Unitarcha
přečtené 493
Pláč zavržených předků
2022,
Angela Slatter
"Všechny vody na světě jsou spojeny v jednu." Neboli, člověk sice může uprchnout před svou minulostí i osudem přes půl světa, ale jejich temná chapadla jej nakonec stejně vypátrají, obemknou a nedá-li si pozor, možná i zardousí. "Pláč zavržených předků" bych charakterizoval jako moderní Young Adult variaci na klasický gotický román, se vším, co s sebou tato zařazení přinášejí. Coby čtenář hororu jsem byl nadšen z místy chmurné, místy napjaté atmosféry, líbilo se mi prostředí prastarého sešlého Skřetna i mnohá zákoutí, jež Miren potká na své cestě. Nicméně zdaleka nejvíc jsem si užíval určitou samozřejmost a všednost nevšedního (potkat při cestě kočárem oživlé mrtvoly? Nic, na čím by bylo třeba se pozastavit), díky čemuž působil příběh o to více "pohádkově". Pravda, člověka občas zarazí určitá bezčasovost zdejšího světa, v němž drobné prvky poukazují na blíže nezařaditelné časové období, jakýsi mix všelikých dob, leč i to v rámci vyprávění fungovalo bez problémů. Coby gotický román je Pláč samozřejmě neochvějně zaměřen na niterné prožívání hlavní hrdinky, její obavy a naděje, reakce a myšlenky. Miren je bezpochyby silná mladá žena, jejíž obdivuhodné odhodlání je předností i prokletím. Nelze si neužívat její slovní souboje s babičkou Aoife či (ne)chtěnými souputníky během jejího snažení. Příběh uhání rychlým tempem, originální nápady a zábavná "minivyprávění" (u nichž nesmírně oceňuji rezignaci na to, zda se udály či nikoliv - pravdivé jsou tak jako tak) se střídají v neúprosném tempu, jež nenechá člověka vydechnout. Úplný závěr byl sice na můj vkus trochu filmový, ale na celkovém dojmu z příběhu o temných tajemstvím minulosti a střetu osobních přání a určeného údělu to nic nepokazilo. Četl jsem v originále i českém překladu, a každému, kdo ocení moderní gotiku, vřele doporučuji.... celý text
Hladový lán
2021,
Andrew Michael Hurley
Velké a nesmírně (ne?)příjemné překvapení. Nálepka "soudobého gotického hororu" mě neomylně nalákala, a byť si nejsem jistý, zda bych s tímto žánrovým označením souhlasil, bavil jsem se náramně. Vlastně, opravdu hezky mě překvapilo, že *spoiler?* to, co znělo jako klasická duchařina, se vyjevilo býti něčím podstatně zajímavějším *konec spoileru*. Hladový lán je úžasnou ukázkou toho, že člověk by měl román hodnotit až po jeho kompletním přečtení, a nenechat se přespříliš ovlivnit prvními dojmy. Prvních sto stran pro mě sice postrádalo výraznější hororové prvky (a to k hororu přistupuji velmi volně, nemám pevné škatulky), ale opravdu mě bavily svým poutavým vykreslováním postav a postupným odhalováním neblahých událostí z minulosti. Dalších padesát stran už je čistý horor, atmosféra houstne a události se zrychlují, aby v posledních padesáti stranách geniálně vygradovala. Tedy, v úplném závěru. Když mi zbývalo pět stran, říkal jsem si "Běda, to je škoda, že to skončí takhle. To mě dost mrzí, že se promarní potenciál. Dám asi čtyři hvězdy?". Leč jakmile jsem dočetl poslední řádek, zamumlal jsem si "Tak tohle bylo super. Výborný konec, výborná kniha. Pět hvězd." Je potěšující, když závěr dokáže nejen dovést vyprávění k uspokojivému vyvrcholení, ale i vrhnout všechny předchozí události do určitého zajímavého světla. Musím skutečně vyzdvihnout opresivní a znepokojivou atmosféru, která je o to hrůznější, že většinou nestojí na žádném nadpřirozenu, ale jen neschopnosti komunikace mezi manželi. Juliettino stupňující se blouznění rašící z její nemohoucnosti vyrovnat se se ztrátou dítěte a Richardovo zoufalé lpění na racionalitě, které je vedeno čistě iracionálními tendencemi a manifestuje se výsostně ne-racionálně, dokáží vyvolat nejedno mrazení v zádech. Pomalé, plíživé, tíživé, chmurně skvostné.... celý text
Písně mrtvého snivce
2021,
Thomas Ligotti
Tohle je Weird fiction ve svém nejčernějším lesku! Ligotti je mistr v budování atmosféry, která je neuvěřitelně specifická: temná, tíživá, cizí. Nedokážu vlastně říct, jakým způsobem jí vyvolává, ale při čtení (většiny) povídek jsem se nedokázal ubránit určitým pocitům, v hlavě mi rozkvetly mrtvé květy chmurných, stínem obalených měst, obrazy opuštěných a desolátních domů, které sice nejsou mimo civilizaci, ale v jejich útrobách si člověk stejně připadá jako uprostřed města duchů, znepokojivé siluety humanoidních figur s prázdnými výrazy, ale nepopiratelným šílenstvím uvězněným v nemilosrdné cele strastné existence. Příběh? Většinou těžko popsatelný, leckdy vlastně vůbec netušíte, co přesně se děje. Věci se dějí, aniž byste tušili proč, ale zatímco u jiných autorů se odcizení velmi snadno překlopí ve frustraci nebo nudu, u Ligottiho to v naprosté většině případů díky hutné atmosféře funguje. Ovšem k povaze antologie patří to, že i přes kvality autora/ů se vždy najdou povídky, které jsou průměrné až bídné. Tady to byla Maškaráda mrtvého šermíře a Rysí oko, ty mě opravdu nebavily a jejich zamýšlený efekt mě zcela minul, ale zbytek byl velmi dobrý. Obzvlášť Sen o figuríně a Dr. Voke a pan Veech jsou exemplárními příklady Ligottiho mistrovství a depresivního světonázoru. Už jen kvůli nim stojí za to si sbírku přečíst, řekl bych. Závěrem - do mého pomyslného pantheonu božstev hrůzy byl po bok Prastarých (Blackwood, C. A. Smith, Lovecraft) dosazen další splétač nočních můr.... celý text
Konfuciánský ústavní systém: Jak starověká minulost Číny může utvářet její politickou budoucnost
2020,
Ťiang Čching
Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká
2017,
Laird Barron
Velká očekávání se změnila v nepříjemné zklamání. Na Barrona jsem četl jen chválu, vím, že jeho jméno je v současném hororu významné, pročež jsem se na jeho tvorbu těšil. Ale první zkušenost dopadla prachbídně. Tam, kde pro mě velcí mistři hrůzy vytvářejí konkrétní osobité obrazy a dojmy (u Lovecrafta vidím hrozivá tajemství skrytá ve vesnicích a městečkách obklopených temnou přírodou, u "Clarkashe" cizí nezemské krajiny a kosmické dálavy naplněné nevýslovnou hrůzou, u Ligottiho mrtvolná města plná odcizených bytostí), u Barrona se žádný srovnatelný dojem nevynořil. Nebudu této antologii dávat žádné hvězdy, jelikož jsem přečetl jen část (mám ve frontě tolik knih, že nechci ztrácet čas něčím, co mě nebaví), ale co se týče Blackwoodova synka a Mužů z Porlocku, vyjádřit se mohu: jejich protagonisté i prostředí se podobají, drsní muži v drsné nezkrocené krajině. V první jmenované povídce mě dost odrazovaly dialogy mezi lovci, snaha vykreslit jejich povahu, byť na to není dost prostoru, a hlavně zmatené scény ke konci, jež u mne nedokázaly vyvolat jinou reakci než apatii. Atmosféra u druhé jmenované je mnohem lepší, byl jsem od začátku zaujat a pohlcen postupným prohlubováním děsu a nebezpečí. Jenže... dlouhá akční část mi připadala jako promarněný potenciál, a závěr vyzněl úplně do prázdna. Ve výsledku jsem usoudil, že mi autorův styl natolik nesedí, že jsem dalším povídkám příležitost nedal a pokud si od Barrona ještě někdy něco přečtu, bude to asi muset být součást antologie vícero písmáků.... celý text