vlcka
přečtené 434
Náhradní život
2016,
Lidija Dimkovska
Zlata a Srebra, sestry, siamská dvojčata žijí svůj nelehký život v bývalé Jugoslávii, ve Skopje. V devadesátých letech prochází jejich země bouřlivými změnami. Osobní a historická rovina příběhu se mísí a proplétají. Sestry jsou spojené pouze spánky, jinak jejich těla i mysli fungují odděleně a úplně normálně. Jak těžká je s takovým hendikepem každá, byť i prostá každodenní činnost. A nejen fyzická, naprostá absence soukromí a nutnost shody nebo úplného ustoupení jedné ze sester při každém rozhodování dělá z příběhu psychologické (nebo alespoň psychicky náročné) drama. Navíc rodiče ke svým „postiženým“ dcerám nenašli vztah ani cestu, žijí v chudobě, svým způsobem i dobrovolné a velmi přísné. Ve svých zaběhaných zvycích, tradicích, neměnných postojích a spletitých rodinných vztazích vytvářejí kolem dvojčat nelaskavé prostředí, ke kterému jsou i přesto obě sestry citově připoutané. První část příběhu, od jejich společného dětství, přes dospívání až k vytoužené operaci je skvělá, napsaná tak, že se nelze od čtení odtrhnout. Žijete a trpíte se sestrami. Celý příběh je vyprávěný z pohledu Zlaty a druhá část, po oddělení sester, najednou ztratí spád. Opravdu jako by polovina chyběla. Vyprávění se stane tak nějak odtažitým, Srebřina praktičnost a přímost v něm chybí. Zlata hledá vlastní cestu, konečně žije svůj život. Daleko více do něj prosakují politické a světové změny a události. Nevím, jestli autorce ve druhé části došel náboj a potřebovala prostě dopsat celé období vývoje bývalé Jugoslávie a okolního světa, nebo je ten proměněný styl úmyslem. Tak nebo tak, mě sice druhá část bavila méně, ale zároveň korespondovala s odtržením sester a ztrátou celé poloviny společné osobnosti.... celý text
Jasno lepo podstín zhyna
2016,
Sara Baume
Příběh starého podivína a samotáře, který si k sobě vezme nepřizpůsobivého jednookého psa. Pokud máte rádi zvláštní existence v lidské i psí podobě a k tomu originální literární styl, je to kniha právě pro vás. Celý příběh je psaný jako dlouhý monolog hlavního hrdiny k Jednomu Oku. Vše psovi popisuje, vysvětluje, oslovuje ho a vypráví jejich vlastní příběh ze svého pohledu. Vyprávění je plné něhy a zároveň tvrdé, místy jsou popisy až nechutné, jenže tak nějak (ať to zní jakkoli nesourodě) něžně. Pokud se činnost opakuje, je popsána trojslovně: běžíš, běžíš, běžíš atp.Výkřiky, dramatické a významné okamžiky jsou psané kapitálkami. Přímé řeči je v knize naprosté minimum a jazyk je plný zdrobnělin a zvláštních tvarů slov. Nevím, jak mohla kniha znít v originále, náš překlad je ale po jazykové stránce krásný. Originální styl i příběh zaručují neobvyklý čtenářský zážitek. Tragický i poetický, plný nejrůznějších (většinou tísnivých) a velmi autentických nálad.... celý text
Kniha zvláštních nových věcí
2016,
Michel Faber
Kniha, která na první pohled vypadá jako sci-fi a opravdu se odehrává na cizí planetě, na lidské základně a mezi mimozemšťany. Jenomže víc než o čem jiném je knihou o komunikaci, vztahu udržovaném na dálku, o věcech nesdělitelných a o víře. V náznacích vylíčená apokalypsa na Zemi působí vzhledem k tomu, jak málo o ní víme, úplně mrazivě. Skvělý byl kontrast mezi snadnou komunikací Petera s oázany a naprostou neschopností a nemožností alespoň něco málo předat vlastní ženě, být alespoň prostřednictvím slov s ní. A také se mi moc líbilo, že na první pohled plaší, naivní, i když velmi inteligentní a nepříliš aktivní Oázané mají ke svému způsobu života i jednání pádný důvod. Kromě knihy samotné doporučuji přečíst si i rozhovor s jejím autorem v únorovém čísle časopisu Host. Michel Faber v něm neprozradí rozuzlení zápletky, klidně můžete číst předem, ale okolnosti vzniku románu i autorův postoj k životu přidají knize další důležitý rozměr.... celý text
Žvýkání jader
2015,
Irena Šťastná
Úvodní část, nazvaná Páternoster je plná, pro mě, zvláštních asociací, v nichž postupně nalézám souvstažnosti, ale obsah a dosah vnímám tak nějak periferně, jakoby na něj nešlo přímo zaostřit. Oddíly Mucholapky, Neurotica a Ti bezvlasí pak nepřináší nic příliš abstraktního, ale okamžiky života. Ty mezní, s tragédií, nemocí i strachem, ale také nostalgické, plné vzpomínek na dětství a minulé časy, vše je tak nějak tělesné, se všemi nedostatky. Básně přinášejí pocity dávno zasuté někde hluboko, náladu všedních i nevšedních dnů, které jsme prožili. Největší dojem pro mě zanechala báseň Bříza. Ačkoli je sbírka převážně o lidech, tahle jedna báseň nese strach stromu. Zřejmě je to ale pouze osobní preference, protože jiné básně toho mají na srdci daleko více, snad i závažnějšího. Bříza, ač o obsahu sbírky nevypovídá, byla tou básní pro mě.... celý text
Jeden z milionu
2016,
Martin Reiner
Reinerovy povídky mi asi trochu zkazilo velké očekávání. Po Básníkovi jsem se na ně těšila, ale žádný úžasný zážitek se nedostavil. Není to špatné čtení, jen takové obyčejné. Některé povídky se spolu v postavách či místech setkávají, ale vždycky jde o toho jednoho z milionu. O lidi, kteří příběhy žijí, o těch, kdo je pozorují i o těch, kdo si je vymýšlejí. Sbírka jako celek se mi líbí víc, než jednotlivé povídky. Ony tři skupiny lidí jsou totiž při bližší úvaze zaměnitelné a „skutečnost“ relativní, z každého úhlu pohledu jinak důležitá, jinak vypadající. Ač jde v příbězích o nejrůznější, často dlouhodobé lidské příběhy, nejvýraznější emoce ve mně vzbudila povídka Jeden den, snad právě pro ten malý časový rámec, atmosféru a lítost. Jinak jsou povídky takové nevýrazné, čtení, které až na výjimky v podobě občasných leknutí a zatrnutí, nepřineslo nic závažnějšího.... celý text
Nejmodřejší oči
1983,
Toni Morrison
Nejmodřejší oči jsou příběhem, který vzbuzuje bolest téměř fyzickou. V průběhu roku 1942 sledujeme příběh Pecoly, ošklivé černošské holčičky stojící proti blonďatému modrookému ideálu krásy. Pecolina touha po krásných modrých očích se vine jejím bídným životem, v němž je jí neustále ubližováno. Pecolin příběh vidíme nepřímo očima jejích kamarádek Claudie a Friedy, ale krom toho nahlédneme i do životů a snů jejích rodičů. A vše je tak nějak poničené a zoufalé. Násilí, chudoba, diskriminace i vzájemná nenávist. Lidé vše nesou na svých ramenou, bojují, umírají, nebo se stěhují do jiných, vlastních světů šílenství, když už nemohou dál. Četba knihy je velmi bolestivá. Toni Morrisonová však v kontrastu k tomuto píše krásně a poeticky, skoro až s něhou. Všímá si detailů i drobných pocitů štěstí, které nenechá vší tou bídou tak docela ubít.... celý text
Nádraží Perdido
2003,
China Miéville
Pokud by všechny ty fantastické, neuvěřitelné a nesmyslné věci nacpal do jednoho města kdokoli jiný, myslím, že by se nad knihou dalo pozastavit jako nad zajímavým slepencem nesmyslů, ale nic víc. Jenomže China Miéville dokáže směsku bytostí, podivných míst, vědy, magie, staveb a kdo ví, čeho ještě, přetvořit v něco fascinujícího, od čeho se nelze odtrhnout. Musím přiznat, že Miéville je jeden z mých oblíbených autorů fantastiky. Zatím jsem nenašla knihu, která by mě jakkoli zklamala, všechny byly neuvěřitelné a jedinečné. Kromě samotného spisovatelského umu autora musím obdivovat i překlad, názvy a jména, ačkoli samostatně by mohly působit třeba i směšně, jsou v té mozaice perfektní. V této rozsáhlé knize najdete opravdu téměř cokoli, co byste si dokázali vymyslet. Město Nový Krobuzon přímo přetéká neuvěřitelnostmi. Nechybí ale ani filozofické otázky, politika, ekologie, věda. Svět je komplexní a skvěle funguje do všech detailů. Spolu s Izákem der Grimnebulinem, vědcem všeumělem, se rychle a nechtěně zapletete do složitých sítí města. Izák ,ve snaze pomoci jednomu tajemnému cizinci vzlétnout, rozpoutá nevědomky katastrofu, která zasáhne a ochromí celé město. Na obyvatele padají temné noční můry, které nedokáže zvládnout ani starosta a jeho milice. Za nitky i opravdu velké nitě tahá místní narkomafie. A z hlubin a koutů reality vylézají neuvěřitelné bytosti. V nastalém chaosu se několik málo lidí a příslušníků dalších ras, snaží žít a přežít a jejich příběhy se stávají důležitými, pohlcují čtenáře a těžko se od nich odtrhává.... celý text
Vlčí ostrov
2016,
Lajla Rolstad
Pro mě jednoznačně kniha o životní pouti. Nenajdete zde žádné výrazné dějové zlomy, zápletku ani drama. Cesta plyne volně, složená z množství vnitřních přeměn autorky a osudů spousty zajímavých lidí. Líbí se mi, že je kniha současná. Lajla pobývá mezi nejrůznějšími alternativci v malých osadách, naprostých samotách i v opravdové divočině. Její přátelé žijí velmi svobodně a neobvykle. Bydlí v přírodních domech v chudobě, cestují, loví, vlastní malé kavárny, jsou sví a podivínští. Lajla se seznamuje i s několika původními obyvateli – indiány nebo jejich potomky s částečně indiánskou krví. Učí se žít v divoké přírodě za jakýchkoli podmínek, nachází propojení s rostlinami, zvířaty i krajinou. Příběh plyne volným tempem z místa na místo, svým způsobem je uklidňující a očišťující.... celý text
Urbo Kune
2015,
Miloš Urban
Urbo Kune ve své architektonické podobě je úžasné. Membránové město v lomu, kniha doplněná množstvím obrázků s návrhy a plány působí opravdu lákavě. Prostředí je autentické, blízká budoucnost ve známých kulisách. Líbily se mi i názvy a jména. Ať už jména postav, nebo lehce zkomolená, ale rozeznatelná jména známých osobností. Vše působí velmi opravdově a uvěřitelně. Samotný příběh mě ale zklamal, od skvělého nápadu propojení architektury a literatury jsem očekávala víc. Navíc hlavní postava knihovník a téma knihovnictví mě lákalo. Jenomže příběh buď potřeboval více místa, nebo jednodušší řešení. Pozor, spoilery! Membránové město, které proniká do paralelního vesmíru je skvělé. Po knihovníkovi, bývalém antikváři, přijatém nakonec vlastně z důvodu mezivesmírného románku, někdo jde. Sám se snaží vypátrat, o co vlastně v Urbu kráčí a kde je tajemný zakladatel pan Kůn, kterého nikdo dlouhou dobu neviděl. Jenomže k naznačenému charakteru postavy se jednání Mikuláše Jelena vůbec nehodí. Střídavě pije, trucuje, dělá naschvály, nesmysly, působí jako by byl v pubertě. Ostatní mlží, vymlouvají se. A řešení, na které čtenář čeká, odhadne částečně sám už v polovině knihy a pak je ještě ve formě sdělení naservírováno na posledních zhruba dvaceti stranách, takový závěrečný vysvětlovací rozhovor se mi moc dobrý nezdál. A Přitom kde která tajemství a podivné jednání postav autor vysvětluje tak nějak uměle. Jakoby byl příběh násilně vsazen do nějaké předem připravené kostry a postupně doplňován. Nevím, jestli je to mnou, ale děj působil zmateně, nelogicky. Například: Mikuláš Jelen na útěku před vrahouny, se svou cizovesmírnou láskou, hlídán bezpečnostním náramkem musí za každou cenu ve skleníku, místo aby se schoval, urvat kus marihuany a prozradit se. Ve vypjatých chvílích začínají hrdinové buď vysvětlovat, popisovat okolí nebo filozofovat. Utíkáme! Tak proč si pořádně neprohlédnout slot, ve kterém jsme ještě nebyli? Stála za tím snaha nevytvořit popisný román a udržet děj v běhu? Pak to ale nefunguje. Protože budované napětí a tajemno je tím bouráno a popisu města se stejně příliš prostoru nedostává. Nevím, buď jsem to celé nějak nepochopila a do postav se nedokázala vžít, nebo je opravdu skvělé téma a prostředí vyplácáno na nepřesvědčivý příběh.... celý text
