visisb přečtené 50
Den plný pitomců
2014,
Daňa Horáková (p)
Jestli existuje něco jako neprávem opomíjené dílo, řekl bych, že je jím tahle novelka, která vyšla prvně v samizdatu roku 1978 a v roce 1981 podle ní natočil Werner Schroeter oceňovaný film Tag der Idioten. Lehká surreálnost, temnota, která nečiší ani tak z ponurosti ústavního prostředí jako z existenciální ztráty nevinnosti a z propadnutí mase, velký pozorovací talent a hluboká erudice jsou snad některé charakteristiky tohoto mnohovrstevnatého dílka doktorky filosofie. Proč se ještě někdo (nejlépe ona sama), nechopil překladu jejích dalších prací, která vyšla zatím jen v němčině?... celý text
O Pavlovi
2020,
Daňa Horáková (p)
O Daně Horákové jsem se prvně dočetl ve Vaculíkově Českém snáři, ze kterého, jak ona v knize O Pavlovi uvádí, prý může vzniknout dojem, že byla konfidentkou. Na mě tam nicméně zapůsobila snad nejsympatičtějším dojmem ze všech ženských postav. Proto jsem se hecnul, a knihu, kterou pořizuji k Vánocům pro svého švagra, jsem před zabalením přelouskal. Je však třeba říci, že sám bych ji do své knihovny nekoupil. Už předem mě odrazoval fakt, že se kniha objevila na čelních místech ve výlohách, a okamžitě se stala jakousi událostí. Pak také nejsem skalním fanouškem Pavla Juráčka (jako můj švagr), a číst 750 stran o člověku, o kterém vím jen to, že byl režisérem nové vlny, mi nepřišlo přínosné. Odpor k bestsellerům jsem nicméně překonal, a po zběžném prohlédnutí shledal, že kniha není zdaleka jen "o Pavlovi". A tak jsem nakonec rád, že jsem si mohl přečíst vzpomínky na různé osobnosti disentu. Za nejpovedenější kapitolu však považuji tu o cyklobaronech Battagliových. Vynikající je také úvaha na téma Kráska a zvíře. Stížnosti na opakování, které tu v předchozích komentářích zazněly, chápu jako liché. Vše co bylo autorkou zopakováno, bylo opakováno zcela vědomě. Občas jsou použity anglicismy (germanismy, pokud tu jsou, jsou vysvětleny). Potěšující byly pro mě filosofické vhledy, ač mi občas přišly naroubované poněkud násilně. Zejména v kapitole o Kierkegaardovi se domnívám, že jde o účelovou desinterpretaci jeho rozchodu s Reginou Olsen, ale to je třeba jen tím, že jsem fandou dánského filosofa. Jako celek musím knihu O Pavlovi hodnotit velmi vysoko, a děkuji autorce, že se odhodlala vydat svou druhou knihu v češtině. Co se týče vztahu Pavla a Dani, zažil jsem něco podobného. Na rozdíl od protagonistů jsem to však vydržel pouze 3 měsíce. Po přečtení jsem se jen mohl ptát s profesorem Machovcem: Jakou asi kariéru by Daňa udělala, kdyby zůstala v akademickém prostředí? Možná bychom měli českou Simone de Beauvoir. Možná by ale také zapadla někde v ústavu medievalistiky, či na FÚ AV ČR.... celý text
Starosta Casterbridgeský
2011,
Thomas Hardy
Ach ten Michael Henchard! Ještě více než prchlivost, charakterizuje jej lidskost. Je to nejspíš Hardyho vůbec nejcharismatičtější postava. Takový Farfrae je proti němu skutečně floutek... Románu bylo vyčítáno, že obsahuje až příliš mnoho zápletek a zvratů, ale vycházel, jak bylo tehdy zvykem v nedělní příloze a Hardy chtěl ve čtenářích udržovat napětí. Nakonec tento literární nástroj se dodnes v angličtině nazývá "cliffhanger" podle situace z jiného Hardyho románu na pokračování (A Pair of Blue Eyes), kde na konci jedné kapitoly nechá autor hrdinu viset na skále...a ty si čtenáři počkej do dalšího týdne jak to dopadne! Když už jsem se ale nedal odradit předsudkem vnímajícím podobnost s telenovelou, román na mě zapůsobil mocným dojmem. Hardy opět hluboce zapojuje psychologii a svou svéráznou filosofii. Myslím, že je to v XVI. kapitole, kde cituje romantického básníka Novalise: "Charakter člověka je jeho osud". Ve skutečnosti tohle najdeme už u Herakleita, ale to nic nemění na tom, že o Henchardovi platí tento výrok plnou měrou a tento "muž pevné vůle", jak zní podtitul knihy, musí vypít pohár hořké pravdy až do dna, přestože s postupem času svůj charakter dokáže čím dál tím víc reflektovat.... celý text
Tess z d’Urbervillů
1975,
Thomas Hardy
Úžasná věc! Jedinečné popisy krajiny, která se ponenáhlu proměňuje v závěrečné fázi technické revoluce, se prolínají s ještě brilantnějšími popisy duševních pochodů hlavních hrdinů. Ty jsou ve své jednoduchosti tak propracované, že bych uvažoval o označení románu coby psychologického a zařadil bych jej hned vedle největších klasik žánru od Dostojevského. Příběh samotný vnímám jako velkou ironii osudu/osudů (Hardyho nejznámější sbírka povídek nese název Life´s Little Ironies), jejiž cizelování považuji za největší autorovo umění. Je tu strana světla a strana temnoty, obě tak kontrastně vykreslené, že čtenář nezůstane nikdy na pochybách, a přece - upustíme-li od Tessina hodnocení Aleca a Angela, s jakou jistotou můžeme trvat na tom, že první představuje zápornou postavu a druhý postavu kladnou? Kdo by dnes tvrdil, že Alecova promiskuita a úlet s Tess je horší než Angelovo rozhodnutí odloučit se od ní pro tento hřích? Někdy je dobro a zlo dáno tak explicitně, že mi přijde, že jejich nositelé se stávají symboly. To je zřejmé u obsluhy parního stroje, jemuž jíž jsou přisouzeny přímo ďábelské charakteristiky, ale nejspíš také u sester Karových, které v prvním díle Tess inzultují, a v pátém díle, kde jsou zmíněny jen letmo ji ani nepoznávají. Jsou v Grobyho doškárně přítomny patrně jen proto, aby ještě "přitopily" v tomto pekle. Vždyť Groby zná Tess ze stejného místa jako ony, musí tedy znát i je. Nakonec je, zdá se mi, symbolika i v některých jménech: Angel Clare - Anděl Jasný, představíte si většího slaďouše?; Groby - grob německy "hrubý"; D´Urberville - poukazuje k urbanizaci (?) Každopádně na mě román zapůsobil velmi silným dojmem a jdu si pustit jak níže zmíněnou seriálovou verzi, tak film od Polanského.... celý text
Úkol naší doby
1969,
José Ortega y Gasset
Kniha vlastně obsahuje tři práce. Nejpodstatnější část tvoří deset kapitol eseje Úkol naší doby, která je následovaná kratšími pracemi Zánik revolucí a Ani vitalismus, ani racionalismus. Mám rád Gasseta pro jeho perspektivismus, který odkoukal od Nietzscheho. Ten je znát i v Úkolu naší doby ("Každý život je jedno hledisko na svět" s. 73, apod.). Text je skutečně velmi čtivý, až hravý. Pobavila autorova obhajoba tolik opovrhovaných -ismů: "...každé slovo, které končí tou ostrou příponou, jíž jako gotická věž poukazuje k výšinám abstrakcí, probouzí ve mně nadšení." (s.108), nebo "nejhlubší definice Boha", kterou podle autora podal Jadžňavalkja: "Ná iti, ná iti - Nic z toho, nic z toho" (s.79). Ještě dodám, že překládal jeden z našich nejlepších hispanistů J. Forbelský, který také knížku opatřil na závěr medailonkem autora.... celý text
Rána z milosti
2002,
Marguerite Yourcenar
Přívlastek neshodný v názvu knihy by stejně dobře mohl být přeložen jako shodný, tj. milostná rána, ale bylo by škoda přijít o onen dvojsmysl, jenž nalézá oprávnění v obou významech. Na začátku knihy je jakési autorčino uvedení, které napsala r. 1962, tedy 23 let po prvním vydání. Nakolik si Yourcenarové jako spisovatelky považuji, tohle prvotní "dovysvětlení" charakterů mě poněkud rozčarovalo. Jsem zastáncem toho, že jakmile spisovatel dílo stvoří, měl by je nechat žít svým životem a sám je neinterpretovat. Eric se měl dokázat obhájit v příběhu, který vyprávěl sám, a pokud by na konci zůstal nepochopen, nechť! I přes jeho úvodní apologii z pera Yourcenarové, i přes svá místy až mnohomluvná sebeospravedlňování, se čtenář může s jeho jednáním (a nejednáním) ztotožnit jen stěží. Na druhou stranu právě tahle Ericova sofistikovaně psychologizující mnohomluvnost, je tím, co umožnilo Yourcenarové rozvinout příběh jedné z velmi originálních proměn lásky, pakliže skutečně uvěříme, že jde o příběh milostný. Pokud přece jen přijmeme avizovanou poctivost vypravěčových úmyslů, upřímnost jeho záměrů a pravdivost jeho výpovědi o vlastních citech a pohnutkách, pak můžeme číst skutečně cizelovanou novelku s hluboko propracovanou psychologií postav. Ostatně, neřekl snad někdo, že pravá láska je nemajetnická, že neklade na milovanou osobu žádné nároky a požadavky? V uvedeném příběhu je takové laissez faire dovedeno do extrému. Když Erik nechává odejít Sofii do zimy s vyhlídkou jejího jistého konce, komentuje to: "Sofie nebyla žádné dítě a já chovám k lidem takový respekt - svým způsobem -, že jim nebráním, aby zodpovídali sami za sebe." Člověku čtoucímu vprostřed spokojené každodennosti, kdy bezpodmínečná láska je jen zpola vyhaslým mýtem, může přijít takové jednání právem cynické. Zkuste ale přečíst příběh Vy, co jste čerstvě zamilovaní, a třeba bude Váš postoj chápavější.... celý text
Jedenadvacet polibků
1986,
Roald Dahl
Pěkný výbor povídek, který vyšel podruhé v devadesátých letech, tentokrát kompletní. Jak tu bylo už mnohokrát poznamenáno, všechny mají určitou pointu. Sám bych stavěl na první místo asi Jirku Sirku (Georgy Porgy), potom Farářovo potěšení, Kožich od Plukovníka, Mistr světa, Chuť, ale i dětské snění v povídce Přání má něco do sebe. Z těch slabších bych jmenoval Bytnou, trochu fantasmagorickou Královskou kašičku, Genezi a katastrofu a Nyní propouštíš v pokoji (Nunc dimittis).... celý text
Kronika vrabčí uličky ― Husy z Būtzowa
1981,
Wilhelm Raabe
Kdybych nečetl předmluvu překladatele, řekl bych že jde spíš o pozdní romantismus než o realismus. První část, Kronika Vrabčí uličky popisuje příběh tří generací. Autor kroniky vypráví příběh svého mládí, kdy se spřátelil s chlapcem Františkem a dívkou Marií. Když dospěli nastala mezi hochy určitá řevnivost, ale když se dívka vyjádřila pro Františka, autor ustoupil do pozadí a stal se přítelem rodiny. Marie a František povili dceru, ale záhy oba (z poněkud nevysvětlených příčin) umírají. Autor se ujímá výchovy ještě malé dívenky a zbytek knihy je převážně zaplněn poněkud idealizovanými obrazy z průběhu této výchovy. Kromě toho se dovídáme příběh Františka, který byl jako nemanželský syn jistého hraběte vychován v lesích strýcem myslivcem. V hrobu jeho matky se našel přívěšek, který prokazoval původ jeho otce. Ten zdědila i Františkova dcera, a když dospěla, začala si s chlapcem ze sousedství, jehož matka byla nevlastní dcerou jejího dědečka. Takže závěrečná svatba završuje happy end urovnávající nešťastné křivdy z první generace. Prohlédnutí tohoto typu (ať už je to u Moliéra, Cimrmana nebo Rosamunde Pilcher) mě vždy připadají přinejmenším úsměvná. V horším případě mi kazí čtenářský zážitek, protože mi přichází, že si autor tropí ze čtenářů (nebo diváků) žerty. V druhé novelce Husy z Bützowa se autor vrací do období po Velké francouzské revoluci, kdy revoluční myšlenky přicházejí i na maloměsto v Meklenbursku. Městská rada v čele se starostou Hanem se rozhodne kvůli hygieně a pořádku zakázat volné pobíhání hus po městě. Každá bezprizorní husa je chycena a umístěna do obecního kurníku. Opatření však narazí na tvrdý odpor Bützowských žen. Nejrafinovanější z nich, madam Holborstová pomocí revolučních idejí a svého šarmu obratně vmanévruje dosud bezvýznamného pomocného učitýlka Albuse do aféry. Brzy se však ukáže, že madam to hraje na více frontách a sebevědomí magistra Albuse, s nímž vyčinil starostovi, klesá na nulu závratnou rychlostí. Je nucen se ukrýt u kronikáře příběhu, a s jeho pomocí posléze opustit město. Do revolučního Bützowa jsou k umravnění místních povolány posádky z Rostocku, s jejichž velitelem se nakonec madam Holborstová zasnoubí. Příběh z Bützowa je politickou satirou využívající ideje revoluce na pozadí scény z malého města a věčným cherchez la famme!...Knihu přeložil, úvodem a poznámkami opatřil germanista Jiří Veselý s manželkou Gabrielou a možná právě poznámkový aparát bylo to, co bych na knize nejvíce vyzdvihl. Erudovaný překladatel tak čtenáři přiblíží dobové reálie i aluze na klasiky, které autor četně zapojuje.... celý text
Duns Scotus vo františkánskej spiritualite
2004,
Bernardino de Armellada
Kniha pojednává významné aspekty Scotovy duchovnosti, k nimž se přibližuje přes metafyzickou teologii. Bůh je absolutně oddělený v transcendenci, avšak člověk má pro tuto jinakost (Ex 3,14) od přirozenosti smysl, a dokáže tak i z pozice své konečnosti nahlédnout nekonečno. Bůh je absolutní Dobro, a proto nejvyšší stupeň lásky je jeho láska sama sobě. Dává ale svobodnou možnost člověku milovat jej, a tím se podílet na božskosti (skrze Krista potažmo svátosti církevní, hlavně eucharistii). Dřívější nauka nepřiznávala Marii zbavenost prvotního hříchu. Např. Bonaventura tvrdil, že prvotním dědičným hříchem jsou poskvrněni všichni bez výjimky, aby podléhali Kristově moci je spasit. Scotus z tohoto vyjmul Marii, jíž tak učinil prostředníkem příchodu Kristova, jenž se zrodil z neposkvrněného početí.... celý text
Kdo chytá v žitě
2006,
J. D. Salinger (p)
Četl jsem snad před deseti lety, takže mi utkvěl už jen nejasný ale velmi příjemný pocit-vzpomínka, že šlo o vynikající bildungsromán. Ihned se mi v souvislosti s ním vybaví další knihy podobného žánru: Musilovy Zmatky chovance Törlesse a Pod skleněným zvonem Sylvie Plathové.... celý text