zbytečná stručnost zajímavých témat, která se dala rozvést do několika věcných odstavců místo pár vět, a zbytečně často opakovaná vycpávková místa bez jakéhokoliv obsahu. Informační hodnota mi navíc přišla spíše na úrovni jedna paní povídala než tvrzení opřená o fakta. Mohlo jít o pěkný rozcestník na poli světové sexuality, místo toho máme jen soubor nesourodých a prapodivně poskládaných vzpomínek. Škoda.... celý text

Tampa 2014, Alissa Nutting

Tampa je vzrušující náhled do duše pedofilní sociopatky, která využívá profese učitelky na střední škole k lovu svých sexuálních obětí. Jejím cílem je nevýrazný chlapec – oběť, která bude nejen splňovat její zvrhlé nároky na fyzický vzhled, ale u které bude mít také jistotu diskrétnosti. Zatímco tedy mladík prožívá svou první velkou lásku, my čtenáři díky stylu vyprávění víme o každé učitelčině myšlence – víme, že si jen hraje a že je to vlastně docela mrcha. Je to kontroverzní? Ano. Je to plné sexu? Ano. Je to úchylné? Ano. Také je to ale dobře napsané, a pokud jste fanoušky erotické literatury a dokážete ocenit i charaktery, které nesdílí vaše morální hodnoty, nelze než doporučit. Mám pocit, že o tohle se pokoušela Jamesová, když psala Padesát odstínů šedi. Tampa však na rozdíl od ní nezklamala a navíc zneužívání nevydává za lásku. Body k dobru.... celý text

Tichá srdce – kláštery a jejich lidé 2013, Alena Ježková

Kláštery jsou fascinující místa, která přitahují pozornost bez ohledu na vyznání. Mají bohatou historii, pojí se s nimi mnoho zajímavých osudů a evropská kultura jim do dnes vděčí na mnohé. Pokud vás tato místa zajímají jako mě, mohla by se vám Tichá srdce líbit. Autorka zde s láskou představuje již zaniklé i dosud existující kláštery na našem území, seznamuje nás s jejich historií a v případě těch, které dodnes mají svou fungující komunitu, i s osudy lidí, kteří se rozhodli sloužit Bohu na plný úvazek. Knihu pak doplňuje celá řada nádherných fotografií, které dovádí atmosféru knihy k dokonalosti. Pro mě osobně byla jediným nedostatkem (jestli to tak vůbec můžu nazvat) přemíra architektonických a historických dat, která se navíc otravně často opakovala (což není nijak překvapivé, vím). Osobně bych uvítala více rozhovorů se současnými představiteli řádů nebo větší důraz na život historických osobností.... celý text

Drobná laskavost 2016, Jim Butcher

Kůň a jeho chlapec 2006, C. S. Lewis (p)

Stříbrná židle 2006, C. S. Lewis (p)

Plavba Jitřního poutníka 2006, C. S. Lewis (p)

Princ Kaspian 2006, C. S. Lewis (p)

Druhý díl (čteno v pořadí původního vydání, nikoliv chronologicky) je slabší než ten první. Vlastně jsem váhala, jestli mu dát tři nebo čtyři hvězdy, protože nejvýstižnější by bylo něco mezi. Narnie doslova ztratila spoustu ze svého kouzla, rámec příběhu mi přijde takový nějaký menší a zanedbatelnější, než byl boj s Bílou čarodějnicí, a přestože se Kaspian snažil oživit a přitáhnout pozornost, známá čtveřice sourozenců nám tu jen povlávala. Chvílemi jsem měla pocit, že v příběhu vlastně vůbec nemuseli být a fungovalo by to lépe. Takhle bloumali kolem, snažili se tvářit důležitě, ve skutečnosti však jen zabírali místo zajímavějším věcem.... celý text

Lev, čarodějnice a skříň 2005, C. S. Lewis (p)

Harry Potter ke mně přišel později, než by měl, ale ne o moc. Kronika rodu Spiderwicků mé dětství a hovězí léta minula úplně, ale vlastně mi to ani moc nevadí. Ovšem Letopisy Narnie… ty jsem měla poprvé číst jako dítě. Obzvláště první díl na nás dýchá takovou dávkou fantazie a odkrývá počátky světa tak rozsáhlého a kouzelného, až se nemohu zbavit pocitu, že mě má dospělácká fantazie o něco ochuzuje. Jako dítě bych byla nadšená, zalezla do skříně a odmítala vylézt, dokud to nepůjde druhou stranou. Teď nezbývá než si povzdychnout a jít zase do práce. Lva, čarodějnici a skříň pak z celé série prozatím hodnotím jako nejlepší a nemyslím si, že se po dočtení posledních dvou dílů něco změní. Jako každý začátek, i tento se drží jednoduchosti. Otevírá, nabízí, ale nikam netlačí, jen ukazuje možnosti. Je to příběh o dobrodružství několika dětí s pohádkovou pointou, že dobro zvítězí a zlo je po zásluze potrestáno. Hrdinové na konci vyjdou lepší, než jak vešli na začátku, pravda je nejstabilnější měnou a prastarou magii nelze obejít chvilkovým překroucením faktů. Před očima nám ožívají tvorové z legend, zvířata promlouvají a vše kolem nás má duši a může začít tančit. Kdo chce vidět kouzla, nechť otevře tuto knihu.... celý text

Jáma a dům 2017, Jana Rečková

Civilizace 2014, Niall Ferguson

Krysař 2016, Viktor Dyk

Pověst o krysaři, který ztrestal nevděčné obyvatele města, je známá asi každému dítěti. Teď po dočtení Dykovy poetické a procítěné verze mi však přijde, že ta zjednodušená dětská prokazuje příběhu medvědí službu a hloupě ho sesazuje na poučení o jednom aktu. Provinile přiznávám, že do postavy Krysaře jsem se zamilovala takřka okamžitě a až po uši jako sama Ágnes a nepřešlo mě to až do samého konce, který jsem oplakala. Která z nás by k sobě nechtěla připoutat tajemného svébytného poutníka, jenž se doposud odmítal usadit? Ha! A jak často dopadáme… No nic, zpět k tématu. Příběh sám o sobě prokázal, proč nezapadl v propadlišti literárních dějin. Kritizuje, odhaluje a chválí chování a události, které spisovatelé kritizují, odhalují a chválí již celá století a celá další budou. Je to nadčasové téma, protože jde až k samému jádru lidských citů a motivací. Nejenže tak Dykův Krysař přežije celá léta, ale jen těžko se najde čtenář, který by si z něj tu podstatu nevytáhnul. K tomu přidejte nádherný sloh, básnické výrazivo a špetku romantického patosu, a máte klenot literatury. Pro mě je to prozatím nejlepší kniha roku.... celý text

Pěšky mezi buddhisty a komunisty 2016, Ladislav Zibura

Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami princ Ládík osedlal své nohy a znovu vyrazil do světa. A výprava to byla… inu, stejně zábavná jako ta předchozí. Mezi první a druhou knihu Ladislava Zibury by se dalo dát pomyslné rovnítko. Obě mají stejně dobrou stylistiku, stejnou dávku ironického a kousavého humoru, v obou si ze sebe pan Zibura umí udělat legraci, v obou potkává celou řadu zajímavých lidí a potkávají ho více či méně nebezpečné a nezvyklé situace. Nedá se tedy říct, že by byli Buddhisté a komunisté zábavnější nebo nudnější než Jeruzalém. Právě velmi podobná atmosféra a náplň knihy je však důvodem, proč doporučuji mezi ně vložit pauzu a nečíst je hned za sebou. Osobně se mi Buddhisté chvílemi maličko táhli, protože jsem příliš dlouho jela v tom samém. Pár odlišností se však přeci jen najde. Autor odstoupil od denních záznamů a přešel spíše k uceleným celkům. Na jednu stranu se tím text zrychlil, získal na komplexnosti a často lépe fungoval. Na druhou stranu se tak ztratily ty malé nevýznamné maličkosti, které jsem ráda četla v první knize. Také ubylo podrobných popisů setkání s lidmi a rozhovorů s nimi a přibylo popisů krajinek a zamyšlení nad všeobecným lidským hemžením. Jelikož se však v Číně jinak než čínsky prakticky nedomluvíte, dává to smysl. Také jsem zjistila, že když o cestě čtete průběžně již na FB pana Zibury, připravujete se tím o polovinu kouzla následné knihy. A stejně jako druhé vydání Jeruzaléma, tak i Buddhisté a komunisté získávají speciální hvězdičku za vizuální stránku knihy. Doslova láska na první pohled.... celý text

Už budu! 2016, Selma Lønning Aarø

Knihu Už budu! hodnotím velmi kladně, protože zábavnou formu otevírá téma, které je v současné době velmi aktuální. O ženském orgasmu, o tom, jak by MĚL vypadat, jak bychom ho MĚLY cítit, jak často bychom ho MĚLY dosahovat, se mluví a zároveň nemluví takřka všude. O tom, jak se oba partneři můžou cítit méněcenně, když něco neprobíhá, jak by MĚLO, už ovšem méně. Kniha si přitom na nic nehraje, donutí k zamyšlení a k uvědomění si, kolik balastu z okolí máme v myšlenkách nabaleno a jak těžké občas je ho odlišit od vlastních přání. Snad by někdy bylo potřeba někde něco dotáhnout, některé části maličko oživit, to jsou však jen malé vady na kráse. Dovolím si proto se vyjádřit, proč nesouhlasím s častou kritikou zde v komentářích i jinde. Kniha rozhodně není vtipná, ani humorná. To je zcestná reklama, která se skutečností nemá nic společného. Autorka neměla v plánu nás smíchy povalit na zem. To správné slovo je odlehčená. Dále, hlavní hrdinka opravdu není zosobněním sympatičnosti. Manžel to s ní má těžké, občas má divně prohozené priority, neumí o svých problémech otevřeně mluvit, příliš se opírá o názor okolí. Jenže je také skvělou matkou, hospodyní a snaží se být i dobrou manželkou. Takových žen potkáváme tucty, jen jim nevidíme do hlavy jako hrdince a tak je nesoudíme tak přísně. Hlavně ale hrdinka skvěle ukazuje, co je v současné společnosti špatně. A za třetí, je velmi důležité brát v potaz odlišné kulturní prostředí. Českému čtenáři se může zdát, že je hlavní hrdinka zbytečně útlocitná, uzavřená, neumí o své sexualitě mluvit otevřeně. Pravdou ovšem je, že nejde o zveličení. Ať je ČR jakákoliv, v oblasti sexuality, intimností a všech problémů a otázek kolem jsme oproti západnímu světu neuvěřitelně otevření. Nemáme problém se s přáteli, nebo i jen známými bavit o skutečném stavu věcí, neutápíme se zbytečně v legendách vybájených časopisy a „odborníky“. Na severu je situace pro většinu žen opravdu velmi podobná té hrdinčině a jen pomalu se mění. Běžná Norka tedy hrdinku pochopí lépe než běžná Češka. (Spoiler) Nejvíce na knize však oceňuji konec. Okamžik, kdy hrdinka konečně pochopí, že jí samotné absence orgasmu vlastně nechybí, že jediné, co ji trápilo, bylo nesplnění společenské normy, a že ji sexuální život s manželem uspokojuje, dokud dokáže uspokojit ona jeho, je k nezaplacení. Tleskám. (Konec spoileru)... celý text

Kodex Apokalypsy (limitovaná sběratelská edice) 2017, Luis Royo

Hodnotit Kodex apokalypsy není snadné. Pokud bych ho měla brát čistě jako román, vysloužil by si maximálně tři hvězdy. Chvílemi možná i jen dvě. Takřka od první strany je totiž znát, že text není prací vypsaného profesionála, který si sebevědomě buduje vlastní svět. Což není nic překvapivého vzhledem k tomu, že jde o společnou práci malíře, umělce a autora, o jehož kariéře se mi nepodařilo nic zjistit. Časté dělení na odstavce, přítomný čas, jednoduché věty, zbytečně moc nahodilostí, nevyřešeného, nebo příliš vyumělkovaného, to vše co vás hned na začátku praští do očí, vás bude doprovázet až do posledního slova. Pokud vás však stejně jako mě přitáhlo jméno Luis Royo, nemuselo by být zklamání velké a hodnocení tak nízké. Náhle se totiž spousta těch krátkých, stručně a bryskně psaných odstavců, v nichž převažuje věcný popis nad poetikou či vysvětlením, změní v obrazy popsané slovy. Znáte-li obrazy Luise Roya, jeho styl, hru se světlem, jeho prolínaní se fyzické krásy s hnilobou okolí, podtóny erotiky a důraz na heroičnost, nebudete mít nejmenší problém si je při čtení představit. Jeden za druhým, po celých desítkách, stovkách. Spíše než jako román knihu tedy hodnotím jako soubor obrazů, které musíte dekódovat.... celý text

40 dní pěšky do Jeruzaléma 2015, Ladislav Zibura

40 dní pěšky do Jeruzaléma rozhodně není typický cestopis. Středobodem textu totiž není cizí kultura, její zvyklosti, zajímavosti a odhalování neznámého, nýbrž Čech, který se jednoho dne sebral a vyrazil do ciziny, aniž by si o té cizině něco zjistil. Zjistíme tak, jaké strasti mohou potkat člověk na pěší pouti, co princ Ládík jedl, kde spal, s kým a o čem si povídal či znakoval a jaké myšlenky a vtípky ho cestou napadaly. Pro čtenáře prahnoucí po běžném cestopise by tak kniha mohla být v zásadě nezajímavá. Nového přináší pramálo. Všichni ostatní by však mohli ocenit jednu zásadní věc - i připomenutí samozřejmého může působit jako svěží vítr, když se to dobře podá. 40 dní pěšky do Jeruzaléma je totiž nejen o jedné obyčejně neobyčejné cestě, je ale hlavně o lidech. A pokud bych měla zvolit knihu, která nádherně dokazuje, že lidé jsou v zásadě všude stejní a že kulturní rozdíly často nehrají až takovou roli, jakou bychom jim rádi přisuzovali, byl by to právě tento titul. Muslim, Žid, Čech, Turek, Kurd, Arab. V jádru člověka je to vlastně jedno, protože všude jsou blbci a všude jsou lidé ochotní pomoci. Sarkasmus, smysl pro humor a schopnost udělat si legraci ze sebe i svých strastí je jen třešnička na dortu. Jen ta repetice táhla spíše k přerušované četbě. Dodatek: Nové vydání. Kupte nové vydání. Ta obálka! Ta vnitřní úprava! Po dlouhé době zase láska na první pohled.... celý text

Chrám Matky Boží v Paříži 1968, Victor Hugo

Takové to, když vám slíbí dramatický příběh plný emocí, zvratů a lidských osudů a místo toho dodají architektonické porno… Při čtení první poloviny knihy jsem se nemohla ubránit pocitu, že by Francouzi udělali lépe, kdyby Huga zavřeli s balíkem architektonických časopisů někam na hodinový hotel a nechali ho tak týden být. Rozsáhlé, detailní a až extatické popisy Paříže a katedrály Notre-Dame možná mají cenu pro nadšence historického stavitelství, nikoliv však pro čtenáře obecného, protože s příběhem vlastně vůbec nesouvisí. Jen kulisy, které by se snadno daly vyměnit za jiné. Pokud vám tedy jde čistě jen o příběh a emoce, v první polovině se o nich nedozvíte nic. Jen jména a zaměstnání osob, které někde tam na konci budou snad možná sehrávat svou úlohu. Málem jsem to vzdala. Pak se situace naštěstí zlepší. Hugův styl vyprávění je sice stále zbytečně obšírný a často uskakuje ke kdejaké věžičce či události kolem a dočkáme se naprosto nepřekvapivé osudovosti, ale emoce začínají fungovat, příběh začíná mít svou stavbu. Pokud jde o postavy, je těžké někomu fandit. Mým oblíbencem se nakonec stal Frollo. Byť nešlo o kladnou postavu, u něj jediného jsem chápala motivaci činů a neměla chuť třískat hlavou o stůl. Zbytek je naivní až na hranu idiocie, pramálo popsaný, nebetyčně užvaněný či značný plochý. Jediným významným bodem k dobru byl přechod od porna architektonického k tomu lidskému. Alespoň na poměry tehdejší doby. Chudák Esmeralda ukazovala prsa skoro stejně tak často, jako vzdychala. Těšila jsem se na spoustu dalších příběhů z pera tohoto autora. Po zkušenostech se Zvoníkem si je ale asi nechám utéct. Dvě hvězdy prakticky jen za úroveň stylistiky.... celý text