Unitarcha
přečtené 493
Listí slov, květ Zákona
2012,
Džien
"Vyjde-li moje srdce ne samo sobě bližnímu na pomoc budu čist já čistá i moje země " Pro toho, kdo zná skvostný text Lotosové sútry, jejíž čtení přináší člověku tolik zásluh, se bezpochyby bude jednat o krásnou sbírku poetických komentářů k fantastickým událostem, k nimž došlo Supím vrchu. Avšak i pro toho, kdo je pouze zběžně obeznámen s učením Takto-přišlého, by mělo jít o poučnou a hlavně půvabnou kolekci procítěných veršů, z nichž kane Džienova oddanost a radost z jeho poslání. Nač však plýtvat neohbitými slovy, když vše podstatné lze vyjádřit jedinou větou znějící napříč nekonečnem: Namu mjóhó renge kjó! "Mlčící vody listí slov toho kdo mluví dnes bez hlesu plyne po proud"... celý text
Mistr Zhuang: Sebrané spisy
2006,
Mistr Čuang-c´
"A teď my, něco jsme si řekli, a přitom nevíme, zda výsledkem toho, že jsem něco řekl je, že bylo něco řečeno, anebo nebylo vlastně řečeno vůbec nic." Mistr Čuang je jako mistrovsky zrobené ostří. Do jeho ukutí bylo vloženo nesmírně hodin těžké dřiny i precizní, takřka hodinářské práce. Meč je vyvážený, pevný a zároveň pružný, takže se ani pod drtivým tlakem nezlomí, je umně zdobený, nikoli okázale, ale jemně a vkusně jako vzor na křídlech lučního motýla. Je to projev génia, jenž vložil veškerou ostrost své mysli do této čepele, jejíž břit, podoben plamennému meči Maňdžušrího, přetíná argumenty názorových oponentů, kosí naše zaběhlé představy a vyrývá hlubokou brázdu do našeho zkostnatělého srdce. Bolest této rány nám otevírá oči k pravé povaze Desetitisíce věcí. Ale přes veškerý řemeslný um nedosahuje Čuang nezměrných kvalit svého předchůdce. Tam, kde je Čuang žhnoucí čepelí vytaženou z výhně, je Lao-c´ plamenem právě oné pece. Čuang je vyleštěným ostřím, ale Starý Mistr je zuřícím požárem, či spíše nebeským ohněm spoutaným do podoby blesku. Jeho úder nelze odrazit, jeho síla je syrová ve své elementárnosti, jeho zjevení prozařuje temnotu a vpaluje se do očí pozorovatele. Čuang je geniálním slovotepcem a myslitelem, Lao je spíše mystikem, jehož argumentace není tak vytříbená, avšak obsahuje v každé větičce hlubinu nezbadatelnou jako samo Tao. Záleží proto na Vašich preferencích, komu dáte přednost. Nejlepší však bude přečíst Starého Mistra i Čuanga, a Lieho návdavkem k tomu. Pak teprve můžete s čistou myslí zapomenout na všechno, co jste se naučili (včetně těchto tří výtečníků), a s tichou harmonií vyrazit po Cestě a stát se její součástí. "Dokonalý člověk nemá já, duchovní člověk nemá zásluhy, osvícený člověk nemá jméno."... celý text
Dům v horách
2013,
Saigjó
"Kdykoli pomyslím že náš svět je smutný protiřečí mi omyté měsícem široširé nebe" Krásná poesie v podání citlivého mnišského srdce. O genuinní "japonskosti" této sbírky Vás najisto přesvědčí první tematická sekce, jež sdružuje desatero básní opěvující kvetoucí třešně. Saigjó si pozorně všímá krás přírody kolem sebe, fascinován zejména, jak se na buddhistického mnicha sluší, obrazností Měsíce. Nechybí mu ani jistá tklivost nad promarněnými šancemi a roky či pomíjivostí vezdejšího světa, místy pak vystupuje do popředí Buddhovo učení, jinak samozřejmě neoddělitelně přimísené v každém tahu štětce, jímž před námi Saigjó dovedně maluje své půvabné obrazy. Kdo by preferoval explicitnější "buddhistickou poesii", nechť se chvatně obrátí k jiné sbírce v překladu paní Linhartové, totiž k "Listí slov, květu Zákona", avšak nechť zároveň zví, že ani Saigjóovi nejsou neznámy taje buddhovských polí: "Až si dík slibu vyprosím vstup do Čisté Země vyjdu západní branou dosvědčit osvícení"... celý text
Brána bez dveří
2007,
Wumen Huikai
Pustit se do studia kóanů je vždy náročné. Člověk si přečte krátký "případ", nakrčí obočí, přečte ho znovu a zavrtí bezmocně hlavou. Po usilovném přemýšlení začne svítat jiskřička pochopení a na tváři se rozlije lehký úsměv, jako když Kášjapa přijímal květinu od Buddhy. Jenže potom si člověk přečte Wumenův komentář a zkormoutí se. Buddha mu najednou onu květinu mrštil do ksichtu a návdavkem mu vlepil facku. Nu což. Třeba z toho nakonec vzejde něco dobrého. Pohlavky jsou, koneckonců, pevnou součástí zenové praxe.... celý text
Shánění krávy: Deset obrazů hledajícího ducha
1998,
Kuo-an Š’Jüan
"K čemu hledat, co se nikdy neztratilo?" Deset (popřípadě osm) obrazů shánění dobytka je historicky populární metaforou hledání buddhovské podstaty, jež dlí v každém z nás, většinou neviděna, nikdy však nadobro ztracena. Překlad Oldřicha Krále je výborný, jakož i jeho komentář ke každému obrazu a jakýsi základní přehled myšlenek zenu. Ilustrace jsou to jediné, co mne na tomto vzácném, netradičně provedeném vydání, zklamalo - minimalistický přístup pana Rydvala se naneštěstí ani trochu nepodobá úspornosti východoasijských zenových umělců, a buddhůmžel, jeho styl u mě nedokázal vyvolat patřičné představy či nálady, ani dobře ilustrovat jednotlivé obrazy. Zážitek to trochu umenšuje, nicméně pořád se jedná o brilantní dílko, které můžete přečíst na jedno krátké posezení, ale přemýšlet nad ním budete po zbytek svých dnů v této nirmánakáje. Lépe než hledat krávu je vydat se na cestu bez cíle, ale s pevnou myslí. Kdo prahne po nálezu, ulpívá, a tedy podporuje Strast. Kdo však sestoupí do nezbádaných hlubin svého nitra, a spatřenou krávu následuje a chytá bez přičinění jen proto, že ho k tomu vede splývání s Tao, nemůže se nevrátit ze své pouti bez dobytčete. Ale pomněte! Není tu žádná kráva, žádná mysl, žádný buddha!... celý text
Pouť do vnitrozemí
1959,
Macuo Bašó
Velký Lao-c´ napsal: "Je možno poznávat svět, aniž vykročíme ze svého domu. Je možno nazírat tao nebes, aniž vyhlédneme ze svého okna. Čím dále někdo jde, tím méně poznává. To je, proč moudrý poznává vše - aniž někam jde, rozlišuje vše - aniž na něco hledí, dovršuje vše - aniž něco koná." Na druhou stranu, i sám Starý Mistr nasedl na vodního buvola a odjel do dálek. Vyrazit na pouť má své nepopiratelné klady - to, jakou cestu člověk volí, dokáže leccos prozradit o něm samotném. Tvar stezky je malován tuší mysli, a kadlub stezky formuje podobu mysli. Kdo chce poznat ducha velkého Bašóa, měl by kromě jeho básní prostudovat i tento cestopis. Kdo se s básníkem setkává prvně, nebude jeho poetickým srdcem zklamán.... celý text
Jízda mrtvých
2005,
Dan Abnett
Můj úplně první Warhammer, kniha, která mne v mých tehdejších deseti letech uvedla nejen do tohoto ponurého, úžasného světa, ale i k literatuře obecně (do té doby jsem jakékoliv čtení upřímně nesnášel). Vděčím jí za tolik, že bych se nikdy nemohl ani přiblížit pomyslnému "spravedlivému" hodnocení. Ale víte co? Zhodnotím jí stejně. Mistru Abnettovi se zde podařilo na poměry Warhammeru nevídaně vykreslit psychologický vývoj obou protagonistů, jejichž paralelní osudy vedou po tak odlišných drahách, jak jen je to možné. Ale jak je známo, protiklady se přitahují, a když od sebe oddělíte světlo a stín, vzdor všemu se k sobě zase vrátí... Hloubka, kterou Abnett vetkl "loru" Kislevitů a Kurganů (jedni bývají tradičně toliko okrajoví, druzí zase anonymní nepřátelé) je obrovská. Oba národy jsou vykresleny detailně, uvěřitelně a nesmírně zajímavě. Chaos se zde projevuje ve svém zákeřném proměnlivém aspektu - ne jako magická síla, měnící nebohý lid v mutanty, ale postupná, plíživá změna vědomí a myšlení, což je tisíckrát zajímavější a děsivější. Velká válka (tzv. Bouře chaosu) proti Archaonovi je brilantně vykreslena na pozadí příběhu - čtenářovi jsou ukázány jen náznaky širších událostí, neboť protagonisté stojí daleko od jejich středu, ale i ty stačí na vyvolání svíravého dojmu, že toto je vskutku čas konce. 15 let čtu tento skvost stále dokola. Ať se ve svém životě právě nacházím kdekoliv, vždy zjistím, že jsem pod vedením Daže opsal další "krug" a znovu čelím knize, jíž sám Abnett k mému nekonečnému nadšení nedávno označil za svůj nejoblíbenější výtvor. Až nadejde můj čas, já spatřím po obloze plout stejný mrak, který jsem viděl coby novorozený čtenář, a vyrazím do širé stepi hledat svůj osud, nepochybuji o tom, kdo mne bude na pouti doprovázet.... celý text
Básně z Ledové hory
2012,
Chan-šan
Buddhistický světec. Taoistický učenec a nesmrtelný. Mistr Ledová hora. Osamělý stařec žijící v drsné horské přírodě, podivínský pobuda, Probuzený, který na Cestě nalezl buddhovství. Chan-šanovy básně jsou dokonale vybroušený klenot z ledu - mají své vlastní kouzlo i tvar, ale v refrakci světla čtenářovy mysli tkví jejich skrytá/zjevná síla. Jsou na pohled různorodé, protože roztávají a znovu mrznou v nové podoby, leč jejich povaha zůstává stále stejná. Když se do jejich chladného ševelení dostatečně zaposloucháte, všechny formy pominou a vás zaplaví průzračná řeka, jejíž dno je stejné jako hladina, totiž prázdné. "Mé tělo - existuje, nebo nikoliv? Existuje Já, nebo žádné není? Hloubám a o skálu se opírám zatímco čas plyne mezi prsty u nohou se mi vine tráva na hlavě se usazuje rudý prach už přicházejí lidé ze světa plody a víno nesou - já ležím na márách." Velká poklona náleží též překladatelkám, jejichž převoditelská práce je superlativní, jakož je nutno pochválit i předmluvu s Chan-šanovou hagiografií a hlavně cit, s jakým uspořádaly a seřadily jednotlivé básně tematicky - vytvářejí tím příběh, v němž se z rebelantského poety stává kritik poměrů, čchanový učenec, lehce melancholický poustevník a na samý závěr člověk, který si uvědomuje, že jeho buddhovská podstata je ne-Já. A svět je o to krásnější. "Ach ano, bydlím na hoře Chan-šan roky už dávno nepočítám se svým určením jsem se v lese skryl dny nahlížením podstaty jsem naplnil na tomto útesu živou duši nepřivítám bílá oblaka mne stále obklopují namísto lůžka měkkou trávu mám místo pokrývky se nebem přikrývám s hlavou příjemně opřenou o kámen s proměnami všehomíra odplývám."... celý text