Vojta
přečtené 530
Smyčka
2008,
Pavel Kohout
Komunismus v Československu je moje zamilované téma, a proto jsem se na tuhle knížku hodně těšil. Naplnila moje očekávání? Z části ano, ale přece jenom bych si jenom představoval trochu jinak. Přečetl jsem několik recenzí tohoto románu, mnoha recenzentům zřejmě ještě pije krev autorova rudá minulost a příběh Jana Soukupa považují za snahu autora vymluvit se z dřívějších chyb. Snahu ukázat, že to tehdy bylo tak snadné a že Kohout jako člověk vlastně nějak zvlášť nepochybil. Toto vysvětlení se nabízí, ale mně nepřijde zcela správné, vždyť v tom případě by poslední strany příběhu nebyly takové, jaké jsou. Ať už je pravda jakákoliv, ve vztahu ke knize je mi celkem lhostejná. Jestli má Smyčka nějaké nedostatky, pak jsou to především nedostatky literární. U několika dějových zvratů v knize jsem si říkal, to už jsem někde viděl, četl, slyšel, zkrátka často jsem nebyl vůbec ohromen v místě, kde to autor zřejmě zamýšlel. A ten konec – kromě toho, že autor vehnal své postavy do několika smyček, vehnal do jedné také sebe, když si vytvořil situaci, která dost těžko mohla skončit opravdu originálně a taky, že neskončila. Je skvělé, že to nebyl trapný happy end, vlastně to byl docela zajímavý konec, ale že by byl skvělý to zrovna ne. Nerad bych však vytvářel dojem, že Smyčka je špatná kniha – je to rychlá, chytrá a pravdivá četba, která podává svědectví o podivné poválečné době, absurdních intrikách KSČ a o lidské naivitě. Ale možná šlo z tak silného tématu vytěžit víc.... celý text
Ragtime
1982,
E. L. Doctorow
Ragtime je pozoruhodný román, ve kterém se prolínají osudy několika bizarních postav, skutečných i vymyšlených a to takovým stylem, že člověk špatně rozlišuje, co je pravé a co ne. Za nejzajímavější z osudů považuji osud černého pianisty a jeho boj za spravedlnost. Příběh ukazuje, co se může stát, když je člověk za každou cenu pevný ve svých názorech a postojích. Máme ve zvyku tyto vlastnosti obdivovat, ale mohou snadno vést k tragédii. Někdy je možná lepší spolknout své ego, i když je člověk v právu, aby zamezil dalšímu šíření zla. Ostatní příběhy jsou také celkem zábavné i podnětné. Ragtime stojí za přečtení, ale řekl bych, že příběhy v knize fungují spíš jednotlivě než jako celek. Jde o několik povídek z jedné doby, které jsou propojené, ale nepřijde mi, že by dohromady dávaly nějaký vyšší smysl nebo že by podávaly nějak zvlášť komplexní obraz začátku 20. století v Americe. Ale možná mám trochu přehnané požadavky. Zachytit určitou historickou dobu, takovou jaká opravdu byla, je skoro nemožné. Někdy mívám pocit, že lépe než knihou se to může podařit hudbou. Třeba je nejlepší vstupenkou do tehdejší doby poslechnout si nějaký Joplinův ragtime, třeba v tu chvíli člověk pochopí jaká byla doba doopravdy a to aniž by věděl fakta.... celý text
Král Krysa
1976,
James Clavell
Král Krysa. Název, který mi pořád zní v hlavě. Ale pochopitelně důležitější je příběh, velice strohý a autentický, nepotřebuje řeči navíc, aby zapůsobil. To se cení. Zajímavé také je, jaké dva hlavní prvky román kombinuje. Za prvé prvek vězení neboli co s muži udělá uzavřenost v malém prostoru, nedostatek jídla, nedostatek žen, vedro, nemoci a ponižování. Za druhé – prvek člověka vůle (který je typický například pro Londonovy romány), člověka, který umí vybočit z řady, postarat se o sebe v každé situaci a dokonce svou vůlí ovládat ostatní. Ale asi největší zbraní knihy je už zmíněná opravdovost – při čtení cítíte autorovu přímou zkušenost. Která aspoň reprodukovaně přechází na vás a vy si připadáte jako součást tábora. Král Krysa. Hmm, příběh, který se těžko dostává z hlavy.... celý text
Rakovina
2011,
Jan Těsnohlídek ml.
Ne že bych Rakovinu považoval za nějakou geniální sbírku, ale … Spousta lidí určitě řekne, to je tak triviální, že bych to napsal taky, ale není tak lehké psát básně o současné společnosti a nepůsobit jako trapák nebo naopak starozákonní mravokárce. Je pravda, že styl, který je zde použit je jednoduchý, možná až polopatický, ale autor s ním umí dobře zacházet. Umí svým minimalismem zapůsobit, navodit atmosféru, vypointovat báseň … Je to dobrej básník, i když jeho úvahy o společnosti nejsou nějak zvlášť inovativní. To, že naše konzumní společnost míří do pekla, už jsem slyšel hodněkrát a už mi to trochu leze krkem. Nicméně způsob, jakým tuto informaci Těsnohlídek sděluje, se mi líbí. Jak tady píše kolega, je asi lepší nechat se strhnout tou energií a nějak se v tom nenimrat.... celý text
Bratři Sesterové
2013,
Patrick DeWitt
Příjemný western, který má vynikající atmosféru i vtip, a dokonce i pár prvků vzrušujícího nadpřirozena. Kdokoliv má bratra a je bratrem musí také ocenit vztah sourozenecké dvojice, (který mi mimochodem nejvíce připomněl vztah dvou medvíků z animovaného veledíla Pojďte, pane, budeme si hrát). Bohužel ale knize k dokonalosti něco chybí... Chybí jí schopnost strhnout čtenáře, ukrást ho reálnému světu a ponořit ho hluboko do řeky příběhu. V knize je řada vtipných a neobyčejných nápadů, ale není tam něco, co dooopravdy chytí… Nějaké silně emočně vypjaté momenty, nějaké opravdu neskutečné dobrodružství, nějaký závan tajemna… Náznaků by bylo hodně, ale žádný nemá tu schopnost vyrážet písmenky dech, kterou jsem párkrát zažil díky několika velkým vypravěčům. Tady si vyprávění tak poklidně pluje, často pobaví, zaujme, ale nezasáhne. Uznávám, že to je pouze můj subjektivní názor založený na subjektivním pocitu a že si možná vymrzuju. Ale já to tak vidím. Nicméně mám-li autorovi jako literární červ radit, tak by měl u žánru i stylu zůstat, poněvadž tam se skrývá potenciál napsat něco bombastického, něco jako filmy Sergia Leoneho v knize, jen to chce lepší konstelaci hvězd nebo tak něco.... celý text
Hladové hry
2010,
Dan Simmons
Dan Simmons je vlastně schizofrenik. Jedna jeho část je učenec zabývající se seriozními vědeckými tématy a druhá část je nadšený milovník braku. Hladové hry jsou důkazem téhle rozpolcenosti, na některých stranách jsou řešeny vážné otázky holokaustu, morálky, neoddělitelnosti násilí a člověka… A na dalších jenom vystřelit/nevystřelit, utéct/neutéct … Těch „jednodušších“ scén je podstatně víc, což by nevadilo, bohužel některé zavání laciností a jsou obtížné uvěřitelné - zkrátka otravné. Naštěstí kniha obsahuje i velkou porci skvělých nápadů (týkajících se přímo děje), jako je například ústřední motiv duševních upírů nebo třeba „živého šachu“. Jak jsem ale předtím naznačoval, někdy to dobré trochu zapadá na úkor špatného nebo ne tolik zajímavého. A proto se nabízí otázka, neměl Simmons napsat něco kratšího a méně ambiciózního, co by ale mělo vyrovnanější kvalitu jednotlivých částí? Možná ano, stalo se však něco jiného – Simmons stvořil obrovské devítisetstránkové monstrum. Ale jak už to tak v hororech bývá, měl trochu problém ho zvládnout.... celý text
Kde je zakopán pes: memoáromán
1990,
Pavel Kohout
Pavel Kohout si v době normalizace vybral tu těžší cestu. Jeho konflikt s mocí nebyl možná tak krvavý, jako ty o dvacet let dříve, ale pořád byl velice krutý a nakonec stejně skončil vraždou. Ale snad nejvíc mě z celého příběhu zaujala ta absurdnost situací, do kterých se autor dostával. Je zarážející, jakých trapných až ubohých kejklí se Státní bezpečnost dopouštěla. Přestože byl Kohout lovená zvěř a nakonec skončil v emigraci, vyšel z celé hry jako vítěz. Jeho story opravdu doporučuji, i když je možná ze začátku trochu těžší zvyknout si na dva proudy vyprávění, které jsou si velmi podobné a trochu se pletou. Ale jinak je to dílo, která dokáže ve čtenáři vyvolat široké spektrum emocí od vzrušení z kriminálního případu, po dojetí ze smutného údělu hlavního hrdiny. A také je dobré přečíst si knihu jenom díky historickému období, které kniha popisuje, neboť má doteď vliv na současnost.... celý text
Pražský hřbitov
2011,
Umberto Eco
Zdá se mi, že dnes na naší planetě existuje jen velmi málo spisovatelů, kteří by dokázali napsat, tak bohatý a propracovaný historický román jako je Pražský hřbitov. To ale ještě nemusí být výhra. Jak už tady někdo psal, Eco nabízí spoustu pokrmů, ale člověk pomalu někdy neví, co si má vybrat. A navíc některé z nich jsou řekl bych chutné jenom pro jejich autora. Mám na mysli takové ty jeho osobní vtípky, které jsou pro čtenáře často rušivé. Otázka je, jestli je to hloupostí čtenáře nebo ne. Nedivím se však lidem, kteří radši než po Pražském hřbitovu sáhnou po něčem jednodušším a jednoznačnějším. Ecův takzvaný „ideální čtenář“ může být pouze Eco z jiné dimenze, který se ale nerozhodl stát spisovatelem beletrie. Ale zase se nenechte zmást mojí kritikou, Ecova kniha má nesporné klady, které už tady popisovali ostatní. Nicméně je trochu divná a leckdy působí trochu nepřirozeně a to je člověku nepříjemné. Každopádně podle mě Hřbitov Růži nepřekoná, z jednoduchého důvodu, je prostě méně působivý. A to i přesto, že má hrdinu, který je mi charakterové bližší (vtip) a také lepší konec.... celý text
Jeden den
2011,
David Nicholls
Jeden den je román psaný spíš pro ženy, ale taky si myslím, že si ho bez obav mohou přečíst i muži. Je to sice romantika, ale celkem střízlivá a realistická. Je to sice kniha o jednom vztahu mezi mužem a ženou, ale také o vztazích mezi lidmi obecně a obecně o životě lidí na přelomu tisíciletí. Nicholls je v první řadě trefný a přesný, lidi a jejich osudy popisuje s detaily (naštěstí jenom s těmi důležitými), osudy jeho hrdinů jsou možná trochu holywoodsky upravené, ale ve své podstatě jsou skutečné a uvěřitelné. Jednoduchost a pravdivost, to mi k téhle knížce nejvíc sedí. Hodně autorů se pokouší být objeviteli nových literárních galaxií, Nicholls takové ambice nemá, nevím, jestli z důvodu skromnosti nebo proto, aby prodal. Kdybych mě jmenovat moji nejoblíbenější část, tak je to asi kapitola Chemie. Popis neopodstatněné euforie z večírků a deprese, co se na člověka druhý den lepí, na mě opravdu zapůsobil, dokonce mi způsobil lehkou fyzickou nevolnost, neboť jsem si vzpomněl na své vlastní zážitky. Ale konec byl také pěkný, takový si kniha zasloužila. Jeden den je sice bestseller, ale na úrovni.... celý text
